Postihové právo dle ust. § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 31.12.2009, nelze uplatnit proti pojištěnému provozovateli vozidla, který s odvoláním na čl. 37 Listiny základních práv a svobod o osobách blízkých odepřel sdělit údaje potřebné k určení totožnosti řidiče vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda, neboť není naplněn zákonem stanovený předpoklad, že tak učinil bezdůvodně.

ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Musilové a soudců Mgr. Jany Tillové a JUDr. Evy Paučkové v právní věci žalobce Generali Pojišťovna, a. s., IČ 61859869, se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, zastoupeného Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem Praha 8, Za Poříčskou branou 12, proti žalovanému R. F., nar. X, bytem X, zastoupenému Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, o zaplacení částky 22.027 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2011, č. j. 21C 211/2011-46, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se vyjma výroku II. mění takto: „Žaloba, jíž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 22.027 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, se zamítá.“ II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 14.340 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám Mgr. Stanislava Sochora, advokáta. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 15.080 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám Mgr. Stanislava Sochora, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem okresního soudu byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 22.027 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 9. 2011 do zaplacení v určené lhůtě (výrok I.), žaloba v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zákonného úroku z prodlení v částce 22.027 Kč za dobu od 12. 10. 2009 do 3. 9. 2011, zamítnuta (výrok II.) a rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15.310,10 Kč v určené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce. Okresní soud vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena pojistná smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla náležejícího do vlastnictví žalovaného VW GOLF, RZ 3M1 3387, že dne 25. 1. 2009 byla provozovatelem označeného vozidla způsobena škoda na vozidlech vlastníků L. L. a A. Š., že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2009, č. j. 4T 129/2009-86 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 1. 2. 2010, č. j. 68To 19/2010-112, byl žalovaný zproštěn obžaloby pro skutek, že dne 25. ledna 2009 …řídil své osobní motorové vozidlo tovární značky VW Golf, RZ 3M1 3387, kdy v důsledku nedostatečného věnování se řízení a předchozího požití alkoholických nápojů… najel v obci Přáslavice vpravo na obrubník a narazil do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla vlastníka poškozeného A. Š. a L. L., z místa dopravní nehody ujel a své vozidlo odstavil v obci Přáslavice, že žalovaný osobu řidiče svého vozidla odmítl sdělit ve vztahu k žalobci s odkazem na osobu blízkou. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že tímto svým jednáním žalovaný nesplnil povinnost uloženou mu ustanovením § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů a nárok žalobce ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, a požadavek žalobce na úhradu vyplaceného plnění, shledal důvodným a uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobci částku 22.027 Kč s uvedeným příslušenstvím. Námitku žalovaného, že odkazem na osobu blízkou využil svého ústavního práva a neposkytnutí informací žalobci, důvodnou neshledal, neboť žalobce není státním orgánem, navíc důvodnost neposkytnutí informací je nezbytné posuzovat pouze ve vztahu k žalobci. Konečně pokud by soud extenzivním výkladem dovodil oprávnění žalovaného nesdělit komukoli informace, které by mohly vést k trestnímu stíhání osoby blízké, pak okresní soud poukazuje na skutečnost, že žalobce poskytl dle smluvních ujednání pojistné plnění v souvislosti se škodou způsobenou vozidlem žalovaného a současně požadoval po žalovaném součinnost v souladu se smlouvou mezi účastníky, a to sdělením skutkového stavu o průběhu nehody. Pokud žalovaný poskytnutí této součinnosti odmítl, pak na straně žalobce nastalo legitimní očekávání úhrady