Pokud žalobce uplatní své právo započítat si kauci na existující dluh na nájemném po zahájení řízení, nejedná se o případ, kdy žalovaná svým chováním uspokojila žalobcův nárok, neboť ze strany žalované nebyla vyvinuta žádná aktivní činnost k tomu směřující. Proto není možná aplikace věty druhé § 146 odst. 2 o.s.ř. a je nutno aplikovat větu první.

11Co 328/2011-42 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Bohumíra Žídka a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Šárky Žmolilové v právní věci žalobce RPG Byty, s.r.o., se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem v Ostravě-Moravské Ostravě, Čs. legií 5, proti žalované M. G., nar. X, bytem O.-Z., ulice X, o zaplacení částky 32.000,- Kč s příslušenstvím a o 1.744,- Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 124C 20/2011-22 ze dne 20.4.2011, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích III. a IV. p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 16.000,- Kč (odst. I. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 16.000,- Kč spolu s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně nejméně však 25,- Kč za každý i jen započatý měsíc prodlení nejdříve od 9.9.2010 do zaplacení (odst. II. výroku), zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.744,- Kč za období od 9.9.2010 do 17.12.2010 (odst. III. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. IV. výroku). Rozsudek napadl včas podaným odvoláním směřujícím proti výroku v odstavcích III. a IV. žalobce. Žalobce uvedl, že se ohrazuje vůči kombinačnímu charakteru právního názoru soudu prvního stupně, kdy jsou směšovány dvě naprosto odlišné sankce, které zákon jednoznačně připouští. Názorem soudu prvního stupně je žalobce stavěn do postavení, kdy nelze užít veškerých zákonných ustanovení, v tomto případě smluvní pokuty. Pokud žalobce požaduje sankci za porušení povinností na straně žalované, pak je zde na místě položit si dotaz, zda zákonodárce poměrně vysokým poplatkem z prodlení měl na mysli zákaz využití ustanovení o smluvní pokutě. Soud prvního stupně zde hovoří o určité sankci speciální ve vztahu k zákonnému poplatku z prodlení, avšak nikterak se nezmiňuje, že zákonodárce nezakázal pronajímatelům kombinovat zákonný poplatek z prodlení s jinými sankcemi. Dle názoru soudu prvního stupně jsou pronajímatelé již ve své podstatě výrazně zvýhodněni speciální sankcí, která postihuje samotného nájemce. Žalobce však důrazně poukazuje na to, že žádné zákonné ustanovení žalobci nezakazuje kombinovat sankci zákonnou a sankci smluvní, což je základní myšlenkou žalobcova odvolání. Žalobce se rovněž ohradil proti tomu, že jej soud staví přímo do pozice lichváře, přičemž si žalobce dovolil v rámci smluvní volnosti stanovit sankci poměrně nízkou, která se ani zdaleka nepřibližuje 100% sankci, jakou je zákonný poplatek z prodlení. Žalobce rovněž napadl výrok o náhradě nákladů řízení, poukazoval na to, že žalobce jako pronajímatel není povinen dle žádného zákonného předpisu započítávat či jinak snižovat dluh žalované před podáním žaloby, to je pouze žalobcovo kdykoliv uskutečnitelné právo. Žalobce není nikterak vázán zahájením či nezahájením soudního řízení, a tudíž považuje zpětvzetí žaloby až po jejím podání za řádné. Dle ustanovení § 686a odst. 3 obč. zák. musela žalovaná zcela logicky očekávat užití kauce pro započtení bez ohledu na to, zda se to stane po či před podáním žaloby. Pronajímatel je oprávněn, nikoliv povinen ihned započíst prostředky z kauce na dlužné nájemné. Žalobce proto zastává názor, že se jedná o procesní zavinění na straně žalované, a tudíž by soud měl zohlednit tuto skutečnost v přiznání plné úhrady nákladů řízení. Žalobce se domáhal změny napadeného rozhodnutí v odstavcích III. a IV. tak, že žalobě i v tomto rozsahu bude vyhověno a budou mu přiznány plné náklady řízení. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu odstavce III. a IV. výroku a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Ohledně zamítnutí částky 1.744,- Kč spočívala stěžejní odvolací námitka žalobcova v tom, že zákon nezakazuje smluvní ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti platit včas nájemné vedle zákonné povinnosti dlužícího nájemce platit poplatek z prodlení. Odvolací soud má za to, že nárok na poplatek z prodlení a na smluvní pokutu v daném případě vedle sebe neobstojí. Z ustanovení § 697 obč. zák. plyne povinnost nájemce zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení, nebude-li včas (do pěti dnů po splatnosti) nájemné zaplaceno. Výše poplatku z prodlení je dána § 2 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. v platném znění a tento poplatek z prodlení činí 2,5 promile dlužné částky za každý den prodlení, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Přepočteno na roční úrokovou sazbu jde o 91,25%, což je výše, která několikanásobně překračuje současnou míru úroků z prodlení. Ústavní soud se výší poplatku z prodlení zabýval ve své judikatuře, přičemž tento poplatek z prodlení nebyl shledán protiústavním, byl posouzen jako částečné vyrovnání zvýšené ochrany nájemce, kterou mu současná právní úprava poskytuje (ÚS sp. zn. Pl. ÚS 30/04). Ústavní soud zde dospěl k závěru, že právní úprava vztahu pronajímatele a nájemce bytu je v současné době vychýlena ve prospěch nájemce (institut chráněného nájmu, faktické regulace nájemného). Existence svým způsobem diferencovaného přístupu k subjektům nájemního vztahu stanovením odlišných právních prostředků stabilizujících právní vztah jako takový je proto možná. Zatímco pronajímatel svou primární povinnost (přenechávání bytu do užívání) plní, nájemce svou povinnost (užívání bytu za nájemné) nikoliv. V případě prodlení s placením nájmu má v daném případě žalobce vždy právo na zaplacení poplatku z prodlení, což vyplývá z § 697 obč. zák. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že za této situace neobstojí ujednání o smluvní pokutě za tentýž civilní delikt, tj. za neplacení nájemného do pěti dnů po jeho splatnosti ve výši 0,1% z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Tato smluvní pokuta činí 36,5% ročně, spolu s procentuálním přepočtem poplatku z prodlení by sankce za prodlení dosáhla celkové výše 127,75% ročně z dlužné částky. I když zákon výslovně nevylučuje, aby vedle sebe obstály jak zákonné sankce za prodlení, tak sankce smluvní, v daném případě to dle názoru odvolacího soudu není možné. Jestliže poplatek z prodlení dosahuje výše 91,25% ročně a jeho případný rozpor s dobrými mravy již byl řešen také Ústavním soudem (viz shora), nelze připustit, aby se tato sankce za prodlení navyšovala o ujednání o smluvní pokutě. S ohledem na shora uvedený závěr bylo napadené rozhodnutí, kterým byla kapitalizovaná výše smluvní pokuty zamítnuta, potvrzeno (§ 219 o.s.ř.). Odvolací soud považuje za správné také rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (odst. IV. výroku). Je pravdou, že finanční prostředky představující kauci je pronajímatel oprávněn použít k úhradě pohledávek na nájemném (§ 686a odst. 3 obč. zák.), nikoliv povinen. V daném případě došlo k započtení částky 16.000,- Kč jako kauce dne 12.1.2011 (odeslání oznámení o započtení), což je po podání žaloby (10.1.2011). Ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. rozlišuje, zda bylo řízení zastaveno v důsledku procesního zavinění některého z účastníků (věta prvá) či zda byla žaloba vzata zpět pro chování žalovaného (věta druhá). V obou případech se posuzuje pouze procesní zavinění, respektive zpětvzetí proto, že žalovaný uspokojil svým chováním žalobcův nárok. Zde je dána situace, kdy žalobce uplatnil své právo započítat si kauci ve výši 16.000,- Kč na existující dluh na nájemném, přičemž k tomuto kroku přistoupil dne 12.1.2011. Rozhodně nelze říci, že by žalovaná svým chováním uspokojila žalobcův nárok, neboť ze strany žalované nebyla vyvinuta žádná aktivní činnost k tomu směřující. Proto není možná aplikace věty druhé § 146 odst. 2 o.s.