Je-li ke dni účinnosti zákona č. 255/2023 Sb. již splněna podmínka bezvýslednosti exekuce podle § 55 odst. 7 exekučního řádu, běží lhůta 12 měsíců podle čl. II bodu 3 tohoto zákona od jeho účinnosti, nikoli až od marného uplynutí lhůty k vyjádření oprávněného po doručení výzvy soudního exekutora. Zastaví-li soudní exekutor exekuci po uplynutí této lhůty, právo na paušální náhradu nákladů mu nevzniká.

2 21 Co 67/2026 Číslo jednací: 21 Co 67/2026-95 USNESENÍ (anonymizovaný opis) Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců Mgr. Martiny Nyplové a Mgr. Petra Horáka ve věci oprávněného: [osobní údaje oprávněného] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti povinnému: [osobní údaje povinného] o zastavení exekuce o odvolání České republiky – Okresního soudu v Náchodě proti usnesení soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno – venkov ze dne 20. 8. 2025 č. j. 137 Ex 22069/13-88 takto: I. Usnesení soudního exekutora se ve výroku III o přiznání paušální náhrady nákladů exekuce mění tak, že soudnímu exekutorovi se paušální náhradu nákladů exekuce vůči České republice – Okresnímu soudu v Náchodě nepřiznává. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Výše uvedeným rozhodnutím soudní exekutor zastavil exekuci vedenou pod sp. zn. 137 Ex 22069/13 (výrok I) na základě pověření Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 1. 2014, č. j. 18 EXE 5/2014-11, podle rozsudku téhož soudu ze dne 29.4.2013, č.j. 8 C 132/2013-26 a na základě pověření ze dne 9. 1. 2014, č. j. 18 EXE 3/2014-11, podle rozsudku ze dne 26.6.2013, č.j. 8 C 195/2013-33. Dále rozhodl, že soudnímu exekutorovi se přiznává náhrada nákladů exekuce ve výši 2 x 907,50 Kč, kterou je povinna mu uhradit Česká republika – Okresní soud v Náchodě do čtyř měsíců od právní moci usnesení (výrok III), že povinný je povinen oprávněnému uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 3.872 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II) a že náklady exekuce se určují částkou ve výši 7.865 Kč a ve výši přesahující výši složené zálohy oprávněným zanikají (výrok IV). 2. Dle odůvodnění usnesení soudní exekutor shledal splnění zákonných podmínek pro zastavení exekuce dle § 55 odst. 7 z. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, dále také „e. ř.“ Exekuční řízení bylo zahájeno dne 18. 12. 2013, doložka provedení exekuce byla vyznačena 3. 6. 2014. V exekuci nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti (5 125 Kč s přísl.), v exekuci nebyla a není postižena nemovitá věc. Doba bezvýsledného vedení exekuce i po zohlednění dob podle § 55 odst. 12 exekučního řádu, ve kterých lhůty podle § 55 odst. 7 a 11 exekučního řádu neběží, přesáhla šest let. Výzva podle § 55 odst. 7 exekučního řádu byla oprávněnému doručena dne 10. 3. 2025, oprávněný se k výzvě nevyjádřil. Rozhodnutí o uložení povinnosti Okresnímu soudu v Náchodě zaplatit soudnímu exekutorovi paušální náhradu nákladů exekuce, soudní exekutor odůvodnil mimo jiné tím, že v dané věci uplynutím šestileté doby bezvýslednosti exekuce ještě nebyly splněny podmínky pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 exekučního řádu; ty mohly být splněny s ohledem na § 55 odst. 7 věta druhá exekučního řádu nejdříve marným uplynutím lhůty třiceti dnů ode dne, kdy byla oprávněné doručena výzva k vyjádření podle § 55 odst. 7 exekučního řádu, tzn. dnem 10. 3. 