Bylo-li insolvenční řízení vůči povinnému zahájeno v průběhu exekučního řízení a povinný byl v insolvenčním řízení osvobozen od placení v exekuci vymáhané pohledávky dle § 414 odst. 2 IZ, nelze zavinění na zastavení exekuce shledat na straně povinného ani oprávněného, vyjma případů, kdy oprávněný při podání exekučního návrhu nezachoval náležitou míru obezřetnosti a uvážlivosti. Nárok na náhradu nákladů takto zastavené exekuce nemá žádný z účastníků ani soudní exekutor.

2 19 Co 198/2024 Číslo jednací: 19 Co 198/2024-120 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Bačinové a soudkyň JUDr. Ireny Šolínové a Mgr. Martiny Nyplové v exekuční věci oprávněného: Hlavní město Praha, IČ: 00064581 sídlem [adresa] proti povinné: [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] vedené k vymožení blokové pokuty ve výši 1 000 Kč o návrhu povinné na zastavení exekuce k odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 22 Nc 6596/2009-41 takto: I. Usnesení okresního soudu se mění tak, že exekuce se k návrhu povinné ze dne 13. 10. 2023 zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekuce. III. Soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud shora označeným usnesením zamítl návrh povinné ze dne 13. 10. 2023 na zastavení exekuce. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. 6. 2009 pod č. j. 22 Nc 6596/2009-5 byla proti povinné nařízena exekuce dle zák. č. 120/2001 Sb. (dále jen e. ř.) k vymožení peněžité pohledávky oprávněného ve výši 1 000 Kč podle pravomocného a vykonatelného exekučního titulu – rozhodnutí Městské policie hl. m. Prahy, bloku ze dne 5. 4. 2006, série AB/2000, č. j. B0102423. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 6. Usnesení nabylo právní moc dne 26. 1. 2010. Podáním ze dne 13. 10. 2023 se povinná domáhá zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s tím, že veškeré pohledávky vymáhané v této exekuci vznikly před rozhodnutím o úpadku. Tyto pohledávky tedy mohly a měly být přihlášeny do oddlužení a bez ohledu na to, zda k přihlášení došlo, se jich tedy osvobození v oddlužení týká. Soudní exekutor své náklady exekuce do insolvenčního řízení přihlásil. Dne 30. 3. 2023 vydal insolvenční soud usnesení o splnění oddlužení ([spisová značka]). Toto usnesení je v celém rozsahu pravomocné. Oprávněný se k návrhu povinné vyjádřil tak, že rozhodnutí ponechává na úvaze soudního exekutora, popř. exekučního soudu. Protože souhlas oprávněného se zastavením exekuce nebyl dán, pověřený soudní exekutor předložil návrh povinné exekučnímu soudu k rozhodnutí (§ 55 odst. 4 e. ř.). Z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum] pod č.j. [spisová značka] vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení dlužnice – povinné (výrok I.) Výrokem V insolvenční soud přiznal dlužnici osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, přičemž toto osvobození se vztahuje i na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíženo, věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu, nedotýká se však peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, a dále pohledávek na náhradu školy způsobené úmyslným porušením právní povinnosti. Zásadní otázkou v projednávané věci je, zda bloková pokuta spadá pod výjimky v § 170 insolvenčního zákona a zda po osvobození dlužníka v insolvenčním řízení je možno tuto pohledávku nadále vymáhat v rámci exekučního řízení. Již dne 5. 4. 2023 pověřený soudní exekutor podepsanému soudu sdělil, že usnesením insolvenčního soudu byla povinná osvobozena od placení pohledávek do oddlužení zahrnutých v rozsahu, v němž uspokojeny nebyly, a pohledávek věřitelů, kteří se do insolvenčního řízení nepřihlásili. S odkazem na rozhodnutí odvolacích soudů soudní exekutor přednesl, že dle jeho názoru se osvobození od placení pohledávek nevztahuje na pohledávku z neuhrazené pokuty uložené v blokovém řízení. Pro případ, že by se exekuční soud s jeho názorem neztotožnil, pověřený soudní exekutor žádal, aby jeho podání bylo posouzeno jako podnět k zastavení exekuce. Protože se exekuční soud plně ztotožnil s názorem pověřeného soudního exekutora, byl mu dán pokyn k pokračování v exekuci. Ačkoli otázka, zda bloková pokuta spadá pod výjimky v § 170 insolvenčního zákona a zda po osvobození dlužníka v insolvenčním řízení je možno tuto pohledávku nadále vymáhat v rámci exekučního řízení, doposud nebyla jednoznačně uzavřena Nejvyšším soudem, exekuční soud vycházel z judikatury odvolacích soudů (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 24 Co 579/2019, podle kterého„ osvobození od placení pohledávek ve smyslu § 414 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb. se vztahuje jednak na nezaplacené zůstatky pohledávek zahrnutých do oddlužení, jednak na pohledávky, které do insolvenčního