Při hodnocení úvěruschopnosti dlužníka v případě poskytnutí tzv. konsolidačního úvěru není rozhodné, zda byl dlužník schopen plnit své závazky před poskytnutím konsolidačního úvěru, ale zda je toho schopen po jeho poskytnutí. Důležité je, zda poskytnutí konsolidačního úvěru vedlo ke schopnosti dlužníka jeho závazky plnit.

2 47 Co 133/2024 Číslo jednací: 47 Co 133/2024-155 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Martiny Borovcové a soudců JUDr. Romany Novákové a Mgr. Borise Nypla ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 293.655,26 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. června 2024 č. j. 8 C 83/2024-111 takto: I. Rozsudek okresního soudu se mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 293.655,26 Kč s úrokem 18,9 % ročně od 10. 7. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení 15 % ročně od 2. 2. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem ve výši 71.037 Kč a před krajským soudem ve výši 40.908 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalobkyně. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení 293.655,26 Kč s příslušenstvím a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. 2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že [právnická osoba], jako právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 22. 2. 2017 s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 443.684 Kč. Peněžní prostředky měly být použity na konsolidaci jiných čtyř úvěrů žalovaného v celkové výši 397.186 Kč. Ve zbývajícím rozsahu 46.498 Kč byly poskytnuté prostředky ponechány pro potřeby žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit ve 108 měsíčních splátkách po 8.752 Kč spolu s dohodnutým úrokem. Žalovaný splácel úvěr řádně do 15. 10. 2021, poté se dostal do prodlení s úhradou splátek. Právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila 26. 10. 2022 úvěr za splatný s tím, že k tomuto dni zbývalo uhradit 298.443 Kč. Při poskytnutí úvěru právní předchůdkyně žalobkyně v rámci prověřování úvěruschopnosti žalovaného zjistila, že příjem žalovaného činí 16.940 Kč měsíčně, výdaje žalovaného na domácnost jsou ve výši 7.216 Kč měsíčně a na dosavadní splátky žalovaný splácí 14.786 Kč měsíčně. V době poskytnutí úvěru bylo na žalovaného vedeno exekuční řízení. Okresní soud posoudil takto zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že smlouvu o úvěru nelze považovat za platnou, neboť právní předchůdkyně žalobkyně v době poskytnutí úvěru neposoudila schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet s náležitou odbornou péčí. Příjem žalovaného nepostačoval k hrazení všech jeho závazků a na žalovaného bylo vedeno exekuční řízení. Přesto poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému dalších 46.498 Kč pro jeho osobní potřebu. Okresní soud z toto důvodu shledal smlouvu neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně měla za těchto okolností právo jen na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ve výši 443.684 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný již v minulosti úvěrem poskytnuté prostředky vrátil (celkem z tohoto titulu zaplatil 661.781,88 Kč), všechny své závazky z daného právního vztahu splnil. Na žádné jiné plnění žalobkyni právo nevzniklo. Okresní soud z těchto důvodů žalobu zamítl. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalobkyně. Uvedla, že smyslem poskytnutého úvěru byla konsolidace úvěrů předchozích. Zatímco před poskytnutím úvěru žalovaný splácel celkem 14.786 Kč měsíčně, po poskytnutí konsolidačního úvěru činila jeho celková splátka již jen 8.752 Kč měsíčně. Měsíční splátkové zatížení žalovaného se tak snížilo o 6.034 Kč. Částka, kterou banka poskytla žalovanému nad rámec konsolidace (46.498 Kč), nepředstavuje významné navýšení ve smyslu § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. Konsolidace tak splnila záměr řádného zkoumání úvěruschopnosti, totiž zabránit tomu, aby se žalovaný jako dlužník dostal do dluhové pasti. Právního předchůdce žalobkyně netížila povinnost úvěruschopnost zkoumat, přesto tak učinila, a to mj. na základě svého vlastního ekonomického modelu a výpisu z běžného účtu žalovaného. Samotné neprozkoumání úvěruschopnosti navíc neznamená neplatnost smlouvy, pokud se ukáže, že dlužník byl schopen dluh splácet (a tedy byl úvěruschopný). Taktomu je i v posuzovaném případě, neboť žalovaný po dlouhou dobu téměř čtyř let úvěr splácel. Úhradou dalších šesti splátek po 8.500 Kč, k níž došlo po zesplatnění dluhu, navíc žalovaný svůj dluh uznal. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl. 4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu z podnětu podaného odvolání a shledal odvolání důvodným. 