Smlouva o umístění reklamy, jejímž předmětem je pronájem části štítové zdi vlastníka nemovitosti za úplatu na dobu určitou za účelem umožnění nástřiku reklamy je smlouvou nájemní dle ust. § 663 a násl. občanského zákoníku.

12Co 431/2011-199 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Ivany Pikalové a soudců JUDr. Dany Dorazilové a Mgr. Pavla Telce ve věci žalobce P. Š., nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Sedláčkem ml., Šumperk, nám. Míru 9, proti žalovanému SULKO, s.r.o., Zábřeh Československé armády 861/28, IČ: 47976969, zastoupenému advokátkou Mgr. Hanou Markovskou, Šumperk, Masarykovo nám. 11, o částku 81.030 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 6. 2011, č. j. 9C 270/2009-156, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu s e potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení 27.376 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Josefa Sedláčka, ml. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 81.030 Kč s ročním úrokem z prodlení u částky 22.480 Kč podle jeho specifikace od 16. 4. 2007 do zaplacení, z částky 11.250 Kč podle jeho specifikace od 16. 4. 2008 do zaplacení, z částky 47.300 Kč podle jeho specifikace od 1. 3. 2009 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále žalovanému uložil zaplatit žalobci náklady řízení 83.835,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Josefa Sedláčka, ml. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání s námitkou odvolacích důvodů, že soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem a k označeným důkazům strany žalované, neúplně zjistil skutkový stav věci, na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především se okresní soud nevypořádal s názorem žalovaného, že předmětná smlouva byla uzavřena jako smlouva inominátní. To žalovaný tvrdil ve vyjádření k žalobě z 15. 6. 2011 i v závěrečném návrhu ze dne 18. 6. 2011. Pokud žalobce tvrzení žalovaného, že ve sporné věci jde o smlouvu inominátní, nikoliv o smlouvu nájemní, uvedla až po uplynutí lhůty k uvedení rozhodných skutečností o věci samé a k označení důkazů k jejich prokázání, je žalovaný přesvědčen, že toto tvrzení není uvedením rozhodné skutečnosti ani důkazem. Jde pouze o právní kvalifikaci dané věci, na niž se soudem dané lhůty nevztahují. Proto se měl touto skutečností soud ve svém rozhodnutí zabývat. Pokud se okresní soud nevypořádal se všemi námitkami žalovaného, porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami účastníků způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí a zpravidla i protiústavnost (viz nálezy ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 183/03, I. ÚS 74/06, sp. zn. III. ÚS 529/06, I. ÚS 2568/07, sp. zn. Pl ÚS 1/03). Pro úplnost žalovaná svůj právní názor o inominátní smlouvě i v odůvodnění odvolání zdůrazňuje. Připouští, že s M.P. žalovaný 15. 4. 2002 uzavřel smlouvu o umístění reklamy, nicméně zde je žalovaný přesvědčen, že jde o inominátní smlouvu v režimu § 51 občanského zákoníku, nikoliv o smlouvu nájemní v režimu §§ 663 a násl. občanského zákoníku, jak posoudil soud prvního stupně. U inominátní smlouvy určují obsah smlouvy pouze a jen její smluvní strany, v tomto případě žalovaný a M. P., nikoliv žalobce. Pouze smluvní strany si smlouvou upravují vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah smlouvy, která je právním důvodem jejich vzniku. Vůlí smluvních stran v tomto případě bylo umožnit žalovanému nástřik reklamy na stěnu rodinného domu na dobu 5 let za úplatu. Nešlo o sjednání nájmu, a to bez ohledu na formulaci a užití pojmů jako „pronajmout“, „pronájem“. Vůlí smluvních stran nebylo uzavřít nájemní smlouvu. Konstrukci nájemní smlouvy účelově pro podanou žalobu vytvořil žalobce. Bylo na nalézacím soudu na základě provedeného dokazování posoudit, jaká byla skutečná vůle stran smlouvy, když v tomto případě žalobce nebyl stranou uzavírají smlouvu o umístění reklamy a nemůže tvrdit, jaká byla vůle smluvních stran v okamžiku jejího uzavírání. Základním pojmovým znakem nájemní smlouvy je přenechání věci pronajímatelem nájemci za úplatu, aby ji dočasně užíval nebo z ní bral užitky. Povinnost přenechat předmět nájmu do užívání zahrnuje povinnost odevzdací, udržovací a povinnost držet se zásahů do řádného užívání věci nájemcem. V dané věci došlo pouze k dohodě objednavatele a obstaravatele, že obstaravatel poskytne za úplatu na dobu 5 let plochu na zdi obytného domu ve vlastnictví obstaravatele pro nástřik reklamy s logem žalovaného s tím, že žalovaný si reklamu zhotoví na svůj náklad. Na základě smlouvy o umístění reklamy tedy nedošlo k odevzdání věci, respektive k předání věci do dispozice žalovanému. Obstaravatel se dokonce ve smlouvě zavázal pečovat o reklamu s péčí řádného hospodáře a zajistit údržbu reklamy. Protože mezi žalovaným a M. P. byla uzavřena smlouva inominátní, nikoliv smlouva nájemní, nevztahuje se na ni jakékoliv ustanovení občanského zákoníku nájemní smlouvy, tedy ani § 676 odst. 2 o obnovení nájemní smlouvy za týchž podmínek, za jakých byla smlouva sjednána původně. Smlouva o umístění reklamy byla uzavřena na dobu 5 let a její účinnost skončila dnem 15. 4. 2007. Úplata po dobu 5 let byla dle smlouvy zcela uhrazena M. P., což potvrzuje i žalobce, pokud se domáhá tzv. nájemného až za dobu po uplynutí smlouvou sjednaných 5 let. Žalobci tedy nevznikl jakýkoliv nárok na úplatu v souvislosti se smlouvou o umístění reklamy. Žalovaný je proto přesvědčen, že v tomto případě není žalobce aktivně legitimován k podání žaloby, neboť na něho nikdy nepřešla práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o umístění reklamy. Vzhledem ke shora uvedenému ani uplatněný nárok na úhradu nákladů vynaložených na uvedení plochy do stavu před umístěním reklamy není oprávnění, jelikož ze smlouvy o umístění reklamy nevyplývá povinnost žalovaného uvést plochu po uplynutí 5 let do původního stavu jako před umístěním reklamy. Žalobci nemohl vzniknout ani nárok na případné bezdůvodné obohacení, jelikož nebylo v možnostech žalovaného jakkoli ovlivnit, zda se bude reklamní nástřik s logem nadále nacházet na budově žalobce. Žalobce mohl obratem po ukončení smlouvy o umístění reklamy reklamní nástřik odstranit či nanést nástřik nový, pro nového uživatele reklamy. Pokud by byl takový postup žalobce obecně legitimní, docházelo by k množství sporů vyvolaných tím, že poskytovatel reklamní plochy po ukončení smlouvy o umístění reklamy reklamu z jakéhokoliv důvodu neodstraní. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že uzavřená smlouva není smlouvou inominátní, což je podstatou odvolací argumentace žalovaného, potom nárok žalobce není oprávněn ani z následujících důvodů. Nemohlo dojít k prodloužení doby účinnosti smlouvy o umístění reklamy podle § 676 odst. 2 občanského zákoníku, jelikož objednatel – žalovaný, neměl na dalším umístění reklamy za cenu 45.000 Kč ročně zájem, což také sdělil žalobci. Při nástřiku reklamy jde o specifický postup, kdy nelze aplikovat § 676 odst. 2 občanského zákoníku, jelikož žalovaný neměl plochu ve svém držení. Potud byl žalobce přesvědčen, že smlouva o umístění reklamy je i přes uplynutí 5 let účinná, nepostupoval podle ní a žalovanému nefakturoval úplaty za umístění reklamy. Účelově se ozval až po 14 měsících. Z jednání žalobce bylo zřejmé, že smlouva o umístění reklamy zanikla dnem 15. 