č. j. 52 A 1/2025-41 ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry a JUDr. Aleše Korejtka ve věci žalobkyně:  Cihelna Sport s.r.o., IČ 081 78 071 sídlem Palackého třída 314, 537 01 Chrudim zastoupené advokátem JUDr. Janem Brožem, Ph.D. sídlem Teplého 2786, 530 02 Pardubice proti  žalovanému:  Krajský úřad Pardubického kraje, IČ 708 92 822 sídlem Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2024, č. j. KUPA – 17697/2024/92/OMSŘI/Fr-6 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1.      V této věci soud posuzuje správnost uplatňování regulace v územním plánu sídla – města Pardubice. Jde konkrétně o vyhodnocení (ne)přípustnosti využití rozvojové plochy stavebním záměrem žalobkyně. Podkladovým předmětem přezkumu je tak především potvrzující negativní závazné stanovisko orgánu územního plánování, které bylo vydáno v souvislosti s žádostí žalobkyně o vydání územního rozhodnutí pro umístění stavby. I. Vymezení věci 2.    Magistrát města Pardubic, stavební úřad, rozhodnutím ze dne 9. 7. 2024 zamítl žádost žalobkyně o vydání rozhodnutí o umístění stavby „Port Pardubice – II. etapa, Pardubice, Cihelna, Kunětická“, na pozemcích parc. č. X v k. ú. Pardubice. K záměru totiž bylo dne 22. 3. 2024 vydáno závazné stanovisko orgánu územního plánování (OÚP) podle § 96b zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), účinného do 31. 12. 2023, které označuje záměr žalobkyně za nepřípustný. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala žalobkyně odvolání, jež směřovalo především proti obsahu závazného stanoviska OÚP. 3.    Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 18. 11. 2024 žalovaný odvolání zamítl a potvrdil tak rozhodnutí stavebního úřadu. Odvolání směřovalo proti obsahu závazného stanoviska OÚP, a proto žalovaný požádal nadřízený orgán OÚP o potvrzení nebo změnu stanoviska. Podkladem pro rozhodnutí o odvolání bylo především potvrzující závazné stanovisko nadřízeného orgánu OÚP ze dne 20. 9. 2024 (§ 149 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Ten v závazném stanovisku neshledal vady. Vypořádal námitky žadatelky, konstatoval, že záměr nerespektuje podkladovou regulaci, označil rozpor s územním plánem a prvostupňové stanovisko OÚP potvrdil. Následně tak žalovaný vydal v záhlaví označené rozhodnutí, kterým odvolání žalobkyně zamítl a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu. V rozhodnutí byly vypořádány odvolací námitky žalobkyně. II. Obsah žaloby 4.    Žalobkyně v žalobě popsala průběh věci – shodně s body 2 a 3 shora. Uvedla, že napadené rozhodnutí žalovaného je založeno na nesprávném potvrzujícím závazném stanovisku. Stanovisko nesprávně interpretuje platný Územní plán města Pardubic, ve znění změn. Nesprávné závěry stanoviska poté negativně ovlivnily výsledek posouzení přípustnosti stavebného záměru. 5.    V žalobě byly vymezeny dva podstatné okruhy důvodů dle žalobkyně svědčící pro chybné závěry potvrzujícího stanoviska.  6.    Prvně je dle žalobkyně nesprávný závěr, že doplňkové využití regulované plochy označené jako X/178, se způsobem využití RS – sportovní areály a v části se způsobem využití Zvu – zeleň městská všeobecná – parkově upravené plochy, převažuje nad hlavním využitím, jak je definuje územní plán. Žalobkyně odkázala na § 3 odst. 11 a 12 územního plánu, které vymezuje hlavní a přípustné využití doplňkové. Namítala, že poměrový rozpor s regulací správní orgány vyhodnocovaly nesprávně samostatně pro aktuálně povolovanou etapu II. výstavby. Přitom poměr by měl být vyhodnocen primárně k celé ploše s určeným způsobem využití, tedy včetně již povolené etapy I. Etapa I. totiž zahrnuje primárně objekty hlavního využití sportovní haly, venkovních tenisových kurtů a jedné doplňkové stavby. Při vyhodnocení se správní orgány nadto nesprávně nevěnovaly plochám, které se nacházejí podél kurtů, jež náleží k využití hlavnímu. Žalovaný měl odkazem na potvrzující stanovisko uvést, že při vyhodnocení etap I. a II. společně se poměr ploch částečně vyrovná, avšak nadále je doplňkové využití významově rozhodující. Tento závěr však dle žalobkyně neodpovídá podkladové projektové dokumentaci, což doložila tabulkou s výměrami ploch.           