Pro vyslovení neúčinnosti právního úkonu, tedy darovací smlouvy, je irelevantní, zda nemovitost byla darována také matkou žalovaných, která není dlužníkem. Institut společného jmění manželů, jak uvádí správně okresní soud, je založen na tom, že každý z manželů je vlastníkem celé věci v případě dluhu byť jednoho z manželů je možno postihnout výkonem rozhodnutí majetek náležející do SJM, a tedy skutečnost, že odporovaným úkonem byl darován majetek ze SJM rodičů žalovaných, nemá vliv na oprávněnost žaloby žalobce.

8Co 41/2011 - 169 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudkyň JUDr. Daniely Kabátové a Mgr. Jarmily Úředníčkové ve věci žalobce Ing. I.Š., nar. x, bytem Z.-Š., ulice x, zast. Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem Z., ulice x, proti žalovaným 1. J. M., nar. x, bytem H. L., ulice x, a 2. L. M., nar. x, bytem P., ulice x, o neúčinnost darovací smlouvy, k odvolání 1. a 2. žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30.9.2010, č.j. 11C 9/2010 - 71, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se v odstavcích I. a III. výroku potvrzuje. V odstavci II. výroku se rozsudek mění tak, že žalovaná 2. je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7.431,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Jiřího Ostravského, advokáta se sídlem Z., ulice x. Žalovaná 2. je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 6.944,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Jiřího Ostravského, advokáta se sídlem Z., ulice x. Žalobci se vůči žalované 1. nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že darovací smlouva, uzavřená dne 16.6.2008 mezi S. M., nar. x a J. M., nar. x jako dárci a žalovanou 1. a žalovanou 2. jako obdarovanými, kterou bylo v rozsahu ideální poloviny na žalovanou 1. a ideální poloviny na žalovanou 2. převedeno vlastnické právo k nemovitostem specifikovaným v odstavci I. výroku napadeného rozhodnutí, je vůči žalobci právně neúčinná. Žalovaná 2. byla zavázána zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení v částce 14.862,-Kč a vůči žalované 1. nebylo žalobci právo na náhradu nákladů řízení přiznáno. Okresní soud v souladu s ust. § 42a o.z. dospěl k závěru, že žalobce byl uzavřením darovací smlouvy zkrácen, protože z ostatního majetku dlužníka není možné jeho pohledávku zapravit, neboť pasiva převažují nad aktivy a pohledávky jiných velkých věřitelů dlužníka by měly v případě výtěžku dražby lepší pořadí, než pohledávka dlužníka. Dále dospěl k závěru, že obě žalované jako dcery dlužníka byly povinny tvrdit a prokázat, že úmysl zkrátit věřitele při náležité pečlivosti nemohly poznat, pokud uvedly, že se dívaly do katastru nemovitostí, že jim účetní otce nic neřekla, a že na internetových portálech nebyl otec uveden, pak okresní soud dovodil, že taková činnost dle ust. § 42a odst.2 o.z. nepostačuje, a přes výzvu soudu podle § 118a odst.3 o.s.ř. žalované neoznačily důkazy, s výjimkou výslechu dlužníka, na tomto důkazu však při ústním jednání dne 21.9.2010 netrvaly. Dále okresní soud dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti byly darovány ze společného jmění manželů, tedy dlužníka a jeho manželky, tato skutečnost však není významná vzhledem k charakteru institutu společného jmění, kdy každý z manželů je vlastníkem celé nemovitosti. Proti tomuto rozsudku podaly žalované včas odvolání, kterým se domáhaly jeho změny tak, že žaloba žalobce bude zamítnuta. Uvedly, že žalobce může úspěšně odporovat právnímu úkonu v případě, že k uspokojení věřitelovy pohledávky prokazatelně nelze použít jiný majetek dlužníka, předmětný právní úkon byl dlužníkem učiněn v úmyslu zkrátit věřitele a osoby blízké dlužníkův úmysl zkrátit věřitele při náležité pečlivosti mohly poznat. Přitom platí, že skutečnost, že k uspokojení věřitelovy pohledávky nelze použít jiný majetek dlužníka, má prokázat žalobce. Tuto skutečnost žalobce neprokázal. Pokud okresní soud dovodil, že žalobce byl uzavřením darovací smlouvy zkrácen, protože z ostatního majetku dlužníka není možno jeho pohledávku zapravit, toto tvrzení soud I. stupně založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. K určení poměru aktiv a pasiv soud I. stupně vycházel toliko z listiny vydané exekutorem ve Zlíně JUDr. I. D., ve kterém exekutor uvádí dluh (pasiva) S. M. a vedle něj svůj odhad výše jeho aktiv, nikoliv přesné vyčíslení takových aktiv. Dle žalovaných je listina exekutora neúplným a nedostačujícím údajem o stavu aktiv S.M. ke dni podpisu darovací smlouvy. I kdyby listina exekutora skutečně zachycovala veškeré složky majetku a aktiv S. M. ke dni podpisu darovací smlouvy, žalované 1. a 2. se domnívají, že toto neplatí, nemohl být pouhý odhad exekutora co do ocenění aktiv S. M. jediným relevantním podkladem pro určení poměru aktiv a pasiv S. M., když ve spojitosti s oceněním budovy č.p. 704 v Praze-Smíchově bylo podáno odvolání do určení ceny ve výši 5.700.000,-Kč a odhad exekutora je zcela irelevantní. Listina exekutora navíc nepočítá s ostatními složkami majetku dlužníka, mezi které patří pohledávky S. M., a dále movitý majetek. Pokud dále okresní soud uvádí, že proti dlužníkovi již bylo zahájeno insolvenční řízení, nebylo doposud rozhodnuto o úpadku a zahájení insolvenčního řízení, navíc o poměru aktiv a pasiv S. M. ke dni podpisu darovací smlouvy nevypovídá ničeho. Žalobcem bylo poměrně zavádějícím způsobem tvrzeno, že dalším známým věřitelem je např. p. M.K. s pohledávkou ve výši 1.620.000,-Kč. Pohledávka p. M. K. ale byla již z části uhrazena a v současné době činí asi 900.000,-Kč. Žalované tvrdí, že nebyl nikterak prokázán úmysl S. M. předmětným právním úkonem zkrátit věřitele, žalované 1. a 2. jsou názoru, že i sebeočividnější záměr (úmysl) dlužníka krátit své věřitele musí být