Vznesl-li spotřebitel námitku neplatnosti rozhodčí doložky spočívající v tom, že rozhodčí doložka obsahuje zneužívající klauzuli či sama je zneužívající klauzulí ve smyslu ust. § 56 občanského zákoníku, až v řízení o zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelských smluv, mohl i před 1. 4.2012 soud napadený rozhodčí nález zrušit dle ust. § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení.

75Co 36/2012-155 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Vladimíry Kratochvílové a soudců Mgr. Michala Rendy a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně V. K., narozené X, bytem X, zastoupené Mgr. Janem Nedomou, advokátem, se sídlem Nový Malín 426, proti žalovanému SMART Capital, a.s., se sídlem Olomouc, Hněvotínská 241/52, IČ: 26865297, zastoupeného Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem, se sídlem Olomouc, Sokolská 536/22, o zrušení rozhodčího nálezu, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2011, č. j. 16C 333/2010-114, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v zamítavém výroku mění tak, že rozhodčí nález rozhodce Mgr. M. N., sp. zn. 4206/2010 ze dne 27.08.2010 se zrušuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před okresním soudem částku ve výši 12.600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 5.760 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. IV. Žalovaný je povinen zaplatit státu – České republice soudní poplatek ze žaloby ve výši 1.000 Kč a soudní poplatek z odvolání ve výši 3.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Okresního soudu v Olomouci. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. M. N., sp. zn. 4206/2010 ze dne 27. 8. 2010 a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 12.240 Kč. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno. Nesouhlasila s názorem okresního soudu, že neplatnost rozhodčí doložky měla namítat již od počátku rozhodčího řízení s tím, že v podání ze dne 9. 8. 2011 a v samotné žalobě na absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy poukazovala. V této souvislosti pak odvolatelka odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1Cmo 101/2011 a Nejvyššího soudu sp. zn. 31Cdo 1945/2010, dle nichž je neplatnost rozhodčí doložky neobsahující přímé určení rozhodce ad hoc, ale pouze odkazující na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, absolutní neplatností dle ust. § 39 obč. zák. a nikoli neplatností relativní, jak nesprávně dovodil okresní soud. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku s odkazem na své vyjádření ve věci před okresním soudem. Dále uvedl, že v žádné větě rozhodnutí Evropského soudního dvora (dále též jen „ESD“) není konstatována neplatnost rozhodčích doložek ve smlouvách spotřebitelských s tím, že současný trend je opačný a směřuje k podpoře řešení spotřebitelských sporů v rámci rozhodčího řízení (viz. např. čl. 24 směrnice 2008/48 ES). Vyslovil názor, že kvalifikované rozhodnutí o platnosti rozhodčí doložky učinit až po důkladném přezkoumání rozhodčího nálezu a řízení, které předcházelo jeho vydání. Dále uvedl, že rozhodčí řízení proběhlo v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „Zákon“) a byla zajištěna rovnost stran sporu, že žalobkyní nemůže být zhojena její nečinnost před rozhodcem (a v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23Cdo 1201/2009), že žalobkyně neučinila žádný úkon ve smyslu ust. § 33 Zákona, ačkoliv tak učinit mohla. Současně poukázal na skutečnost, že ust. § 33 Zákona je integrální součástí platného práva a judikatura může toto ustanovení toliko vykládat, avšak nemůže nahrazovat zákonodárnou moc a z právního řádu vyjímat jednotlivá zákonná ustanovení či je činit ve vztahu k některým subjektům neúčinná, neboť jinak by takový postup byl přinejmenším v rozporu s ústavní zásadou právní jistoty účastníků soukromoprávních vztahů s tím, že stejně je třeba nahlížet i na retroaktivní výklad právních norem a tento bez dalšího odmítnout. Krajský soud při konstatování, že odvolání žalobkyně je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se v daném řízení domáhala zrušení rozhodčího nálezu Mgr. M. N., sp. zn. 4206/2010 ze dne 27. 8. 2010 s tvrzením, že rozhodčí doložka, která byla součástí smlouvy o úvěru č. 62009-786 je neplatná, neboť neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétního způsobu jeho určení, ale pouze odkazuje ohledně výběru rozhodce na ustanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády, a v tomto ohledu odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12Cmo 496/2008. Dále žalobkyně tvrdila, že institut rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách je nutné považovat za porušení požadavků na ochranu spotřebitele a odkázala na bod 1 písm. q) směrnice č. 13/93 EHS a rozsudek ESD C-168/05 s tím, že postupem ohledně jmenování rozhodce se dostala do nerovného postavení a žalovaný byl procesně zvýhodněn, čímž byl porušen princip rovnosti a v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32Cdo 953/2009. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12Cmo 496/2008, není jednoznačně přijímáno odbornou veřejností. Uvedl, že strany sporu si dohodly, že případný spor ze smlouvy o úvěru bude rozhodovat rozhodce ad hoc jmenovaný ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ, a.s. z konkrétního seznamu rozhodců vedeného touto společností s tím, že takto zvolený způsob určení rozhodce je v souladu se Zákonem i s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 32Odo 2282/2008, sp. zn. 23Cdo 5129/2007) a Ústavního soudu (II. ÚS 2682/08) a též s mezinárodními standardy pro rozhodčí řízení, které stanoví mezinárodní smlouvy. Dále vyslovil názor, že Zákon je normou soukromoprávního charakteru, u níž platí, že co není zákonem výslovně zakázáno, je dovoleno s tím, že ze znění rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě o úvěru jednoznačně vyplývá úmysl stran určit si pravidla rozhodčího řízení dle § 19 Zákona a jednací řád je sjednaným postupem v rozhodčím řízení ve smyslu ust. § 19 Zákona, přičemž strany výslovně prohlásily, že se s jeho zněním seznámily a učinily je součástí rozhodčí doložky (zde žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32Cdo 2312/2007, 32Cdo 3837/2007 a 23Cdo 2672/2008). I za předpokladu, že by si strany nemohly sjednat postup v rozhodčím řízení odkazem na jednací řád vydaný soukromým subjektem, pak samo o sobě takové ujednání nemá vliv na platnost celé rozhodčí doložky, neboť dohoda o pravidlech není podstatnou součástí rozhodčí doložky, přičemž judikatura Nejvyššího soudu je ohledně jmenování rozhodců odkazem na pravidla soukromoprávních subjektů a výběru z jimi vedených seznamů konstantní a takový způsob je považován za možný. Dále argumentoval žalovaný tím, že není možné, aby rozhodčí doložka byla v uvedeném znění po mnoho let platná a následně byla zcela bezprecedentně soudem nižšího stupně prohlášena za neplatnou a taková situace by měla za následek úplné otočení rozhodovací praxe soudů. Ve vztahu k rozhodnutí ESD, na které žalobkyně v žalobě odkázala, žalovaný uvedl, že v českém právním