Rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v domě, který je ve vlastnictví druhého z manželů, nemá po deregulaci nájemného nárok na zajištění náhradního bydlení.

11Co 388/2013 – 113 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Bohumíra Žídka a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Šárky Žmolilové v právní věci žalobkyně Vlasty M., nar. xxx, bytem xxx, zastoupené JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou ve Frýdku-Místku, Farní 19, proti žalovanému Rudolfovi M., nar. xxx, bytem xxx, o vyklizení nemovitosti, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 8C 124/2012-74 ze dne 21. 3. 2013, takto: I. Rozsudek okresního soudu se mění takto: Žalovaný je povinen vyklidit dům č.p. xx, stojící na pozemku parc. č. st. xxx –zastavěná plocha a nádvoří, nacházející se v katastrálním území xxx, obec xxx, do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14.680,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátce JUDr. Evě Janíkové. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9.704,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátce JUDr. Evě Janíkové. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení žalovaného z předmětného rodinného domu tak, jak je označen v odstavci I. výroku a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek napadla včas podaným odvoláním žalobkyně. Nesouhlasila s názorem okresního soudu, že žalovaný nejedná vůči žalobkyni v rozporu s dobrými mravy, rovněž nesouhlasila s tím, že pokud z ničeho nevyplývá, že by žalobkyně bytovou jednotku obývanou žalovaným potřebovala pro svou potřebu, není dán důvod pro vyklizení žalovaného. Rovněž neobstojí názor okresního soudu, že není dán důvod pro vyklizení, jestliže soužití účastníků v předmětném domě je provázeno jen běžnými hádkami vyplývajícími z rozdílných představ účastníků, jakou částkou se má žalovaný podílet na platbách za bydlení. Poukazovala na to, že manželství bylo rozvedeno před více než 5 lety, což je doba dostatečná k tomu, aby se žalovaný odstěhoval z předmětné nemovitosti. Soužití v domě vede ke vzájemným střetům a nadměrné psychické zátěži obou rozvedených manželů. Žalobkyně poukázala na to, že důvodem pro vyklizení žalovaného z nemovitosti je v první řadě její snaha odstranit neoprávněný zásah do jejího vlastnického práva a dále odstranění nadměrné psychické zátěže, rovněž poukázala na to, že žalovaný neplatí za užívání nemovitosti částku, která odpovídá běžnému nájemnému, obviňuje žalobkyni ze spáchání trestného činu pěstování a distribuce drog. Žalobkyně má za to, že uplatnění jejího práva na vyklizení žalovaného z nemovitosti není v rozporu s dobrými mravy a žalobě má být vyhověno. Domáhala se změny napadeného rozsudku tak, že žalovanému bude uloženo nemovitost vyklidit, popř. vyklizení bude vázáno na poskytnutí bytové náhrady. Žalovaný navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Dle jeho názoru rozsudek obstojí. Poukázal na svůj špatný zdravotní stav, investice do domu po dobu trvání manželství i po rozvodu a popřel, že by mezi ním a žalobkyní byly hádky, tyto jsou spíše mezi žalobkyní a její dcerou. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu, včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu neobstojí. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se domáhala vyklizení žalovaného z předmětné nemovitosti, kdy žalovaný po rozvodu manželství užívá v přízemí předmětného rodinného domu pokoj, kuchyň, sociální zařízení a společnou chodbu, platí za to částku 1.300,- Kč měsíčně, ačkoliv jej žalobkyně žádala, aby platil 2.500,- Kč měsíčně na údržbu nemovitosti a částku 1.600,- Kč měsíčně na spotřebovaný plyn, elektrickou energii a vodu, na což žalovaný nepřistoupil. Odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování, a to listinami a výslechy svědků, dospěl ke skutkovým závěrům, které jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně 2 až 4. Skutková zjištění okresního soudu považuje odvolací soud za správná, v podstatě žádným z účastníků proti nim nebylo brojeno a odvolací soud tato skutková zjištění v úplnosti přejímá. Odvolací soud dále doplnil dokazování o důkaz listinou, která byla předložena v odvolacím řízení žalobkyní, a z oddacího listu bylo zjištěno, že dne 28. 