Československá státní občanka, která se před nabytím účinnosti zákona č. 194/1949 Sb. provdala za cizince, pozbyla tímto sňatkem československé státní občanství podle § 19 vystěhovaleckého patentu ze dne 24.března 1832, č. 2557 Sb. Cizincem ve smyslu ustanovení § 19 vystěhovaleckého patentu bylo třeba rozumět státní občana cizího státu sňatkem s manželem bez vlasti (apatridou) československá státní občanka své státní občanství nepozbývala.

22 Ca 466/2002-49 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl ve věci žalobkyně R. W., bytem 948 M. P., A., G., 30329 USA, zastoupené JUDr. V.J., advokátem se sídlem v P. 1, proti žalovanému K.Ú. M.k. se sídlem v O., o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného o vydání osvědčení o státním občanství České republiky, t a k t o : I. Rozhodnutí K.Ú. M.k. ze dne 27.9.2002 č.j. PVV/2000/02/OSO/10 se pro vady řízení z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 4.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V. J., advokáta se sídlem v P.. O d ů v o d n ě n í :. Žalovaný rozhodnutím ze dne 27.9.2002 č.j. PVV/2000/02/OSO/10 zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města O. ze dne 25.7.2002 č.j. Vnitř./7234/1999/Ma, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o vydání osvědčení o státním ob- čanství ČR podle § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 40/1993 Sb.“). Žalovaný ze zjištění, že žalobkyně dne 2.7.1938 uzavřela jako československá státní ob- čanka sňatek s B. W., který podle fotokopie matričního zápisu z oddací matriky Úřadu městské části P. 1 měl v době uzavření sňatku domovskou příslušnost v Berlíně a kterému byl podle poznámky ve sloupci č. 13 uvedeného matričního zápisu udělen Magistrátem hlavního města P. dispens od předložení vysvědčení o způsobilosti ke sňatku, dovodil, že B. W. nebyl v době uzavření sňatku česko- slovenským státním občanem. Na základě těchto zjištění žalovaný dospěl k závěru, že sňatkem s Bedřichem Wasserem jakožto cizím státním příslušníkem žalobkyně pozbyla československé státní občanství podle § 19 vystěhovaleckého patentu ze dne 24.3.1832, č. 2557 Sb. z. s. Uvedené ustanovení bylo podle žalovaného aplikováno ve všech případech sňatku československé ob- čanky s cizím státním příslušníkem nebo bezdomovcem a československá státní občanka tímto sňatkem automaticky pozbyla česko- slovenské státní občanství, a to bez ohledu na to, zda nabyla státní občanství manžela nebo ne. V době, kdy žalobkyně pozbyla če- skoslovenské státní občanství, byl podle názoru žalovaného vystěhovalecký patent platnou součástí československého právního řádu a správní orgán není v žádném případě oprávněn posuzovat jeho soulad či nesoulad s ústavní listinou Československé republiky z roku 1920. Žalovaný uzavřel, že v důsledku pozbytí československého státního občanství dne 2.7.1938 uzavřením sňatku s cizincem se žalobkyně nestala ke dni 1.1.1993 státní občankou České republiky podle § 1 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. a do dnešního dne státní občanství ČR nenabyla žádným ze způsobů, které stanoví právní úprava o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky; nelze jí proto osvědčení o státním občanství ČR vydat. Žalobou podanou u soudu dne 17.10.2002 se žalobkyně domáhala zrušení uvedeného rozhodnutí žalovaného s odůvodněním, že se narodila jako československá státní občanka a má za to, že toto své občanství nikdy neztratila. Nemohlo se tak stát ani v souvislosti s jejím sňatkem v roce 1938 a nestalo se tak ani později. Žalobkyně má především za to, že v době uzavření jejího sňatku nebyl vystěhovalecký patent vydaný Františkem I. účinnou právní normou, která by upravovala právní vztahy občanů Československé republiky, a proto jej nebylo možno na její případ aplikovat. Ustanovení § 19 vystěhovaleckého patentu, podle něhož „ženské, kteréž zemského měšťanství požívají, a kteréž za cizozemce se provdají, an stav manželův následují, ztratí tím vlastnost rakouských poddaných“, je podle žalobkyně v rozporu s chápáním rovného postavení a rovnosti práv a svobod mezi muži a ženami v demokratické společnosti. Článek IX. zákona č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky (dále jen „ústavní listina ČSR“), stanovil, že v den stanovený v prvním odstavci článku