Ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. upravuje promlčení, nikoliv prekluzi práva vymáhat pojistné.

9Co 966/2009-37 U S N E S E N Í Krajský soud v Ostravě rozhodl v exekuční věci oprávněné xxxxx se sídlem xxxxx, proti povinnému xxxxx, bytem xxxxx, o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora, o zastavení exekuce, k odvolání oprávněného do usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1.4. 2009 č.j. 49E 431/2007-26, t a k t o : Usnesení okresního soudu se v odvoláním napadené části, tj. ve výroku o zastavení výkonu rozhodnutí a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů této fáze řízení, z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu v r a c í zpět okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením byl výkon rozhodnutí nařízený usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.4. 2007 č.j. 49E 431/2007-3 odložen do doby pravomocného skončení řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Dále byl nařízený výkon zastaven dle ust. § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Konečně bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o odkladu a zastavení výkonu rozhodnutí. Okresní soud své rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí odůvodnil tím, že se ztotožňuje s právním názorem vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.3. 2007 č.j. 15Co 201/2006-22 zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu pod č. 1240/2007, který dovodil, že pětiletá lhůta k předepsání a vymáhání pojistného na zdravotní pojištění stanovená v ust. § 16 odst. 1 a 2 zák.č. 592/1992 Sb. ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí, tj. ke dni 12.3. 2007, je lhůtou prekluzivní nikoli promlčecí. Právo vymoci pojistné na základě exekučních titulů uvedených oprávněným v návrhu se tak prekludovalo ke dni 1.6. 2005, když oba exekuční tituly nabyly právní moci dne 31.5. 2000. K uplynutí prekluzivní lhůty přitom soud přihlíží z úřední povinnosti. Včasným odvoláním napadl toto rozhodnutí oprávněný. Domáhal se změny usnesení okresního soudu a napadl toto rozhodnutí toliko do výroku o zastavení výkonu rozhodnutí (neboť tak lze ve smyslu ust. § 41 odst. 2 o.s.ř. odvolací argumentaci oprávněného vyložit) oprávněný. Oprávněný vyjádřil nesouhlas s právním názorem okresního soudu aplikovaným v napadeném rozhodnutí. Dle oprávněného nelze institut promlčení postavit na roveň soukromoprávní prekluzi, aniž by se soud blíže zabýval specifickou právní úpravou veřejného zdravotního pojišťění, smyslem této úpravy a rovněž novelizovaným zněním § 16 odst. 2 zák.č. 592/1992 Sb., ve znění účinném od 1.1. 2008. V obecné právní úpravě zániku práva uplynutím prekluzivní lhůty dle § 583 obč.zák. je stanoveno, že má-li právo zaniknout prekluzí, musí to být výslovně v právním předpise stanoveno. Zpravidla se používá dovětek „jinak právo zanikne“. Na jiné než v zákoně uvedené případy nelze prekluzi aplikovat ani analogicky, ani nelze výkladem dovozovat z promlčení důsledky, jež právní řád přiznává pouze prekluzi. V ust. § 16 zák.č. 592/1992 Sb. je upraveno promlčení pojistného, potažmo i promlčení penále (§ 19 zák.č. 592/1992 Sb. v platném znění), přičemž právo vymáhat pojistné i penále se dle odstavce druhého citovaného ustanovení promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Při absenci bližší právní úpravy promlčení v ust. § 16 odst. 2 zák.č. 592/1992 Sb. v platném znění je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle § 100 až 114 obč.zák., jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení, tak jak je dovozováno v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou odvolatel výslovně poukázal. Po novelizaci ust. § 16 odst. 2 zák.č. 592/1992 Sb. účinného od 1.1. 2008, jíž dle oprávněného není pochyb o tom, že konstantní judikatura Nejvyššího soudu ČR je v souladu se záměrem zákonodárce, tedy že pojistné na veřejném zdravotním pojištění se promlčuje, nikoli prekluduje, a uplatnění pohledávky u soudu nastává stavení promlčecí doby. S ohledem na vykonávací řízení vedená oprávněným proti povinnému pro uspokojení téže pohledávky z téhož exekučního titulu, která byla zahájena dne 29.3. 2002, 5.3. 2005 a 6.4. 2007 a dosud pravomocně neskončila, lze dovodit, že právo oprávněného vymáhat pojistné a penále v tomto vykonávacím řízení promlčeno nebylo. K odvolání oprávněného se vyjádřil povinný a navrhl potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Předně povinný namítal, že neuznává nárok oprávněného uplatněný v tomto vykonávacím řízení co do důvodu a výše, neboť vymáhaná pohledávka neexistuje. Dle povinného je nepodstatné, že se oprávněný dovolává novelizovaného ust. § 16 odst. 2 zák.č. 592/1992 Sb. účinného od 1.1. 2008. Exekuční tituly, které oprávněná vydala, nabyly právní moci 31.5. 2000, tedy za účinnosti § 16 odst. 2 zák.č. 592/1992 Sb. před novelizací účinnou od 1.1. 