prokázán. Žalované jsou si vědomy toho, že jakožto osoby blízké dlužníka nesou důkazní břemeno, že ani při vynaložení náležité pečlivosti nemohly poznat úmysl dlužníka zkrátit úmysl věřitele, ale okresní soud nesprávně provedl právní posouzení věci, když usoudil, že neunesly důkazní břemeno a břemeno tvrzení ohledně skutečností, že vynaložily náležitou pečlivost, aby rozpoznaly úmysl dlužníka zkrátit věřitele. Žalované podepsaly darovací smlouvu v dobré víře s tím, že o dluhu S. M. vůči žalobci nevěděly. Zároveň měly za to, že majetek S. M. byl dostačující k uhrazení jeho případných závazků a žádný jiný závěr nebyl odvoditelný z žádných dostupných zdrojů. Dále namítaly, že darovací smlouvou byly převedeny předmětné nemovitosti ze společného jmění manželů S. M. a J. M., nikoliv z výlučného vlastnictví S. M. Závazek dlužníka vůči žalobci sice vznikl za trvání manželství S. M. a J. M., ale šlo o závazek, který náležel výhradně S. M., neboť šlo o závazek spojený s jeho podnikáním a rozhodně přesáhl míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Soud I. stupně se tak měl jako předběžnou otázkou zabývat, zda vůbec žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby a touto otázkou se předběžně nezabýval. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Tvrzení žalovaných, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno, kdy se odvolávají na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, není pravdivé. Tyto rozsudky žalované nesprávně právně vykládají v rozporu s dobrými mravy jako absolutní ochranu dlužníka s poukazem na jakýkoliv imaginární jiný majetek dlužníka a prokazováním jeho neexistence na věřitele. Žalované samy nepředložily žádný konkrétní důkaz o jiném majetku dlužníka, ze kterého by bylo možno uspokojit pohledávku žalovaného. Žalobce unesl důkazní břemeno, že k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky prokazatelně nejde použít jiný majetek, a to tím, že postupoval podle právních předpisů a navrhl na majetek dlužníka exekuci. Na majetek dlužníka je vedeno více exekucí, a ani věřitelé s lepším pořadím nebyli dosud uspokojeni, i když exekuce na majetek dlužníka probíhají už více jak 2 roky. Žalobce nemá žádný legální prostředek ke zjištění celého majetku dlužníka, nemůže zjistit jeho celý majetek, navíc majetek případně ukrytý v zahraničí nebo pod jinou identitou nelze zjistit občanskoprávní cestou vůbec. Pokud tedy žalované poukazují na jiný majetek dlužníka, byly vyzvány žalobcem u jednání soudu, ať jej oznámí exekutorskému úřadu a umožní uspokojení z tohoto jiného majetku. Toto však žalované neučinily. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozhodnutí okresního soudu, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst.1 a 5 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je nedůvodné. Okresní soud učinil zcela správná a úplná skutková zjištění ohledně právně významných skutečností pro posouzení žaloby žalobce, v podrobnostech krajský soud na tato zjištění plně odkazuje. Pokud je odvolatelkami vytýkáno soudu I. stupně, že neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav věci, že přenesl důkazní břemeno z žalobce na žalované, dle názoru odvolacího soudu tento argument žalovaných neobstojí. Navíc okresní soud se ve svém rozhodnutí vypořádal s tím, proč neučinil z ostatních provedených důkazů před soudem I. stupně žádná skutková zjištění, příp. proč neprovedl účastníky navrhované důkazy. Z hlediska aplikace ust. § 42a o.z. pak bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení jeho pohledávky, což dle názoru odvolacího soudu žalobce tvrdil a také prokazoval, když ohledně svých tvrzení označil dostatečné důkazy. Za tento důkaz nepochybně slouží sdělení soudního exekutora Exekutorského úřadu Zlín JUDr. I. D. o tom, že dlužník sice vlastní nemovitosti, ale že některé jsou bezcenné, některé přes opakované dražby nebyly vydraženy, některé vydraženy byly, ale výtěžek z dražby nepostačoval k pokrytí pohledávek všech věřitelů. Navíc tento důkaz byl čten u jednání a žalované k němu nevznesly žádné námitky. Toto sdělení JUDr. I. D. navíc vychází rovněž z protokolu o dražbě nemovitostí, které byly k důkazu u ústního jednání čteny, ze kterých však okresní soud ve svém rozhodnutí neučinil zjištění, neboť pro jeho závěr o hodnotě majetku dlužníka a jeho závazcích mu postačovalo právě sdělení soudního exekutora. Jak krajský soud zjistil z protokolu o dražbě nemovitostí č.j. Ex 2776/08 - 200, bylo do dražby (kdy se dražila jednotka č.p. 100 - jiný nebytový prostor spolu s podílem na společných částech domu o velikosti 433/14395 budova bytový dům na parcele č. St. 2351 v katastrálním území Malenovice u Zlína), přihlášeno celkem 14 věřitelů kromě oprávněného M. K., a těchto 14 věřitelů mělo pohledávky vůči dlužníkovi vyšší než je částka 5.000.000,-Kč, když sám oprávněný M. K. měl pohledávku vůči S. M. ve výši 1.620.000,-Kč. Pokud pak žalované měly za to, že odporovatelný právní úkon nezkracuje uspokojení pohledávky žalobce, neboť je tady jiný majetek, ze kterého se mohl žalobce uspokojit, pak bylo na nich, aby tuto skutečnost tvrdily, a také prokázaly. Žalované byly řádně v tomto směru poučeny dle ust. § 118a odst.1 a 3 o.s.