Nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu (§ 33 odst. 2 tr.ř.) není důvodné přiznat paušálně jen na podkladě prohlášení odsouzeného (resp. obviněného, obžalovaného) nebo zjištěných relevantních skutečností, že je v daný moment žádosti nemajetný nebo nemá dostatek prostředků k náhradě nákladů za obhajobu. Stejně tak aktuální pracovní nezařazení odsouzeného v rámci výkonu trestu ondětí svobody samo o sobě takovýto nárok neodůvodňuje. Rozhodnutím o přiznání tohoto nároku se totiž stát do budoucna fakticky vzdává vymožení pohledávky z titulu náhrady nákladů obhajoby (§ 152 odst. 1 písm. b) tr.ř.), i když by se majekové poměry dlužníka změnily a umožňovaly mu dluh v pozdější době uhradit. Při posuzování tohoto nároku (včetně postupu dle § 33 odst. 2 věta druhá tr.ř.) je zapotřebí komplexnější vyhodnocení osoby, která bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu v trestním řízení nárokuje, zejména z pohledu celkového životního stylu žadatele a vyhodnocení důvodů, pro něž se tato osoba stala dlouhodobě materiálně nedostatečnou pro úhradu těchto nákladů. Životní styl žadatele, který do doby žádosti vykazuje prvky lhostejnosti, nezájmu nebo liknavosti k vytváření hodnot ve prospěch společnosti, v důsledku čehož je nemajetný, zpravidla nebude dostatečným důvodem pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou doměnu.

Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě rozhodl dne 31.5.2006 t a k t o: Odsouzený M.H., dle § 33 odst.2 trestního řádu, a contrario, n e m á n á r o k na bezplatnou obhajobu ani obhajobu za sníženou odměnu . O d ů v o d n ě n í. Krajským soudem v Ostravě bylo vedeno trestní řízení proti odsouzenému M.H., v rámci něhož byl jmenovaný pravomocně odsouzen pro skutek, kvalifikovaný jako pokus trestného činu vraždy dle § 8 odst.1 - § 219 odst.1,2 písm. a) trestního zákona, kdy mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 13 roků, který aktuálně vykonává ve Věznici M.. Písemným podáním, datovaným dne 20.10.2005, doručeným soudu 24.10.2005, učinil odsouzený M.H. žádost o bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, a to v souvislosti s právním zastoupením v dané trestní věci. Žádost odůvodnil tím, že nemá žádné finanční prostředky k úhradě vyúčtovaných nákladů a není vlastníkem žádné nemovitosti, z níž by pohledávka mohla být zhojena. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že usnesením ze dne 17.10.2005 bylo rozhodnuto dle § 151 odst. 2,3 tr.řádu o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájci JUDr.M.H., který byl v řízení M.H. ustanoven dle § 36 odst.3 tr.řádu dne 14.9.2004, a citovaným rozhodnutím byla obhájci přiznána částka 41.659,50 Kč. Předmětné rozhodnutí bylo ods.M.H. doručeno dne 20.10.2005. Po výzvě k předložení podstatných materiálů k posouzení žádosti odsouzený předložil mzdový list věznice, z něhož vyplývá, že z důvodu nedostatku pracovních příležitostí není pracovně zařazen. Dle § 33 odst.2 tr.řádu, osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Dle § 33 odst.3 tr.řádu, návrh na rozhodnutí podle odstavce 2, včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, podává obviněný v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce a v řízení před soudem soudu, který koná řízení v prvním stupni. Předseda senátu přezkoumal návrh odsouzeného M.H. a dospěl k závěru, že důvody pro nárok na bezplatnou obhajobu ani obhajobu za sníženou odměnu dány nejsou. V prvé řadě je nutno konstatovat, že předmětný návrh je fakticky toliko přímou reakcí na doručení rozhodnutí ze dne 17.10.2005, kterým byly vyúčtovány náklady nutné obhajoby a v konkrétní výši obhájci přiznány. Nejednalo se tedy ještě ani o rozhodnutí, jímž by byla odsouzenému uložena povinnost k náhradě těchto nákladů, nicméně je právem obviněného (resp. obžalovaného a odsouzeného) takovýto návrh učinit v jakékoli fázi řízení či po jeho skončení. V zásadě nelze polemizovat o odsouzeným proklamované nemajetnosti, jakož i informaci o tom, že dosud nebyl ve věznici zařazen do pracovního procesu, nicméně žádnou z těchto skutečností není možno, v širších souvislostech, přeceňovat. Je nezbytné míti v daných souvislostech na zřeteli, že rozhodnutí o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu je svou povahou rozhodnutím spíše výjimečným, neboť v opačném případě by fakticky postrádalo smyslu ust. § 152 odst.1, písm. b) tr.