6. 2013 bylo uzavřeno manželství dcery účastníků Pavlíny M. a Drahoslava B. K tomu žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení, že dcera s manželem bydlí s ní v patře předmětného rodinného domu, chtějí mít děti a bydlet v přízemí, kde nyní bydlí žalovaný. Odvolací soud je toho názoru, že okresní soud nesprávně aplikoval ustanovení § 126 odst. občanského zákoníku, jestliže žalobkyni upřel právo na ochranu jejího vlastnického práva. Jak je zřejmé z citované právní normy, vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Ze strany žalovaného k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva žalobkyně bezpochyby dochází. Žalovaný bydlí v domě ve výlučném vlastnictví žalobkyně, která s jeho bydlením zde nesouhlasí a požaduje jeho vyklizení. V té nejklasičtější formě tak uplatnila právo na ochranu svého vlastnictví proti žalovanému, který do jejího vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Je nerozhodné, že žalobkyně u jednání před odvolacím soudem při rozvodu manželství účastníků na závěr svého přednesu pronesla větu, že žalovaný může i nadále bydlet v rodinném domku (míněno předmětná nemovitost), neboť tam má bydlení zajištěno. Tento názor žalobkyně vyslovila v říjnu 2007, tedy téměř před 6 lety. V mezidobí bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno a nelze vytýkat žalobkyni, jestliže po letech bydlení žalovaného v předmětném domě změnila svůj názor a nadále žalovaného v nemovitosti nehodlá ponechat. Svým projevem ze dne 24. 10. 2007 před odvolacím soudem v rámci projednání odvolání proti rozsudku o rozvodu manželství žalobkyně nezaložila pro žalovaného žádný právní titul k bydlení v domě, pouze vyslovila svůj souhlas s jeho faktickým bydlením a tento souhlas nyní odňala. Nic z toho, co bylo zjištěno okresním soudem, nezakládá rozpor žalobkyní uplatněného práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o. z.). Zdravotní stav žalovaného a žalobkyně je v podstatě srovnatelný. Za trvání manželství žalovaný investoval určitou částku ze svých výlučných finančních prostředků (dědictví po rodičích) do přestavby předmětné nemovitosti, dále oba účastníci investovali společné prostředky z tehdy existujícího bezpodílového spoluvlastnictví manželů do rekonstrukce nemovitosti, je však nutno mít na zřeteli, že po té, co rozhodnutím soudu ze dne 23. 8. 1996 bylo bezpodílové spoluvlastnictví manželů zrušeno, byla mezi nimi uzavřena smlouva o vypořádání zaniklého BSM a na základě této zcela svobodně uzavřené smlouvy prohlásil žalovaný, že nemá vůči své manželce z titulu vypořádání BSM žádných finančních nároků. I kdyby bydlení žalovaného v předmětné nemovitosti bylo ve vztahu k žalobkyni bezproblémové, nebylo by možno žalobkyni vytknout odvolání svého souhlasu s tímto stavem. Toto bydlení však bezproblémové rozhodně není. Účastníci mají spor o výši částky, kterou by žalovaný měl žalobkyni přispívat na provoz nemovitosti a spotřebu médií, nelze rovněž odhlédnout, že žalovaný osočil žalobkyni z pěstování a distribuce nedovolených omamných látek. Nelze navíc pominout prokázanou skutečnost, že dcera účastníků uzavřela manželství a žalobkyně jako vlastník předmětné nemovitosti má zájem, aby dcera s manželem v domě bydlela. Měla by bydlet v prostorách nyní obývaných žalovaným. Odvolací soud uzavírá, že žalobkyně se ochrany svého vlastnického práva domáhá zcela po právu a nebylo shledáno, že by výkon jejího práva byl v rozporu s dobrými mravy. Ochranu jejího vlastnického práva jí proto přiznal a žalovanému uložil předmětný dům vyklidit. Odvolací soud musel rozhodnout o lhůtě k plnění, tj. zda žalovanému uloží nemovitost vyklidit do uplynutí určitého dne, či zda bude vázat povinnost žalovaného dům vyklidit na bytovou náhradu. Dle § 853 o. z. občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Odvolacímu soudu je známa judikatura Nejvyššího soudu ČR, dle které rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v domě, který je ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady. Jeho právní postavení – při zániku jeho právního důvodu bydlení – je nutno posoudit analogicky podle ustanovení § 713 odst. 1 