VIII., tj. dne 6.3.1920, pozbývají platnosti všechna ustanovení, která odporují této ústavní listině a republikánské formě státu. Podle žalobkyně lze tedy dovodit, že citované ustanovení vystěhovaleckého patentu pozbylo uvedeným dnem platnosti pro rozpor s ustanovením § 106 ústavní listiny ČSR, které uvádí, že výsady pohlaví, rodů a povolání se neuznávají. § 4 ústavní listiny ČSR stanovil, že podmínky pozbývání státního občanství určuje pouze zákon. Vystěhovalecký patent však „v žádném případě za zákon ve smyslu zákona č. 121/1920 Sb. považovat nelze“, neboť jeho vydání i samotný obsah podle názoru žalobkyně odporoval nejen republikánské formě státu, ale i demokratickému zřízení nově vzniklé republiky. Nepřípustnost takového ustanovení právního předpisu nebo výkladu příslušného orgánu stanovila ve svém ustanovení článku 1 i Úmluva o státním občanství vdaných žen vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 72/1962 Sb. Kromě toho se žalobkyně v žádném případě nemůže ztotožnit s výkladem ustanovení § 19 vystěhovaleckého patentu, který žalovaný provedl. Z citovaného ustanovení podle žalobkyně naprosto nevyplývá, že by ženy pozbývaly státního občanství, resp. tehdy „zemského měšťanství“, sňatkem s cizozemcem v každém případě a bez ohledu na to, zda nabyly státní občanství svého manžela. Z uvedeného ustanovení je naopak třeba dovodit, že ke ztrátě státního občanství docházelo pouze v případě, kdy manželka sňatkem nabyla státní občanství svého manžela. Taková situace však u žalobkyně nenastala. Žalovaný se podle žalobkyně zcela nedostatečně vypořádal s otázkou státního občanství B. W., když to, že nebyl československým státním občanem, dovozuje pouze z jediného dokumentu - oddacího listu. Žalovaný tak podle žalobkyně porušil ustanovení § 32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (správní řád), podle něhož správní orgán je povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tímto účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Žalovaný dále vydal napadené rozhodnutí v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 4 a § 46 správního řádu, jelikož nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a neopatřil si pro své rozhodnutí veškeré potřebné podklady, které jsou nezbytné pro správné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí a dodal, že správní orgány obou stupňů zjistily přesně a úplně skutečný stav věci a za tímto účelem si opatřily potřebné podklady pro rozhodnutí, jejichž rozsah a způsob zjišťování určily; rozhodnutí správních orgánů tak vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Krajský soud v Ostravě jako soud věcně a místně příslušný (§ 7 odst. 1 a 2, § 130 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní - dále jen „s.ř.s.“) po zjištění, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 72 odst. 1 s.ř.s. ve spojení s ustanovením § 130 odst. 1 věty druhé s.ř.s., přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení jemu předcházejícího ve smyslu § 75 s.ř.s. a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. fyzické osoby, které ke dni 31.prosince 1992 byly státními občany České republiky a zároveň státními občany České a Slovenské Federativní republiky, jsou od 1.ledna 1993 státními občany České republiky. Podle odst. 2 citovaného ustanovení při posuzování, zda je fyzická osoba státním občanem České republiky, popřípadě do 31.prosince 1992 byla státním občanem České a Slovenské Federativní republiky, se postupuje podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby. S ohledem na citované ustanovení § 1 zákona č. 40/1993 Sb. je pro posouzení, zda žalobkyně je od 1.1.1993 státní občankou České republiky, významné, zda žalobkyně, která nabyla československé státní občanství narozením dne 30.3.1919 ve smyslu ustanovení § 28 obecného zákoníku občanského vyhlášeného císařským patentem ze dne 1.6.1811, č. 946 Sb. z.s. (dále též „o.z.o.