2025, resp. dnem následujícím. Tento den je zároveň dnem pozdějším než den nabytí účinnosti zákona č. 255/2023 Sb., a proto se dvanáctiměsíční lhůta daná soudnímu exekutorovi k vydání usnesení o zastavení exekuce počítá nikoliv ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nýbrž až od data, kdy byly splněny podmínky pro zastavení exekuce. Byla-li exekuce zastavena později, bylo to v zákonné dvanáctiměsíční lhůtě, a soudnímu exekutorovi tudíž vzniklá právo na paušální náhradu nákladů podle čl. II bodu 1 z. č. 255/2023 Sb. 3. Proti tomuto usnesení včas podala odvolání Česká republika prostřednictvím Okresního soudu v Náchodě, a to pouze proti výroku III o přiznání paušální náhrady. Cituje v něm čl. II bod 3 z. č. 255/2023 Sb., v němž je výslovně vymezeno období, v němž musí soudní exekutor vydat usnesení o zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 exekučního řádu, aby mu vznikl nárok na paušální náhradu nákladů. Soudní exekutor musí rozhodnout buď do dvanácti měsíců ode dne nabytí účinnosti novely v případě, že ke dni účinnosti novely byly splněny podmínky pro zastavení exekuce, nebo do dvanácti měsíců ode dne, v němž byly splněny podmínky pro zastavení exekuce, došlo-li ke splnění podmínek později. V dané věci došlo ke splnění podmínek 3. 6. 2020 tj. ještě před účinností zákona č. 255/2013 Sb., proto lhůta pro zaslání výzvy dle § 55 odst. 7 exekučního řádu soudnímu exekutorovi počala běžet s účinností zákona č. 255/ 2023 Sb., tedy od 26. 8. 2023, neboť zákonné podmínky pro zastavení exekuce pro její bezvýslednost již jinak byly naplněny. Tato výzva však byla oprávněnému doručena s prodlevou, a to až dne 10. 3. 2025, tedy ve lhůtě delší než dvanáct měsíců od účinnosti zákona č. 255/2013 Sb. Na podporu svého tvrzení připomněl Okresní soud v Náchodě rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 117 Co 31/2025, s jehož závěry se plně ztotožnil. Z uvedených důvodů odvolatelka navrhla, aby usnesení soudního exekutora bylo ve výroku III o přiznání paušální náhrady změněno tak, že soudnímu exekutorovi se paušální náhrada nákladů nepřiznává. 4. Soudní exekutor ve vyjádření k odvolání poukazuje na to, že roční lhůtu je nutno vykládat v kontextu právního názoru o tom, že soudní exekutor je povinen v každé fázi zkoumat procesní podmínky pro další vedení řízení. Jednotlivé spisy prochází postupně, nikoli automatizovaně. Proto se soudní exekutor kloní k názoru, že náhrada mu nepřísluší, pokud nestihne exekuci zastavit v roční lhůtě poté, co teprve zjistil, že byly splněny podmínky pro její zastavení. Za ty pokládá postup spočívající ve vydání výzvy oprávněnému, což je okamžik, kdy zjistí, že exekuci je třeba zastavit. Pokud byla výzva doručena dnem 12. 8. 2024, je třeba počítat dvanáctiměsíční lhůtu uplynutím třiceti dnů od tohoto data, tedy od 13. 9. 2024. Teprve marným uplynutím třicetidenní lhůty byly splněny podmínky pro zastavení exekuce. Byla-li tedy exekuce zastavena 20. 8. 2025, stalo se tak v zákonné lhůtě. S tímto právním názorem se ztotožnily například i Krajský soud v Praze v usnesení č. j. 17 Co 356/2024-433, Městský soud v Praze v usnesení č.j. 70 Co 418/2024-404. 5. Odvolací soud v neveřejném zasedání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) přezkoumal usnesení soudního exekutora v napadeném výroku o přiznání náhrady exekuce (§ 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. Rozhodovací praxe soudů je ustálena potud, že i při rozhodování o paušální náhradě nákladů exekuce lze zkoumat zejména s ohledem na čl. II bod 3 zákona č. 255/2023 Sb., zda a kdy byly splněny pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 případně odst. 11 exekučního řádu. Z tohoto hlediska je tak namístě zabývat se odvolacími námitkami, pro jejichž vyřešení jsou důležitá následující skutková zjištění. 7. Doložka provedení exekuce byla v dané věci skutečně vyznačena dnem 3. 6. 