Číslo jednací: 26 Co 338/2021-74 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Ondřeje Rotta a Mgr. Olgy Mičanové ve věci žalobce: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. sídlem [adresa] proti žalovanému: [jméno] [příjmení], [datum narození] naposledy bytem [adresa] toho času neznámého pobytu zastoupený opatrovníkem [titul] [jméno] [příjmení] advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 42 529,20 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. srpna 2021 č. j. 5 C 112/2021-50 takto: I. Usnesení okresního soudu se ve výroku I potvrzuje. II. Ve výrocích II, III, IV, V se usnesení okresního soudu zrušuje a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v záhlaví uvedeným usnesením ustanovil žalovanému pro toto řízení opatrovníkem [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa] (výrok I), vyslovil pro projednání věci svou nepříslušnost (výrok II), řízení zastavil (výrok III), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a žalobci vrátil soudní poplatek 702 Kč (výrok V). Rozhodnutí o ustanovení opatrovníka okresní soud odůvodnil tím, že se žalovanému nepodařilo doručit na žalobcem uvedenou adresu a šetřením soudu bylo zjištěno, že se žalovaný na této adrese nezdržuje, odstěhoval se na Slovensko a jiné místo pobytu žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Proto okresní soud postupem dle § 29 odst. 3 o. s. ř. ustanovil žalovanému opatrovníkem advokáta. Dále okresní soud uvedl, že žalovaný je dle administrativní evidence občanem Slovenské republiky, na žalobcem označené adrese se ke dni zahájení řízení nezdržoval a k tomuto dni již měl administrativně ukončen pobyt na území České republiky Okresní soud vyložil, že na daný případ je třeba aplikovat Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, Brusel I bis (dále jen„ Nařízení“). K tomu okresní soud uvedl, že v tomto případě nelze postupovat dle článku 17 odst. 1 Nařízení ani dle dalších ustanovení, které upravují příslušnost soudů v individuálních případech v Nařízení specifikovaných. Je proto třeba aplikovat obecnou úpravu, obsaženou v článku 28 odst. 1 Nařízení, která uvádí, že pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. Na základě toho okresní soud vyslovil svou nepříslušnost a řízení zastavil. Právo na náhradu nákladů řízení okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků s odkazem na § 146 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a současně žalobci postupem dle § 10 odst. 3 věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích vrátil část jím zaplaceného soudního poplatku. Proti usnesení podal žalobce odvolání. Vytkl okresnímu soudu, že neprovedl všechny potřebné úkony k tomu, aby zjistil adresu pobytu žalovaného, a že se nepokusil žalovanému doručit na adresu, kterou žalovaný uvedl jako své bydliště ve smlouvě o zápůjčce, z níž žalobce odvozuje svůj žalobní nárok. Uvedl, že je mu známo, že žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, a současně označil jako další doručnou adresu žalovaného [adresa] (Slovenská republika). Tvrdil, že rozhodnutí okresního soudu o ustanovení opatrovníka je přinejmenším předčasné, protože okresní soud jej měl nejprve vyzvat k označení další doručné adresy a měl se na výše uvedenou adresu pokusit žalovanému doručit. Dle žalobce měl okresní soud případně následně učinit potřebná opatření k ověření přesného místa pobytu žalovaného na Slovensku. Proto žalobce považoval rozhodnutí soudu o ustanovení opatrovníka žalovanému za nesprávné. Žalobce rovněž nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že není dána pravomoc českých soudů danou věc rozhodnout. Tvrdil, že z předmětné smlouvy o zápůjčce vyplývá, že místem plnění závazku žalovaného z této smlouvy je [obec] (soudní okres Jičín). Namítal, že pravomoc českých soudů je proto dána dle článku 5 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. a/ Nařízení, neboť za poskytování služby ve smyslu těchto ustanovení je třeba považovat též poskytování úvěru. Proto žalobce navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla okresnímu soudu vrácena zpět k dalšímu řízení. Opatrovník žalovaného se s rozhodnutím okresního soudu ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. K odvolání žalobce uvedl, že nelze dostatečně prokázat, že služba byla poskytnuta na území České republiky, neboť byla smlouva pravděpodobně uzavřena mimo stálou provozovnu případně distančním způsobem. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání podala oprávněná osoba a včas, že odvolání je přípustné, přezkoumal usnesení okresního soudu a řízení předcházející a shledal, že odvolání je zčásti důvodné. Z ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. plyne, že soud může (pokud neučiní jiná vhodná opatření) ustanovit opatrovníka mimo jiné účastníku, jehož pobyt není znám. Již z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že je pouze na úvaze soudu, zda takový postup zvolí, a že jedinou podmínkou pro to, aby takto mohl rozhodnout, je ta skutečnost, že pobyt účastníka, jemuž má být ustanoven opatrovník, je neznámý. Z obsahu spisu plyne, že okresní soud se opakovaně pokusil žalovanému neúspěšně doručit. A to jednak na adresu, kterou soudu jako adresu doručnou označil sám žalobce, jakož i na další adresy, které svým šetřením okresní soud zjistil. Za tímto účelem okresní soud mimo jiné vyžádal součinnost Policie ČR a prováděl lustrace