Při rozhodování o výživném pro rozvedeného manžela uplatněného podle § 93 odst. 1 ZR vychází soud z příčin rozvratu manželství, které soud vzal v úvahu při rozhodnutí o rozvodu, včetně toho, zda a jaká by byla rozvedenému manželovi způsobena rozvodem újma. V řízení o výživném uplatněném podle § 93 odst. 1 ZR soud nemůže nově zjišťovat další příčiny rozvratu manželství, příp. tyto nové hodnotit, ani to, zda a jaká újma mu byla rozvodem způsobena. Alternativa právní věty:Nárok na přiznání výživného podle § 93 odst. 1 ZR je výjimkou z úpravy nároku na výživné rozvedeného manžela podle § 92 odst. 1 ZR a i když není dán, není tím vyloučena možnost splnění předpokladu pro přiznání výživného podle obecné úpravy podle § 92 odst. 1 ZR.

57Co 19/2003-53 R o z s u d e k j m é n e m r e p u b l i k y Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. M. K. a soudkyň Mgr. I.P. a JUDr. S.O. v právní věci žalobkyně I. P., narozené x, bytem O.-P., zastoupené JUDr. P.Z., advokátem v O.-M. O., proti žalovanému J. P., narozenému x, bytem trvale O.-P., t.č. bytem O.-H., zastoupenému JUDr. A.M., advokátkou v O.-Z., o výživné rozvedené manželky, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11.9.2002 č.j. 55C 89/2002-29, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. a III. výroku, p o t v r z u j e . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 7.635,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku advokátce JUDr. A.M.. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem okresního soudu bylo řízení o výživném za dobu od 6.8.2002 do budoucna zastaveno (odstavec I.), žaloba na uložení povinnosti žalovanému platit na výživu žalobkyně s účinností od 29.4.2002 do 5.8.2002 částku 6.000,- Kč měsíčně byla zamítnuta (odstavec II.) a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 6.150,- Kč (odstavec III.). Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které směřovalo proti odstavcům II. a III. výroku, a po upřesnění se domáhala změny napadené části tak, že žalovanému bude uložena povinnost platit na výživu žalobkyně za dobu od 29.4.2002 do 5.8.2002 částku 6.000,- Kč měsíčně. Žalobkyně zdůraznila, že se domáhá výživného rozvedené manželky podle ustanovení § 93 ZR a podle jejího názoru k úspěšnosti takové žaloby je nutná finanční újma způsobená rozvodem manželství a případná finanční újma vznikající jednomu z manželů při rozvodu manželství je nikoliv okolností bránící rozvodu, ale důvodem pro aplikaci ustanovení § 93 ZR. V daném případě byl žalovaný povinen platit žalobkyni výživné manželky a je tedy nepochybné, že rozvodem manželství vznikla žalobkyni újma, protože povinnost platit výživné manželky zanikla ze zákona. Žalobkyně vytýkala okresnímu soudu neúplné zjištění skutkového stavu, když nevyjasněna zůstala otázka ukončení jejího pracovního poměru, jejích příjmů a příjmů žalovaného, i to, jak se který z účastníků podílel na rozpadu manželství. Důvody skončení pracovního poměru žalobkyně okresní soud nevyjasnil, když v tomto směru byla učiněna rozdílná zjištění. Žalobkyně požaduje na výživném rozvedené manželky částku 6.000,- Kč měsíčně proto, že za trvání manželství účastníků platil žalovaný kromě částky 2.000,- Kč podle soudního rozhodnutí, dále dobrovolně 4.000,- Kč měsíčně a výživné ve smyslu § 93 ZR by mělo být ve stejné výši jako výživné manželky. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Podle žalovaného bylo v řízení prokázáno, že se žalobkyně bezdůvodně vzdala zaměstnání. Tato otázka nebyla nejasnou, když žalobkyně v řízení před okresním soudem po provedení důkazu zprávou jejího zaměstnavatele učinila spolu s žalovaným nesporným, že ke skončení pracovního poměru žalobkyně došlo z důvodu jejího pracovního vytížení. Žalovaný poukázal na předchozí soudní rozhodnutí o výživném manželky, kterým byl zavázán platit žalobkyni výživné 2.000,- Kč měsíčně, a to v době, kdy žalobkyně byla zaměstnána s příjmem 8.876,25 Kč, a poukázal