4. 2007. Ohledně úroků z prodlení platí, že žalovaný podle smlouvy měl hradit úplatu až na základě faktury, jejíž vystavení bylo povinností žalobce. Dosud však žádnou fakturu žalovaný neobdržel, není proto v prodlení s úhradou. Žalovaný nebyl povinen odstranit reklamu na vlastní náklady a nesouhlasí s tvrzením žalobce, že bylo jeho povinností ji odstranit podle § 682 občanského zákoníku. Zde je uložena nájemci povinnost vrátit pronajatou věc ve stavu odpovídajícím sjednanému způsobu užívání. Až v případě, kdy nebyl způsob užívání sjednán, musí nájemce věc vrátit ve stavu, v jakém je převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Ve smlouvě o umístění reklamy však byl způsob užívání plochy sjednán, a proto žalovaný nebyl povinen uvést plochu do původního stavu. Tomuto odpovídá i § 667 odst. 2 občanského zákoníku, změna na věci byla provedena se souhlasem obstaravatele a žalovaný tak po skončení účinnosti smlouvy nebyl povinen uvést věc na své náklady do původního stavu. Žalovaný nesouhlasí s výší nákladů vynaložených žalobcem na odstranění reklamy, když předložil důkaz o možnosti odstranit reklamu za zcela jinou částku, než je žalobcem žalovaných 47.300 Kč. Dle Ing. R. . z oboru reklamní činnost a realitní činnost by náklady na odstranění reklamy nepřevýšily částku 10.100 Kč bez DPH, za odstranění reklamy na ploše 100 m2. Žalobce však do nákladů na odstranění reklamy kromě přijetí velmi drahé nabídky na odstranění reklamy zahrnul také plochu štítu o ploše 160 m2 a je tedy otázkou, zda nejde o účelově vynaložené náklady na odstranění reklamy a náhradu škody požadovanou v rozporu s § 415 občanského zákoníku. Z těchto důvodů se žalovaný domáhá změny rozsudku tak, aby žaloba byla zcela zamítnuta a žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve všech stupních. Ve vyjádření k odvolání žalobce navrhl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit. Poukázal, že se stanoviskem o tzv. inominátní smlouvě přichází žalovaný až poté, kdy věc byla již posuzována okresním a krajský soudem a následně okresnímu soudu vrácena, a to až v momentě, kdy bylo řízení k návrhu stran zkoncentrováno. Po celou předchozí dobu i žalovaný setrvával na stanovisko, že jde o smlouvu nájemní. Důvodem zrušovacího usnesení odvolacího soudu byla fakticky námitka žalovaného, že mu nebylo umožněno prokazovat uzavření nové nájemní smlouvy se sníženým nájemným. Je tedy zřejmé, že ani soudy obou stupňů neměly pochybnosti o povaze mezi účastníky uzavřené nájemní smlouvy. V daném případě obsahově a podle § 663 občanského zákoníku jde o nájemní smlouvu bez ohledu, jaký nese název. Žalovaný v minulosti tuto skutečnost nezpochybňoval a nyní se účelovým výkladem snaží měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Žalovaný akceptoval skončení podle zákona formou výpovědi a následně doplatil nájemné ve snížené výši za pokračující období nájemního vztahu. Již z tohoto doplacení je zřejmé, že neměl pochybnost, že jde o nájemní vztah. Samotné tvrzení žalovaného a hodnocení, že jde o inominátní smlouvu bylo navíc učiněno až po koncentraci řízení. Pokud nově tvrdí, že vůlí stran bylo uzavřít jinou, než nájemní smlouvu, aniž by to nějak prokazoval, jedná se o nové skutkové tvrzení. Jinak řečeno, o překonání koncentrace by bylo možné uvažovat pouze, pokud by své tvrzení o úmyslu uzavřít jinou, než nájemní smlouvu, uvedl žalovaný právě před touto koncentrací. Pokud jde o námitku nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobce, i tuto nutno hodnotit jako účelovou, když jí reaguje žalovaný na pro sebe nepříznivý stav založený prvotním rozhodnutím nalézacího soudu. Od počátku žalovaný se žalobcem jako s novým vlastníkem jednal, což nakonec korespondenci i ve vyjádření potvrdil. Pokud jde o odstranění reklamy, k tomu žalobce přistoupil, neboť žalovaný neplnil svoji zákonnou povinnost uvedení předmětu nájmu do původního stavu. Zde žalobce doplňuje, že nástřik nelze jednoduše přetřít novým nástřikem, ale musí předcházet sjednocení povrchu a nájemní smlouvu s novým nájemcem žalobce neuzavíral, dokud nebyl řádně smluvní vztah skončen. Povinnost odstranit nástřik lze dovodit z § 682 občanského zákoníku. Žalovaný použil svůj materiál na pronajatou plochu a po skončení nájmu měl tuto uklidit a nástřik odstranit. Pokud žalovaný zpochybňuje cenu odstranění svého nástřiku, potom k tomu byl opakovaně žalobcem vyzýván. Tuto možnost však opakovaně odmítal. Proto z důvodu nové nabídky k pronajmutí plochy žalobce musel odstranit nástřik za uvedenou částku a využil nejvýhodnější nabídku. Žalovaný teoretizuje, jak by mohl případně odstranit reklamu, pokud by ho žalobce odmítl na pozemek vpustit, nicméně pokud by takovýto postup žalobce volil, neměl by důvod žalovaného opakovaně vyzývat k odstranění nástřiku. Fakt, že byl pronajat pouze plášť budovy, respektive omítka, na kterou byl nanesen nástřik, nemění nic na tom, že jde o součást nemovitosti, která byla řádně vymezena a jako taková mohla tvořit předmět nájmu. Pokud žalovaný jednoznačně odmítl svoji povinnost odstranit nástřik, a to opakovaně, odstranil ho žalobce na vlastní náklady v doložené výši a rozsahu, a to na základě nejpříznivější nabídky. Krajský soud k odvolání žalovaného přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně jemu předcházejícího řízení (§§ 206, 212 o.s.ř.), při jeho charakteru řízení mimo výčet podle § 120 odst. 2 o.s.ř. v systému neúplné apelace (§ 205a o.s.ř.) s důrazem na revizi uplatněných důvodů podřaditelných pod hypotézu § 205 odst. 2 písm. d/, e/ a g/ o.s.ř. (neúplná skutková zjištění pro neprovedení navrhovaných důkazů, nesprávné skutkové závěry a nesprávné právní posouzení věci), a poté dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. O dané věci platí, že okresní soud v ní rozhodoval v pořadí podruhé, když první vydaný rozsudek ve věci okresní soud vydal mimo nařízené jednání a za souhlasu stran, při naplnění podmínek § 115a o.s.ř. Odvolací soud akceptoval správnost právního závěru nalézacího soudu, že v dané věci nejde o řízení podle § 120 odst. 2 o.s.