o. z. Druh (kvalitu) bytové náhrady je třeba posoudit analogicky podle § 712 odst. 3 věty druhé o. z. I v těchto případech je třeba na základě konkrétních skutkových zjištění v dané věci zabývat se tím, zda zde není důvod pro odepření bytové náhrady pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy (např. rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 26Cdo 2962/99, 26Cdo 3680/2010 a 26Cdo 1290/2010). Odvolací soud, jak je zřejmé z výroku jeho rozhodnutí, stanovil povinnost žalovaného vyklidit předmětnou nemovitost do 6 měsíců od právní moci rozsudku, aniž tuto povinnost vázal na zajištění bytové náhrady. Odvolací soud na úvod poznamenává, že neshledal důvod pro odepření bytové náhrady žalovanému pro rozpor jeho výkonu práva s dobrými mravy. Důvody, které jej vedly ke shora citovanému rozhodnutí, jsou následující. Zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu znamená, že žalovaný by měl právo v domě bydlet do doby, než by žalobkyně či on sám zajistili pro něj náhradní byt. Rozhodně by to však neznamenalo, že by nájemné za tento náhradní byt hradila žalovanému žalobkyně. Povinnost vázat vyklizení bytu či nemovitosti na zajištění náhradního bytu měla jistě svůj význam v době, kdy neexistoval trh s byty a takový náhradní byt zajistit bylo velmi obtížné. Je však obecně známo, že v současné době trh s byty existuje, a existuje i v Moravskoslezském kraji, konkrétně v okrese Frýdek-Místek. Je zcela v silách žalovaného, aby si sám zajistil náhradní byt o velikosti a kvalitě, která mu bude vyhovovat, neboť nabídka bytů převyšuje jejich poptávku. V důsledku deregulace nájemného je nabízeno např. na internetových stránkách realitních kanceláří značné množství bytů k nájmu. Žalovaný má lhůtu 6 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí, kterou odvolací soud považuje za zcela dostatečnou, aby si žalovaný zajistil náhradní byt dle svého uvážení a svých potřeb a finančních možností, přičemž žalovaný (jak již bylo řečeno shora) by za žádných okolností nedosáhl situace, že by tento náhradní byt snad platila žalobkyně a že by snad nájemné nebylo obvyklé v místě a čase. Z výše uvedených důvodů se odvolací soud vědomě odklonil od ustálené soudní judikatury, která stanoví, že žalovaný má právo zásadně na náhradní byt a tuto zásadu prolomil. Lhůtu 6 měsíců považuje odvolací soud za přiměřeně dlouhou tak, aby si žalovaný mohl náhradní byt zajistit. S ohledem na všechny shora uvedené závěry bylo napadené rozhodnutí změněno [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. O náhradě nákladů řízení bylo nově rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení proti procesně neúspěšnému žalovanému. Tyto náklady představuje odměna a hotové výdaje zastupující advokátky. Za převzetí zastoupení a sepis žaloby přísluší advokátce odměna ve výši 2 x 1.000,- Kč (§ 9 odst. 1 a § 7 bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012). Za účast u jednání dne 5. 2. 2013, 19. 3. 2013 a 21. 3. 2013 přísluší advokátce odměna ve výši 3 x 1.500,- Kč (§ 9 odst. 1 a § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013). Celkem činí odměna advokáty 6.500,- Kč. Paušální náhrada výdajů za 5 úkonů právní pomoci činí 5 x 300,- Kč = 1.500,- Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky). Celková částka 8.000,- Kč se zvyšuje o 21% daně z přidané hodnoty na částku 9.680,- Kč a spolu se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 5.000,- Kč činí náklady řízení vynaložené před soudem prvního stupně 14.680,- Kč. Procesně neúspěšnému žalovanému bylo uloženo nahradit tyto náklady procesně úspěšné žalobkyni. Za řízení před soudem druhého stupně má rovněž právo na náhradu nákladů řízení procesně úspěšná žalobkyně. Odměna zastupující advokátky činí za 2 úkony právní pomoci 2 x 1.500,- Kč za podání odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem (§ 9 odst. 1 a § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), paušální náhrada výdajů za 2 úkony právní služby činí 600,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Náhrada cestovních výdajů činí celkem 288,- Kč (50 ujetých km x 36,10 Kč / 1 l benzínu Natural 95 x 6 l / 100 km spotřeba x 0,01 = 108,- Kč; 3,60 Kč / 1 km x 50 km = 