ř., další majetek žalovaného netvrdily, a ani neoznačily žádné důkazy. Pokud navrhovaly jako důkaz výslech S. M., tedy svého otce, tak od tohoto svého důkazního návrhu upustily. V tomto směru, jak správně konstatoval okresní soud, neunesly ani břemeno tvrzení, ani důkazní břemeno. Stejně tak okresní soud správně dovodil, že žalované neunesly důkazní břemeno ohledně vyvinutí náležité pečlivosti k poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Jestliže totiž tvrdily, že ani v katastru nemovitostí, ani v seznamu dlužníků, ani u účetní se nedozvěděly, že by jejich otec byl veden jakožto dlužník, tak ohledně těchto svých tvrzeních neoznačily žádné důkazy, tedy konkrétní výpis z katastru nemovitostí, apod. Jak totiž vyplývá ze zjištění okresního soudu, které učinil z návrhu na zahájení insolvenčního řízení, z tohoto návrhu zcela jednoznačně vyplývá, že otec žalovaných uzavřel s Českou spořitelnou smlouvu o úvěru dne 1.10.2007, na jehož základě čerpal úvěr ve výši 4.000.000,-Kč a tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem k nemovitosti, a to nebytovému prostoru č.j. 714/11 v budově č.p. 714 na p.č. 171 a spoluvlastnickým podílem ke společným částem a pozemku o velikosti 193 124/1 000 000, zapsaných na LV č. 5433 pro k.ú. Smíchov. Z tohoto návrhu je tedy zřejmé, že již v době odporovatelného právního úkonu byl otec dlužníkem vůči České spořitelně, a že nemovitost označená v návrhu na zahájení insolvenčního řízení byla zatížena zástavním právem. Okresní soud pak zcela správně posuzoval žalobu žalobce v souladu s ust. § 42a o.z. Dle ust. § 42a odst.1 o.z. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li už uspokojen. Dle odst. 2 odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být druhé straně tento úmysl znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, § 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. V daném případě žalobce je aktivně legitimován k podání této žaloby, neboť v době odporovatelného právního úkonu, tedy v době, kdy byla sepsána darovací smlouva, resp. kdy nabyla účinnosti, tj. ke dni 26.6.2008, měl vůči dlužníkovi S.M. pohledávku z titulu smlouvy o půjčce tak, jak tato vyplývá ze stejnopisu notářského zápisu N 438/2009, sepsaného JUDr. E.D., notářkou ve Zlíně. Je přitom nerozhodné, zda tato pohledávka v době učiněného odporovatelného právního úkonu byla již splatnou, když soudní praxe dovodila, že postačuje, že se jedná o budoucí pohledávku, tedy že zde existuje závazkový právní vztah mezi věřitelem a dlužníkem. Pokud žalované ve vyjádření k žalobě namítaly, že v době odporovatelného právního úkonu nebyl tento notářský zápis dlužníkem, tedy jejich otcem podepsán, tato skutečnost je dle názoru odvolacího soudu právně irelevantní, neboť i pokud by podepsal dlužník tento notářský zápis později, tak zde stvrzoval i svým pozdějším podpisem, že v době odporovatelného úkonu zde existoval závazek vůči věřiteli. Pokud se týká úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, v případě, že se jednalo o převod majetku z dlužníka na osoby blízké, tedy na dcery, pak se úmysl dlužníka zkrátit věřitele předpokládá, nemusí být tedy ze strany žalobce prokazován, je pak na žalovaných, aby naopak ony tvrdily a prokázaly, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohly poznat, a to ani při vynaložení náležité pečlivosti. V souladu s konstantní judikaturou, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30Cdo 1815/2007, osobám blízkým nestačí jen tvrdit, že nevěděly o úmyslu dlužníka a vědět nemohly, ale je nutno tvrdit a prokázat, že vyvinuly náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu. Úmysl dlužníka zkrátit věřitele přitom tady musel být v době odporovaného úkonu. Náležitá pečlivost pak znamená, že s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka vynaložila takovou aktivitu, aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala. Zákon po blízké osobě vyžaduje, aby se přesvědčila, že úkon nezkracuje věřitele. V případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení pohledávky z tohoto majetku. Dle názoru odvolacího soudu žalované především neprokázaly, že vynaložily náležitou pečlivost k poznání úmyslu dlužníka, když v tomto smyslu pouze tvrdily, že se ptaly účetní, že se dívaly do seznamu dlužníků, a že rovněž nahlížely do výpisu z katastru nemovitostí. Ohledně těchto svých tvrzení však neoznačily žádné důkazy, a tedy v tomto směru neunesly důkazní břemeno tak, jak správně dovozuje okresní soud. Navíc, jak je již shora řečeno, v době odporovatelného úkonu měl jejich otec prokazatelně dluh vůči České spořitelně na základě úvěrové smlouvy již z r. 2007 a ohledně této pohledávky byly jeho nemovitosti zatíženy zástavním právem. Pokud by skutečně žalované nahlížely do výpisu z katastru nemovitostí, musely by tuto skutečnost zjistit. Nelze než dovodit, že nevyvinuly náležitou pečlivost k poznání úmyslu svého otce zkrátit věřitele odporovatelným právním úkonem, tedy touto darovací smlouvou. Platí přitom, že dlužník svými úkony krátí všechny věřitele. To, že jejich otec měl další dluhy, vyplývá nejen z dražebních vyhlášek, které byly čteny u okresního soudu k důkazu, když krajský soud pak učinil zjištění ze shora citované dražební vyhlášky, ale stejně tak z přehledu dluhů a majetku, které byly sděleny soudním exekutorem JUDr. I. D., přičemž skutečnosti uvedené v tomto sdělení nebyly ze strany žalovaných nijak vyvráceny. Podmínkou pro úspěšné uplatnění odpůrčího práva (zkrácení věřitele) prostřednictvím odpůrčí žaloby není splněna, jestliže lze k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky prokazatelně použít jiný majetek dlužníka, přičemž takovýmto majetkem nejsou podle soudní praxe hypotetické peněžní prostředky na bankovním účtu dlužníka, příp. pohledávky dlužníka nevymožené vůči věřitelům. Okresní soud pak správně dovodil, že nebylo v řízení prokázáno, že by bylo možno k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky použít prokazatelně jiný majetek S. M. V tomto směru žalobce, jak je již shora uvedeno, splnil břemeno tvrzení i důkazní břemeno, a jestliže žalované měly za to, že je tady jiný majetek, ze kterého je možno se uspokojit, pak měly tento majetek označit, a rovněž měly nabídnout důkazy ke svému tvrzení, což neučinily, jak také správně dovozuje okresní soud. To, že není