Vydá-li správní orgán výzvu k odstranění nepovolených reklamních zařízení podle § 31 odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, není následně soud v občanskoprávním řízení vázán vyřešením otázky, zda se reklamní zařízení nacházelo v ochranném pásmu podle § 30 zák. o pozemních komunikacích.

5 26 Co 59/2022 Číslo jednací: 26 Co 59/2022-180 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 68 588,25 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. listopadu 2021 č. j. 8 C 301/2020-161 takto: Rozsudek okresního soudu se zrušuje a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované zaplatit žalobci 68 588,25 Kč spolu s ve výroku I specifikovanými úroky z prodlení (výrok I) a dále žalobci nahradit náklady řízení 5 530 Kč (výrok II), vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce se domáhal zaplacení uvedené částky jako nákladů jím vynaložených na odstranění nepovoleného reklamního zařízení, jehož vlastníkem je žalovaná a která jej ani přes výzvu žalobce neodstranila. Po provedeném dokazování okresní soud uzavřel, že žalobce, resp. Krajský úřad [územní celek] vyzval žalovanou k odstranění nepovoleného reklamního zařízení, neboť jako příslušný silniční správní úřad ve věcech silnic I. třídy zjistil, že na pozemcích p. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], [parcelní číslo] v k. ú. [obec], [parcelní číslo] v k. ú. [obec] u [obec], [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [obec] je umístěno v rozporu se zákonem reklamní zařízení, jehož vlastníkem je žalovaná. Žalovaná byla žalobcem upozorněna, že pokud reklamní zařízení neodstraní, bude toto odstraněno a zlikvidováno na její náklady. Žalovaná reklamní zařízení neodstranila, žalobce proto zajistil odstranění reklamního zařízení a žalovanou vyzval k úhradě vynaložených nákladů žalobcem podle vyúčtování [příjmení] [příjmení] [územní celek] a. s . Žalovaná v řízení rozporovala skutečnost, že je vlastníkem předmětných reklamních zařízení, když tato byla ve vlastnictví [právnická osoba] s . r. o., [IČO], a žalovaná je se souhlasem vlastníka užívala. Dále rozporovala skutečnost, že žalobce je v dané věci příslušným správním orgánem, který měl ve věci jednat, skutečnost, zda se reklamní plochy vůbec nacházely v ochranném pásmu silnice, a sporovala rovněž výši vynaložených nákladů. Po právní stránce okresní soud věc posoudil dle ust. § 2894 a násl. o. z. a § 30, § 31 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, žalobu shledal důvodnou a v plném rozsahu jí vyhověl. K námitce žalované, že reklamní plochy nebyly umístěny v ochranném pásmu silnice, poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2019 č. j. 7 As 397/2018-35, dle něhož mj. výzva k odstranění reklamního zařízení dle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích nemusí uvádět, na základě jakých úvah silniční správní orgán dospěl k závěru, že je splněna zákonem stanovená podmínka umístění reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu představuje výzva k odstranění reklamního zařízení úkon podle části čtvrté správního řádu, proti kterému není přípustný řádný opravný prostředek, je považována za pokyn ve smyslu § 82 s. ř. s ., jemuž se lze bránit prostřednictvím tzv. zásahové žaloby dle soudního řádu správního, což žalovaná neučinila (k tomu okresní soud dále odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 29. 6. 2020 č. j. 18 Co 118/2020-101 bod 19). Namítla-li žalovaná, že nebylo prokázáno, že žalovaná částka převyšuje obvyklou cenu za odstranění reklamních zařízení, okresní soud rovněž odkázal na výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 29. 6. 