Dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má právo na náhradu škody dle § 147 odst. 2 IZ také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut proto, že stát nebo vyšší územní samosprávný celek po zahájení insolvenčního řízení podle § 143 odst. 4 insolvenčního zákona převzal všechny jeho dluhy nebo se za ně zaručil.

57Co 54/2012-113 U S N E S E N Í Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zdeňky Jurasové a soudkyň Mgr. Ivany Pavlíčkové a JUDr. Ilony Lövyové v právní věci žalobce Vak Bruntál a.s., se sídlem v Bruntále, tř. Práce č. 42, IČ: 47675861, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem v Praze 1, Týn č. 1049/3, proti žalovaným 1) FOCUS - METAL, s.r.o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova č. 399/11, IČ: 62303414, a 2) Ing. T. K., nar. X, bytem X, zastoupeným Mgr. René Gemmelem, advokátem v Ostravě-Moravské Ostravě, Poštovní č. 2, o základu nároku žalobce dle ust. § 147 z.č. 182/2006 Sb., k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 24.8.2011, č.j. 12C 27/2010-90, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Proti mezitímnímu rozsudku, jímž okresní soud v odstavci I. výroku rozhodl tak, že nárok uplatněný žalobcem na náhradu škody a jiné majetkové újmy dle § 147 z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) je zcela po právu a v odstavci II. výroku rozhodl o tom, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsahu konečném, podali žalovaní včasné odvolání a navrhovali, aby byl mezitímní rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně. Odvolání odůvodnili tím, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil, dospěl k závěru, že návrh žalobce je důvodný, aniž se zabýval procesní obranou žalovaných, kteří namítali, že je žaloba opožděná, a že byl insolvenční návrh podán důvodně, žalobce byl v úpadku, jelikož měl více věřitelů a byl v prodlení s úhradou svých splatných závazků po dobu delší než 3 měsíce, přičemž jediným důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu byla skutečnost, že Moravskoslezský kraj, jako vyšší územně samosprávný celek převzal za závazky žalobce platné ručení. Žalovaní namítali, že je chybný závěr okresního soudu o včasnosti podané žaloby, neboť účinky podání žaloby z hlediska její včasnosti, mohou být zachovány jedině tehdy, pokud je žaloba podána nikoli k jakémukoli soudu, ale jen k soudu věcně příslušnému. Ve vztahu k druhé námitce stran oprávněnosti insolvenčního návrhu okresní soud právně uzavřel, že nárok insolvenčního dlužníka na náhradu škody a jiné újmy je při zamítnutí insolvenčního návrhu vždy, vyjma důvodů uvedených v ust. § 147 odst. 2 věta za středníkem, přičemž v daném případě žádná z těchto výjimek nenastala. Tento přístup okresního soudu je ryze rigidní. Insolvenční návrh byl důvodný, žalovaný 1) prokázal existenci své splatné pohledávky, na kterou žalobce po dobu delší než tři měsíce neplnil a prokázal také mnohost věřitelů. Tyto závěry vyplývají z usnesení NS ČR sp. zn. 29 NSCR 29/2009 ze dne 17.2.2011. Insolvenční návrh byl zamítnut výlučně z důvodu poskytnutí ručení Moravskoslezským krajem ze dne 2.7.2009, který byl odvolacímu soudu v insolvenčním řízení předložen až den před vydáním rozhodnutí. Dle názoru žalovaných by jejich odpovědnost byla dána pouze za škodu nebo újmu způsobenou od předložení ručení soudu do jeho rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, tedy za škodu nebo újmu vzniklou od 29.7.2009 14.35 hodin do 30.7.2009 11.50 hodin. Žalobce netvrdil, že by mu právě v této době škoda nebo újma vznikla. Pokud ust. § 147 odst. 2 věta za středníkem IZ, daný případ mezi výjimky ze vzniku nároku na náhradu škody nebo újmy neřadí, v daném případě musí gramatický výklad ustoupit výkladu logickému, teleologickému a smyslu a účelu právní úpravy takového nároku. Pokud zákonodárce nepamatoval na tento případ, tj., kdy bude jinak důvodný insolvenční návrh zamítnut jen z důvodu ručení vyššího územně samosprávného celku, jako výluku ze vzniku nároku na náhradu škody, musí být překlenuta správnou právní interpretací v rámci aplikace práva. Žalovaní odkázali na judikaturu Ústavního soudu ČR, zejména na nálet sp. zn. Pl. ÚS 33/97, dle kterého je neudržitelným momentem používání práva jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu, který představuje toliko prvotní přiblížení se aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění jeho smyslu a účelu. Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z jeho principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řadu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle (Pl. ÚS 21/96). V daném případě by bylo v příkrém rozporu se smyslem a účelem zákona a s principem spravedlnosti jako základního východiska právního státu, aby u nich byla dovozována odpovědnost za podání důvodného insolvenčního návrhu jen proto, že zákonodárce opomněl na daný případ pamatovat a zařadit jej mezi výjimky uvedené v ust. § 147 odst. 2 věta za středníkem IZ. Dále poukazovali žalovaní na formální nesprávnost mezitímního rozsudku obsahoval-li formulaci, že nárok žalobce je „zcela“ pop právu, neboť by tím bylo rozhodnuto nejen o jeho základu, ale i o jeho výši. Žalobce navrhoval, aby bylo odvolání odmítnuto. Dle názoru žalobce byla žaloba podána včas, skutečnost podání žaloby k věcně nepříslušnému soudu byla ovlivněna novostí zákonné úpravy, závěr o příslušnosti okresních soudu v těchto věcech nebyl dostatečně ustálen. Opačný výklad, tedy že podání žaloby věcně nepříslušnému soudu, nemá zachovací účinky ve vztahu k preklusivní lhůtě, by vedl k nepřiměřenému umocnění tvrdosti vůči poškozeným osobám. Vytýkají-li žalovaní okresnímu soudu rigidní přístup v podání lpějící pouze na gramatickém výkladu zákona, namítá žalobce, že v případě poskytnutí záruky není možné se přiklonit k závěru jako v případech zmiňovaných v ust. § 147 insolvenčního zákona, že navrhovatelem přihlášená pohledávka byla důvodná, a proto není namístě činit navrhovatele odpovědným za následky marného insolvenčního řízení. Okresní soud se nijak neodchýlil od smyslu sledovaného právní úpravou chránit před zneužitím insolvenčního řízení, když co do základu žalobě vyhověl, neboť zamítnutím insolvenčního návrhu nebylo žádným z důvodu jmenovaných ust. § 147 IZ za středníkem, tedy důvod, který by odpovídal uznání přihlášené pohledávky a vedl k její úhradě. Záruka poskytnutá Moravskoslezským krajem takovýto závěr nemůže implikovat, naopak je pravděpodobnější, že tento územně samosprávný celek bude spíše ochoten poskytnout za právnickou osobu záruku v případě, že insolvenčním navrhovatelem tvrzené závazky dlužníka nejsou důvodné. Žalovaným 1) tvrzená pohledávka z titulu náhrady ušlého zisku údajným zmařením nájemní smlouvy uzavřené údajně na 30 let vyčíslená na částku přesahující 62 milionů Kč je zcela vykonstruovaná a nezakládá se v mnoha aspektech vůbec na pravdě. Podáním insolvenčního návrhu žalovaný 1) pouze pokračoval v nátlaku na žalobce, poté co se mu nepodařilo realizovat vymožení této částky prostřednictvím údajného rozhodčího nálezu. Žalovaní tak zamýšleli domoci se svého údajného práva cestou insolvenčního řízení a nahradit tak nalézací a vykonávací řízení. Za předpokladu, že by nebyla Moravskoslezským krajem poskytnuta záruka, muselo by být insolvenční řízení zastaveno, a to zaviněním žalovaného 1), neboť neeviduje za žalobcem žádnou skutečnou pohledávku. Dále žalobce považoval za nesprávné vymezení období žalovanými, za které by eventuelně měli nést odpovědnost za bezdůvodné podání insolvenčního návrhu, neboť zavinění žalovaných není možné spojovat s okamžikem poskytnutí záruky Moravskoslezským krajem. Pohledávka, kterou žalovaný 1) přihlásil, neexistovala, insolvenční návrh tak byl nedůvodný, žalovaní pouze sledoval poškození žalobce, což je zřejmé ze všech okolností, které byly tvrzeny a doloženy v insolvenčním řízení, z ostatních sporných řízení, které mezi sebou žalobce a žalovaný 1) vedou, jakož i z jednání žalovaného 1), resp. osob za ním stojících, vůči žalobci obdobným společnostem. V odvolání na jedné straně žalovaní účelově tvrdí, že nebyl dodržen formální postup podání žaloby, na druhé straně údajný formální přístup vytýkají okresnímu soudu. V důsledku podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, aniž byl vázán uplatněnými odvolacími důvody (ust. § 212a odst. 1 o.s.