řádu. Z obecného pohledu je samozřejmě logické, že odsouzený nemá zájem na tom, aby platil za služby obhájce, zejména když v řízení nebyl úspěšný. Naopak bylo by nelogické, aby stát z rozpočtových prostředků, tedy zejména peněz daňových poplatníků, „daroval“ každému odsouzenému finanční částku rovnající se přiznané odměně obhájci, příp. tak činil u osob, které pro společnost v podstatě žádné hodnoty nevytvořily, tudíž se do pozice tzv. nemajetných dostaly zejména vlastním zaviněním - nezájmem, lhostejností nebo liknavostí. Tímto přístupem by byly výrazně diskriminovány osoby se „standardním“ a společensky přínosnějším způsobem života, tedy řádně pracující, disponující pravidelným příjmem a možností vytvoření ekonomického stavu, umožňujícího zaplacení či alespoň postupné splácení takovéhoto finančního závazku vůči státu. Liberalizační ustanovení zákona proto nelze aplikovat paušálně, ale je důvodné toliko v těch případech, kdy by stanovená povinnost byla zřetelně nepřiměřená dlouhodobým možnostem povinného, které však nejsou negativně ovlivněny jeho vlastním přístupem k obecným hodnotám a pravidlům fungování společnosti (např. nízký příjem z vykonávané pracovní činnosti při současném zajišťování potřeb nezletilých dětí, závažné zdravotní omezení pro výkon pracovní činnosti apod.). Ani pobyt odsouzeného ve věznici, sám o sobě, není a nemůže být vážným důvodem pro rozhodnutí o bezplatné obhajobě, a to i v případě pracovního nezařazení. Pracovní zařazení či nezařazení, ať již ve věznici nebo civilním životě, je vždy stav aktuální ke konkrétní době, o jehož vývoji nelze do budoucna spekulovat. Zjednodušeně řečeno, tento stav se v současném systému fungování společnosti může průběžně měnit a nelze jej předvídat, ať již v krátkodobém nebo dlouhodobém horizontu. Oproti tomu je rozhodnutí o bezplatné obhajobě nebo obhajobě za sníženou odměnu aktem jednorázovým. Takovéto rozhodnutí již nelze v budoucnu zvrátit, a to ani za situace, kdy by se ekonomické nebo majetkové poměry odsouzeného výrazně změnily v jeho prospěch a umožňovaly by mu bezproblémově dluh vůči státu uhradit nebo alespoň hradit postupně formou splátek, exekuce apod. Na tomto místě je také nutno poukázat na skutečnost, že náhrada odměny obhájce je advokátovi zaplacena jednorázově a následným rozhodnutím o povinnosti odsouzeného k náhradě takto vyplacené odměny se fakticky jen stanovuje výše závazku odsouzeného vůči státu. Není nezbytně nutné (není-li to v jeho možnostech), aby celá suma byla odsouzeným uhrazena rovněž jednorázově, může dojít k jejímu postupnému splácení uvedenými způsoby. V relacích těchto úvah lze mít za logické, že stát by se jednorázovým (a de facto paušálním) rozhodnutím neměl zbavovat možnosti domoci se i do budoucna na odsouzeném svých pohledávek. Teprve v případě, že se pohledávka, z tohoto titulu nabytá, stane dlouhodobě a reálně nedobytnou, v důsledku stavu o němž bylo popsáno výše, (příp. náklady na vymáhání by nebyly úměrné vymáhané částce) a tento stav by byl objektivizován a doložen konkrétními skutečnostmi, bylo by na místě zvažovat postup dle § 33 odst.2 tr.řádu. V daném konkrétním případě je trest odnětí svobody ods.M.H. dlouhodobý, mohou se v průběhu doby měnit jeho podmínky, např. včetně zařazení do typu věznice nebo místa výkonu trestu, což může významně ovlivnit i možnosti jeho pracovního zařazení. Pokud by pak odsouzený pracoval, mohly by být závazky vůči státu řešeny formou srážek z odměny za práci, a to případně až do úplného zaplacení dluhu. Všechny výše uvedené skutečnosti pak vedly k závěru, že nebyly naplněny podmínky § 33 odst.2 tr.řádu, pročež bylo rozhodnuto negativním výrokem, že ods. M.H. nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani obhajobu za sníženou odměnu . P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost do tří dnů ode dne jeho oznámení, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě k Vrchnímu soudu v Olomouci. Stížnost má odkladný účinek. Krajský soud v Ostravě dne 31. května 2006 JUDr. J.R. předseda senátu