ř., takže zvolený procesní postup obecně přichází v úvahu, nicméně uzavřel, že s ohledem na konkrétní, posuzovanou věc, skutková tvrzení žalobce, uplatněnou obranu žalovaného z podrobně odůvodněného odporu proti vydanému platebnímu rozkazu nutno posoudit tak, že prvostupňový soud neměl zákonné podmínky rozhodnout ve věci pouze na základě účastníky předložených listinných důkazů. Shodná stanoviska a tvrzení stran o možnosti buďto změny původní nájemní smlouvy, případně uzavření nové nájemní smlouvy s nájemným tentokrát ve výši 20.000 Kč (zde jsou skutková tvrzení a skutkové verze stran shodné) zakládají totiž pochybnost o naplnění zákonných podmínek pro závěr o době skončení nájmu podle § 676 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, jak na základě tohoto právního názoru žalobce žaluje dlužné nájemné. Při existenci této důvodné pochybnosti o základu nároku z titulu dluhu na nájemném za rozhodné žalované období podle odvolacího soudu okresní soud neměl podmínky pro jím zvolený procesní postup, a totéž platí i ve vztahu k námitkám žalovaného, že uplatněné nároky odporují dobrým mravům, když okresní soud z pohledu kritérií § 3 občanského zákoníku věc ani nijak neřešil a s těmito námitkami se nevypořádával. Z těchto důvodů odvolací soud shledal předčasný i závěr okresního soudu o opodstatněnosti nároku žalobce v částce 47.300 Kč za odstranění nástřiku reklamy žalovaného. O posuzované věci odvolací soud především uzavírá, že z obsahu spisu se nepodávají a odvoláním ani nebyly uplatněny procesní vady charakteru a s dopadem na věcnou nesprávnost vydaného rozsudku (odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), o nichž jinak platí, že je odvolací soud povinen k nim přihlédnout a zohlednit je ex offo, tedy i bez toho, že by byly namítány. Ohledně rozsahu skutkových zjištění a přijatých skutkových závěrů soudu prvního stupně odvolací soud uzavírá, že okresní soud ve věci provedl veškeré stranami navrhované důkazy, učinil tak procesně včetně toho, že je následně rovněž správně a v souladu s kritérii § 132 o.s.ř. vyhodnotil v jejich jednotlivosti i ve vzájemné podmíněnosti, současně pak přihlédl ke všemu, co v řízení vyplynulo a co uvedli sami jeho účastníci. Odvolací soud proto na odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, které nevybočuje z mezí kritérií § 157 odst. 2 o.s.ř. odkazuje, neboť z nich dílčím a současně komplexním způsobem vyplývá hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tedy myšlenková činnost soudu, kterou provedeným důkazům přisuzuje hodnotu závažnosti pro vydané rozhodnutí, hodnotu zákonnosti a především i hodnotu pravdivosti a věrohodnosti. Okresní soud podrobně a zevrubně rozebral, které skutečnosti, o nichž důkazy pro rozhodnutí významné a zákonné podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (prokázané) a které nikoliv (viz rozsudek NS ČR pod sp. zn. 33Cdo 5251/2009). Odvolací soud skutkové závěry soudu prvního stupně a jejich vyhodnocení, jako podklad pro návazně přijaté právní závěry, které okresní soud rovněž v odůvodnění rozsudku vyjádřil, akceptuje a ztotožňuje se s nimi. Neobstojí proto pouze v obecné rovině namítané odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. d/ a e/ o.s.ř., neboť odvolatel především ani nekonkretizuje, které konkrétní jím navrhované důkazy neměl soud prvního stupně provést, když současně z obsahu spisu se podává, že okresní soud provedl veškeré stranami navrhované důkazy a upustil pouze od důkazů, na jejichž realizaci strany již nadále netrvaly, v případě žalovaného o listinný důkaz, vyjádření M. Ž. (viz protokol o jednání z 16. 6. 2011 č.l. 140). Tytéž nedostatky odvolací argumentace nutno shledat i v případě namítaného odvolacího důvodu nesprávných skutkových závěrů, neboť jak plyne podle rozsudku NS ČR pod sp. zn. 32Cdo 3520/2010 skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ust. § 132 o.s.ř., protože soud nevzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, respektive vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků, nebo vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ust. §§ 133 až 135 o.s.ř. Okresní soud zejména z účastnického výslechu žalobce, svědkyně T. Š. a z písemností, vzájemné korespondence stran včetně faktury ze dne 28. 10. 2008 č. 3/8/2008 (č.l. 6) a příjmové stvrzenky č. 03/08/2008 ze dne 25. 8. 2008 ohledně odstranění nástřiku reklamy žalovaného na štítu domu žalobce a při koncentraci řízení, když v této souvislosti žalovaný nedoplnil svá skutková tvrzení a neučinil žádné další důkazní návrhy, dospěl k závěru, že žalobce prokázal veškerá svá skutková tvrzení ze žaloby. Odvolací soud akceptuje rovněž správné právní závěry, k nimž okresní soud na shora uvedeném skutkovém základě dospěl, neboť uzavírá, že na ni určil správně dopadající právní předpisy, tyto si rovněž zcela správně vyložil a z uvedeného důvodu bezchybně, přesvědčivě, přiléhavě a s vyčerpáním všech pro věc rozhodných skutečností a argumentů aplikoval. Předmětem sporu je zaplacení celkové částky 81.030 Kč s úrokem z prodlení, které se domáhá žalobce z titulu smlouvy z 15. 4. 2002 označené jako smlouva o umístění reklamy a kterou uzavřel žalovaný s M. P., právním předchůdcem žalobce, který kupní smlouvou z 29. 8. 2006 nabyl vlastnické právo k předmětné nemovitosti, jejíž část byla předmětem smlouvy o umístění reklamy. Spornou smlouvou došlo k pronájmu části plochy zdi domu č.l. 871 v Jeseníku a tato plocha byla žalovaným využita pro nástřik reklamy. Nájem byl sjednán na dobu určitou 5ti roků, do 15. 4. 2007. Předmětem sporu je částka 22.480 Kč a 11.250 Kč, což jsou alikvotní podíly z ročního nájemného 45.000 Kč (3.750 Kč měsíčně) za období od dubna do prosince 2007 včetně a od ledna do června 2008 včetně. Za toto období mělo být zaplaceno celkem 56.250 Kč a žalovaný k datu zahájení řízení z tohoto titulu uhradil pouze 22.520 Kč. Na dluhu na nájemném tak žalobce uplatnil částku 33.730 Kč. Zbývajících 47.300 Kč představují náklady vynaložené žalobcem na odstranění reklamního nástřiku z předmětu nájmu za situace, kdy žalovaný reklamní nástřik neodstranil. Především se lze beze zbytku a zcela ztotožnit se správným argumentem žalovaného z odvolání, že zcela nerozhodná pro věc a její posouzení je skutečnost, že až v průběhu řízení přišel žalovaný s verzí a právním názorem, že předmětná smlouva, z níž žalobce uplatněný nárok dovozuje, je nikoliv smlouvou nájemní, ale inominátní. Koncentrace, k níž okresní soud usnesením ze dne 29. 3. 2011, č. j. 9C 270/2009-126, přistoupil, je z tohoto pohledu a ve vztahu k právnímu hodnocení věci zcela nerozhodná, neboť se týká výlučně a pouze skutku a skutkových zjištění, respektive zahrnuje povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Neobstojí nicméně argument žalovaného, že okresní soud spornou smlouvu právně nekvalifikoval a z tohoto důvodu je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Naopak okresní soud zcela adresně a jmenovitě odkázal na právní normy, pod něž právní posouzení věci podřadil a z nichž zcela jednoznačně vyplývá přijatý právní názor, že v daném případě smlouvu z 15. 4. 