40Co 419/2006 – 19 USNESENÍ Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. K. M. a soudců Mgr. J.T. a Mgr. M. V. v exekučním řízení oprávněného x, spol. s r.o., se sídlem P., IČ: x, zastoupeného JUDr. J.K., CSc., advokátkou, se sídlem P., (adresa pro doručování: U., P.– B.), proti povinné B. K., r. č. x, bytem H., pro peněžité plnění, o nařízení exekuce, rozhodl o odvolání oprávněného ze dne 27.1.2006 proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 22.11.2005, č.j. 24Nc 3751/2005 – 7, t a k t o : I. Usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 22.11.2005, č.j. 24Nc 3751/2005 – 7 se v napadené části výroku odstavce I., jímž byl návrh oprávněného na nařízení exekuce částečně zamítnut pro pohledávku 3.994,- Kč, potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud návrh oprávněného na nařízení exekuce podle rozhodnutí Č.t. ú., odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 1.6.2005, č.j. 206799/2005-6381-II.výpr., pro pohledávku v částce 3.994,- Kč zamítl se závěrem, že rozhodnutí navržené k exekuci v rozsahu uložené povinnosti zaplatit smluvní pokutu vydal správní orgán, který není nadán pravomocí k rozhodnutí o povinnosti účastníka k zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb, neboť jde o soukromoprávní vztah, k jehož rozhodování je dána pravomoc soudu (výrok odstavce I.). Exekuci v souladu s návrhem oprávněného, dle výše označeného titulu, nařídil pro pohledávku v částce 1.781,- Kč (dlužné telekomunikační poplatky), jejím provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. J.S., se sídlem Exekutorského úřadu v P., a obsahem usnesení učinil i další předepsané náležitostí dané ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu (výrok odstavce II., III., IV.). Proti tomuto usnesení, jeho zamítavému výroku, podal odvolání oprávněný. Okresnímu soudu vytýkal nesprávné právní hodnocení, které učinil o nedostatku pravomoci Č.t.ú. rozhodnout o povinnosti povinného zaplatit smluvní pokutu dle vykonávaného exekučního titulu. Podle názoru odvolatele soudu přísluší přezkoumávat exekuční titul pouze po formální stránce, tzn. pouze zkoumat, zda má všechny formální náležitosti a je tedy způsobilým exekučním titulem. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla založenou v § 275 odst. 2 o.s.ř. je oprávnění soudu přezkoumávat správnost potvrzení o vykonatelnosti. Exekučnímu soudu proto nepřísluší posuzovat správnost vykonávaného titulu, nemůže se zabývat tím, zda je uložená povinnost co do své právní podstaty anebo povahy hmotněprávní či procesněprávní. Při zkoumání existence vykonatelného rozhodnutí se soud zabývá existencí jeho zákonem předepsané formy, v rovině obsahové jde jen o materiální vykonatelnost vymáhané povinnosti (usnesení NS ze dne 29.3.2005, sp.zn. 20Cdo 2668/2004). Okresní soud tak v dané věci limity zkoumání ve vztahu k exekučnímu titulu překročil. Dále oprávněný uvedl, že smluvní sankce jako zajišťovací institut „nese osud“ věci hlavní, tedy závazku zaplatit vyúčtování za poskytnuté telekomunikační služby. Navrhuje proto, aby krajský soud zrušil usnesení soudu prvního stupně v jeho odvoláním napadené části a vrátil věc v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření povinného k odvolání oprávněného nebylo vyžadováno. Protože odvolání oprávněného směřovalo proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání, rozhodl o něm krajský soud, aniž ve věci nařídil jednání (ustanovení § 254 odst. 6 o.s.ř.). Po zjištění, že odvolání proti zamítavému výroku usnesení okresního soudu podala osoba k tomuto úkonu oprávněná a že odvolání obsahuje všechny podstatné náležitosti včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu (ustanovení § 205 odst. 2 písm. g/ ve spojení s ustanovením § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb.), krajský soud přezkoumal usnesení okresního soudu v jeho odvoláním napadené části, v tomto rozsahu přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2 a 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání oprávněného důvodné není. Krajský soud současně konstatuje, že vady uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají. Exekuční řízení slouží k nucené realizaci povinností, uložených konkrétnímu subjektu, nikoli jakkoliv, nýbrž specifickým způsobem; právní akt, jenž je podle zákona (výlučně) způsobilým podkladem pro nařízení a provedení exekuce, se v nauce i praxi nazývá exekučním titulem. Předpokladem pro nařízení exekuce je vedle náležitostí návrhu, vykonatelné rozhodnutí jako podklad tohoto výkonu, tj. listina vydaná k tomu oprávněným orgánem (§ 251 občanského soudního řádu a § 40 odst. 1 písm. e/ exekučního řádu), která má potřebnou formu a obsah a která ukládá určitému subjektu povinnost něco plnit. Vlastností exekučního titulu je i to, že byl vydán příslušným orgánem a soud v prvé řadě posuzuje, zda k exekuci navržené rozhodnutí bylo vydáno oprávněným orgánem. Činnost soudu zaměřená na otázku kompetence orgánu, který vydal k exekuci navržené rozhodnutí, nesměřuje k posuzování věcné správnosti uložené povinnosti vymáhané v exekučním řízení, nýbrž tkví v rozhodování o pravomoci správního orgánu (zda věc, o které rozhodl, patří do sféry státní nebo jiné veřejnoprávní správy). V případě, že soud zjistí kvalifikovanou vadu kompetence, jde o případ zvláštní vadnosti správního aktu, nazývané nulita. Akt vydaný orgánem, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité otázce rozhodnout právě z toho důvodu, že tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), je příkladem aktu nulitního (nicotného). Nulitní akt nikoho nezavazuje a hledí se na něj – od počátku – jako na neexistující. Prostřednictvím těchto argumentů, které se opírají o dlouhodobě ustálený výklad dané problematiky (srovnej např. NS ČSR Cpj 159/79, uveřejněný pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se odvolací soud vypořádal s námitkou oprávněného, co ve vztahu k titulu je soud při nařízení exekuce povolán hodnotit. Odvolací argumentace oprávněného, kterou opírá o usnesení NS ČR ze dne 29.3.2005, sp.zn. 20Cdo 2668/2004, není v souzené věci případná. Podle názoru krajského soudu v dané věci limity přezkumu exekučního soudu ve vztahu k části exekučního titulu okresní soud nepřekročil, a tyto jsou zcela v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 20Cdo 2668/2004, na které v odvolací argumentaci poukázal oprávněný. V tomto smyslu je rozhodnutí okresního soudu s existující judikaturou vyšších soudů zcela konformní. Titul navržený k exekuci je rozhodnutí vydané Č.t.ú. dne 26.5.2005, který ve sporu x, spol. s r.o. (v tomto řízení v procesním postavení oprávněného) proti B.K. (v tomto řízení v procesním postavení povinného) mimo jiné rozhodl o povinnosti povinné, aby za poskytnuté telekomunikační služby zaplatila smluvní pokutu 3.994,- Kč. Smluvní pokuta byla uložena ve smyslu čl. 11 Všeobecných podmínek jako sankce za to, že povinná nevyužívala služeb oprávněného po stanovenou dobu. Smluvní pokuta byla určena ve výši uvedené v ceníku speciální nabídky služeb. Podle ustanovení § 95 odst. 8 písm. d/ zákona č. 151/2000 Sb., Úřad v oblasti telekomunikačních služeb rozhoduje spory o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních služeb. Podle ustanovení § 2 odst. 7 věta první a druhá zákona č. 151/2000 Sb., telekomunikační službou se rozumí služba, jejíž poskytování spočívá zcela nebo zčásti v přepravě nebo směrování informací telekomunikačními sítěmi třetím osobám. Touto službou je i pronájem telekomunikačních okruhů. Podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., poskytovatel veřejné telekomunikační služby je povinen poskytnout tuto službu za cenu sjednanou podle zvláštního právního předpisu (zákona 526/1990 Sb.) každému, kdo o ni požádá a souhlasí se všeobecnými podmínkami. Podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., účastník veřejné telekomunikační služby je povinen uhradit za poskytnutou veřejnou telekomunikační službu cenu ve výši ceny platné v době poskytnutí této služby, pokud zákon nestanoví jinak. Otázkou, kterou řešily soudy obou stupňů, bylo, zda pravomoc, která je aplikovaným právním předpisem pro posouzení věci rozhodující (zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích), svěřena správnímu orgánu (Č.t.