nebyly přihlášeny, ačkoliv přihlášeny být mohly, a konečně na pohledávky, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Do žádné z těchto kategorií ovšem nespadají mimosmluvní sankce za porušení právních povinností, které v souladu s § 170 písm. d/ zákona č. 182/2006 Sb. nelze v insolvenčním řízení jakkoliv uspokojit. Jestliže nejsou tyto pohledávky v insolvenčním řízení uspokojitelné, nemůže se na ně vztahovat beneficium osvobození ve smyslu § 414 posledně uvedeného zákona. Nebylo by navíc ospravedlnitelné, aby dlužník požíval osvobození i ve vztahu k pohledávkám, které mají svůj původ v peněžitých sankcích za jeho protiprávní jednání. Není totiž smyslem ani účelem insolvenčního práva promíjet peněžité tresty uložené v přestupkovém, respektive v trestním řízení“, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 165/2019-49 ze dne 17. 7. 2019, usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 258/2019). Jestliže pohledávka oprávněného, kterou včas přihlásil do insolvenčního řízení proti povinnému jako dlužníku, nebyla přezkoumána, a to s odkazem na zákonnou úpravu § 170 písm. d) insolvenčního zákona, pak na poměry účastníků nedopadá ani ustanovení § 414 o osvobození dlužníka. Naposledy také v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 20 Co 88/2021, byly opětovně vysloveny závěry, že bloková pokuta nemohla být ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona vůbec přihlášena v rámci insolvenčního řízení k uspokojení v insolvenčním řízení, a proto na povinného nelze vztáhnout ustanovení o osvobození podle § 414 insolvenčního zákona Okresní soud vyslovil, že skutečnost, že povinná úspěšně prošla oddlužením, nezakládá v dané věci důvod pro zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., proto byl návrh povinné zamítnut. S ohledem na výsledek řízení nebylo rozhodováno o nákladech exekuce. 2. Povinná se proti usnesení odvolala a vyslovila přesvědčení, že vzhledem k tomu, že splnila podmínky oddlužení, se osvobození od pohledávek vztahuje i na pohledávku vymáhanou v této exekuci. Vymáhaná pohledávka nemá povahu pohledávky, které se osvobození v oddlužení netýká, tedy nejde o pohledávku dle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona. Povinná nesporuje, že předmětná pokuta byla uložena před insolvenčním řízením a že ji povinná nezaplatila. To, že pohledávka nemůže být dle § 170 písm. d) insolvenčního zákona uspokojena v insolvenčním řízení, nemá dle povinné následky, které vyvozuje exekuční soud. Povinná má za to, že výčet pohledávek, kterých se netýká osvobození v oddlužení, obsažený v § 416 odst. 1 insolvenčního zákona, je taxativní a nelze jej rozšiřovat v neprospěch dlužníka, neboť takový postup by šel proti smyslu celého institutu oddlužení a byl by v rozporu s oprávněnými očekáváními dlužníka, který do procesu oddlužení vstupuje s tím, že bude osvobozen od všech pohledávek vzniklých do rozhodnutí o úpadku, vyjma těch, u kterých to zákon výslovně vylučuje. Dle § 414 odst. 2 insolvenčního zákona osvobození po splnění oddlužení se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a povinná má za to, že takovouto pohledávkou jsou i pokuty ukládané správními orgány. Komentář k ustanovení § 170 insolvenčního zákona uvádí, že koncepce obsažená v tomto ustanovení vychází z toho, že stát zde svým způsobem dobrovolně rezignuje na své sankční pohledávky, aby nedocházelo k rozmnožování řady věřitelů dlužníka, který už tak sám o sobě není ani schopen uhradit v plné míře nároky ze soukromoprávních vztahů. Povinná má za to, že jí přiznané osvobození se týká i pohledávky oprávněného a další vedení dotčené exekuce je v rozporu s právem. Pokud jde o náklady exekuce na straně soudního exekutora, tyto byly v minulosti do insolvenčního řízení přihlášené ve výši 7 865 Kč. Po vydání napadeného usnesení soudní exekutor vydal 20. 11. 2023 příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 067 EX 40231/09-116, kdy náklady soudního exekutora byly opět vyčísleny částkou 7 865 Kč. Povinná toto rozhodnutí soudního exekutora napadne včasnými námitkami. Pohledávka soudního exekutora měla být a také byla přihlášena do oddlužení. Postup, kdy by exekutoři rozhodovali o svých nákladech až po skončení insolvenčního řízení, a tudíž dlužník by nebyl oddlužen, ač splnil všechny zákonné požadavky, je v přímém rozporu se samotným institutem oddlužení. Povinná má za to, že exekuce je neoprávněná a je zde dán důvod pro zastavení této exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. za použití § 52 odst. 1 e. ř. Povinná navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvého stupně změnil tak, že se návrhu povinné na zastavení exekuce plně vyhovuje a předmětná exekuce se zastavuje a povinné se přiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. 