7.    Druhý okruh žalobních námitek se týká dle žalobkyně nesprávného závěru potvrzujícího stanoviska orgánu OÚP k tomu, že stavby SO 108 a SO 107 materiálně neodpovídají doplňkovému způsobu využití. Objekt SO 108 Medicína představuje zařízení sportovní medicíny nejen se zdravotním využitím, nýbrž zahrnuje cvičební sály, posilovny. Nelze tak zpochybnit charakter fitcentra, jenž je hlavním využitím. Objekt SO 108 měl být alespoň zčásti hodnocen jako hlavní využití plochy RS, což územní plán nevylučuje. Žalobkyně nepovažuje objekt SO 108 za naddimenzovaný, a to ani ve vztahu k ošetření či rehabilitaci osob hrajících na tenisových kurtech. Objekt SO 107 Zázemí pro sport je dle žalobkyně zcela jistě stavbou doplňkovou, nikoli jinou, jak tvrdí žalovaný. Cílem je zajistit kvalitní zázemí pro sport celoměstského významu, a to včetně potřebného počtu parkovacích míst. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že objekt SO 107 je koncipován jako hotel, nýbrž se v návaznosti na objekt SO 108 jedná o uspokojení požadavků na ubytování pro zdravotnické zařízení.        III. Vyjádření žalovaného 8.    Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Souhlasil s tím, že žaloba se svým obsahem dotýká potvrzujícího závazného stanoviska orgánu územního plánování.    9.    Žalovaný ve vyjádření reagoval na jednotlivé okruhy žalobních námitek. Z části odkázal na závazné stanovisko OÚP a na potvrzující závazné stanovisko. Odmítl, že by etapa II. byla posuzována samostatně bez vazby na etapu I. výstavby. Setrval na tom, že u navrženého záměru převažuje funkce doplňková nad funkcí hlavní, což značí nepřípustnost záměru. Uvedl, že z hlediska územního plánu je podstatné vyhodnocení půdorysu objektů, není na místě rozpočítávat plochy jednotlivých místností. Vyjádřil se rovněž k posouzení terénních úprav podél tenisových kurtů a k posouzení zeleně. 10.                        Taktéž nesouhlasil s argumentací žalobkyně, jež byla směřována k otázce posouzení charakteru stavebních objektů SO 108 a SO 107. Uvedl, že nelze uvažovat o posouzení s využitím hlavním. Odkázal na obsah závazného stanoviska. Zdůraznil, že vymezená plocha k realizaci záměru má dle územního plánu sloužit jako plocha městského významu pro sport široké veřejnosti, především obyvatele města. V této souvislosti zpochybnil pojetí části areálu jako zařízení vrcholového sportu a poukázal též na naddimenzované prostory doplňkového využití, zejména co se týče kapacit ubytování, které v případě návštěvníků – obyvatel města postrádají opodstatnění. Obdobné stanovisko zaujal ke kapacitám zdravotním a rehabilitačním.                     IV. Posouzení věci soudem 11.                        Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v rozhodném znění (dále jen jako „s. ř. s.“), přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům. 12.                        Žaloba není důvodná. IV.a. Základní východiska soudního přezkumu pro souzenou věc 13.                        Úvodem soud konstatuje, že žaloba v podstatě spočívá v nesouhlasu s potvrzujícím závazným stanoviskem ze dne 20. 9. 2024. Toto stanovisko potvrzuje negativní závazné stanovisko OÚP ze dne 22. 3. 2024. V logice věci je pak žaloba setrváním na části odvolací argumentace žalobkyně, zejména co se týče posouzení charakteru a zařazení staveb SO 108 a SO 107. V návaznosti na to žaloba obsahuje argumentaci k vyhodnocení poměru hlavního vs. doplňkového využití plochy. Žalobkyně tedy navazuje svým nesouhlasem s obsahem potvrzujícího závazného stanoviska. 14.                        Platí tedy, že jak závazné stanovisko OÚP a potvrzující stanovisko jako podkladové dokumenty, tak zamítavé rozhodnutí stavebního úřadu a napadené rozhodnutí, jež ze stanovisek vycházela, tvoří pro účely soudního přezkumu jeden celek. Jak obě stanoviska, tak správní rozhodnutí orgánů I. i II. stupně obsahují více nosných důvodů, pro které nebylo možné stavební záměr žalobkyně povolit. 15.                        