180,- Kč). Částka 3.888,- Kč se zvyšuje o 21% daně z přidané hodnoty na částku 4.704,- Kč a spolu se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 5.000,- Kč činí náklady odvolacího řízení vynaložené žalobkyní 9.704,- Kč. Rovněž tyto náklady bylo uloženo žalovanému žalobkyni nahradit. V obou případech byla lhůta k plnění stanovena v souladu s § 160 odst. 1 a platební místo v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. Nebyly shledány žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by soud procesně úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat podle § 237 o. s. ř. dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Ostravě dne 20. srpna 2013 JUDr. Bohumír Žídek, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Tereza Polášková 11Co 388/2013 – 113 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Bohumíra Žídka a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Šárky Žmolilové v právní věci žalobkyně Vlasty M., nar. xxx, bytem xxx, zastoupené JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou ve Frýdku-Místku, Farní 19, proti žalovanému Rudolfovi M., nar. xxx, bytem xxx, o vyklizení nemovitosti, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 8C 124/2012-74 ze dne 21. 3. 2013, takto: I. Rozsudek okresního soudu se mění takto: Žalovaný je povinen vyklidit dům č.p. xx, stojící na pozemku parc. č. st. xxx –zastavěná plocha a nádvoří, nacházející se v katastrálním území xxx, obec xxx, do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14.680,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátce JUDr. Evě Janíkové. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9.704,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátce JUDr. Evě Janíkové. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení žalovaného z předmětného rodinného domu tak, jak je označen v odstavci I. výroku a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek napadla včas podaným odvoláním žalobkyně. Nesouhlasila s názorem okresního soudu, že žalovaný nejedná vůči žalobkyni v rozporu s dobrými mravy, rovněž nesouhlasila s tím, že pokud z ničeho nevyplývá, že by žalobkyně bytovou jednotku obývanou žalovaným potřebovala pro svou potřebu, není dán důvod pro vyklizení žalovaného. Rovněž neobstojí názor okresního soudu, že není dán důvod pro vyklizení, jestliže soužití účastníků v předmětném domě je provázeno jen běžnými hádkami vyplývajícími z rozdílných představ účastníků, jakou částkou se má žalovaný podílet na platbách za bydlení. Poukazovala na to, že manželství bylo rozvedeno před více než 5 lety, což je doba dostatečná k tomu, aby se žalovaný odstěhoval z předmětné nemovitosti. Soužití v domě vede ke vzájemným střetům a nadměrné psychické zátěži obou rozvedených manželů. Žalobkyně poukázala na to, že důvodem pro vyklizení žalovaného z nemovitosti je v první řadě její snaha odstranit neoprávněný zásah do jejího vlastnického práva a dále odstranění nadměrné psychické zátěže, rovněž poukázala na to, že žalovaný neplatí za užívání nemovitosti částku, která odpovídá běžnému nájemnému, obviňuje žalobkyni ze spáchání trestného činu pěstování a distribuce drog. Žalobkyně má za to, že uplatnění jejího práva na vyklizení žalovaného z nemovitosti není v rozporu s dobrými mravy a žalobě má být vyhověno. Domáhala se změny napadeného rozsudku tak, že žalovanému bude uloženo nemovitost vyklidit, popř. vyklizení bude vázáno na poskytnutí bytové náhrady. Žalovaný navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Dle jeho názoru rozsudek obstojí. Poukázal na svůj špatný zdravotní stav, investice do domu po dobu trvání manželství i po rozvodu a popřel, že by mezi ním a žalobkyní byly hádky, tyto jsou spíše mezi žalobkyní a její dcerou. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu, včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu neobstojí. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se domáhala vyklizení žalovaného z předmětné nemovitosti, kdy žalovaný po rozvodu manželství užívá v přízemí předmětného rodinného domu pokoj, kuchyň, sociální zařízení a společnou chodbu, platí za to částku 1.300,- Kč měsíčně, ačkoliv jej žalobkyně žádala, aby platil 2.500,- Kč měsíčně na údržbu nemovitosti a částku 1.600,- Kč měsíčně na spotřebovaný plyn, elektrickou energii a vodu, na což žalovaný nepřistoupil. Odvolací soud provedl rozsáhlé dokazování, a to listinami a výslechy svědků, dospěl ke skutkovým závěrům, které jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně 2 až 4. Skutková zjištění okresního soudu považuje odvolací soud za správná, v podstatě žádným z účastníků proti nim nebylo brojeno a odvolací soud tato skutková zjištění v úplnosti přejímá. Odvolací soud dále doplnil dokazování o důkaz listinou, která byla předložena v odvolacím řízení žalobkyní, a z oddacího listu bylo zjištěno, že dne 28. 6. 2013 bylo uzavřeno manželství dcery účastníků Pavlíny M. a Drahoslava B. K tomu žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení, že dcera s manželem bydlí s ní v patře předmětného rodinného domu, chtějí mít děti a bydlet v přízemí, kde nyní bydlí žalovaný. Odvolací soud je toho názoru, že okresní soud nesprávně aplikoval ustanovení § 126 odst. občanského zákoníku, jestliže žalobkyni upřel právo na ochranu jejího vlastnického práva. Jak je zřejmé z citované právní normy, vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Ze strany žalovaného k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva žalobkyně bezpochyby dochází. Žalovaný bydlí v domě ve výlučném vlastnictví žalobkyně, která s jeho bydlením zde nesouhlasí a požaduje jeho vyklizení. V té nejklasičtější formě tak uplatnila právo na ochranu svého vlastnictví proti žalovanému, který do jejího vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Je nerozhodné, že žalobkyně u jednání před odvolacím soudem při rozvodu manželství účastníků na závěr svého přednesu pronesla větu, že žalovaný může i nadále bydlet v rodinném domku (míněno předmětná nemovitost), neboť tam má bydlení zajištěno. Tento názor žalobkyně vyslovila v říjnu 2007, tedy téměř před 6 lety. V mezidobí bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno a nelze vytýkat žalobkyni, jestliže po letech bydlení žalovaného v předmětném domě změnila svůj názor a nadále žalovaného v nemovitosti nehodlá ponechat. Svým projevem ze dne 24. 10. 2007 před odvolacím soudem v rámci projednání odvolání proti rozsudku o rozvodu manželství žalobkyně nezaložila pro žalovaného žádný právní titul k bydlení v domě, pouze vyslovila svůj souhlas s jeho faktickým bydlením a tento souhlas nyní odňala. Nic z toho, co bylo zjištěno okresním soudem, nezakládá rozpor žalobkyní uplatněného práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o. z.). Zdravotní stav žalovaného a žalobkyně je v podstatě srovnatelný. Za trvání manželství žalovaný investoval určitou částku ze svých výlučných finančních prostředků (dědictví po rodičích) do přestavby předmětné nemovitosti, dále oba účastníci investovali společné prostředky z tehdy existujícího bezpodílového spoluvlastnictví manželů do rekonstrukce nemovitosti, je však nutno mít na zřeteli, že po té, co rozhodnutím soudu ze dne 23. 8. 1996 bylo bezpodílové spoluvlastnictví manželů zrušeno, byla mezi nimi uzavřena smlouva o vypořádání zaniklého BSM a na základě této zcela svobodně uzavřené smlouvy prohlásil žalovaný, že nemá vůči své manželce z titulu vypořádání BSM žádných finančních nároků. I kdyby bydlení žalovaného v předmětné nemovitosti bylo ve vztahu k žalobkyni bezproblémové, nebylo by možno žalobkyni vytknout odvolání svého souhlasu s tímto stavem. Toto bydlení však bezproblémové rozhodně není. Účastníci mají spor o výši částky, kterou by žalovaný měl žalobkyni přispívat na provoz nemovitosti a spotřebu médií, nelze rovněž odhlédnout, že žalovaný osočil žalobkyni z pěstování a distribuce nedovolených omamných látek. Nelze navíc pominout prokázanou skutečnost, že dcera účastníků uzavřela manželství a žalobkyně jako vlastník předmětné nemovitosti má zájem, aby dcera s manželem v domě bydlela. Měla by bydlet v prostorách nyní obývaných žalovaným. Odvolací soud uzavírá, že žalobkyně se ochrany svého vlastnického práva domáhá zcela po právu a nebylo shledáno, že by výkon jejího práva byl v rozporu s dobrými mravy. Ochranu jejího vlastnického práva jí proto přiznal a žalovanému uložil předmětný dům vyklidit. Odvolací soud