Podmínkou přechodu nájmu (§ 706 o.z.) je vedení společné domácnosti v bytě, k němuž má dojít k přechodu nájmu.

42Co 750/2008 - 175 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě rozhodl ve věci žalobkyně Ing. M.P., bytem O., zast. JUDr. L.T., advokátkou se sídlem O., proti žalovanému XY, Městskému obvodu P., se sídlem O., zast. JUDr. H. Š., advokátkou se sídlem O., o určení práva nájmu bytu, o odvolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28.3.2008, č.j. 16 C 225/2007 - 125, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku m ě n í takto: Žaloba, aby bylo určeno, že na žalobkyni přešel ke dni úmrtí zemřelého nájemce nájem bytu 2+1 s příslušenstvím, č. bytu 15, v pátém nadzemním podlaží domu č.p. 982 na ul. XY v obci O., se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 8.211,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupkyně. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 7.854,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupkyně. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že na žalobkyni přešel ke dni úmrtí zemřelého nájemce bytu č. 15, o velikosti kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím v 5. nadzemním podlaží, domu č.p. 982, na ulici P., v obci O., nájem tohoto bytu. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 8.211,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho právní zástupkyně. Soud I. stupně po rozsáhlém dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaný je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, A. P. (dědeček žalobkyně) po smrti své manželky O. P., která zemřela dne 11.1.2004, se stal jeho výlučným nájemcem. A. P. byl zbaven způsobilosti k právním úkonům rozhodnutím soudu ze dne 27.6.2002, po smrti O. P. byl opatrovníkem A. P. ustanoven jeho syn A. P., a to rozhodnutím ze dne 16.2.2004. A. P. (dědeček žalobkyně) zemřel dne 15.2.2007 (tyto skutečnosti byly nesporné). Dále vzal za prokázáno, že fakticky žalobkyně se do předmětného bytu nastěhovala již v prosinci 2003 za života své babičky, která s ohledem na své zdravotní problémy již nebyla schopna pečovat o A. P.. Jelikož po smrti babičky žalobkyně při své zaměstnanosti sama nezvládala celodenní péči o A. P., dohodla se se svým otcem na přemístění A. P. do rodinného domu jejího otce, k čemuž došlo začátkem února 2004. Ohledně zdravotního stavu A. P. učinil soud I. stupně zjištění o tom, že byl od srpna 1998 natolik vážný, že vyžadoval péči dalších osob. Jednalo se o velmi těžké zdravotní postižení, při kterém nebyl schopen od počátku tohoto postižení až do své smrti se sám o sebe postarat. Byl imobilní, s gastrostomií, nespolupracující, upoután na lůžko. Tento zdravotní stav byl trvalý, nikoli přechodný, vzniklý poznenáhlu, bez naděje na zlepšení, s předpokládaným zhoršením stavu. Od počátku onemocnění o něj vzorně pečovala jeho manželka, které s péčí pomáhali syn A. P. a vnučky, po její smrti péči zajišťovali syn a vnučky. Péče o něj byla velice psychicky i fyzicky náročná, byla mu poskytována péče velmi kvalitní a příkladná. V souvislosti s výkonem funkce opatrovníka přicházel důchod A. P. na účet jeho syna a byla z něj placena polovina nájemného za předmětný byt a úhrady spojené s bydlením. Zbývající polovinu hradila ze svých příjmů žalobkyně, která tyto platby realizovala. Žalobkyně předmětný byt navštěvovala, vybírala poštovní schránku, zpravidla v sobotu ve volném čase, kterého měla s ohledem na péči o dědečka velmi málo. A. P. zemřel dne 15.2.2007. Následně žalobkyně požádala žalovaného o přechod práva nájmu k předmětnému bytu, žalovaný její žádosti nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky pro přechod práva nájmu na žalobkyni. Takto zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil po právní stránce a dospěl k závěru, že žalobkyně naplnila, při zohlednění všech specifik daného případu, podmínku péče o společnou domácnost a soužití ve společné domácnosti s nájemcem po dobu tří let před jeho smrtí, byť v tzv. přenesené domácnosti do domácnosti v rodinném domě otce žalobkyně, a podmínku absence vlastního bytu k zajištění důstojného bydlení. Z těchto důvodů pak bylo žalobě jako zcela důvodné vyhověno. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání jak žalobkyně, tak i žalovaný. Odvolání žalobkyně směřovalo do odstavce II. výroku o náhradě nákladů řízení. Namítala, že ačkoli soud I. stupně vyhověl žalobnímu návrhu a žalobkyně byla z procesního hlediska ve věci plně úspěšná, zavázal ji soud k náhradě nákladů řízení. Soud I. stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval ust. § 143 o.s.ř., kdy z komentáře k o.s.ř. vyplývá, že o tom, že žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby, lze zpravidla hovořit tehdy, jestliže řízení bylo žalobcem zahájeno, aniž by žalovaný porušil své povinnosti, anebo, jestliže je sice porušil, avšak byl ochoten závadný stav mimosoudně plně odčinit, a nedošlo k tomu jen pro nedostatek potřebné součinnosti ze strany žalobce. Má zato, že rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízení spočívá na nesprávném právním posouzení a navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí v napadené části změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Odvolání žalovaného směřovalo do odstavce I. výroku napadeného rozhodnutí. Žalovaný namítal, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, a že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázal na Nález Ústavního soudu ze dne 1.6.2005 sp. zn. IV. ÚS 8/05, podle něhož ust. § 706 odst. 1. o. z. omezuje smluvní volnost vlastníka bytového domu v užívání jeho věci. Účelem tohoto rozsáhlého omezení je ochrana osob, které s nájemcem pojila velmi úzká vazba, což se projevilo mj. tím, že s ním trvale žili před jeho smrtí, spoléhali se na něj při zajištění své bytové potřeby a nemohou ji ze dne na den uspokojit jinak. Toto omezení však nesmí být zneužíváno k jiným účelům, např. k získání vhodného bydlení účelovým jednáním, jež naplní dikci, ale nikoli účel omezujícího ustanovení. Zdůraznil, že má zákonem o obcích uloženu povinnost zajišťovat bytové potřeby svých občanů. Obecní byty plní kromě jiného nezastupitelnou sociální funkci a jsou přednostně určeny osobám, které nemají jinou možnost zajistit si důstojné bydlení. Žalovaný se domnívá, že po úmrtí Antonína Popelky zůstal jím obývaný pokoj k dispozici ostatním členům rodiny, podle shodného tvrzení slyšených svědků je v současné době prázdný, a je nepochybné, že je-li pro A. P. mladšího a jeho dvě dcery k dispozici tento rodinný dům, případně alespoň pro samotného otce žalobkyně ještě další dva rodinné domy, které pro sebe zakoupil, jsou bytové podmínky žalobkyně a její rodiny více než příznivé. Žalobkyně nepředložila soudu důkazy prokazující její tvrzení, že žila s výlučným nájemcem bytu v předmětném bytě ve společné domácnosti nepřetržitě nejméně po dobu tří let. Navíc A. P. žil v posledních třech letech svého života mimo sporný byt, byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a nebyl schopen verbální komunikace, nebylo prokázáno, zda vůbec si byl možnosti vést společnou domácnost vědom. Přihlášení se k trvalému pobytu pro účely evidence ani přihlášení ke službám spojeným s nájmem bytu nejsou způsobilé prokázat existenci vedení společné domácnosti. Dle názoru žalovaného je rozhodnou dobou toliko skutečná doba, po kterou by žalobkyně žila se svým dědečkem A.P. ve společné domácnosti ve sporném bytě. Přestěhování A. P. do rodinného domu nebylo dočasné, ale mělo trvalý charakter pro jeho neměnný závažný zdravotní stav. Pokud se týká posuzování existence společné domácnosti, musí jít o spotřební společenství trvalé povahy, musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce. Dle rozhodnutí NS ČR sp. zn. 26Cdo 211/2001 musí soužití ve společné domácnosti vzniknout ještě před tím, než nájemce dočasně opustí svůj byt za účelem hospitalizace v nemocnici, či jiném léčebném zařízení. Žalobkyně však neprokázala nejen skutečnost, že s nájemcem vedla společnou domácnost, ale ani okolnost, že společnou domácnost začali vést dříve, než nájemce opustil předmětný byt. Další podmínkou přechodu nájmu, která nebyla splněna je, že osoba, na kterou má přejít nájem, nemá vlastní byt. Žalobkyně podle jeho názoru neprokázala splnění zákonných podmínek pro přechod nájmu, neprokázala že se zemřelým nájemcem vedla v předmětném bytě společnost domácnost, že nájemce chtěl nebo byl srozuměn vést se žalobkyní společnou domácnost, že odchod nájemce z předmětného bytu tři roky před jeho smrtí nebyl trvalým opuštěním tohoto bytu, ale pouze dočasným, neprokázala, že nemá vlastní byt a neprokázala naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele, k nimž by měl soud přihlédnout, ačkoliv nebyla splněna podmínka soužití ve společné domácnosti s nájemcem po dobu tří let. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí v napadené části změnil tak, že žalobu zamítne. K odvolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila a navrhovala potvrzení napadeného rozsudku v odstavci I. výroku jako věcně správného. V řízení bylo prokázáno, že se do předmětného bytu nastěhovala v prosinci 2003, za života babičky O. P.. Po její smrti to byla žalobkyně, která zajišťovala péči o A. P. v předmětném bytě, přičemž jen s ohledem na zhoršení zdravotního stavu v určitý okamžik, kdy jak bylo prokázáno lékařskou zprávou ošetřujícího lékaře jmenovaného, tento byl bezmocný a zcela odkázán na péči jiných osob, se s tímto přemístila do domu svého otce tak, aby bylo možno v souvislosti se zhoršením zdravotního stavu reagovat v maximální míře na zdravotní stav pana A. P.. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vedla se zemřelým spotřební společenství trvalé povahy, tedy včetně společného hospodaření s prostředky na provoz domácnosti, kdy žalobkyně se podílela na úhradách nájemného služeb spojených s užíváním předmětného bytu. Zároveň bylo v řízení prokázáno, že péče žalobkyně o jmenovaného trvala od 12/2003 až do jeho smrti, tj. 15.2.2007. Žalobkyně splňuje i další podmínku přechodu práva nájmu bytu, když nemá vlastní byt. Zemřelý vzhledem ke zdravotnímu stavu předmětný byt neobýval, což však nevede k závěru, že předmětný byt nebyl bez vážného důvodu užíván. Jiný výklad by byl v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. Soud I. stupně provedl v řízení dostačující dokazování, skutková zjištění, která učinil jsou správná, a proto je odvolací soud přejímá a v podrobnostech na ně odkazuje. Odvolací soud se však neztotožňuje s právním posouzením věci soudem I. stupně pokud jde o naplnění podmínek pro přechod práva nájmu dle ust. § 706 odst. 2 věta prvá a druhá o.z. účinného ve znění od 1.4.2006, tedy k datu úmrtí nájemce bytu. Toto zákonné ustanovení stanoví, že nájemci bytu se stávají také vnuci nájemce, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti nepřetržitě alespoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt. Jde-li o vnuky nájemce, může soud z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že se stávají nájemci, i když soužití ve společné domácnosti s nájemcem netrvalo tři léta. Soužití osoby, na níž má právo nájmu přejít, s nájemcem bytu, musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Společnou domácnost vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (srovnej např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 26Cdo 1626/2005). Pojem společné domácnosti u osob uvedených v § 706 odst. 1 a 2 o. z. vykládá právní praxe volněji než při výkladu tohoto pojmu podle § 115 obč. zák. Nevyžaduje, aby tyto osoby společně uhrazovaly náklady na své potřeby, neboť by to ve svých důsledcích znamenalo ohrožení účelu tohoto ustanovení. Důsledně však platí, že musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce (srovnej např. rozhodnutí NS ČR sp.zn. 26Cdo 2340/2005, 26Cdo 1457/2003, 26Cdo 1525/2004). Vedení společné domácnosti, existence trvalého soužití po zákonem stanovenou dobu tří let se jednoznačně spojuje s předmětným bytem, o jehož přechod práva nájmu se jedná. V tomto případě však tato podmínka splněna nebyla. V předmětném bytě žila žalobkyně po úmrtí Otilie Popelkové, zemř. dne 11.1.2004, s jeho výlučným nájemcem A.P. toliko do začátku února 2004, kdy se s ohledem na jeho velice vážný zdravotní stav, který byl hodnocen jako trvalý, nikoliv přechodný, vyžadující péči dalších osob již od srpna 1998, spolu s ním přestěhuje do rodinného domu svého otce, kde A.P. dne 15.2.2007 umírá, aniž by se do předmětného bytu vrátil. Žalobkyně se v předmětném bytě zdržuje až po jeho úmrtí. Tyto zjištěné skutečnosti nesvědčí o tom, že by se jednalo o trvalé soužití žalobkyně s nájemcem bytu, realizované v předmětném bytě, a to po dobu tří let před smrtí nájemce. I když NS ČR ve svém rozsudku ze dne 20.2.2002, sp. zn. 