v databázích orgánů státní správy. I přes tyto úkony se okresnímu soudu nepodařilo zjistit místo pobytu žalovaného ani jeho doručnou adresu. Okresní soud proto postupoval správně, jestliže za účelem, aby mohl ve věci dále jednat, a aby nebyla krácena procesní práva žalovaného, ustanovil žalovanému, jehož pobyt je neznámý, opatrovníka. Na správnosti postupu okresního soudu nic nemění ani to, že žalobce (navíc až ve svém odvolání) označil soudu jinou (další možnou) doručnou adresu žalovaného. Z ničeho totiž prozatím nelze dovodit, že se žalovaný na této adrese zdržuje či si alespoň přebírá poštu. V této části tedy odvolací soud považuje odvolání žalobce za nedůvodné. Odvolací soud je však toho názoru, že je přinejmenším předčasný závěr okresního soudu o tom, že není dána pravomoc českých soudů k rozhodnutí, a že je proto z tohoto důvodu namístě řízení zastavit. Odvolací soud se ztotožňuje s námitkou žalobce, že v daném případě je třeba pravomoc českých soudů zkoumat v návaznosti na článek 7 odst. 1 písm. a/ Nařízení, který je pro účely rozhodnutí v této věci rozhodující. Z obsahu spisu plyne, že žalovaný má státní občanství Slovenské republiky (tedy jiného státu Evropské unie), na území České republiky nemá úředně evidované bydliště a dle dosud neověřeného sdělení žalobce má bydliště evidováno na adrese [adresa], Slovenská republika. Předmětem žaloby je závazek žalovaného ze smlouvy, nadepsané jako smlouva o zápůjčce č. 542705926, uzavřené dne 9. 6. 2018 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným. Dle písemného znění této smlouvy bylo předmětem smlouvy poskytnutí 30 000 Kč žalovanému, a to za úplatu, přičemž smluvní strany prohlásily, že tato zápůjčka je poskytnuta jako bezúčelová, její pomocí není přímo hrazena cena zboží či služeb a považuje se za spotřebitelský úvěr. Článek 5 odst. 1 Nařízení stanoví, že osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. Na daný případ dopadá oddíl 2, upravující zvláštní příslušnost, konkrétně jeho článek 7 odst. 1 písm. a/. Zde se uvádí, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Na to navazující písm. b/ téhož odstavce hovoří, že pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. K tomu judikatura Soudního dvora Evropské unie dovodila, že službou je též poskytnutí úvěru. Tyto závěry rovněž aproboval Nejvyšší soud, který již opakovaně řešil problematiku posouzením mezinárodní příslušnosti u závazků z úvěrové smlouvy uzavřené mezi úvěrujícím s místem podnikání na území České republiky a úvěrovaným, kterým je osoba, jež se v době zahájení řízení nezdržovala na území ČR, ale měla bydliště evidováno v jiné členské zemi EU. Nejvyšší soud v těchto svých rozhodnutích rovněž dovodil, že v případě sporů ze smluv o úvěru, který byl poskytnut bez uvedení účelu, je třeba mezinárodní příslušnost posuzovat podle místa, kde byl úvěr čerpán (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1318/2011 a sp. zn. 32 Cdo 1826/2011). Závěry těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou uplatnitelné i v tomto případě. Pro posouzení, zda je dána mezinárodní příslušnost soudů ČR, je tedy rozhodující zodpovězení otázky, kde byla služba poskytnuta, tedy kde byl úvěr, ze kterého žalobce odvozuje svůj žalobní nárok, čerpán. O tom však prozatím nelze učinit spolehlivý závěr. Žalobce v odvolání tvrdí, že místem plnění závazku z této smlouvy je [územní celek], z listin, které jsou založeny ve spisu, však toto jednoznačně dovodit nelze. Ve spisu je obsaženo písemné vyhotovení smlouvy, kde se uvádí, že peníze byly poskytnuty v hotovosti při uzavření smlouvy, a že je žalovaný obdržel v místě svého bydliště uvedeném v záhlaví smlouvy, případně v pobočce Providentu. Následně v článku 3.2 smlouvy je uvedeno, že žalovaný se zavazuje platit splátky zápůjčky v hotovosti, a to vždy do rukou oprávněného zástupce Providentu, a to v místě svého bydliště, nedohodne-li si s Providentem jiné místo. Jako doručovací adresa obchodního zástupce, který jménem úvěrujícího smlouvu měl uzavřít, je uvedena [územní celek]. V záhlaví smlouvy je bydliště žalovaného pro účely této smlouvy označeno jako [adresa]. Bude tedy ještě třeba provádět dokazování za účelem posouzení, jaké bylo skutečné místo, kde bylo žalovanému na základě smlouvy poskytnuto plnění, ze kterého žalobce odvozuje své žalobní žádání. Odvolací soud proto usnesení okresního soudu ve výroku I, jímž byl žalovanému ustanoven opatrovník, potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a ve zbývající části usnesení zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 219a odst. 2 o. s. ř.). V dalším řízení okresní soud vyzve žalobce, aby označil možné doručné adresy žalovaného, k tomu provede šetření za účelem zjištění bydliště žalovaného a pakliže se podaří doručnou adresu žalovaného zjistit, odpadne důvod pro to, aby měl žalovaný pro řízení ustanoveného opatrovníka. Současně okresní soud vyzve žalobce, aby označil důkazy k prokázání svého tvrzení, že místem plnění (tedy místem, kde byl úvěr čerpán) byla obec Libáň. Poté okresní soud posoudí, jaké bylo místo plnění, a v návaznosti na tento závěr s přihlédnutím k článku 7 odst. 1 písm. a/ Nařízení uzavře, zda je v tomto případě dána mezinárodní příslušnost českých soudů a případně též místní příslušnost Okresního soudu v Jičíně. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Hradec Králové 25. ledna 2022 JUDr. Dana Mazáková předsedkyně senátu