Soud pak uvádí, že není smyslem soudního přezkumu znovu podrobně opakovat již jednou vyřčené. Soud se proto může v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění [srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“) ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86 a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012-47]. Povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že soud je povinen reagovat samostatně na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). 16.                        Stavební úřad i žalovaný vycházeli z ustanovení § 149 odst. 6 správního řádu, podle kterého platí, „[j]estliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne.“  V souladu s tímto ustanovením stavební úřad postupoval.   17.                        Dle rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009-113, č. 2434/2011 Sb. NSS platí, že „[z]ávazná stanoviska vydaná dle § 149 správního řádu z roku 2004 nejsou rozhodnutím ve smyslu § 67 správního řádu ani § 65 s. ř. s., neboť sama o sobě nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti. Soudní přezkum jejich obsahu je v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod umožněn až v rámci konečného rozhodnutí dle § 75 odst. 2 s. ř. s.“ Právě k této situaci v nyní souzené věci došlo, neboť rozhodnutí stavebního úřadu se opírá o závazné stanovisko orgánu územního plánování. Rozhodnutí žalovaného vychází z revizního potvrzujícího závazného stanoviska.  18.                        Krajský soud k tomu připomíná, že obsah závazného stanoviska, a to zejména v případě negativního závazného stanoviska, musí alespoň v základní rovině odpovídat požadavkům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí. Jedině tak bude možné přezkoumat ve správním soudnictví zákonnost závazného stanoviska jakožto úkonu správního orgánu, který byl závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí ve smyslu § 75 odst. 2 soudního řádu správního (rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2009, č.j. 9 As 21/2009-150). Závazné stanovisko je tak přezkoumáváno jakožto subsumovaný správní akt dle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. 19.                        Z dlouhodobé konstantní judikatury správních soudů je pak namístě poukázat na meze a rozsah přezkumu závazných stanovisek. Např. z rozsudku NSS ze dne 26. 5. 2022, č.j. 10 As 316/2021‑39 vyplývá, že věcný či odborný přezkum závazného stanoviska správními soudy není možný. Správní soud se však musí zabývat jeho zákonností, „zejména tím, zda stanovisko spočívá na úplných podkladech, zda dotčené orgány přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem a námitkám, zda stanovisko není v rozporu s ostatními důkazy a zda jeho odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení […] úkolem správních soudů není přehodnocovat skutkové závěry správních orgánů, byl‑li […] skutkový stav věci zjištěn v nezbytně nutném rozsahu, přičemž skutkové závěry […] korespondují s obsahem správního spisu a jsou logické“. 20.                        Soud tak přezkoumává zákonnost subsumovaného správního aktu a nepřezkoumává jeho věcnou správnost, což by ostatně bylo například v případech přezkumu zásadně odborných závazných stanovisek dotčených orgánů státní správy z odborného hlediska neproveditelné bez dalšího znaleckého zkoumání závazného stanoviska.   21.                        Je to tedy nadřízený dotčený orgán státní správy, který je primárně povolán k věcnému vypořádání odvolacích námitek směřujících proti závaznému stanovisku. Poté odvolacímu správnímu orgánu v zásadě postačí pro účely procesního vypořádání takových odvolacích námitek v rozhodnutí o odvolání odkázat na závěry potvrzujícího (případně měnícího) závazného stanoviska. Je tedy třeba, aby revizní závazné stanovisko podle § 149 odst. 7 správního řádu obsahovalo vylíčení odvolacích námitek vztahujících se k revidovanému závaznému stanovisku, dále též hodnocení důvodnosti těchto námitek a konečně i předestření úvah, které nadřízený dotčený orgán k takovému hodnocení důvodnosti vedly. Neobsahuje-li revizní stanovisko takové náležitosti, lze konstatovat, že je nezákonné (obdobně rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2017, č. j. 2 As 230/2016-65, bod 40). 22.                        