Zemře-li jeden ze solidárně zavázaných spoludlužníků, je třeba při vypořádání spoludlužníků dle ust. § 511 odst. 3 občanského zákoníku rozvrhnout jeho podíl na ostatní spoludlužníky pouze tehdy, není-li žádný dědic, na kterého by přešly dluhy zůstavitele.

75Co 173/2012-158 U S N E S E N Í Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Vladimíry Kratochvílové a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Michala Rendy ve věci žalobce M. Š., nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného Mgr. Silvií Sofkovou, advokátkou, se sídlem Olomouc, Horní náměstí 17, proti žalované J. S., nar. xxx, bytem xxx, zastoupené Mgr. Janou Klosovou, advokátkou, se sídlem Olomouc, tř. Svobody 2, o zaplacení částky 161.391,13 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30.11.2011, č.j. 13C 46/2011-132, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se v zamítavém výroku co do částky 4.479,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z této částky od 22. 12. 2010 do zaplacení a dále ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 26.898,50 Kč s zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 22.12.2010 do zaplacení, zamítl žalobu v části 134.492,63 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 22.12.2010 do zaplacení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 30.618 Kč. Zamítavý výrok rozsudku okresní soud odůvodnil tak, že žalovaná i žalobce byli jedni ze šesti spoludlužníků ze smlouvy o úvěru uzavřené s Raiffesenbank, a.s. a že ve smlouvě o úvěru nebylo sjednáno, jak má každý ze spoludlužníků splácet úvěr, a tudíž byli všichni spoludlužníci zavázáni společně a nerozdílně. Uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal jím tvrzenou dohodu o splácení úvěru mezi spoludlužníky, dle které měla úvěr splácet výlučně žalovaná a za této situace posoudil nárok žalobce, který splátky úvěru za požadované období od 16.11.2007 do 30.09.2010 hradil výlučně sám, po právní stránce jako nárok z vypořádání spoludlužníků dle ust. § 511 odst. 3 občanského zákoníku a přiznal žalobci právo vůči žalované na vypořádání dle stejných podílu spoludlužníků, tj. na 1/6 z uhrazené částky 161.391,13 Kč odpovídající částce 26.898,50 Kč a nárok na úhradu zbylé části uhrazených splátek zamítl. Námitku promlčení vznesenou žalovanou posoudil jako nedůvodnou s tím, že promlčecí doba byla čtyřletá a ke dni podání žaloby (10.11.2010) neuplynula. Proti tomuto rozsudku, pouze však proti části zamítavého výroku v rozsahu nároku na zaplacení částky 4.479,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 22.12.2010 do zaplacení a proti závislému výroku o náhradě nákladů řízení podal žalobce včasné odvolání, jímž se dovolával vyhovění žalobě v uvedené části a rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Namítal, že okresní soud chybně aplikoval ust. § 511 odst. 3 občanského zákoníku, neboť se nezabýval skutečností, že dne 21.10.2008 jeden ze spoludlužníků J. S. zemřel, byť tato skutečnost byla v řízení zjištěna z dokazování a tedy v případě, že tento spoludlužník nemohl svůj podíl splnit, měl být jeho podíl stejným dílem rozvržen na ostatní spoludlužníky, a to rovnoměrně. Žalovaná se tedy měla dle žalobce podílet na úhradě výše uvedeného úvěru v poměru mezi spoludlužníky za dobu od 16.11.2007 do 21.10.2008 ve výši 1/6 (částka 9.589,37 Kč) a za dobu od 18.11.2008 do 30.09.2010 podílem ve výši 1/5 (částka 21.788,43 Kč) a žalovaná tedy měla být zavázána k úhradě částky 31.378 Kč a nikoliv pouze 26.898,50 Kč. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení navrhoval aplikaci ust. § 150 o. s. ř., přičemž za důvody zvláštního zřetele hodné považoval skutečnost, že úvěrovou smlouvu uzavřeli účastníci a jejich rodinní příslušníci jako spoludlužníci, celá poskytnutá částka úvěru byla poskytnuta na rekonstrukci nemovitosti, která je ve výlučném vlastnictví žalované a na které se žalovaná nijak nepodílela. Poté, co se žalobce z nemovitosti odstěhoval z důvodu rozchodu s dcerou žalované, mu žalovaná neposkytla nic, byť byla nemovitost rekonstrukcí zhodnocena a navíc žalobce sám hradil splátky úvěru, přičemž v řízení se mu nepodařilo prokázat dohodu, kterou se žalovaná zavázala splátky úvěru hradit výlučně sama právě z důvodu účelového použití úvěru na rekonstrukci její nemovitosti. Poukázal také na skutečnost, že žalovaná se i nadále na splácení úvěru nijak nepodílí a splátky úvěru je nadále žalobce nucen hradit sám, neboť úvěr je zajištěn zástavním právem k nemovitostí jeho rodičů. Žalovaná k odvolání uvedla, že nárok na doplacení další částky není důvodný. Setrvala na námitce promlčení s tím, že promlčecí doba dle ní měla být posuzována dle občanského zákoníku jako tříletá. Dále poukázala na skutečnost, že tvrzení o nároku na splátky ze strany žalobce a o schopnosti plnit spoludlužníkem v řízení před okresním osudem nebylo uplatněno a nemělo by tedy v odvolacím řízení být řešeno, když žalobce nejprve nárok požadoval z titulu bezdůvodného obohacení za investice vložené do nemovitosti a až později jej změnil na nárok z dohody mezi spoludlužníky. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení uvedla, že žalobce se snaží pouze eliminovat následky chybně podané žaloby, když žalovaná již před začátkem řízení navrhovala žalobci dohodu ohledně úhrady 1/6 výše splátek. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné avšak rozsudek pro vady řízení v napadené části jako správný nemůže obstát. Z obsahu spisu se podává, že žalobce se žalobou podanou dne 10.11.2010 domáhal po žalované zaplacení částky 161.391,13 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22.12.2010 do zaplacení s tvrzením, že dne 03.12.2004 uzavřel spolu s dalšími pěti spoludlužníky tj. žalovanou, jejím manželem J. S., jejich dcerou J. S. (se kterou v dané době sdílel společnou domácnost) a svými rodiči E. a J. Š. úvěrovou smlouvu č. 550/504/0416/01 se společností Raiffeisenbank a.s., na základě které byl na jeho účet poskytnut úvěr ve výši 550.000 Kč splatný ve 180 měsíčních splátkách po 4.727,82 Kč splatných od 18.01.2005. Tvrdil použití úvěru na rekonstrukci nemovitosti č. 146 v Tršicích, která je ve vlastnictví žalované, když takto bylo použití prostředků z úvěru dohodnuto mezi spoludlužníky s tím, že po rekonstrukci nemovitosti převede žalovaná dům na něj a jeho dceru. Uvedl, že žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně obohatila tím, že z úvěru, který splácí sám žalobce, byla provedena rekonstrukce její nemovitosti a požadoval uvedenou částku 161.391,13 Kč jako úhradu jím skutečně uhrazených splátek úvěru za období od 16.11.2007 do 30.09.2010, když předchozích uhrazených splátek se z důvodu možné námitky promlčení nedomáhal. V řízení následně tvrdil dohodu účastníků uzavřenou po rozchodu žalobce s dcerou žalované, že prostředky vložené do nemovitosti z úvěru žalobci žalovaná vrátí a bude splácet úvěr sama a pokud tak neučiní, bude moci po ní žalobce uhrazené splátky uplatnit. Okresní soud po provedení rozsáhlého dokazování ve věci rozhodl napadeným rozsudkem z jehož obsahu, kromě výše uvedeného obsahu odůvodnění vyplývá, že z výpovědi dcery žalované vzal okresní soud za prokázánu skutečnost, že manžel žalované J.S. dne 21.10.2008 zemřel a tato skutečnost mezi účastníky není sporná. Dle ust. § 511 odst. 1, 2, 3 občanského zákoníku jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne. Není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili. Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní. Z výše uvedených zjištění vyplývá, že okresní soud po skutkové stránce správně uzavřel, že nebyla prokázána existence dohody mezi účastníky o úhradě splátek úvěru výlučně žalovanou (ostatně tento závěr nebyl ani předmětem odvolacích námitek) a dále, že nebyl stanoven vzájemný podíl na dluhu mezi spoludlužníky ze smlouvy o úvěru. Za uvedené situace tak okresní soud správně po právní stránce posoudil nárok žalobce jako nárok ze vzájemného vypořádání spoludlužníků dle ust. § 511 odst. 3 občanského zákoníku, avšak uvedené ustanovení aplikoval neúplně, neboť se v rámci tohoto právního posouzení vůbec nezabýval rozhodnou skutečností vyplývající z výsledků dokazování, a to, že jeden ze spoludlužníků v průběhu rozhodného období zemřel a z uvedeného důvodu se pak ani nezabýval aplikací věty druhé ust. § 511 odst. 3 občanského zákoníku. V tomto směru je tedy právní názor okresního soudu odlišný od právního názoru odvolacího soudu, neboť v případě úmrtí jednoho ze spoludlužníků je třeba se zabývat skutečností, zda některý ze spoludlužníků může svůj podíl splnit či nikoliv a zda došlo k přechodu práv a povinností zemřelého spoludlužníka ze smlouvy po jeho smrti na dědice. Okresní soud pak také chybně posuzoval otázku promlčení nároku dle obchodního zákoníku, neboť vztah vypořádání mezi spoludlužníky ze smlouvy o úvěru není vztahem ze smlouvy o úvěru (tím je pouze vztah mezi věřitelem a spoludlužníky a případně vztahy jej zajišťující (§ 261 odst. 3 písm. d), odst. 4 obchodního zákoníku) a vypořádání spoludlužníků, kteří nebyli podnikateli, se řídí výlučně občanským zákoníkem. Toto chybné právní posouzení otázky promlčení však nemělo žádný vliv na výrok rozsudku, neboť s ohledem na časový rozsah uplatněných nároků na úhradu zaplacených splátek a na datum podání žaloby v době podání žaloby neuplynula ani obecná tříletá promlčecí doba dle občanského zákoníku. Okresní soud tedy pochybil pokud při zjištění úmrtí J. S. nepoučil žalobce dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. o možnosti jiného právního posouzení jeho nároku ve vztahu k aplikaci ust. § 511 odst. 3 občanského zákoníku, neboť pro správnou aplikaci tohoto ustanovení bylo zapotřebí zjištění, zda a kdo se stal dědicem J. S. Při smrti jednoho ze spoludlužníků nenastává bez dalšího situace předvídaná v ust. § 511 odst. 3 věty druhé občanského zákoníku, tedy že by některý ze spoludlužníků nemohl svůj podíl splnit, neboť dle ust. § 460 a § 470 občanského zákoníku již smrtí zůstavitele přechází dědictví na dědice, kteří do výše nabytého dědictví odpovídají i za zůstavitelovy dluhy a tedy vstupují do povinností zůstavitele dle uzavřené smlouvy o úvěru. V takovém případě se pak dědic (či dědicové) stávají v rozsahu podílu zůstavitele spoludlužníky ze smlouvy o úvěru a je možno po něm (nich) uplatnit ze strany dalšího spoludlužníka nárok dle ust. § 511 odst. 3 věty prvé občanského zákoníku. Pouze za situace, kdyby nebylo žádného z dědiců, který by vstoupil do postavení zůstavitele jako spoludlužníka dle smlouvy o úvěru, by bylo možno hovořit o situaci, kdy je třeba podíl zemřelého spoludlužníka rozvrhnout na ostatní spoludlužníky, avšak pouze ve vztahu k nárokům uhrazeným jedním ze spoludlužníků věřiteli do okamžiku smrti zemřelého spoludlužníka. Ve vztahu k nárokům uhrazeným jedním ze spoludlužníků po smrti zemřelého spoludlužníka, který nemá dědice, jenž by vstoupil do jeho postavení spoludlužníka, pak je spoludlužník, který hradil věřiteli, oprávněn se po dalších spoludlužnících