2020 (bod 28), dle něhož zákon nestanoví povinnost silničního správního úřadu realizovat výběrová řízení či jiné výběrové postupy, a riziko, že odstranění reklamního zařízení bude dosaženo za vyšší cenu, než za jakou by je např. pořídil vlastník, nese vlastník, čehož si musel být nerespektováním zákonem mu uložené povinnosti vědom. Navíc žalobce vynaložený náklad náležitě důkazně doložil a je patrné z cenové nabídky v obsahu spisu, že se i výší nákladu na odstranění a likvidaci reklamního zařízení zabýval. Vynaložený náklad za odstranění a likvidaci dvou zařízení se navíc jeví přiměřeným, zejména při nutnosti použití velké mechanizace. Nadto zákon ukládá silničnímu správnímu orgánu„ odstranění a likvidaci reklamního zařízení“ a nespokojuje se tedy jen s odstraněním reklamního zařízení, které by bylo lze vykládat např. jen jako odstranění viditelné reklamní plochy, nýbrž požaduje likvidaci zařízení, čímž je nutno rozumět likvidaci reklamního zařízení jako věci v právním slova smyslu, tedy i včetně konstrukce a kotvících prvků. Konečně okresní soud neshledal důvodnou ani námitku povinné, že nebyla vlastníkem předmětných reklamních ploch, s odůvodněním, že především neuvěřil tvrzení jednatele žalované, který byl též v jeden moment jednatelem [právnická osoba] s . r. o., naopak uvěřil tvrzení vlastníků pozemků, na kterých byla reklamní zařízení umístěna (s výjimkou pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [obec]), kteří žalovanou označili jako vlastníka reklamních ploch. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání. Namítala, že okresní soud se nesprávně vypořádal s její námitkou, že reklamní plochy nebyly umístěny v silničním ochranném pásmu. Uvedla, že okresní soud sice správně konstatoval, že výzva k odstranění reklamního zařízení představuje úkon podle části čtvrté správního řádu, nejde však o správní rozhodnutí a soud jím není vázán, ani se neuplatní povinnost soudu z rozhodnutí vycházet. I pokud by se jednalo o správní rozhodnutí, platí závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 28 Cdo 982/2020, že„ o otázce, kterou rozhodl správní orgán ve své kompetenci, by měl soud v civilním soudním řízení rozhodnout jinak pouze tehdy, pokud by k takové otázce byl podán důkaz opaku, popřípadě se správním rozhodnutím a jeho významem pro souzenou věc zabývat a případné odchylky od otázky správním rozhodnutím řešené racionálně zdůvodnit“. Zdůraznila, že sporovala existenci silničního ochranného pásma a označovala a předkládala důkazy opaku, okresní soud se jejími námitkami nezabýval, ačkoli výzvami k odstranění reklamních zařízení nebyl vázán, ani nebyl povinen z nich vycházet, a to bez ohledu na to, zda předmětné výzvy byly ze strany žalované napadeny v rámci správního soudnictví zásahovou žalobou či nikoliv. Stran výše vynaložených nákladů na odstranění reklamních zařízení žalovaná zdůraznila, že okresní soud nesprávně zaměnil a směšoval zákonnou povinnost realizovat výběrové řízení a povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, a tedy i povinnost vybrat dodavatele poskytujícího služby v cenách obvyklých, případně v cenách pro žalobce výhodnějších, tj. nižších jak obvyklých. I údajná časová tíseň na straně žalobce, resp. silničního správního úřadu, a to např. za účelem dodržení zákonných lhůt (byť zde fakticky toliko pořádkových), či„ nutnost použití velké mechanizace“, k čemuž ale nebyl v řízení označen a proveden žádný důkaz, stejně jako nepodložený závěr okresního soudu o přiměřenosti vynaloženého nákladu, nemohou vést k popření či potlačení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Tím spíše za situace, kdy v souladu se základní zásadou zakotvenou v § 6 odst. 2 ve spojení s § 177 odst. 1 správního řádu jsou správní orgány vždy povinny postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, nadto za situace, jedná-li se o nakládání s veřejnými prostředky. Dodala, že okresní soud se nezabýval ani jejími námitkami k nedostatkům a nesrovnalostem faktur předkládaných žalobcem s tím, že mohlo dojít k fakturaci jiného plnění. Konečně žalovaná nesouhlasila ani se závěrem okresního soudu o pasivní věcné legitimací žalované. Měla za to, že okresní soud nijak blíže nevysvětlil, proč neuvěřil jednateli žalované a nepodrobil kritickému hodnocení prohlášení vlastníků pozemků a nezabýval se jiným než jejich doslovným výkladem, přestože vlastníci pozemků jako právní laici reálně mohli nesprávně zaměnit, resp. ztotožnit, kupř. pouhého uživatele reklamních zařízení/inzerenta/nájemce jejich pozemku s vlastníkem reklamních zařízení, příp. se mohli ve skutečnosti vyjadřovat k jinému reklamnímu zařízení. