Jestliže se spotřebitel dostal do prodlení s plněním povinností vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru před 24. 4. 2020 a toto prodlení trvá, neplatí pro něho omezení výše úroku z prodlení delším než 90 dnů stanovené v § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v jeho znění účinném od 24. 4. 2020.

5 23 Co 280/2023 Číslo jednací: 23 Co 280/2023-101 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců Mgr. Jiřího Kopeckého a JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., ve věci žalobce: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalované: ; [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] o zaplacení 101.140,98 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 26.5.2023, č.j. 17 C 42/2023-61, takto: I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadených výrocích pod body II. a III. potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 105.539,49 Kč s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 99.848,98 Kč za dobu od 2.6.2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 99.848,98 Kč za dobu od 2.6.2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1.292 Kč za dobu od 2.6.2022 do zaplacení (výrok I.); ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 28.159,87 Kč k rukám jeho zástupce (výrok III.). 2. Z odůvodnění vyplývá, že soud prvého stupně rozhodoval o požadavku žalobce, jako právního nástupce [právnická osoba], na zaplacení částky 105.539,49 Kč sestávající se z dlužné jistiny 99.848,98 Kč (tvořené neuhrazeným zůstatkem jistiny úvěru ve výši 95.605,38 Kč a ke dni 1.6.2022 kapitalizovaným úrokem z úvěru ve výši 4.243,60 Kč) s úrokem ve výši 15,9 % ročně z částky 99.848,98 Kč za dobu od 2.6.2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z této částky za dobu od 2.6.2022 do zaplacení, dále ze zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni 1.6.2022 ve výši 4.398,51 Kč a z poplatků ve výši 1.292 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 2.6.2022 do zaplacení, to vše ze smlouvy o úvěru ze dne 20.7.2018. 3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 4. Soud prvého stupně dospěl ke skutkovému závěru, že [právnická osoba], s žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru dne 20.7.2018 na částku 120.000 Kč s úrokem 15,9 % ročně. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr v 95 měsíčních splátkách po 2.253 Kč, poplatek za pojištění byl ve výši 180 Kč měsíčně. Strany smlouvy o úvěru si sjednaly, že dostane-li se žalovaná do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce nebo se dostane do prodlení se splácením více než 2 splátek, může [právnická osoba], prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný s tím, že úvěrující má dále právo na úrok z úvěru, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu podle ceníku. Dopisem ze dne 15.12.2021 [právnická osoba], vyzvala žalovanou k zaplacení dlužných splátek ve výši 7.779 Kč. Dopisem ze dne 16.1.2022 [právnická osoba] prohlásila úvěr za splatný ke dni 16.1.2022. K tomuto dni činil dluh žalované po splatnosti 9.012 Kč [právnická osoba] a žalobce uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 30.5.2022, a to včetně pohledávky za žalovanou, s účinností ke dni 31.5.2022. Ke dni 1.6.2022 se dluh žalované skládal z jistiny úvěru ve výši 95.605,38 Kč, úroků ve výši 4.243,60 Kč, poplatků ve výši 1.292 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 4.398,51 Kč. Dopisem ze dne 16.6.2022 [právnická osoba] vyrozuměla žalovanou o postoupení pohledávky a dne 5.9.2022 odeslal žalobce žalované výzvu k plnění dlužné částky. 5. Po právní stránce soud prvého stupně posoudil věc podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen o.z.) ve spojení s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen ZSÚ) a § 1879 o.z. 6. Vyložil, že strany uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalovaná je povinna vrátit žalobci jistinu úvěru 99.848,90 Kč. Protože je žalovaná v prodlení delším než 90 dnů, náleží žalobci podle § 122 odst. 4 ZSÚ (pouze) úrok ve výši zákonného úroku z prodlení (úvěr se stal splatným dne 16.1.2022). Proto soud přiznal žalobci právo na úrok pouze ve výši 11,75 % ročně. Poplatky za pojištění se staly splatnými ve druhé polovině roku 2021, proto z nich soud prvého stupně přiznal zákonný úrok z prodlení (pouze) ve výši 8,5 % ročně. Žalobci též náleží zákonný úrok z prodlení v kapitalizované výši ke dni 1.6.2022 v částce 4.398,51 Kč. Žalobce soud prvého stupně považoval ve věci za věcně legitimovaného, neboť nabyl spornou pohledávku postoupením, které se vůči žalované stalo účinným nejpozději doručením žaloby. V tomto rozsahu okresní soud žalobě vyhověl (ve výroku I.) a ve zbytku ji zamítl (výrok II.). 