možno, aby se věřitel, tedy žalobce uspokojil z jiného majetku dlužníka S. M., o tom svědčí neúspěšně vedené exekuční řízení vůči dlužníkovi, když navíc vedle žalobce jako věřitele je tady řada dalších jiných věřitelů S. M. s lepším pořadím pohledávek, než je tomu u samotného žalobce. Z předložených důkazů je zřejmé, že pasiva převyšují nad aktivy, jak vyplynulo především ze sdělení JUDr. I. D., soudního exekutora a jak Česká spořitelna, která eviduje vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 7.500.000,- Kč, není schopna svou pohledávku vůči dlužníkovi uspokojit, a stejně tak je tomu u M. K. s jeho pohledávkou ve výši 1.620.000,-Kč. Pokud pak žalované v odvolání tvrdí, že tato pohledávka M. K. je nižší, je již toto tvrzení bez právního významu, neboť tuto skutečnost uvádějí žalované až v odvolání, a jednak i žalovanými uváděná částka v odvolání je natolik vysoká, že lze stále dovodit, že výše dluhů S. M. převyšuje jeho majetek. Okresní soud se pak rovněž vypořádal s námitkou žalovaných týkající se darování věcí ze společného jmění manželů. Zde krajský soud zastává názor, že pro vyslovení neúčinnosti právního úkonu, tedy darovací smlouvy, je irelevantní, zda tato nemovitost byla darována také matkou žalovaných, která není dlužníkem. Institut společného jmění manželů, jak uvádí správně okresní soud, je založen na tom, že každý z manželů je vlastníkem celé věci, v případě dluhu byť jednoho z manželů je možno postihnout výkonem rozhodnutí majetek náležející do SJM, a tedy skutečnost, že odporovaným úkonem byl darován majetek ze SJM rodičů žalovaných nemá vliv na oprávněnost žaloby žalobce. Žalobce pak podal žalobu do tří let od odporovaného úkonu, tedy od data vkladu vlastnického práva k darovaným nemovitostem, když účinky darovací smlouvy nastaly dne 26.6.2008, žaloba byla podána dne 18.1.2010. S ohledem na shora uvedené tak byly splněny všechny předpoklady odporovatelnosti stanovené v ust. § 42a odst.2 o.z., tedy, že úkon dlužníka zkrátil uspokojení pohledávky, úkon učinil dlužník v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, nebyla splněna podmínka, že by žalované úmysl zkrátit věřitele nemohly poznat, a to ani při vynaložení náležité pečlivosti, přičemž danou darovací smlouvou objektivně dochází ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky. V daném případě pak je dána rovněž aktivní legitimace žalobce, jak je již shora uvedeno, neboť v době odporovatelného právního úkonu existovala pohledávka věřitele vůči dlužníkovi, žalované jsou pasivně věcně legitimovány, když bylo prokázáno, že k uspokojení vymahatelné pohledávky nelze prokazatelně použít jiný majetek. S ohledem na shora uvedené bylo rozhodnutí okresního soudu v odstavci I. výroku jako věcně správné v souladu s ust. § 219 o.s.ř., potvrzeno. Pokud se týká nákladových výroků, krajský soud se zcela ztotožňuje se závěrem učiněným okresním soudem ohledně nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci vůči 1. žalované a v podrobnostech na závěry učiněné okresním soudem zcela odkazuje, když se s nimi ztotožňuje, proto rovněž rozhodnutí okresního soudu v odstavci III. výroku bylo jako věcně správné v souladu s ust. § 219 o.s.ř. potvrzeno. Pokud se týká odstavce II. výroku, zde má krajský soud za to, že ze zákona nevyplývá nerozlučné společenství 1. a 2. žalované, když navíc na základě odporovaného právního úkonu se žalované staly podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, a to každá v rozsahu jedné poloviny. Z toho důvodu pak má krajský soud za to, že pokud vůči 1. žalované žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, pak vůči 2. žalované může být přiznána náhrada nákladů pouze v rozsahu jedné poloviny účtovaných nákladů, a nikoliv v plném rozsahu. Z toho důvodu pak bylo rozhodnutí okresního soudu v odstavci II. výroku změněno v souladu s ust. § 220 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalobci byla přiznána pouze polovina účtovaných nákladů řízení. V odvolacím řízení byl žalobce plně úspěšný, proto mu v souladu s ust. § 142 odst.1 o.s.ř. náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Stejně jako před soudem I. stupně, má krajský soud za to, že ve vztahu k 1. žalované je na místě aplikace ust. § 150 o.s.ř., a to s ohledem na majetkové poměry 1. žalované, která je studentkou, nemá žádný majetek, majetková situace rodiny je obecně špatná, přičemž žalobce obdrží polovinu nákladů za právní zastoupení, a to vůči 2. žalované. Pokud se týká náhrady nákladů odvolacího řízení ve vztahu k 2. žalované, žalobce byl v odvolacím řízení zastoupen advokátem, kterému náleží odměna za právní zastoupení ve výši 9.000,-Kč, a to v souladu s ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., 2 režijní paušály po 300,-Kč dle § 13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále náhrada za ztrátu času, a to 8 půlhodin po 100,-Kč, celkem tedy 800,-Kč, a dále cestovné za cestu osobním automobilem VW, RZ 4Z0 8901 za cestu ze Zlína do Ostravy a zpět, při ujetí 220 km, průměrné spotřebě nafty 5,3 l/100 km, vyhláškové ceně nafty ve výši 30,80 Kč/l a paušální sazbě 3,70 Kč/km, celkem ve výši 1.173,-Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, pak je nutno tyto částky navýšit o 20% DPH. Celkem tak činí náklady odvolacího řízení 13.888,-Kč, jak je zástupce žalobce vyúčtoval, polovina z této částky pak činí 6.944,-Kč. Tuto částku pak byla 2. žalovaná zavázána zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni, k Nejvyššímu soudu ČR, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že věc má po právní stránce zásadní význam. V Ostravě dne 2.3.2011 JUDr. Šárka Neuwirthová předsedkyně senátu 8Co 41/2011 - 169 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudkyň JUDr. Daniely Kabátové a Mgr. Jarmily Úředníčkové ve věci žalobce Ing. I.