6. Rozhodnutí okresního soudu spočívá na závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, aniž by předtím dostatečně prošetřila jeho úvěruschopnost. Úvěrová smlouva je proto neplatná. 7. Odvolací soud toto hodnocení okresního soudu nesdílí. 8. Především je nutné zdůraznit, že v posuzovaném případě nešlo o prostý úvěr, nýbrž o úvěr konsolidační. Jednalo se tedy o zvláštní typ úvěru, čemuž podle názoru odvolacího soudu musela být přizpůsobena i kritéria pro hodnocení jeho platnosti. 9. To znamená, že podmínky převzetí úvěru nebylo možné hodnotit izolovaně, nýbrž v návaznosti na právní postavení žalovaného, v němž se jako dlužník z předchozích a dosud nesplacených úvěrů v době poskytnutí konsolidačního úvěru nacházel. Hodnotit je přitom třeba pouze okolnosti uzavření tohoto nového, konsolidačního úvěru. Podmínky, za nichž byly uzavřeny předchozí úvěrové smlouvy, jsou z hlediska posuzování platnosti tohoto posledního úvěru bezvýznamné. 10. Bylo tedy nutné zabývat se otázkou, zda se ekonomická situace žalovaného poskytnutím konsolidačního úvěru nějakým způsobem změnila, případně jak. 11. Z rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že zatímco dříve činily splátky všech úvěrů žalovaného 14.786 Kč, po poskytnutí konsolidačního úvěru se snížily na 8.752 Kč. Žalovanému tak každý měsíc zbylo navíc 6.034 Kč, které mohl použít na všechny své ostatní potřeby. Okresní soud spatřoval neplatnost úvěrové smlouvy mj. v tom, že úvěr byl žalovanému poskytnut za situace, kdy mu jeho příjem ze zaměstnání nepostačoval k hrazení všech jeho závazků. To se však poskytnutím konsolidačního úvěru změnilo. Měsíční splátka žalovaného se snížila téměř o polovinu a žalovanému každý měsíc z jeho příjmů zůstalo navíc již výše uvedených 6.034 Kč. Pokud před poskytnutím konsolidačního úvěru nebyl schopen splácet své splatné závazky, po jeho poskytnutí již toho schopen byl. Ekonomické postavení žalovaného se tak v důsledku poskytnutí konsolidačního úvěru zlepšilo, žalovaný se po jeho poskytnutí stal způsobilým platit své závazky. Za této situace nelze spatřovat v okolnosti, že úvěr byl žalovanému poskytnut v době, kdy nebyl schopen plnit všechny své závazky, rozpor se zákonným požadavkem na úvěruschopnost dlužníka. Lze naopak konstatovat, že právě poskytnutím konsolidačního úvěru se stal žalovaný dlužníkem schopným svůj dluh splácet. Předtím toho schopen nebyl, což znamená, že poskytnutím úvěru se jeho schopnost uhradit dluh zlepšila. Neodpovídalo by smyslu zákona, měla-li by být za těchto okolností považována smlouva za neplatnou. 12. Smyslem právní úpravy spotřebitelského úvěru, zejména té její části, v níž je stanovena povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka, je nepochybně to, aby se předcházelo poskytování úvěrů osobám, u kterých panuje vysoká míra pravděpodobnosti, že nebudou schopné úvěr splatit, a kterým tak hrozí pád do tzv. dluhové pasti (spočívající v soustavném narůstání dluhů a stále se zmenšující způsobilosti je hradit). Posuzovaný úvěr není úvěrem tohoto druhu. Jak bylo uvedeno již výše, žalovaný se v jeho důsledku stal naopak schopným dluh platit. Jeho situace se v tomto ohledu zlepšila. 13. Přihlédnout bylo třeba i k tomu, že žalovaný po dobu několika let (téměř čtyř) úvěr v dohodnutých splátkách hradil. I tato skutečnost hovoří pro závěr, že jeho majetková situace v době poskytnutí úvěru mu splácení úvěru umožňovala, tedy že byl úvěruschopný. Lze v této souvislosti poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž Nejvyšší soud vyjádřil názor, že z hlediska posuzování platnosti smlouvy ve smyslu § 87 zák. o spotřebitelském úvěru není podstatné, zda byla úvěruschopnost dlužníka řádně posouzena, nýbrž zda byla dána. I když úvěruschopnost řádně posouzena nebyla, nelze považovat smlouvu za neplatnou, pokud dlužník v době poskytnutí úvěru úvěruschopný byl. Jak též vyplývá z citovaného rozhodnutí, důležitým kritériem pro posouzení úvěruschopnosti je i následné chování dlužníka ve vztahu k úhradě dluhu. V případě řešeném Nejvyšším soudem dlužník dluh splatil, což bylo třeba dle Nejvyššího soudu při posuzování úvěruschopnosti dlužníka zohlednit. V nyní posuzovaném případě sice žalovaný celý dluh nesplatil, ale po dobu několika let tak činil. Podle názoru odvolacího soudu je třeba i v této skutečnosti spatřovat důkaz toho, že v době uzavření smlouvy byl schopen úvěr v dohodnutých splátkách splácet. Věřitel nemůže nikdy předvídat, jak se finanční a celková majetková situace dlužníka v budoucnu vyvine. Pokud ale dlužník několik let úvěr v dohodnutém režimu splácí, je to podle názoru odvolacího soudu třeba považovat spíše za známku jeho úvěruschopnosti v době poskytnutí dluhu než naopak. 