7. Proti výroku II. rozsudku okresního soudu, ale pouze jen v té části v níž okresní soud zamítl požadavek na zaplacení úroku z úvěru ve výši 4,15 % ročně z částky 99.848,98 Kč za dobu od 2.6.2022 do zaplacení, a proti výroku III., o nákladech řízení, podal žalobce včasné odvolání. Tvrdil, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil, protože pro aplikaci § 122 odst. 4 ZSÚ ve znění účinném od 24.4.2022 nebyl v dané věci prostor. K prodlení žalované došlo již ke dni 17.11.2018, a proto podle bodu 1. přechodných ustanovení se užije znění § 122 odst. 4 ZSÚ účinné do 23.4.2020. Není proto důvod smluvní úrok ve výši 15,90 % ročně nijak krátit. V tomto směru se odvolával i na příslušnou důvodovou zprávu k zákonu č. 186/2020 Sb., novelizujícímu zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., z níž dovozoval, že postačovalo, pokud se žalovaná dostala do prodlení ještě v období před účinností této novely. Žalovaný neměl za to, že je podstatné, zda toto prodlení ke dni účinnosti citované novely také trvalo. V otázce nákladů řízení před soudem prvého stupně požadoval přiznání odměny za 5 úkonů právní služby spolu s režijním paušálem, náhradou cestovních výdajů, náhradou za promeškaný čas a náhradou za DPH, to vše spolu se soudním poplatkem 4.046 Kč. Fakticky to znamenalo, že se domáhal, aby za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 5.9.2022 mu nebyla přiznána odměna ve výši jedné poloviny za tento úkon právní služby, jak učinil soud prvého stupně, ale plná odměna za úkon, a dále aby mu byla přiznána odměna za úkon ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny za vyjádření ze dne 23.2.2023, ve kterém soudu prvého stupně sděloval, že nesouhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. 8. Žalovaná se k odvolání ve věci samé nevyjádřila, pouze žádala, aby odvolací soud rozhodl ve věci v její nepřítomnosti. 9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 212, § 212a o.s.ř., a to v odvoláním napadené části výroku II. a dále v závislém výroku III., o náhradě nákladů řízení. 10. Okresní soud provedl ve věci dostatečné dokazování a z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění a z nich pak i správný závěr o skutkovém stavu. Proto na ně pro stručnost odvolací soud, který je převzal jako správná, odkazuje. Následně okresní soud věc také správně právně posoudil. Důvodně vycházel z toho, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla dne 20.7.2018 uzavřena úvěrová smlouva, která měla charakter spotřebitelského úvěru (§ 419 o.z.), proto se na ni vztahoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Ten na věc aplikoval ve znění účinném od 24.4.2020, tj. po novelizaci zákonem č. 186/2020 Sb. 11. Tento novelizující předpis doplňoval ust. § 122 ZSÚ (mimo jiné) o odst. 4, podle kterého u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. 12. Podle čl. II přechodných ustanovení, bodu 1., citované novely z.č. 186/2020 Sb. dostal-li se dlužník do prodlení s plněním povinností vyplývajících ze smlouvy o odložené platbě, peněžité zápůjčce, úvěru nebo obdobné finanční službě po dni nabytí účinnost tohoto zákona, použije se namísto příslušných ustanovení smlouvy, pokud jsou v rozporu s § 122 odst. 4 nebo 5 ZSÚ, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, § 122 odst. 4 nebo 5 ZSÚ, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i když byla smlouva uzavřena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 13. Z citovaného přechodného ustanovení novelizujícího zákona č. 186/2020 Sb. vyplývá, že od jeho účinnosti (tj. od 24.4.2020) se ust. § 122 odst. 4 ZSÚ použije i na smlouvy uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud se dlužník dostal do prodlení s plněním povinností vyplývajících ze smlouvy o úvěru v tomto období po dni nabytí účinnosti novely č. 186/2020 Sb. Z textu zákona vyplývá, že pokud by spotřebitel byl v prodlení ještě před účinností této novely a toto prodlení by dále trvalo, řídily by se poměry takové věci zněním § 122 ZSÚ účinném přede dnem nabytí účinnosti novely č. 186/2020 Sb. Jinými slovy, že by neplatilo omezení výše úroku při prodlení delším než 90 dnů na výši zákonného úroku z prodlení. 14. Takový závěr vyplývá i ze zvláštní části důvodové zprávy k zákonu č. 186/2020 Sb., podle níž obdobně jako u zákona o spotřebitelském úvěru se stanoví, že omezení sankcí se použije na prodlení, které započalo po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a to i na smlouvy uzavřené před jeho účinností. 15. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 168 obsahuje přechodné ustanovení definující prodlení spotřebitele, konkrétně v odst. 1 uvádí, že dostal-li se spotřebitel do prodlení s plněním povinností vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo ze smlouvy o zprostředkování spotřebitelského úvěru po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, použijí se namísto příslušných ustanovení smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo smlouvy o zprostředkování spotřebitelského úvěru, pokud jsou s tímto zákonem v rozporu, ust. § 122 až 124 a § 132, i když byla smlouva uzavřena přede dnem nabytí jeho účinnosti. Podle komentářové literatury (srov. Slanina J., Jemelka L., Vetešník P., Vachtlová L., Flídr J., Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s.), vznikla nutnost zavedení tohoto přechodného ustanovení (obsaženého již v zákoně č. 257/2016 Sb., který rušil předchozí zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb.) s ohledem na zavedení, zákonem č. 257/2016 Sb., poměrně striktních omezení smluvních sankcí a postupů věřitele pro případ prodlení spotřebitele. Obecně dochází k uplatnění tzv. nepravé retroaktivity, která na právní vztahy vzniklé před účinností zákona uplatňuje jeho právní úpravu. Tato nepravá retroaktivita nastává pouze v případě, že se spotřebitel dostal do prodlení s plněním povinností až po účinnosti zákona. Pokud se spotřebitel ocitl v prodlení již před účinností zákona, a toto prodlení trvá, retroaktivní ustanovení se neuplatní. Nemůže se totiž uplatnit hypotéza normy: spotřebitel již v prodlení je. 16. Novelizující zákon č. 186/2020 Sb. nabyl účinnosti k 24.4.2020. K tomuto datu žalovaná na splátkách úvěru, podle transakční historie předložené samotným žalobcem, ničeho nedlužila. To přesto, že v předchozí době dluh na splátkách úvěru měla, např. již dne 19.12.2018 částku 180 Kč. Všechny tyto dlužné splátky však následnými platbami uhradila a v období od 20.2.2020 do 17.12.2020 ničeho nedlužila. Až splátku úvěru splatnou ke dni 17.9.2021 nezaplatila a byla s jejím placením v prodlení delším než 90 dnů ke dni 17.12.2021, tj. po účinnosti této novely. 17. Z výše uvedeného vyplývá, že aplikoval-li soud prvého stupně na projednávanou věc zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 24.4.2020, tedy § 122 odst. 4 ZSÚ, a v důsledku toho přiznal žalobci úrok z dlužné jistiny pouze ve výši zákonného úroku z prodlení (11,75 % ročně) a ve zbývajícím rozsahu požadavek na zaplacení úroku z dlužné jistiny zamítnul, postupoval správně, a proto odvolací soud podle § 219 o.s.ř rozsudek soudu prvého stupně v odvoláním napadeném výroku II. jako věcně správný potvrdil. 18. Žalobce též brojil proti nákladovému výroku III. rozsudku okresního soudu a podstata jeho odvolacích námitek spočívala v požadavku na přiznání mimosmluvní odměny v plné výši za úkon v podobě výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci a mimosmluvní odměny ve výši jedné poloviny za úkon právní služby vyjádření ze dne 23.2.2023. Za vyjádření ze dne 23.2.2023 požadoval také přiznat režijní paušál ve výši 300 Kč. 19. Výzva k plnění ze dne 5.9.2022 (založená na č.l. 29 spisu) představuje listinu mající charakter využitého vzoru, který se od výzev k plnění adresovaných jiným dlužníkům odlišuje pouze v minimální míře, a to jen v takové, aby mohl být individualizován co do osoby účastníka a předmětu řízení. Jinak ostatní argumentace uvedená v části postoupení pohledávky a upozornění na následný postup a vznik dalších nákladů je bezpochyby využívána i v jiných výzvách. Jedná se tak o formulářovou výzvu představující spíš administrativní úkon než provedený úkon právní služby. Pokud tedy za tuto výzvu k plnění soud prvého stupně přiznal žalobci mimosmluvní odměnu ve výši jedné poloviny podle § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále také jen AT), postupoval správně. 20. Pokud se žalobce domáhal přiznání mimosmluvní odměny ve výši jedné poloviny podle § 11 odst. 3 AT za vyjádření ze dne 23.2.2023 (na č.l. 52 spisu), ani tento jeho požadavek není důvodný. Jedná se o vyjádření reagující na výzvu soudu ke sdělení, zda žalobce souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Obecně za vyjádření účastníka k výzvě soudu odměna za úkon právní služby náleží. V této konkrétní věci ale odvolací soud nepovažuje vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání za účelně vynaložený úkon právní služby v tom smyslu, že by s ním mohlo být spojeno jeho honorování. To z toho důvodu, že k takovému vyjádření nebyla třeba odborně náročná úvaha, zda s rozhodnutím věci bez nařízení věci souhlasit či nikoli, nejedná se o obtížnou věc. Toto vyjádření v projednávané věci má proto charakter administrativního úkonu, a pokud za něj okresní soud mimosmluvní odměnu ve výši jedné poloviny nepřiznal, postupoval správně. 21. Ve zbytku lze odkázat na podrobné odůvodnění nákladového výroku okresním soudem, který správně podle § 142 odst. 3 o.s.ř. žalobci přiznal právo na plnou náhradu jeho nákladů, neboť neúspěch ve věci měl v poměrně nepatrné části. Výši nákladů řízení žalobce pak určil podle správných ustanovení advokátního tarifu a odvolací soud na jeho odůvodnění zcela odkazuje. 22. S ohledem na výše uvedené odvolací soud podle § 219 o.s.ř. odvoláním napadený nákladový výrok III. rozsudku okresního soudu jako věcně správný potvrdil. 23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy procesně úspěšná žalovaná měla právo na náhradu nákladů řízení. Protože ji však podle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud, dovolání lze podat do 2 měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, rozhodoval by o něm Nejvyšší soud ČR v Brně. Pardubice 20. února 2024 Mgr. Jan Ducháček předseda senátu