Prohlášení dlužníka o prodloužení promlčecí doby na 10 let uvedené v obchodních podmínkách poskytovatale (věřitele) spotřebitelského úvěru vytváří výraznou nerovnováhu v subjektivních právech smluvních stran v neprospěch spotřebitele, a je proto podle § 55 a § 56 odst. 1 obč. zák. neplatné.

51Co 759/2009-126 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě rozhodl ve věci žalobce xxxxx, se sídlem xxxxx, IČ: xxxxx, zastoupeného JUDr. Vladislavem Cilínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Lindnerova 2, proti žalované xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, zastoupené opatrovníkem Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, o zaplacení částky 32.085,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25.9.2009, č.j. 28C 263/2008-105, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení se mění následovně: Žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Olomouci na náhradu nákladů řízení žalované částku 4.320,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku se potvrzuje. III. Žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Olomouci na náhradu nákladů odvolacího řízení žalované částku 720,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na zaplacení částky 32.085,- Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně od 3.12.2005 do zaplacení, částky 34.540,- Kč a uložil žalobci zaplatit státu na náhradu nákladů řízení žalované 4.284,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, jímž se domáhal jeho změny tak, aby žalobě bylo vyhověno. Oponuje závěru o promlčení pohledávky, argumentoval, že ust. § 262 odst. 4 obch. zák. o ochraně spotřebitele se týká odpovědnosti za porušení povinností, na ujednání o prodloužení promlčecí doby toto ustanovení použít nelze a z obsahu všeobecných obchodních podmínek nelze usuzovat na značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v rozporu s požadavky dobré víry a k újmě spotřebitele, jde o běžný závazkový vztah ze smlouvy o úvěru. Žalovaná navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu jako správného. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, spolu s předcházejícím řízením a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném 24.9.2007 žalobce vymáhal zaplacení částky 32.085,- Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně od 3.12.2005 do zaplacení a částky 34.540,- Kč. Skutkově tvrdil, že podle smlouvy z 12.2.2001 poskytl žalované úvěr 19.621,- Kč, který se zavázala vrátit spolu s úroky v celkové výši 27.571,- Kč v měsíčních splátkách po 1.000,- Kč, z nichž poslední byla splatná v červnu 2003. Dluží úvěrovou jistinu 26.571,- Kč, dohodnutá smluvní pokuta za prodlení s plněním splátek činí 5.514,- Kč, smluvený 0,1% úrok z prodlení denně do dne 2.12.2005 34.540,- Kč. Žalovaná neznámého pobytu zastoupena opatrovníkem pro řízení uplatnila námitku promlčení s odůvodněním, že ujednání ve všeobecných obchodních podmínkách, které byl žalobce oprávněn jednostranně měnit, nesplňuje náležitosti písemného prohlášení dle ust. § 401 obch. zák. pro absenci aktivního projevu vůle. Dále s odkazem na § 55, § 56 občanského zákoníku namítala, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby je neplatné pro rozpor se zákonem, neboť se jedná o úkon směřující ke zhoršení postavení spotřebitele, dochází jím ke zkrácení práva uplatnit námitku promlčení a jde o šikanózní ujednání, učiněné v době, kdy ani nebyly peněžní prostředky poskytnuty. V pořadí prvním rozsudku okresní soud dovodil, že ujednání o prodloužení promlčecí doby obsažené ve firemních obchodních podmínkách žalobce nesplňuje náležitosti jednostranného právního úkonu pro absenci projevu vůle dlužníka vůči druhé smluvní straně, jedná se o projev vůle žalobce jako silnějšího subjektu, který se žalovaná jako spotřebitel při uzavření smlouvy pouze zavázala respektovat. Za použití ustanovení § 397 obchodního zákoníku shledal důvodnou námitku promlčení a žalobu v celém rozsahu zamítl. K odvolání žalobce krajský soud tento rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť prohlášení o prodloužení promlčecí doby není neplatným právním úkonem pouze z toho důvodu, že je obsaženo ve všeobecných obchodních podmínkách, jimiž byla určena část obsahu smlouvy dle ust. § 273 odst. 1 obchodního zákoníku. Soudu I. stupně bylo uloženo, aby se zabýval obranou žalované, zda spotřebitelská smlouva neobsahuje v rozporu s požadavkem dobré víry k újmě žalované jako spotřebitelky značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V pořadí druhém rozsudku okresní soud vyšel ze zjištění o uzavření úvěrové smlouvy 14.2.2001, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky, poslední splátka úvěru byla splatná v červnu 2003. Podle bodu 5.2 těchto podmínek zákazník uzavřením smlouvy prohlásil v souladu s ust. § 401 obchodního zákoníku, že prodlužuje promlčecí dobu veškerých práv vzniklých věřiteli vůči němu ze smlouvy na dobu 10-ti let od okamžiku, kdy započne tato doba běžet. Po právní stránce s odkazem na ust. § 497 obchodního zákoníku dovodil platnou úvěrovou smlouvu a za použití ust. § 262 odst. 2 téhož zákona ve znění do 31.12.2001 (dále jen obchodní zákoník) daný právní vztah posoudil rovněž dle ust. § 55, § 56 občanského zákoníku, neboť v tomto závazkovém vztahu měl žalobce postavení dodavatele a žalovaná spotřebitele. Soud I. stupně dospěl k závěru, že prohlášení žalované o prodloužení promlčecí doby je neplatným právním úkonem, neboť v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitelky značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Vzhledem ke čtyřleté promlčecí době