domáhat náhrady podle upraveného podílu odpovídajícího novému počtu spoludlužníků. S ohledem na nová tvrzení žalobce a jím označené důkazy, které doplnil v průběhu odvolacího řízení po poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že jediným dědicem J. S. se stala žalovaná, pak je třeba k takovým tvrzením provést dokazování, neboť prokázání uvedené skutečnosti v řízení může mít s ohledem na shora uvedené právní posouzení vliv na posouzení důvodnosti předmětu odvolacího řízení, kterým fakticky je vyšší částka náhrady za splátky uhrazené žalobcem po smrti J. S. Za situace, kdy potřeba doplnění tvrzení a dokazování, vyplynula z odlišného právního posouzení nároku odvolacím soudem, byla skutečnost, že okresní soud žalobce řádně nepoučil, vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. (§ 213b odst. 2 o. s. ř.). S ohledem na skutečnost, že v odvolacím řízení byly takto žalobcem uplatněny skutečnosti a důkazy nové, jejichž provedení v odvolacím řízení brání ust. § 211a o. s. ř. a ust. § 213 odst. 4 o. s. ř., neboť k rozhodné skutečnosti, zda a kdo se stal dědicem J. S. žádné dokazování okresním soudem prováděno nebylo, za odvolacího řízení nemohla být sjednána náprava, a proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu dle ust. § 219a odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení. V novém rozhodnutí pak okresní soud rozhodne i o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž se neopomene zabývat námitkami žalobce ohledně aplikace ust. § 150 o. s. ř. a to zejména s přihlédnutím k okolnostem souvisejícím s předprocesním stádiem sporu, chováním účastníků v tomto stádiu, okolnostem uplatnění nároku, postoji účastníků v průběhu řízení apod. (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 12.01.2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Olomouc 26.09.2012 Za správnost vyhotovení: JUDr. Vladimíra Kratochvílová v. r. Marcela Suchá předsedkyně senátu 75Co 173/2012-158 U S N E S E N Í  Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Vladimíry Kratochvílové a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Michala Rendy ve věci žalobce M. Š., nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného Mgr. Silvií Sofkovou, advokátkou, se sídlem Olomouc, Horní náměstí 17, proti žalované J. S., nar. xxx, bytem xxx, zastoupené Mgr. Janou Klosovou, advokátkou, se sídlem Olomouc, tř. Svobody 2, o zaplacení částky 161.391,13 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30.11.2011, č.j. 13C 46/2011-132, t a k t o : Rozsudek okresního soudu se v zamítavém výroku co do částky 4.479,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z této částky od 22. 12. 2010 do zaplacení a dále ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :  Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 26.898,50 Kč s zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 22.12.2010 do zaplacení, zamítl žalobu v části 134.492,63 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 22.12.2010 do zaplacení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 30.618 Kč. Zamítavý výrok rozsudku okresní soud odůvodnil tak, že žalovaná i žalobce byli jedni ze šesti spoludlužníků ze smlouvy o úvěru uzavřené s Raiffesenbank, a.s. a že ve smlouvě o úvěru nebylo sjednáno, jak má každý ze spoludlužníků splácet úvěr, a tudíž byli všichni spoludlužníci zavázáni společně a nerozdílně. Uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal jím tvrzenou dohodu o splácení úvěru mezi spoludlužníky, dle které měla úvěr splácet výlučně žalovaná a za této situace posoudil nárok žalobce, který splátky úvěru za požadované období od 16.11.2007 do 30.09.2010 hradil výlučně sám, po právní stránce jako nárok z vypořádání spoludlužníků dle ust. § 511 odst. 3 občanského zákoníku a přiznal žalobci právo vůči žalované na vypořádání dle stejných podílu spoludlužníků, tj. na 1/6 z uhrazené částky 161.391,13 Kč odpovídající částce 26.898,50 Kč a nárok na úhradu zbylé části uhrazených splátek zamítl. Námitku promlčení vznesenou žalovanou posoudil jako nedůvodnou s tím, že promlčecí doba byla čtyřletá a ke dni podání žaloby (10.11.2010) neuplynula.   