řádu neexistuje žádná zmínka o zákazu sjednávání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách a takový zákaz nelze dovodit ani z generální klauzule, podle které se ujednání ve spotřebitelských smlouvách nesmějí odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, když i výčet nepřiměřených podmínek uvedený ve směrnici Rady 93/13/EHS má toliko informativní charakter. Vyslovil názor, že je třeba si uvědomit, že směrnice nemá bezprostřední horizontální účinek, ale pouze účinek vertikální, když účinků směrnice se mohou dovolávat jednotlivci jen vůči státu a stát se nemůže dovolávat plnění práv a povinností přiznaných směrnicí vůči jednotlivcům. Navíc v českém právním řádu je zaručena zákonnou úpravou rovnost stran rozhodčího řízení, a to prostřednictvím přiměřeného použití o. s. ř. Pokud se týká rozhodnutí ESD ve věci C-168/05, zde žalovaný uvedl, že ESD neposuzoval absolutní neplatnost rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě, ale zabýval se možností soudu zkoumat doložku v rámci řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu a de facto tak zkoumal aplikaci § 33 Zákona, avšak v ne zcela totožné situaci, neboť ESD zkoumal španělskou úpravu, v rámci níž je explicitně považováno za znevýhodňující pro spotřebitele předkládání sporů rozhodčím orgánům mimo speciální orgán zřízení legislativou. Okresní soud po provedeném dokazování listinami ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, v němž dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž součástí byla rozhodčí doložka, podle které měl spor rozhodovat rozhodce určený ze seznamu rozhodců, jehož určí ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOST a.s. a procesní pravidla se budou řídit Jednacím řádem pro rozhodčí řízení vydaným touto společností. Na základě návrhu žalované pak rozhodce vyzval žalobkyni k vyjádření, žalobkyně na toto vyjádření nereagovala a byl vydán rozhodčí nález. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu byl podán včas, v daném případě jde o případ, na který plně dopadají závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12Cmo 496/2008, zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod číslem 45/2010, když dle rozhodčí doložky byl rozhodce určován společností, jež není rozhodčím soudem dle § 13 Zákona. Žalobu však okresní soud zamítl dle ust. § 33 Zákona, když žalobkyně v rozhodčím řízení důvod zrušení rozhodčího nálezu, tedy, že je rozhodčí doložka neplatná, neuváděla. Námitku žalobkyně, že jde o spotřebitelskou smlouvu a není zde tedy možnost uzavřít rozhodčí doložku, okresní soud neakceptoval s tím, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ke svému tvrzení, že se dostala do nerovného postavení a strana žalovaná byla procesně zvýhodněna, když žalobkyně a její zástupce se k jednání nedostavili a nemohlo se jim proto dostat poučení dle ust. § 118 a odst. 1, 3 o. s. ř. Krajský soud po zopakování dokazování smlouvou o úvěru č. 62009786 ze dne 23. 1. 2009 přejímá jako správná zjištění učiněná okresním soudem z této listiny s tím doplněním, že částka 13.000 Kč byla žalovaným žalobkyni poskytnuta ve formě úvěru. V rámci sjednané rozhodčí smlouvy, která byla ujednána na druhé straně smlouvy v čl. 11 obchodních podmínek, které tvořily nedílnou součást smlouvy, bylo dohodnuto, že rozhodce jmenuje zásadně ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOST, a.s., a to ze seznamu rozhodců vedeném touto společností s tím, že konkrétní pravidla pro rozhodčí řízení jsou upravena v Jednacím řádu pro rozhodčí řízení, vydaném touto společností. Dále vybraný rozhodce byl pověřen tím, že spor může rozhodnout podle zásad spravedlnosti, byly sjednána podrobná pravidla pro doručování, smluvní strany prohlásily, že se seznámily s Jednacím řádem pro rozhodčí řízení a současně vyloučily pravomoc soudu k projednání případného sporu ze smlouvy. Krajský soud po zopakování dokazování příslušným rozhodčím spisem, který je uložen u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 0Nc 13687/2010, jako správná přejímá zjištění okresního soudu učiněná z uvedeného spisu s tím doplněním, že rozhodce jmenoval jménem ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTI, a.s. (dále též jen „Společnost“) předseda představenstva, a to dne 19. 4. 2010. Veškeré oficiální listiny zvoleného rozhodce (výzva k vyjádření, rozhodčí nález) byly vyhotoveny na papírech Společnosti, tedy na uvedených písemnostech bylo obsaženo označení Společnosti. Samotná rozhodčí žaloba byla doručena Společnosti dne 19. 4. 2010. Krajský soud z výše uvedených zjištění okresního soudu v dalším vychází a pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku v této části odkazuje s doplněním vyplývajícím z provedeného dokazování před odvolacím soudem, tedy, že rozhodce jmenovaný Společností měl spor rozhodnout podle zásad spravedlnosti, byla vyloučena i pravomoc soudu a rozhodčí žaloba byla doručena nikoliv jmenovanému rozhodci, ale Společnosti, která teprve následně rozhodce jmenovala. Výzva k vyjádření k žalobě a rozhodčí nález byly vyhotoveny na oficiálních papírech Společnosti. Pokud se týká právního posouzení věci, krajský soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu o včasnosti podané žaloby, o aktivní legitimaci žalobkyně, pasivní legitimaci žalovaného a o tom, že rozhodčí doložka sjednaná ve výše uvedené úvěrové smlouvě je absolutně neplatná. Krajský soud však nesdílí názor soudu okresního, že žalobu bylo třeba zamítnout z důvodu, že žalobkyně včas nevznesla námitku neplatnosti rozhodčí doložky v rámci rozhodčího řízení. Podle § 31 písm. b) Zákona soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje. Podle § 31 písm. e) Zákona soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Podle § 33 Zákona ve znění účinném do 31. 3. 2012 soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Podle § 33 Zákona ve znění účinném od 1. 4. 2012 soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. To neplatí, jde-li o spory ze spotřebitelských smluv. Podle článku 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách - členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek. Podle článku 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a konkurentů existovaly přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených podmínek ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli. V dané věci žalobkyně uzavřela s žalovaným rozhodčí doložku, která byla součástí smlouvy o úvěru (uzavřené dle ust. § 497 a násl. obchod. zák. ve spojení s zák. č. 321/2001 Sb.), tedy byla součástí spotřebitelské smlouvy. Bylo rovněž prokázáno, že žalobkyně v rámci rozhodčího řízení nevznesla žádnou námitku neplatnosti rozhodčí doložky, neboť v rozhodčím řízení byla absolutně nečinná, ačkoliv jí byla rozhodčí žaloba řádně doručena a námitku neplatnosti vznesla až v průběhu řízení soudního. Tato nečinnost jde k její tíži (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (dále též jen „NS“) ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23Cdo 1201/2009, uveřejněný na www.nsoud.cz), což znamená, že námitka žalobkyně, že ji nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, je zcela nedůvodná, neboť sama neprojevila žádnou snahu jakkoliv v rozhodčím řízení jednat, naopak byla zcela pasivní. Lze též souhlasit s žalovaným, že právní řád ČR obecně nezakazuje sjednávání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. To samo o sobě však dle odvolacího soudu neznamená, že konkrétní rozhodčí doložka nemůže být prohlášena za neplatnou ve smyslu ust. § 55 odst. 1 obč. zákoníku, neboť je výrazem ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ostatně to, že rozhodčí doložku lze poměřovat prostřednictvím ustanovení o ochraně spotřebitele uvedeném v občanském zákoníku, dovodil NS ve svém rozhodnutí ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33Cdo 3121/2010. K závěru okresního soudu o neplatnosti rozhodčí doložky považuje odvolací soud dále za potřebné uvést následující. Otázkou (ne)platnosti rozhodčí doložky se NS opakovaně zabýval a své sjednocující stanovisko vyslovil v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. května 2011, sp. zn.31Cdo 1945/2010 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, nebo též na www.nsoud.cz), v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na "rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva (absolutně) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Ve svých následujících rozhodnutích, která vychází z podobného skutkového základu se k tomuto stanovisku NS opakovaně přihlásil. Od zde vysloveného názoru nemá důvodu se odchylovat ani odvolací soud. Rozhodnutí NS, která byla vydána před sjednocujícím rozhodnutím v obdobných věcech tak lze považovat za překonaná. Platnost rozhodčí doložky sjednané ve spotřebitelských smlouvách lze též poměřovat ustanoveními občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.) o ochraně spotřebitele, přičemž, jak dovodil NS ve svém rozhodnutí ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33Cdo 3121/2010 cit.“ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru účastníkům garantují spravedlivé řízení a rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany“. Obdobně se vyjádřil též Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. V dané věci rozhodčí doložka tak, jak byla sjednána, je neplatná nejen dle § 39 obč. zák., jak dovodil okresní soud (vzhledem k dnes již konstantní judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), ale též dle § 55 odst. 2 obč. zák., neboť znamená v rozporu s požadavkem dobré víry k újmě spotřebitele (žalobkyně) značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Předně je rozhodčí doložka sjednána ve formulářové smlouvě o úvěru, která je svou podstatou smlouvou adhézní, kdy žalobkyně evidentně neměla možnost obsah smluvních ujednání (vyjma výše úvěru) jakkoliv ovlivnit. Rozhodčí doložka je pojata do textu obchodních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy na její druhé straně. Obchodní podmínky byly též žalovaným předchystány. Podmínky ustanovení rozhodce pak negarantují spotřebiteli jakoukoliv možnost do výběru rozhodce zasáhnout, když takovou volbu má provést právnická osoba ze seznamu, který vede a navíc procesní podmínky řízení jsou uvedeny v jednacím řádu vydaném takovou právnickou osobou. Konkrétní procesní podmínky nejsou ve smlouvě obsaženy a není tedy jasné, zda garantují žalované (spotřebiteli) taková procesní práva srovnatelná s řízením soudním. V rozhodčí doložce je pouze uvedeno, že strany smlouvy se seznámily s jednacím řádem Společnosti, která není stálým rozhodčím soudem a takové řády není oprávněna vydávat a samotný pojem „seznámily“ neznamená, že se takový jednací řád stal součástí rozhodčí doložky a už vůbec neznačí, že strany měly vůli se podle tohoto jednacího řádu v rozhodčím řízení řídit. Navíc rozhodce mohl rozhodnout pouze podle zásad spravedlnosti a v rozhodčí doložce byla vyloučena pravomoc soudu. Tím, že rozhodčí doložka byla již ve smlouvě uvedena, je evidentní, že žalovaný s rozhodčí společností nutně již předtím musel spolupracovat, což vzbuzuje jisté pochybnosti o spravedlivém řízení, což ostatně je zřejmé též z toho, že všechny oficiální listiny rozhodce obsahují v záhlaví či v zápatí označení této Společnosti. Novela Zákona provedená zákonem č. 19/2012 Sb. v § 33 odstranila nutnost vznést námitku neplatnosti rozhodčí doložky nejpozději u prvního úkonu ve věci samé, a to v případě spotřebitelských smluv. Jedná se o zvýšenou a účinnou ochranu spotřebitele před zneužíváním rozhodčího řízení ze strany věřitele. V dané věci však řízení o zrušení rozhodčího nálezu bylo před okresním soudem zahájeno a skončeno před účinností uvedené novely. Za dané situace se odvolací soud zabýval tím, zda-li i za znění ust. § 33 Zákona účinného do 31. 3. 2012 musel spotřebitel vznést námitku neplatnosti při prvním úkonu ve věci samé v rozhodčím řízení k tomu, aby se následně mohl účinně domoci soudní žalobou zrušení vydaného rozhodčího nálezu. Jak již bylo řečeno, výjimka stanovená od 1. 4. 2012 v ust. § 33 Zákona v případě spotřebitelských smluv je výrazem ochrany spotřebitele, která musí být efektní. Jak vyplývá z důvodové zprávy k zák. č. 19/2012 Sb., byla uvedená novela přijata právě z důvodů ochrany spotřebitele, když zákonodárce dospěl k závěru, že dosavadní znění Zákona není primárně nastaveno na řešení spotřebitelských sporů, neboť v takových sporech má vždy jedna strana (spotřebitel) postavení slabší strany. Jedním z vytčených problémů při přijímání této úpravy byl dosavadním Zákonem upravený průběh rozhodčího řízení, který neodpovídá současné úpravě ochrany spotřebitele v rámci práva Evropské unie. Výslovně je pak v důvodové zprávě konstatováno, že dosavadní znění Zákona (tedy znění účinné do 31. 3. 2012) právo Evropské unie v oblasti ochrany spotřebitele nereflektuje a pokud se týká ust. § 33 Zákona nereflektuje současnou judikaturu jen „ESD“, když je vyžadováno po spotřebiteli, aby neplatnost rozhodčí doložky v rozhodčím řízení namítl nejpozději při prvním úroku ve věci samé, který mu přísluší. Směrnice Rady 93/13/EHS (dále též jen „Směrnice“), která byla přijata za účelem harmonizace právních úprav členských států v oblasti ochrany spotřebitele, především k zajištění nepoužívání nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách, ve svém článku 7 stanoví povinnost členských států zajistit v zájmu spotřebitelů účinné a přiměřené podmínky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách. Opakovaně se ESD vyjadřoval k aplikaci čl. 6 a 7 uvedené směrnice v tom směru, že vnitrostátní soud má vždy možnost přezkoumat nepřiměřenost zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách, jinak by nebyla zajištěna účinná ochrana spotřebitele. Uvedená ustanovení směrnice pak ve své podstatě jsou kogentními ustanoveními srovnatelnými s podobnými ustanoveními vnitrostátního práva a mohou být aplikována soudem členského státu i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD ze dne 6. 10. 2009, Asturcom Telecommunicaciones, C-40/08, rozhodnutí ESD ze dne 26. 10. 2006, Mostaza-Claro, C-168/05 nebo rozhodnutí ESD ze dne 16. 11. 2010, C-76/10). ESD již v rozsudku Eco Swiss (ze dne 1. 