Dlužník je podle § 414 a § 416 odst. 1 insolvenčního zákona osvobozen i od placení mimosmluvní sankce, ke které se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a to blokové pokuty udělené dlužníkovi ve správním řízení před zahájením insolvenčního řízení za přestupek dle zákona č. 361/2000 Sb.

4 19 Co 132/2023 Číslo jednací: 19 Co 132/2023-49 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [soudci] v exekuční věci oprávněného: [osobní údaje oprávněného] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti povinnému: [osobní údaje povinného] vedené k vymožení pokuty 2 500 Kč s příslušenstvím k odvolání povinného proti usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] takto: I. Usnesení okresního soudu se mění tak, že exekuce se k návrhu povinného ze dne [datum] zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekuce. III. Soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Odůvodnění: Okresní soud shora označeným usnesením zamítl návrh povinného ze dne [datum] na zastavení exekuce. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že exekuce je vedena k uspokojení pohledávky oprávněného podle vykonatelného bloku na pokutu série [spisová značka], [anonymizováno] [číslo], vydaného [anonymizována dvě slova] [obec] dne [datum] Soudní exekutor soudu dne [datum] sdělil, že povinný splnil podmínky oddlužení a byl ve smyslu ust. § 414 insolvenčního zákona osvobozen od placení příslušných pohledávek. Soudní exekutor vyzval oprávněného, aby se vyjádřil, zda s ohledem na tuto skutečnost souhlasí se zastavením exekuce. Současně oprávněného upozornil na aktuální judikaturu ve věci vztahující se k jistině vymáhané pohledávky oprávněného a to usnesení [název soudu] č. j. [spisová značka] ze dne 10. 5. 2019 a usnesení [název soudu] č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]. Oprávněný poté exekutorovi sdělil, že se zastavením exekuce nesouhlasí. Podáním ze dne [datum] požádal povinný o zastavení exekuce, neboť usnesením [název soudu] č. j. [insolvenční spisová značka] ze dne [datum] soud osvobodil dlužníka [jméno] [příjmení] (povinného) od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Povinný uvedl, že přípisem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne [datum] mu bylo sděleno, že v této věci jsou dány podmínky pro zastavení exekuce z důvodu, že na pohledávku oprávněného se vztahuje osvobození dle § 414 insolvenčního zákona (dále„ IZ“) a nevztahuje se na ni výluka z osvobození ve smyslu § 416 IZ. Oprávněný ani poté se zastavením exekuce pro oddlužení povinného s odkazem na výše označenou judikaturu soudů nesouhlasil. Okresní soud vzal z obsahu exekučního spisu za prokázáno, že usnesením [název soudu] č. j. [insolvenční spisová značka] 3 ze dne [datum] byl zjištěn úpadek dlužníka [jméno] [příjmení], narozeného [datum] a insolvenční soud povolil řešení úpadku oddlužením. [anonymizováno] [název soudu] č. j. [insolvenční spisová značka] [číslo] 4 ze dne [datum] soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka [jméno] [příjmení] a osvobodil ho od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození se také vztahuje na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili ve lhůtě určené soudem v rozhodnutí o úpadku, ač tak učinit měli. Osvobození se vztahuje i na pohledávky, které vznikly s vymáháním přihlášených i nepřihlášených pohledávek věřitelů do insolvenčního řízení (náklady a odměny v exekučním řízení). Osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníkovi pro tyto pohledávky právo postihu. Okresní soud poté posoudil, zda se osvobození přiznané povinnému podle § 414 IZ dotýká majetkové sankce vymáhané po povinném v tomto exekučním řízení. Vyšel z výkladu ustanovení § 170 písm. d) IZ provedeného v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2012 sp. zn. 1 VSPH 1159/2012 uveřejněném pod č. 44/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož se v insolvenčním řízení zásadně neuspokojí žádným způsobem řešení úpadku mimosmluvní sankce, včetně nezaplacené blokové pokuty, ani jejich příslušenství, včetně nákladů za nařízení daňové exekuce (§ 182 a § 183 daňového řádu). V případě, že by přihláška takové pohledávky byla v insolvenčním řízení podána, byla by odmítnuta insolvenčním soudem podle § 185 insolvenčního zákona. Dále přihlédl k ustanovení § 416 odst. 1 IZ, podle něhož se osvobození podle § 414 nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti a dále pohledávek věřitelů na výživném ze zákona a pohledávek věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví. Dospěl