“), nabyté československé státní občanství nepozbyla sňatkem s B. W. dne 2.7.1938. Základní ustanovení o nabývání a pozbývání československého státního občanství obsahoval až do 30.9.1949 (srov. § 10 odst. 1 a § 12 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství) obecný zákoník občanský (§ 28 až § 32 o.z.o.), který se stal součástí československého právního řádu recepcí provedenou zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého, jenž v ustanovení čl. 2 stanovil, že veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Slovům v citovaném ustanovení o tom, že dosavadní zákony a nařízení zůstávají v platnosti „prozatím“, je přitom třeba rozumět tak, že zákonodárce měl již na mysli jejich nutnou změnu, a to zejména proto, že jejich autentický text nebyl ve všech případech československý, nýbrž německý nebo maďarský, a také proto, že vzhledem k obsahové duplicitě právního řádu (k rozdílnosti mezi právem platným na Slovensku a v Podkarpatské Rusi a právem platným na ostatním území Československé republiky) byla vnímána potřeba unifikace [srov. Prof. Dr. František Rouček a Prof. Dr. Jaromír Sedláček: Komentář k Česko- slovenskému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi (dále jen “Komentář k o.z.o.“), Praha 1935, díl I., str. 28]. Co se týče pozbývání československého státního občanství, § 32 o.z.o. stanovil, že o ztrátě státního občanství vystěhováním nebo provdáním státní občanky za cizozemce ustanovuje se v zákonech vystěhovaleckých. Tímto vystěhovaleckým zákonem, který byl na základě čl. 2 zákona č. 11/1918 Sb. z. a n. rovněž inkorporován do československého právního řádu a který byl jeho součástí až do nabytí účinnosti zákona č. 194/1949 Sb., byl vystěhovalecký patent ze dne 24.3.1832, č. 2557 Sb. z. s. (dále jen „vy- stěhovalecký patent“). Ustanovení § 19 vystěhovaleckého patentu stanovilo, že ženy, které mají státní občanství a které se provdají za cizince, pozbývají tím vlastnosti rakouských poddaných, sledujíce stav svého muže (český překlad původního německého textu viz Komentář k o.z.o., díl. I., str. 298). Sňatkem s cizincem tedy československá státní občanka pozbyla svého státního občanství, při- čemž tento účinek nastával v každém případě; nebylo ani možné, aby si žena, která se provdala za cizince, podržela československé státní občanství výhradou (srov. dekret dvorské kanceláře ze dne 10.6.1835, č. 31 Sb. z.s.). Cizí státní občanství zůstalo takto provdané ženě, i když ovdověla nebo když její manželství bylo rozvedeno nebo rozloučeno; toliko, bylo-li manželství prohlášeno za neplatné, stala se taková žena opět československou státní občankou (srov. Slovník veřejného práva československého, Brno 1932, svazek II., str. 989 - 990 a Komentář k o.z.o., díl I., str. 300). Cizincem ve smyslu ust. § 19 vystěhovaleckého patentu bylo třeba rozumět státního občana cizího státu; sňatkem s manželem bez vlasti (apatridou) československá státní občanka svého státního občanství nepozbývala (srov. Komentář k o.z.o., díl I., str. 489). Stavem svého muže - cizince, který žena provdáním se za něj následovala ve smyslu § 19 vystěhovaleckého patentu, mohl být jedině stav vyplývající z jeho příslušnosti k určitému cizímu státu (z jeho státního občanství), nikoli však stav jeho bezdomovectví, při němž nebylo žádného rozumného důvodu k tomu, aby československá státní občanka byla zbavována práv a povinností vyplývajících z její dosavadní státní příslušnosti. Takový důvod naopak byl dán v případě uzavření sňatku s cizím státním občanem, neboť sňatkem s ním zpravidla žena nabyla státního občanství jeho státu; právní úpravou, která s provdáním ženy za občana cizího státu spojovala zánik jejího dosavadního státního občanství, bylo předcházeno nežádoucímu bipolitismu (dvojímu státnímu občanství). Ustanovení § 19 vystěhovaleckého patentu svým obsahem navazovalo na ustanovení § 92 o.z.o. a bylo jeho normativním promítnutím do právní úpravy nabývání a pozbývání státního občanství. Z posléze uvedeného ustanovení totiž mimo jiné vyplývalo, že manželka, která požívá práv stavu svého muže (jehož ustanovení § 91 o.z.o. prohlašovalo za hlavu rodiny), je povinna následovat jej do jeho bydliště. Stylizace obecného zákoníku občanského v době jeho vzniku vycházela z předpokladu, že žena je do jisté míry více zákonem chráněna než muž, ale že má méně práv zejména ve veřejném právu. Toto doznalo změny ustanovením § 106 odst. 1 ústavní listiny ČSR, které v rámci negativního vymezení zásady rovnosti občanů v právech mimo jiné stanovilo, že výsady pohlaví se neuznávají (pozitivní vymezení zásady rovnosti obsahovalo ustanovení § 128 odst. 1 ústavní listiny ČSR, které určovalo, že