6. 1999, C-126/97) rozhodl, že pokud vnitrostátní soud musí podle vnitrostátních pravidel vyhovět návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, musí tak učinit i v případě návrhu založeném na nedodržení pravidel Společenství kogentního druhu. V případě, kdy členský stát do svého právního řádu transponuje uvedenou směrnici způsobem, že není zajištěna efektivní ochrana spotřebitele, garantovaná touto směrnicí, je třeba, aby spotřebitel měl možnost efektivně svoje práva hájit. Je následně věcí vnitrostátního soudu, aby spotřebiteli efektivně zajistil právní ochranu, která pro spotřebitele vyplývá z práva Evropské unie. Zajištění účinné ochrany spotřebitele před nepřiměřenými podmínkami je hlavním cílem směrnice. Stanovení povinnosti spotřebitele vznést námitku neplatnosti rozhodčí doložky nejpozději při prvním úkonu ve věci samé, který mu v rozhodčím řízení přísluší, pak může vést k vyloučení účinnosti ochrany spotřebitele, které sledují články 6 a 7 směrnice a ve sporech, v nichž je spotřebitel žalovanou stranou, může uplatnění ochrany garantované směrnicí značně snížit (k tomu srov. argumentaci uvedenou v rozhodnutí ESD ze dne 21. 11. 2002, Cofidis, C-473/00). Za dané situace má krajský soud za to, že článek 6 odst. 1 směrnice zakládá jednotlivcům (spotřebitelům) konkrétní práva, která mohou uplatnit před soudy členských států a soudy členských států jsou povinny tato práva chránit. Za situace, kdy § 33 Zákona ve znění účinném do 31. 3. 2012 vázal možnost soudu přihlédnout k tvrzené neplatnosti rozhodčí doložky jen tehdy, pokud osoba, která se u tohoto soudu dovolávala zrušení rozhodčího nálezu, takovou námitku vznesla nejpozději při prvním úkonu, který ji příslušel v rozhodčím řízení, je třeba ust. § 33 Zákona ve znění účinném do 31. 3. 2012 ve vztahu ke spotřebiteli považovat za odporující směrnici Rady 93/13/EHS. Z uvedeného vyplývá, že za dané situace je třeba ve shodě se zásadou aplikační přednosti práva Evropské unie (srov. rozhodnutí ESD, Costa v. E.N.E.L., věc 6/64) použít přímo čl. 6 odst. směrnice, který je kogentního charakteru a který umožňuje spotřebiteli, aby se přímo před vnitrostátním soudem svých práv daných směrnicí domáhal, tedy, aby mu byla členským státem (Českou republikou) zajištěna účinná ochrana před zneužívajícími klauzulemi ve spotřebitelské smlouvě. Ostatně ESD již v rozhodnutí ze dne26. 10. 2006, Mostaza-Claro, C-168/05 výslovně uvedl, že cit.:“ Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčí dohody a zrušil tento nález v důsledku toho, že uvedená dohoda obsahuje zneužívající klauzuli, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v rámci žaloby na neplatnost.“ Uvedený závěr ESD je plně aplikovatelný i na projednávanou věc. Z uvedeného vyplývá, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu vydaného v rozhodčím řízení ve sporu ze spotřebitelských smluv nemohl vnitrostátní soud ani před 1. 4. 2012 zamítnout žalobu spotřebitele pouze s odkazem na ust. § 33 Zákona z důvodu pozdě uplatněné námitky neplatnosti, ale měl sám posoudit, zda rozhodčí doložka, vzhledem k uplatněné námitce neplatnosti, obsahuje zneužívající klauzuli a v důsledku toho mohl napadený rozhodčí nález zrušit dle ust. § 31 písm. b) Zákona i za situace, kdy takovou námitku vznesl spotřebitel až v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Okresní soud tedy pochybil, pokud žalobu zamítl dle ust. § 33 Zákona, neboť rozhodčí doložka sjednaná mezi žalobkyní a žalovaným má evidentně zneužívající charakter a znamená významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran vyplývajících z rozhodčí doložky, a to v neprospěch žalobkyně jakožto spotřebitele. Uzavřená rozhodčí doložka je tak dle ust. § 55 odst. 2 obč. zák. neplatná, současně je neplatná též dle ust. § 39 obč. zák. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud dle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku změnil a rozhodčí nález Mgr. M. N., sp. zn. 4206/2010 ze dne 27. 8. 2010 zrušil. Nad rámec výše uvedených závěrů odvolací soud dodává, že odkaz žalobkyně na rozhodnutí NS, sp. zn. 32Cdo 953/2009, není přiléhavý, neboť žalobkyně se mohla v rámci rozhodčího řízení aktivně jeho průběhu účastnit, byla ji dána možnost se k rozhodčí žalobě vyjádřit. Též nejsou přiléhavé odkazy žalovaného na rozhodnutí NS, sp. zn. 32Cdo 2312/2007, 32Cdo 3837/2007 a sp. zn. 23Cdo 2672/2008, neboť z uvedených rozhodnutí nelze dovodit, že by rozhodčí doložka tak, jak byla sjednána, byla sjednána řádně a že odkaz na jednací řád Společnosti je řádný a zcela akceptovatelný. Navíc všechny uvedená rozhodnutí byla vydána ve věcech, v nichž účastníky řízení byli podnikatelé a nikoliv spotřebitelé. V důsledku změny zamítavého výroku pak bylo krajským soudem dle ust.§ 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodnuto i o nákladech řízení před okresním soudem. Žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná a má proto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně před okresním soudem v celkové výši 12.600 Kč jsou tvořeny odměnou za zastupování ve výši 9.000 Kč vypočtenou dle ust. § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozsudku, náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 1.500 Kč dle § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb. za pět úkonů právní služby po 300 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, 3 podání ve věci samé) a náhradou za 20% DPH ve výši 2.100 Kč z odměny a náhrad, neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně (§ 137 odst.1,3 o. s. ř.). O nákladech odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v odvolacím řízení procesně plně úspěšná a má právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení žalobkyně v celkové výši 5.760 Kč jsou tvořeny odměnou za zastupování ve výši 4.500 Kč vypočtenou dle ustanovení § 8, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012 (čl. II. vyhl. č. 64/2012 Sb.), náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (sepis odvolání) a náhradou za 20 % DPH z odměny a náhrad ve výši 960 Kč. Lhůta k plnění obojích nákladů řízení byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní a místem plnění náhrady nákladů řízení bylo dle ust.§ 149 odst. 1 o. s. ř. určeno sídlo advokáta žalobkyně. Jelikož žalobkyně byla osvobozena po celé řízení od placení soudních poplatků, přešla dle ust. § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, povinnost zaplatit soudní poplatek na žalovaného, a to jak soudní poplatek ze žaloby, tak soudní poplatek z odvolání. Poplatek ze žaloby činil 1.000 Kč dle Položky 2 písm. c) Sazebníku soudních poplatků (příloha zákona o soudních poplatcích ve znění účinném ke dni podání žaloby) a poplatek z podaného odvolání činí 3.000 Kč dle Položky 17a písm. b) Sazebníku soudních poplatků ve znění účinném od 1. 9. 2011. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR V Brně prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci, a to do dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení tohoto rozsudku. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu soudním rozhodnutím, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na nařízení exekuce. V Olomouci dne 23. května 2012 Za správnost vyhotovení: JUDr. Vladimíra Kratochvílová v.r. Leona Gedeonová předsedkyně senátu 75Co 36/2012-155 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Vladimíry Kratochvílové a soudců Mgr. Michala Rendy a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně V. K., narozené X, bytem X, zastoupené Mgr. Janem Nedomou, advokátem, se sídlem Nový Malín 426, proti žalovanému SMART Capital, a.s., se sídlem Olomouc, Hněvotínská 241/52, IČ: 26865297, zastoupeného Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem, se sídlem Olomouc, Sokolská 536/22, o zrušení rozhodčího nálezu, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2011, č. j. 16C 333/2010-114, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se v zamítavém výroku mění tak, že rozhodčí nález rozhodce Mgr. M. N., sp. zn. 4206/2010 ze dne 27.08.2010 se zrušuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před okresním soudem částku ve výši 12.600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 5.760 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně. IV. Žalovaný je povinen zaplatit státu – České republice soudní poplatek ze žaloby ve výši 1.000 Kč a soudní poplatek z odvolání ve výši 3.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Okresního soudu v Olomouci. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. M. N., sp. zn. 4206/2010 ze dne 27. 8. 2010 a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 12.240 Kč. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno. Nesouhlasila s názorem okresního soudu, že neplatnost rozhodčí doložky měla namítat již od počátku rozhodčího řízení s tím, že v podání ze dne 9. 8. 2011 a v samotné žalobě na absolutní neplatnost rozhodčí smlouvy poukazovala. V této souvislosti pak odvolatelka odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1Cmo 101/2011 a Nejvyššího soudu sp. zn. 31Cdo 1945/2010, dle nichž je neplatnost rozhodčí doložky neobsahující přímé určení rozhodce ad hoc, ale pouze odkazující na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, absolutní neplatností dle ust. § 39 obč. zák. a nikoli neplatností relativní, jak nesprávně dovodil okresní soud. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku s odkazem na své vyjádření ve věci před okresním soudem. Dále uvedl, že v žádné větě rozhodnutí Evropského soudního dvora (dále též jen „ESD“) není konstatována neplatnost rozhodčích doložek ve smlouvách spotřebitelských s tím, že současný trend je opačný a směřuje k podpoře řešení spotřebitelských sporů v rámci rozhodčího řízení (viz. např. čl. 24 směrnice 2008/48 ES). Vyslovil názor, že kvalifikované rozhodnutí o platnosti rozhodčí doložky učinit až po důkladném přezkoumání rozhodčího nálezu a řízení, které předcházelo jeho vydání. Dále uvedl, že rozhodčí řízení proběhlo v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „Zákon“) a byla zajištěna rovnost stran sporu, že žalobkyní nemůže být zhojena její nečinnost před rozhodcem (a v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23Cdo 1201/2009), že žalobkyně neučinila žádný úkon ve smyslu ust. § 33 Zákona, ačkoliv tak učinit mohla. Současně poukázal na skutečnost, že ust. § 33 Zákona je integrální součástí platného práva a judikatura může toto ustanovení toliko vykládat, avšak nemůže nahrazovat zákonodárnou moc a z právního řádu vyjímat jednotlivá zákonná ustanovení či je činit ve vztahu k některým subjektům neúčinná, neboť jinak by takový postup byl přinejmenším v rozporu s ústavní zásadou právní jistoty účastníků soukromoprávních vztahů s tím, že stejně je třeba nahlížet i na retroaktivní výklad právních norem a tento bez dalšího odmítnout. Krajský soud při konstatování, že odvolání žalobkyně je přípustné, včasné a podané oprávněnou osobou, přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se v daném řízení domáhala zrušení rozhodčího nálezu Mgr. M. N., sp. zn. 4206/2010 ze dne 27. 8. 2010 s tvrzením, že rozhodčí doložka, která byla součástí smlouvy o úvěru č. 62009-786 je neplatná, neboť neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétního způsobu jeho určení, ale pouze odkazuje ohledně výběru rozhodce na ustanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády, a v tomto ohledu odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12Cmo 496/2008. Dále žalobkyně tvrdila, že institut rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách je nutné považovat za porušení požadavků na ochranu spotřebitele a odkázala na bod 1 písm. q) směrnice č. 13/93 EHS a rozsudek ESD C-168/05 s tím, že postupem ohledně jmenování rozhodce se dostala do nerovného postavení a žalovaný byl procesně zvýhodněn, čímž byl porušen princip rovnosti a v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32Cdo 953/2009. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12Cmo 496/2008, není jednoznačně přijímáno odbornou veřejností. Uvedl, že strany sporu si dohodly, že případný spor ze smlouvy o úvěru bude rozhodovat rozhodce ad hoc jmenovaný ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ, a.s. z konkrétního seznamu rozhodců vedeného touto společností s tím, že takto zvolený způsob určení rozhodce je v souladu se Zákonem i s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 32Odo 2282/2008, sp. zn. 23Cdo 5129/2007) a Ústavního soudu (II. ÚS 2682/08) a též s mezinárodními standardy pro rozhodčí řízení, které stanoví mezinárodní smlouvy. Dále vyslovil názor, že Zákon je normou soukromoprávního charakteru, u níž platí, že co není zákonem výslovně zakázáno, je dovoleno s tím, že ze znění rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě o úvěru jednoznačně vyplývá úmysl stran určit si pravidla rozhodčího řízení dle § 19 Zákona a jednací řád je sjednaným postupem v rozhodčím řízení ve smyslu ust. § 19 Zákona, přičemž strany výslovně prohlásily, že se s jeho zněním seznámily a učinily je součástí rozhodčí doložky (zde žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32Cdo 2312/2007, 32Cdo 3837/2007 a 23Cdo 2672/2008). I za předpokladu, že by si strany nemohly sjednat postup v rozhodčím řízení odkazem na jednací řád vydaný soukromým subjektem, pak samo o sobě takové ujednání nemá vliv na platnost celé rozhodčí doložky, neboť dohoda o pravidlech není podstatnou součástí rozhodčí doložky, přičemž judikatura Nejvyššího soudu je ohledně jmenování rozhodců odkazem na pravidla soukromoprávních subjektů a výběru z jimi vedených seznamů konstantní a takový způsob je považován za možný. Dále argumentoval žalovaný tím, že není možné, aby rozhodčí doložka byla v uvedeném znění po mnoho let platná a následně byla zcela bezprecedentně soudem nižšího stupně prohlášena za neplatnou a taková situace by měla za následek úplné otočení rozhodovací praxe soudů. Ve vztahu k rozhodnutí ESD, na které žalobkyně v žalobě odkázala, žalovaný uvedl, že v českém právním řádu neexistuje žádná zmínka o zákazu sjednávání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách a takový zákaz nelze dovodit ani z generální klauzule, podle které se