2002 hodnotí jako smlouvu nájemní. Toto jeho právní posouzení věci odvolací soud akceptuje a ztotožňuje se s ním, když podle § 663 občanského zákoníku nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky. Pokud platí, že při posuzování smlouvy z hlediska jejího zařazení pod příslušný smluvní typ je rozhodné nikoliv její označení, nýbrž její obsah a až smlouva, jejíž obsah neodpovídá žádnému ze smluvních typů upravených v občanském či obchodním zákoníku, tzn. taková smlouva, která neobsahuje podstatné části některé z pojmenovaných smluv není stižena neplatností, nýbrž jde o smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 51 občanského zákoníku (viz usnesení NS ČR sp. zn. 23Cdo 1604/2010), potom předmětná smlouva nepochybně bez ohledu na terminologii, kterou užívá a podle jednotlivých v zákoně upravených typů smluv směšuje, je smlouvou nájemní. Je totiž nepochybné, že právní předchůdce žalobce, tedy pronajímatel, přenechal za úplatu žalovanému, tedy nájemci, věc, zde konkrétně část věci, část štítové zdi, aby ji dočasně, tedy ve sjednané době 5 roků užíval způsobem, který si strany jednoznačně dohodly v rámci své smluvní autonomie. Výrazem principu privátní autonomie v občanskoprávních vztazích, zvláště principu smluvní autonomie je, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda, vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případě občanskoprávního styku zvolí (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 33Odo 1702/2006). Pokud předmětem pronájmu a ekonomickým cílem pro žalovaného bylo umístění své reklamy na viditelné štítové zdi domu žalobce, respektive jeho právního předchůdce a v případě žalobce finanční plnění za toto omezení svého vlastnického práva nakládat libovolně s předmětem svého vlastnictví, potom pouze z tohoto důvodu a při naplnění všech esenciálních znaků nájemní smlouvy shora nelze akceptovat právní názor žalovaného, jak okresní soud správně uzavřel, a to v souladu se stanoviskem žalobce, neboť jde o postoj naprosto účelový, zpochybněný postupy a jednáním žalovaného ve vztahu k žalobci ať už jde o dodatečnou úhradu části nedoplatku nájemného, návrh nové nájemní smlouvy. Vzhledem k tomuto závěru soudů obou stupňů pak neobstojí námitka o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, neboť je zcela jednoznačné, že v případě nájemní smlouvy a jak správně uzavřel již soud prvního stupně, došlo po uplynutí sjednané doby nájmu, tedy po 15. 4. 2007, k jejímu obnovení za původních podmínek (§ 676 odst. 1, 2 občanského zákoníku), přičemž v souladu s touto částí platného ujednání ze smlouvy ze dne 15. 4. 2002 došlo k ukončení nájmu až výpovědí ze strany žalobce pro řádné neplacení nájemného ke dni 30. 6. 2008. Důsledkem těchto právních úvah a závěrů je, že okresní soud zcela správně zavázal žalovaného zaplatit žalobci alikvotní částky dluhu na nájemném za rozhodné období od dubna 2007 do června 2008 včetně, a to v částkách 22.480 Kč a 11.250 Kč, přičemž odvolací soud akceptuje rovněž správnost závěru a právního názoru soudu prvního stupně stran příslušenství, úroků z prodlení v případě částky 22.480 Kč od 16. 4. 2007 a z částky 11.250 Kč od 16. 4. 2008. Argumenty žalovaného o fakturační povinnosti shodně se soudem prvního stupně odvolací soud hodnotí jako bezpředmětné a irelevantní. Nepochybné je, že žalovaný, jako nájemce, byl povinen dohodnuté nájemné k sjednanému termínu, který byl dohodnut konkrétně, určitě a jednoznačně zaplatit a povinnost platby není vázána v žádném případě na fakturu ze strany žalobce, neboť faktura je pro splatnost nájemného irelevantní. V této souvislosti nelze přehlédnout, že činí faktura povinnost vyplývající z dřívějšího hospodářského zákoníku a upravena vyhl. č. 154/75 Sb. byla zrušena k 1. 5. 1990 přijetím obchodního zákoníku (zákon č. 103/90 Sb.), přičemž pokud si strany sjednaly v článku 3 sporné smlouvy, že úplatu bude obstaravatel fakturovat 1x ročně, a to vždy k 15. dubnu daného roku po dobu platnosti smlouvy, když faktura je splatná do 14 dnů ode dne obdržení, potom jde o vymezení povinností žalovaného jako „objednavatele“ a na určení okamžiku splatnosti vždy k 15. 4. daného roku nemůže mít vzhledem k tomu, že jde pouze o určení způsobu platby vliv. Objektivní možnost vykonání práva je tak dána okamžikem, kdy žalobce mohl nejdříve o splnění požádat, tedy dnem, který následuje po dohodnutém termínu splatnosti ročního nájemného (k tomu viz rozsudek NS ČR sp. zn. 28Cdo 111/2005). Z týchž důvodů, jak uzavřel soud prvního stupně, odvolací soud akceptuje přijatý právní názor, že uplatněný nárok na zaplacení nájemného ve výši 33.730 Kč v konkrétní věci není v rozporu s dobrými mravy, a to právě v návaznosti na předžalobní korespondenci účastníků, z níž okresní soud pro účely svého rozhodnutí vycházel a z níž jednoznačně vyplynulo, že žalovaný neměl ochotu zaplatit ani nájemné ani odstranit reklamní plochu, ačkoliv mu podle obsahu smlouvy bylo známo, že po datu 15. 4. 2007 z nájemní smlouvy ze dne 15. 4. 2002 zůstal nástřik reklamní plochy žalovaného na domě žalobce. Zcela a v plném rozsahu pak odvolací soud akceptuje veškeré vyčerpávající právní závěry soudu prvního stupně stran povinnosti úhrady žalovaného žalobci v případě částky 47.300 Kč, představující plnění, které žalobce poskytl třetímu subjektu za odstranění reklamní plochy. Základ tohoto nároku žalobce je dán v § 682 občanského zákoníku a obsahu nájemního vztahu tak, jak okresní soud shora rozebral. Nepochybné totiž je, že byla-li předmětem nájemního vztahu fasáda štítové zdi domu ve vlastnictví žalobce a byl dohodnut způsob užívání, konkrétně nástřik reklamy žalovaného, potom bylo povinností žalovaného vrátit pronajatou věc, zde část věci, ve stavu, v jakém ji převzal, a to i s případným přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Pokud žalovaný této své povinnosti ze zákona nedostál, a to ani přes opakované a žalovaným připouštěné výzvy k tomuto jednání ze strany žalobce, potom v rozsahu této částky lze dospět k závěru, že jí odpovídá hypotéza § 454 občanského zákoníku, což znamená, že v tomto rozsahu žalobce za žalovaného plnil to, co po právu měl plnit sám. Ze všech shora rozebraných důvodů odvolací soud podle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně nákladového výroku, v němž okresní soud rovněž nepochybil, pokud při jejich bezchybném propočtu podle § 151 odst. 2 o.s.ř. přisoudil plně úspěšnému žalobci oproti neúspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení v plném rozsahu (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) při rovněž bezchybném určení lhůty i k plnění a platebního místa (§§ 160 odst. 1 o.s.ř. a 149 odst. 1 o.s.ř.). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve prospěch opět plně úspěšného žalobce s tím, že sestávají ze sazby odměny advokáta podle vyhl. 484/2000 Sb. v platném znění 21.080 Kč, ze 2 režijních paušálů za vyjádření a účast u odvolacího jednání 2x 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. v platném znění), tj. 600 Kč, ze ztráty času 4 půlhodiny á 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ vyhl. č. 177/96 Sb. v platném znění) a z cestovného 733 Kč. V součtu jde o náklady 22.813 Kč a spolu s 20% DPH, což je 4.562,60 Kč (§ 137 o.s.ř.), náklady odvolacího řízení žalobce činí celkem 27.376 Kč. Splatnost a platební místo byly určeny totožně jako v případě nákladů řízení před soudem prvního stupně. P o u č e n í : Dovolání n e n í přípustné, ledaže k dovolání podanému do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku k Nejvyššímu soudu ČR v Brně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Olomouci dne 28. 2. 2012 JUDr. Dana Dorazilová pověřený člen senátu Za správnost vyhotovení: Mgr. Ivana Pikalová v.r. Leona Gedeonová předsedkyně senátu 12Co 431/2011-199 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Ivany Pikalové a soudců JUDr. Dany Dorazilové a Mgr. Pavla Telce  ve věci žalobce P.   