Důsledkem odstoupení od smlouvy o dílo pro podstatné vady stavby není bez dalšího vznik práva objednatele vůči zhotoviteli na odstranění stavby.

4 47 Co 166/2022 Číslo jednací: 47 Co 166/2022-553 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Ing. Borise Nypla ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] ; bytem [adresa] ; zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: ; [právnická osoba], [IČO] ; sídlem [adresa] ; zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o odstranění domu a o zaplacení 1 713 624 Kč a 39 606 Kč k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2022 č. j. 9 C 191/2019-517 takto: Rozsudek okresního soudu se zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 713 624 Kč a 39 606 Kč (výroky I a II), odstranit dřevostavbu domu [adresa] ze základové desky na st. parc. [číslo] v [katastrální uzemí] (výrok III), nahradit náklady řízení žalobci ve výši 245 637,50 Kč a České republice ve výši 12 337,15 Kč (výroky IV a V) a zaplatit část soudního poplatku ve výši 82 255 Kč (výrok [příjmení]). Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaná jako zhotovitelka na základě smlouvy o dílo ze dne 23. 10. 2015 dodala žalobci montovanou dřevostavbu domu, který se nyní nachází na st. parc. [číslo] v [katastrální uzemí] Cena díla byla ve smlouvě sjednána na 1 901 737 Kč. Žalobce zaplatil na cenu díla 1 713 624 Kč. Část ceny nezaplatil z důvodu vad díla. Vady díla spočívaly ve vlhkosti a plísni na stěnách domu. Týkaly se též střešní konstrukce, jejího provětrávání a tzv. parozábran. Šlo o vady odstranitelné. Žalobce vyzval žalovanou k odstranění vad, vady však zůstaly neodstraněny. Žalobce proto dne 14. 2. 2019 od smlouvy odstoupil. Okresní soud posoudil takto zjištěný skutkový stav po právní stránce a dospěl k závěru, že vady střešní krytiny a parozábran jsou vadami podstatnými, které mají dopad na technickou funkci dřevostavby a její životnost. Zároveň jde o větší počet vad, které žalovaný odmítl odstranit. Plněním díla došlo k podstatnému porušení smlouvy. Žalobce tak měl ve smyslu§ [číslo] odst. 2, § [číslo] odst. 3 a § 2169 odst. 2 obč. zák. právo od smlouvy odstoupit. Odstoupením od smlouvy zanikla práva a povinnosti smluvních stran vyplývajících ze smlouvy o dílo a účastníci si jsou povinni vydat, co jim bylo podle této smlouvy plněno. Uložil proto žalované vrátit žalobci zaplacenou část ceny díla ve výši 1 713 624 Kč a dále částku 39 606 Kč z titulu nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Zároveň uložil žalované povinnost zhotovenou dřevostavbu domu z pozemku žalobce odstranit. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná. Namítala, že rozhodnutí okresního soudu stojí na nesprávných skutkových závěrech, nesprávném právním hodnocení věci a chybném procesním postupu soudu. Okresní soud též opomenul provést navržené důkazy. Zjištění, že stavbu lze odstranit ze základové desky, aniž by došlo k jejímu znehodnocení, nemá oporu v provedeném dokazování. Jde o trvalou stavbu pevně spojenou se základovou deskou a inženýrskými sítěmi. Její demontáž a přemístění se neobejde bez jejího úplného zničení. Stavba měla jen dvě vady, netěsnost parozábran a střešní laťování. Obě vady jsou odstranitelné při nákladech, které jsou nesrovnatelné s celkovou hodnotou stavby. Vhodnost nápravy odstraněním vad vyplývá i ze závěrů znalců. Z nich též plyne, že netěsnost parozábran není příčinou zvýšení vnitřní vlhkosti. Tato vada situaci spíš zlepšuje. Vnitřní vlhkost nemá původ v konstrukčním řešení stavby. Stavba je plně funkční. Žádná z vad nebrání jejímu užívání. Závěr soudu, že netěsnosti parozábran mohou mít vliv na životnost stavby, není ničím podložena, jde o pouhou hypotézu soudu. Okresní soud se nezabýval včasností reklamačních nároků. Notifikace vad byla provedena opožděně. Žádné zákonné důvody pro odstoupení od smlouvy neexistují. K podstatnému porušení smlouvy nedošlo. Nebylo prokázáno, že by konstrukce domu nevyhovovala platným normám a nebyla vzduchotěsná ve smyslu [anonymizována dvě slova] [číslo]. I kdyby žalobce od smlouvy odstoupil platně, bylo by třeba vypořádat vztah mezi účastníky dle zásad o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 2999 občanského zákoníku, nikoliv odstraněním stavby. Odstranění stavby by vedlo k jejímu nevratnému znehodnocení a zničení. Rozhodnutí o odstranění stavby odporuje § 2999 občanského zákoníku i ústavně zaručenému principu proporcionality (přiměřenosti) a spravedlivému a vyváženému uspořádání vzájemných práv a povinností. I při platném odstoupení od smlouvy mělo dojít k započtení vzájemných nároků ze zrušené smlouvy. Výrok o odstranění stavby ukládá plnění právně nemožné, neboť k němu by bylo třeba souhlasu stavebního úřadu, o který může žádat jen vlastník stavby. Tím žalovaná není. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání a dospěl k závěru, že prozatím nejsou splněny podmínky pro konečné rozhodnutí věci. Mezi účastníky bylo sporné, zda žalobce odstoupil od smlouvy platně, a pokud ano, jaké mu pro ten případ svědčí nároky vůči žalované. Odvolací soud má z dále uvedených důvodů za to, že byly splněny podmínky pro odstoupení žalobce od smlouvy o dílo a že žalobce od smlouvy odstoupil platně. V tomto směru tedy přisvědčuje právnímu hodnocení okresního soudu. Jak bylo zjištěno soudem prvního stupně, na stěnách domu se v různých místech vyskytují vlhké skvrny a plísně. Žalovaný tyto vady opakovaně žalované vytknul a žádal jejich odstranění. Vady reklamoval mnohokrát, nejen 16. 12. 2016 a 1. 11. 2017, jak uvedl okresní soud, ale též, jak plyne z obsahu spisu, 6. 12. 2016, 24. 1. 2017, 27. 11. 2017 a 7. 6. 2018. Žalovaná na tyto výzvy nereagovala a vady neodstranila. Výskyt vlhkosti a plísní ve stěnách domu je přitom projevem vady díla, která spočívá v chybné instalaci tzv. parozábran. Tento závěr plyne zejména ze znaleckého posudku znaleckého ústavu [právnická osoba], z něhož se podává, že vadně provedené parozábrany mohou vést k ochlazování vnitřního povrchu, na němž pak dochází ke kondenzaci vodní páry a růstu plísní. Uvedený závěr potvrdil zástupce znaleckého ústavu i při výslechu před okresním soudem, kde zopakoval, že závada parozábran se projevuje profukováním chladného vzduchu, vznikem plísní a možností degradace konstrukcí domu. Doplnil dále, že pokud by parozábrany byly provedeny řádně, dům by problémy neměl. Možnost vzniku plísní jako důsledku vadných parozábran potvrdil při svém slyšení před soudem prvního stupně i zástupce [právnická osoba] Vzhledem k tomu, že žalobce opakovaně tuto vadu díla žalované vytknul a vyzval ji k jejímu odstranění, avšak vada odstraněna nebyla, vzniklo mu právo od smlouvy odstoupit. Lze souhlasit s okresním soudem, že jde o vadu představující podstatné porušení smlouvy, neboť žalobce by jistě neměl zájem smlouvu o dílo uzavřít, pokud by výsledkem díla byl dům zasažený na více místech vlhkostí stěn a plísněmi (§ 2002 odst. 1, § 2106 odst.1 a 2 obč. zák.). I kdyby však byla vada díla hodnocena jako nepodstatné porušení smlouvy, byly by naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy (§ 2107 odst. 1 a 3 obč. zák.). Měl-li okresní soud dále za to, že bylo možné odstoupit též pro větší počet vad a zvlášť též pro vady střešní krytiny, považuje odvolací soud takový závěr za nedostatečně zdůvodněný. Z rozsudku se nepodává, o jaké vady střešní krytiny se mělo jednat, ani zda byly tyto vady žalované žalobcem oznámeny. Obsah spisu nasvědčuje spíš tomu, že se tak nestalo. Dostatečně zdůvodněn není ani závěr okresního soudu, že dílo mělo větší počet vad. Není patrné, které vady měl okresní soud na mysli. V rozsudku hovoří pouze o vadách dvou (parozábrany, provětrávání střešní krytiny), což jistě nepředstavuje„ větší počet vad“ ve smyslu § 2169 odst. 2 obč. zák. O vady uvedené v předávacím protokolu jít nemohlo, neboť ohledně nich uplatnil žalobce slevu a pro tyto vady od smlouvy ani nebylo odstoupeno. Uvedené nedostatky v hodnotících úvahách okresního soudu však nemohly mít vliv na správnost jeho závěru, že žalobce platně od smlouvy odstoupil z důvodu neodstraněné závady parozábran, jak bylo vysvětleno výše. Nebylo možné přisvědčit námitce, že žalobce neodstoupil od smlouvy bez zbytečného odkladu. Odvolací soud je toho názoru, že tuto povinnost žalobce především vůbec neměl. Žalobce včas žalované vady oznámil a zároveň také včas uplatnil právo z vad, konkrétně právo na opravu věci. Jelikož žalovaná opravu v přiměřené lhůtě neprovedla, žalobce od smlouvy odstoupil. Takový postup je zcela v souladu se zákonem (§ 2106, § 2107 obč. zák.), přičemž ten nespojuje s uplatněním transformace práva na opravu v právo na odstoupení od smlouvy žádnou lhůtu. Je to jen logické, neboť v tomto případě přinejmenším chybí přesně stanovený počátek, od něhož by se měla taková lhůta počítat. Námitku opožděnosti odstoupení od smlouvy proto neshledal odvolací soud důvodnou. Až potud lze tedy se závěry okresního soudu souhlasit. Okresní soud však neposoudil správně právní důsledky odstoupení od smlouvy. Ty spatřoval