Probíhající insolvenční řízení neomezuje soud (exekutora) v možnosti rozhodnout o zastavení exekuce, neboť vydání usnesení o zastavení exekuce není úkonem, jímž se exekuce „provádí“. Doba běžícího insolvenční řízení je pouze tzv. vyloučenou dobou podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb. ve spojení s § 55 odst. 12 písm. c) e. ř., která se nezapočítává do běhu lhůt podle § 55 odst. 7 resp. 11 e. ř. Zjišťování stanoviska oprávněného k dalšímu vedení exekuce, kterou přechodně v důsledku probíhajícího insolvenčního řízení nelze provést, je neúčelné, neboť stanovisko oprávněného nemůže mít na pokračování exekuce dopad. Pokud došlo k pravomocnému zastavení exekuce na základě nesprávného postupu dle § 55 odst. 7 a 8 e. ř. v době probíhajícího insolvenčního řízení povinného, soudnímu exekutorovi nelze přiznat právo na náhradu nákladů na zastavení exekuce podle bodu 1. a 2. článku II. přechodných ustanovení k zákonu č. 255/2023 Sb.

2 23 Co 334/2024 Číslo jednací: 23 Co 334/2024-67 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v senátě složeném z předsedy Mgr. Jana Ducháčka a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého rozhodl v exekuční věci oprávněné: [osobní údaje oprávněné] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti povinnému: [osobní údaje povinného] trvale bytem [adresa] k vymožení pohledávky ve výši 1 014 Kč s příslušenstvím, k odvolání Okresního soudu v Pardubicích proti usnesení soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana z Exekutorského úřadu Praha 1, z 19. 8. 2024, č.j. 156 EX 14553/14-62, takto: Usnesení soudního exekutora se v odvoláním napadeném výroku pod bodem II. mění tak, že se soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Makariovi z Exekutorského úřadu Praha – západ paušální náhrada za úkony spojené se zastavením exekuce ve výši 907,50 Kč, nepřiznává. Odůvodnění: 1. Soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan jako zástupce soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, soudního exekutora z Exekutorského úřadu Praha - západ shora uvedeným usnesením nejprve zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Pardubicích z 10. 6. 2010, č. j. 12 EXE 21057/2010-11, kterou vede soudní exekutor JUDr. Milan Makarius pod sp. zn. 156 EX 14553/14 (výrok I.), soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Makariovi přiznal paušální náhradu za úkony spojené se zastavením exekuce ve výši 907,50 Kč s povinností tuto částku zaplatit ze strany České republiky - Okresního soudu v Pardubicích do lhůty čtyř měsíců od právní moci tohoto usnesení (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok III.), povinnému uložil povinnost zaplatit oprávněné na náhradě nákladů exekučního řízení částku 2 541 Kč v třídenní lhůtě splatnosti k rukám jeho právního zástupce (výrok IV.) a náklady exekuce určil částkou 7 865 Kč (výrok V.). 2. K zastavení této exekuce vedl soudního exekutora závěr o tom, že tato exekuce byla zahájena přede dnem 1. 1. 2022, v průběhu ní uplynula doba podle § 55 odst. 7 z.č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) (dále jen exekuční řád či jen e.ř.), v posledních šesti letech nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti, exekucí nebyla postižena nemovitá věc a oprávněná k výzvě nesdělila, že trvá na dalším vedení exekuce za současné úhrady zálohy na další vedení exekuce. K uplynutí lhůty podle § 55 odst. 7 e.ř. pak došlo ještě předtím, nežli ve vztahu k povinnému bylo zahájeno insolvenční řízení. 3. V souvislosti se zastavením exekuce kromě jiných výroků, soudní exekutor rozhodl o paušální náhradě nákladů soudního exekutora za úkony spojené se zastavením exekuce, a to s odkazem na bod 1. článek II. zákona č. 255/2023 Sb., kterým došlo ke změně exekučního řádu. 4. Proti tomuto usnesení brojí včasným odvoláním Okresní soud v Pardubicích jako exekuční soud ve smyslu § 45 exekučního řádu, a namítá, že ohledně povinného bylo dne 27. 10. 2021 u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] zahájeno insolvenční řízení, které dosud nebylo ukončeno. Za tohoto stavu s ohledem na probíhající insolvenční řízení neměl soudní exekutor zasílat oprávněnému výzvu ve smyslu § 55 odst. 7 e.ř., ke sdělení stanoviska k případnému zastavení exekuce, eventuálně ke složení zálohy na další vedení exekuce podle § 55 odst. 8 e.ř., neboť insolvenční řízení nelze provádět a účel složení zálohy na krytí nákladů spojených s dalším vedením exekuce tak nemůže být fakticky naplněn. Za tohoto stavu pak soudní exekutor neměl splněny podmínky pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 e.ř., respektive mu nemohlo vzniknout právo na přiznání paušální náhrady nákladů exekuce podle článku II. bod 1. a 2. přechodných ustanovení k zák. č. 255/2023 Sb. 5. V souvislosti s předložením věci odvolacímu soudu soudní exekutor předně připomíná explicitní úpravu o vlivu běžícího insolvenčního řízení na zastavování takzvaně marných bagatelních exekucí podle článku IV. bod 19. zákona č. 286/2021 Sb.; oproti tomu zastavování takzvaně bezvýsledných exekucí podle § 55 odst. 7 a následujících e.ř., je běžící insolvenční řízení pouze skutečností po dobu jejíhož trvání ve smyslu § 55 odst. 12 písm. c) e.