3. Odvolání bylo podáno včas osobou k němu oprávněnou (§ 201, § 204 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že bylo podáno pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci souhlasili s jeho projednáním bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), odvolací soud přezkoumal jím napadené rozhodnutí včetně jemu předcházejícího řízení v neveřejném zasedání. Dospěl k závěru, že odvolání povinné je důvodné. 4. Dle obsahu exekučního spisu po vydání napadeného rozhodnutí bylo dne 23. 11. 2023 soudním exekutorem vydáno oznámení o skončení exekuce s tím, že exekuce byla ke dni 15. 11. 2023 provedena. Povinná na výzvu exekučního soudu sdělila, že i za této situace na podaném odvolání trvá a žádá o vrácení vymožené částky. O podaném odvolání je třeba věcně rozhodnout, neboť to má zásadní vliv na posouzení toho, zda plnění vymožené po osvobození povinné po oddlužení bylo vymoženo po právu, či nikoliv. 5. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že oprávněný nemohl pohledávku vymáhanou v tomto exekučním řízení přihlásit do insolvenčního řízení povinné. Pokud by tak učinil, přihláška jeho pohledávky by byla insolvenčním soudem odmítnuta podle § 185 insolvenčního zákona (dále jen IZ), neboť se jedná o pohledávku podřaditelnou pod ustanovení § 170 IZ. Ohledně tohoto závěru lze odkázat též na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 29 ICdo 17/2017 či v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2010, č. j. 22 Ca 234/2009-39, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2134/2010. 6. Odvolací soud však nepovažuje za správný závěr soudu prvního stupně, převzatý jím z usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 165/2019-49, Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 19 Co 258/2019 či z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 24 Co 579/2019, podle něhož mimosmluvní sankce na porušení právních povinností, které v souladu s § 170 písm. d) IZ nelze v insolvenčním řízení jakkoliv uspokojit, nespadají do žádné kategorie pohledávek, na něž se vztahuje osvobození od placení pohledávek ve smyslu § 414 odst. 1 a 2 IZ, a proto se na ně osvobození ve smyslu § 414 odst. 2 IZ nevztahuje. Je tomu právě naopak. 7. Jestliže je třeba zahrnout pokutu za správní delikt jakožto mimosmluvní sankci mezi pohledávky uvedené v § 170 IZ, pak je třeba v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR učinit závěr, že se jedná o pohledávku, k níž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo. K tomu odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, v němž Nejvyšší soud řešil otázku, zda osvobozením od placení pohledávek v rámci oddlužení zaniká závazek dlužníka a zda se takové osvobození vztahuje i na ručitele. Mimo jiné v něm konstatuje, že obrat„ Osvobození podle odstavce 1“ je použit v § 414 odst. 2 IZ ve vztahu k věřitelům, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo (tedy především ve vztahu k věřitelům s pohledávkami uvedenými v § 170 insolvenčního zákona, jakož i k věřitelům, jejichž přihláška byla odmítnuta podle § 185 insolvenčního zákona např. proto, že přihlášku podali opožděně…). S těmito závěry korespondují i závěry vyslovené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2012 sp. zn. 1 VSPH 1159/2012 publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 44/2013, podle něhož v insolvenčním řízení se zásadně neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku mimosmluvní sankce, včetně nezaplacené blokové pokuty (§ 170 písm. d/ IZ) a insolvenční soud přihlášku pohledávky na mimosmluvní sankce, včetně nezaplacené blokové pokuty, odmítne podle § 185 IZ. Je tedy opodstatněn závěr, že exekucí je vymáhána pohledávka, k níž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo. 8. Podle § 414 odst. 1 IZ jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku. Podle § 414 odst. 2 IZ osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo. 9. Oddlužení jako proces řešení úpadku povinné realizovaný v insolvenčním řízení skončil splněním oddlužení. Insolvenční soud vzal svým rozhodnutím č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] na vědomí splnění oddlužení a osvobodil povinnou od placení pohledávek věřitelů zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pohledávek věřitelů, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Jedinými pohledávkami, na něž se osvobození podle § 414 odst. 1, 2 IZ nevztahuje, jsou krom pohledávek zajištěných věřitelů (§ 414 odst. 4 IZ) a pohledávek vázaných na odkládací podmínku (§ 173 odst. 3 IZ), pohledávky uvedené v § 416 odst. 1 IZ, tedy majetkové sankce uložené za úmyslné jednání dlužníka postižené v rámci trestního řízení (peněžitý trest) nebo řízení civilního (povinnost hradit náhradu škody