všichni státní občané Republiky československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství). Na základě toho se od účinnosti ústavní listiny ČSR pojem „hlava“ rodiny vnímal jen jako výraz pro souhrn povinností a „stav“ manželův nebyl nadále pokládán za nic jiného než za označení životní míry (srov. Komentář k o.z.o., díl I., str. 488). Ústavně zakotvená zásada rovnosti občanů v právech se v době první Československé republiky promítla i v soudní judikatuře v oblasti rodinného práva, která např. dospěla k závěru, že manželka je podřízena manželu jen potud, že je povinna dbát jeho vůle v okruhu domácího řádu, jinak však platí mezi nimi úplná rovnost (srov. rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.2.1928 sp.zn. Rv I 1044/27 publikované ve Vážného Sbírce rozhodnutí nejvyššího soudu Československé republiky pod č. 7803). Ani tento posun ve výkladu ustanovení obecného zákoníku občanského upravujících postavení muže a ženy v manželství však nevedl k tomu, že by zvláštní postavení muže v rodinném právu, vyplývající zejména z ust. § 91 a § 92 o.z.o., bylo dobovou teorií a praxí pokládáno za stojící v rozporu s ústavní listinou ČSR nebo že by se v ní dokonce uplatnil názor, že uvedená ustanovení, potažmo ustanovení § 19 vystěhovaleckého patentu, které bylo jejich důsledkem v oblasti právní úpravy pozbývání státního občanství, byla ustanovením článek IX. zákona č. 121/1920 Sb., na základě ustanovení § 106 ústavní listiny ČSR derogována. Nauka tehdy platného ústavního práva naopak tuto zvláštní úpravu postavení muže v manželství pokládala - stejně jako brannou povinnost pouze pro muže, zvláštní ochranu ženy v trestním právu apod. - za výjimku ze zásady rovnosti odůvodněnou přirozenými rozdíly mezi občany (srov. Slovník veřejného práva Československého, svazek II., str. 968). Tomu, že ústavodárný sbor přijetím ústavní listiny ČSR na derogaci ustanovení § 19 vystěhovaleckého patentu nepomýšlel a že je ani zřejmě neshledával protiústavním, nasvědčuje okolnost, že dne 9.4.1920, tedy krátce po přijetí ústavní listiny ČSR (29.2.1920), schválil ústavní zákon č. 236/1920 Sb., kterým doplnil a změnil dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v Republice československé a do jehož ustanovení § 16 zakotvil zásadu (v principu - co do nerovného postavení mezi mužem a ženou - obsaženou i v ustanovení § 19 vystěhovaleckého patentu), že při nabývání a pozbývání státního občanství podle tohoto ústavního zákona manželky následují své muže. O ústavnosti této zásady uplatňované při nabývání a pozbývání československého státního občanství neměl pochybnosti ani tehdejší Nejvyšší správní soud, který ve své judikatuře např. dospěl k závěru, že žena provdaná, jejíž manželství nebylo soudně rozloučeno, ani za neplatné prohlášeno, nemůže samostatně nabýt státního občanství, nýbrž sleduje, vyjma případ § 1 č. 4 a § 15 ústavního zákona č. 236/1920 Sb. z. a n., v tom směru svého manžela (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího správního soudu uveřejněné v Bohuslavově sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2599/23). Z uvedeného vyplývá, že žalobní námitka, že vystěhovalecký patent neměl být pro svůj rozpor s ústavní listinou ČSR na posouzení důsledků sňatku žalobkyně v roce 1938 pro její státní občanství aplikován, není důvodná. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani ustanovení čl. I. Úmluvy o státním občanství vdaných žen sjednané v New Yorku dne 20.2.1957 a publikované vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 72/1962 Sb., na které žalobkyně rovněž poukazovala a podle něhož každý smluvní stát souhlasí s tím, že ani uzavření ani rozvedení manželství mezi jeho příslušníkem a cizincem, ani změna státního občanství manžela během manželství nemohou samy o sobě mít vliv na státní občanství ženy, neboť tato mezinárodní úmluva nabyla pro tehdejší Československo platnosti až dne 4.7.1962, a proto na posouzení dopadu sňatku žalobkyně s B. W. dne 2.7.1938 na její státní občanství nemohla mít žádný vliv. Další žalobní námitky směřující proti napadenému rozhodnutí žalovaného jsou však opodstatněné. Pro posouzení otázky, zda žalobkyně sňatkem s B. W. pozbyla československé státní občanství, bylo rozhodující zjištění, zda byl B. W. československým státním