ř.). Z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před soudem prvého stupně netrpělo některou z vad, na něž odkazuje ust. § 212a odst. 5 o.s.ř. a dospěl přitom k závěru, že žádnou z těchto vad řízení před soudem prvého stupně netrpělo, přesto však musel napadený rozsudek zrušit a vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. V projednávané věci se žalobce po obou žalovaných domáhá zaplacení žalované částky s tím, že plněním jednoho z nich zaniká povinnost druhého žalovaného. Žaloba je odůvodněna tím, že žalovaný 1) vyvolal insolvenční řízení podáním šikanózního návrhu, krajský soud jako nedůvodný návrh zamítl, žalovaný 2) je jednatelem žalovaného 1), který za splnění náhrady škody nebo jiné újmy ručí, s odkazem na ust. § 147 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb. Dále žalobce v žalobě tvrdil, že návrh na zahájení insolvenčního řízení byl nedůvodný, žalovaný se hodlal nekalým způsobem domoci uspokojení neexistentní, zcela dubiózní pohledávky na náhradu „budoucí škody“, jejíž vznik byl ze strany žalovaného dovozován z komplexu několika simulovaných právních úkonů učiněných žalovaným. Návrh na zahájení insolvenčního řízení opíral žalovaný 1) o rozhodnutí Mgr. M. M., vydávané za rozhodčí nález, kterým žalobci uložil povinnost zaplatit společnosti žalovaného 1) částku v úhrnné výši 63,511.878,- Kč, proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, jíž se u okresního soudu domáhá zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neexistence či neplatnosti rozhodčí smlouvy, z důvodu, že nebyla dána společnosti žalobce možnost, aby věc byla před rozhodcem řádně projednána, jakož i z důvodu, že Mgr. M. M. přiznal svým rozhodnutím právo na plnění, které je podle českého právního řádu nemožné. Dále žalobce v žalobě specifikoval jednotlivé nároky, z titulu náhrady škody požadoval částku 119.535,- Kč sestávající z nákladů na konání mimořádné valné hromady, mimořádné účetní uzávěrky a dále částku 700.000,- Kč jako újmu, která mu byla způsobena podáním šikanózního návrhu. Žaloba byla u Krajského soudu v Ostravě podána dne 11.5.2009. Předmětem řízení tak žalobce učinil peněžité plnění z titulu náhrady škody nebo jiné újmy, která mu vznikla tím, že žalovaný podal insolvenční návrh, insolvenční návrh však byl zamítnut, a protože se nejedná o případ uvedený v ust. § 147 odst. 2 insolvenčního zákona, odpovídá insolvenční navrhovatel za škodu nebo jinou újmu. Okresní soud rozhodl napadeným mezitímním rozsudkem, který odůvodnil tím, že žalobce podal žalobu v zákonné tříměsíční lhůtě, neboť účinky spojené s podáním žaloby jsou zachovány doručením žaloby, byť věcně nepříslušnému soudu. Současně považoval žalobu co do základu důvodnou, neboť nenastal žádný z případů uvedených v ust. § 147 odst. 2 insolvenčního zákona a není ani důvod dle ustanovení § 143 odst. 3. Zamítnutí insolvenčního zákona z důvodu ručení za dlužníkovy dluhy Moravskoslezským krajem není v ust. § 147 odst. 2 uvedeno a není jej možné postavit na roveň splnění závazku dlužníkem. Prvá námitka žalovaných spočívala v tom, že žaloba nebyla podána včas, neboť v zákonné tříměsíční lhůtě nebyla podána u věcně příslušného soudu. Tato námitka není důvodná. Okresní soud se včasností žaloby zabýval a dospěl ke správnému závěru, že žaloba byla podána včas; na jeho závěry odvolací soud odkazuje. Z ustanovení § 82 odst. 1 o.s.