Domáhá-li se osoba povinná k výživnému zrušení vyživovací povinnosti, může soud rozhodnout i o jeho snížení a ve zbývající části žalobu zamítnout a žalobní návrh v takovém případě nepřekročí ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř.

5 21 Co 123/2022 Číslo jednací: 21 Co 123/2022-94 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a Mgr. Naděždy Vaňurové věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zrušení vyživovaní povinnosti k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. března 2022 č. j. 8 C 210/2021-65 takto: Rozsudek okresního soudu se zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení vyživovací povinnosti ke zletilému synovi [jméno] [příjmení], stanovené rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2014 č. j. 0 Nc 151/2013-74 a výrokem II žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 14 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně. V odůvodnění uvedl, že žalobce se domáhal zrušení vyživovací povinnosti k žalovanému a návrh odůvodnil tím, že žalovaný dne 5. 5. 2021 ukončil studium a je schopen sám se živit. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a namítl, že pro své psychické potíže musel studium ukončit předčasně, jeho jediným příjmem je invalidní důchod ve výši 6 596 Kč měsíčně. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že o vyživovací povinnosti žalobce k žalovanému bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2014 č. j. 0 Nc 151/2013-74, kterým byla schválena dohoda rodičů, podle které byl žalovaný svěřen do péče matky a žalobce se zavázal přispívat na jeho výživu částkou 4 500 Kč měsíčně. Okresní soud vzal za prokázané, že žalovaný trpí těžkou [zdravotní stav], [anonymizováno 12 slov]), [anonymizována čtyři slova] a v důsledku těchto zdravotních potíží je mu přiznána invalidita 2. stupně a náleží mu invalidní důchod ve výši 8 829 Kč. Z dlouhodobého hlediska není způsobilý práce. V srpnu 2021 s ním byl ukončen pracovní poměr podle dohody o pracovní činnosti se [právnická osoba], s. r. o., protože žalovaný nebyl schopen pracovat samostatně, nepamatoval si, co udělal před pár minutami, přičemž se jednalo o setrvalý stav a nedošlo k žádnému progresu. Od 11. 8. 2021 žalovaný pracoval u [jméno] [příjmení] v chráněné dílně na pozici operátor výroby a jeho pracovní nasazení bylo v rozmezí 25 – 30 % v porovnání s ostatními zaměstnanci. Měl potíže se soustředěním, byla na něm znám psychická únava a nebyl schopen pracovat na jednom místě. Často musel odejít před koncem pracovní doby z důvodu únavy, neklidu, až verbální agrese. Pracovní poměr na dobu určitou skončil 28. 2. 2022 a žalovaný dosahoval příjmu ve výši 9 500 Kč měsíčně. Podle posudku o invaliditě pracovní schopnost žalovaného poklesla o 55 %. Jeho pracovní prognóza je negativní, z psychiatrického hlediska lékař doporučuje zahájit řízení o přiznání plné invalidity. Okresní soud věc po právní stránce posoudil podle § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Okresní soud připomenul, že právo zletilého dítěte na výživné není limitováno věkovou hranicí. Žalovaný je zdravotně postižený a patrně nebude zcela schopen do budoucna živit se samostatně a bude odkázán na pomoc svého okolí, v tomto případě na pomoc matky. Pokud je mu vyplácen invalidní důchod, nelze uzavřít, že se jedná o objektivní schopnost sám se živit. Okresní soud pak připomněl nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2306/12, podle kterého objektivní nemožnost dítěte živit se samostatně z důvodu těžkého zdravotního postižení nemůže být přičítána k tíži tohoto dítěte, jež má podle článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod právo na rodičovskou výchovu a péči. Okresní soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl a úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání. Namítl, že žalovaný nestuduje a ani se nevěnuje dalšímu vzdělávání, naopak je zaměstnaný a je mu vyplácen invalidní důchod a disponuje tedy dostatečným příjmem, ze kterého může hradit své běžné potřeby. Pokud byl s žalovaným ukončen pracovní poměr v chráněné dílně, bylo tomu zřejmě pro neuspokojivé pracovní výsledky. Pokud žalovaný nebude dále zaměstnán, může jít z jeho strany o účelové jednání. Žalovaný disponuje invalidním důchodem a podobnou částku v současné době mnohdy k dispozici po odečtení nákladů na bydlení nemá část populace. Žalovaný nemusí hradit žádné platby spojené s bydlením, neboť sdílí společnou domácnost se svou matkou a jejím přítelem. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný je schopen spolu s invalidním důchodem pracovat, byť i na zkrácený úvazek. Zdravotní stav žalovaného není natolik vážný, aby mu znemožňoval dosahovat příjmů. Smyslem právní úpravy i judikatury citované okresním soudem není dovést povinného rodiče na úkor oprávněného dítěte na hranici hmotné nouze. Žalobce je aktuálně v dlouhodobé pracovní neschopnosti a došlo k poklesu jeho příjmů. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě vyhoví. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil a ztotožnil se s jeho odůvodněním. Namítl, že z předložených listin je zřejmé, že není schopen samostatného příjmu ani v chráněné dílně a nebyl schopen plnění alespoň minimálních norem této chráněné dílny. Důvodem neplnění norem byl pouze jeho nepříznivý zdravotní stav. Zástupkyně žalobce na jednání před odvolacím soudem odkázala na písemné odvolání a uvedla, že žalovaný je nyní veden na úřadu práce a jsou mu nabízena zaměstnání. Žije u své matky a jeho náklady na bydlení jsou minimální. Žalobce byl po dobu jednoho roku v pracovní neschopnosti a nyní se snaží najít zaměstnání. Jeho možnosti jsou ale omezeny jeho zdravotním stavem. Žalobce má dále vyživovací povinnost k [jméno] [příjmení] ve věku 22 let a soudním rozhodnutím bylo pro něho žalobci stanoveno výživné ve výši 2 500 Kč měsíčně. Zástupkyně žalovaného na jednání před odvolacím soudem odkázala na písemné vyjádření k odvolání a uvedla, že žalovaný žije s matkou v domě rodičů matky, a nikoliv v bytě přítele matky. Matka saturuje a vždy saturovala jeho potřeby. Žalobce své vyživovací povinnosti k synovi přenáší na matku. Nyní probíhá řízení o svéprávnosti žalovaného, které není dosud skončeno, žalovaný je veden a úřadu práce. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání je opodstatněné pouze z části. Podle § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 911 výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik (a trvání) práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), tedy„ neschopnost sám se živit“. Materiálním znakem zákonného kritéria neschopnosti sám se živit je zjištění, že oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který má patří (event. jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb. K tomuto názoru prezentovanému v odborné literatuře (viz např. N. Holub a kolektiv Zákon o rodině s komentářem 9. vydání. leges 2011 stránka 314) se přiklonil i Ústavní soud, např. naposledy ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 972/18. Schopnost samostatně se živit znamená, že dítě je schopno samostatně uspokojovat všechny své potřeby, a to jak hmotné, kulturní a další, včetně potřeby bytové. Jinými slovy to znamená, že dítě má určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí (viz např. Nález Ústavního soudu II. ÚS 3113/10). Již okresní soud správně odkázal na judikaturu Ústavního soudu ČR, která se této věci dotýká (nález sp. zn. I. ÚS 2306/12), podle které objektivní nemožnost dítěte živit se samostatně z důvodu těžkého zdravotního postižení vedoucího až ke zbavení způsobilosti k právním úkonům, nemůže být přičítána k tíži tohoto dítěte. Je pak v protikladu i s názorem doktríny závěr o automatickém zániku vyživovací povinnosti pouze v důsledku přiznání invalidního důchodu a příspěvku na péči. Okresní soud zjistil správně a úplně skutkový stav věci a jeho rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení, pokud jde o závěr o tom, že vyživovací povinnost žalobce k žalovanému jako jeho dítěti nezanikla a trvá i nadále, přestože žalovaný je již zletilý a byl mu přiznán částečný invalidní důchod. Ve světle judikatury nemůže obstát povrchní a obecná argumentace žalobce, že v současné sociálně ekonomické situaci jsou ve společnosti osoby, které musí s příjmem jako má žalovaný (invalidní důchod ve výši 8 829 Kč s přihlédnutím k absenci nákladů na bydlení) své potřeby hradit ze svého, jinak řečeno musí s takovými finančními prostředky„ vyjít“. Podstatné pro rozhodnutí soudu je to, zda příjem, kterého žalovaný dosahuje s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, mu umožňuje, aby byl schopen samostatně uspokojovat všechny svoje potřeby. Odvolací soud musí (ve shodě se soudem okresním) na tuto fundamentální otázku sporu odpovědět negativně. Pokud má žalovaný minimální nebo téměř žádné náklady na bydlení proto, že bydlí spolu se svojí matkou (údajně v domě jejích rodičů), pak tímto způsobem matka určitým způsobem plní svoji vyživovací povinnost k němu, protože i její vyživovací povinnost (stejně jako povinnost