Š., nar. X, bytem Zlín-Štípa, Zámecká 392, zast. Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem Zlín, Lešetín IV/707, proti žalovaným 1. Jarmile Matochové, nar. 25.11.1985, bytem Horní Lideč, Lidečko 459, a 2. Lence Matochové, nar. 14.4.1984, bytem Praha 1, Školská 1267/30, o neúčinnost darovací smlouvy, k odvolání 1. a 2. žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30.9.2010, č.j. 11C 9/2010 - 71, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se v odstavcích I. a III. výroku potvrzuje. V odstavci II. výroku se rozsudek mění tak, že žalovaná 2. je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7.431,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Jiřího Ostravského, advokáta se sídlem Zlín, Lešetín IV/707. Žalovaná 2. je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 6.944,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Jiřího Ostravského, advokáta se sídlem Zlín, Lešetín IV/707. Žalobci se vůči žalované 1. nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že darovací smlouva, uzavřená dne 16.6.2008 mezi Stanislavem Matochou, nar. 10.4.1955 a Jarmilou Matochovou, nar. 5.12.1962 jako dárci a žalovanou 1. a žalovanou 2. jako obdarovanými, kterou bylo v rozsahu ideální poloviny na žalovanou 1. a ideální poloviny na žalovanou 2. převedeno vlastnické právo k nemovitostem specifikovaným v odstavci I. výroku napadeného rozhodnutí, je vůči žalobci právně neúčinná. Žalovaná 2. byla zavázána zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení v částce 14.862,-Kč a vůči žalované 1. nebylo žalobci právo na náhradu nákladů řízení přiznáno. Okresní soud v souladu s ust. § 42a o.z. dospěl k závěru, že žalobce byl uzavřením darovací smlouvy zkrácen, protože z ostatního majetku dlužníka není možné jeho pohledávku zapravit, neboť pasiva převažují nad aktivy a pohledávky jiných velkých věřitelů dlužníka by měly v případě výtěžku dražby lepší pořadí, než pohledávka dlužníka. Dále dospěl k závěru, že obě žalované jako dcery dlužníka byly povinny tvrdit a prokázat, že úmysl zkrátit věřitele při náležité pečlivosti nemohly poznat, pokud uvedly, že se dívaly do katastru nemovitostí, že jim účetní otce nic neřekla, a že na internetových portálech nebyl otec uveden, pak okresní soud dovodil, že taková činnost dle ust. § 42a odst.2 o.z. nepostačuje, a přes výzvu soudu podle § 118a odst.3 o.s.ř. žalované neoznačily důkazy, s výjimkou výslechu dlužníka, na tomto důkazu však při ústním jednání dne 21.9.2010 netrvaly. Dále okresní soud dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti byly darovány ze společného jmění manželů, tedy dlužníka a jeho manželky, tato skutečnost však není významná vzhledem k charakteru institutu společného jmění, kdy každý z manželů je vlastníkem celé nemovitosti. Proti tomuto rozsudku podaly žalované včas odvolání, kterým se domáhaly jeho změny tak, že žaloba žalobce bude zamítnuta. Uvedly, že žalobce může úspěšně odporovat právnímu úkonu v případě, že k uspokojení věřitelovy pohledávky prokazatelně nelze použít jiný majetek dlužníka, předmětný právní úkon byl dlužníkem učiněn v úmyslu zkrátit věřitele a osoby blízké dlužníkův úmysl zkrátit věřitele při náležité pečlivosti mohly poznat. Přitom platí, že skutečnost, že k uspokojení věřitelovy pohledávky nelze použít jiný majetek dlužníka, má prokázat žalobce. Tuto skutečnost žalobce neprokázal. Pokud okresní soud dovodil, že žalobce byl uzavřením darovací smlouvy zkrácen, protože z ostatního majetku dlužníka není možno jeho pohledávku zapravit, toto tvrzení soud I. stupně založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. K určení poměru aktiv a pasiv soud I. stupně vycházel toliko z listiny vydané exekutorem ve Zlíně JUDr. Ivo Dědkem, ve kterém exekutor uvádí dluh (pasiva) Stanislava Matochy a vedle něj svůj odhad výše jeho aktiv, nikoliv přesné vyčíslení takových aktiv. Dle žalovaných je listina exekutora neúplným a nedostačujícím údajem o stavu aktiv Stanislava Matochy ke dni podpisu darovací smlouvy. I kdyby listina exekutora skutečně zachycovala veškeré složky majetku a aktiv Stanislava Matochy ke dni podpisu darovací smlouvy, žalované 1. a 2. se domnívají, že toto neplatí, nemohl být pouhý odhad exekutora co do ocenění aktiv Stanislava Matochy jediným relevantním podkladem pro určení poměru aktiv a pasiv Stanislava Matochy, když ve spojitosti s oceněním budovy č.p. 704 v Praze-Smíchově bylo podáno odvolání do určení ceny ve výši 5.700.000,-Kč a odhad exekutora je zcela irelevantní. Listina exekutora navíc nepočítá s ostatními složkami majetku dlužníka, mezi které patří pohledávky Stanislava Matochy, a dále movitý majetek. Pokud dále okresní soud uvádí, že proti dlužníkovi již bylo zahájeno insolvenční řízení, nebylo doposud rozhodnuto o úpadku a zahájení insolvenčního řízení, navíc o poměru aktiv a pasiv Stanislava Matochy ke dni podpisu darovací smlouvy nevypovídá ničeho. Žalobcem bylo poměrně zavádějícím způsobem tvrzeno, že dalším známým věřitelem je např. p. Miroslav Kuneta s pohledávkou ve výši 1.620.000,-Kč. Pohledávka p. Miroslava Kunety ale byla již z části uhrazena a v současné době činí asi 900.000,-Kč. Žalované tvrdí, že nebyl nikterak prokázán úmysl Stanislava Matochy předmětným právním úkonem zkrátit věřitele, žalované 1. a 2. jsou názoru, že i sebeočividnější záměr (úmysl) dlužníka krátit své věřitele musí být prokázán. Žalované jsou si vědomy toho, že jakožto osoby blízké dlužníka nesou důkazní břemeno, že ani při vynaložení náležité pečlivosti nemohly poznat úmysl dlužníka zkrátit úmysl věřitele, ale okresní soud nesprávně provedl právní posouzení věci, když usoudil, že neunesly důkazní břemeno a břemeno tvrzení ohledně skutečností, že vynaložily náležitou pečlivost, aby rozpoznaly úmysl dlužníka zkrátit věřitele. Žalované podepsaly darovací smlouvu v dobré víře s tím, že o dluhu Stanislava Matochy vůči žalobci nevěděly. Zároveň měly za to, že majetek Stanislava Matochy byl dostačující k uhrazení jeho případných závazků a žádný jiný závěr nebyl odvoditelný z žádných dostupných zdrojů. Dále namítaly, že darovací smlouvou byly převedeny předmětné nemovitosti ze společného jmění manželů Stanislava Matochy a Jarmily Matochové, nikoliv z výlučného vlastnictví Stanislava Matochy. Závazek dlužníka vůči žalobci sice vznikl za trvání manželství Stanislava Matochy a Jarmily Matochové, ale šlo o závazek, který náležel výhradně Stanislavu Matochovi, neboť šlo o závazek spojený s jeho podnikáním a rozhodně přesáhl míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů.  