ujednání ve spotřebitelských smlouvách nesmějí odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, když i výčet nepřiměřených podmínek uvedený ve směrnici Rady 93/13/EHS má toliko informativní charakter. Vyslovil názor, že je třeba si uvědomit, že směrnice nemá bezprostřední horizontální účinek, ale pouze účinek vertikální, když účinků směrnice se mohou dovolávat jednotlivci jen vůči státu a stát se nemůže dovolávat plnění práv a povinností přiznaných směrnicí vůči jednotlivcům. Navíc v českém právním řádu je zaručena zákonnou úpravou rovnost stran rozhodčího řízení, a to prostřednictvím přiměřeného použití o. s. ř. Pokud se týká rozhodnutí ESD ve věci C-168/05, zde žalovaný uvedl, že ESD neposuzoval absolutní neplatnost rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě, ale zabýval se možností soudu zkoumat doložku v rámci řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu a de facto tak zkoumal aplikaci § 33 Zákona, avšak v ne zcela totožné situaci, neboť ESD zkoumal španělskou úpravu, v rámci níž je explicitně považováno za znevýhodňující pro spotřebitele předkládání sporů rozhodčím orgánům mimo speciální orgán zřízení legislativou. Okresní soud po provedeném dokazování listinami ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, v němž dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž součástí byla rozhodčí doložka, podle které měl spor rozhodovat rozhodce určený ze seznamu rozhodců, jehož určí ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOST a.s. a procesní pravidla se budou řídit Jednacím řádem pro rozhodčí řízení vydaným touto společností. Na základě návrhu žalované pak rozhodce vyzval žalobkyni k vyjádření, žalobkyně na toto vyjádření nereagovala a byl vydán rozhodčí nález. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu byl podán včas, v daném případě jde o případ, na který plně dopadají závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12Cmo 496/2008, zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod číslem 45/2010, když dle rozhodčí doložky byl rozhodce určován společností, jež není rozhodčím soudem dle § 13 Zákona. Žalobu však okresní soud zamítl dle ust. § 33 Zákona, když žalobkyně v rozhodčím řízení důvod zrušení rozhodčího nálezu, tedy, že je rozhodčí doložka neplatná, neuváděla. Námitku žalobkyně, že jde o spotřebitelskou smlouvu a není zde tedy možnost uzavřít rozhodčí doložku, okresní soud neakceptoval s tím, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ke svému tvrzení, že se dostala do nerovného postavení a strana žalovaná byla procesně zvýhodněna, když žalobkyně a její zástupce se k jednání nedostavili a nemohlo se jim proto dostat poučení dle ust. § 118 a odst. 1, 3 o. s. ř. Krajský soud po zopakování dokazování smlouvou o úvěru č. 62009786 ze dne 23. 1. 2009 přejímá jako správná zjištění učiněná okresním soudem z této listiny s tím doplněním, že částka 13.000 Kč byla žalovaným žalobkyni poskytnuta ve formě úvěru. V rámci sjednané rozhodčí smlouvy, která byla ujednána na druhé straně smlouvy v čl. 11 obchodních podmínek, které tvořily nedílnou součást smlouvy, bylo dohodnuto, že rozhodce jmenuje zásadně ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOST, a.s., a to ze seznamu rozhodců vedeném touto společností s tím, že konkrétní pravidla pro rozhodčí řízení jsou upravena v Jednacím řádu pro rozhodčí řízení, vydaném touto společností. Dále vybraný rozhodce byl pověřen tím, že spor může rozhodnout podle zásad spravedlnosti, byly sjednána podrobná pravidla pro doručování, smluvní strany prohlásily, že se seznámily s Jednacím řádem pro rozhodčí řízení a současně vyloučily pravomoc soudu k projednání případného sporu ze smlouvy. Krajský soud po zopakování dokazování příslušným rozhodčím spisem, který je uložen u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 0Nc 13687/2010, jako správná přejímá zjištění okresního soudu učiněná z uvedeného spisu s tím doplněním, že rozhodce jmenoval jménem ROZHODČÍ A SPRÁVNÍ SPOLEČNOSTI, a.s. (dále též jen „Společnost“) předseda představenstva, a to dne 19. 4. 2010. Veškeré oficiální listiny zvoleného rozhodce (výzva k vyjádření, rozhodčí nález) byly vyhotoveny na papírech Společnosti, tedy na uvedených písemnostech bylo obsaženo označení Společnosti. Samotná rozhodčí žaloba byla doručena Společnosti dne 19. 4. 2010. Krajský soud z výše uvedených zjištění okresního soudu v dalším vychází a pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku v této části odkazuje s doplněním vyplývajícím z provedeného dokazování před odvolacím soudem, tedy, že rozhodce jmenovaný Společností měl spor rozhodnout podle zásad spravedlnosti, byla vyloučena i pravomoc soudu a rozhodčí žaloba byla doručena nikoliv jmenovanému rozhodci, ale Společnosti, která teprve následně rozhodce jmenovala. Výzva k vyjádření k žalobě a rozhodčí nález byly vyhotoveny na oficiálních papírech Společnosti. Pokud se týká právního posouzení věci, krajský soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu o včasnosti podané žaloby, o aktivní legitimaci žalobkyně, pasivní legitimaci žalovaného a o tom, že rozhodčí doložka sjednaná ve výše uvedené úvěrové smlouvě je absolutně neplatná. Krajský soud však nesdílí názor soudu okresního, že žalobu bylo třeba zamítnout z důvodu, že žalobkyně včas nevznesla námitku neplatnosti rozhodčí doložky v rámci rozhodčího řízení. Podle § 31 písm. b) Zákona soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje. Podle § 31 písm. e) Zákona soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Podle § 33 Zákona ve znění účinném do 31. 3. 2012 soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Podle § 33 Zákona ve znění účinném od 1. 4. 2012 soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. To neplatí, jde-li o spory ze spotřebitelských smluv. Podle článku 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách - členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek. Podle článku 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a konkurentů existovaly přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených podmínek ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli. V dané věci žalobkyně uzavřela s žalovaným rozhodčí doložku, která byla součástí smlouvy o úvěru (uzavřené dle ust. § 497 a násl. obchod. zák. ve spojení s zák. č. 321/2001 Sb.), tedy byla součástí spotřebitelské smlouvy. Bylo rovněž prokázáno, že žalobkyně v rámci rozhodčího řízení nevznesla žádnou námitku neplatnosti rozhodčí doložky, neboť v rozhodčím řízení byla absolutně nečinná, ačkoliv jí byla rozhodčí žaloba řádně doručena a námitku neplatnosti vznesla až v průběhu řízení soudního. Tato nečinnost jde k její tíži (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (dále též jen „NS“) ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23Cdo 1201/2009, uveřejněný na www.nsoud.cz), což znamená, že námitka žalobkyně, že ji nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, je zcela nedůvodná, neboť sama neprojevila žádnou snahu jakkoliv v rozhodčím řízení jednat, naopak byla zcela pasivní. Lze též souhlasit s žalovaným, že právní