62Az 5/2010-28                                                                                                                   ČESKÁ REPUBLIKA                                                     ROZSUDEK                                               JMÉNEM   REPUBLIKY        Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobce H.  A.,  t.č. bytem PoS Kostelec nad Orlicí, Rudé armády 1000, Kostelec nad Orlicí, zastoupen JUDr. Pavlou Tomkovou, advokátní kancelář se sídlem Ostrava, Sokolská třída 39, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3 k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.7.2010, čj. OAM-559/LE-05-K03-2008, o udělení mezinárodní ochrany,                                                                   t a k t o :   I.       Žaloba     v části neudělení mezinárodní ochrany dle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů,  s e   z a m í t á.   II.     Rozhodnutí žalovaného v části neudělení mezinárodní ochrany dle § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů,   s e             z r u š u j e  a v této části se věc  vrací žalovanému k dalšímu řízení.    III.      Žalobci se  náhrada nákladů řízení nepřiznává.   IV.      Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.   V.      Odměna advokátky JUDr. Pavly Tomkové se určuje částkou 2.880,- Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě do 60 ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.        Pokračování                                              -2-                             62Az 5/2010        VI.     Česká republika   nemá    právo  na nákladů řízení .                                                               O d ů v o d n ě n í     [1] Žalobce žalobou podanou v zákonné lhůtě napadl v záhlaví označené rozhodnutí žalovaného. Domáhal se přezkoumání napadeného rozhodnutí a poté jeho zrušení a vrácení žalovanému k dalšímu řízení. Uvedl, že správní orgán   porušil ust. § 2 odst. 4 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., neboť rozhodl aniž zjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu porušil § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť žalobce splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu v rozsahu stanovené uvedeným ustanovením porušil  § 14a zákona o azylu, neboť v případě návratu mu hrozí nebezpečí vážné újmy. Žalobce současně požádal o ustanovení právního zástupce a soud žádosti vyhověl.   [2] Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby, odkázal na svůj správní spis, zejména na výpovědi žalobce ve správním řízení. Zdůraznil, že posoudil a zhodnotil všechny výpovědi žalobce, žalobci se dostalo možnosti plného vyjádření, jakož i příslušného poučení. Žalovaný porovnal informace podané žalobcem  s informacemi o situaci v zemi původu, a dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Neshledal ani podmínky pro přiznání azylu za účelem sloučení rodiny ani pro přiznání humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu a rovněž se dostatečně vypořádal s otázkou udělení azylu dle      § 14a cit. zákona. Navrhl  žalobu zamítnout.   [3] Žalovaný napadeným rozhodnutím  neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13 a § 14 , § 14a a § 14b zák. č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že u žadatele o azyl nejsou splněny podmínky  pro udělení azylu podle § 12 nebo § 14, ani § 13 a stejně tak § 14a a  § 14b zákona. Žadatel v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. V prvé řadě zdůraznil, že vyšel ze skutečností, které žalobce sám uvedl. Sýrii opustil v listopadu 2008 a ve vlasti nechce žít z důvodu špatné ekonomické situace, nesouhlasí s panujícím režimem, jakož i vydaným zákonem o vlastnictví majetku. Uváděné skutečnosti byly vyhodnoceny  s ohledem na získané informace ohledně politické a ekonomické situace na území Syrské arabské republiky, přičemž bylo vycházeno ze zprávy MZ USA o dodržování lidských práv v Sýrii za rok 2006, ze dne 6.3.2007, informace OAMP ze dnů  27.5.2005 a 14.2.2006 a rovněž z Informace MZV č.j. 129595/2005-LP, ze dne 16.9.2005 a č.j.   pokračování                                                -3-                                62Az 5/2010     104148/2005-LP ze dne 3.2.2006, jakož i Posudku Evropského centra pro kurdská studia o občanství kurdského obyvatelstva, ze dne 12.7.2005, Praha 30.1.2006. Využil i informaci MZV č.j. 123826/2008-LPTP ze dne 22.7.2008 a Informace Ministerstva zahraničních věcí Švédska-Sýrie ze dne 6.3.2007, další  aktuální informace, zvláště pak Směrnici MV Velké Británie ze dne 