2008. Dle povinného návrh oprávněného na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí podaný dne 6.4. 2007 byl již „soudně neuplatnitelný a nelze se ho prostřednictvím soudu domáhat“. Povinný dále dovozoval, že nelze přihlížet k ust. § 100 až 114 obč.zák., které zmiňuje oprávněný v odvolání, když v dané době nebylo v platnosti novelizované ust. § 16 odst. 2 zák.č. 592/1992 Sb. Krajský soud (aplikuje přitom občanský soudní řád ve znění účinném do 30.6. 2009) přezkoumal usnesení okresního soudu, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, to vše v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal tohoto přezkumu, tj. ve výroku o zastavení výkonu rozhodnutí a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, a aniž by bylo zapotřebí nařídit jednání (§ 254 odst. 6 o.s.ř.), dospěl posléze k závěru, že usnesení v odvoláním napadené části je nutno zrušit dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. (§ 254 odst. 5 věta prvá o.s.ř.). Dospěl-li okresní soud na základě rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.3. 2005 č.j. 15Ca 201/2006-22, zveřejněného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu pod č. 1240/2007, k závěru, že v ust. § 16 odst. 2 zák.č. 592/1992 ke dni vydání napadeného rozhodnutí, je upravena pětiletá prekluzivní lhůta pro vymáhání pravomocně předepsaného pojistného na zdravotním pojištění (v tomto konkrétním případě se tak stalo na základě platebních výměrů vydaných oprávněným dne 5.4. 2000, které nabyly oba právní moci dne 31.5. 2000), pak odvolací soud se s ním neztotožňuje. Je namístě připomenout, že v ust. § 16 odst. 2 zák.č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák.č. 592/1992 Sb.) ve znění účinném do 31.12. 2007, z něhož vyšlo i shora zmíněné rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, bylo uvedeno, že. „Právo vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno.“. Text tohoto ustanovení tak mohl dát prostor pro „odvážný“ výklad zákonem doslovně použitého pojmu promlčení. Nicméně od účinnosti zák.č. 261/2007, tj. ode dne 1.1. 2008, kterým byl novelizován zákon č. 592/1992 Sb., bylo ust. § 16 odst. 2 doplněno zákonodárcem o druhou větu, která doslovně zní: „Promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu“, pak i přesto, že se do textu rozebíraného ustanovení nedostala úprava o tom, že „správní orgán přihlíží k promlčení jen k námitce účastníka řízení“, má odvolací soud zato, že zákonodárce (u něhož se presumuje, že je znalý právní nauky o promlčení a prekluzi, a že tyto termíny nezaměňuje) od počátku činnosti zák.č. 592/1992 Sb. měl v ust. § 16 odst. 2 citovaného zákona vždy namysli úpravu běhu promlčecí doby. Kdyby totiž tomu tak nebylo, jistě by při novelizaci ust. § 16 odst. 1 citovaného zákona tento rozpor odstranil a vůbec by neuvažoval, tak jak v ust. § 16 odst. 2 věta druhá citovaného zákona učinil, o výslovné úpravě stavení běhu promlčecí doby. V této situaci i nadále zastávat právní názor, že zákonodárce i přes novelu provedenou s účinností od 1.1. 2008 v ust. § 16 odst. 2 věta prvá a druhá citovaného zákona upravuje stavení prekluzivní doby, by bylo scestné. Dle odvolacího soudu tak v době vydání napadeného rozhodnutí stále platilo a dosud platí, že při absenci bližší úpravy promlčení v ust. § 16 zák.č. 592/1992 Sb. v platném znění je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ust. § 100 až 114 obč.zák., jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení. To platí i ohledně běhu promlčecí lhůty, kdy ust. § 16 odst. 2 věta druhá citovaného zákona by mělo být aplikováno podpůrně s ust. § 112 větou druhou, občanského zákoníku. Instituty promlčení a prekluze přitom nelze vzájemně zaměňovat a institutu promlčení nelze přiznávat právní důsledky charakteristické pro prekluzi. Vzhledem k tomu, že se okresní soud dosud obsahově a věcně s návrhem povinného na zastavení výkonu rozhodnutí dle ust.§ 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. dosud nevypořádal, a přesto návrh povinného zamítl, lze napadené rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné pro absenci důvodů, o něž soud své rozhodnutí ve věci samé opřel. Krajský soud v dané situaci byl nucen usnesení okresního soudu v odvoláním napadené části vymezené shora zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). V dalším řízení tak bude na okresním soudu posoudit návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí s přihlédnutím k odvolací argumentaci oprávněného o existenci jiných vykonávacích řízeních vedených oprávněným vůči povinnému pro tutéž vymáhanou pohledávku, které na běh promlčecí doby dle oprávněného mají zásadní právní význam. O případné náhradě nákladů odvolacího řízení přitom rozhodne okresní soud v novém rozhodnutí o věci (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). Ve smyslu ust. § 226 odst. 1 o.s.ř. je soud I. stupně vázán právním názorem odvolacího soudu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Ostravě dne 16.11. 2009