v tom, že žalobci vzniklo právo na vrácení zaplacené části ceny díla a na odstranění stavby žalovaným. Měl za to, že odstraněním stavby dojde zároveň k vydání díla (zhotovené stavby) žalované. Tyto závěry nepovažuje odvolací soud za správné. Některé z nich nejsou ani dostatečně skutkově podložené, a tudíž se jedná o závěry přinejmenším předčasné. Odvolací soud má konkrétně za to, že důsledkem odstoupení od smlouvy není vznik práva žalobce vůči žalované na odstranění stavby. Takové právo žalobce (ani jemu odpovídající povinnost žalované) z žádného právního předpisu podle názoru odvolacího soudu nevyplývá. Toto právo nelze zaměňovat s právem žalované na vydání bezdůvodného obohacení, které se žalobci jejím plněním případně dostalo. I kdyby mělo být odstranění stavby považováno za formu vydání bezdůvodného obohacení, pak žádat o ně bylo právem žalované, nikoliv její povinností. Žalovaná neměla povinnost stavbu odstranit, a proto ani žalobce neměl právo splnění této povinnosti se na žalované domáhat. Současná právní úprava opustila zásadu vzájemné podmíněnosti vracení plnění poskytnutých na základě neplatného či zrušeného závazku, která platila dříve (§ 457 obč. zák. z r. 1964, § 2993 nyní platného obč. zák.) Okresní soud tedy nemusel o právu žalované na vydání bezdůvodného obohacení rozhodovat z úřední povinnosti. Žalovaná však v řízení před okresním soudem uplatnila námitku vzájemného plnění, kterou pak zopakovala i v rámci odvolacího řízení. Za tohoto stavu bylo povinností soudu o nároku žalované též rozhodnout. Žalovaná měla primárně právo na vydání předmětu bezdůvodného obohacení a pouze za předpokladu, že by to nebylo dobře možné, měla by právo na peněžitou náhradu (§ 2999 OZ). Okresní soud měl za to, že stavbu vydat lze. Tento závěr však učinil jen na základě vlastní úvahy bez náležitých skutkových zjištění, což činí tento jeho závěr nepřezkoumatelným. To platí jak o možnosti demontáže stavby, tak jejího přemístění v celku. Pokud jde o tuto druhou možnost, úvahy okresního soudu opírající se o historické skutečnosti nejsou v posuzovaných souvislostech přiměřené. Příklady z minulosti, v nichž okresní soud spatřoval analogii k souzené věci, lze považovat za mimořádné případy, které jsou v oblasti stavitelství a dopravy zcela ojedinělé. Nelze z nich dovozovat jakoukoliv analogii pro běžné případy soukromoprávních vztahů. Okresní soud při své úvaze o možnosti vydání věci, ať již v jakékoli podobě, vůbec nezohlednil náklady takového řešení ani jeho praktickou proveditelnost a užitečnost. Otázku, zda lze stavbu skutečně vydat, tedy zda je její vydání slovy zákona„ dobře možné“, je se zřetelem k okolnostem případu třeba považovat za otázku odbornou, při jejímž zodpovězení, zejména má-li být učiněn závěr, že stavbu vydat lze, se okresní soud patrně neobejde bez vyjádření znalce. Při posuzování toho, zda lze v tomto případě předmět plnění (stavbu) vydat, musí být přihlédnuto nejen k technické proveditelnosti takového úkonu, ale i k nákladům, jež by si celý proces vyžádal a k účelnosti takového řešení. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cz 8/75, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/1977, jehož závěry jsou podle názoru odvolacího soudu dodnes použitelné. Jen pokud by po odborné stránce bylo potvrzeno, že lze stavbu rozebrat a bez poškození, neúměrných nákladů a při zachování účelnosti takového řešení odvézt, by bylo možné vycházet z toho, že si mají strany vrátit to plnění, které si poskytly. Jinak je třeba, aby se žalované dostalo namísto poskytnutého plnění peněžité náhrady odpovídající bezdůvodnému obohacení žalobce. I tato otázka je otázkou odbornou. Při jejím řešení by bylo třeba, aby okresní soud přihlédl k faktickému stavu domu, k jeho vadám, k nákladům potřebným na jeho případnou opravu i k jeho způsobilosti sloužit svému účelu (k jeho využitelnosti). Stručně řečeno, peněžitá náhrada musí odpovídat skutečnému majetkovému prospěchu, kterého se žalobci plněním od žalované dostalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1060/2017). Okresní soud se tedy bude muset v novém rozhodnutí lépe vypořádat s otázkou, je-li vydání domu skutečně dobře možné. Dospěje-li k závěru, že tomu tak není, bude se muset zabývat otázkou, zda a v jaké výši byl žalobce plněním žalované obohacen. O toto obohacení pak sníží plnění, jehož se žalobce po žalované v tomto řízení domáhá. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Hradec Králové 29. listopadu 2022 JUDr. Martina Borovcová senátu předseda senátu