Soud I. stupně se tak měl jako předběžnou otázkou zabývat, zda vůbec žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby a touto otázkou se předběžně nezabýval. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Tvrzení žalovaných, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno, kdy se odvolávají na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, není pravdivé. Tyto rozsudky žalované nesprávně právně vykládají v rozporu s dobrými mravy jako absolutní ochranu dlužníka s poukazem na jakýkoliv imaginární jiný majetek dlužníka a prokazováním jeho neexistence na věřitele. Žalované samy nepředložily žádný konkrétní důkaz o jiném majetku dlužníka, ze kterého by bylo možno uspokojit pohledávku žalovaného. Žalobce unesl důkazní břemeno, že k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky prokazatelně nejde použít jiný majetek, a to tím, že postupoval podle právních předpisů a navrhl na majetek dlužníka exekuci. Na majetek dlužníka je vedeno více exekucí, a ani věřitelé s lepším pořadím nebyli dosud uspokojeni, i když exekuce na majetek dlužníka probíhají už více jak 2 roky. Žalobce nemá žádný legální prostředek ke zjištění celého majetku dlužníka, nemůže zjistit jeho celý majetek, navíc majetek případně ukrytý v zahraničí nebo pod jinou identitou nelze zjistit občanskoprávní cestou vůbec. Pokud tedy žalované poukazují na jiný majetek dlužníka, byly vyzvány žalobcem u jednání soudu, ať jej oznámí exekutorskému úřadu a umožní uspokojení z tohoto jiného majetku. Toto však žalované neučinily. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozhodnutí okresního soudu, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst.1 a 5 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je nedůvodné. Okresní soud učinil zcela správná a úplná skutková zjištění ohledně právně významných skutečností pro posouzení žaloby žalobce, v podrobnostech krajský soud na tato zjištění plně odkazuje. Pokud je odvolatelkami vytýkáno soudu I. stupně, že neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav věci, že přenesl důkazní břemeno z žalobce na žalované, dle názoru odvolacího soudu tento argument žalovaných neobstojí. Navíc okresní soud se ve svém rozhodnutí vypořádal s tím, proč neučinil z ostatních provedených důkazů před soudem I. stupně žádná skutková zjištění, příp. proč neprovedl účastníky navrhované důkazy. Z hlediska aplikace ust. § 42a o.z. pak bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení jeho pohledávky, což dle názoru odvolacího soudu žalobce tvrdil a také prokazoval, když ohledně svých tvrzení označil dostatečné důkazy. Za tento důkaz nepochybně slouží sdělení soudního exekutora Exekutorského úřadu Zlín JUDr. Ivo Dědka o tom, že dlužník sice vlastní nemovitosti, ale že některé jsou bezcenné, některé přes opakované dražby nebyly vydraženy, některé vydraženy byly, ale výtěžek z dražby nepostačoval k pokrytí pohledávek všech věřitelů. Navíc tento důkaz byl čten u jednání a žalované k němu nevznesly žádné námitky. Toto sdělení JUDr. Ivo Dědka navíc vychází rovněž z protokolu o dražbě nemovitostí, které byly k důkazu u ústního jednání čteny, ze kterých však okresní soud ve svém rozhodnutí neučinil zjištění, neboť pro jeho závěr o hodnotě majetku dlužníka a jeho závazcích mu postačovalo právě sdělení soudního exekutora. Jak krajský soud zjistil z protokolu o dražbě nemovitostí č.j. Ex 2776/08 - 200, bylo do dražby (kdy se dražila jednotka č.p. 100 - jiný nebytový prostor spolu s podílem na společných částech domu o velikosti 433/14395 budova bytový dům na parcele č. St. 2351 v katastrálním území Malenovice u Zlína), přihlášeno celkem 14 věřitelů kromě oprávněného Miroslava Kuneta, a těchto 14 věřitelů mělo pohledávky vůči dlužníkovi vyšší než je částka 5.000.000,-Kč, když sám oprávněný Miroslav Kunet měl pohledávku vůči Stanislavu Matochovi ve výši 1.620.000,-Kč. Pokud pak žalované měly za to, že odporovatelný právní úkon nezkracuje uspokojení pohledávky žalobce, neboť je tady jiný majetek, ze kterého se mohl žalobce uspokojit, pak bylo na nich, aby tuto skutečnost tvrdily, a také prokázaly. Žalované byly řádně v tomto směru poučeny dle ust. § 118a odst.1 a 3 o.s.ř., další majetek žalovaného netvrdily, a ani neoznačily žádné důkazy. Pokud navrhovaly jako důkaz výslech Stanislava Matochy, tedy svého otce, tak od tohoto svého důkazního návrhu upustily. V tomto směru, jak správně konstatoval okresní soud, neunesly ani břemeno tvrzení, ani důkazní břemeno. Stejně tak okresní soud správně dovodil, že žalované neunesly důkazní břemeno ohledně vyvinutí náležité pečlivosti k poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Jestliže totiž tvrdily, že ani v katastru nemovitostí, ani v seznamu dlužníků, ani u účetní se nedozvěděly, že by jejich otec byl veden jakožto dlužník, tak ohledně těchto svých tvrzeních neoznačily žádné důkazy, tedy konkrétní výpis z katastru nemovitostí, apod. Jak totiž vyplývá ze zjištění okresního soudu, které učinil z návrhu na zahájení insolvenčního řízení, z tohoto návrhu zcela jednoznačně vyplývá, že otec žalovaných uzavřel s Českou spořitelnou smlouvu o úvěru dne 1.10.2007, na jehož základě čerpal úvěr ve výši 4.000.000,-Kč a tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem k nemovitosti, a to nebytovému prostoru č.j. 714/11 v budově č.p. 714 na p.