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil. Odkázal na svá podání učiněná v průběhu řízení před okresním soudem, rozsudek okresního soudu shledal správným a navrhl jeho potvrzení. Po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že je přípustné (a contr. § 202 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek a odvolání shledal důvodným. Dle ust. § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odst. 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odst. 2). Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu stran povahy výzvy k odstranění reklamního zařízení dle § 31 odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, který je ostatně i v souladu s okresním soudem citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 17. 1. 2019 č. j. 7 As 397/2018-35), dle níž je výzva toliko operativním nástrojem pro neprodlené zamezení zjištěného protiprávního stavu. Jejímu vydání nepředchází žádné formalizované řízení. Nejedná se o rozhodnutí, jehož obsah, forma a náležitosti by byly stanoveny v § 67– 69 správního řádu. Zákon předpokládá, že vlastník bude na výzvu reagovat faktickým úkonem a nepřipouští proti ní žádný řádný opravný prostředek. Vydá-li tedy správní orgán předmětnou výzvu, implicitně tím tvrdí, že se zabýval všemi zákonnými podmínkami a tyto považuje za splněné. Vyhodnocení, zda podmínky byly skutečně splněny, nebo došlo ze strany správního orgánu k excesu, je již podstatou meritorního soudního přezkumu zákonnosti postupu dotčeného správního orgánu, jelikož zásahová žaloba je jedinou formou ochrany vlastníka reklamního zařízení. V souzené věci žalovaná mj. sporovala, že předmětná reklamní zařízení byla umístěna v silničním ochranném pásmu tak, jak jej definuje § 30 zákona o pozemních komunikacích. Jinými slovy, rozporovala splnění hmotněprávních podmínek pro vydání výzvy, které vyplývají přímo ze zákona. Ve smyslu ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. je civilní soud vázán pravomocným rozhodnutím jiného orgánu (s výjimkou blokového řízení), že se někdo dopustil trestného činu, přestupku či deliktu, a nemůže řešit sám jako otázku předběžnou, zda ke spáchání došlo (tj. je vázán výrokem o vině). V ostatních případech však civilní soud výrokem jiného rozhodnutí vázán není a jiné otázky (než o vině a osobním stavu) může řešit svým rozhodnutím sám jako otázky předběžné. Je-li však o takové otázce jiným orgánem již rozhodnuto, soud z takového rozhodnutí vychází, musí se jím a jeho významem pro souzenou věc zabývat a v odůvodnění se vypořádat se všemi námitkami významnými pro posouzení správnosti rozhodnutí ve věci, tedy i se souvisejícím rozhodnutím správního orgánu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, či ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 28 Cdo 982/2020). Je-li tedy rozhodnutí správního orgánu vydáno v mezích pravomoci a má zákonem předepsané náležitosti, je veřejnou listinou ve smyslu § 134 o. s. ř. a § 567 o. z., s níž se pojí vyvratitelná domněnka pravdivosti jejího obsahu, tj. správnosti skutkových zjištění v nich obsažených, a soud v civilním soudním řízení by měl o otázce, kterou rozhodl správní orgán ve své kompetenci, rozhodnout jinak pouze tehdy, pokud by k takové otázce byl podán důkaz opaku, popřípadě se správním rozhodnutím a jeho významem pro souzenou věc zabývat a případné odchylky od otázky správním rozhodnutím řešené racionálně zdůvodnit. Jak bylo uvedeno, výzva k odstranění reklamního zařízení představuje úkon dle části čtvrté správního řádu a nejedná se o správní rozhodnutí. Okresní