Naplnění předpokladu pro vrácení daru dle § 630 o.z. spočívajícího v chování žalovaného vůči žalobcům, které je hrubým porušením dobrých mravů, musí nastat nejpozději do doručení výzvy žalovanému k vrácení daru. K dalšímu negativnímu chování žalovaného po doručení výzvy nelze přihlédnout, nebyla-li znovu učiněna výzva k vrácení daru.

57Co 25/2003-115 R o z s u d e k j m é n e m r e p u b l i k y Krajský soud v Ostravě rozhodl v právní věci žalobců a) M.V.,b) H. V., oba bytem H.IV - D. 369, zastoupených JUDr. L.F., advokátem se sídlem v H., T. 6, proti žalovanému A.V., bytem H., P. nám. 741, zastoupenému JUDr. Š. A., advokátem se sídlem ve F.- M., S. 762, o vyklizení nemovitosti, k odvolání žalobců a) a b) a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 26.7.2002 č.j. 9C 183/2000-73, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e . II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na nákladech odvolacího řízení 4.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku advokátu JUDr. Š.A.. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen vyklidit a vyklizené odevzdat žalobcům nemovitosti dle darovací smlouvy ze dne 19.7.1991, to jest rodinným dům č.p. 469 na stavební ploše parc. č. 648, vedlejší stavby, studnu, oplocení, venkovní úpravy a porosty na stavební ploše parc. č. 856 a pozemky stavební plocha parč. č. 648 o výměře 114 m2 a st. pl. parc. č. 856 o výměře 28 m2 a zahradu parc. č. 1941/8 o výměře 669 m2 v k.ú. D. a žalobcům a) a b) byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náklady řízení částku 8.525,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Š. A.. Žalobci podali proti tomuto rozsudku včasné odvolání, kterým se domáhali změny rozsudku tak, že se jejich žalobě vyhovuje, popřípadě, pokud by soud shledal potřebu provést další důkazy, zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu. Žalobci uplatnili odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř., kdy soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, a to zejména pokud jde o chování žalovaného před rozhodným datem 5.4.2000, kdy podle žalobců již docházelo na jeho straně k chování, které je možno považovat za hrubé porušení dobrých mravů a v tomto směru poukazoval především na nesprávné vyhodnocení závěru svědecké výpovědi MUDr. J. R.. Poukazovali na to, že žalobci i slyšení svědci M. V. a J. B. před soudem hovořili především o aktuálních konfliktech mezi žalobci a žalovaným, což však neznamená, že by k takovému negativnímu jednání žalovaného nedocházelo i před datem 5.4.2000. Vytýkali dále okresnímu soudu i nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., a to při výkladu porušování dobrých mravů z hlediska ust. § 3 odst. 1 o.z., kdy dovozovali, že soud měl ediční povinnost zjišťovat všechny okolnosti týkající se rozhodného období a z procesního předpisu vést i dokazování, jak ukládá ust. § 122 o.s.ř. Proto dle názoru žalobců by měly být provedeny nové účastnické výslechy žalobců, měl být doplněn spisový materiál o listiny týkající se korespondence právního zástupce žalobců v zájmu mimosoudního vyřízení věci a objektivizovat zdravotní stav žalobců ve vazbě na časové horizonty vyplývající z rozhodných dat, tak, jak je prezentoval v odůvodnění prvoinstanční soud. Proti rozsudku podal odvolání také žalovaný, který však výslovně napadl pouze výrok o nákladech řízení, které byly dle jeho názoru nesprávně určeny, neboť soud vycházel z výše odměny advokáta za 1 úkon v částce 500,- Kč, ačkoliv se žalobci domáhali nejen vyklizení nemovitostí, ale i jejich vydání žalobcům, šlo tedy o vlastnickou žalobu na plnění a odměna advokáta proto měla být stanovena z tarifní hodnoty rovnající se ceně nemovitostí, jejichž vydání se žalobci domáhali. Tato hodnota činila v době uzavření darovací smlouvy dne 19.7.1991 částku 440.783,- Kč a v době započetí právní služby v této věci byla podstatně vyšší. Odvolací soud na základě těchto odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v obou výrocích, přezkoumal i řízení, které