ú.– dále jen Úřadu) k rozhodování sporů v soukromoprávních vztazích, lze chápat i jako pravomoc svěřenou k rozhodnutí o nároku na zaplacení smluvní pokuty, která je prostředkem sloužícím k zajištění závazku a tento institut upravuje občanský zákoník v ustanovení § 544 a § 545. V úvodu této problematiky je nutno uvést, že smluvní pokuta v žádném případě netvoří příslušenství pohledávky, a nemůže proto „sdílet osud“ závazku účastníka k zaplacení dlužné ceny za poskytnuté telekomunikační služby podle smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb. Příslušenství pohledávky je taxativně vyjmenováno v ustanovení § 121 odst. 3 občanského zákoníku a úprava zde obsažená platí i pro právní vztahy vzniklé v režimu obchodního zákoníku (ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku). Smluvní pokuta je samostatný zajišťovací institut, který si smluvní strany musí písemně sjednat. Příslušenství pohledávky a smluvní pokuta jsou svou povahou i funkcí dva různé právní instituty. Pravomoc Úřadu k rozhodování sporů mezi poskytovatelem veřejné telekomunikační služby a účastníkem o finanční plnění je ohraničena smlouvou o poskytování telekomunikačních služeb, což se podle výkladu uvedeném v zákoně o telekomunikacích rozumí služba, jejíž poskytování spočívá zcela nebo zčásti v přepravě nebo směrování informací telekomunikačními sítěmi třetím osobám. Za takto definovanou telekomunikační službu svědčí účastníkovi povinnost zaplatit poskytovateli veřejné telekomunikační služby cenu sjednanou podle zvláštního právního předpisu (zákona o cenách č. 526/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jak stanoveno v § 2 odst. 1 zákona o telekomunikacích. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pravomoc Úřadu k rozhodnutí dle ustanovení § 95 odst. 8 písm. d/ zákona o telekomunikacích je dána pouze v rozsahu soukromoprávního vztahu o peněžité plnění za poskytování telekomunikačních služeb, kde cena této služby musí být sjednána podle zvláštního právního předpisu. Naproti tomu smluvní pokuta je nárokem typicky občanskoprávním, podmínky jejího určení, včetně výše, je výlučně v dispozici účastníků závazkového právního vztahu. Do právního vztahu založeného smlouvou obsahující závazek k zaplacení smluvní pokuty v případě sporu, může zasáhnout jen soud v klasickém kontraindiktorním procesu, neboť pouze v rámci vyvolaného soudního řízení může (a musí) soud posoudit mnohdy složité otázky, jejichž těžiště řešení spočívá v občanském, resp. obchodním zákoníku, tedy v předpisech, které v řízení před Úřadem aplikovat nelze. V řízení před Úřadem ve sporu podle ustanovení § 95 odst. 8 písm. d/ telekomunikačního zákona je podstatou sporu mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem propočet částky za plnění ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb (za tuto službu) a nikoliv stanovení ceny, která je daná. Krajský soud proto v napadeném výroku věcně správné usnesení okresního soudu potvrdil (ustanovení § 219 občanského soudního řádu). Krajský soud, jelikož potvrdil výrok, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce, rozhodoval i o náhradě nákladů odvolacího řízení. O nákladech této fáze řízení, vzhledem k jeho výsledku, nemůže rozhodnout exekutor. Oprávněný podáním odvolání nedosáhl změny napadeného usnesení a v tomto smyslu neměl v odvolacím řízení úspěch. Podle výsledku odvolacího řízení vznikla oprávněnému povinnost nahradit povinnému náklady odvolacího řízení (ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 254 odst. 1 občanského soudního řádu). Povinnému podle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání,podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Přerově, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Olomouci 25.5.2006 JUDr. K. M. předsedkyně senátu440Co 419/2006 – 19 USNESENÍ Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Musilové a soudců Mgr. Jany Tillové a Mgr. Miroslava Vokouna v exekučním řízení oprávněného Eurotel Praha, spol. s r.o., se sídlem Praha 4, Vyskočilova č.p. 1442/1b, IČ: 15268306, zastoupeného