17.2.2009, Informace švýcarského Spolkového úřadu ze dnů 6.3.2009 a 19.10.2009, jakož i Výroční zprávu Amnesty International ze dne 28.5.2009 a Informaci  Human Rights Watch z ledna 2009 a posudek Evropského centra pro kurdská studia ze dne 25.11.2009. Žadatel sám netvrdil, že by měl v Sýrii problém kvůli své rase, národnosti, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Stejně tak                 i nesouhlas s panujícím režimem, všudypřítomnou korupci, nemožnost vyřizovat věci na úřadech rychle, nelze považovat za azylově relevantní důvody, nebyly-li namířeny přímo proti žadateli. Protože žadatel není rodinnými příslušníkem azylanta, nesplňuje proto důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že žadatel přicestoval sám, veškerou rodinu má v Sýrii a s ohledem na jeho věk i zdraví neshledal správní orgán důvodu pro udělení humanitárního azylu. Správní orgán na základě zjištěných informací o zemi původu neshledal pak důvod ani pro udělení doplňkové ochrany. Při hodnocení této otázky správní orgán zohlednil to, že žalobce nebyl politicky organizován a neuvedl naprosto žádné problémy se stáními orgány, a proto nejsou splněny podmínky ani pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a a ani § 14b zákona, neboť žadatel není rodinným příslušníkem osoby  požívající doplňkové ochrany.   [4] Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona čís. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl             v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.).   [5] Z obsahu správního spisu žalovaného soud zjistil, že v žádosti o azyl žalobce uvedl, že je národnosti kurdské, s vyznáním islámu, do ČR přicestoval sám za pomoci převaděče, který mu vyřídil doklady. Nemá však s sebou žádný cestovní doklad. Není politicky organizován ani nikdo z jeho rodiny a dosud pracoval jako krejčí.  Vlast opustil 10.11.2008, protože si málo vydělával. Dne 6.3.2009 žalovaný provedl  pohovor s žalobcem  k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce  uvedl, že ze Sýrie vycestoval v listopadu roku 2008. On sám nežádal o cestovní doklad, ten mu vyřizoval převaděč a také pak tento doklad  měl neustále u sebe převaděč. Asi deset let pracoval jako krejčí, pak byl bez práce. Ze Sýrie vycestoval z důvodu nesouhlasu s režimem, protože mu nedal možnost, aby pracoval, je tam velká korupce. Pokud chtěl něco vyřídit na úřadech, pořád to odkládali. Pak vyšel v r. 2008 zákon o nemovitostech, který zakazuje Kurdům prodat, koupit nebo vlastnit pozemky a on nemá svůj byt. Míval ve škole problémy, protože po nich chtěli, aby se stali členem strany BAAS. K tomu je nutil režim, učitelé, policisté. Při návratu se obává, že by byl uvězněn pro opuštění země.   [6] Dále soud ze správního spisu žalovaného zjistil, že tento obsahuje Zprávu  MZV USA  o dodržování lidských práv za rok 2006 v Sýrii ze dne 6.3.2007, pokračování                                                   -4-                            62Az 5/2010       informace MZV ČR  ze dne 16.9.2005, 3.2.2006 a 22.7.2008 k vybraným otázkám, posudky Evropského centra pro kurdská studia a občanství kurdského obyvatelstva z  12.7.2005 a 25.11.2009, Informace Ministerstva zahraničních věcí Švédska z  6.3.2007, Informace Ministerstva vnitra Velké Británie ze dne 17.2.2009, Informace švýcarského Spolkového migračního úřadu z 6.3.2009 k aktuální situaci Kurdů a ilegální vycestování a delší pobyt v zahraničí, Informace Human Rights Watch z ledna 2009 a informace z infobanky. Z těchto zpráv bylo zjištěno, že Kurdové, největší nearabská etnická menšina, tvoří přibližně 10% z celkového počtu 19 milionů obyvatel, musí čelit systematické diskriminaci, a to i Kurdům narozeným v Sýrii. Je potlačována snaha na sebeurčení, což zahrnuje i zákaz kurdštiny ve školách. Všichni syrští státní příslušníci, na které se nevztahuje zákaz vycestování, mohou obdržet cestovní pas. Většina osob vycestuje ze Sýrie legálně a kdo vycestuje legálně přes letiště v Damašku, bývá sotva kdy pronásledován. Ilegální vycestování je trestné, avšak v praxi je ve většině případů potrestáno pouze peněžní pokutou, zákazem vystavení cestovního pasu, nikoli však vězením. Osoby, které vycestovaly ilegálně se při návratu musí podrobit kontrole identity, přičemž tato kontrola sama o sobě nezakládá žádné riziko mučení. Většina Kurdů nemá v Sýrii zvláštní problémy, politicky neaktivní nejsou pronásledování, dochází však k dalekosáhlým diskriminacím. V Sýrii existují tři kategorie Kurdů: Kurdové, kteří vlastní syrskou státní příslušnost, Kurdové „Ajanib“ registrovaní jako cizinci (asi 200 000) a neregistrovaní „Maktumin“ (asi 45 000-100 000). Kurd, který má syrskou státní příslušnost, je považován za arabského Syřana, Ajanib a Maktumin nemají právo na syrské státní občanství, volební právo a nesmějí vlastnit ani nabývat půdu, nemovitosti a obchod. Zhruba 200 000-300 000 Kurdů je bez státní příslušnosti. Největší omezení mají Maktuminové, ti nedostanou po absolvování základní školy závěrečné vysvědčení, nesmějí navštěvovat vyšší školy, získat řidičský průkaz atd.   [7] Krajský soud při přezkoumávání napadeného rozhodnutí v mezích vymezených žalobou vycházel v prvé řadě z ustanovení § 28 zákona o azylu (konkrétně odst. 1 a 2). Dle tohoto ustanovení mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně (1). Neshledá-li ministerstvo důvody k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany, odůvodní své rozhodnutí ve vztahu k oběma formám mezinárodní ochrany (2).   [8] V ust. § 12 písm. a) a b) zákona o azylu jsou stanoveny důvody pro udělení azylu. Podle tohoto ustanovení se azyl udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatnění politických práv a svobod, nebo má-li odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví,  náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro  zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo  v případě že je osobu bez státního občanství, ve státě jeho posledního  trvalého bydliště.   [9] Nebylo prokázáno, že  žalobce opustil Sýrii  z důvodu, že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, ani ze strachu pokračování                                                -5-                            62Az 5/2010       z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo zastávání politických názorů. Ač žalobce tvrdil, že se tak stalo z důvodu nesouhlasu s režimem, protože mu nedali možnost pracovat, nesouhlasu s délkou řízení na úřadech, nesouhlasu se zákonem o nemovitostech a úplatkářstvím, nelze tyto důvody podřadit pod pronásledování jak je uvedeno v § 12 písm. a) a b)  zákona o azylu. Žalobce také opakovaně uváděl, že neměl potíže se státními orgány. Žalobce je sice součástí etnické menšiny Kurdů, která, jak vyplynulo ze zpráv o Sýrii, je do určité míry omezována, avšak tato okolnost sama o sobě nenaplňuje pronásledování, jak to má na mysli výše uvedené ustanovení § 12 zákona o azylu.  Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem, nebo v zemi původu, pokud je bez státní příslušnosti. Azyl jako právní institut není univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody         s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.         Z toho vyplývá, že přestože Kurdové v Sýrii jsou omezováni v základních lidských právech, nemusí toto nutně znamenat, že absence těchto práv zapříčiňuje v daném případě udělení azylu. Na základě skutečností žalobcem uváděných ve správním řízení v návaznosti na informace uvedené ve všech zprávách o Sýrii, které jsou součástí správního spisu, soud dospěl k jednoznačnému závěru, že u žalobce nedocházelo k dostatečně intenzivní újmě na jeho lidských právech, a už vůbec ne z důvodu uplatňování politických práv a svobod. Jestliže neexistuje příčinná souvislost mezi pronásledováním a taxativně alespoň jedním z uvedených důvodů pronásledování v ust. § 12 cit. zákona, nejsou splněny podmínky pro udělení azylu. Soud tak nepřisvědčil námitce, že je u žalobce splněna podmínka pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu a vyhodnocení této otázky žalovaným v napadeném rozhodnutí považuje soud za správné a zákonu odpovídající.    [10] Zcela jiná je však otázka udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu a důvodnost této námitky.   [11] Ustanovení § 14a zákona o azylu obsahuje důvody udělení doplňkové ochrany. Tato se udělí v případě, že cizinec nesplňující důvody pro dělení azylu by v případě návratu do své vlasti , byl ohrožen skutečným nebezpečím vážné újmy, jako je např. uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení atd., a nemohl by nebo by nebyl ochoten vyžít ochrany státu, jehož je státním občanem.   [12] Pro úvod k posouzení této otázky soud nejdříve předestírá, že je  nutno odlišit zkoumání podmínek pro udělení azylu, kdy je třeba vycházet z okolností, které pokračování                                                -6-                            62Az 5/2010       existovaly v době bezprostředně předcházející  odchodu žadatele o azyl  z jeho země  a zkoumání podmínek pro udělení doplňkové ochrany, kdy je nutno naopak  vycházet  ze situace, která kopíruje dobu předpokládaného návratu žadatele o azyl do země původu. V této souvislosti si soud dovoluje odkázat na dosud ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu v Brně, konkrétně rozhodnutí ze dne 25.5.2005, čj. 3Azs 272/2004-67 rozhodnutí ze dne 17.3.2008, čj. 5Azs 80/2007-87.   [13] S odvoláním na odstavec [12] tohoto rozhodnutí pak soud musí konstatovat, že správní orgán rozhodoval v předmětné věci dne 20.7.2010. Jak je již uvedeno v odstavci [6] tohoto rozhodnutí, žalovaný vycházel ze zpráv, které vypovídají           o situaci v posuzované zemi víceméně před rokem 2009 a na počátku roku 2009. Vzhledem k vnitřní situaci Sýrie z pohledu  bezpečnosti, má soud za to, že informace, ze kterých žalovaný při posuzování doplňkové ochrany vycházel, nemohou být  dostatečným a věrohodným podkladem k zaujetí konečného názoru na tuto otázku ve vztahu k žalobci.  Již Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí dne 17.3.2008, čj. 5Azs 80/2007-87 vyslovil, že „Pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je tedy určující doba případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. V případě uplatnění čl. 33 Ženevské úmluvy a řešení otázek týkajících se rozhodování o poskytnutí doplňkové ochrany, která je podle aktuální právní úpravy vnitrostátním prostředkem k naplnění požadavku plynoucího ze zásady „nonrefoulement“, je z povahy věci a z podstaty samotného tohoto právního institutu logicky dovoditelné, že dokazování a posuzování skutkových okolností, konkrétně situace v zemi původu žadatele ve vztahu k jeho individuálním poměrům a k dalším faktům, které je sám schopen doložit, nebo které jsou jinak zřejmé, je nutno vázat k okamžiku, kdy má být o doplňkové ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem k současnosti, či spíše blízké budoucnosti, nikoli však směrem do minulosti.“      [14] V souzené věci tedy soud  shledal žalobní námitku v otázce neudělení doplňkové ochrany důvodnou, neboť ve správním řízení  informace o zemi původu, ze kterých žalovaný vycházel,  nemohou s přihlédnutím k aktuální bezpečnostní situaci v Sýrii obstát.   [15] Krajský soud zrušil rozhodnutí  žalovaného v části neudělení mezinárodní ochrany dle § 14a (14b) zákona č. 325/1999 Sb. (§ 78 odst. 1 s.ř.s.) a současně věc v tomto rozsahu vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.) pro vady řízení,  neboť žalovaný si ve správním řízení neopatřil důkazy v takovém rozsahu, aby byl prokázán skutečný stav věci. Žalovaný znovu ve věci rozhodne, přičemž bude vycházet z právního názoru krajského soudu, že si opatří aktuální informace          o situaci v Sýrii.   [16]  V části neudělení mezinárodní ochrany dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu soud žalobu zamítnul,  neboť ji neshledal důvodnou.   [17]  Se souhlasem zástupce žalobce a žalovaného soud ve věci rozhodl bez jednání (§ 51 s.ř.s.).   pokračování                                                -7-                            62Az 5/2010       [18] Výrok III. a IV. tohoto rozhodnutí  o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust.         § 60 odst. 1 s.ř.s,  s tím, že žádný z účastníků řízení náhradu nákladů řízení nepožadoval.   [19] Ustanovené zástupkyni žalobce usnesením zdejšího soudu ze dne 3.března 2011 čj. 62Az 5/2010-17 byla přiznána odměna ve výši 2.880,- Kč, sestávající                 z  jednoho úkonu – převzetí věci a příprava  (§11 odst. 1 písm. b/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) ve výši 2.100,- (§ 9 odst.3 písm. f/ a § 7  vyhl. č. 177/1996 Sb.) plus náhrada hotových výdajů ve výši 300,- (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) plus 20% DPH, neboť ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty.. Tato částka bude vyplacena z účtu zdejšího soudu tak jak ve výroku V. uvedeno.   [20] Výrok o nákladech státu je odůvodněn ustanovením § 35 odst. 8 s.ř.s. podle kterého v takovém případě hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby  platí  stát.     Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotovení u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí č. 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodu uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnuto doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí,má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.                                                    V Ostravě dne 21. března 2012                                                                      samosoudkyně                                                                 JUDr. Jana Záviská