Proti tomuto rozsudku, pouze však proti části zamítavého výroku v rozsahu nároku na zaplacení částky 4.479,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 22.12.2010 do zaplacení a proti závislému výroku o náhradě nákladů řízení podal žalobce včasné odvolání, jímž se dovolával vyhovění žalobě v uvedené části a rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Namítal, že okresní soud chybně aplikoval ust. § 511 odst. 3 občanského zákoníku, neboť se nezabýval skutečností, že dne 21.10.2008 jeden ze spoludlužníků J. S. zemřel, byť tato skutečnost byla v řízení zjištěna z dokazování a tedy v případě, že tento spoludlužník nemohl svůj podíl splnit, měl být jeho podíl stejným dílem rozvržen na ostatní spoludlužníky, a to rovnoměrně. Žalovaná se tedy měla dle žalobce podílet na úhradě výše uvedeného úvěru v poměru mezi spoludlužníky za dobu od 16.11.2007 do 21.10.2008 ve výši 1/6 (částka 9.589,37 Kč) a za dobu od 18.11.2008 do 30.09.2010 podílem ve výši 1/5 (částka 21.788,43 Kč) a žalovaná tedy měla být zavázána k úhradě částky 31.378 Kč a nikoliv pouze 26.898,50 Kč. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení navrhoval aplikaci ust. § 150 o. s. ř., přičemž za důvody zvláštního zřetele hodné považoval skutečnost, že úvěrovou smlouvu uzavřeli účastníci a jejich rodinní příslušníci jako spoludlužníci, celá poskytnutá částka úvěru byla poskytnuta na rekonstrukci nemovitosti, která je ve výlučném vlastnictví žalované a na které se žalovaná nijak nepodílela. Poté, co se žalobce z nemovitosti odstěhoval z důvodu rozchodu s dcerou žalované, mu žalovaná neposkytla nic, byť byla nemovitost rekonstrukcí zhodnocena a navíc žalobce sám hradil splátky úvěru, přičemž v řízení se mu nepodařilo prokázat dohodu, kterou se žalovaná zavázala splátky úvěru hradit výlučně sama právě z důvodu účelového použití úvěru na rekonstrukci její nemovitosti. Poukázal také na skutečnost, že žalovaná se i nadále na splácení úvěru nijak nepodílí a splátky úvěru je nadále žalobce nucen hradit sám, neboť úvěr je zajištěn zástavním právem k nemovitostí jeho rodičů. Žalovaná k odvolání uvedla, že nárok na doplacení další částky není důvodný. Setrvala na námitce promlčení s tím, že promlčecí doba dle ní měla být posuzována dle občanského zákoníku jako tříletá. Dále poukázala na skutečnost, že tvrzení o nároku na splátky ze strany žalobce a o schopnosti plnit spoludlužníkem v řízení před okresním osudem nebylo uplatněno a nemělo by tedy v odvolacím řízení být řešeno, když žalobce nejprve nárok požadoval z titulu bezdůvodného obohacení za investice vložené do nemovitosti a až později jej změnil na nárok z dohody mezi spoludlužníky.  Ve vztahu k náhradě nákladů řízení uvedla, že žalobce se snaží pouze eliminovat následky chybně podané žaloby, když  žalovaná již před začátkem řízení navrhovala žalobci dohodu ohledně úhrady 1/6 výše splátek. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné avšak rozsudek pro vady řízení v napadené části jako správný nemůže obstát. Z obsahu spisu se podává, že žalobce se žalobou podanou dne 10.11.2010 domáhal po žalované zaplacení částky 161.391,13 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22.12.2010 do zaplacení s tvrzením, že dne 03.12.2004 uzavřel spolu s dalšími pěti spoludlužníky tj. žalovanou, jejím manželem J. S., jejich dcerou J. S. (se kterou v dané době sdílel společnou domácnost) a svými rodiči E. a J. Š. úvěrovou smlouvu č. 550/504/0416/01 se společností Raiffeisenbank a.s., na základě které byl na jeho účet poskytnut úvěr ve výši 550.000 Kč splatný ve 180 měsíčních splátkách po 4.727,82 Kč splatných od 18.01.2005. Tvrdil použití úvěru na rekonstrukci nemovitosti č. 146 v Tršicích, která je ve vlastnictví žalované, když takto bylo použití prostředků z úvěru dohodnuto mezi spoludlužníky s tím, že po rekonstrukci nemovitosti převede žalovaná dům na něj a jeho dceru. Uvedl, že žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně obohatila tím, že z úvěru, který splácí sám žalobce, byla provedena rekonstrukce její nemovitosti a požadoval uvedenou částku 161.391,13 Kč jako úhradu jím skutečně uhrazených splátek úvěru za období od 16.11.2007 do 30.09.2010, když předchozích uhrazených splátek se z důvodu možné námitky promlčení nedomáhal. V řízení následně tvrdil dohodu účastníků uzavřenou po rozchodu žalobce s dcerou žalované, že prostředky vložené do nemovitosti z úvěru žalobci žalovaná vrátí a bude splácet úvěr sama a pokud tak neučiní, bude moci po ní žalobce uhrazené splátky uplatnit. Okresní soud po provedení rozsáhlého dokazování ve věci rozhodl napadeným rozsudkem z jehož obsahu, kromě výše uvedeného obsahu odůvodnění vyplývá, že z výpovědi dcery žalované vzal okresní soud za prokázánu skutečnost, že manžel žalované J.S. dne 21.10.2008 zemřel a tato skutečnost mezi účastníky není sporná.   Dle ust. § 511 odst. 1, 2, 3 občanského zákoníku jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne. Není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili. Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní. Z výše uvedených zjištění vyplývá, že okresní soud po skutkové stránce správně uzavřel, že nebyla prokázána existence dohody mezi účastníky o úhradě splátek úvěru výlučně žalovanou (ostatně tento závěr nebyl ani předmětem odvolacích námitek) a dále, že nebyl stanoven vzájemný podíl na dluhu mezi spoludlužníky ze smlouvy o úvěru. Za uvedené situace tak okresní soud správně po právní stránce posoudil nárok žalobce jako nárok ze vzájemného vypořádání spoludlužníků dle ust. § 511 odst. 3 občanského zákoníku, avšak uvedené ustanovení aplikoval neúplně, neboť se v rámci tohoto právního posouzení vůbec nezabýval rozhodnou skutečností vyplývající z výsledků dokazování, a to, že jeden ze spoludlužníků v průběhu rozhodného období zemřel a z uvedeného důvodu se pak ani nezabýval aplikací věty druhé ust. § 511 odst. 3 občanského zákoníku. V tomto směru je tedy právní názor okresního soudu odlišný od právního názoru odvolacího soudu, neboť v případě úmrtí jednoho ze spoludlužníků je třeba se zabývat skutečností, zda některý ze spoludlužníků může svůj podíl splnit či nikoliv a zda došlo k přechodu práv a povinností zemřelého spoludlužníka ze smlouvy po jeho smrti na dědice. Okresní soud pak také chybně posuzoval otázku promlčení nároku dle obchodního zákoníku, neboť vztah vypořádání mezi spoludlužníky ze smlouvy o úvěru není vztahem ze smlouvy o úvěru (tím je pouze vztah mezi věřitelem a spoludlužníky a případně vztahy jej zajišťující (§ 261 odst. 3 písm. d), odst. 4 obchodního zákoníku) a vypořádání spoludlužníků, kteří nebyli podnikateli, se řídí výlučně občanským zákoníkem. Toto chybné právní posouzení otázky promlčení však nemělo žádný vliv na výrok rozsudku, neboť s ohledem na časový rozsah uplatněných nároků na úhradu zaplacených splátek a na datum podání žaloby v době podání žaloby neuplynula ani obecná tříletá promlčecí doba dle občanského zákoníku.   