ř., které upravuje zahájení řízení, nevyplývá požadavek, aby byl návrh na zahájení řízení podán u věcně příslušného soudu, ale požaduje se podání u soudu. Není-li takový požadavek v zákoně uveden, nelze dojít k jinému závěru, než tomu, že i podáním návrhu u věcně nepříslušného soudu je zahájeno řízení (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.2.1996 sp. zn. 4Cdo 42/94 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky). Opačný výklad by byl neústavní, neboť nelze připustit, aby závažné hmotněprávní i procesní účinky, které jsou s podáním žaloby spojeny, závisely na tom, jak při sporu o věcnou příslušnost rozhodne Vrchní soud (ustanovení § 104a odst. 2 o.s.ř.). Pro daný případ to znamená, že žaloba byla podána včas. Další odvolací námitka žalovaných je dle odvolacího soudu rovněž nedůvodná, neboť názor na aplikaci ust. § 147 odst. 2 insolvenčního zákona, který v napadeném rozsudku zastává okresní soud, považuje za správný. Insolvenční zákon výslovně uvádí jako jeden z důvodů, pro který insolvenční soud zamítne insolvenční návrh, skutečnost, že stát či vyšší územní samosprávný celek po zahájení insolvenčního řízení převezme všechny dluhy dlužníka, je-li jím právnická osoba nebo se za něj zaručí. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu docílit toho, aby v takovém případě nebyl insolvenční věřitel odpovědný za škodu, která v důsledku podání insolvenčního návrhu dlužníku vznikla, zcela nepochybně by tento důvod zahrnul mezi důvody, kdy tato odpovědnost insolvenčního věřitele dána není, a to v případech, kdy je rovněž insolvenční návrh zamítnut (ust. § 147 odst. 2 část za středníkem). Soud je při rozhodování vázán zákonem a nemůže nahrazovat úmysl zákonodárce. Při podání insolvenčního návrhu, v případě, jedná-li se o insolvenční návrh na právnickou osobu, musí insolvenční věřitel počítat i s touto možností. Z obsahu spisu nevyplývají důvody, které vedly Moravskoslezský kraj k převzetí ručitelského závazku, takže v tomto směru lze námitky žalobce považovat za ryze spekulativní, pro rozhodnutí ve věci však tyto důvody podstatné nejsou. Odvolací soud tak uzavírá, že je na straně žalovaného 1) dána odpovědnost za škodu či jinou újmu ve smyslu ust. § 147 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť insolvenční návrh, který byl posléze zamítnut, podal, současně je dána i odpovědnost žalovaného 2), a to už z toho důvodu, že jako jednal tento návrh podal, z čehož vyplývá, že podmínky, pro které by se mohlo odpovědnosti zprostit ve smyslu ust. § 147 odst. 3 insolvenčního zákona, nepřicházejí do úvahy. I přes tento názor však odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V daném případě rozhodl okresní soud tzv. mezitímním rozsudkem (ust. § 152 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) o základu věci. Tím se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku, tzn., že při vydání mezitímního rozsudku se musí soud vypořádat nejen s tím, zda je dána odpovědnost žalovaného v řízení o náhradu škody, ale též musí zkoumat, zda žalobci vznikla škoda a zda je mezi jednáním žalovaného a vznikem škody příčinná souvislost. Těmito otázkami se však dosud okresní soud nezabýval, ač žalobce se v tomto řízení domáhá několika dílčích nároků, aniž se jedná o nároky vyplývající ze stejné skutkové podstaty. Za této situace je rozhodnutí okresního soudu předčasné, v dalším řízení bude zapotřebí, aby se okresní soud zabýval také dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu, přičemž mu ničeho nebrání, aby po vyřešení otázky, zda žalobci vznikla škoda a zda mezi touto škodou a jednáním žalovaných je příčinná souvislost, rozhodl znovu mezitímním rozsudkem; dojde-li k závěru, že co do základu je žaloba důvodná. Veden těmito důvody odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil (ust. § 219a odst. 2 o.s.