občanem nebo zda měl státní občanství cizího státu (popřípadě zda byl osobou bez státní příslušnosti - apatridou). Podkladem pro skutkový závěr, že B. W. byl v době uzavření sňatku se žalobkyní cizím státním příslušníkem (že nebyl československým státním občanem), byl žalovanému zápis Magistrátu hlavního města Prahy v matrice manželství, sv. 78, str. 194, roč. 1938, čř. 987, z něhož vyplývá, že B. W. měl v den sňatku domovskou příslušnost v Berlíně a že Magistrát hlavního města Prahy mu jakožto ženichu udělil dispens od předložení vysvědčení o způsobilosti ke sňatku. Tento podklad je však pro závěr o cizím státním občanství B. W. nedostatečný, neboť okolnost, že jmenovaný měl v době uzavření sňatku se žalobkyní domovskou příslušnost k městu nacházejícímu se mimo území Československé republiky (přestože bydliště měl podle zápisu v matrice - stejně jako jeho rodiče W. W. a D. B. - v Praze II., č. 2054) a že mu byl udělen dispens od předložení vysvědčení o způsobilosti ke sňatku (že mu předložení tohoto vysvědčení bylo prominuto), cizí státní občanství B. W. bez dalšího neprokazuje a existenci jeho česko- slovenského státního občanství nevylučuje. Za účelem co nejúplnějšího zjištění skutečného stavu věci si měl správní orgán především vyžádat od žalobkyně její podrobné skutkové vyjádření k osobě jejího manžela B. W., zejména k jeho životě a působení v Československu i v zahraničí před uzavřením sňatku se žalobkyní dne 2.7.1938 a po tomto sňatku, k jeho rodinným poměrům včetně jmen a adres jeho případných žijících potomků či jiných blízkých příbuzných nebo známých, jakož i ke všem dalším okolnostem, z nichž by bylo lze usuzovat na státní občanství B.W., popřípadě ze kterých by vyplynula možnost provedení dalších důkazů k této otázce. Správní orgán se měl rovněž pokusit zajistit k důkazu spis č.j. IV S 852/38, který byl podle matričního zápisu Magistrátu hlavního města Prahy týkajícího se sňatku žalobkyně s B.W. veden o listinách, jimiž byly zrušeny vzešlé překážky uzavření jejich manželství. Z obsahu tohoto spisu by mohlo být zjištěno, z jakého důvodu byl B. W. udělen dispens od předložení vysvědčení o způsobilosti ke sňatku. V tomto správním spise by také mělo být obsaženo povolení ke sňatku dané žalobkyni jako tehdy nezletilé nevěstě Okresním soudem v Moravské Ostravě dne 28.4.1938, v němž by se mohly nacházet i údaje týkající se státního občanství B. W.. Správní orgán se měl rovněž pokusit opatřit si uvedené povolení Okresního soudu v Moravské Ostravě spolu s případnými dalšími spisovými materiály vyžádáním soudního spisu či jeho archivované části od Okresního soudu v Ostravě, popřípadě jeho vyhledáním v příslušném státním archívu. Pokud žalovaný správní orgán uvedeným způsobem v řízení nepostupoval, nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení § 32 odst. 1 správního řádu zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, přičemž není vázán jen návrhy účastníků řízení, a porušil též ustanovení § 46 správního řádu stanovící, že rozhodnutí musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Protože v posuzovaném případě v řízení došlo - jak vyplývá z výše uvedeného - k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, soud napadené rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 věty prvé s.ř.s. pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení žalovaný vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). V řízení před soudem vznikly žalobkyni náklady, které spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1.000,- Kč, a dále, v souvislosti se zastoupením advokátem, v paušální odměně ve výši 3.500,- Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu za použití § 64 s.ř.s., § 11 vyhl. č. 484/2000 Sb.) a ve 4 paušálních náhradách výdajů po 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem ve výši 4.800,- Kč. Protože žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud ve smyslu ust. § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. žalovanému uložil, aby jí tyto důvodně vynaložené náklady nahradil. Ve smyslu § 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s.ř.s. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, a to ve třech vyhotoveních. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu. V Ostravě dne 26.listopadu 2003