ř. Je nutno aplikovat větu první, žalobce z procesního hlediska zavinil zastavení řízení co do částky 16.000,- Kč, neboť po podání žaloby dne 21.1.2011 vzal svou žalobu ohledně částky 16.000,- Kč zpět. Okresní soud rozhodl správně, jestliže žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl ve věci samé v odvolacím řízení procesně neúspěšným, nemá proto na náhradu nákladů odvolacího řízení právo. Žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné. V Ostravě dne 6. září 2011 Za správnost vyhotovení: JUDr. Bohumír Žídek, v.r. Pavel Kabát předseda senátu 11Co 328/2011-42 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Bohumíra Žídka a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Šárky Žmolilové v právní věci žalobce RPG Byty, s.r.o., se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem v Ostravě-Moravské Ostravě, Čs. legií 5, proti žalované M. G., nar. X, bytem O.-Z., ulice X, o zaplacení částky 32.000,- Kč s příslušenstvím a o 1.744,- Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 124C 20/2011-22 ze dne 20.4.2011, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích III. a IV. p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 16.000,- Kč (odst. I. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 16.000,- Kč spolu s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně nejméně však 25,- Kč za každý i jen započatý měsíc prodlení nejdříve od 9.9.2010 do zaplacení (odst. II. výroku), zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.744,- Kč za období od 9.9.2010 do 17.12.2010 (odst. III. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. IV. výroku). Rozsudek napadl včas podaným odvoláním směřujícím proti výroku v odstavcích III. a IV. žalobce. Žalobce uvedl, že se ohrazuje vůči kombinačnímu charakteru právního názoru soudu prvního stupně, kdy jsou směšovány dvě naprosto odlišné sankce, které zákon jednoznačně připouští. Názorem soudu prvního stupně je žalobce stavěn do postavení, kdy nelze užít veškerých zákonných ustanovení, v tomto případě smluvní pokuty. Pokud žalobce požaduje sankci za porušení povinností na straně žalované, pak je zde na místě položit si dotaz, zda zákonodárce poměrně vysokým poplatkem z prodlení měl na mysli zákaz využití ustanovení o smluvní pokutě. Soud prvního stupně zde hovoří o určité sankci speciální ve vztahu k zákonnému poplatku z prodlení, avšak nikterak se nezmiňuje, že zákonodárce nezakázal pronajímatelům kombinovat zákonný poplatek z prodlení s jinými sankcemi. Dle názoru soudu prvního stupně jsou pronajímatelé již ve své podstatě výrazně zvýhodněni speciální sankcí, která postihuje samotného nájemce. Žalobce však důrazně poukazuje na to, že žádné zákonné ustanovení žalobci nezakazuje kombinovat sankci zákonnou a sankci smluvní, což je základní myšlenkou žalobcova odvolání. Žalobce se rovněž ohradil proti tomu, že jej soud staví přímo do pozice lichváře, přičemž si žalobce dovolil v rámci smluvní volnosti stanovit sankci poměrně nízkou, která se ani zdaleka nepřibližuje 100% sankci, jakou je zákonný poplatek z prodlení. Žalobce rovněž napadl výrok o náhradě nákladů řízení, poukazoval na to, že žalobce jako pronajímatel není povinen dle žádného zákonného předpisu započítávat či jinak snižovat dluh žalované před podáním žaloby, to je pouze žalobcovo kdykoliv uskutečnitelné právo. Žalobce není nikterak vázán zahájením či nezahájením soudního řízení, a tudíž považuje zpětvzetí žaloby až po jejím podání za řádné. Dle ustanovení § 686a odst. 3 obč. zák. musela žalovaná zcela logicky očekávat užití kauce pro započtení bez ohledu na to, zda se to stane po či před podáním žaloby. Pronajímatel je oprávněn, nikoliv povinen ihned započíst prostředky z kauce na dlužné nájemné. Žalobce proto zastává názor, že se jedná o procesní zavinění na straně žalované, a tudíž by soud měl zohlednit tuto skutečnost v přiznání plné úhrady nákladů řízení. Žalobce se domáhal změny napadeného rozhodnutí v odstavcích III. a IV. tak, že žalobě i v tomto rozsahu bude vyhověno a budou mu přiznány plné náklady řízení. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu odstavce III. a IV. výroku a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Ohledně zamítnutí částky 1.744,- Kč spočívala stěžejní odvolací námitka žalobcova v tom, že zákon nezakazuje smluvní ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti platit včas nájemné vedle zákonné povinnosti dlužícího nájemce platit poplatek z prodlení. Odvolací soud má za to, že nárok na poplatek z prodlení a na smluvní pokutu v daném případě vedle sebe neobstojí. Z ustanovení § 697 obč. zák. plyne povinnost nájemce zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení, nebude-li včas (do pěti dnů po splatnosti) nájemné zaplaceno. Výše poplatku z prodlení je dána § 2 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. v platném znění a tento poplatek z prodlení činí 2,5 promile dlužné částky za každý den prodlení, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Přepočteno na roční úrokovou sazbu jde o 91,25%, což je výše, která několikanásobně překračuje současnou míru úroků z prodlení. Ústavní soud se výší poplatku z prodlení zabýval ve své judikatuře, přičemž tento poplatek z prodlení nebyl shledán protiústavním, byl posouzen jako částečné vyrovnání zvýšené ochrany nájemce, kterou mu současná právní úprava poskytuje (ÚS sp. zn. Pl. ÚS 30/04). Ústavní soud zde dospěl k závěru, že právní úprava vztahu pronajímatele a nájemce bytu je v současné době vychýlena ve prospěch nájemce (institut chráněného nájmu, faktické regulace nájemného). Existence svým způsobem diferencovaného přístupu k subjektům nájemního vztahu stanovením odlišných právních prostředků stabilizujících právní vztah jako takový je proto možná. Zatímco pronajímatel svou primární povinnost (přenechávání bytu do užívání) plní, nájemce svou povinnost (užívání bytu za nájemné) nikoliv. V případě prodlení s placením nájmu má v daném případě žalobce vždy právo na zaplacení poplatku z prodlení, což vyplývá z § 697 obč. zák. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že za této situace neobstojí ujednání o smluvní pokutě za tentýž civilní delikt, tj. za neplacení nájemného do pěti dnů po jeho splatnosti ve výši 0,1% z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Tato smluvní pokuta činí 36,5% ročně, spolu s procentuálním přepočtem poplatku z prodlení by sankce za prodlení dosáhla celkové výše 127,75% ročně z dlužné částky. I když zákon výslovně nevylučuje, aby vedle sebe obstály jak zákonné sankce za prodlení, tak sankce smluvní, v daném případě to dle názoru odvolacího soudu není možné. Jestliže poplatek z prodlení dosahuje výše 91,25% ročně a jeho případný rozpor s dobrými mravy již byl řešen také Ústavním soudem (viz shora), nelze připustit, aby se tato sankce za prodlení navyšovala o ujednání o smluvní pokutě. S ohledem na shora uvedený závěr bylo napadené rozhodnutí, kterým byla kapitalizovaná výše smluvní pokuty zamítnuta, potvrzeno (§ 219 o.s.ř.). Odvolací soud považuje za správné také rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (odst. IV. výroku). Je pravdou, že finanční prostředky představující kauci je pronajímatel oprávněn použít k úhradě pohledávek na nájemném (§ 686a odst. 3 obč. zák.), nikoliv povinen. V daném případě došlo k započtení částky 16.000,- Kč jako kauce dne 12.1.2011 (odeslání oznámení o započtení), což je po podání žaloby (10.1.2011). Ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. rozlišuje, zda bylo řízení zastaveno v důsledku procesního zavinění některého z účastníků (věta prvá) či zda byla žaloba vzata zpět pro chování žalovaného (věta druhá). V obou případech se posuzuje pouze procesní zavinění, respektive zpětvzetí proto, že žalovaný uspokojil svým chováním žalobcův nárok. Zde je dána situace, kdy žalobce uplatnil své právo započítat si kauci ve výši 16.000,- Kč na existující dluh na nájemném, přičemž k tomuto kroku přistoupil dne 12.1.2011. Rozhodně nelze říci, že by žalovaná svým chováním uspokojila žalobcův nárok, neboť ze strany žalované nebyla vyvinuta žádná aktivní činnost k tomu směřující. Proto není možná aplikace věty druhé § 146 odst. 2 o.s.ř. Je nutno aplikovat větu první, žalobce z procesního hlediska zavinil zastavení řízení co do částky 16.000,- Kč, neboť po podání žaloby dne 21.1.2011 vzal svou žalobu ohledně částky 16.000,- Kč zpět. Okresní soud rozhodl správně, jestliže žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl ve věci samé v odvolacím řízení procesně neúspěšným, nemá proto na náhradu nákladů odvolacího řízení právo. Žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné. V Ostravě dne 6. září 2011 Za správnost vyhotovení: JUDr. Bohumír Žídek, v.r. Pavel Kabát předseda senátu