ř.) a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (ust. § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Ostravě dne 25. června 2012 Za správnost vyhotovení: JUDr. Zdeňka Jurasová, v.r. Jana Švincová předsedkyně senátu 57Co 54/2012-113 U S N E S E N Í Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu  JUDr. Zdeňky Jurasové a soudkyň Mgr. Ivany Pavlíčkové a JUDr. Ilony Lövyové v právní věci žalobce Vak Bruntál a.s., se sídlem v Bruntále, tř. Práce č. 42,    IČ: 47675861, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem v Praze 1, Týn       č. 1049/3, proti žalovaným 1) FOCUS - METAL, s.r.o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova č. 399/11, IČ: 62303414, a 2) Ing. T. K., nar. X, bytem X, zastoupeným Mgr. René Gemmelem, advokátem v Ostravě-Moravské Ostravě, Poštovní č. 2, o základu nároku žalobce dle ust. § 147 z.č. 182/2006 Sb., k odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 24.8.2011, č.j. 12C 27/2010-90, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Proti mezitímnímu rozsudku, jímž okresní soud v odstavci I. výroku rozhodl tak, že nárok uplatněný žalobcem na náhradu škody a jiné majetkové újmy dle § 147 z.č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) je zcela po právu a v odstavci II. výroku rozhodl o tom, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsahu konečném, podali žalovaní včasné odvolání     a navrhovali, aby byl mezitímní rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně. Odvolání odůvodnili tím, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil, dospěl k závěru, že návrh žalobce je důvodný, aniž se zabýval procesní obranou žalovaných, kteří namítali, že je žaloba opožděná, a že byl insolvenční návrh podán důvodně, žalobce byl v úpadku, jelikož měl více věřitelů a byl v prodlení s úhradou svých splatných závazků po dobu delší než 3 měsíce, přičemž jediným důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu byla skutečnost, že Moravskoslezský kraj, jako vyšší územně samosprávný celek převzal za závazky žalobce platné ručení. Žalovaní namítali, že je chybný závěr okresního soudu o včasnosti podané žaloby, neboť účinky podání žaloby z hlediska její včasnosti, mohou být zachovány jedině tehdy, pokud je žaloba podána nikoli k jakémukoli soudu, ale jen k soudu věcně příslušnému. Ve vztahu k druhé námitce stran oprávněnosti insolvenčního návrhu okresní soud právně uzavřel, že nárok insolvenčního dlužníka na náhradu škody    a jiné újmy je při zamítnutí insolvenčního návrhu vždy, vyjma důvodů uvedených v ust. § 147 odst. 2 věta za středníkem, přičemž v daném případě žádná z těchto výjimek nenastala. Tento přístup okresního soudu je ryze rigidní. Insolvenční návrh byl důvodný, žalovaný 1) prokázal existenci své splatné pohledávky, na kterou žalobce po dobu delší než tři měsíce neplnil a prokázal také mnohost věřitelů. Tyto závěry vyplývají z usnesení NS ČR sp. zn. 29 NSCR 29/2009 ze dne 17.2.2011. Insolvenční návrh byl zamítnut výlučně z důvodu poskytnutí ručení Moravskoslezským krajem ze dne 2.7.2009, který byl odvolacímu soudu v insolvenčním řízení předložen až den před vydáním rozhodnutí. Dle názoru žalovaných by jejich odpovědnost byla dána pouze za škodu nebo újmu způsobenou od předložení ručení soudu do jeho rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, tedy za škodu nebo újmu vzniklou od 29.7.2009 14.35 hodin do 30.7.2009 11.50 hodin. Žalobce netvrdil, že by mu právě v této době škoda nebo újma vznikla. Pokud ust. § 147 odst. 2 věta za středníkem IZ, daný případ mezi výjimky ze vzniku nároku na náhradu škody nebo újmy neřadí, v daném případě musí gramatický výklad ustoupit výkladu logickému, teleologickému a smyslu a účelu právní úpravy takového nároku. Pokud zákonodárce nepamatoval na tento případ, tj., kdy bude jinak důvodný insolvenční návrh zamítnut jen z důvodu ručení vyššího územně samosprávného celku, jako výluku ze vzniku nároku na náhradu škody, musí být překlenuta správnou právní interpretací v rámci aplikace práva. Žalovaní odkázali na judikaturu Ústavního soudu ČR, zejména na nálet sp. zn. Pl. ÚS 33/97, dle kterého je neudržitelným momentem používání práva jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu, který představuje toliko prvotní přiblížení se aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění jeho smyslu a účelu. Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z jeho principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řadu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle (Pl. ÚS 21/96). V daném případě by bylo v příkrém rozporu se smyslem a účelem zákona a s principem spravedlnosti jako základního východiska právního státu, aby u nich byla dovozována odpovědnost za podání důvodného insolvenčního návrhu jen proto, že zákonodárce opomněl na daný případ pamatovat a zařadit jej mezi výjimky uvedené v ust. § 147 odst. 2 věta za středníkem IZ. Dále poukazovali žalovaní na formální nesprávnost mezitímního rozsudku obsahoval-li formulaci, že nárok žalobce je „zcela“ pop právu, neboť by tím bylo rozhodnuto nejen o jeho základu, ale i o jeho výši. Žalobce navrhoval, aby bylo odvolání odmítnuto. Dle názoru žalobce byla žaloba podána včas, skutečnost podání žaloby k věcně nepříslušnému soudu byla ovlivněna novostí zákonné úpravy, závěr o příslušnosti okresních soudu v těchto věcech nebyl dostatečně ustálen. Opačný výklad, tedy že podání žaloby věcně nepříslušnému soudu, nemá zachovací účinky ve vztahu k preklusivní lhůtě, by vedl k nepřiměřenému umocnění tvrdosti vůči poškozeným osobám. Vytýkají-li žalovaní okresnímu soudu rigidní přístup v podání lpějící pouze na gramatickém výkladu zákona, namítá žalobce, že v případě poskytnutí záruky není možné se přiklonit k závěru jako v případech zmiňovaných v ust. § 147 insolvenčního zákona, že navrhovatelem přihlášená pohledávka byla důvodná, a proto není namístě činit navrhovatele odpovědným za následky marného insolvenčního řízení. Okresní soud se nijak neodchýlil od smyslu sledovaného právní úpravou chránit před zneužitím insolvenčního řízení, když co do základu žalobě vyhověl, neboť zamítnutím insolvenčního návrhu nebylo žádným z důvodu jmenovaných ust. § 147 IZ za středníkem, tedy důvod, který by odpovídal uznání přihlášené pohledávky a vedl k její úhradě. Záruka poskytnutá Moravskoslezským krajem takovýto závěr nemůže implikovat, naopak je pravděpodobnější, že tento územně samosprávný celek bude spíše ochoten poskytnout za právnickou osobu záruku v případě, že insolvenčním navrhovatelem tvrzené závazky dlužníka nejsou důvodné. Žalovaným 1) tvrzená pohledávka z titulu náhrady ušlého zisku údajným zmařením nájemní smlouvy uzavřené údajně na 30 let vyčíslená na částku přesahující 62 milionů Kč je zcela vykonstruovaná a nezakládá se v mnoha aspektech vůbec na pravdě. Podáním insolvenčního návrhu žalovaný 1) pouze pokračoval v nátlaku na žalobce, poté co se mu nepodařilo realizovat vymožení této částky prostřednictvím údajného rozhodčího nálezu. Žalovaní tak zamýšleli domoci se svého údajného práva cestou insolvenčního řízení a nahradit tak nalézací a vykonávací řízení.  Za předpokladu, že by nebyla Moravskoslezským krajem poskytnuta záruka, muselo by být insolvenční řízení zastaveno, a to zaviněním žalovaného 1), neboť neeviduje za žalobcem žádnou skutečnou pohledávku. Dále žalobce považoval za nesprávné vymezení období žalovanými, za které by eventuelně měli nést odpovědnost za bezdůvodné podání insolvenčního návrhu, neboť zavinění žalovaných není možné spojovat s okamžikem poskytnutí záruky Moravskoslezským krajem. Pohledávka, kterou žalovaný 1) přihlásil, neexistovala, insolvenční návrh tak byl nedůvodný, žalovaní pouze sledoval poškození žalobce, což je zřejmé ze všech okolností, které byly tvrzeny a doloženy v insolvenčním řízení, z ostatních sporných řízení, které mezi sebou žalobce a žalovaný 1) vedou, jakož i z jednání žalovaného 1), resp. osob za ním stojících, vůči žalobci obdobným společnostem. V odvolání na jedné straně žalovaní účelově tvrdí, že nebyl dodržen formální postup podání žaloby, na druhé straně údajný formální přístup vytýkají okresnímu soudu. V důsledku podaného odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, aniž byl vázán uplatněnými odvolacími důvody (ust. § 212a odst. 1 o.s.