dle ust. § 397 obchodního zákoníku, která počala běžet ode dne splatnosti poslední vymáhané splátky v červnu 2003, okresní soud shledal důvodnou námitku promlčení, uplatněnou v řízení zahájeném 24.9.2007 a žalobu v celém rozsahu zamítl. Krajský soud jako správná přejímá skutková zjištění okresním soudem učiněná ze smlouvy o úvěru, všeobecných obchodních podmínek žalobce, avíza provedených plateb, výpisu plateb, upomínky a knihy odeslané pošty, když okresní soud z těchto důkazů učinil správná skutková zjištění, jakož i správný závěr o skutkovém stavu, který i přiléhavě právně posoudil. Odvolací soud pro stručnost na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně v celém rozsahu odkazuje. Podle ust. § 262 odst. 2 obchodního zákoníku, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštního právního předpisu něco jiného, a je-li jenom jedna ze stran právního vztahu podle § 261 odst. 1 nebo 3 podnikatelem, použijí se ustanovení této části na obě strany; ustanovení o odpovědnosti, spotřebitelských smlouvách nebo adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a společných závazcích občanského zákoníku a ustanovení zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitele však je třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Ust. § 52 odst. 1 určuje, že spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Z ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku plyne, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ustanovením § 262 odst. 2 obchodního zákoníku byl (v době uzavření zkoumané smlouvy) speciálně stanoven vztah úpravy obchodního zákoníku a občanského zákoníku, směřující k ochraně spotřebitele Podle tohoto kogentního ustanovení se pro obchodní závazkové vztahy, v nichž jednou ze stran je osoba, která je spotřebitelem, použijí (mimo jiné) ustanovení občanského zákoníku směřující k ochraně spotřebitele v těch případech, kdy je to ve prospěch strany, která není podnikatelem. Takovým ustanovením je rovněž § 55, § 56 občanského zákoníku (srovnej § 52 odst. 1 téhož zákona včetně rubriky). Odvolatel se tedy mýlí, usuzuje-li, že ustanovení § 262 odst. 2 (nikoli odst. 4 vzhledem k novelizaci tohoto ustanovení) obchodního zákoníku se týká pouze odpovědnosti spotřebitele za porušení povinností ze závazkového vztahu podřízeného jinak režimu obchodního zákoníku. Kogentní ustanovení § 52 a násl. občanského zákoníku nepochybně určitým způsobem omezují smluvní svobodu stran, a to za účelem ochrany spotřebitele, potřebné vzhledem k jeho hospodářské i psychické nedostatečnosti v porovnání s odborností a informovaností dodavatele. Za tím účelem ust. § 56 odst. 1 zákona zakazuje taková ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která jsou k újmě spotřebitele v rozporu s dobrou vírou a nerovnovážná v právech a povinnostech stran. Účelem promlčení je jednak stimulovat věřitele ke včasnému vykonání svých subjektivních práv (pohledávek) a tím předcházet vzniku újmy, jednak, a to zejména, čelit tomu, aby dlužník nebyl ohledně svých právních povinností (dluhů) vystaven po časově neurčitou dobu vynutitelnosti ze strany soudu. Tím institut promlčení v souladu s požadavkem právní jistoty brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících právních povinností. Prodloužení promlčecí doby na 10 let je proto zcela zjevně ve prospěch věřitele, který po tuto dobu nemusí vykonávat svá subjektivní práva a v neprospěch dlužníka, který vzhledem k časové prodlevě již nemusí být ani schopen svá práva hájit, neboť nelze očekávat, že by si případně uchovával po tak dlouhou dobu důkazy o splnění či jiném způsobu zániku dluhu. Je přitom obecně známo, že takové prohlášení v obdobných smlouvách na relevantním trhu obvyklým nebylo. Okresní soud proto postupoval zcela v souladu s ust. § 56 odst. 1 občanského zákoníku, pokud se k námitce žalované zabýval posouzením poměru výhod a nevýhod v daném závazkovém vztahu, správně dovodil, že prodloužení promlčecí doby nebylo vyváženo žádnou výhodou ve prospěch spotřebitele, když ostatně odvolatel sám potvrdil, že šlo o běžný úvěrový obchod. Pro nevyváženost v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele v rozporu s principem dobré víry je v daném závazkovém vztahu prohlášení o prodloužení promlčecí doby na 10 let neplatným právním úkonem. Ve smyslu ust. § 392 odst. 2 obchodního zákoníku počala čtyřletá (§ 397 zákona) promlčecí doba ohledně poslední vymáhané splátky běžet v červnu 2003 a uplynula přede dnem 24.9.2007, kdy bylo řízení zahájeno. Okresní soud proto nepochybil, pokud podle ust. § 388 odst. 1 obchodního zákoníku promlčené právo nepřiznal. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu v napadeném zamítavém výroku potvrdil. Okresní soud správně určil výši náhrady nákladů řízení žalované, pouze vzhledem ke změně sazby daně z přidané hodnoty od 1.1.2010 zákonem č. 362/2009 Sb., odvolací soud výrok o nákladech řízení změnil a vedle odměny za úkony právní služby a režijní paušály, uložil žalobci povinnost zaplatit státu náhradu za 20% daň z přidané hodnoty, tj. celkem 4.320,- Kč. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 149 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobce, který se svým odvoláním úspěšný nebyl, je povinen zaplatit státu na náhradu nákladů odvolacího řízení žalované 720,- Kč za jeden úkon právní služby, a to vyjádření k odvolání, jeden režijní paušál po 300,- Kč k tomuto úkonu, náhradu za 20% DPH. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě dne 12.1.2010 Dle ust. § 158 odst. 1 o.s.ř. z důvodu nepřítomnosti předsedy senátu podepsala v zastoupení Mgr. xxxxx