JUDr. Janou Kubištovou, CSc., advokátkou, se sídlem Praha 1, Liliová 250/4 (adresa pro doručování: U Družstva Práce 1730/94, 140 00 Praha 4 – Braník), proti povinné Blance Kubaščíkové, rodné číslo 5954290958, bytem Hranice, Skalní 394, pro peněžité plnění, o nařízení exekuce, rozhodl o odvolání oprávněného ze dne 27.1.2006 proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 22.11.2005, č.j. 24Nc 3751/2005 – 7, t a k t o : I. Usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 22.11.2005, č.j. 24Nc 3751/2005 – 7 se v napadené části výroku odstavce I., jímž byl návrh oprávněného na nařízení exekuce částečně zamítnut pro pohledávku 3.994,- Kč, potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud návrh oprávněného na nařízení exekuce podle rozhodnutí Českého telekomunikačního    úřadu,    odboru   pro    severomoravskou   oblast,    ze    dne    1.6.2005,   č.j. 206799/2005-6381-II.výpr., pro pohledávku v částce 3.994,- Kč zamítl se závěrem, že rozhodnutí navržené k exekuci v rozsahu uložené povinnosti zaplatit smluvní pokutu vydal správní orgán, který není nadán pravomocí k rozhodnutí o povinnosti účastníka k zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb, neboť jde o soukromoprávní vztah, k jehož rozhodování je dána pravomoc soudu (výrok odstavce I.). Exekuci v souladu s návrhem oprávněného, dle výše označeného titulu, nařídil pro pohledávku v částce 1.781,- Kč (dlužné telekomunikační poplatky), jejím provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Jitku Studenou, se sídlem Exekutorského úřadu v Přerově, a obsahem usnesení učinil i další předepsané náležitostí dané ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu (výrok odstavce II., III., IV.). Proti tomuto usnesení, jeho zamítavému výroku, podal odvolání oprávněný. Okresnímu soudu vytýkal nesprávné právní hodnocení, které učinil o nedostatku pravomoci Českého telekomunikačního úřadu rozhodnout o povinnosti povinného zaplatit smluvní pokutu dle vykonávaného exekučního titulu. Podle názoru odvolatele soudu přísluší přezkoumávat exekuční titul pouze po formální stránce, tzn. pouze zkoumat, zda má všechny formální náležitosti a je tedy způsobilým exekučním titulem. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla založenou v § 275 odst. 2 o.s.ř. je oprávnění soudu přezkoumávat správnost potvrzení o vykonatelnosti. Exekučnímu soudu proto nepřísluší posuzovat správnost vykonávaného titulu, nemůže se zabývat tím, zda je uložená povinnost co do své právní podstaty anebo povahy hmotněprávní či procesněprávní. Při zkoumání existence vykonatelného rozhodnutí se soud zabývá existencí jeho zákonem předepsané formy, v rovině obsahové jde jen o materiální vykonatelnost vymáhané povinnosti (usnesení NS ze dne 29.3.2005, sp.zn. 20Cdo 2668/2004). Okresní soud tak v dané věci limity zkoumání ve vztahu k exekučnímu titulu překročil. Dále oprávněný uvedl, že smluvní sankce jako zajišťovací institut „nese osud“ věci hlavní, tedy závazku zaplatit vyúčtování za poskytnuté telekomunikační služby. Navrhuje proto, aby krajský soud zrušil usnesení soudu prvního stupně v jeho odvoláním napadené části a vrátil věc v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření povinného k odvolání oprávněného nebylo vyžadováno. Protože odvolání oprávněného směřovalo proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání, rozhodl o něm krajský soud, aniž ve věci nařídil jednání (ustanovení § 254 odst. 6 o.s.ř.). Po zjištění, že odvolání proti zamítavému výroku usnesení okresního soudu podala osoba k tomuto úkonu oprávněná a že odvolání obsahuje všechny podstatné náležitosti včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu (ustanovení § 205 odst. 2 písm. g/ ve spojení s ustanovením § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb.), krajský soud přezkoumal usnesení okresního soudu v jeho odvoláním napadené části, v tomto rozsahu přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2 a 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání  oprávněného  důvodné  není.  