2014. Není pak skutkově sporu ani o tom, že v řízení nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti, že v řízení nedošlo ve smyslu § 55 odst. 12 exekučního řádu ke stavění lhůty a že exekucí nemovitá věc postižena není. Z uvedeného jednoznačně vyplývá skutkové zjištění, že ke dni účinnosti zákona č. 255/2023 Sb., tedy k 26. 8. 2023, byla podmínka trvání bezvýsledné exekuce po dobu minimálně šesti let splněna. 8. Podle čl. II bodu 1 zákona č. 255/2023 Sb. účinného od 26. 8. 2023, soudní exekutor má za úkony spojené se zastavením exekuce podle 55 dost. 7, 8, 1, nebo 11 exekučního řádu právo na paušální náhradu nákladů ve výši 750 Kč, bylo-li exekuční řízení zahájeno přede dnem 1. 1. 2022 a byla-li v exekučním řízení před 1. 1. 2022 vyznačena doložka provedení exekuce, případně usnesení o nařízení exekuce přede dnem 1. 1. 2022 nabylo právní moci. Je-li soudní exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se paušální náhrada nákladů o daň z přidané hodnoty. 9. Podle čl. II bodu 3 zákona č. 255/2023 Sb. nevydá-li soudní exekutor usnesení o zastavení exekuce podle § 55 odst. 7, 8, 10 nebo 11 exekučního řádu do dvanácti měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nebo ode dne, v němž byly splněny podmínky pro zastavení exekuce, došlo-li ke splnění podmínek pro zastavení exekuce později, právo na paušální náhradu nákladů podle bodu 1 soudnímu exekutorovi nevznikne. Podle čl. II bodu 8 tohoto zákona marným uplynutím dvanácti měsíců od doručení žádosti nebo výzvy podle bodu 6 soudnímu exekutorovi pozbývá účinnosti výrok rozhodnutí, kterým je soudnímu exekutorovi přiznána paušální náhrada nákladů podle bodu 1, a zaniká právo soudního exekutora na paušální náhradu nákladů podle bodu I. 10. Dle důvodové zprávy k tomuto zákonu bylo smyslem prekluzivní lhůty v délce dvanácti měsíců zakotvené v bodě 3 zabránění průtahů v exekučním řízení. Rozhodným okamžikem pro počátek jejího běhu je den účinnosti tohoto zákona. Dále pak také den, ve kterém byly splněny podmínky pro zastavení exekuce za předpokladu, že k nim došlo až po účinnosti tohoto zákona. Charakter stanovené lhůty vylučuje její prodloužení. Vydá-li exekutor usnesení o zastavení exekuce po lhůtě, nevznikne mu právo na paušální náhradu nákladů podle bodu 1 (viz zákon č. 255/2023 Sb., kterým se mění exekuční řád, M.Štika,Wolters Kluwer 2023, zdroj ASPI). 11. Zákon č. 255/ 2023 Sb. navazuje na předchozí novelu exekučního řádu provedenou zákonem č. 256/2021 Sb., která v § 55 odst. 7–13 přistoupila komplexně k problematice zastavování dlouhodobě bezvýsledných exekucí. V § 55 odst. 7 exekučního řádu tak byla stanovena základní doba vedení marné exekuce po dobu šesti let s možností prodloužení dle § 55 odst. 11 exekučního řádu o dalších šest let po zaplacení zálohy oprávněným. Splnění podmínek pro zastavení exekuce ve smyslu čl. II bodu 3 zákona č. 255/2023 Sb. je tedy dle názoru odvolacího soudu třeba spojovat s uplynutím těchto zákonem stanovených dob (s přihlédnutím k vyloučeným dobám podle § 55 odst. 12 exekučního řádu), pro které je ještě (dle zákonodárce) akceptovatelné vést exekuci marně. V případě splnění podmínek pro zastavení exekuce uplynutím základní doby šesti let pak zákon poskytuje oprávněnému možnost zabránit zastavení exekuce vyjádřením nesouhlasu s takovým postupem a zároveň složením zálohy na další vedení exekuce na základě výzvy soudního exekutora dle § 55 odst. 7 a 8 exekučního řádu. To znamená, že již v okamžiku této výzvy musí být podmínky pro zastavení exekuce splněny (jinak by ji soudní exekutor nemohl vydat). 