Krajský soud je toho názoru, že předmětné revizní závazné stanovisko potřebné náležitosti obsahuje. Je v něm srozumitelně a bez pochyb popsáno, a tedy i žalobkyni vysvětleno, z jakých důvodů stavební záměr ve svém celku dle předložené projektové dokumentace nevyhovuje. Nadřízený orgán OÚP neshledal závazné stanovisko nepřezkoumatelným a fakticky se ztotožnil se závěry závazného stanoviska ze dne 22. 3. 2024. Zopakoval, že záměr jako celek není v souladu s územním plánem. Rozpor při posouzení byl spatřen především v charakteru objektů SO 108 – Medicína a SO 107 – Zázemí, jež neodpovídají přípustnému využití doplňkovému dotčené funkční plochy. Charakter ostatních objektů v zásadě rozporován nebyl. 23.                        Soud zkraje přezkumu uvádí, že při jeho posuzování je nosné vyhodnocení podstatných rysů souzené věci a nikoli polemika s dílčími (právními) argumenty vznesenými v žalobě. Jinými slovy, dílčí tvrzené potenciální rozpory nemohou převážit závěr, který je podložen celkovým vyhodnocením záměru, zde charakteru staveb či objektů. IV.b. K posouzení charakteru využití ploch – hlavní vs. doplňkové využití 24.                        Již shora soud uvedl, že žalobní argumentace vcelku logicky, jedná se též o požadavek zákona k možnosti soudního přezkumu, navazuje na argumentaci odvolací. Soud se pečlivě seznámil se spisovým materiálem. Především s projektovou dokumentací, s oběma stanovisky a oběma správními rozhodnutími, jež fakticky ze stanovisek čerpají. Soud těmto posledně zmíněným aktům nemá v zásadě co vytknout a na jejich obsah odkazuje. Neobsahují vnitřní rozpory. Nemůže být úkolem soudu, resp. nejedná se o úkol jednoduchý, který by měl spočívat v tom, že soud jinými slovy fakticky popíše a zdůvodní žalobkyni opakovaně, proč s její argumentací nelze souhlasit. Soud rovněž vzal na vědomí, že žádost žalobkyně o vydání rozhodnutí, a tedy i závazné stanovisko OÚP nejsou prvními v řadě. Proto soud vychází z toho, že žalobkyně je plně seznámena s požadavky územního plánu a není třeba detaily věci a podstatu tam stanovených požadavků ponovu opakovat. 25.                        Též je na místě podotknout, že orgány územního plánování, stavební úřad i žalovaný mohli přihlížet ke dřívější nevyhovující podobě projektové dokumentace, zejména pokud tato vykazovala shodné prvky. Právě z textu druhého odstavce na straně 7 potvrzujícího stanoviska plyne, že z historických důvodů panují pochyby o tom, zda pojmenování a tvrzená charakteristika některých stavebních objektů v dokumentaci skutečně odpovídají jejich předpokládané funkci. Právě s ohledem na tuto skutečnost je třeba posouzení provést ve všech souvislostech a nikoli jen mechanicky, jak se snaží prosadit žalobkyně. 26.                        Soud nedává za pravdu tvrzení, že žalovaný, resp. nadřízený orgán OÚP posuzoval poměr charakteru využití ploch pouze pro etapu II. V první části bylo sice vyhodnocení provedeno dle předložené dokumentace, tedy samostatně pro etapu II. Takový postup vyplývající z důvodné etapizace zástavby vadný není. Na to však ve stanovisku navazovalo vyhodnocení pro obě etapy společně. K tomu viz orientační výpočet v závěru strany 6 stanoviska nadřízeného orgánu OÚP, a poté první odstavec strany 7 k vyhodnocení jako celku. Soud závěry považuje za logické a nikoli nesprávné.      27.                        Jak žalobce, tak žalovaný citují ustanovení § 3 odst. 11 a odst. 12 platného územního plánu (jeho textové části), která definují pojmy. Stavby a zařízení odpovídající přípustnému využití hlavnímu (odst. 11) a objekty, které odpovídají přípustnému využití doplňkovému (odst. 12). Soud k tomu dále doplňuje, že dle úpravy územního plánu má přípustné využití hlavní v ploše převládat a obsahovat zásadní charakteristiku funkčního využití. Přípustné využití doplňkové má být takové, které není plošně ani významově rozhodující, ale slouží k doplnění funkce hlavní a dosažení optimálního funkčního využití. Odstavec 13 uvedeného ustanovení územního plánu pak popisuje využití nepřípustné. Tato úprava obecných pojmů ostatně navazuje na požadavky na obsah územního plánu stanovené v Příloze č. 7, bod I., odst. 1., písm. f) vyhlášky č. 500/2006 Sb. 28.                        