Krajský  soud  současně  konstatuje,  že vady uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají. Exekuční řízení slouží k nucené realizaci povinností, uložených konkrétnímu subjektu, nikoli jakkoliv, nýbrž specifickým způsobem; právní akt, jenž je podle zákona (výlučně) způsobilým podkladem pro nařízení a provedení exekuce, se v nauce i praxi nazývá exekučním titulem. Předpokladem pro nařízení exekuce je vedle náležitostí návrhu, vykonatelné rozhodnutí jako podklad tohoto výkonu, tj. listina vydaná k tomu oprávněným orgánem              (§ 251 občanského soudního řádu a § 40 odst. 1 písm. e/ exekučního řádu), která má potřebnou formu a obsah a která ukládá určitému subjektu povinnost něco plnit. Vlastností exekučního titulu je i to, že byl vydán příslušným orgánem a soud v prvé řadě posuzuje, zda k exekuci navržené rozhodnutí bylo vydáno oprávněným orgánem. Činnost soudu zaměřená na otázku kompetence orgánu, který vydal k exekuci navržené rozhodnutí, nesměřuje k posuzování věcné správnosti uložené povinnosti vymáhané v exekučním řízení, nýbrž tkví v rozhodování o pravomoci správního orgánu (zda věc, o které rozhodl, patří do sféry státní nebo jiné veřejnoprávní správy). V případě, že soud zjistí kvalifikovanou vadu kompetence, jde o případ zvláštní vadnosti správního aktu, nazývané nulita. Akt vydaný orgánem, který podle svého zákonného vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité otázce rozhodnout právě z toho důvodu, že tato pravomoc byla právním řádem udělena výhradně jinému orgánu (soudnímu nebo správnímu), je příkladem aktu nulitního (nicotného). Nulitní akt nikoho nezavazuje a hledí se na něj – od počátku – jako na neexistující. Prostřednictvím těchto argumentů, které se opírají o dlouhodobě ustálený výklad  dané problematiky (srovnej např. NS ČSR Cpj 159/79, uveřejněný pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se odvolací soud vypořádal s námitkou oprávněného, co ve vztahu k titulu je soud při nařízení exekuce povolán hodnotit. Odvolací argumentace oprávněného, kterou opírá o usnesení NS ČR ze dne 29.3.2005, sp.zn. 20Cdo 2668/2004, není v souzené věci případná. Podle názoru krajského soudu v dané věci limity přezkumu exekučního soudu ve vztahu k části exekučního titulu okresní soud nepřekročil, a tyto jsou zcela v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn.                    20Cdo 2668/2004, na které v odvolací argumentaci poukázal oprávněný. V tomto smyslu je rozhodnutí okresního soudu s existující judikaturou vyšších soudů zcela konformní.  Titul navržený k exekuci je rozhodnutí vydané Českým telekomunikačním úřadem dne 26.5.2005, který ve sporu Eurotel Praha, spol. s r.o. (v tomto řízení v procesním postavení oprávněného) proti Blance Kubaščíkové (v tomto řízení v procesním postavení povinného) mimo jiné rozhodl o povinnosti povinné, aby za poskytnuté telekomunikační služby zaplatila smluvní pokutu 3.994,- Kč. Smluvní pokuta byla uložena ve smyslu čl. 11 Všeobecných podmínek jako sankce za to, že povinná nevyužívala služeb oprávněného po stanovenou dobu.  Smluvní pokuta byla určena ve výši uvedené v ceníku speciální nabídky služeb. Podle  ustanovení  §  95  odst.  8  písm.  d/  zákona  č.  151/2000  Sb.,  Úřad   v  oblasti telekomunikačních služeb rozhoduje spory o povinnosti účastníka k finančnímu plnění vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních služeb. Podle ustanovení § 2 odst. 7 věta první a druhá zákona č. 151/2000 Sb., telekomunikační službou se rozumí služba, jejíž poskytování spočívá zcela nebo zčásti v přepravě nebo směrování informací telekomunikačními sítěmi třetím osobám. Touto službou je i pronájem telekomunikačních okruhů. Podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., poskytovatel veřejné telekomunikační služby je povinen poskytnout tuto službu za cenu sjednanou podle zvláštního právního předpisu (zákona 526/1990 Sb.) každému, kdo o ni požádá a souhlasí se všeobecnými podmínkami. Podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., účastník veřejné telekomunikační služby je povinen uhradit za poskytnutou veřejnou telekomunikační službu cenu ve výši ceny platné v době poskytnutí