žalobce jako druhého rodiče) zůstává zachována. Lze nadto rozhodně předpokládat, že s ohledem na zdravotní (psychický) stav žalovaného leží na matce stále určité břímě péče o něj, i když jde jinak o osobu zletilou. Invalidní důchod, který žalovaný nyní pobírá, a je jeho jediným příjmem, není s ohledem na jeho výši způsobilý pokrýt jeho potřeby ve smyslu judikatury shora naznačené. Žalobcem předložená otázka, zda je žalovaný schopen získat i výdělek vlastní prací a zda se takovému příjmu nevyhýbá účelově a bez důležitého důvodu, jistě relevanci má. Z dokazování provedeného okresním soudem ovšem vyplývá, že žalovaný je osobou zdravotně vážně postiženou po stránce psychické, prognóza změny k lepšímu je negativní, jeho pracovní schopnost je podstatně omezena (podle posudku o invaliditě na 55 %) a není schopen plnit pravidelně a stabilně pracovní úkoly a snášet minimální pracovní tempo, a to ani v poměrně tolerantním prostředí, jakým je jistě chráněná dílna. Bylo zahájeno řízení o omezení jeho svéprávnosti. Lze proto přijmout závěr, že žalovaný není schopen dosahovat trvale příjmu vlastní prací. Jiný zdroj příjmu nebo majetek, kterým by mohl své potřeby pokrýt, nemá. Nemožnost živit se samostatně z důvodu zdravotního postižení pak nemůže být (jak k tomu dospívá judikatura) přičítána k jeho tíži. Má tedy stále právo na hmotnou péči ze strany svých rodičů, jejichž vyživovací povinnost tak trvá i nadále ve smyslu § 911 o. z. Tento závěr okresního soudu proto obstojí. Okresní soud v bodě 25 svého odůvodnění„ obiter dictum“ zmínil, že má-li žalobce za to, že jeho finanční situace není příznivá, jistě mu nic nebrání domáhat se snížení výživného. Dále se však otázkou existence předpokladů pro změnu původního rozhodnutí o výživném nezabýval. Z kontextu tohoto odůvodnění se lze domnívat, že okresní soud měl nesprávně za to, že žalobce musí podat jinou žalobu a že o takovém nároku nelze v rámci žaloby na zrušení vyživovací povinnosti rozhodnout, protože soud je žalobou vázán (§ 153 odst. 2. o. s. ř.) Odvolací soud tento názor okresního soudu nesdílí. Přestože podle § 923 odst. 1 o. z. je připuštěna změna dohody a rozhodnutí o výživném pro změnu poměrů předpokládaná jen u nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, nevylučuje toto ustanovení práva hmotného, aby ke změně výživného u zletilého dítěte nedošlo cestou aplikace předpisu procesního práva, a to ustanovení § 163 věta první o. s. ř., podle které rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Pokud se osoba k výživnému povinná domáhá rozhodnutí o zrušení vyživovací povinnosti, pak lze takto uplatněný nárok štěpit v tom směru, že soud může rozhodnout i o snížení vyživovací povinnosti (nikoliv o jejím zvýšení) a ve zbývající části žalobu zamítnout a žalobní návrh tak nepřekročí ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. V projednávané věci – velice stručně řečeno – žalobce poukazoval nejen na poměry žalovaného, které podle jeho názoru odůvodňují jedině zrušení vyživovací povinnosti (viz např. i odvolání), ale i na poměry své, které mu ani platit výživné v dosud stanovené výši neumožňují. Hlediska pro určení výživného mezi rodiči a dětmi jsou stanovena především v § 913 a § 915 o. z. Je třeba, aby se soud v rámci tohoto řízení zabýval nejen otázkou zrušení vyživovací povinnosti absolutně, ale i otázkou případného nového spravedlivého uspořádání poměrů mezi účastníky. Odvolací soud má proto za to, že rozhodnutí okresního soudu nemůže obstát pro nedostatek důvodů, pokud se v něm okresní soud po stránce právní i stránce skutkové předpoklady pro změnu původního rozhodnutí o výživném nezabýval vůbec. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu podle § 219a odst. 1 písm. b/ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Okresní soud se bude v dalším řízení po stránce skutkové a právní zabývat otázkou, zda žalobcem tvrzené skutečnosti nesvědčí o změně poměrů takové povahy, že odůvodní změnu původního rozhodnutí o výživném (jeho snížení) podle § 163 o. s. ř. Okresní soud pak také nejprve žalobce podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poučí o povinnosti tvrdit skutečnosti rozhodné pro snížení výživného a označí o nich důkazy. Žalovaný pak na straně druhé samozřejmě bude moci tvrdit a prokazovat skutečnosti, které podle něj svědčí o tom, že ke změně poměrů ve smyslu § 163 nedošlo. Poté okresní soud ve věci znovu rozhodne a rozhodne i o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. Hradec Králové 22. června 2022 Mgr. Šárka Petrová předsedkyně senátu