Š., nar. xxx, bytem xxx,  zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Sedláčkem ml., Šumperk, nám. Míru 9, proti žalovanému SULKO, s.r.o., Zábřeh Československé armády 861/28, IČ: 47976969, zastoupenému advokátkou Mgr. Hanou Markovskou, Šumperk, Masarykovo nám. 11, o částku 81.030 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 6. 2011, č. j. 9C 270/2009-156, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu    s e    potvrzuje. II. Žalovaný   je povinen  zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení 27.376 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Josefa Sedláčka, ml. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 81.030 Kč s ročním úrokem z prodlení u částky 22.480 Kč podle jeho specifikace od 16. 4. 2007 do zaplacení, z částky 11.250 Kč podle jeho specifikace od 16. 4. 2008 do zaplacení, z částky 47.300 Kč podle jeho specifikace od 1. 3. 2009 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále žalovanému  uložil zaplatit žalobci náklady řízení 83.835,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Josefa Sedláčka, ml. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání s námitkou odvolacích důvodů, že soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem a k označeným důkazům strany žalované, neúplně zjistil skutkový stav věci, na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především se okresní soud nevypořádal s názorem žalovaného, že předmětná smlouva byla uzavřena jako smlouva inominátní. To žalovaný tvrdil ve vyjádření k žalobě z 15. 6. 2011 i v závěrečném návrhu ze dne 18. 6. 2011. Pokud žalobce tvrzení žalovaného, že ve sporné věci jde o smlouvu inominátní, nikoliv o smlouvu nájemní, uvedla až po uplynutí lhůty k uvedení rozhodných skutečností o věci samé a k označení důkazů k jejich prokázání, je žalovaný přesvědčen, že toto tvrzení není uvedením rozhodné skutečnosti ani důkazem. Jde pouze o právní kvalifikaci dané věci, na niž se soudem dané lhůty nevztahují. Proto se měl touto skutečností soud ve svém rozhodnutí zabývat. Pokud se okresní soud nevypořádal se všemi námitkami žalovaného, porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami účastníků způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí a zpravidla i protiústavnost (viz nálezy ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 183/03, I. ÚS 74/06, sp. zn. III. ÚS 529/06, I. ÚS 2568/07, sp. zn. Pl ÚS 1/03). Pro úplnost žalovaná svůj právní názor o inominátní smlouvě i v odůvodnění odvolání zdůrazňuje. Připouští, že s M.P. žalovaný 15. 4. 2002 uzavřel smlouvu o umístění reklamy, nicméně zde je žalovaný přesvědčen, že jde o inominátní smlouvu v režimu § 51 občanského zákoníku, nikoliv o smlouvu nájemní v režimu §§ 663 a násl. občanského zákoníku, jak posoudil soud prvního stupně. U inominátní smlouvy určují obsah smlouvy pouze a  jen její smluvní strany, v tomto případě žalovaný a M. P., nikoliv žalobce. Pouze smluvní strany si smlouvou upravují vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah smlouvy, která je právním důvodem jejich vzniku. Vůlí smluvních stran v tomto případě bylo umožnit žalovanému nástřik reklamy na stěnu rodinného domu na dobu 5 let za úplatu. Nešlo o sjednání nájmu, a to bez ohledu na formulaci a užití pojmů jako „pronajmout“, „pronájem“. Vůlí smluvních stran nebylo uzavřít nájemní smlouvu. Konstrukci nájemní smlouvy účelově pro podanou žalobu vytvořil žalobce. Bylo na nalézacím soudu na základě provedeného dokazování posoudit, jaká byla skutečná vůle stran smlouvy, když v tomto případě žalobce nebyl stranou uzavírají smlouvu o umístění reklamy a nemůže tvrdit, jaká byla vůle smluvních stran v okamžiku jejího  uzavírání. Základním pojmovým znakem nájemní smlouvy je přenechání věci pronajímatelem nájemci za úplatu, aby ji dočasně užíval nebo z ní bral užitky. Povinnost přenechat předmět nájmu do užívání zahrnuje povinnost odevzdací, udržovací a povinnost držet se zásahů do řádného užívání věci nájemcem.  V dané věci došlo pouze k dohodě objednavatele a obstaravatele, že obstaravatel poskytne za úplatu na dobu 5 let plochu na zdi obytného domu ve vlastnictví obstaravatele pro nástřik reklamy s logem žalovaného s tím, že žalovaný si reklamu zhotoví na svůj náklad. Na základě smlouvy o umístění reklamy tedy nedošlo k odevzdání věci, respektive k předání věci do dispozice žalovanému. Obstaravatel se dokonce ve smlouvě zavázal pečovat o reklamu s péčí řádného hospodáře a zajistit údržbu reklamy. Protože mezi žalovaným a M. P. byla uzavřena smlouva inominátní, nikoliv smlouva nájemní, nevztahuje se na ni jakékoliv ustanovení občanského zákoníku  nájemní smlouvy, tedy ani § 676 odst. 2 o obnovení nájemní smlouvy za týchž podmínek, za jakých byla smlouva sjednána původně. Smlouva o umístění reklamy byla uzavřena na dobu 5 let a její účinnost skončila dnem 15. 4. 2007. Úplata po dobu 5 let byla dle smlouvy zcela uhrazena M. P., což potvrzuje i žalobce, pokud se domáhá tzv. nájemného až za dobu po uplynutí smlouvou sjednaných 5 let. Žalobci tedy nevznikl jakýkoliv nárok na úplatu v souvislosti se smlouvou o umístění reklamy. Žalovaný je proto přesvědčen, že v tomto případě není žalobce aktivně legitimován k podání žaloby, neboť na něho nikdy nepřešla práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o umístění reklamy. Vzhledem ke shora uvedenému ani uplatněný nárok na úhradu  nákladů vynaložených na uvedení plochy do stavu před umístěním reklamy není oprávnění, jelikož ze smlouvy o umístění reklamy nevyplývá povinnost žalovaného uvést plochu po uplynutí 5 let do původního stavu jako před umístěním reklamy. Žalobci nemohl vzniknout ani nárok na případné bezdůvodné obohacení, jelikož nebylo v možnostech žalovaného jakkoli ovlivnit, zda se bude reklamní nástřik s logem nadále nacházet na budově žalobce. Žalobce mohl obratem po ukončení smlouvy o umístění reklamy reklamní nástřik odstranit či nanést nástřik nový, pro nového uživatele reklamy. Pokud by byl takový postup žalobce obecně legitimní, docházelo by k množství sporů vyvolaných tím, že poskytovatel reklamní plochy po ukončení smlouvy o umístění reklamy reklamu z jakéhokoliv důvodu neodstraní. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že uzavřená smlouva není smlouvou inominátní, což je podstatou odvolací argumentace žalovaného, potom nárok žalobce není oprávněn ani z následujících důvodů. Nemohlo dojít k prodloužení doby účinnosti smlouvy o umístění reklamy podle § 676 odst. 2 občanského zákoníku, jelikož objednatel – žalovaný, neměl na dalším umístění reklamy za cenu 45.000 Kč ročně zájem, což také sdělil žalobci. Při nástřiku reklamy jde o specifický postup, kdy nelze aplikovat § 676 odst. 2 občanského zákoníku, jelikož žalovaný neměl plochu ve svém držení. Potud byl žalobce přesvědčen, že smlouva o umístění reklamy je i přes uplynutí 5 let účinná, nepostupoval podle ní a žalovanému nefakturoval úplaty za umístění reklamy. Účelově se ozval až po 14 měsících. Z jednání žalobce bylo zřejmé, že smlouva o umístění reklamy zanikla dnem 15. 