Shora uvedené citace umožňují učinit částečný závěr, že posouzení charakteru staveb, zařízení či využití území z hlediska jejich přípustnosti není a nemůže být záležitostí mechanickou s jednoduchým aritmetickým propočtem, jak se snaží nadnést žalobkyně. Z jakéhokoli ustanovení dotčeného územního plánu či závazného právního předpisu neplyne, že orgány územního plánování mají jedinou možnost či povinnost provést poměrové procentní vyhodnocení ploch celého záměru. Ostatně to ani není leckdy možné, což se ukázalo i v nynějším případě, kdy se žalobkyně domáhá určitého vyhodnocení části ploch z půdorysu stavby tím, že poukazuje na to, že ve vícepodlažní budově má část ploch sloužit využití hlavnímu a část využití doplňkovému. 29.                        Poté lze navázat úvahou, že posouzení funkčního využití plochy je komplexnějším úkolem než pouhým propočtem vycházejícím z porovnání výměr využitých ploch. Je totiž třeba vyjít z komplexního vyhodnocení jednotlivých objektů a jejich celkové charakteristiky. To vše při vědomí, že podstatné musí vždy být vyhodnocení využití hlavního, které bude převládat a určí charakteristiku vymezeného území. Nemůže bez dalšího vyhovět např. stanovení poměru 52 % plochy pro využití hlavní vs. 48 % plochy pro využití doplňkové. Tímto náhledem má poté soud úvahy žalovaného přejaté ze závazného stanoviska za vyhovující a správné. Dle soudu je totiž nutné, spolu s požadavky územního plánu, vyhodnotit nejen dimenze ploch, ale též možnou převahu v charakteru, která může být dána významem objektu v území, včetně jeho objemu. Na okraj soud uvádí, že není nutné, aby aritmetický výpočet a postup při vyhodnocování ploch vždy v součtu činil celek 100 %. To je právě dáno tím, že využití plochy výraznou stavbou nemusí mít nutně stejnou váhu jako využití plochy jiným méně extenzivním způsobem. Čísla vše nespasí. Ukazatel poměrové plochy tak může být zpravidla prvotní možností. Případně takové poměrové určení bude počátečním východiskem, u kterého není nutné do samého závěru vyhodnocení setrvat. Ve světle uvedeného má soud za to, že úvahy žalovaného, resp. závazného stanoviska, obstojí. Výklad a aplikace obecných pojmů územního plánu nebyly provedeny chybně.        30.                        Samotné výpočty předložené žalobkyní v žalobě (viz tabulka na její straně 6), čerpané z projektové dokumentace, nemohou být jediným rozhodným měřítkem. Nadto soud podotýká, že tam uvedené plochy objektů odpovídají vyhodnocení žalobkyně a nikoli vyhodnocení provedenému OÚP a žalovaným.                31.                        Se shora uvedeným náhledem na posouzení charakteru využití území souvisí též námitka žalobkyně, že objekt SO 108 – Medicína má charakter haly s přípustným využitím hlavním. A dále též tvrzení, že tento objekt obsahuje tělocvičny a fitcentra, což má opět představovat využití hlavní a nikoli jiné, jak uvádí žalovaný. S uvedeným soud nesouhlasí. Charakter a povahu objektu pro účely využití území je na místě vyhodnotit jako celek a nikoli parciálně skrze několik jednotlivých místností. Názor žalovaného je správný – k tomu viz strana 7 a 8 potvrzujícího stanoviska. Žalobkyně se nesprávnými až spekulativními tvrzeními v žalobě snaží objekt označený jako Centrum sportovní medicíny podřadit pod kategorii víceúčelové (sportovní) haly, čímž se ocitá zcela mimo rozumný rámec výkladu příslušných ustanovení územního plánu – míří tím na hlavní využití.   32.                        Námitku nesprávného posouzení zeleně soud nesdílí. Zeleň je územním plánem podřazena pod využití přípustné doplňkové. Argument žalobkyně, že zeleň bude potlačována, neboť bude v poměru stát proti ploše využití hlavního, není podložený a blíží se spíše spekulaci. Jinými slovy, žalobkyně tímto tvrzením i nadále projektuje svoji snahu potlačit rozpor, který plyne z toho, že v jejím záměru jeho celou charakteristikou nepřevažuje v celé ploše využití hlavní.          33.                        Terénní úpravy podél tenisových kurtů (žalobkyně neposkytla jejich bližší určení) mají charakter zbytkových ploch. Plošně nemohou hrát výraznou roli, což žalobkyně v zásadě netvrdí. Tyto plochy mají pak povětšinou charakter využití doplňkového. Jde o komunikace, zeleň, plochy pro diváky apod. Žalobkyně pak neposkytla ani jejich bližší vymezení tak, aby bylo lze provést detailní přezkum.     