č. 171 a spoluvlastnickým podílem ke společným částem a pozemku o velikosti 193 124/1 000 000, zapsaných na LV č. 5433 pro k.ú. Smíchov. Z tohoto návrhu je tedy zřejmé, že již v době odporovatelného právního úkonu byl otec dlužníkem vůči České spořitelně, a že nemovitost označená v návrhu na zahájení insolvenčního řízení byla zatížena zástavním právem. Okresní soud pak zcela správně posuzoval žalobu žalobce v souladu s ust.§  42a o.z. Dle ust. § 42a odst.1 o.z. věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li už uspokojen. Dle odst.2 odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být druhé straně tento úmysl znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, § 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, kdy druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. V daném případě žalobce je aktivně legitimován k podání této žaloby, neboť v době odporovatelného právního úkonu, tedy v době, kdy byla sepsána darovací smlouva, resp. kdy nabyla účinnosti, tj. ke dni 26.6.2008, měl vůči dlužníkovi Stanislavu Matochovi pohledávku z titulu smlouvy o půjčce tak, jak tato vyplývá ze stejnopisu notářského zápisu N 438/2009, sepsaného JUDr. Evou Dufkovou, notářkou ve Zlíně. Je přitom nerozhodné, zda tato pohledávka v době učiněného odporovatelného právního úkonu byla již splatnou, když soudní praxe dovodila, že postačuje, že se jedná o budoucí pohledávku, tedy že zde existuje závazkový právní vztah mezi věřitelem a dlužníkem. Pokud žalované ve vyjádření k žalobě namítaly, že v době odporovatelného právního úkonu nebyl tento notářský zápis dlužníkem, tedy jejich otcem podepsán, tato skutečnost je dle názoru odvolacího soudu právně irelevantní, neboť i pokud by podepsal dlužník tento notářský zápis později, tak zde stvrzoval i svým pozdějším podpisem, že v době odporovatelného úkonu zde existoval závazek vůči věřiteli. Pokud se týká úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, v případě, že se jednalo o převod majetku z dlužníka na osoby blízké, tedy na dcery, pak se úmysl dlužníka zkrátit věřitele předpokládá, nemusí být tedy ze strany žalobce prokazován, je pak na žalovaných, aby naopak ony tvrdily a prokázaly, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohly poznat, a to ani při vynaložení náležité pečlivosti. V souladu s konstantní judikaturou, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30Cdo 1815/2007, osobám blízkým nestačí jen tvrdit, že nevěděly o úmyslu dlužníka a vědět nemohly, ale je nutno tvrdit a prokázat, že vyvinuly náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu. Úmysl dlužníka zkrátit věřitele přitom tady musel být v době odporovaného úkonu. Náležitá pečlivost pak znamená, že s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka vynaložila takovou aktivitu, aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala. Zákon po blízké osobě vyžaduje, aby se přesvědčila, že úkon nezkracuje věřitele. V případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení pohledávky z tohoto majetku. Dle názoru odvolacího soudu žalované především neprokázaly, že vynaložily náležitou pečlivost k poznání úmyslu dlužníka, když v tomto smyslu pouze tvrdily, že se ptaly účetní, že se dívaly do seznamu dlužníků, a že rovněž nahlížely do výpisu z katastru nemovitostí. Ohledně těchto svých tvrzení však neoznačily žádné důkazy, a tedy v tomto směru neunesly důkazní břemeno tak, jak správně dovozuje okresní soud. Navíc, jak je již shora řečeno, v době odporovatelného úkonu měl jejich otec prokazatelně dluh vůči České spořitelně na základě úvěrové smlouvy již z r. 2007 a ohledně této pohledávky byly jeho nemovitosti zatíženy zástavním právem. Pokud by skutečně žalované nahlížely do výpisu z katastru nemovitostí, musely by tuto skutečnost zjistit. Nelze než dovodit, že nevyvinuly náležitou pečlivost k poznání úmyslu svého otce zkrátit věřitele odporovatelným právním úkonem, tedy touto darovací smlouvou. Platí přitom, že dlužník svými úkony krátí všechny věřitele. To, že jejich otec měl další dluhy, vyplývá nejen z dražebních vyhlášek, které byly čteny u okresního soudu k důkazu, když krajský soud pak učinil zjištění ze shora citované dražební vyhlášky, ale stejně tak z přehledu dluhů a majetku, které byly sděleny soudním exekutorem JUDr. Ivo Dědkem, přičemž skutečnosti uvedené v tomto sdělení nebyly ze strany žalovaných nijak vyvráceny. Podmínkou pro úspěšné uplatnění odpůrčího práva (zkrácení věřitele) prostřednictvím odpůrčí žaloby není splněna, jestliže lze k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky prokazatelně použít jiný majetek dlužníka, přičemž takovýmto majetkem nejsou podle soudní praxe hypotetické peněžní prostředky na bankovním účtu dlužníka, příp. pohledávky dlužníka nevymožené vůči věřitelům. Okresní soud pak správně dovodil, že nebylo v řízení prokázáno, že by bylo možno k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky použít prokazatelně jiný majetek Stanislava Matochy. V tomto směru žalobce, jak je již shora uvedeno, splnil břemeno tvrzení i důkazní břemeno, a jestliže žalované měly za to, že je tady jiný majetek, ze kterého je možno se uspokojit, pak měly tento majetek označit, a rovněž měly nabídnout důkazy ke svému tvrzení, což neučinily, jak také správně dovozuje okresní soud. To, že není možno, aby se věřitel, tedy žalobce uspokojil z jiného majetku dlužníka Stanislava