ř, lhůta podle § 55 odst. 7 resp. 11 e.ř. neběží, respektive jedná se o takzvaně vyloučenou dobu podle § 55 odst. 1°2 e.ř.. Připomíná v této souvislosti, že samotné insolvenční řízení není překážkou pro zastavení exekuce, neboť takovým rozhodnutím není exekuce prováděna. Zjevně tak soudní exekutor má za to, že jeho rozhodnutí je správné a že by proto mělo být potvrzeno. 6. Odvolací soud projednal odvolání exekučního soudu, přičemž přípustnost jeho odvolání vyplývá výslovně ze znění bodu 5. článku II. přechodných ustanovení k zákonu č. 255/2023 Sb. Takto odvoláním napadené usnesení přezkoumal jen v rozsahu uplatněného odvolání, tedy v části, ve které soudní exekutor rozhodl o přiznání paušální náhrady za úkony spojené se zastavením exekuce, tedy pouze výrok pod bodem II. Dospěl poté k následujícím závěrům. 7. Aniž by měl odvolací soud ambici přezkoumávat jiné předpoklady pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 a následujících exekučního řádu, resp. chtěl podrobovat revizi i jiné než odvoláním napadené výroky, zabýval se tím, zda případně běžící insolvenční řízení ke dni rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 a 8 e.ř. nějakým způsobem limituje možnost zastavení exekuce, potažmo pak vznik nároku na paušální náhradu za náklady spojené se zastavením exekuce. Není sporu o tom, že běžící insolvenční řízení neomezuje soud (exekutora) v možnosti v možnosti rozhodnout o zastavení exekuce, neboť vydání usnesení o zastavení exekuce není úkonem, jímž se exekuce„ provádí“ (srov. např. s 31 Cdo 1714/2013). Doba běžícího insolvenční řízení je pouze tzv. vyloučenou dobou podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb. ve spojení s § 55 odst. 12 písm. c) exekučního řádu, která se nezapočítává do běhu lhůt podle § 55 odst. 7 resp. 11 e.ř. 8. Odvolací soud však musel relevantní ust. § 55 odst. 7 a 8 e.ř. vyložit s ohledem na jejich smysl, tedy na to, k jakým účelům byla tato relativně nová právní úprava vložena do stávajících ustanovení o zastavení exekuce. Jde totiž o rozšíření možnosti zastavení exekuce o dlouhodobě nevymožitelné pohledávky, které zatěžují jak exekutory, tak soudy, přičemž v případě řízení přesahující šest, respektive devět let (za splnění dalších předpokladů), možnost pokračování exekuce je pro příště spojována s vyjádřeným zájmem oprávněného na dalším pokračování exekuce, a to za současného složení zálohy na takto vedenou exekuci, vyjma případů privilegovaných pohledávek ve smyslu § 55 odst. 9 e.ř. 9. Pokud ale jde o exekuci, kterou nelze přechodně v důsledku aplikace ust. § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, provádět, pak zjišťování stanoviska oprávněného k dalšímu vedení exekuce nemá smysl, respektive jakékoliv stanovisko oprávněného se nemůže projevit v tom směru, že by soudní exekutor po úhradě zálohy na další náklady exekuce mohl v exekuci pokračovat. Současně přitom platí, že se nezapovídá ta procesní možnost, že sám oprávněný vyhodnotí, že další vedení exekuce není účelné a pro takový případ sám navrhne zastavení exekuce podle § 55 e.ř. ve spojení s § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na této úvaze ostatně jsou vybudovány názory prezentované v článku K problematice zastavování bezvýsledných exekucí Bulletin advokacie 2023, číslo 11, na straně 34–37, autorů JUDr. Miroslav Zwiefelhofer a JUDr. Ing. Martin Štika, Ph.D., respektive v článku Odhalování mystéria bezvýsledných exekucí v časopise Komorní listy, ročníku 2024, číslo 1, na straně 30–39, autora Antonína Tomana, tak jak správně exekuční soud ve svém odvolání připomíná. 10. Neobstojí ani výhrada exekutora o tom, že na rozdíl od zastavování tzv. marných bagatelních exekucí podle bodů 18 a násl. čl. IV přechodných ustanovení v novelizovaném ust. § 55 e.ř. není vyjádřeno srovnatelné pravidlo jako v bodě 19 přechodných ustanovení čl. IV. Bylo by logické, aby tomu tak bylo, resp. aby byl případně odlišný postup v obou do určité míry srovnatelných institutů řešících zastavování dlouhodobě nevymožitelných pohledávek výslovně upraven, nicméně ač šlo o vládní návrh zákona, tento návrh byl v legislativním procesu předmětem široké a dlouhé diskuze, byl dotčen mnoha změnami a to včetně změn navržených Senátem při jeho vrácení Poslanecké sněmovně. Spoléhat se za této situace na legislativní dokonalost nelze, naopak dosavadní aplikace této právní normy jen potvrzuje mnoho výkladových potíží. 11. Pokud tedy soudní exekutor nedůvodně vyzýval ke sdělení stanoviska oprávněného a pro další vedení exekuce očekával úhradu zálohy na další náklady exekuce, pak takový postup nebyl správný a nemohl vyústit v zastavení exekuce. Pokud se tak přesto stalo a výrok o zastavení exekuce je pravomocný, nemohlo soudnímu exekutorovi vzniknout právo na náhradu nákladů za zastavení exekuce podle bodu 1. a 2. článku II. přechodných ustanovení k zákonu č. 255/2023 Sb. Pokud tak soudní exekutor přesto rozhodl, tak odvolací soud podle § 220 o. s. ř. usnesení soudního exekutora v odvoláním napadeném rozsahu změnil a rozhodl, že mu právo (resp. soudnímu exekutorovi jehož je zástupcem) na náhradu těchto nákladů nenáleží. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. Pardubice 30. října 2024 Mgr. Jan Ducháček předseda senátu