IV.c. K otázce vyhodnocení charakteru stavebních objektů – objekty SO 108 a SO 107 34.                        Neodpovídající charakter vícepodlažních stavebních objektů SO 108 a SO 107 správní orgány dle soudu rovněž vyhodnotily odpovídajícím způsobem. Námitky žalobkyně soud za důvodné nemá. Již samotné prvotní nahlédnutí do výkresové části podkladové projektové dokumentace vede ke směroplatnému závěru, že svoji plochou a objemem tyto objekty mohou tvořit velmi výraznou protiváhu hlavnímu využití, jež je deklarováno jako sportoviště rekreačního a výkonnostního tenisu. 35.                        Již vůbec, jak soud uvedl shora, nelze přijmou závěr, že objekt SO 108 by bylo lze považovat za víceúčelovou halu. Na tomto místě pak snad ani není třeba vést polemiku s dílčími argumenty žalobkyně, že například objekt SO 108 obsahuje jistý počet místností s charakterem tělocvičný s výměrou 40,5 m2 (nejedná se o příliš velkou plochu obvyklou pro tělocvičnu). Taktéž umístění, resp. deklarace několika větších prostor označených jako posilovna (bez výraznějšího zázemí typu šatny, sprchy) nemohou z tak objemného objektu celé stavby pro účely posouzení jeho charakteru učinit stavbu hlavního využití (hala, tělocvična, fitcentrum). K výkladu těchto pojmů vyjmenovaných v územním plánu a jejich aplikaci je třeba uvést, že územní plán obsahuje obecnou úpravu pro různá sportoviště. Takové využití je pak třeba pro každý případ zvlášť vyložit. Žalobkyně se o to ve své argumentaci pokouší, avšak evidentně zvolila postup, který účely a cíle uvedených ustanovení nenaplňuje. V potvrzujícím stanovisku na stranách 7 a 8 se žalobkyni dostalo podrobného vysvětlení toho, jak byl charakter objektů SO 108 a SO 107 při vydávání stanoviska pojat.    36.                        Soud rovněž souhlasí s žalovaným, resp. s odůvodněním potvrzujícího stanoviska v tom, že objekty SO 108 – Medicína a SO 107 – Zázemí jsou s ohledem na vyžadovaný charakter hlavního využití areálu naddimenzované. Jde jak o medicinské prostory v objektu SO 108, tak o ubytovací prostory v objektu SO 107. Toto je opět seznatelné z výkresové části projektové dokumentace. Žalovaný opakovaně správně v rozhodnutí uvedl, že sportovní areál má mít městský a místní význam (§ 8 odst. 2 textové části územního plánu). Odpovídající je pak argument, že vcelku rozsáhlý objekt SO 108 a na něj navazující dle tvrzení žalobkyně objekt ubytování SO 107 nemají funkční vazbu na sportovní centrum stanoveného významu pro širokou veřejnost. Stavby v doplňkové části mají sloužit k doplnění funkce hlavní. Sportoviště místního či městského významu určené tak především pro obyvatele města si zcela zřejmě nevyžaduje tak rozsáhlé medicinské, rehabilitační a ubytovací kapacity. 37.                        Je tak odpovídající závěr žalovaného, že u objektů SO 108 a SO 107 lze mít zcela odůvodněné obavy o tom, že nesplní podmínku přípustného využití území.  V závěru již poté není třeba vypořádávat polemiku žalobkyně k potřebě vyššího počtu parkovacích míst v objektu SO 107. Závěr žalovaného, že objekt SO 107 má spíše charakter hotelového ubytování není zásadně nepřípadný.             38.                        Soud tak uzavírá, že námitky žalobkyně vyhodnotil jako nedůvodné. Shrnuto jako celek, lze uzavřít, že stavební záměr předložený žalobkyní nenaplnil regulaci stanovenou územním plánem. Stanoviska orgánů územního plánování poté nevyhnutelně směřovala k tomu, že záměr bude v daném území označen za nepřípustný.  V. Závěr a náklady řízení 39.  S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Žalobkyně na svých právech zkrácena postupem žalovaného nikterak nebyla. 40.  O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná. Žalovanému podle obsahu soudního spisu nevznikly takové náklady soudního řízení, které by přesahovaly rámec běžné úřední činnosti. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: http://www.nssoud.cz. Pardubice, 10. prosince 2025        JUDr. Jan Dvořák v. r. předseda senátu           Shodu s prvopisem potvrzuje X.