ř.). Z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před soudem prvého stupně netrpělo některou z vad, na něž odkazuje ust. § 212a odst. 5 o.s.ř. a dospěl přitom k závěru, že žádnou z těchto vad řízení před soudem prvého stupně netrpělo, přesto však musel napadený rozsudek zrušit a vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. V projednávané věci se žalobce po obou žalovaných domáhá zaplacení žalované částky s tím, že plněním jednoho z nich zaniká povinnost druhého žalovaného. Žaloba je odůvodněna tím, že žalovaný 1) vyvolal insolvenční řízení podáním šikanózního návrhu, krajský soud jako nedůvodný návrh zamítl, žalovaný 2) je jednatelem žalovaného 1), který za splnění náhrady škody nebo jiné újmy ručí, s odkazem na ust. § 147 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb. Dále žalobce v žalobě tvrdil, že návrh na zahájení insolvenčního řízení byl nedůvodný, žalovaný se hodlal nekalým způsobem domoci uspokojení neexistentní, zcela dubiózní pohledávky na náhradu „budoucí škody“, jejíž vznik byl ze strany žalovaného dovozován z komplexu několika simulovaných právních úkonů učiněných žalovaným. Návrh na zahájení insolvenčního řízení opíral žalovaný 1) o rozhodnutí Mgr. M. M., vydávané za rozhodčí nález, kterým žalobci uložil povinnost zaplatit společnosti žalovaného 1) částku v úhrnné výši 63,511.878,- Kč, proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, jíž se u okresního soudu domáhá zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neexistence či neplatnosti rozhodčí smlouvy, z důvodu, že nebyla dána společnosti žalobce možnost, aby věc byla před rozhodcem řádně projednána, jakož i z důvodu, že Mgr. M. M. přiznal svým rozhodnutím právo na plnění, které je podle českého právního řádu nemožné. Dále žalobce v žalobě specifikoval jednotlivé nároky, z titulu náhrady škody požadoval částku 119.535,- Kč sestávající z nákladů na konání mimořádné valné hromady, mimořádné účetní uzávěrky a dále částku 700.000,- Kč jako újmu, která mu byla způsobena podáním šikanózního návrhu. Žaloba byla u Krajského soudu v Ostravě podána dne 11.5.2009. Předmětem řízení tak žalobce učinil peněžité plnění z titulu náhrady škody nebo jiné újmy, která mu vznikla tím, že žalovaný podal insolvenční návrh, insolvenční návrh však byl zamítnut, a protože se nejedná o případ uvedený v ust. § 147 odst. 2 insolvenčního zákona, odpovídá insolvenční navrhovatel za škodu nebo jinou újmu. Okresní soud rozhodl napadeným mezitímním rozsudkem, který odůvodnil tím, že žalobce podal žalobu v zákonné tříměsíční lhůtě, neboť účinky spojené s podáním žaloby jsou zachovány doručením žaloby, byť věcně nepříslušnému soudu. Současně považoval žalobu co do základu důvodnou, neboť nenastal žádný z případů uvedených v ust. § 147 odst. 2 insolvenčního zákona a není ani důvod dle ustanovení § 143 odst. 3. Zamítnutí insolvenčního zákona z důvodu ručení za dlužníkovy dluhy Moravskoslezským krajem není v ust. § 147 odst. 2 uvedeno a není jej možné postavit na roveň splnění závazku dlužníkem. Prvá námitka žalovaných spočívala v tom, že žaloba nebyla podána včas, neboť v zákonné tříměsíční lhůtě nebyla podána u věcně příslušného soudu. Tato námitka není důvodná. Okresní soud se  včasností žaloby zabýval a dospěl ke správnému závěru, že žaloba byla podána včas; na jeho závěry odvolací soud odkazuje. Z ustanovení § 82 odst. 1 o.s.