4. 2007. Ohledně úroků z prodlení platí, že žalovaný podle smlouvy měl hradit úplatu až na základě  faktury, jejíž vystavení bylo povinností žalobce. Dosud však žádnou fakturu žalovaný neobdržel, není proto v prodlení s úhradou. Žalovaný nebyl povinen odstranit reklamu na vlastní náklady a nesouhlasí  s tvrzením žalobce, že bylo jeho povinností ji odstranit podle § 682 občanského zákoníku. Zde je uložena nájemci povinnost vrátit pronajatou věc ve stavu odpovídajícím sjednanému způsobu užívání. Až v případě, kdy nebyl způsob užívání sjednán, musí nájemce věc vrátit ve stavu, v jakém je převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Ve smlouvě o umístění reklamy však byl způsob užívání plochy sjednán, a proto žalovaný nebyl povinen uvést plochu do původního stavu. Tomuto odpovídá i § 667 odst. 2 občanského zákoníku, změna na věci byla provedena se souhlasem obstaravatele a žalovaný tak po skončení účinnosti smlouvy nebyl povinen uvést věc na své náklady do původního stavu. Žalovaný nesouhlasí s výší nákladů vynaložených žalobcem na odstranění reklamy, když předložil důkaz o možnosti odstranit reklamu za zcela jinou částku, než je žalobcem žalovaných 47.300 Kč. Dle Ing. R. . z oboru reklamní činnost a realitní činnost by náklady na odstranění reklamy nepřevýšily částku 10.100 Kč bez DPH, za odstranění reklamy na ploše 100 m2. Žalobce však do nákladů na odstranění reklamy kromě přijetí velmi drahé nabídky na odstranění reklamy zahrnul také plochu štítu o ploše 160 m2 a je tedy otázkou, zda nejde o účelově vynaložené  náklady na odstranění reklamy a náhradu škody požadovanou v rozporu s § 415 občanského zákoníku. Z těchto důvodů se žalovaný domáhá změny rozsudku tak, aby žaloba byla zcela zamítnuta  a žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve všech stupních. Ve vyjádření k odvolání žalobce navrhl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdit. Poukázal, že se stanoviskem o tzv. inominátní smlouvě přichází žalovaný až poté, kdy věc byla již posuzována okresním a krajský soudem a následně okresnímu soudu vrácena, a to až v momentě, kdy bylo řízení k návrhu stran zkoncentrováno. Po celou předchozí dobu i žalovaný setrvával na stanovisko, že jde o smlouvu nájemní. Důvodem zrušovacího usnesení odvolacího soudu byla fakticky námitka žalovaného, že mu nebylo umožněno prokazovat uzavření nové  nájemní smlouvy se sníženým  nájemným. Je tedy zřejmé, že ani soudy obou stupňů neměly pochybnosti o povaze mezi účastníky uzavřené nájemní smlouvy. V daném případě obsahově a podle § 663 občanského zákoníku jde o nájemní smlouvu bez ohledu, jaký nese název. Žalovaný v minulosti tuto skutečnost nezpochybňoval a nyní se účelovým výkladem snaží měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Žalovaný akceptoval skončení podle zákona formou výpovědi  a následně  doplatil nájemné ve snížené výši za pokračující období nájemního vztahu. Již z tohoto doplacení je zřejmé, že neměl pochybnost, že jde o nájemní vztah. Samotné tvrzení žalovaného a hodnocení, že jde o inominátní smlouvu bylo navíc učiněno až po koncentraci řízení. Pokud nově tvrdí, že vůlí stran bylo uzavřít jinou, než nájemní smlouvu, aniž by to nějak prokazoval, jedná se o nové skutkové tvrzení. Jinak řečeno, o překonání koncentrace by bylo možné uvažovat pouze, pokud by své tvrzení o úmyslu uzavřít jinou, než nájemní smlouvu, uvedl žalovaný právě před touto koncentrací. Pokud jde o námitku nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobce, i tuto nutno hodnotit jako účelovou, když jí reaguje žalovaný na pro sebe nepříznivý stav založený prvotním rozhodnutím nalézacího soudu. Od počátku žalovaný se žalobcem jako s novým vlastníkem jednal, což nakonec korespondenci i ve vyjádření potvrdil. Pokud  jde o odstranění reklamy, k tomu žalobce přistoupil, neboť žalovaný  neplnil svoji zákonnou povinnost uvedení předmětu nájmu do původního stavu. Zde žalobce doplňuje, že nástřik nelze jednoduše přetřít novým  nástřikem, ale musí předcházet sjednocení povrchu a nájemní smlouvu s novým nájemcem žalobce neuzavíral, dokud nebyl řádně smluvní vztah skončen. Povinnost odstranit nástřik lze dovodit z § 682 občanského zákoníku. Žalovaný použil svůj materiál na pronajatou plochu a po skončení nájmu měl tuto uklidit a nástřik odstranit. Pokud žalovaný zpochybňuje cenu odstranění svého nástřiku, potom k tomu byl opakovaně žalobcem vyzýván. Tuto možnost však opakovaně odmítal. Proto z důvodu nové nabídky k pronajmutí plochy žalobce musel odstranit nástřik za uvedenou částku a využil nejvýhodnější nabídku. Žalovaný teoretizuje, jak by mohl případně odstranit reklamu, pokud by ho žalobce odmítl na pozemek vpustit, nicméně pokud by takovýto postup žalobce volil, neměl by důvod žalovaného opakovaně vyzývat k odstranění nástřiku. Fakt, že byl pronajat pouze plášť budovy, respektive  omítka, na kterou byl nanesen nástřik, nemění nic na tom, že jde o součást nemovitosti, která byla řádně vymezena a jako taková mohla tvořit předmět nájmu. Pokud žalovaný jednoznačně odmítl svoji povinnost odstranit nástřik, a to opakovaně, odstranil ho žalobce na vlastní náklady v doložené výši a rozsahu, a to na základě nejpříznivější nabídky. Krajský soud k odvolání žalovaného přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně jemu předcházejícího řízení (§§ 206, 212 o.s.ř.), při jeho charakteru řízení mimo výčet podle § 120 odst. 2 o.s.ř. v systému neúplné apelace (§ 205a o.s.ř.) s důrazem na revizi uplatněných důvodů podřaditelných pod hypotézu § 205 odst. 2 písm. d/, e/ a g/ o.s.ř. (neúplná skutková zjištění pro neprovedení navrhovaných důkazů, nesprávné skutkové závěry a nesprávné právní posouzení věci), a poté dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. O dané věci platí, že okresní soud v ní rozhodoval v pořadí podruhé, když první vydaný rozsudek ve věci okresní soud vydal mimo nařízené jednání a za souhlasu stran, při naplnění podmínek § 115a o.s.ř. Odvolací soud akceptoval správnost právního závěru nalézacího soudu, že v dané věci nejde o řízení podle § 120 odst. 2 o.s.