k závěru, že pokud je exekučním titulem v dané věci vykonatelný blok na pokutu uloženou za přestupek dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), jedná se o pohledávku z mimosmluvní sankce, konkrétně ze správního deliktu (přestupku), kterou nelze cílit do sanace dluhů povinného a nemůže se na ni zákonitě vztahovat účinek osvobození od placení podle § 414 IZ, a že na posuzovanou věc dopadá ustanovení § 416 IZ, když lze sankci vzešlou z přestupkového řízení subsumovat pod jiné úmyslné deliktní jednání a sankci uloženou podle zák. [číslo]. Proto nebylo návrhu povinného na zastavení exekuce vyhověno. S ohledem na výsledek řízení nebylo rozhodováno o nákladech exekuce. Povinný v podaném odvolání vyslovil přesvědčení, že právní posouzení věci soudem prvního stupně není správné. Odkázal na obsah usnesení, jímž mu bylo přiznáno osvobození od placení pohledávek podle § 414 IZ, a na přípis insolvenčního soudu ze dne [datum], jímž mu bylo sděleno, že v této věci jsou dány podmínky pro zastavení exekuce z důvodu, že na pohledávku oprávněného se vztahuje osvobození dle § 414 IZ a nevztahuje se na ni výluka z osvobození ve smyslu § 416 IZ. Navrhl, aby bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že soudnímu exekutorovi bude uloženo, aby exekuci zastavil, odblokoval účet povinného a povinnému vrátil částku 15 587 Kč, která byla z tohoto účtu exekučně vymožena. Odvolání bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou (§ 201, § 204 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že bylo podáno pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci souhlasili s jeho projednáním bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), odvolací soud přezkoumal jím napadené rozhodnutí včetně jemu předcházejícího řízení v neveřejném zasedání. Dospěl k závěru, že odvolání povinného je opodstatněné. Odvolací soud přisvědčuje plně závěru soud prvního stupně, že oprávněný nemohl pohledávku vymáhanou v tomto exekučním řízení přihlásit do insolvenčního řízení vedeného ohledně povinného, a že pokud by tak učinil, přihláška jeho pohledávky by byla odmítnuta insolvenčním soudem podle § 185 IZ, neboť se jedná o pohledávku podřaditelnou pod ustanovení § 170 IZ. Vedle judikatury citované ohledně tohoto závěru soudem prvního stupně lze odkázat též na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 29 ICdo 17/2017 či v usnesení [název soudu] ze dne 4. 2. 2010, č. j. 22 Ca 234/2009-39, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo]. Odvolací soud však nepovažuje za správný závěr soudu prvního stupně, převzatý jím z usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 165/2019-49 a sp. zn. 19 Co 258/2019 a z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 24 Co 579/2019, podle něhož mimosmluvní sankce na porušení právních povinností, které v souladu s § 170 písm. d) IZ nelze v insolvenčním řízení jakkoliv uspokojit, nespadají do žádné kategorie pohledávek, na něž se vztahuje osvobození od placení pohledávek ve smyslu § 414 odst. 1 a 2 IZ, a proto se na ně osvobození ve smyslu § 414 odst. 2 IZ nevztahuje. Je tomu právě naopak. Jestliže je třeba zahrnout pokutu za správní delikt jakožto mimosmluvní sankci mezi pohledávky uvedené v § 170 IZ, pak je třeba v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR učinit závěr, že se jedná o pohledávku, k níž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo. K tomu odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku ze dne 24. 11. 2010, č. j. 29 Cdo 3509/2010, v němž Nejvyšší soud řešil otázku, zda osvobozením od placení pohledávek v rámci oddlužení zaniká závazek dlužníka a zda se takové osvobození vztahuje i na ručitele. Mimo jiné v něm konstatuje, že obrat„ Osvobození podle odstavce 1“ je použit v § 414 odst. 2 IZ ve vztahu k věřitelům, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo (tedy především ve vztahu k věřitelům s pohledávkami uvedenými v § 170 insolvenčního zákona, jakož i k věřitelům, jejichž přihláška byla odmítnuta podle § 185 insolvenčního zákona např. proto, že přihlášku podali opožděně…). S těmito závěry korespondují i závěry již výše citovaného R 44/2013, podle něhož insolvenční soud přihlášku pohledávky na mimosmluvní sankce, včetně nezaplacené blokové pokuty, odmítne podle § 185 IZ. Je tedy opodstatněn závěr, že v tomto řízení je vymáhána pohledávka, k níž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo. Podle § 414 odst. 1 IZ jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku. Podle § 414 odst. 2 IZ osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Oddlužení jako proces řešení úpadku povinného realizovaný v insolvenčním řízení skončil splněním oddlužení. Insolvenční soud vzal svým rozhodnutím č. j. [insolvenční spisová značka] ze dne [datum] na vědomí splnění oddlužení a osvobodil povinného od placení pohledávek věřitelů zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Jedinými pohledávkami, na něž se osvobození podle § 414 odst. 1, 2 IZ nevztahuje, jsou krom pohledávek zajištěných věřitelů (§ 414 odst. 4 IZ) a pohledávek vázaných na odkládací podmínku (§ 173 odst. 3 IZ), pohledávky uvedené v § 416 odst. 1 IZ, tedy majetkové sankce uložené za úmyslné jednání dlužníka postižené v rámci trestního řízení (peněžitý trest) nebo řízení civilního (povinnost hradit náhradu škody za úmyslné porušení právní povinnosti uložené pravomocným soudním rozhodnutím). V tomto řízení vymáhaná bloková pokuta nepředstavuje náhradu škody způsobenou úmyslným porušením právních povinností ani se nejedná o majetkový trest za úmyslný trestný čin, ale jde„ toliko“ o pokutu za správní delikt. Nejedná se tedy o pohledávku, kterou by byl dlužník povinen hradit i po skončení insolvenčního řízení, resp. která by mohla být dále vymáhána prostřednictvím pokračujícího exekučního řízení, ale právě o pohledávku, na kterou dopadá osvobození dle § 414 odst. 2 IZ. Přiznáním osvobození však předmětná pohledávka nezaniká; trvá dále s tím, že ji nelze vůči povinnému uplatňovat ke splnění (ale ani k započtení), tedy nelze se jí domáhat soudně a nelze ji vymáhat (jedná se nadále až do případného zániku či odejmutí osvobození jen o tzv. naturální obligaci). V již probíhajícím exekučním řízení pak má tato pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka. Podle § 268 odst. l písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, proto je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Vzhledem k tomu, že pohledávku vymáhanou v tomto exekučním řízení, již nelze vymáhat, neboť na ni dopadá osvobození dle § 414 odst. 2 IZ, je návrh povinného na zastavení exekuce důvodný. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť osvobození povinného od placení této pohledávky je jiným důvodem, pro který již nelze rozhodnutí oprávněného o uložení blokové pokuty ze dne [datum] vykonat (výrok I). Podle § 89 věty prvé ex. ř. dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V posuzovaném případě to nebyl oprávněný, kdo by svým návrhem inicioval zastavení exekuce. Exekuční řízení bylo důvodně zahájeno na základě vykonatelného exekučního titulu. Podle obsahu spisu nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že by oprávněný při podání návrhu na nařízení exekuce nezachoval náležitou míru obezřetnosti a uvážlivosti. Je třeba zdůraznit, že insolvenční řízení bylo zahájeno až v průběhu exekučního řízení. Nelze proto dovodit procesní zavinění oprávněného na zastavení exekuce (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne [datum]). Z tohoto důvodu mu ani nelze uložit povinnost hradit povinnému jeho náklady. Povinnost k náhradě nákladů exekuce však nestíhá ani povinného, neboť v okolnosti, že byl v insolvenčním řízení osvobozen od placení zbytku pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, nelze spatřovat jeho zavinění na zastavení exekuce. Jistě nebylo smyslem institutu oddlužení, aby byl dlužník osvobozen od placení zbytku svého dluhu, ale po úspěšném oddlužení byl nucen uhradit náklady oprávněného. Proto nebylo právo na náhradu nákladů exekučního řízení přiznáno žádnému z účastníků (výrok II). Závěr o nedostatku zavinění účastníků na zastavení exekuce se promítne i ve vztahu k nákladům exekuce, když soudní exekutor se navíc práva na náhradu nákladů exekuce výslovně vzdal. Tomu odpovídá výrok, podle něhož nemá soudní exekutor právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III). K požadavku povinného na vrácení exekučně vymožené částky 15 578 Kč odvolací soud pro úplnost dodává, že s tímto odvolacím řízením nesouvisí, a proto se jím odvolací soud nemohl zabývat. Byla-li však tato částka vymožena ještě před zahájením insolvenčního řízení, není k jejímu vrácení povinnému žádný důvod, neboť se jednalo bezesporu o řádně vymožené plnění. Pokud však došlo k jejímu vymožení později, je třeba, aby se povinný obrátil se svým požadavkem přímo na soudního exekutora, popř. na oprávněného, pokud mu již byla soudním exekutorem poukázána. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání. Hradec Králové 23. srpna 2023 JUDr. Alena Bačinová v. r. předsedkyně senátu