poskytnuté částky, když i žalobci – právnické osobě – náleží ochrana základních práv a svobod. Za situace, že žalovaný odmítnutí součinnosti odůvodnil odkazem na ustanovení Listiny základních práv a svobod, okresní soud při posuzování střetu dvou základních práv a s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 353/04 uzavřel, že při vyhovění žalobě žalovanému zůstane žalovanému zachováno právo nevypovídat před státními orgány vůči osobě blízké, když uložení povinnosti úhrady vyplaceného plnění žalobci nelze považovat za sankci (zejména veřejnoprávní), nýbrž pouze plnění ze smlouvy dle smluvních ujednání, čímž rovněž zůstane zachována ochrana legitimního očekávání na straně žalobce. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti jeho vyhovující části a souvisejícímu nákladovému výroku, podal včasné odvolání žalovaný. Okresnímu soudu vytýká nesprávní právní posouzení věci a uplatňuje tedy odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Žalovaný předně odmítá jako zcela nesprávný restriktivní výklad soudu, podle kterého se ústavní právo žalovaného odmítnout podat vysvětlení, v důsledku kterého by mohlo dojít ke stíhání osoby blízké, omezuje pouze na poskytnutí takové informace vůči státním orgánům v rámci trestního (přestupkového) řízení. Soud totiž zcela ignoruje skutečnost, že uvedení takové informace žalovaným v rámci jakékoliv jiného sdělení (např. v rámci hlášení pojistné události žalobci) může být v trestním (či přestupkovém) řízení použito jako důkaz, na jehož základě může být osoba blízká shledána vinnou ze spáchání veřejnoprávního deliktu. Bylo by tedy naprostým popřením ústavního práva žalovaného, nebýt nucen k poskytnutí informací, které mohou vést k potrestání osoby blízké, pokud by státní moc sice tento zákaz akceptovala v rámci trestního (přestupkového) řízení, ale současně by stát nutil žalovaného, aby toto právo (pod zákonem stanovenou soukromoprávní sankcí) fakticky nemohl využít. Nelze tedy souhlasit s názorem soudu, že vyhověním žalobě nedojde k porušení práva žalovaného neohrozit svým jednáním osobu blízkou, z hlediska možnosti přivodění jejího stíhání pro trestný čin či přestupek. Zcela odmítá „zmínky“ soudu o tom, že žalovaný uzavřením pojistné smlouvy dobrovolně převzal uvedenou povinnost (sdělovat žalobci rozhodné skutečnosti), tedy že se uplatňuje obecná zásada pacta sunt servanda. Předmětná povinnost totiž přímo vyplývá ze zákona (§ 8 a § 10 zákona č. 168/1999 Sb.) a účastníci nejsou oprávněni ji jakkoliv měnit či ze svých smluvních ujednání vyloučit. Tvrzení soudu, že uložení povinnosti úhrady vyplaceného plnění žalobci nelze považovat za sankci (zejména veřejnoprávní), nýbrž pouze za plnění ze smlouvy dle smluvních ujednání, je absolutně nesprávné. Uložení uvedené povinnosti (a důsledky z ní vyplývající) je totiž stanoveno přímo zákonem – její zopakování v pojistné smlouvě má efekt pouze z hlediska komplexnosti úpravy práv a povinností účastníků, nemá však žádný právní význam. Žalovaný pak rovněž nesouhlasí ani s argumentací soudu týkající se způsobu řešení střetu dvou práv – na jedné straně ústavního práva žalovaného nepřivodit trestní stíhání osobě blízké, resp. nevypovídat či neuvádět informace v její neprospěch, na straně druhé pak legitimní očekávání úhrady poskytnuté částky žalobcem. Poukazuje na skutečnost, že ústavní právo žalovaného je absolutní, to je neexistuje možnost, jak by mohlo být prolomeno či suspendováno. Naopak právo žalobce na poskytnutí informací je relativizováno přímo samotným zněním ustanovení § 10 odst. 1 písm. e) zákona, podle kterého pojistiteli vzniká právo požadovat po pojištěném náhradu plnění, pouze pokud pojištěný svou povinnost nesplnil bezdůvodně. Čili ze strany žalobce se nejedná o absolutní právo (legitimní očekávání) na plnění od žalovaného, toto plnění je vázáno na splnění podmínky, že žalovaný neposkytl součinnost bezdůvodně. Je tedy zcela evidentní, že právo žalobce je výrazně slabší (a požívá tedy menší právní ochranu) než právo žalovaného, které je absolutní. Domáhá se, aby krajský soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části změnil a žalobu zamítl. Žalobce se k odvolání žalovaného písemně nevyjádřil. Odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, proto odvolací soud projednal odvolání, aniž nařídil jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). Krajský soud přezkoumal za podmínek neúplné apelace rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části, v tomto rozsahu přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 o. s. ř.), s důrazem na revizi uplatněného odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nelze upřít důvodnosti. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. nesprávného právního posouzení věci spočívá v tom, že okresní soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitou právní normu nesprávně vyložil. Okresní soud po provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu, který relevantním způsobem nebyl zpochybněn, uzavřel, že mezi účastníky byla dne 28. 7. 2007 uzavřena pojistná smlouvy o pojištění motorových vozidel, a to vozidla náležejícího do vlastnictví žalovaného VW Golf, RZ 3M1 3387, s tím, že součástí smlouvy byly i všeobecné pojistné podmínky. Dne 25. 1. 2009 v 4:30 hod. došlo k dopravní nehodě, kdy blíže neurčená osoba řídila vozidlo uvedené, jehož vlastníkem je žalovaný, v obci Přáslavice a zde najela vozidlem vpravo na obrubník, kde narazila přední částí vozidla do stromu, kovových popelnic, vozidla vlastníka A. Š. a následně vozidla vlastníka L. L. a z místa ujela, a poté bylo vozidlo odstaveno cca 50 metrů za místem nehody. Dechová zkouška žalovaného dne 25. 1. 2009 v 10:58 hod. byla pozitivní. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 1. 2. 2010, č. j. 68To 19/2010-112, který nabyl právní moci dne 1. 2. 2010 byl žalovaný zproštěn obžaloby pro skutek, že dne 25. 1. 2009 řídil své motorové vozidlo VW Golf, RZ 3M1 3387 a po požití alkoholických nápojů poškodil vozidlo A. Š. a L. L. se závěrem, že v trestním řízení nebyl jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností zjištěn pachatel, když žalovaný odmítl sdělit osobu, která vozidlo řídila. V písemném vyjádření k žalobě v této věci žalovaný uváděl, že nebyl přítomen při vzniku dopravní nehody, a nebylo proto v jeho možnostech uvést žalobci skutkový děj, o jejím průběhu a tedy ani jméno osoby, která v době dopravní nehody vozidlo řídila. Žalobce dne 8. 4. 2009 ukončil šetření dopravní nehody. Celková škoda byla vyčíslena částkou 22.027 Kč, přičemž částku 9.500 Kč uhradil žalobci dne 9. 4. 2009 na účet poškozeného L.L. a téhož dne částku 12.527 Kč na účet poškozeného A. Š. V projednávané věci žalobce podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 uplatňuje právo postihu vůči žalovanému jako vlastníku pojištěného vozidla s odůvodněním, že žalovaný odpovídá za škodu vzniklou při provozu tohoto vozidla, a to z titulu dopravní nehody, při které došlo dne 25. 1. 2009 k poškození osobních vozidel vlastníků A.Š. a L. L. v celkové výši 22.027 Kč s tím, že žalovaný bezdůvodně nesplnil povinnost vyplývající z ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., tedy bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události. Podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009 má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bezdůvodně nesplnil povinnost podle § 8 odst. 1 a 2 a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009 je pojištěný povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, předložit k tomu příslušné doklady a v průběhu šetření škodné události postupovat v souladu s pokyny pojistitele. Podle § 9 odst. 3 vyhl. č. 168/1994 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009 je pojistitel povinen provést šetření škodné události bez zbytečného odkladu. Ve lhůtě do 3 měsíců ode dne, kdy bylo oprávněnou osobou uplatněno právo na plnění z pojištění odpovědnosti, je pojistitel povinen a) ukončit šetření pojistné události a sdělit poškozenému výši pojistného plnění podle jednotlivých nároků poškozeného včetně způsobu stanovení jeho výše, jestliže nebyla zpochybněna povinnost pojistitele plnit z pojištění odpovědnosti a nároky poškozeného byly prokázány, nebo b) podat poškozenému písemné vysvětlení k těm jím uplatněným nárokům, které byly pojistitelem zamítnuty nebo u kterých bylo plnění pojistitele sníženo, anebo u kterých nebylo možno ve stanovené lhůtě ukončit šetření. S okresním soudem se lze ztotožnit v otázce právní kvalifikace uplatněného nároku, tj. že na posuzovanou věc dopadá zákon č. 168/1999 