Obhájce, který se dostavil k jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, nemá nárok na paušální částku (tzv. režijní paušál) dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť v tomto případě se nejedná o úkon právní služby ve smyslu § 11 cit. vyhlášky, k němuž se paušální částka váže a může být přiznána vždy toliko s ním. Obhájci v tomto případě, stejně jako v dalších eventualitách uvedených v ust. § 14 odst. 2 cit. vyhlášky, přísluší náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby v rozsahu vyplývajícím z tohoto ustanovení.

7To 38/2007 U s n e s e n í Krajský soud v Ostravě jednal v neveřejném zasedání konaném dne 19.2.2007 o stížnosti obhájce JUDr. J.P. proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24.8.2006 č.j. 3T 231/2005-144 a rozhodl t a k t o : Stížnost obhájce JUDr. J.P. se podle § 148 odst.1 písm.c) tr.ř. z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Citovaným usnesením rozhodl okresní soud v trestní věci odsouzené A.H. stíhané pro trestný čin loupeže podle § 234 odst.1 tr. zákona tak, že podle § 151 odst.2, 3 tr.ř. a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR o odměnách advokátů č. 177/96 Sb. ve znění pozdějších předpisů, se stanoví odměna a úhrada hotových výdajů obhájce JUDr. J.P., AK T. – S. M., ve výši 10.117,50,- Kč. Své rozhodnutí pak odůvodnil způsobem z napadeného usnesení zřejmým, přičemž obhájci nepřiznal částku za dva režijní paušály uplatňované v souvislosti s dostavením se k hlavnímu líčení, které bylo odročeno bez jednání, a to s odůvodněním, že v tomto případě má advokát nárok na náhradu za ztrátu času ve výši půl úkonu právní služby, nikoli již na režijní částku. Předmětné usnesení napadl obhájce JUDr. J.P. včas podanou stížností, v jejímž písemném odůvodnění namítl, že okresní soud pochybil, pokud mu nepřiznal dva režijní paušály v celkové výši 150,- Kč. Vychází ze stanoviska uveřejněného v Bulletinu advokacie číslo 1/2006, který vychází z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.1.2005 sp.zn. 6To 27/2005, které se sice týká výslechu obviněného v přípravném řízení, který se nekonal, ovšem v poznámce redakce časopisu se uvádí, že názor vyjádřený v tomto rozhodnutí je třeba uplatnit nejen při dostavení se obhájce k vyšetřovacímu úkonu, který se nekonal, ale i tehdy, dostavil-li se k jakémukoliv jinému procesnímu jednání, které se nekonalo, ovšem za podmínky, že o tom advokát nebyl předem včas vyrozuměn. Stěžovatel proto navrhuje, aby krajský soud napadené usnesení soudu I. stupně zrušil a přiznal obhájci plnou účtovanou odměnu, případně aby uložil soudu I. stupně, aby o věci znovu rozhodl. Z podnětu podané stížnosti krajský soud ve smyslu ustanovení § l47 odst. l tr.ř. přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, jakož i řízení napadenému usnesení předcházející, a po vyhodnocení věci dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná. Z obsahu předloženého spisového materiálu vyplývá, že v trestní věci tehdy obviněné A.H., stíhané pro trestný čin loupeže podle § 234 odst.1 tr. zákona, byl soudkyní Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 29.11.2005 sp.zn. 0Nt 1738/2005 ustanoven podle § 39 tr.ř. obhájce JUDr. J.P., advokát se sídlem T. – S. M., a to z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst.3 tr.ř. Po skončení řízení pak obhájce předložil okresnímu soudu návrh na vydání rozhodnutí podle § 151 tr.