na to, že v době podání žaloby v této právní věci byla žalobkyně zaměstnána u stejného zaměstnavatele se stejným příjmem a přesto požaduje výživné 6.000,- Kč měsíčně. Pokud žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný jí byl povinen platit částku 2.000,- Kč na stravu a 4.000,- Kč na bydlení měsíčně, povinnost platit žalobkyni 4.000,- Kč měsíčně nikdy žalovanému nebyla stanovena a žalovaný zpochybnil, zda vůbec takovou částku platil. Podle žalovaného neexistuje žádná změna poměrů oproti řízení o výživném manželky, žalobkyně tak nemá nárok na výživné rozvedené manželky podle § 93 ZR a za této situace není důležité, zda nárok podle tohoto ustanovení lze požadovat pouze v návaznosti na rozvod manželství podle § 24b ZR. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 212 věty prvé o.s.ř. pouze v napadeném rozsahu, tj. v odstavcích II. a III., a dále podle § 212a odst. 1, 3 a 5 o.s.ř., přezkoumal předcházející řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Okresní soud na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne 8.1.2002, že rozsudkem o rozvodu byly shledány příčiny rozvratu manželství na straně žalovaného, který navázal známost s jinou ženou, přičemž v řízení o rozvod manželství se soud nezabýval otázkou, zda žalobkyni by byla rozvodem manželství způsobena zvlášť závažná újma, když toto žalobkyně ani netvrdila (spis téhož soudu sp.zn. 25C 8/2001), že žalovaný má průměrný příjem 18.225,- Kč měsíčně čistého (zpráva zaměstnavatele žalovaného), že žalobkyně ukončila pracovní poměr k 31.3.2002 (zpráva zaměstnavatele žalobkyně) výpovědí ze strany žalobkyně z důvodu pracovního vytížení a že žalobkyně od 6.8.2002 soukromě podniká (nesporná tvrzení účastníků). Tato skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům, jakož i shodným tvrzením, která účastníci učinili v průběhu řízení před okresním soudem, a odvolací soud je proto převzal jako správná. Podle § 92 odst. 1 věta první ZR rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Podle § 93 odst. 1 ZR soud může rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely podle § 91 odst. 2 ZR. Žalobkyně se domáhá výživného manželky výslovně podle citovaného ustanovení § 93 ZR. Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Dle názoru okresního soudu nárok na výživné podle § 93 ZR je vázán na rozvod manželství dle § 24b ZR, toto výživné lze přiznat pouze za podmínek uvedených v § 93 odst. 1 ZR, které však musí být uplatněny již v řízení o rozvod manželství, a v daném případě žalobkyně takové okolnosti v řízení o rozvod netvrdila a neprokazovala. Odvolací soud souhlasí s těmito závěry okresního soudu, i když si je vědom také odlišného názoru soudní praxe, podle něhož uplatnění nároku na výživu rozvedeného manžela podle § 93 odst. 1 ZR není vázáno na předchozí rozhodování soudu podle § 24b ZR. Dle názoru odvolacího soudu je pro rozhodování o výživném podle § 93 odst. 1 ZR podstatné zjištění příčin rozvratu manželství, které soud vzal v úvahu při rozhodnutí o rozvodu, včetně toho, zda a jaká by byla rozvedenému manželovi způsobena rozvodem újma. Z těchto závěrů uvedených v pravomocném rozsudku o rozvodu manželství soud v řízení o výživném podle § 93 odst. 1 ZR vychází, neboť nemůže v řízení o výživném zjišťovat další příčiny rozvratu manželství či nově hodnotit již zjištěné příčiny rozvratu manželství ani nově hodnotit zjištění, zda a jaká újma by byla rozvedenému manželovi rozvodem způsobena, na kterých pravomocný rozsudek o rozvodu spočívá. V dané věci byly rozsudkem o rozvodu manželství účastníků zjištěny příčiny rozvratu manželství sice na straně žalovaného, pokud ovšem žalobkyně v řízení o rozvod ani netvrdila, že jí bude rozvodem manželství způsobena závažná újma a jaká, a soud se proto v řízení o rozvod manželství otázkou existence závažné újmy na straně žalobkyně nezabýval a nehodnotil ji, není zde podklad pro závěr, že žalobkyně je osobou oprávněnou k výživnému podle § 93 odst. 1 ZR. Za situace, kdy nebyly shledány podmínky pro přiznání nároku na výživné podle § 93 odst. 1 ZR, okresní soud se správně zabýval otázkou, zda je možné nárok na výživné rozvedeného manžela přiznat žalobkyni podle ustanovení § 92 odst. 1 ZR. Nárok na přiznání výživného podle § 93 odst. 1 ZR je výjimkou z úpravy nároku na výživné rozvedeného manžela podle § 92 odst. 1 ZR a i když není dán, není tím vyloučena možnost splnění předpokladů pro přiznání výživného podle obecné úpravy. Odvolací soud sdílí názor okresního soudu, že žalobkyni nelze přiznat výživné ani podle § 92 odst. 1 ZR. V řízení bylo prokázáno, a to právě tvrzením samotné žalobkyně, že pracovní poměr, v němž žalobkyně dosahovala průměrného výdělku 8.000,- Kč měsíčně, ukončila sama žalobkyně z důvodu, který nelze považovat za důvod důležitý. Jestliže žalobkyně ukončila pracovní poměr bez vážného důvodu, je třeba skutečnost, že se ocitla bez zaměstnání a bez vlastního příjmu, přičíst k tíží žalobkyně a nikoliv žalovaného. Shodně s okresním soudem proto odvolací soud hodnotí skončení pracovního poměru žalobkyní jako vzdání se bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání ve smyslu § 96 odst. 1 věta druhá ZR. Žalobkyně měla možnost živit se sama, této možnosti se bez vážného důvodu v předmětném období zbavila. Nebýt ukončení pracovního poměru, byla by žalobkyně schopna sama se živit a pro přiznání výživného podle § 92 odst. 1 ZR tak nebyla splněna základní podmínka, tedy neschopnost rozvedeného manžela živit se sám. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v napadené části jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla v odvolacím řízení úspěch a je proto povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení. Jedná se o částku 7.635,- Kč nákladů na odměnu advokáta sestávající z částky 7.410,- Kč sazby odměny podle § 3 odst. 1 a 2 vyhl. č. 484/2000 Sb. z předmětu řízení, kterým byla částka 19.400,- Kč, představující součet požadovaného měsíčního výživného za dobu od 29.4.2002 do 5.8.2002, a z částky 225,- Kč, tj. 3 paušály po 75,- Kč, podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě dne 31. března 2003 JUDr. M.K. předsedkyně senátu 57Co 19/2003-53 R o z s u d e k j m é n e m r e p u b l i k y Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Mileny Kohoutkové a soudkyň Mgr. Ivany Pavlíčkové a JUDr. Sylvie Ostřížkové v právní věci žalobkyně Ivany Pavláskové, narozené 21.1.1960, bytem Ostrava-Poruba, gen. Sochora č. 1205/11, zastoupené JUDr. Pavlem Zouplnou, advokátem v Ostravě-Moravské Ostravě, Smetanovo nám 7, proti žalovanému Josefu Pavláskovi, narozenému 14.6.1951, bytem trvale Ostrava-Poruba, gen. Sochora č. 1205/11, t.č. bytem Ostrava-Hrabůvka, Dr. Martínka č. 13, zastoupenému JUDr. Alenou Mrlinovou, advokátkou v Ostravě-Zábřehu, Výškovická 122, o výživné rozvedené manželky, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11.9.2002 č.j. 55C 89/2002-29, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. a III. výroku, p o t v r z u j e . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 7.635,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku advokátce JUDr. Aleně Mrlinové. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem okresního soudu bylo řízení o výživném za dobu od 6.8.2002 do budoucna zastaveno (odstavec I.), žaloba na uložení povinnosti žalovanému platit na výživu žalobkyně s účinností od 29.4.2002 do 5.8.2002 částku 6.000,- Kč měsíčně byla zamítnuta (odstavec II.) a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 6.150,- Kč (odstavec III.). Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, které směřovalo proti odstavcům II. a III. výroku, a po upřesnění se domáhala změny napadené části tak, že žalovanému bude uložena povinnost platit na výživu žalobkyně za dobu od 29.4.2002 do 5.8.2002 částku 6.000,- Kč měsíčně. Žalobkyně zdůraznila, že se domáhá výživného rozvedené manželky podle ustanovení § 93 ZR a podle jejího názoru k úspěšnosti takové žaloby je nutná finanční újma způsobená rozvodem manželství a případná finanční újma vznikající jednomu z manželů při rozvodu manželství je nikoliv okolností bránící rozvodu, ale důvodem pro aplikaci ustanovení § 93 ZR. V daném případě byl žalovaný povinen platit žalobkyni výživné manželky a je tedy nepochybné, že rozvodem manželství vznikla žalobkyni újma, protože povinnost platit výživné manželky zanikla ze zákona. Žalobkyně vytýkala okresnímu soudu neúplné zjištění skutkového stavu, když nevyjasněna zůstala otázka ukončení jejího pracovního poměru, jejích příjmů a příjmů žalovaného, i to, jak se který z účastníků podílel na rozpadu manželství. Důvody skončení pracovního poměru žalobkyně okresní soud nevyjasnil, když v tomto směru byla učiněna rozdílná zjištění. Žalobkyně požaduje na výživném rozvedené manželky částku 6.000,- Kč měsíčně proto, že za trvání manželství účastníků platil žalovaný kromě částky 2.000,- Kč podle soudního rozhodnutí, dále dobrovolně 4.000,- Kč měsíčně a výživné ve smyslu § 93 ZR by mělo být ve stejné výši jako výživné manželky. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Podle žalovaného bylo v řízení prokázáno, že se žalobkyně bezdůvodně vzdala zaměstnání. Tato otázka nebyla nejasnou, když žalobkyně v řízení před okresním soudem po provedení důkazu zprávou jejího zaměstnavatele učinila spolu s žalovaným nesporným, že ke skončení pracovního poměru žalobkyně došlo z důvodu jejího pracovního vytížení. Žalovaný poukázal na předchozí soudní rozhodnutí o výživném manželky, kterým byl zavázán platit žalobkyni výživné 2.000,- Kč měsíčně, a to v době, kdy žalobkyně byla zaměstnána s příjmem 8.876,25 Kč, a poukázal na to, že v době podání žaloby v této právní věci byla žalobkyně zaměstnána u stejného zaměstnavatele se stejným příjmem a přesto požaduje výživné 6.000,- Kč měsíčně. Pokud žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný jí byl povinen platit částku 2.000,- Kč na stravu a 4.000,- Kč na bydlení měsíčně, povinnost platit žalobkyni 4.000,- Kč měsíčně nikdy žalovanému nebyla stanovena a žalovaný zpochybnil, zda vůbec takovou částku platil. Podle žalovaného neexistuje žádná změna poměrů oproti řízení o výživném manželky, žalobkyně tak nemá nárok na výživné rozvedené manželky podle § 93 ZR a za této situace není důležité, zda nárok podle tohoto ustanovení lze požadovat pouze v návaznosti na rozvod manželství podle § 24b ZR. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 212 věty prvé o.s.ř. pouze v napadeném rozsahu, tj. v odstavcích II. a III., a dále podle § 212a odst. 1, 3 a 5 o.s.ř., přezkoumal předcházející řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Okresní soud na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno dne 8.1.2002, že rozsudkem o rozvodu byly shledány příčiny rozvratu manželství na straně žalovaného, který navázal známost s jinou ženou, přičemž v řízení o rozvod manželství se soud nezabýval otázkou, zda žalobkyni by byla rozvodem manželství způsobena zvlášť závažná újma, když toto žalobkyně ani netvrdila (spis téhož soudu sp.zn. 25C 8/2001), že žalovaný má průměrný příjem 18.225,- Kč měsíčně čistého (zpráva zaměstnavatele žalovaného), že žalobkyně ukončila pracovní poměr k 31.3.2002 (zpráva zaměstnavatele žalobkyně) výpovědí ze strany žalobkyně z důvodu pracovního vytížení a že žalobkyně od 6.8.2002 soukromě podniká (nesporná tvrzení účastníků). Tato skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům, jakož i shodným tvrzením, která účastníci učinili v průběhu řízení před okresním soudem, a odvolací soud je proto převzal jako správná. Podle § 92 odst. 1 věta první ZR rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Podle § 93 odst. 1 ZR soud může rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely podle § 91 odst. 2 ZR. Žalobkyně se domáhá výživného manželky výslovně podle citovaného ustanovení § 93 ZR. Okresní soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Dle názoru okresního soudu nárok na výživné podle § 93 ZR je vázán na rozvod manželství dle § 24b ZR, toto výživné lze přiznat pouze za podmínek uvedených v § 93 odst. 1 ZR, které však musí být uplatněny již v řízení o rozvod manželství, a v daném případě žalobkyně takové okolnosti v řízení o rozvod netvrdila a neprokazovala. Odvolací soud souhlasí s těmito závěry okresního soudu, i když si je vědom také odlišného názoru soudní praxe, podle něhož uplatnění nároku na výživu rozvedeného manžela podle § 93 odst. 1 ZR není vázáno na předchozí rozhodování soudu podle § 24b ZR. Dle názoru odvolacího soudu je pro rozhodování o výživném podle § 93 odst. 1 ZR podstatné zjištění příčin rozvratu manželství, které soud vzal v úvahu při rozhodnutí o rozvodu, včetně toho, zda a jaká by byla rozvedenému manželovi způsobena rozvodem újma. Z těchto závěrů uvedených v pravomocném rozsudku o rozvodu manželství soud v řízení o výživném podle § 93 odst. 1 ZR vychází, neboť nemůže v řízení o výživném zjišťovat další příčiny rozvratu manželství či nově hodnotit již zjištěné příčiny rozvratu manželství ani nově hodnotit zjištění, zda a jaká újma by byla rozvedenému manželovi rozvodem způsobena, na kterých pravomocný rozsudek o rozvodu spočívá. V dané věci byly rozsudkem o rozvodu manželství účastníků zjištěny příčiny rozvratu manželství sice na straně žalovaného, pokud ovšem žalobkyně v řízení o rozvod ani netvrdila, že jí bude rozvodem manželství způsobena závažná újma a jaká a soud se proto v řízení o rozvod manželství otázkou existence závažné újmy na straně žalobkyně nezabýval a nehodnotil ji, není zde podklad pro závěr, že žalobkyně je osobou oprávněnou k výživnému podle § 93 odst. 1 ZR. Za situace, kdy nebyly shledány podmínky pro přiznání nároku na výživné podle § 93 odst. 1 ZR, okresní soud se správně zabýval otázkou, zda je možné nárok na výživné rozvedeného manžela přiznat žalobkyni podle ustanovení § 92 odst. 1 ZR. Nárok na přiznání výživného podle § 93 odst. 1 ZR je výjimkou z úpravy nároku na výživné rozvedeného manžela podle § 92 odst. 1 ZR a i když není dán, není tím vyloučena možnost splnění předpokladů pro přiznání výživného podle obecné úpravy. Odvolací soud sdílí názor okresního soudu, že žalobkyni nelze přiznat výživné ani podle § 92 odst. 1 ZR. V řízení bylo prokázáno, a to právě tvrzením samotné žalobkyně, že pracovní poměr, v němž žalobkyně dosahovala průměrného výdělku 8.000,- Kč měsíčně, ukončila sama žalobkyně z důvodu, který nelze považovat za důvod důležitý. Jestliže žalobkyně ukončila pracovní poměr bez vážného důvodu, je třeba skutečnost, že se ocitla bez zaměstnání a bez vlastního příjmu, přičíst k tíží žalobkyně a nikoliv žalovaného. Shodně s okresním soudem proto odvolací soud hodnotí skončení pracovního poměru žalobkyní jako vzdání se bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání ve smyslu § 96 odst. 1 věta druhá ZR. Žalobkyně měla možnost živit se sama, této možnosti se bez vážného důvodu v předmětném období zbavila. Nebýt ukončení pracovního poměru, byla by žalobkyně schopna sama se živit a pro přiznání výživného podle § 92 odst. 1 ZR tak nebyla splněna základní podmínka, tedy neschopnost rozvedeného manžela živit se sám. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v napadené části jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla v odvolacím řízení úspěch a je proto povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení. Jedná se o částku 7.635,- Kč nákladů na odměnu advokáta sestávající z částky 7.410,- Kč sazby odměny podle § 3 odst. 1 a 2 vyhl. č. 484/2000 Sb. z předmětu řízení, kterým byla částka 19.400,- Kč, představující součet požadovaného měsíčního výživného za dobu od 29.4.2002 do 5.8.2002, a z částky 225,- Kč, tj. 3 paušály po 75,- Kč, podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě dne 31. března 2003 JUDr. Milena Kohoutková předsedkyně senátu