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009, podle jehož § 10 odst. 1 písm. e) má žalobce proti pojištěnému postižní právo, tedy právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bezdůvodně nesplnil povinnost podle § 8 odst. 1 a 2 a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele dle § 9 odst. 3 citovaného zákona. Nicméně okresní soud citovaná ustanovení vadně vyložil. V ustanovení § 8 odst. 1 ani v jiném ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 není výslovně stanovena povinnost pojištěného znát a sdělit pojistiteli skutečnosti potřebné k určení totožnosti řidiče. Tuto okolnost, na základě které žalobce uplatňuje své postižní právo proti žalovanému, dovozuje pouze výkladem. Dle názoru krajského soudu žalovaný jako pojištěný nesplnil nikoliv bezdůvodně svou povinnost uvedenou v citovaném ustanovení, tj. sdělit skutkový stav pojistné události, nýbrž takto využil svého ústavně založeného práva jako provozovatele vozidla odepřít sdělení identifikačních údajů o osobách blízkých, jež chrání článek 37 Listiny základních lidských práv a svobod. Žalovaného nelze nutit pod sankcí úhrady pojistného plnění pojišťovny podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., aby doznával svoji vinu na případně spáchaném přestupku. Odvolateli lze přisvědčit i potud, že právo žalobce na poskytnutí informací je relativizováno samotným zněním ustanovení § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, podle kterého vzniká pojistiteli právo požadovat po pojištěném náhradu plnění, pouze pokud pojištěný svou povinnost nesplní bezdůvodně. Ze strany žalobce se nejedná o absolutní právo, nýbrž toto právo je vázáno na splnění podmínky, že žalovaný neposkytl součinnost bezdůvodně. I pokud by odvolací soud podřadil žalobou uplatněný regresní nárok vůči žalovanému pod ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., dle kterého pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zvláštního právního předpisu ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3, a tímto zvláštním právním předpisem je zákon o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, tj. zákon č. 361/2000 Sb., žaloba by důvodnou nebyla. Zákon č. 168/1999 Sb. totiž v odstavci 2 § 10 konkretizuje porušení základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích pro účely tohoto zákona v písmenech a) – f), když mezi těmito povinnostmi není nově zakotvena povinnost provozovatele vozidla znát identifikační údaje řidiče, jemuž přikázal nebo svěřil samostatné řízení vozidla a povinnost sdělit jmenovaným subjektům skutečnosti potřebné k určení totožnosti řidiče vozidla tak, jak tyto povinnosti právě nově zakotvil zákon č. 411/2005 Sb. do zákona o silničním provozu č. 361/2000 Sb. v § 10 odst. 1 písm. d) nebo § 10 odst. 3. Veden těmito důvody krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). V důsledku změny rozsudku okresního soudu bylo nově rozhodnout i o náhradě nákladů řízení (ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř.). Výsledek řízení svědčí, že žalovaný byl v řízení před okresním soudem stranou úspěšnou a ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady pak jsou představovány odměnou právního zástupce žalobce dle § 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 1. 3. 2012 ve výši 11.050 Kč, 3 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20% DPH, tj. 2.390 Kč, celkem 14.340 Kč. K úhradě této částky byl žalobce zavázán v určené lhůtě k rukám právního zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.). V odvolacím řízení dosáhl žalovaný rovněž úspěchu ve věci, neboť v důsledku odvolání žalovaného byla žaloba zamítnuta (ustanovení § 42 odst. 1 vzhledem k ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný byl i ve fázi odvolacího řízení zastoupen zástupcem z řad advokátů, kterému vzniklo právo na paušální náhradu dle § 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 1. 3. 