ř. o výši odměny obhájce a náhradě hotových výdajů za obhajobu A.H., jimž uplatnil nárok na částku 10.267,50,- Kč. Okresní soud pak o tomto návrhu rozhodl nyní napadeným usnesením, v němž položkově rozvedl nárok obhájce podle toho kterého ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR o odměnách advokátů č. 177/96 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif) a obhájci nepřiznal dvě režijní částky á 75,-Kč za dostavení k hlavním líčením ve dnech 11.1.2006 a 14.2.2006, která se nekonala a byla odročena bez jednání. Jak již výše uvedeno, okresní soud svůj postup odůvodnil stručně tím, že za dostavení se k hlavnímu líčení, které bylo odročeno bez jednání, má advokát nárok na náhradu za ztrátu času ve výši poloviny úkonu právní služby, nikoli již na režijní částku. Z obsahu spisového materiálu přitom vyplývá též, že obhájce se dostavil k hlavnímu líčení ve věci tehdy obžalované A.H. konanému 11.1.2006, které bylo z důvodu nedostavení se obžalované a svědků bez jednání odročeno na 14.2.2006 (č.l. 117 – 118) a hlavní líčení dne 14.2.2006 z důvodu se nedostavení se obžalované pak bylo bez jednání odročeno na 20.3.2006 (č.l. 124 – 125). Zásadní tedy je, zda jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, možno považovat za úkon právní služby, neboť tzv. režijní paušál se ve smyslu § 13 odst.3 advokátního tarifu váže ke každému úkonu a může být přiznán vždy jen s příslušným úkonem. Námitka stěžovatele vycházející z názoru redakce Bulletinu advokacie, byť tedy časopisu odborného, komentujícího rozhodnutí jiného soudu v jiné trestní věci není důvodná. Obdobný názor se vyskytl taktéž v Bulletinu advokacie 2000, Zvláštní číslo 1:89 (K některým problémům souvisejícím s výkladem advokátního tarifu. VI.), poukazujícím na nález Ústavního soudu ČR z 29.11.1994 sp.zn. I. ÚS 89/94, podle něhož za právní pomoc, za níž přísluší obhájci mimosmluvní tarifní odměna, je třeba pokládat právní asistenci advokáta při hlavním líčení i v těch případech, kdy soud po zahájení sdělení věci po zjištění, že se nedostavily předvolané osoby, hlavní líčení odročí. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou sice závazná, ale konkrétní rozhodnutí jsou vázána k existenci právní úpravy, které se týkají či způsobu právní úpravy skutečností, k nimž se vztahují. V případě jejich pozdějších změn však rozhodnutí ztrácejí opodstatnění a jsou nepoužitelná, stejně jako je tomu u judikatury soustavy obecných soudů. Citované rozhodnutí Ústavního soudu se opírá o právní úpravu za účinnosti vyhlášky č. 270/90 Sb., a to v kontextu s dřívější vyhláškou č. 50/1965 Sb., vycházející mj. z odlišné úpravy pojetí úkonů právní služby. Smysl zmíněného nálezu Ústavního soudu, kterým postavil na roveň účast obhájce při jednání, které se konalo a při jednání, které bylo bez jednání odročeno, vyplývá zcela zřetelně z odůvodnění tohoto nálezu. Ústavní soud v něm mj. uvedl: „Soud je si vědom, že právní asistence v případě odročení jednání je co do výkonu advokáta podstatně méně náročná než účast na probíhajícím jednání. Je třeba poznamenat, že dřívější vyhláška č. 50/1965 Sb. v § 5 odst.2 s těmito variantami počínala. Za zastoupení při jednání, při němž došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, náležela polovina odměny, za zastoupení při jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, náležela jen čtvrtina odměny. Vyhláška č. 270/1990 Sb. však tuto diferenciaci neprovádí.“ Pokud by totiž dostavení se k jednání, které se nekonalo a bylo odročeno, nebylo považováno za úkon právní služby, nebylo by možno obhájci přiznat odměnu za tuto jeho činnost v rámci poskytování právní pomoci. Ust. § 16 odst.1 písm.d) vyhlášky č. 270/1990 Sb. totiž za úkon právní pomoci považovalo i mj. účast na jednání před soudem, a to za každé započaté 2 hodiny, aniž rozlišovalo, zda se jednalo ve věci samé či nikoli. Dnem 1.7.1996, tedy po rozhodnutí Ústavního soudu, nabyla účinnosti vyhláška č. 177/96 Sb., a tato zmíněnou diferenciaci, obdobně jako vyhláška č. 50/1965 Sb., znovu zakotvuje. Úkony právní služby jsou obsaženy v části druhé, § 11 vyhlášky č. 177/96 Sb., přičemž podle § 11 odst.1 písm.g) vyhlášky se úkonem právní služby rozumí mj. účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to za každé započaté 2 hodiny. Zákonodárce má zajisté na mysli jednání ve věci samé. Část třetí této vyhlášky týkající se náhrad hotových výdajů a náhrad za promeškaný čas pak v ust. § 14 odst.2 stanoví mj., že „advokátu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny za účast při jednání, které bylo odročeno bez projednání věci...