12. Je pravdou, že rozhodovací praxe soudů ve vztahu k výkladu citovaného ustanovení zákona č. 255/2023 Sb. není zcela jednotná. Odlišný názor zaujaly v nedávné době výše uvedené soudy v označených rozhodnutích, ale i další (např. Krajský soud v Praze v rozhodnutí č. j. 17 Co 409/2024-33), když dovodily, že splnění podmínek pro zastavení exekuce nastává až na základě uplynutí lhůty dle výzvy podle § 55 odst. 7 a 8 exekučního řádu; nově se však Krajský soud v Praze od této praxe odklonil (viz zmíněné rozhodnutí stejného soudu sp. zn. 17 Co 31/2025). I rozhodující senát zdejšího soudu v minulé době zastával obdobné stanovisko, na základě vývoje judikatury (viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích sp. zn. 18 Co 325/2025 či rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 15 Co 57/2025, publikované v Beck on-line k výkladu přechodných ustanovení k z. č. 255/2023 Sb. a řada dalších) však nyní dospívá k závěru opačnému. V dřívějších rozhodnutích sice konstatoval, že podmínky pro zastavení exekuce jsou dány nikoli po uplynutí doby bezvýslednosti, ale buď po vyslovení souhlasu oprávněného se zastavením po výzvě dle § 55 odst. 7 exekučního řádu, nebo po marném uplynutí lhůty pro takové vyjádření, případně až po marném uplynutí lhůty k zaplacení zálohy. V návaznosti na shora vyslovené úvahy však nyní doplňuje, že čl. II bod 3 z. č. 255/ 2023 obsahuje dvě časové varianty k jednomu pojmu splnění podmínek pro zastavení exekuce: 1. datum účinnosti zákona nebo 2. později nastalé datum (viz výklad shora – bod 9). U první z nich (což je právě tento případ) dospívá k závěru, že je spojena pouze a jedině s uplynutím doby šesti let, tedy při splnění této„ podmínky pro zastavení exekuce“ k 26. 8. 2023 začala lhůta dvanácti měsíců běžet bez dalšího (i když soudní exekutor třeba ještě nevydal ani výzvu oprávněnému k souhlasu se zastavením), jak ostatně výslovně plyne ze znění zákona. 13. Pokud by doba dvanácti měsíců ve smyslu čl. II bod 3 uvedeného předpisu započala běžet až po uplynutí první lhůty stanovené výzvou soudního exekutora podle § 55 odst. 7 exekučního řádu, ten by neměl stanovenou vůbec žádnou lhůtu k vydání prvotní výzvy, což by vedlo k tomu, že by k postupu podle § 55 odst. 7 a násl. exekučního řádu mohl přistupovat třeba po dvou, třech nebo i pěti letech od účinnosti tohoto zákona. Tím by se ovšem lhůta dvanácti měsíců stala naprosto obsoletní. To by současně vedlo k zásadnímu rozporu se smyslem této prekluzivní lhůty, neboť jejím účelem bylo právě zabránění průtahů v exekučním řízení (jak to plyne přímo z výše citované důvodové zprávy). 14. Především však, jak uvedeno výše, by ovšem byl postup soudního exekutora v rozporu se zněním zákona, konkrétně čl. II bod 3. přechodných ustanovení k z. č. 255/2023 Sb., který uvádí v prvním případě (zde pro exekuce, kde lhůta 6 let uplynula před účinností zákona) jako„ splnění podmínky pro zastavení exekuce“ právě účinnost zákona, od níž je třeba lhůta 12 měsíců počítat. Přitom právní výklad, který je v souladu se smyslem právní úpravy a dikcí příslušného ustanovení, není nijak extenzivní. 15. Vzhledem k tomu, že lze souhlasit s odvolatelkou, že pokud soudní exekutor vydal usnesení o zastavení exekuce až 20. 8. 2025, stalo se tak po uplynutí dvanácti měsíců ode dne, kdy byly splněny podmínky pro zastavení exekuce (v tomto případě byly podmínky splněny dvanáct měsíců od účinnosti zákona), tudíž mu právo na paušální náhradu nákladů dle čl. II bodu 3 zákona č. 255/ 2023 nevzniklo. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil napadený výrok usnesení soudního exekutora tak, že mu paušální náhradu nákladů nepřiznává. 16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když úspěšnému oprávněnému náklady v souvislosti s odvolacím řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Hradec Králové 31. března 2026 Mgr. Šárka Petrová předseda senátu