Zaměstnanec se změněnou pracovní schopností, který pobírá částečný invalidní důchod, jehož výše přesahuje hranici životního minima ve smyslu zákona č. 463/1991 Sb. není zabezpečen důchodem a vztahuje se na něj ustanovení § 47 odst. 2 zákoníku práce.

16Co 123/2003-57 R o z s u d e k j m é n e m r e p u b l i k y Krajský soud v Ostravě rozhodl ve věci žalobce Ing. Z. H., bytem O., V. č. 471/24, zastoupeného JUDr. Z. D., advokátkou se sídlem v O., P. č. 359/466, proti žalované V., a.s. se sídlem v O., R. č.101, zastoupené JUDr. J. S., advokátem se sídlem v O. 1, N.č. 172, o 196.590,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7.11.2002, č.j. 40C 163/2002-32, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 34.140,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám JUDr. Z. D., advokátky se sídlem v O., P. č. 359/466. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 196.596,- Kč s 6,5% úroky z prodlení ode dne 16.4.2002 do zaplacení a podle úspěchu ve věci rozhodl o nákladech řízení účastníků. Žalobce svou žalobu odůvodnil tím, že jeho pracovní poměr u žalované skončil ke dni 31.3.2002 na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 15.3.2002 z důvodů organizačních změn podle § 46 odst. 1 písm. c/ zákoníku práce. Při rozvázání pracovního poměru mu žalovaná zaplatila odstupné ve výši 109.220,- Kč a tato výše odpovídala pětinásobku průměrného měsíčního výdělku. Dvojnásobek odstupného obdržel podle § 60a odst. 1 zákoníku práce a trojnásobek podle části II. písm. C odst. 1 písm. c/ kolektivní smlouvy uzavřené u žalované na období 2002 - 2003. Žalobce má zato, že mu jako zaměstnanci se změněnou pracovní schopností ve smyslu § 47 odst. 2 zákoníku práce náleží další zvýšení odstupného o pětinásobek průměrného měsíčního výdělku podle části II. písm. C odst. 1 písm. b/ kolektivní smlouvy, tj. o další částku 109.220,- Kč při průměrné měsíčním výdělku 21.844,- Kč. Osobou se změněnou pracovní schopností je proto, že byl dne 1.9.1975 uznán částečně invalidním pro následky úrazu ze dne 12.1.1975, není přitom zaměstnancem, který by byl zabezpečen důchodem, neboť je poživatelem toliko částečného invalidního důchodu, jehož poslední výše činila 4.354,- Kč, kteréžto zabezpečení ve smyslu § 47 odst. 2 zákoníku práce v žádném případě nepostačuje. Žalobce se domáhal dále dalšího zvýšení odstupného o čtyřnásobek průměrného výdělku podle části II. písm. C odst. 1 písm. a/ kolektivní smlouvy, tedy další částky 87.376,- Kč, neboť nepřetržitá dálka trvání jeho pracovního poměru u žalované ke dni jeho ukončení přesáhla třicet let. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že žalobci rovněž přináležel příspěvek dle nařízení vlády 310/2000 Sb. ve výši desetinásobku průměrného výdělku. Kolektivní smlouva pak na rok 2002 upravila zvýšené odstupné mimo jiné v případech, kdy pracovní poměr zaměstnance trval více než 30 let. V tomto případě se nárok na zvýšené odstupné zvyšoval o čtyřnásobek průměrného výdělku a v případech, kdy šlo o zaměstnance se změněnou pracovní schopností činilo zvýšené odstupné pětinásobek průměrného výdělku. Současně však kolektivní smlouva v části II. písm. C odst. 5 stanovila, že zvýšené odstupné, jehož se žalobce domáhá, nepřináleží těm zaměstnancům, kterým vznikne nárok na přiznání příspěvku podle nařízení vlády č. 310/2000 Sb. s výjimkou zaměstnanců, kterým současně vznikne nárok na zvýšené odstupné podle části II. písm. C odst. 1 písm. b/ kolektivní smlouvy. Výslovně pak v kolektivní smlouvě je uvedeno, že změněná pracovní schopnost je posuzována podle ustanovení § 47 odst. 2 zákoníku práce. Zvýšené odstupné se tedy přiznává jen těm zaměstnancům, kteří jsou osobami se změněnou pracovní schopností, nejsou však zabezpečeni důchodem. Žalobce je částečný invalidní