soud nebyl výzvami k odstranění reklamního zařízení vázán a neměl povinnost z předmětných výzev vycházet. Skutečnost, že výzva dle judikatury Nejvyššího správního soudu je považována za pokyn ve smyslu § 82 z. ř. s., jemuž se lze bránit prostřednictvím tzv. zásahové žaloby, na výše uvedených závěrech ničeho nemění. Neuplatněním zásahové žaloby účastník neztrácí možnost uplatnit shodné námitky v řízení o náhradu nákladů vynaložených na odstranění nepovoleného reklamního zařízení. Žalovaná v souzené věci sporovala existenci silničního ochranného pásma a označovala důkazy k prokázání svých tvrzení a okresní soud pochybil, pokud se jejími námitkami nezabýval a toliko odkázal na skutečnost, že předmětné výzvy nebyly ze strany žalované napadeny v rámci správního soudnictví zásahovou žalobou. Pro úplnost je třeba dále uvést, že z obsahu spisu vyplývá, že v případě reklamního zařízení umístěného na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. a obci [obec], k jehož odstranění byl žalovaný vyzván výzvou č. j. KUKHK -8463 DS/2018-4, byl [stát. instituce] [anonymizováno] [příjmení] vydán příkaz ze dne 20. 8. 2018 č. j. MUDK- ODP/92143-2018 30159-2018 (č. l. 58 spisu), kterým byla žalovaná uznána vinnou z přestupku dle ust. § 42b odst. 1, písm. e) zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustila tím, že v rozporu s ust. § 31 zák. o pozemních komunikacích zřídila a provozovala reklamní zařízení v silničním ochranném pásmu bez povolení podle § 31 odst. 1 zák. o pozemních komunikacích. Vydáním příkazu bylo přestupkové řízení v dané věci skončeno (žalovaná ve svém vyjádření z 26. 5. 2021 potvrdila, že proti příkazu nepodala odpor a pokutu zaplatila). Jak bylo uvedeno výše, civilní soud je ve smyslu ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán pravomocným rozhodnutím jiného orgánu (s výjimkou blokového řízení), že se někdo dopustil trestného činu, přestupku či deliktu, a otázku, zda ke spáchání přestupku došlo, tak okresní soud nemůže řešit sám jako otázku předběžnou, neboť je výrokem o vině vázán. Námitka žalované, že se omylem domnívala, že se jednalo o pokutu za dopravní přestupek, že výroková část trestního příkazu neodpovídá skutečnému skutkovému stavu a nebyly splněny předpoklady pro vznik přestupkové odpovědnosti při absenci silničního ochranného pásma, nemůže v dané věci obstát. Tyto námitky žalovaná měla a mohla uvést v odporu proti příkazu a nepodala-li jej, stal se pravomocným a vykonatelným rozhodnutím a jeho výrokem o vině je civilní soud vázán. Žalovaná v řízení dále namítala nedostatek své pasivní věcné legitimace s tím, že předmětné reklamní plochy vlastnila jiná společnost ([právnická osoba], [IČO]) a nikoli žalovaná. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku toliko uvedl, že neuvěřil tvrzení jednatele žalované (který byl v jeden moment též jednatelem [právnická osoba] s. r. o.) a naopak uvěřil prohlášení vlastníků pozemků, na nichž byla reklamní zařízení umístěna. Takový závěr okresního soudu shledal odvolací soud nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Důkazní břemeno stran prokázání vlastnictví reklamních zařízení tížilo žalobce, který mj. předložil písemná prohlášení vlastníků pozemků, na nichž byla reklamní zařízení umístěna, kteří za jejich vlastníka označili žalovanou. Předně je třeba zdůraznit, že závěr o vlastnictví předmětných zařízení není skutkovým zjištěním, učiněným na základě provedených důkazů, nýbrž je závěrem právním, k němuž je oprávněn pouze soud (a nikoli vlastník pozemku). Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku nijak blíže nerozvedl, proč neuvěřil tvrzení jednatele žalované, resp. proč jeho výpověď hodnotil jako nevěrohodnou (toliko uvedl, že byl v jeden moment jednatelem i druhé jmenované společnosti) a vyšel z písemných prohlášení vlastníků pozemků (nadto nikoli o skutkových otázkách, ale právním závěru, k němuž je oprávněn pouze soud), aniž je jakkoli kriticky hodnotil a vypořádal se s námitkami žalované, která jejich pravdivost sporovala. K tomu je třeba dodat, že v případě reklamního zařízení umístěného na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [obec] nebylo ani žádné prohlášení vlastníka pozemku k důkazu předloženo. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace žalované je přitom otázkou zásadní a primární pro další vedení sporu, soud se jí musí podrobně zabývat a s námitkami žalované se řádně vypořádat tak, aby jeho rozhodnutí bylo přezkoumatelné. Okresní soud se řádně nevypořádal ani s námitkou žalované stran vymáhané výše vynaložených nákladů na odstranění reklamních zařízení, když toliko odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 29. 6. 2020 č. j. 18 Co 118/2020-101 (bod 28), který citoval. Žalovaná v řízení namítala, že žalobce nejednal s péčí řádného hospodáře a porušil povinnost vybrat dodavatele služeb poskytujícího služby v cenách obvyklých, příp. v cenách pro žalobce výhodnějších (tj. nižších než obvyklých), namítala rovněž nesrovnalosti na předložených fakturách s tím, že popis poskytnutých plnění dle jednotlivých faktur byl přinejmenším nejasný a mohlo dojít, resp. došlo k fakturaci jiného plnění. Těmito námitkami žalované se okresní soud v odůvodnění rozsudku vůbec nezabýval a důkazně nijak nepodložil ani své skutkové zjištění ohledně nutnosti použití velké mechanizace. Obecně lze uvést, že za situace, kdy žalobce doložil náklady, které vynaložil na odstranění reklamních zařízení a jejichž zaplacení se v řízení po žalované domáhá, tížilo důkazní břemeno žalovanou k prokázání svých tvrzení, že se nejednalo o cenu obvyklou, resp. že žalobce nepostupoval s péčí řádného hospodáře, vynaložené náklady nebyly s přihlédnutím k zásadě zakotvené v ust. § 6 odst. 2 ve spojení s § 177 odst. 1 správního řádu přiměřené a výše fakturované částky dodavatelem žalobci je neúměrně vysoká. S ohledem na výše uvedené odvolacímu soudu nezbylo, než napadený rozsudek postupem dle ust. § 219a odst. 1 písm. b) ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení. V dalším řízení se bude okresní soud primárně zabývat otázkou pasivní věcné legitimace žalované, řádně se vypořádá s námitkami žalované a zhodnotí provedené důkazy. Přihlédne přitom k tomu, že provedené důkazy mohou být podkladem toliko skutkových zjištění soudu, na základě nichž soud dospěje k závěrům právním, takovým závěrem je i otázka vlastnictví reklamních zařízení. Dospěje-li okresní soud k závěru, že vlastníkem předmětných reklamních zařízení byla žalovaná a v řízení je tak pasivně legitimována, bude se zabývat námitkami žalované, že reklamní plochy nebyly umístěny v silničním ochranném pásmu, a žalovanou navrhované a provedené důkazy řádně zhodnotí (s výjimkou reklamního zařízení umístěného na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. a obci [obec], ohledně něhož byl vydán příkaz, jímž je, resp. jeho výrokem o vině, okresní soud vázán). Teprve poté se bude příp. zabývat též námitkou žalované stran vynaložené výše nákladů na odstranění reklamních zařízení, resp. tím, zda odstranění a likvidace reklamních zařízení byla realizována za cenu obvyklou a žalovaná postupovala s péčí řádného hospodáře a vynaložené náklady lze považovat za náklady přiměřené. V tomto směru žalovanou řádně poučí k povinnosti tvrzení a důkazní, provedené důkazy řádně zhodnotí a své rozhodnutí řádně odůvodní tak, aby z odůvodnění vyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, neboť opačný postup znamená porušení práva účastníka na spravedlivý proces (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 32 Cdo 3726/2007). O nákladech řízení odvolací soud nerozhodoval. V souladu s ustanovením § 224 odst. 3 o. s. ř. zruší-li odvolací soud rozhodnutí a vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, rozhodne o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Hradec Králové 10. května 2022 JUDr. Dana Mazáková předsedkyně senátu