14. Odvolací soud tak dospěl v otázce platnosti úvěrové smlouvy k odlišnému závěru než okresní soud. Jak vyplývá z předchozího, odvolací soud má za to, že žalovaný v době poskytnutí úvěru úvěruschopný byl. Úvěrovou smlouvu je proto třeba považovat za platnou, neboť to, že by ji činila neplatnou neschopnost žalovaného úvěr splácet, zjištěno nebylo a ani žádný jiný důvod její neplatnosti nevyšel v průběhu řízení najevo. 15. S ohledem na znění § 86 zák. o spotřebitelském úvěru doplňuje odvolací soud shora uvedené hodnocení ještě následující úvahou. Citované ustanovení hovoří o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo o změně závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně sice uzavřela s žalovaným formálně novou, samostatnou smlouvu o úvěru, jejím obsahem však bylo až na dále uvedenou výjimku totéž plnění, jakého se dostalo žalovanému již na základě předchozích úvěrových smluv. V materiálním smyslu nebyl žalovanému poskytnut žádný další nový úvěr, který by rozšířil výši jeho dosavadního dluhu. Smysl smlouvy spočíval především v tom, že žalovanému bylo umožněno zaplatit původní dluh v režimu, který byl pro něho oproti předchozímu režimu přijatelnější. To neplatí pouze o částce 46.498 Kč, která byla žalovanému skutečně poskytnuta nově, tedy nad rámec již existujícího dluhu. Odvolacího soud však přisvědčuje argumentaci žalobkyně, že uvedená částka nepředstavuje významné navýšení původního úvěru, jak je má na mysli shora citované ustanovení. Jde o navýšeni o pouhých přibližně 10 % původního úvěru, což dle názoru odvolacího soudu nelze považovat za navýšení významné. Bylo by tedy možné celou věc hodnotit i tak, že k poskytnutí nového úvěru ani k významnému navýšení úvěru předchozího ve smyslu § 86 cit. zák. nedošlo a právní předchůdkyni žalobkyně povinnost zjišťovat úvěruschopnost žalovaného vůbec nestíhala. Takový závěr by ovšem vedl ke stejnému rozhodnutí soudu, neboť v takovém případě by tím spíše bylo nutné považovat úvěrovou smlouvu za platnou. 16. Odvolací soud na základě popsaných úvah dospěl k závěru, že žaloba je po právu. Pokud jde o samotnou výši dluhu, vyšel odvolací soud z vyjádření žalobkyně, z něhož se podává, že žalovaná částka představuje dluh na jistině a úroku s přihlédnutím k dosud provedeným platbám žalovaného. Žalovaný byl v průběhu celého řízení nečinný a k výši svého dluhu vůči žalobkyni se nikterak nevyjádřil. Odvolací soud proto z tvrzení žalobkyně ohledně výše dluhu vyšel. Žalobkyní požadovaná částka je ostatně nižší, než kterou jako dluh žalovaného uvedla [právnická osoba], jako původní věřitelka a právní předchůdkyně žalobkyně v oznámení žalovanému ze dne 13. 2. 2023 o postoupení pohledávky. 17. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě na zaplacení 293 655,26 Kč s příslušenstvím vyhověl (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). 18. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšná, měla proto právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, rozhodl znovu i o nákladech řízení před okresním soudem. 19. Náklady žalobkyně před okresním soudem spočívaly v zaplaceném soudním poplatku 11.747 Kč (§ 137 odst. 1 o.s.ř.), odměně za zastupování za 5 úkonů právní služby po 9.500 Kč (§ 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb. – převzetí věci, předžalobní výzva, podání žaloby, 2x vyjádření k věci – 2. 4. 2024 a 4. 6. 2024), 5 paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH ve výši 10.290 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem představovaly náklady žalobkyně před okresním soudem 71.037 Kč. 20. Obdobně na základě stejných principů a právních předpisů rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení. Odvolací náklady žalobkyně spočívaly v zaplaceném soudním poplatku 14.683 Kč, odměně za zastupování za 2 úkony právní služby po 9.500 Kč (odvolání, zastoupení při jednání), 2 paušálních náhradách hotových výdajů po 300 Kč, jízdném zástupkyně žalobkyně za cestu vykonanou osobním automobilem k odvolacímu soudu na trase [obec] – Hradec Králové a zpět v celkové délce 218 km ve výši 1.573,96 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.), náhradě za promeškaný čas za 5 ˝ hodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH ve výši 4.551,53 Kč Odvolací soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu odměny za úkon právní služby spočívající v písemném vyjádření ze dne 19. 9. 2024, neboť se jednalo jen o stručné doplňující sdělení, které nemělo charakter vyjádření ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. Celkem činily odvolací náklady žalobkyně po zaokrouhlení na celé koruny 40.908 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek uvedených v § 237 občanského soudního řádu. Dovolání je třeba podat do dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Náchodě. Hradec Králové 5. listopadu 2024 JUDr. Martina Borovcová předseda senátu