důchodce s důchodem ve výši 4.354,- Kč měsíčně, a proto se shora citovaná ustanovení kolektivní smlouvy, která přiznává těmto zaměstnancům zvýšené odstupné ve výši pětinásobku průměrného výdělku, na žalobce nevztahovala a nevzniklo mu proto na toto odstupné nárok. S ohledem na skutečnost, že nesplňo- val podmínky vyžadované částí II. písm. C odst. 1 písm. b/ kolektivní smlouvy a s ohledem na to, že mu vznikl nárok na příspěvek podle nařízení vlády č. 310/2000 Sb., nepřináleželo žalobci odstupné ani za odpracované roky. Žalovaná při výkladu pojmu „zabezpečený důchodem“ poukazovala na ustanovení § 1 zákona č. 463/1991 Sb., kde se za zabezpečeného důchodem považuje ten zaměstnanec, který má takový důchod, jehož výše dosahuje alespoň částky životního minima. Životní minimum v době rozvázání pracovního poměru činilo 4.100,- Kč a důchod žalobce byl vyšší. Za tohoto stavu žalobce nelze považovat za zaměstnance nezabezpečeného důchodem. Při nesporném skutkovém stavu se okresní soud zaměřil na posouzení sporné otázky mezi účastníky, zda žalobce jako poživatel částečného invalidního důchodu ve výši 4.354,- Kč měsíčně ke dni rozvázání pracovního poměru byl ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zákoníku práce zaměstnancem se změněnou pracovní schopností, který je zabezpečen důchodem či nikoliv. Ustanovení § 47 odst. 2 zákoníku práce se nevztahuje na všechny zaměstnance se změněnou pracovní schopností, ale pouze na ty, kteří nejsou zabezpečeni důchodem. Pojem „zabezpečen důchodem“ však blíže nedefinují pracovněprávní ani ostatní právní předpisy. Zákoník práce nestanoví, o jaký důchod (pokud se týče jeho druhu a výše) se jedná, aby šlo zaměstnance považovat za „zabezpečeného“ tímto důchodem. Podle názoru soudu prvního stupně zaměstnanec se změněnou pracovní schopností není zabezpečen částečným invalidním důchodem podle ustanovení §§ 43 a násl. zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém zabezpečení, neboť právě u poživatelů částečného invalidního důchodu se předpokládá, že budou své životní potřeby uspokojovat nejen příjmem z částečného invalidního důchodu, ale také příjmem z výdělečné činnosti. Není rozhodná výše částečného invalidního důchodu a nelze přihlížet k výši životního minima ve smyslu zákona č. 463/1991 Sb. o životním minimu, neboť tento zákon stanoví životní minimum jako společensky uznávanou minimální hranici příjmů občana, pod níž nastává stav jeho hmotné nouze. Žalobce by bylo možné považovat za „zabezpečeného důchodem“ pouze tehdy, pokud by byl poživatelem plného invalidního nebo starobního důchodu, kde se již z logiky věci nepředpokládá, že poživatel některého z těchto důchodů si bude uspokojovat své životní potřeby mimo pobíraného důchodu příjmy z výdělečné činnosti. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 295 odst. 2 písm. g/ o.s.ř., neboť okresní soud řádně zjistil skutkový stav věci, ale nesprávně věc právně posoudil. V kolektivní smlouvě je výslovně zakotveno, že změněna pracovní schopnost je posuzována podle ustanovení § 47 odst. 2 zákoníku práce. Zvýšené odstupné je tedy přiznáváno jen těm zaměstnancům, kteří sice byli osobami se změněnou pracovní schopností, nebyli však zabezpečeni důchodem. Protože žalobce pobírá částečný invalidní důchod ve výši 4.354,- Kč měsíčně, je žalovaná toho názoru, že se na něj citované ustanovení kolektivní smlouvy nevztahuje. Žalovaná opět poukazovala na ustanovení § 1 zákona č. 463/1991 Sb., dle něhož se za zaměstnance zabezpečeného důchodem považuje ten zaměstnanec, který má takový důchod, jehož výše dosahuje alespoň částky životního minima. Důchod žalobce byl v době rozvázání pracovního poměru vyšší a za tohoto stavu žalobce na zvýšené odstupné, které je předmětem žaloby, nemá nárok. Dále žalovaná namítala, že smyslem a účelem poskytnutí odstupného je pomoci vyřešit zaměstnanci situaci, ve které se ocitá při rozvázání pracovního poměru v důsledku organizačních změn. Nemůže však být účelem odstupného zabezpečovat bývalého zaměstnance po řadu měsíců. Rozhodnutím soudu se žalobci dostává celkově na odstupném devatenáctinásobek průměrného výdělku a mimo to má ještě nárok na přiznání příspěvku podle nařízení vlády č. 310/2000 Sb. v rozsahu desetinásobku průměrného výdělku, z čehož mu již byla vyplacena polovina. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud zvážil, zda ujednání v kolektivní smlouvě mimo námitek uvedených shora v části II. písm. C odst. 1 písm. b/ a písm. a/ je vůbec platné, a to jako otázkou předběžnou. Žalovaná se domáhala změny rozsudku tak, že se žaloba zamítá. Žalobce navrhoval ve svém vyjádření k podanému odvolání potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, neboť pojem zaměstnanec se změněnou pracovní schopností, který „není zabezpečení důchodem“ ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zákoníku práce, je třeba interpretovat pouze v intencích zákoníku práce a nezávisle na zákonu č. 463/1991 Sb. o životním minimu, který byl přijat o více než 25 let později než zákoník práce. Zabezpečen důchodem ve smyslu § 47 odst. 2 zákoníku práce by byl žalobce pouze tehdy, požíval-li by starobní nebo plný invalidní důchod, kdy se buď nepředpokládá další pracovní zapojení zaměst- nance (v případě starobního důchodu) nebo toto zapojení není zpravidla možné (v případě invalidity) a kdy není dána povinnost zaměstnavatele zajistit zaměstnanci nové vhodné zaměstnání podle citovaného ustanovení. Ujednání části II. písm. a/ a b/ předmětné kolektivní smlouvy je plně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 zákoníku práce, jehož druhá věta je dispozitivní normou a jako takové je platné ve smyslu zákona č. 4/1991 Sb. o kolektivním vyjednávání ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jemu předcházející podle ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání je podáno z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř. a není důvodné. Odvolací soud se především zabýval námitkou žalované, zda je ujednání v kolektivní smlouvě v části II. písm. C odst. 1 písm. b/ a písm. a/ vůbec platné, a dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná. Podle ustanovení § 60a odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a/ až c/ nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. V kolektivní smlouvě, popř. ve vnitřním předpisu lze odstupné podle předchozí věty zvýšit o další násobky průměrného výdělku, popřípadě stanovit další podmínky, za nichž zaměstnanci přísluší zvýšené odstupné. To se vztahuje i na zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost. Zcela v souladu s tímto ustanovením v kolektivní smlouvě žalované v bodě C nazvané „zvýšené odstupné“ je uvedeno, že se odstupné zvyšuje o další násobky průměrného výdělku, a to podle bodu a/ při nepřetržité délce trvání pracovního poměru u zaměstnavatele ke dni skončení pracovního poměru až o čtyřnásobek v případě, že pracovní poměr trvá déle než třicet let. Dále se zvyšuje odstupné o další násobky průměrného výdělku - jestliže zaměstnanec trvale pečuje alespoň o jedno dítě mladší než tři roky zvýšení o trojnásobek, je samoživitelem ve smyslu § 47 odst. 2 zákoníku práce zvýšení o pětinásobek a má změněnou pracovní schopnost ve smyslu § 47 odst. 2 zákoníku práce zvýšení o pětinásobek. Podle § 4 odst. 2 zákona č. 2/1991 Sb. o kolektivním vyjednávání ve znění pozdějších předpisů neplatná je kolektivní smlouva v té části, která a) je v rozporu s právními předpisy, b) upravuje nároky zaměstnanců v menším rozsahu než kolektivní smlouvy vyššího stupně a c) zaručuje zaměstnancům mzdové nároky ve větším rozsahu než je rozsah stanovený kolektivní smlouvou vyššího stupně jako nejvýše přípustný, a to v části přesahující tento nejvýše přípustný rozsah. Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětné ujednání kolektivní smlouvy není v rozporu s právními předpisy, naopak je v souladu s citovaným ustanovením § 60a zákoníku práce, a další důvody neplatnosti na tento případ nedopadají. Odvolací soud je toho názoru, že při výkladu pojmu „zaměstnance zabezpečeného důchodem“ je třeba vycházet z logiky a smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zákoníku práce. Nelze přehlédnout, že podle odstavce 1 tohoto ustanovení, byla-li dána zaměstnanci výpověď z některého z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a/ až d/, je zaměstnavatel povinen toliko ve spolupráci s příslušným orgánem státní správy účinně mu pomáhat při získání nového zaměstnání. Naproti tomu v případě § 47 odst. 2 a tam uvedených zaměstnanců má zaměstnavatel povinnost zajistit těmto zaměstnancům nové vhodné zaměstnání, a to podle potřeby i s pomocí svého nadřízeného orgánu. Pokud tak neučiní, výpovědní doba skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní, pokud se nedohodne se zaměstnancem jinak. V případě zaměstnanců se změněnou pracovní schopností je tomu tak proto, neboť u občanů se změněnou pracovní schopností je problematičtější umístění na trhu práce než u ostatních občanů. Přitom tyto osoby mívají zvýšené náklady na uspokojování základních životních potřeb a jejich zapojení do pracovního procesu je tedy pro ně důležitější jak po stránce finanční tak terapeutické. Nesmírně důležitá je právě pro tyto občany pracovní rehabilitace a co nejvšestrannější zapojení do běžného společenského života. Zaměstnanec se změněnou pracovní schopností není zabezpečen částečným invalidním důchodem podle ustanovení §§ 43 a násl. zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém zabezpečení, neboť právě u poživatelů částečných invalidních důchodů se předpokládá, že budou své životní potřeby vedle částečného invalidního důchodu uspokojovat příjmem z výdělečné činnosti, neboť jejich pracovní schopnost není ztracena, ale toliko omezena. Tato skutečnost nachází odraz v dalších oblastech zákoníku práce, např. v případě náhrady za ztrátu na výdělku, neboť v případě, že občan, pobírající částečný invalidní důchod, nepra- cuje, tak se mu neposkytuje náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi rozhodným výdělkem před vznikem škody a částečným invalidním důchodem, ale je nutno přihlédnout k výši částky, kterou by si žalobce se zbylým pracovním potenciálem vydělal, pokud by byl zaměstnán. Je nutno souhlasit se žalobcem, že pojem zaměstnanec se změněnou pracovní schopností, který „není zabezpečen důchodem" ve smyslu ustanovení § 47 ost. 2 zákoníku práce, je třeba interpretovat pouze v intencích zákoníku práce a nepřihlížet k zákonu č. 463/1991 Sb. o životním minimu. Odvolací soud je toho názoru, že zaměstnanec se změněnou pracovní schopností, který pobírá částečný invalidní důchod, jehož výše přesahuje hranici životního minima ve smyslu zákona č. 463/1991 Sb. není zabezpečen důchodem a vztahuje se na něj ustanovení § 47 odst. 2 zákoníku práce. Rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný v souladu s ustanovením § 219 o.s.ř. potvrzen. Náhrada nákladů odvolacího řízení byla přiznána v odvolacím řízení úspěšnému žalobci, a to v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. ve výši 34.140,- Kč, když tato částka představuje paušální odměnu podle § 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. a 2x 75,- Kč režijní paušál. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu. Dovolání je přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). V Ostravě dne 24.9.2003