ř., takže zvolený procesní postup obecně přichází v úvahu, nicméně uzavřel, že s ohledem na konkrétní, posuzovanou věc, skutková tvrzení žalobce, uplatněnou obranu žalovaného z podrobně odůvodněného odporu proti vydanému platebnímu rozkazu nutno posoudit tak, že prvostupňový soud neměl zákonné podmínky rozhodnout ve věci pouze na základě účastníky předložených listinných důkazů. Shodná stanoviska a tvrzení stran o možnosti buďto změny původní nájemní smlouvy, případně uzavření nové  nájemní smlouvy s nájemným tentokrát ve výši 20.000 Kč (zde jsou skutková tvrzení a skutkové verze stran shodné) zakládají totiž pochybnost o naplnění zákonných podmínek pro závěr o době skončení nájmu podle § 676 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, jak na základě tohoto právního názoru žalobce žaluje dlužné nájemné. Při existenci této důvodné pochybnosti o základu nároku z titulu dluhu na nájemném za rozhodné žalované období podle odvolacího soudu okresní soud neměl podmínky pro jím zvolený procesní postup, a totéž platí i ve vztahu k námitkám žalovaného, že uplatněné nároky odporují dobrým mravům, když okresní soud z pohledu kritérií § 3 občanského zákoníku věc ani nijak neřešil a s těmito námitkami se nevypořádával. Z těchto důvodů odvolací soud shledal předčasný i závěr okresního soudu o opodstatněnosti nároku žalobce v částce 47.300 Kč za odstranění nástřiku reklamy žalovaného. O posuzované věci odvolací soud především uzavírá, že z obsahu spisu se nepodávají a odvoláním ani nebyly uplatněny procesní vady charakteru a s dopadem na věcnou nesprávnost vydaného rozsudku (odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), o nichž jinak platí, že je odvolací soud povinen k nim přihlédnout a zohlednit je ex offo, tedy i bez toho, že by byly namítány. Ohledně rozsahu skutkových zjištění a přijatých skutkových závěrů soudu prvního stupně odvolací soud uzavírá, že okresní soud ve věci provedl veškeré stranami navrhované důkazy, učinil tak procesně  včetně toho, že je následně rovněž správně a v souladu s kritérii § 132 o.s.ř. vyhodnotil v jejich jednotlivosti i ve vzájemné podmíněnosti, současně pak přihlédl ke všemu, co v řízení vyplynulo a co uvedli sami jeho účastníci. Odvolací soud proto na odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, které nevybočuje z mezí kritérií § 157 odst. 2 o.s.ř. odkazuje, neboť z nich dílčím a současně komplexním způsobem vyplývá hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tedy myšlenková činnost soudu, kterou provedeným důkazům přisuzuje hodnotu závažnosti pro vydané rozhodnutí, hodnotu zákonnosti a především i hodnotu pravdivosti a věrohodnosti. Okresní soud podrobně a zevrubně rozebral, které skutečnosti, o nichž důkazy pro rozhodnutí významné a zákonné podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (prokázané) a které nikoliv (viz rozsudek NS ČR pod sp. zn. 33Cdo 5251/2009). Odvolací soud  skutkové závěry soudu prvního stupně a jejich vyhodnocení, jako podklad pro návazně přijaté právní závěry, které okresní soud rovněž v odůvodnění rozsudku vyjádřil, akceptuje a ztotožňuje se s nimi. Neobstojí proto pouze v obecné rovině namítané odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. d/ a e/ o.s.ř., neboť odvolatel především ani nekonkretizuje, které konkrétní jím navrhované důkazy neměl soud prvního stupně provést, když současně z obsahu spisu se podává, že okresní soud provedl veškeré stranami navrhované důkazy a upustil pouze od důkazů, na jejichž realizaci strany již nadále netrvaly, v případě žalovaného o listinný důkaz, vyjádření M. Ž. (viz protokol o jednání z 16. 6. 2011 č.l. 140). Tytéž nedostatky odvolací argumentace nutno shledat i v případě namítaného odvolacího důvodu nesprávných skutkových závěrů, neboť jak plyne podle rozsudku NS ČR pod sp. zn. 32Cdo 3520/2010 skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ust. § 132 o.s.ř., protože soud nevzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů  nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, respektive vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků, nebo vyšly najevo jinak, z hlediska  závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ust. §§ 133 až 135 o.s.ř. Okresní soud zejména z účastnického výslechu žalobce, svědkyně T. Š. a z písemností, vzájemné korespondence stran včetně faktury ze dne 28. 10. 2008 č. 3/8/2008 (č.l. 6) a příjmové stvrzenky č. 03/08/2008 ze dne 25. 8. 2008 ohledně odstranění nástřiku reklamy žalovaného na štítu domu žalobce a při koncentraci řízení, když v této souvislosti žalovaný nedoplnil svá skutková tvrzení a neučinil žádné další důkazní návrhy, dospěl k závěru, že žalobce prokázal veškerá svá skutková tvrzení ze žaloby. Odvolací soud akceptuje rovněž správné právní závěry, k nimž okresní soud na shora uvedeném skutkovém základě dospěl, neboť uzavírá, že na ni určil správně dopadající právní předpisy, tyto si rovněž zcela správně vyložil a z uvedeného důvodu bezchybně, přesvědčivě, přiléhavě a s vyčerpáním všech pro věc rozhodných skutečností a argumentů aplikoval. Předmětem sporu je zaplacení celkové částky 81.030 Kč s úrokem z prodlení, které se domáhá žalobce z titulu smlouvy z 15. 4. 2002 označené jako smlouva o umístění reklamy a kterou uzavřel žalovaný s M. P., právním předchůdcem žalobce, který kupní smlouvou z 29. 8. 2006 nabyl vlastnické právo k předmětné nemovitosti, jejíž  část byla předmětem smlouvy o umístění reklamy. Spornou smlouvou došlo k pronájmu části plochy zdi domu č.l. 871 v Jeseníku a tato plocha byla žalovaným využita pro nástřik reklamy. Nájem byl sjednán na dobu určitou 5ti roků, do 15. 4. 2007. Předmětem sporu je částka 22.480 Kč a 11.250 Kč, což jsou alikvotní podíly z ročního nájemného 45.000 Kč (3.750 Kč měsíčně) za období od dubna do prosince 2007 včetně a od ledna do června 2008 včetně. Za toto období mělo být zaplaceno celkem 56.250 Kč a žalovaný k datu zahájení řízení z tohoto titulu uhradil pouze 22.520 Kč. Na dluhu na nájemném tak žalobce uplatnil částku 33.730 Kč. Zbývajících 47.300 Kč představují náklady vynaložené žalobcem na odstranění reklamního nástřiku z předmětu nájmu za situace, kdy žalovaný reklamní nástřik neodstranil. Především se lze beze zbytku a zcela ztotožnit se správným argumentem žalovaného z odvolání, že zcela nerozhodná pro věc a její posouzení je skutečnost, že až v průběhu řízení přišel žalovaný s verzí a právním názorem, že předmětná smlouva, z níž žalobce uplatněný nárok dovozuje, je nikoliv smlouvou nájemní, ale inominátní. Koncentrace, k níž okresní soud usnesením ze dne 29. 3. 2011, č. j. 9C 270/2009-126, přistoupil, je z tohoto pohledu a ve vztahu k právnímu hodnocení věci zcela nerozhodná, neboť se týká výlučně a pouze skutku a skutkových zjištění, respektive zahrnuje povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Neobstojí nicméně argument žalovaného, že okresní soud spornou smlouvu právně nekvalifikoval a z tohoto důvodu je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Naopak okresní soud zcela adresně a jmenovitě odkázal na právní normy, pod něž právní posouzení věci podřadil a z nichž zcela jednoznačně vyplývá přijatý právní názor, že v daném případě smlouvu z 15. 4. 