2012 ve výši 1.050 Kč, 2 režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), 20% DPH, tj. 2.330 Kč, a soudního poplatku z odvolání ve výši 1.100 Kč, tj. 15.080 Kč. I k úhradě této částky byl žalobce zavázán v určené lhůtě k rukám právního zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř., § 160 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné. V Olomouci dne 26. dubna 2012 Mgr. Jana Tillová pověřený člen senátu Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla M u s i l o v á v. r. Silvie Dosoudilová předsedkyně senátu ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Musilové a soudců Mgr. Jany Tillové a JUDr. Evy Paučkové v právní věci žalobce Generali Pojišťovna, a. s., IČ 61859869, se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, zastoupeného Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem Praha 8, Za Poříčskou branou 12, proti žalovanému R. F., nar. X, bytem X, zastoupenému Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, o zaplacení částky 22.027 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2011, č. j. 21C 211/2011-46, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se vyjma výroku II. mění takto: „Žaloba, jíž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 22.027 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, se zamítá.“ II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 14.340 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám Mgr. Stanislava Sochora, advokáta. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího  řízení částku 15.080 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám Mgr. Stanislava Sochora, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem okresního soudu byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 22.027 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 9. 2011 do zaplacení v určené lhůtě (výrok I.), žaloba v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zákonného úroku z prodlení v částce 22.027 Kč za dobu od 12. 10. 2009 do 3. 9. 2011, zamítnuta (výrok II.) a rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15.310,10 Kč v určené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce. Okresní soud vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena pojistná smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla náležejícího do vlastnictví žalovaného VW GOLF, RZ 3M1 3387, že dne 25. 1. 2009 byla provozovatelem označeného vozidla způsobena škoda na vozidlech vlastníků L. L. a A. Š., že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2009, č. j. 4T 129/2009-86 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 1. 2. 2010, č. j. 68To 19/2010-112, byl žalovaný zproštěn obžaloby pro skutek, že dne 25. ledna 2009 …řídil své osobní motorové vozidlo tovární značky VW Golf, RZ 3M1 3387, kdy v důsledku nedostatečného věnování se řízení a předchozího požití alkoholických nápojů… najel v obci Přáslavice vpravo na obrubník a narazil do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla vlastníka poškozeného A. Š. a L. L., z místa dopravní nehody ujel a své vozidlo odstavil v obci Přáslavice, že žalovaný osobu řidiče svého vozidla odmítl sdělit ve vztahu k žalobci s odkazem na osobu blízkou. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že tímto svým jednáním žalovaný nesplnil povinnost uloženou mu ustanovením § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů a nárok žalobce ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, a požadavek žalobce na úhradu vyplaceného plnění, shledal důvodným a uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobci částku 22.027 Kč s uvedeným příslušenstvím. Námitku žalovaného, že odkazem na osobu blízkou využil svého ústavního práva a neposkytnutí informací žalobci, důvodnou neshledal, neboť žalobce není státním orgánem, navíc důvodnost neposkytnutí informací je nezbytné posuzovat pouze ve vztahu k žalobci. Konečně pokud by soud extenzivním výkladem dovodil oprávnění žalovaného nesdělit komukoli informace, které by mohly vést k trestnímu stíhání osoby blízké, pak okresní soud poukazuje na skutečnost, že žalobce poskytl dle smluvních ujednání pojistné plnění v souvislosti se škodou způsobenou vozidlem žalovaného a současně požadoval po žalovaném součinnost v souladu se smlouvou mezi účastníky, a to sdělením skutkového stavu o průběhu nehody. Pokud žalovaný poskytnutí této součinnosti odmítl, pak na straně žalobce nastalo legitimní očekávání úhrady poskytnuté částky, když i žalobci – právnické osobě – náleží ochrana základních práv a svobod. Za situace, že žalovaný odmítnutí součinnosti odůvodnil odkazem na ustanovení Listiny základních práv a svobod, okresní soud při posuzování střetu dvou základních práv a s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 353/04 uzavřel, že při vyhovění žalobě žalovanému zůstane žalovanému zachováno právo nevypovídat před státními orgány vůči osobě blízké, když uložení povinnosti úhrady vyplaceného plnění žalobci nelze považovat za sankci (zejména veřejnoprávní), nýbrž pouze plnění ze smlouvy dle smluvních ujednání, čímž rovněž zůstane zachována ochrana legitimního očekávání na straně žalobce. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti jeho vyhovující části a souvisejícímu nákladovému výroku, podal včasné odvolání žalovaný. Okresnímu soudu vytýká nesprávní právní posouzení věci a uplatňuje tedy odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Žalovaný předně odmítá jako zcela nesprávný restriktivní výklad soudu, podle kterého se ústavní právo žalovaného odmítnout podat vysvětlení, v důsledku kterého by mohlo dojít ke stíhání osoby blízké, omezuje pouze na poskytnutí takové informace vůči státním orgánům v rámci trestního (přestupkového) řízení. Soud totiž zcela ignoruje skutečnost, že uvedení takové informace žalovaným v rámci jakékoliv jiného sdělení (např. v rámci hlášení pojistné události žalobci) může být v trestním (či přestupkovém) řízení použito jako důkaz, na jehož základě může být osoba blízká shledána vinnou ze spáchání veřejnoprávního deliktu. Bylo by tedy naprostým popřením ústavního práva žalovaného, nebýt nucen k poskytnutí informací, které mohou vést k potrestání osoby blízké, pokud by státní moc sice tento zákaz akceptovala v rámci trestního (přestupkového) řízení, ale současně by stát nutil žalovaného, aby toto právo (pod zákonem stanovenou soukromoprávní sankcí) fakticky nemohl využít. Nelze tedy souhlasit s názorem soudu, že vyhověním žalobě nedojde k porušení práva žalovaného neohrozit svým jednáním osobu blízkou, z hlediska možnosti přivodění jejího stíhání pro trestný čin či přestupek. Zcela odmítá „zmínky“ soudu o tom, že žalovaný uzavřením pojistné smlouvy dobrovolně převzal uvedenou povinnost (sdělovat žalobci rozhodné skutečnosti), tedy že se uplatňuje obecná zásada pacta sunt servanda. Předmětná povinnost totiž přímo vyplývá ze zákona (§ 8 a § 10 zákona č. 168/1999 Sb.) a účastníci nejsou oprávněni ji jakkoliv měnit či ze svých smluvních ujednání vyloučit. Tvrzení soudu, že uložení povinnosti úhrady vyplaceného plnění žalobci nelze považovat za sankci (zejména veřejnoprávní), nýbrž pouze za plnění ze smlouvy dle smluvních ujednání, je absolutně nesprávné. Uložení uvedené povinnosti (a důsledky z ní vyplývající) je totiž stanoveno přímo zákonem – její zopakování v pojistné smlouvě má efekt pouze z hlediska komplexnosti úpravy práv a povinností účastníků, nemá však žádný právní význam. Žalovaný pak rovněž nesouhlasí ani s argumentací soudu týkající se způsobu řešení střetu dvou práv – na jedné straně ústavního práva žalovaného nepřivodit trestní stíhání osobě blízké, resp. nevypovídat či neuvádět informace v její neprospěch, na straně druhé pak legitimní očekávání úhrady poskytnuté částky žalobcem. Poukazuje na skutečnost, že ústavní právo žalovaného je absolutní, to je neexistuje možnost, jak by mohlo být prolomeno či suspendováno. Naopak právo žalobce na poskytnutí informací je relativizováno přímo samotným zněním ustanovení § 10 odst. 1 písm. e) zákona, podle kterého pojistiteli vzniká právo požadovat po pojištěném náhradu plnění, pouze pokud pojištěný svou povinnost nesplnil bezdůvodně. Čili ze strany žalobce se nejedná o absolutní právo (legitimní očekávání) na plnění od žalovaného, toto plnění je vázáno na splnění podmínky, že žalovaný neposkytl součinnost bezdůvodně. Je tedy zcela evidentní, že právo žalobce je výrazně slabší (a požívá tedy menší právní ochranu) než právo žalovaného, které je absolutní. Domáhá se, aby krajský soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části změnil a žalobu zamítl. Žalobce se k odvolání žalovaného písemně nevyjádřil. Odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, proto odvolací soud projednal odvolání, aniž nařídil jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). Krajský soud přezkoumal za podmínek neúplné apelace rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části, v tomto rozsahu přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 o. s. ř.), s důrazem na revizi uplatněného odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného nelze upřít důvodnosti. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. nesprávného právního posouzení věci spočívá v tom, že okresní soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitou právní normu nesprávně vyložil. Okresní soud po provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu, který relevantním způsobem nebyl zpochybněn, uzavřel, že mezi účastníky byla dne 28. 7. 2007 uzavřena pojistná smlouvy o pojištění motorových vozidel, a to vozidla náležejícího do vlastnictví žalovaného VW Golf, RZ 3M1 3387, s tím, že součástí smlouvy byly i všeobecné pojistné podmínky. Dne 25. 1. 2009 v 4:30 hod. došlo k dopravní nehodě, kdy blíže neurčená osoba řídila vozidlo uvedené, jehož vlastníkem je žalovaný, v obci Přáslavice a zde najela vozidlem vpravo na obrubník, kde narazila přední částí vozidla do stromu, kovových popelnic, vozidla vlastníka A. Š. a následně vozidla vlastníka L. L. a z místa ujela, a poté bylo vozidlo odstaveno cca 50 metrů za místem nehody. Dechová zkouška žalovaného dne 25. 1. 2009 v 10:58 hod. byla pozitivní. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 1. 2. 2010, č. j. 68To 19/2010-112, který nabyl právní moci dne 1. 2. 2010 byl žalovaný zproštěn obžaloby pro skutek, že dne 25. 1. 2009 řídil své motorové vozidlo VW Golf, RZ 3M1 3387 a po požití alkoholických nápojů poškodil vozidlo A. Š. a L. L. se závěrem, že v trestním řízení nebyl jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností zjištěn pachatel, když žalovaný odmítl sdělit osobu, která vozidlo řídila. V písemném vyjádření k žalobě v této věci žalovaný uváděl, že nebyl přítomen při vzniku dopravní nehody, a nebylo proto v jeho možnostech uvést žalobci skutkový děj, o jejím průběhu a tedy ani jméno osoby, která v době dopravní nehody vozidlo řídila. Žalobce dne 8. 4. 2009 ukončil šetření dopravní nehody. Celková škoda byla vyčíslena částkou 22.027 Kč, přičemž částku 9.500 Kč uhradil žalobci dne 9. 4. 2009 na účet poškozeného L.L. a téhož dne částku 12.527 Kč na účet poškozeného A. Š. V projednávané věci žalobce podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 uplatňuje právo postihu vůči žalovanému jako vlastníku pojištěného vozidla s odůvodněním, že žalovaný odpovídá za škodu vzniklou při provozu tohoto vozidla, a to z titulu dopravní nehody, při které došlo dne 25. 1. 2009 k poškození osobních vozidel vlastníků A.Š. a L. L. v celkové výši 22.027 Kč s tím, že žalovaný bezdůvodně nesplnil povinnost vyplývající z ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., tedy bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události. Podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009 má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bezdůvodně nesplnil povinnost podle § 8 odst. 1 a 2 a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009 je pojištěný povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, předložit k tomu příslušné doklady a v průběhu šetření škodné události postupovat v souladu s pokyny pojistitele. Podle § 9 odst. 3 vyhl. č. 168/1994 Sb.  ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009 je pojistitel povinen provést šetření škodné události bez zbytečného odkladu. Ve lhůtě do 3 měsíců ode dne, kdy bylo oprávněnou osobou uplatněno právo na plnění z pojištění odpovědnosti, je pojistitel povinen a) ukončit šetření pojistné události a sdělit poškozenému výši pojistného plnění podle jednotlivých nároků poškozeného včetně způsobu stanovení jeho výše, jestliže nebyla zpochybněna povinnost pojistitele plnit z pojištění odpovědnosti a nároky poškozeného byly prokázány, nebo b) podat poškozenému písemné vysvětlení k těm jím uplatněným nárokům, které byly pojistitelem zamítnuty nebo u kterých bylo plnění pojistitele sníženo, anebo u kterých nebylo možno ve stanovené lhůtě ukončit šetření. S okresním soudem se lze ztotožnit v otázce právní kvalifikace uplatněného nároku, tj. že na posuzovanou věc dopadá zákon č. 168/1999 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009, podle jehož § 10 odst. 1 písm. e) má žalobce proti pojištěnému postižní právo, tedy právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bezdůvodně