předcházelo jeho vydání v intencích § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř. se závěrem, že odvolání nejsou důvodná. Odvolací soud projednal odvolání v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobců, kteří byli řádně a včas předvolání prostřednictvím svého zástupce, nedostavili se však ani oni, ani jejich zástupce a nepožádali před jednáním o odročení. Odvolací soud přejal jako správná skutková zjištění učiněná okresním soudem z provedených důkazů, které vyhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a podrobně uvedl i to, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, a která tvrzení nevzal za prokázána, přejal proto i jeho závěr o skutkovém stavu a souhlasil i s právním posouzením věci. Okresní soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena dne 19.7.1991 darovací smlouva a smlouva o věcném břemenu ke sporným nemovitostem obsahující též dohodu o majetkovém vypořádání nároků vyplývajících z práva osobního užívání pozemku, a na jejím základě byl zapsán v katastru nemovitostí žalovaný jako vlastník, a žalobci jako osoby oprávněné z věcného břemene, jakož i to, že po uzavření těchto smluv se žalovaný na žádost žalobců v roce 1998 přestěhoval do těchto nemovitostí a začal obývat byt v prvém patře, a že po tomto přestěhování se vztahy mezi účastníky zhoršily natolik, že žalobci vyzvali žalovaného přípisem svého zástupce z 22.3.2000 k vrácení darovaných nemovitostí, na který žalovaný reagoval dopisem ze dne 5.4.2000. Jako důvod pro vrácení daru označili chování žalovaného vůči nim spočívající v soustavném a hrubém urážení žalobců, neposkytování potřebné pomoci a fyzickém napadání, bez bližší konkretizace jednotlivých skutků. Okresní soud posoudil smlouvy uzavřené mezi účastníky jako platné právní úkony, dovodil, že přípis žalobců ze dne 22.3.2000 je hmotněprávním úkonem ve smyslu § 630 odst. 1 o.z., jímž se žalobci jako dárci domáhají po žalovaném jako obdarovaném vrácení všech nemovitostí, které na něj přešly na základě smlouvy ze dne 19.7.1991 a byl žalovanému doručen nejpozději dne 5.4.2000, tedy k datu, kdy na něj písemně zareagoval. Správně také okresní soud dovodil, že naplnění dalšího předpokladu pro vrácení daru, totiž chování žalovaného vůči žalobcům nebo členům jejich rodiny, které bylo porušením dobrých mravů, muselo nastat nejpozději do doručení výzvy žalovanému k vrácení nemovitosti a k dalšímu negativnímu chování žalovaného po tomto datu nepřihlížel. Proto vyhodnotil pouze důkazy zaměřené na zjištění skutečností nastalých do okamžiku, kdy žalobci žalovaného požádali o vrácení daru, a vzal za prokázáno, že v tomto období používal žalovaný hrubé a urážlivé výrazy zejména vůči žalované 2), že však toto slovní napadání bylo vzájemné, že po smrti svého syna přestal žalovaný pomáhat žalobcům s nákupy, úklidem a vozit je k lékaři, avšak žalobci jej o tuto pomoc nežádali, případně ji odmítali , že žalovaný odmítl odvézt žalobce v květnu 1999 k lékaři, avšak v té době byl sám nemocen, že žalovaný v červnu 1999 chytil žalobkyni 2) za paže a cloumal s ní, takže měla na pažích hematomy, přičemž s ohledem na zdravotní problémy žalobkyně se jí tvoří hematomy snadněji a jejich léčba je delší než je běžné. Okresní soud v žádném z těchto skutků, ani ve všech těchto prokázaných skutcích společně, neshledal kvalifikované porušení dobrých mravů, jaké uvádí ustanovení § 630 o.z., neboť s ohledem na jejich četnost a intenzitu a na to, že vztahy mezi účastníky byly neurovnané a slovní napadání bylo vzájemné, nebylo možno je hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů ze strany žalovaného vůči žalobcům. Odvolací soud neshledává důvod pro doplnění dokazování tak, jak bylo navrženo v odvolání žalobců, neboť uvedené řízení se netýká věci uvedené v § 120 odst. 2 o.s.ř. a účastníkům se dostalo poučení podle § 119a o.s.ř. o nutnosti uvést potřebná tvrzení a navrhnout důkazy před rozhodnutím okresního soudu. V této fázi řízení žalobci další tvrzení ani nové důkazy nenabízeli a nemohou tak proto úspěšně učinit ani v odvolacím řízení, neboť navržené důkazy nelze podřadit pod žádné z ustanovení § 205a odst. 1 písm. a) - e) o.s.