řád ČR obecně nezakazuje sjednávání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. To samo o sobě však dle odvolacího soudu neznamená, že konkrétní rozhodčí doložka nemůže být prohlášena za neplatnou ve smyslu ust. § 55 odst. 1 obč. zákoníku, neboť je výrazem ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ostatně to, že rozhodčí doložku lze poměřovat prostřednictvím ustanovení o ochraně spotřebitele uvedeném v občanském zákoníku, dovodil NS ve svém rozhodnutí ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33Cdo 3121/2010. K závěru okresního soudu o neplatnosti rozhodčí doložky považuje odvolací soud dále za potřebné uvést následující. Otázkou (ne)platnosti rozhodčí doložky se NS opakovaně zabýval a své sjednocující stanovisko vyslovil v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. května 2011, sp. zn.31Cdo 1945/2010 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, nebo též na www.nsoud.cz), v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na "rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva (absolutně) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Ve svých následujících rozhodnutích, která vychází z podobného skutkového základu se k tomuto stanovisku NS opakovaně přihlásil. Od zde vysloveného názoru nemá důvodu se odchylovat ani odvolací soud. Rozhodnutí NS, která byla vydána před sjednocujícím rozhodnutím v obdobných věcech tak lze považovat za překonaná. Platnost rozhodčí doložky sjednané ve spotřebitelských smlouvách lze též poměřovat ustanoveními občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.) o ochraně spotřebitele, přičemž, jak dovodil NS ve svém rozhodnutí ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33Cdo 3121/2010 cit.“ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru účastníkům garantují spravedlivé řízení a rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany“. Obdobně se vyjádřil též Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. V dané věci rozhodčí doložka tak, jak byla sjednána, je neplatná nejen dle § 39 obč. zák., jak dovodil okresní soud (vzhledem k dnes již konstantní judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), ale též dle § 55 odst. 2 obč. zák., neboť znamená v rozporu s požadavkem dobré víry k újmě spotřebitele (žalobkyně) značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Předně je rozhodčí doložka sjednána ve formulářové smlouvě o úvěru, která je svou podstatou smlouvou adhézní, kdy žalobkyně evidentně neměla možnost obsah smluvních ujednání (vyjma výše úvěru) jakkoliv ovlivnit. Rozhodčí doložka je pojata do textu obchodních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy na její druhé straně. Obchodní podmínky byly též žalovaným předchystány. Podmínky ustanovení rozhodce pak negarantují spotřebiteli jakoukoliv možnost do výběru rozhodce zasáhnout, když takovou volbu má provést právnická osoba ze seznamu, který vede a navíc procesní podmínky řízení jsou uvedeny v jednacím řádu vydaném takovou právnickou osobou. Konkrétní procesní podmínky nejsou ve smlouvě obsaženy a není tedy jasné, zda garantují žalované (spotřebiteli) taková procesní práva srovnatelná s řízením soudním. V rozhodčí doložce je pouze uvedeno, že strany smlouvy se seznámily s jednacím řádem Společnosti, která není stálým rozhodčím soudem a takové řády není oprávněna vydávat a samotný pojem „seznámily“ neznamená, že se takový jednací řád stal součástí rozhodčí doložky a už vůbec neznačí, že strany měly vůli se podle tohoto jednacího řádu v rozhodčím řízení řídit. Navíc rozhodce mohl rozhodnout pouze podle zásad spravedlnosti a v rozhodčí doložce byla vyloučena pravomoc soudu. Tím, že rozhodčí doložka byla již ve smlouvě uvedena, je evidentní, že žalovaný s rozhodčí společností nutně již předtím musel spolupracovat, což vzbuzuje jisté pochybnosti o spravedlivém řízení, což ostatně je zřejmé též z toho, že všechny oficiální listiny rozhodce obsahují v záhlaví či v zápatí označení této Společnosti. Novela Zákona provedená zákonem č. 19/2012 Sb. v § 33 odstranila nutnost vznést námitku neplatnosti rozhodčí doložky nejpozději u prvního úkonu ve věci samé, a to v případě spotřebitelských smluv. Jedná se o zvýšenou a účinnou ochranu spotřebitele před zneužíváním rozhodčího řízení ze strany věřitele. V dané věci však řízení o zrušení rozhodčího nálezu bylo před okresním soudem zahájeno a skončeno před účinností uvedené novely. Za dané situace se odvolací soud zabýval tím, zda-li i za znění ust. § 33 Zákona účinného do 31. 3. 2012 musel spotřebitel vznést námitku neplatnosti při prvním úkonu ve věci samé v rozhodčím řízení k tomu, aby se následně mohl účinně domoci soudní žalobou zrušení vydaného rozhodčího nálezu. Jak již bylo řečeno, výjimka stanovená od 1. 4. 2012 v ust. § 33 Zákona v případě spotřebitelských smluv je výrazem ochrany spotřebitele, která musí být efektní. Jak vyplývá z důvodové zprávy k zák. č. 19/2012 Sb., byla uvedená novela přijata právě z důvodů ochrany spotřebitele, když zákonodárce dospěl k závěru, že dosavadní znění Zákona není primárně nastaveno na řešení spotřebitelských sporů, neboť v takových sporech má vždy jedna strana (spotřebitel) postavení slabší strany. Jedním z vytčených problémů při přijímání této úpravy byl dosavadním Zákonem upravený průběh rozhodčího řízení, který neodpovídá současné úpravě ochrany spotřebitele v rámci práva Evropské unie. Výslovně je pak v důvodové zprávě konstatováno, že dosavadní znění Zákona (tedy znění účinné do 31. 3. 2012) právo Evropské unie v oblasti ochrany spotřebitele nereflektuje a pokud se týká ust. § 33 Zákona nereflektuje současnou judikaturu jen „ESD“, když je vyžadováno po spotřebiteli, aby neplatnost rozhodčí doložky v rozhodčím řízení namítl nejpozději při prvním úroku ve věci samé, který mu přísluší. Směrnice Rady 93/13/EHS (dále též jen „Směrnice“), která byla přijata za účelem harmonizace právních úprav členských států v oblasti ochrany spotřebitele, především k zajištění nepoužívání nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách, ve svém článku 7 stanoví povinnost členských států zajistit v zájmu spotřebitelů účinné a přiměřené podmínky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách. Opakovaně se ESD vyjadřoval k aplikaci čl. 6 a 7 uvedené směrnice v tom směru, že vnitrostátní soud má vždy možnost přezkoumat nepřiměřenost zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách, jinak by nebyla zajištěna účinná ochrana spotřebitele. Uvedená ustanovení směrnice pak ve své podstatě jsou kogentními ustanoveními srovnatelnými s podobnými ustanoveními vnitrostátního práva a mohou být aplikována soudem členského státu i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD ze dne 6. 10. 2009, Asturcom Telecommunicaciones, C-40/08, rozhodnutí ESD ze dne 26. 10. 2006, Mostaza-Claro, C-168/05 nebo rozhodnutí ESD ze dne 16. 11. 2010, C-76/10). ESD již v rozsudku Eco Swiss  (ze dne 1. 6. 