za úmyslné porušení právní povinnosti uložené pravomocným soudním rozhodnutím). V tomto řízení vymáhaná bloková pokuta nepředstavuje náhradu škody způsobenou úmyslným porušením právních povinností ani se nejedná o majetkový trest za úmyslný trestný čin, ale jde„ toliko“ o pokutu za správní delikt. Nejedná se tedy o pohledávku, kterou by byl dlužník povinen hradit i po skončení insolvenčního řízení, resp. která by mohla být dále vymáhána prostřednictvím pokračujícího exekučního řízení, ale právě o pohledávku, na kterou dopadá osvobození dle § 414 odst. 2 IZ. Přiznáním osvobození předmětná pohledávka nezaniká, trvá dále s tím, že ji nelze vůči povinné uplatňovat ke splnění (ale ani k započtení), tedy nelze se jí domáhat soudně a nelze ji vymáhat (jedná se nadále až do případného zániku či odejmutí osvobození jen o tzv. naturální obligaci). V již probíhajícím exekučním řízení pak má tato pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka. 10. Odvolací soud se tedy ztotožňuje s námitkou povinné, že výčet pohledávek, kterých se netýká osvobození v oddlužení, obsažený v insolvenčním zákoně nelze rozšiřovat, resp. nelze tato ustanovení o výjimce vykládat rozšiřujícím způsobem. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozhodnutí R 81/2019 vyslovil mj. závěr, že výluky z účinku osvobození dlužníka od placení zbytku dluhu popsané v § 416 IZ jsou výjimkami z pravidla formulovaného v § 414 a § 415 IZ. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (srov. s odůvodněním usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněného pod č. 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejný závěr je obsažen i v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2053/2022. 11. Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, proto je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. 12. Dle § 52 odst. 1 e. ř. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. 13. Vzhledem k tomu, že pohledávku vymáhanou v tomto exekučním řízení již nelze vymáhat, neboť na ni dopadá osvobození dle § 414 odst. 2 IZ, je návrh povinné na zastavení exekuce důvodný. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 e. ř., neboť osvobození povinné od placení této pohledávky je jiným důvodem, pro který již nelze rozhodnutí oprávněného o uložení blokové pokuty ze dne 5. 4. 2006 vykonat (výrok I). 14. Podle § 89 věty prvé ex. ř. dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. 15. V posuzovaném případě to nebyl oprávněný, kdo by svým návrhem inicioval zastavení exekuce. Exekuční řízení bylo důvodně zahájeno na základě vykonatelného exekučního titulu. Podle obsahu spisu nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že by oprávněný při podání návrhu na nařízení exekuce nezachoval náležitou míru obezřetnosti a uvážlivosti. Je třeba zdůraznit, že insolvenční řízení bylo zahájeno až v průběhu exekučního řízení. Nelze proto dovodit procesní zavinění oprávněného na zastavení exekuce (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008). Z tohoto důvodu mu ani nelze uložit povinnost hradit povinné její náklady. Povinnost k náhradě nákladů exekuce však nestíhá ani povinnou, neboť v okolnosti, že byla v insolvenčním řízení osvobozena od placení zbytku pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, resp. k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, nelze spatřovat její zavinění na zastavení exekuce. Jistě nebylo smyslem institutu oddlužení, aby byl dlužník osvobozen od placení zbytku svého dluhu, ale po úspěšném oddlužení byl nucen uhradit náklady oprávněného. Proto nebylo právo na náhradu nákladů exekuce přiznáno žádnému z účastníků (výrok II). 16. Závěr o nedostatku zavinění účastníků na zastavení exekuce se promítne i ve vztahu k nákladům exekuce. Tomu odpovídá výrok, podle něhož nemá soudní exekutor právo na náhradu nákladů exekuce (výrok III). 17. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Povinná byla v odvolacím řízení úspěšná, ovšem vznik účelně vynaložených nákladů netvrdila a nedoložila. Proto krajský soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV). 18. Pokud se týká požadavku povinné na vrácení vymožených částek, odvolací soud dodává, že se tím v odvolacím řízení nemohl zabývat. Bylo-li plnění vymoženo ještě před zahájením insolvenčního řízení, není k jeho vrácení povinné žádný důvod, neboť se jednalo bezesporu o řádně vymožené plnění. Pokud však došlo k jeho vymožení až po schválení oddlužení, je třeba, aby se povinná obrátila se svým požadavkem na jeho vrácení přímo na soudního exekutora, popř. na oprávněného, pokud mu již byla vymožená částka soudním exekutorem poukázána. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustné dovolání. Hradec Králové 18. září 2024 JUDr. Alena Bačinová předsedkyně senátu