26Cdo 463/2000, jakož i v dalších rozhodnutích, vyslovil právní názor, že závěru, že byla naplněna podmínka existence společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v § 706 odst. 1 větě první o. z., není na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití však muselo vzniknout ještě před hospitalizací. Zákon připouští v ust. § 706 odst. 2 věta druhá o.z. v případě vnuků výjimku, kdy z důvodů hodných zvláštního zřetele, se tito stávají nájemci, i když soužití ve společné domácnosti s nájemcem netrvalo tři léta. Tyto důvody hodné zvláštního zřetele, které slouží ke zmírnění neodůvodněných tvrdostí, nebyly v daném případě odvolacím soudem shledány. Je nutno zdůraznit, že již ze samotného gramatického vyjádření nestačí pouze jeden důvod zvláštního zřetele hodný, ale pro splnění podmínky přechodu nájmu by jich bylo třeba více. V tomto případě tento důvod hodný zvláštního zřetele nelze spatřovat v nesporně vysoce kvalitní péči žalobkyně a všech rodinných příslušníků o zemřelého nájemce bytu. Novelizované ustanovení obč. zákoníku v případě vnuků zemřelého nájemce zpřísňuje podmínky pro přechod práva nájmu k bytu a není již možné, aby vnučka nájemce uplatňovala přechod nájemního práva ze zákona v případě, že vytvořila jenom krátce před smrtí nájemce společnou domácnost s nájemcem, a to ve vztahu k předmětnému bytu. Takto tomu je v případě žalobkyně, která se zemřelým nájemcem sdílí společnou domácnost v předmětném bytě toliko po velice krátkou dobu – nejdříve od prosince 2003, nejpozději k 11.1.2004 (úmrtí O. P.) do začátku února 2004, kdy je nájemce bytu přestěhován do rodinného domu otce žalobkyně. Následné období společného soužití, které se v žádném případě nevztahuje k předmětnému bytu, nelze posuzovat jako dobu vedení společné domácnosti, společného soužití žalobkyně s nájemcem bytu v předmětném bytě. Dále je nutno rovněž zdůraznit Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 8/05, podle něhož ust. § 706 odst. 1 o.z. (nyní ust. § 706 odst. 1 a 2 o.z.) omezuje smluvní volnost vlastníka bytového domu v užívání jeho věci. Účelem tohoto rozsáhlého omezení je ochrana faktických nájemníků, které pojila s nájemcem velmi úzká vazba, což se mj. projevilo i tím, že s ním trvale žili před jeho smrtí, a kteří se tak spoléhali na zajištěnost své potřeby a nemohou ji „ze dne na den“ uspokojit jinak. Toto omezení však nesmí být zneužíváno k jiným účelům. Je nesporné, že žalobkyně, s ohledem na velice krátkou dobu soužití s nájemcem bytu v tomto předmětném bytě, se nemůže domáhat ochrany svého nájemního práva, a to ani s odkazem na důvody hodné zvláštního zřetele. S ohledem na právní názor odvolacího soudu, že podmínkou pro přechod práva nájmu bytu je trvalé společné soužití osoby, na níž má právo nájmu přejít, s nájemcem bytu v bytě nájemce, se pak odvolací soud již blíže nezabýval, jakým způsobem byla vedena společná domácnost mezi žalobkyní a jejím dědečkem v tzv. přenesené domácnosti a zda žalobkyně má vlastní byt či nikoliv. Ustanovení § 706 odst. 2 o.z. předpokládá naplnění všech tří zákonem stanovených podmínek kumulativně a není-li splněna jedna z nich, nemůže k přechodu práva nájmu dojít. Ze všech shora uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu I. stupně v odstavci I. výroku dle ust. 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změněn tak, jak je uvedeno ve výroku shora. V souladu s ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. bylo nově rozhodnuto o nákladech řízení a procesně úspěšnému žalovanému byla přiznána odměna dle § 7 písm. d) vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 6.000,- Kč, 3 x režijní paušál po 300,- Kč (převzetí zastoupení, účast u dvou jednání soudu ve dnech 15.2.2008 a 26.3.2008), to vše zvýšeno o 19% DPH ve výši 1.311,- Kč, celkem 8.211,- Kč. Tuto částku je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst.1 o.s.ř., když procesně úspěšnému žalovanému byla přiznána odměna za zastoupení dle vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 6.000,- Kč a 2 x režijní paušál po 300,- Kč (sepis odvolání, účast u jednání soudu), to vše zvýšeno o 19% DPH ve výši 1.254,- Kč, celkem 7.854,- Kč. P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, písemně, dvojmo. V Ostravě dne 2.2.2009