“ Výslovně je touto právní úpravou rozlišeno, že v tomto případě se nejedná o úkon právní služby, ale o náhradu za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby, a to v onom kvantitativním vymezení výše náhrady vyplývajícím z příslušné tarifní hodnoty. Pokud by totiž zákonodárce považoval dostavení se k jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, za úkon právní služby, mohl to výslovně zakotvit do ust. § 11, a to buď odstavce prvého, případně do odstavce druhého, v němž je přiznávána mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny za vyjmenované úkony právní služby. Ust. § 14 odst.2 písm.f) advokátního tarifu přiznává polovinu mimosmluvní odměny za „účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí“, tedy jednání ve věci samé proběhlo, ale omezilo se pouze na vyhlášení rozhodnutí. Vyhláška tedy v tomto případě – právě s ohledem na takto vymezené jednání – neumožňuje přiznání plné odměny. V posuzované věci by však paradoxně, aniž proběhlo jednání alespoň v rozsahu předpokládaném v ust. § 11 odst.2 písm.f) advokátního tarifu, dostavení se k jednání, které bylo odročeno bez jakéhokoliv jednání, bylo kladeno na roveň úkonu právní služby ve smyslu § 11 odst.1 písm.g) advokátního tarifu, které předpokládá jednání (a přiznává odměnu za každé započaté dvě hodiny), v němž je právě možno realizovat účinnou právní pomoc. Ust. § 14 odst.2 advokátního tarifu by pak bylo zbytečné, neboť účast u jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, by byla právním úkonem a nepříslušela by pak náhrada za promeškaný čas (při akceptaci argumentace stěžovatele by bylo možno dojít k absurdnímu závěru, že by obhájci totiž příslušela odměna za úkon právní služby, neboť se dostavil k jednání, které bylo odročeno, ale současně v souladu s ust. § 14 odst.2 platného advokátního tarifu by mu musela být přiznána i náhrada za promeškaný čas ve výši poloviny mimosmluvní odměny, neboť jednání bylo odročeno bez projednání věci, a k úkonu právní služby by pak byl vázán i tzv. režijní paušál...). Z této nové koncepce vyhlášky č. 177/96 Sb. oproti předchozí vyhlášce č. 270/90 Sb. je zřejmé, že zákonodárce hodlal odlišit úkon právní pomoci spočívající v účasti při jednání před soudem, které se konalo ve smyslu § 11 odst.1 písm.g) tr. zákona a které je úkonem právní služby, od účasti obhájce při jednání, které bylo odročeno bez projednání věci a které tedy není úkonem právní služby, ale za účast přísluší obhájci ve smyslu § 14 odst.2 cit. vyhlášky náhrada za promeškaný čas. Důsledkem výše uvedeného pak je, že v posuzovaném případě se nejedná o úkon právní služby a nemůže být tedy obhájci přiznán tzv. režijní paušál, který se váže toliko k úkonu právní služby a může být přiznán vždy ve smyslu § 13 odst.3 advokátního tarifu toliko s ním. Vzhledem ke znění ust. § 14 odst.2 advokátního tarifu se výše uvedené závěry vztahují nejen k jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, jak je tomu v posuzovaném případě, ale i na další eventuality v tomto ustanovení advokátního tarifu uvedené. Pro úplnost pak krajský soud dodává, že pokud je odkazováno na ustanovení advokátního tarifu, jedná se o znění do 31.8.2006, tj. před účinností novely provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. od 1.9.2006 s ohledem na nároky obhájce vzniklé před účinností novely. Z uvedených důvodů nebyla stížnost obhájce JUDr. J.P. shledána důvodnou a bylo o ní rozhodnuto zamítavým výrokem shora. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není řádný opravný prostředek přípustný. Krajský soud v Ostravě -dne 19. února 2007- JUDr. V.D. předseda senátu