této služby, pokud zákon nestanoví jinak. Otázkou, kterou řešily soudy obou stupňů, bylo, zda pravomoc, která je aplikovaným právním předpisem pro posouzení věci rozhodující (zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích),  svěřena správnímu orgánu (Českému telekomunikačnímu úřadu – dále jen Úřadu) k rozhodování sporů v soukromoprávních vztazích, lze chápat i jako pravomoc svěřenou k rozhodnutí o nároku na zaplacení smluvní pokuty, která je prostředkem sloužícím k zajištění závazku a tento institut upravuje občanský zákoník v ustanovení § 544 a § 545. V úvodu této problematiky je nutno uvést, že smluvní pokuta v žádném případě netvoří příslušenství pohledávky, a nemůže proto „sdílet osud“ závazku účastníka k zaplacení dlužné ceny za poskytnuté telekomunikační služby podle smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb. Příslušenství pohledávky je taxativně vyjmenováno v ustanovení   § 121 odst. 3 občanského zákoníku a úprava zde obsažená platí i pro právní vztahy vzniklé v režimu obchodního zákoníku (ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku). Smluvní pokuta je samostatný zajišťovací institut, který si smluvní strany musí písemně sjednat. Příslušenství pohledávky a smluvní pokuta jsou svou povahou i funkcí dva různé právní instituty. Pravomoc Úřadu k rozhodování sporů mezi poskytovatelem veřejné telekomunikační služby a účastníkem o finanční plnění je ohraničena smlouvou o poskytování telekomunikačních služeb, což se podle výkladu uvedeném v zákoně o telekomunikacích rozumí služba, jejíž poskytování spočívá zcela nebo zčásti v přepravě nebo směrování informací telekomunikačními sítěmi třetím osobám. Za takto definovanou telekomunikační službu svědčí účastníkovi povinnost zaplatit poskytovateli veřejné telekomunikační služby cenu sjednanou podle zvláštního právního předpisu (zákona o cenách č. 526/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jak  stanoveno v  § 2 odst. 1 zákona o telekomunikacích. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pravomoc Úřadu k rozhodnutí dle ustanovení § 95 odst. 8 písm. d/ zákona o telekomunikacích je dána pouze v rozsahu soukromoprávního vztahu o peněžité plnění za poskytování telekomunikačních služeb, kde cena této služby musí být sjednána podle zvláštního právního předpisu. Naproti tomu smluvní pokuta je nárokem typicky občanskoprávním, podmínky jejího určení, včetně výše, je výlučně v dispozici účastníků závazkového právního vztahu. Do právního vztahu založeného smlouvou obsahující závazek k zaplacení smluvní pokuty v případě sporu, může zasáhnout jen soud v klasickém kontraindiktorním procesu, neboť pouze v rámci vyvolaného soudního řízení může (a musí) soud posoudit mnohdy složité otázky, jejichž těžiště řešení spočívá v občanském, resp. obchodním zákoníku, tedy v předpisech, které v řízení před Úřadem aplikovat nelze. V řízení před Úřadem ve sporu podle ustanovení § 95 odst. 8 písm. d/ telekomunikačního zákona je podstatou sporu mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem propočet částky za plnění ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb (za tuto službu) a nikoliv stanovení ceny, která je daná.   Krajský soud proto v napadeném výroku věcně správné usnesení okresního soudu potvrdil (ustanovení § 219 občanského soudního řádu). Krajský soud, jelikož potvrdil výrok, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce, rozhodoval i o náhradě nákladů odvolacího řízení. O nákladech této fáze řízení, vzhledem k jeho výsledku, nemůže rozhodnout exekutor. Oprávněný podáním odvolání nedosáhl změny napadeného usnesení a v tomto smyslu neměl v odvolacím řízení úspěch. Podle výsledku odvolacího řízení vznikla oprávněnému povinnost nahradit povinnému náklady odvolacího řízení (ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 254 odst. 1 občanského soudního řádu). Povinnému podle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení  n e n í  dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Přerově, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Olomouci 25.5.2006 JUDr. Karla  Musilová předsedkyně senátu