Okresní soud tedy pochybil pokud při zjištění úmrtí J. S. nepoučil žalobce dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. o možnosti jiného právního posouzení jeho nároku ve vztahu k  aplikaci ust. § 511 odst. 3 občanského zákoníku, neboť pro správnou aplikaci tohoto ustanovení bylo zapotřebí zjištění, zda a kdo se stal dědicem J. S. Při smrti jednoho ze spoludlužníků nenastává bez dalšího situace předvídaná v ust. § 511 odst. 3 věty druhé občanského zákoníku, tedy že by některý ze spoludlužníků nemohl svůj podíl splnit, neboť dle ust. § 460 a § 470 občanského zákoníku již smrtí zůstavitele přechází dědictví na dědice, kteří do výše nabytého dědictví odpovídají i za zůstavitelovy dluhy a tedy vstupují do povinností zůstavitele dle uzavřené smlouvy o úvěru. V takovém případě se pak dědic (či dědicové) stávají v rozsahu podílu zůstavitele spoludlužníky ze smlouvy o úvěru a je možno po něm (nich) uplatnit ze strany dalšího spoludlužníka nárok dle ust. § 511 odst. 3 věty prvé občanského zákoníku. Pouze za situace, kdyby nebylo žádného z dědiců, který by vstoupil do postavení zůstavitele jako spoludlužníka dle smlouvy o úvěru, by bylo možno hovořit o situaci, kdy je třeba podíl zemřelého spoludlužníka rozvrhnout na ostatní spoludlužníky, avšak pouze ve vztahu k nárokům uhrazeným jedním ze spoludlužníků věřiteli do okamžiku smrti zemřelého spoludlužníka. Ve vztahu k nárokům uhrazeným jedním ze spoludlužníků po smrti zemřelého spoludlužníka, který nemá dědice, jenž by vstoupil do jeho postavení spoludlužníka, pak je spoludlužník, který hradil věřiteli, oprávněn se po dalších spoludlužnících domáhat náhrady podle upraveného podílu odpovídajícího novému počtu spoludlužníků. S ohledem na nová tvrzení žalobce a jím označené důkazy, které doplnil v průběhu odvolacího řízení po poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že  jediným dědicem J. S. se stala žalovaná, pak je třeba k takovým tvrzením provést dokazování, neboť prokázání uvedené skutečnosti v řízení může mít s ohledem na shora uvedené právní posouzení vliv na posouzení důvodnosti předmětu odvolacího řízení, kterým fakticky je vyšší částka náhrady za splátky uhrazené žalobcem po smrti J. S. Za situace, kdy potřeba doplnění tvrzení a dokazování, vyplynula z odlišného právního posouzení nároku odvolacím soudem, byla skutečnost, že okresní soud žalobce řádně nepoučil, vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. (§ 213b odst. 2 o. s. ř.). S ohledem na skutečnost, že v odvolacím řízení byly takto žalobcem uplatněny skutečnosti a důkazy nové, jejichž provedení v odvolacím řízení brání ust. § 211a o. s. ř. a ust. § 213 odst. 4 o. s. ř., neboť k rozhodné skutečnosti, zda a kdo se stal dědicem J. S. žádné dokazování okresním soudem prováděno nebylo, za odvolacího řízení nemohla být sjednána náprava, a proto odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu dle ust. § 219a odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení. V novém rozhodnutí pak okresní soud rozhodne i o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž se neopomene zabývat námitkami žalobce ohledně aplikace ust. § 150 o. s. ř. a to zejména s přihlédnutím k okolnostem souvisejícím s předprocesním stádiem sporu, chováním účastníků v tomto stádiu, okolnostem uplatnění nároku, postoji účastníků v průběhu řízení apod. (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 12.01.2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Olomouc 26.09.2012 Za správnost vyhotovení:   JUDr. Vladimíra Kratochvílová  v. r. Marcela Suchá    předsedkyně senátu