ř. Pokud jde o rozsah dokazování, okresní soud nepochybil, neboť neměl povinnost sám provádět dokazování takovým způsobem, jak dovozují žalobci v odvolání, tedy nad rámce ustanovení § 120 odst. 1 a 3 o.s.ř. Okresní soud provedl důkaz účastnickým výslechem žalobců, kteří vypovídali o celém období, tedy nejen o období do provedení výzvy k vrácení nemovitosti, nicméně tvrzení žalobců i jejich účastnické výpovědi k tomuto období byly velmi kusé a incidenty z tohoto období jimi uváděné nesvědčí o závažnosti ani četnosti porušování povinností žalovaného jako syna žalobců a současně jako povinného z věcného břemene v takovém rozsahu, který by již bylo možno podřadit pod pojem "hrubé porušení dobrých mravů" a jenž by vedl ve svém důsledku k vrácení daru. Chování žalovaného vůči žalobcům po doručení výzvy k vrácení daru již pro rozhodnutí o jejich požadavku na vyklizení nemovitosti nemá právní význam, neboť kvalifikovaný důvod pro vrácení daru stanovený v § 630 občanského zákoníku musí být naplněn v okamžiku doručení výzvy k vrácení. Dojitím výzvy k vrácení daru žalovanému jeho vlastnické právo zaniklo a obnovilo se vlastnické právo žalobců, kteří jsou oprávněni domáhat se vrácení plnění (§ 853 a § 451 o.z.) formou vyklizení žalovaného z předmětných nemovitostí v rámci vlastnického oprávnění vyplývajícího z § 126 o.z. Proto ani v případě, že by bylo jednoznačně prokázáno, že v době po doručení výzvy k vrácení daru se choval žalovaný způsobem podřaditelným pod pojem hrubého porušení dobrých mravů obdarovaného vůči dárcům, nemohlo to mít právní význam pro aplikaci § 630 o.z., jestliže žalobci poté znovu žalovaného k vrácení daru nevyzvali. Případné incidenty následující po datu doručení výzvy, které okresní soud vymezil dnem 5.4.2000, kdy nejpozději musela tato písemná výzva žalovanému dojít, byly proto bez právního významu, a není procesním pochybením okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 5 o.s.ř. to, že důkazy, jimiž bylo prokazováno chování žalovaného v tomto časovém období, již nehodnotil. Odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že do 5.4.2OOO nebylo prokázáno takové chování žalovaného, které by bylo možno vyhodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 o.z., jehož důsledkem by se vlastnictví žalobcům obnovilo a v tomto směru lze odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu v části týkající se skutkových zjištění učiněných z provedeného dokazování i jejich právního posouzení. Napadený rozsudek byl proto dle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen včetně výroku o nákladech řízení, neboť okresní soud správně aplikoval § 142 odst. 1 o.s.ř. a určil výši nákladů úspěšného žalovaného. Za správné považuje i stanovení výše odměny advokáta částkou 500,- Kč za jeden úkon, což odpovídá odměně podle § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., přičemž i počet úkonů a další náklady byly správně vyčísleny. Žalovaný měl v odvolacím řízení úspěch, proto mu soud přiznal i náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4.025,- Kč podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. a tuto náhradu nákladů uložil podle § 149 odst. 1 o.s.ř. žalovaným zaplatit k rukám zástupce žalovaného. Tyto náklady sestávají z paušální odměny advokáta podle § 7 písm. d) vyhl. 484/2000 Sb. v částce 3.800,- Kč a paušální náhrady za 3 úkony právní služby (odvolání, vyjádření a účast u odvolacího jednání) po 75,- Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. 177/1996 Sb. Odvolací soud zvažoval aplikaci § 150 o.s.ř. ve prospěch žalobců s ohledem na jejich věk a výši důchodů, avšak za situace, že poměry žalovaného, který je nezaměstnaný a invalidní důchodce, jsou rovněž tíživé, neshledal důvod pro užití tohoto ustanovení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu v Brně, u Okresního soudu v Přerově. Krajský soud v Ostravě dne 19.3.2003