ř., které upravuje zahájení řízení, nevyplývá požadavek, aby byl návrh na zahájení řízení podán u věcně příslušného soudu, ale požaduje se podání u soudu. Není-li takový požadavek v zákoně uveden, nelze dojít k jinému závěru, než tomu, že i podáním návrhu u věcně nepříslušného soudu je zahájeno řízení (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.2.1996 sp. zn. 4Cdo 42/94 uveřejněný  ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky). Opačný výklad by byl neústavní, neboť nelze připustit, aby závažné hmotněprávní i procesní účinky, které jsou s podáním žaloby spojeny, závisely na tom, jak při sporu o věcnou příslušnost rozhodne Vrchní soud (ustanovení § 104a odst. 2 o.s.ř.).     Pro daný případ to znamená, že žaloba byla podána včas. Další odvolací námitka žalovaných je dle odvolacího soudu rovněž nedůvodná, neboť názor na aplikaci ust. § 147 odst. 2 insolvenčního zákona, který v napadeném rozsudku zastává okresní soud, považuje za správný. Insolvenční zákon výslovně uvádí jako jeden z důvodů, pro který insolvenční soud zamítne insolvenční návrh, skutečnost, že stát či vyšší územní samosprávný celek po zahájení insolvenčního řízení převezme všechny dluhy dlužníka, je-li jím právnická osoba nebo se za něj zaručí. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu docílit toho, aby v takovém případě nebyl insolvenční věřitel odpovědný za škodu, která v důsledku podání insolvenčního návrhu dlužníku vznikla, zcela nepochybně by tento důvod zahrnul mezi důvody, kdy tato odpovědnost insolvenčního věřitele dána není, a to v případech, kdy je rovněž insolvenční návrh zamítnut (ust. § 147 odst. 2 část za středníkem). Soud je při rozhodování vázán zákonem a nemůže nahrazovat úmysl zákonodárce. Při podání insolvenčního návrhu, v případě, jedná-li se o insolvenční návrh na právnickou osobu, musí insolvenční věřitel počítat i s touto možností. Z obsahu spisu nevyplývají důvody, které vedly Moravskoslezský kraj k převzetí ručitelského závazku, takže v tomto směru lze námitky žalobce považovat za ryze spekulativní, pro rozhodnutí ve věci však tyto důvody podstatné nejsou. Odvolací soud tak uzavírá, že je na straně žalovaného 1) dána odpovědnost za škodu či jinou újmu ve smyslu ust. § 147 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť insolvenční návrh, který byl posléze zamítnut, podal, současně je dána  i odpovědnost  žalovaného 2), a to už z toho důvodu, že jako jednal tento návrh podal, z čehož vyplývá, že podmínky, pro které by se mohlo odpovědnosti zprostit ve smyslu ust. § 147 odst. 3 insolvenčního zákona, nepřicházejí do úvahy. I přes tento názor však odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V daném případě rozhodl okresní soud tzv. mezitímním rozsudkem (ust. § 152 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) o základu věci. Tím se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku, tzn., že při vydání mezitímního rozsudku se musí soud vypořádat nejen s tím, zda je dána odpovědnost žalovaného v řízení o náhradu škody, ale též musí zkoumat, zda žalobci vznikla škoda a zda je mezi jednáním žalovaného a vznikem škody příčinná souvislost. Těmito otázkami se však dosud okresní soud nezabýval, ač žalobce se v tomto řízení domáhá několika dílčích nároků, aniž se jedná o nároky vyplývající ze stejné skutkové podstaty. Za této situace je rozhodnutí okresního soudu předčasné, v dalším řízení bude zapotřebí, aby se okresní soud zabýval také dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu, přičemž mu ničeho nebrání, aby po vyřešení otázky, zda žalobci vznikla škoda a zda mezi touto škodou a jednáním žalovaných je příčinná souvislost, rozhodl znovu mezitímním rozsudkem; dojde-li k závěru, že co do základu je žaloba důvodná. Veden těmito důvody odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil (ust. § 219a odst. 2 o.s.ř.) a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (ust. § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.  V Ostravě dne 25. června 2012 Za správnost vyhotovení:                                               JUDr. Zdeňka Jurasová, v.r. Jana Švincová       předsedkyně senátu