2002 hodnotí jako smlouvu nájemní. Toto jeho právní posouzení věci odvolací soud akceptuje a ztotožňuje se s ním, když podle § 663 občanského zákoníku nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu  nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval  nebo z ní bral i užitky. Pokud platí, že při posuzování smlouvy z hlediska jejího zařazení pod příslušný smluvní typ je rozhodné nikoliv její označení, nýbrž její obsah a až smlouva, jejíž obsah neodpovídá žádnému ze smluvních typů upravených v občanském či obchodním zákoníku, tzn. taková smlouva, která neobsahuje podstatné části některé z pojmenovaných smluv není stižena neplatností, nýbrž jde o smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 51 občanského zákoníku (viz usnesení NS ČR sp. zn. 23Cdo 1604/2010), potom předmětná smlouva nepochybně bez ohledu na terminologii, kterou užívá a podle jednotlivých v zákoně upravených typů smluv směšuje, je smlouvou nájemní. Je totiž nepochybné, že právní předchůdce žalobce, tedy pronajímatel, přenechal za úplatu žalovanému, tedy nájemci, věc, zde konkrétně část věci, část štítové zdi, aby ji dočasně, tedy ve sjednané době 5 roků užíval způsobem, který si strany jednoznačně dohodly v rámci své smluvní autonomie. Výrazem principu privátní autonomie v občanskoprávních vztazích, zvláště principu smluvní autonomie je, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda, vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případě občanskoprávního styku zvolí (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 33Odo 1702/2006). Pokud předmětem pronájmu a ekonomickým cílem pro žalovaného bylo umístění své reklamy na viditelné štítové zdi domu žalobce, respektive jeho právního předchůdce a v případě žalobce finanční plnění za toto omezení svého vlastnického práva nakládat libovolně s předmětem svého vlastnictví, potom pouze z tohoto důvodu a při naplnění všech esenciálních znaků nájemní smlouvy shora nelze akceptovat právní názor žalovaného, jak okresní soud správně uzavřel, a to v souladu se stanoviskem žalobce, neboť jde o postoj naprosto účelový, zpochybněný postupy a jednáním žalovaného ve vztahu k žalobci ať už jde o dodatečnou úhradu části nedoplatku nájemného, návrh nové nájemní smlouvy. Vzhledem k tomuto závěru soudů obou stupňů pak neobstojí  námitka o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, neboť je zcela jednoznačné, že v případě nájemní smlouvy a jak správně uzavřel již soud prvního stupně, došlo po uplynutí sjednané doby nájmu, tedy po 15. 4. 2007, k jejímu obnovení za původních podmínek (§ 676  odst. 1, 2 občanského zákoníku), přičemž v souladu s touto částí platného ujednání ze smlouvy ze dne 15. 4. 2002 došlo k ukončení nájmu až výpovědí ze strany žalobce pro řádné  neplacení nájemného ke dni 30. 6. 2008. Důsledkem těchto právních úvah a závěrů je, že okresní soud zcela správně zavázal žalovaného zaplatit žalobci alikvotní částky dluhu na nájemném za rozhodné období od dubna 2007 do června 2008 včetně, a to v částkách 22.480 Kč a 11.250 Kč, přičemž odvolací soud akceptuje rovněž správnost závěru a právního názoru soudu prvního stupně stran příslušenství, úroků z prodlení v případě částky 22.480 Kč od 16. 4. 2007 a z částky 11.250 Kč od 16. 4. 2008. Argumenty žalovaného o fakturační povinnosti shodně se soudem prvního stupně odvolací soud hodnotí jako bezpředmětné a irelevantní. Nepochybné je, že žalovaný, jako nájemce, byl povinen dohodnuté nájemné k sjednanému termínu, který byl dohodnut konkrétně, určitě a jednoznačně zaplatit a povinnost platby není vázána v žádném případě na fakturu ze strany žalobce, neboť faktura je pro splatnost nájemného irelevantní. V této souvislosti nelze přehlédnout, že činí faktura povinnost vyplývající z dřívějšího hospodářského zákoníku a upravena vyhl. č. 154/75 Sb. byla zrušena k 1. 5. 1990 přijetím obchodního zákoníku (zákon č. 103/90 Sb.), přičemž pokud si strany sjednaly v článku 3 sporné smlouvy, že úplatu bude obstaravatel fakturovat 1x ročně, a to vždy k 15. dubnu daného roku po dobu platnosti smlouvy, když faktura je splatná do 14 dnů ode dne obdržení, potom jde o vymezení povinností žalovaného jako „objednavatele“ a na určení okamžiku splatnosti vždy k 15. 4. daného roku nemůže mít vzhledem k tomu, že jde pouze o určení způsobu platby vliv. Objektivní možnost vykonání práva je tak dána okamžikem, kdy žalobce mohl nejdříve o splnění požádat, tedy dnem, který následuje po dohodnutém termínu splatnosti ročního nájemného (k tomu viz rozsudek NS ČR sp. zn. 28Cdo 111/2005). Z týchž důvodů, jak uzavřel soud prvního stupně, odvolací soud akceptuje přijatý právní názor, že uplatněný nárok na zaplacení nájemného ve výši 33.730 Kč v konkrétní věci není v rozporu s dobrými mravy, a to právě v návaznosti na předžalobní korespondenci účastníků, z níž okresní soud pro účely svého rozhodnutí vycházel a z níž jednoznačně vyplynulo, že žalovaný neměl ochotu zaplatit ani nájemné ani odstranit reklamní plochu, ačkoliv mu podle obsahu smlouvy bylo známo, že po datu 15. 4. 2007 z nájemní smlouvy ze dne 15. 4. 2002 zůstal nástřik reklamní plochy žalovaného na domě žalobce. Zcela a v plném rozsahu pak odvolací soud akceptuje veškeré vyčerpávající právní závěry soudu prvního stupně stran povinnosti úhrady žalovaného žalobci v případě částky 47.300 Kč, představující plnění, které žalobce poskytl třetímu subjektu za odstranění reklamní plochy. Základ tohoto nároku žalobce je dán v § 682 občanského zákoníku a obsahu nájemního vztahu tak, jak okresní soud shora rozebral. Nepochybné totiž je, že byla-li předmětem nájemního vztahu fasáda štítové zdi domu ve vlastnictví žalobce a byl dohodnut způsob užívání, konkrétně nástřik reklamy žalovaného, potom bylo povinností žalovaného vrátit pronajatou věc, zde část věci, ve stavu, v jakém ji převzal, a to i s případným přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Pokud žalovaný této své povinnosti ze zákona nedostál, a to ani přes opakované a žalovaným připouštěné výzvy k tomuto jednání ze strany žalobce, potom v rozsahu této částky lze dospět k závěru, že jí odpovídá hypotéza § 454 občanského zákoníku, což znamená, že v tomto rozsahu žalobce za žalovaného plnil to, co po právu měl plnit sám. Ze všech shora rozebraných důvodů odvolací soud podle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně nákladového výroku, v němž okresní soud rovněž nepochybil, pokud při jejich bezchybném propočtu podle § 151 odst. 2 o.s.ř. přisoudil plně úspěšnému žalobci oproti neúspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení v plném rozsahu (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) při rovněž bezchybném určení lhůty i k plnění a platebního místa (§§ 160 odst. 1 o.s.ř. a 149 odst. 1 o.s.ř.). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve prospěch opět plně úspěšného žalobce s tím, že sestávají ze sazby odměny advokáta podle vyhl. 484/2000 Sb. v platném znění 21.080 Kč, ze 2 režijních paušálů za vyjádření a účast u odvolacího jednání 2x 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. v platném znění), tj. 600 Kč, ze ztráty času 4 půlhodiny á 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ vyhl. č. 177/96 Sb. v platném znění) a z cestovného 733 Kč. V součtu jde o náklady 22.813 Kč a spolu s 20% DPH, což je 4.562,60 Kč (§ 137 o.s.ř.), náklady odvolacího řízení žalobce činí celkem 27.376 Kč. Splatnost a platební místo byly určeny totožně jako v případě nákladů řízení před soudem prvního stupně. P o u č e n í : Dovolání     n e n í    přípustné, ledaže k dovolání podanému do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku k Nejvyššímu soudu ČR v Brně dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V Olomouci dne 28. 2. 2012 JUDr. Dana Dorazilová pověřený člen senátu   Za správnost vyhotovení:                                                           Mgr. Ivana Pikalová v.r.  Leona Gedeonová                                                                          předsedkyně senátu