1999, C-126/97) rozhodl, že pokud vnitrostátní soud musí podle vnitrostátních pravidel vyhovět návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, musí tak učinit i v případě návrhu založeném na nedodržení pravidel Společenství kogentního druhu. V případě, kdy členský stát do svého právního řádu transponuje uvedenou směrnici způsobem, že není zajištěna efektivní ochrana spotřebitele, garantovaná touto směrnicí, je třeba, aby spotřebitel měl možnost efektivně svoje práva hájit. Je následně věcí vnitrostátního soudu, aby spotřebiteli efektivně zajistil právní ochranu, která pro spotřebitele vyplývá z práva Evropské unie. Zajištění účinné ochrany spotřebitele před nepřiměřenými podmínkami je hlavním cílem směrnice. Stanovení povinnosti spotřebitele vznést námitku neplatnosti rozhodčí doložky nejpozději při prvním úkonu ve věci samé, který mu v rozhodčím řízení přísluší, pak může vést k vyloučení účinnosti ochrany spotřebitele, které sledují články 6 a 7 směrnice a ve sporech, v nichž je spotřebitel žalovanou stranou, může uplatnění ochrany garantované směrnicí značně snížit (k tomu srov. argumentaci uvedenou v rozhodnutí ESD ze dne 21. 11. 2002, Cofidis, C-473/00). Za dané situace má krajský soud za to, že článek 6 odst. 1 směrnice zakládá jednotlivcům (spotřebitelům) konkrétní práva, která mohou uplatnit před soudy členských států a soudy členských států jsou povinny tato práva chránit. Za situace, kdy § 33 Zákona ve znění účinném do 31. 3. 2012 vázal možnost soudu přihlédnout k tvrzené neplatnosti rozhodčí doložky jen tehdy, pokud osoba, která se u tohoto soudu dovolávala zrušení rozhodčího nálezu, takovou námitku vznesla nejpozději při prvním úkonu, který ji příslušel v rozhodčím řízení, je třeba ust. § 33 Zákona ve znění účinném do 31. 3. 2012 ve vztahu ke spotřebiteli považovat za odporující směrnici Rady 93/13/EHS. Z uvedeného vyplývá, že za dané situace je třeba ve shodě se zásadou aplikační přednosti práva Evropské unie (srov. rozhodnutí ESD, Costa v. E.N.E.L., věc 6/64) použít přímo čl. 6 odst. směrnice, který je kogentního charakteru a který umožňuje spotřebiteli, aby se přímo před vnitrostátním soudem svých práv daných směrnicí domáhal, tedy, aby mu byla členským státem (Českou republikou) zajištěna účinná ochrana před zneužívajícími klauzulemi ve spotřebitelské smlouvě. Ostatně ESD již v rozhodnutí ze dne26. 10. 2006, Mostaza-Claro, C-168/05 výslovně uvedl, že cit.:“ Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčí dohody a zrušil tento nález v důsledku toho, že uvedená dohoda obsahuje zneužívající klauzuli, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v rámci žaloby na neplatnost.“ Uvedený závěr ESD je plně aplikovatelný i na projednávanou věc. Z uvedeného vyplývá, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu vydaného v rozhodčím řízení ve sporu ze spotřebitelských smluv nemohl vnitrostátní soud ani před 1. 4. 2012 zamítnout žalobu spotřebitele pouze s odkazem na ust. § 33 Zákona z důvodu pozdě uplatněné námitky neplatnosti, ale měl sám posoudit, zda rozhodčí doložka, vzhledem k uplatněné námitce neplatnosti, obsahuje zneužívající klauzuli a v důsledku toho mohl napadený rozhodčí nález zrušit dle ust. § 31 písm. b) Zákona i za situace, kdy takovou námitku vznesl spotřebitel až v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Okresní soud tedy pochybil, pokud žalobu zamítl dle ust. § 33 Zákona, neboť rozhodčí doložka sjednaná mezi žalobkyní a žalovaným má evidentně zneužívající charakter a znamená významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran vyplývajících z rozhodčí doložky, a to v neprospěch žalobkyně jakožto spotřebitele. Uzavřená rozhodčí doložka je tak dle ust. § 55 odst. 2 obč. zák. neplatná, současně je neplatná též dle ust. § 39 obč. zák. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud dle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku změnil a rozhodčí nález Mgr. M. N., sp. zn. 4206/2010 ze dne 27. 8. 2010 zrušil. Nad rámec výše uvedených závěrů odvolací soud dodává, že odkaz žalobkyně na rozhodnutí NS, sp. zn. 32Cdo 953/2009, není přiléhavý, neboť žalobkyně se mohla v rámci rozhodčího řízení aktivně jeho průběhu účastnit, byla ji dána možnost se k rozhodčí žalobě vyjádřit. Též nejsou přiléhavé odkazy žalovaného na rozhodnutí NS, sp. zn. 32Cdo 2312/2007, 32Cdo 3837/2007 a sp. zn. 23Cdo 2672/2008, neboť z uvedených rozhodnutí nelze dovodit, že by rozhodčí doložka tak, jak byla sjednána, byla sjednána řádně a že odkaz na jednací řád Společnosti je řádný a zcela akceptovatelný. Navíc všechny uvedená rozhodnutí byla vydána ve věcech, v nichž účastníky řízení byli podnikatelé a nikoliv spotřebitelé. V důsledku změny zamítavého výroku pak bylo krajským soudem dle ust.§ 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodnuto i o nákladech řízení před okresním soudem. Žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná a má proto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně před okresním soudem v celkové výši 12.600 Kč jsou tvořeny odměnou za zastupování ve výši 9.000 Kč vypočtenou dle ust. § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozsudku, náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 1.500 Kč dle § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb. za pět úkonů právní služby po 300 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, 3 podání ve věci samé) a náhradou za 20% DPH ve výši 2.100 Kč z odměny a náhrad, neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně (§ 137 odst.1,3 o. s. ř.). O nákladech odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v odvolacím řízení procesně plně úspěšná a má právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení žalobkyně v celkové výši 5.760 Kč jsou tvořeny odměnou za zastupování ve výši 4.500 Kč vypočtenou dle ustanovení § 8, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012 (čl. II. vyhl. č. 64/2012 Sb.), náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (sepis odvolání) a náhradou za 20 % DPH z odměny a náhrad ve výši 960 Kč. Lhůta k plnění obojích nákladů řízení byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní a místem plnění náhrady nákladů řízení bylo dle ust.§ 149 odst. 1 o. s. ř. určeno sídlo advokáta žalobkyně. Jelikož žalobkyně byla osvobozena po celé řízení od placení soudních poplatků, přešla dle ust. § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, povinnost zaplatit soudní poplatek na žalovaného, a to jak soudní poplatek ze žaloby, tak soudní poplatek z odvolání. Poplatek ze žaloby činil 1.000 Kč dle Položky 2 písm. c) Sazebníku soudních poplatků (příloha zákona o soudních poplatcích ve znění účinném ke dni podání žaloby) a poplatek z podaného odvolání činí 3.000 Kč dle Položky 17a písm. b) Sazebníku soudních poplatků ve znění účinném od 1. 9. 2011. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR V Brně prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci, a to do dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení tohoto rozsudku. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu soudním rozhodnutím, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na nařízení exekuce. V Olomouci dne 23. května 2012 Za správnost vyhotovení: JUDr. Vladimíra Kratochvílová v.r. Leona Gedeonová předsedkyně senátu