nesplnil povinnost podle § 8 odst. 1 a 2 a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele dle § 9 odst. 3 citovaného zákona. Nicméně okresní soud citovaná ustanovení vadně vyložil. V ustanovení § 8 odst. 1 ani v jiném ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 není výslovně stanovena povinnost pojištěného znát a sdělit pojistiteli skutečnosti potřebné k určení totožnosti řidiče. Tuto okolnost, na základě které žalobce uplatňuje své postižní právo proti žalovanému, dovozuje pouze výkladem. Dle názoru krajského soudu žalovaný jako pojištěný nesplnil nikoliv bezdůvodně svou povinnost uvedenou v citovaném ustanovení, tj. sdělit skutkový stav pojistné události, nýbrž takto využil svého ústavně založeného práva jako provozovatele vozidla odepřít sdělení identifikačních údajů o osobách blízkých, jež chrání článek 37 Listiny základních lidských práv a svobod. Žalovaného nelze nutit pod sankcí úhrady pojistného plnění pojišťovny podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., aby doznával svoji vinu na případně spáchaném přestupku. Odvolateli lze přisvědčit i potud, že právo žalobce na poskytnutí  informací je relativizováno samotným zněním ustanovení § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, podle kterého vzniká pojistiteli právo požadovat po pojištěném náhradu plnění, pouze pokud pojištěný svou povinnost nesplní bezdůvodně. Ze strany žalobce se nejedná o absolutní právo, nýbrž toto právo je vázáno na splnění podmínky, že žalovaný neposkytl součinnost bezdůvodně. I pokud by odvolací soud podřadil žalobou uplatněný regresní nárok vůči žalovanému pod ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., dle kterého pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zvláštního právního předpisu ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3, a tímto zvláštním právním předpisem je zákon o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, tj. zákon č. 361/2000 Sb., žaloba by důvodnou nebyla. Zákon č. 168/1999 Sb. totiž v odstavci 2 § 10 konkretizuje porušení základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích pro účely tohoto zákona v písmenech a) – f), když mezi těmito povinnostmi není nově zakotvena povinnost provozovatele vozidla znát identifikační údaje řidiče, jemuž přikázal nebo svěřil samostatné řízení vozidla a povinnost sdělit jmenovaným subjektům skutečnosti potřebné k určení totožnosti řidiče vozidla tak, jak tyto povinnosti právě nově zakotvil zákon č. 411/2005 Sb. do zákona o silničním provozu č. 361/2000 Sb. v § 10 odst. 1 písm. d) nebo § 10 odst. 3. Veden těmito důvody krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). V důsledku změny rozsudku okresního soudu bylo nově rozhodnout i o náhradě nákladů řízení (ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř.). Výsledek řízení svědčí, že žalovaný byl v řízení před okresním soudem stranou úspěšnou a ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady pak jsou představovány odměnou právního zástupce žalobce dle § 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 1. 3. 2012 ve výši 11.050 Kč, 3 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20% DPH, tj. 2.390 Kč, celkem 14.340 Kč. K úhradě této částky byl žalobce zavázán v určené lhůtě k rukám právního zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.). V odvolacím řízení dosáhl žalovaný rovněž úspěchu ve věci, neboť v důsledku odvolání žalovaného byla žaloba zamítnuta (ustanovení § 42 odst. 1 vzhledem k ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný byl i ve fázi odvolacího řízení zastoupen zástupcem z řad advokátů, kterému vzniklo právo na paušální náhradu dle § 3 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 1. 3. 2012 ve výši 1.050 Kč, 2 režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), 20% DPH, tj. 2.330 Kč, a soudního poplatku z odvolání ve výši 1.100 Kč, tj. 15.080 Kč. I k úhradě této částky byl žalobce zavázán v určené lhůtě k rukám právního zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř., § 160 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku   n e n í   dovolání přípustné. V Olomouci dne 26. dubna 2012 Mgr. Jana Tillová pověřený člen senátu Za správnost vyhotovení:              JUDr. Karla  M u s i l o v á  v. r. Silvie Dosoudilová předsedkyně senátu