Matochy, o tom svědčí neúspěšně vedené exekuční řízení vůči dlužníkovi, když navíc vedle žalobce jako věřitele je tady řada dalších jiných věřitelů Stanislava Matochy s lepším pořadím pohledávek, než je tomu u samotného žalobce. Z předložených důkazů je zřejmé, že pasiva převyšují nad aktivy, jak vyplynulo především ze sdělení JUDr. Ivo Dědka, soudního exekutora a jak Česká spořitelna, která eviduje vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 7.500.000,-Kč není schopna svou pohledávku vůči dlužníkovi uspokojit, a stejně tak je tomu u Miroslava Kunety s jeho pohledávkou ve výši 1.620.000,-Kč. Pokud pak žalované v odvolání tvrdí, že tato pohledávka Miroslava Kunety je nižší, je již toto tvrzení bez právního významu, neboť tuto skutečnost uvádějí žalované až v odvolání, a jednak i žalovanými uváděná částka v odvolání je natolik vysoká, že lze stále dovodit, že výše dluhů Stanislava Matochy převyšuje jeho majetek. Okresní soud se pak rovněž vypořádal s námitkou žalovaných týkající se darování věcí ze společného jmění manželů. Zde krajský soud zastává názor, že pro vyslovení neúčinnosti právního úkonu, tedy darovací smlouvy, je irelevantní, zda tato nemovitost byla darována také matkou žalovaných, která není dlužníkem. Institut společného jmění manželů, jak uvádí správně okresní soud, je založen na tom, že každý z manželů je vlastníkem celé věci, v případě dluhu byť jednoho z manželů je možno postihnout výkonem rozhodnutí majetek náležející do SJM, a tedy skutečnost, že odporovaným úkonem byl darován majetek ze SJM rodičů žalovaných nemá vliv na oprávněnost žaloby žalobce. Žalobce pak podal žalobu do tří let od odporovaného úkonu, tedy od data vkladu vlastnického práva k darovaným nemovitostem, když účinky darovací smlouvy nastaly dne 26.6.2008, žaloba byla podána dne 18.1.2010. S ohledem na shora uvedené tak byly splněny všechny předpoklady odporovatelnosti stanovené v ust. § 42a odst.2 o.z., tedy, že úkon dlužníka zkrátil uspokojení pohledávky, úkon učinil dlužník v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, nebyla splněna podmínka, že by žalované úmysl zkrátit věřitele nemohly poznat, a to ani při vynaložení náležité pečlivosti, přičemž danou darovací smlouvou objektivně dochází ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky. V daném případě pak je dána rovněž aktivní legitimace žalobce, jak je již shora uvedeno, neboť v době odporovatelného právního úkonu existovala pohledávka věřitele vůči dlužníkovi, žalované jsou pasivně věcně legitimovány, když bylo prokázáno, že k uspokojení vymahatelné pohledávky nelze prokazatelně použít jiný majetek. S ohledem na shora uvedené bylo rozhodnutí okresního soudu v odstavci I. výroku jako věcně správné v souladu s ust. § 219 o.s.ř., potvrzeno. Pokud se týká nákladových výroků, krajský soud se zcela ztotožňuje se závěrem učiněným okresním soudem ohledně nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci vůči 1. žalované a v podrobnostech na závěry učiněné okresním soudem zcela odkazuje, když se s nimi ztotožňuje, proto rovněž rozhodnutí okresního soudu v odstavci III. výroku bylo jako věcně správné v souladu s ust. § 219 o.s.ř. potvrzeno. Pokud se týká odstavce II. výroku, zde má krajský soud za to, že ze zákona nevyplývá nerozlučné společenství 1. a 2. žalované, když navíc na základě odporovaného právního úkonu se žalované staly podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, a to každá v rozsahu jedné poloviny. Z toho důvodu pak má krajský soud za to, že pokud vůči 1. žalované žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, pak vůči 2. žalované může být přiznána náhrada nákladů pouze v rozsahu jedné poloviny účtovaných nákladů, a nikoliv v plném rozsahu. Z toho důvodu pak bylo rozhodnutí okresního soudu v odstavci II. výroku změněno v souladu s ust. § 220 odst.3 o.s.ř. tak, že žalobci byla přiznána pouze polovina účtovaných nákladů řízení. V odvolacím řízení byl žalobce plně úspěšný, proto mu v souladu s ust. § 142 odst.1 o.s.ř. náleží plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Stejně jako před soudem I. stupně, má krajský soud za to, že ve vztahu k 1. žalované je na místě aplikace ust. § 150 o.s.ř., a to s ohledem na majetkové poměry 1. žalované, která je studentkou, nemá žádný majetek, majetková situace rodiny je obecně špatná, přičemž žalobce obdrží polovinu nákladů za právní zastoupení, a to vůči 2. žalované. Pokud se týká náhrady nákladů odvolacího řízení ve vztahu k 2. žalované, žalobce byl v odvolacím řízení zastoupen advokátem, kterému náleží odměna za právní zastoupení ve výši 9.000,-Kč, a to v souladu s ust. § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., 2 režijní paušály po 300,-Kč dle § 13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále náhrada za ztrátu času, a to 8 půlhodin po 100,-Kč, celkem tedy 800,-Kč, a dále cestovné za cestu osobním automobilem VW, RZ 4Z0 8901 za cestu ze Zlína do Ostravy a zpět, při ujetí 220 km, průměrné spotřebě nafty 5,3 l/100 km, vyhláškové ceně nafty ve výši 30,80 Kč/l a paušální sazbě 3,70 Kč/km, celkem ve výši 1.173,-Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, pak je nutno tyto částky navýšit o 20% DPH. Celkem tak činí náklady odvolacího řízení 13.888,-Kč, jak je zástupce žalobce vyúčtoval, polovina z této částky pak činí 6.944,-Kč. Tuto částku pak byla 2. žalovaná zavázána zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni, k Nejvyššímu soudu ČR, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že věc má po právní stránce zásadní význam. V Ostravě dne 2.3.2011 Za správnost vyhotovení:                                                JUDr. Šárka Neuwirthová, v.r. Jana Řehánková                                                             předsedkyně senátu