musel rozhodnout o lhůtě k plnění, tj. zda žalovanému uloží nemovitost vyklidit do uplynutí určitého dne, či zda bude vázat povinnost žalovaného dům vyklidit na bytovou náhradu. Dle § 853 o. z. občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Odvolacímu soudu je známa judikatura Nejvyššího soudu ČR, dle které rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v domě, který je ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady. Jeho právní postavení – při zániku jeho právního důvodu bydlení – je nutno posoudit analogicky podle ustanovení § 713 odst. 1 o. z. Druh (kvalitu) bytové náhrady je třeba posoudit analogicky podle § 712 odst. 3 věty druhé o. z. I v těchto případech je třeba na základě konkrétních skutkových zjištění v dané věci zabývat se tím, zda zde není důvod pro odepření bytové náhrady pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy (např. rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 26Cdo 2962/99, 26Cdo 3680/2010 a 26Cdo 1290/2010). Odvolací soud, jak je zřejmé z výroku jeho rozhodnutí, stanovil povinnost žalovaného vyklidit předmětnou nemovitost do 6 měsíců od právní moci rozsudku, aniž tuto povinnost vázal na zajištění bytové náhrady. Odvolací soud na úvod poznamenává, že neshledal důvod pro odepření bytové náhrady žalovanému pro rozpor jeho výkonu práva s dobrými mravy. Důvody, které jej vedly ke shora citovanému rozhodnutí, jsou následující. Zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu znamená, že žalovaný by měl právo v domě bydlet do doby, než by žalobkyně či on sám zajistili pro něj náhradní byt. Rozhodně by to však neznamenalo, že by nájemné za tento náhradní byt hradila žalovanému žalobkyně. Povinnost vázat vyklizení bytu či nemovitosti na zajištění náhradního bytu měla jistě svůj význam v době, kdy neexistoval trh s byty a takový náhradní byt zajistit bylo velmi obtížné. Je však obecně známo, že v současné době trh s byty existuje, a existuje i v Moravskoslezském kraji, konkrétně v okrese Frýdek-Místek. Je zcela v silách žalovaného, aby si sám zajistil náhradní byt o velikosti a kvalitě, která mu bude vyhovovat, neboť nabídka bytů převyšuje jejich poptávku. V důsledku deregulace nájemného je nabízeno např. na internetových stránkách realitních kanceláří značné množství bytů k nájmu. Žalovaný má lhůtu 6 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí, kterou odvolací soud považuje za zcela dostatečnou, aby si žalovaný zajistil náhradní byt dle svého uvážení a svých potřeb a finančních možností, přičemž žalovaný (jak již bylo řečeno shora) by za žádných okolností nedosáhl situace, že by tento náhradní byt snad platila žalobkyně a že by snad nájemné nebylo obvyklé v místě a čase. Z výše uvedených důvodů se odvolací soud vědomě odklonil od ustálené soudní judikatury, která stanoví, že žalovaný má právo zásadně na náhradní byt a tuto zásadu prolomil. Lhůtu 6 měsíců považuje odvolací soud za přiměřeně dlouhou tak, aby si žalovaný mohl náhradní byt zajistit. S ohledem na všechny shora uvedené závěry bylo napadené rozhodnutí změněno [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. O náhradě nákladů řízení bylo nově rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení proti procesně neúspěšnému žalovanému. Tyto náklady představuje odměna a hotové výdaje zastupující advokátky. Za převzetí zastoupení a sepis žaloby přísluší advokátce odměna ve výši 2 x 1.000,- Kč (§ 9 odst. 1 a § 7 bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012). Za účast u jednání dne 5. 2. 2013, 19. 3. 2013 a 21. 3. 2013 přísluší advokátce odměna ve výši 3 x 1.500,- Kč (§ 9 odst. 1 a § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013). Celkem činí odměna advokáty 6.500,- Kč. Paušální náhrada výdajů za 5 úkonů právní pomoci činí 5 x 300,- Kč = 1.500,- Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky). Celková částka 8.000,- Kč se zvyšuje o 21% daně z přidané hodnoty na částku 9.680,- Kč a spolu se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 5.000,- Kč činí náklady řízení vynaložené před soudem prvního stupně 14.680,- Kč. Procesně neúspěšnému žalovanému bylo uloženo nahradit tyto náklady procesně úspěšné žalobkyni. Za řízení před soudem druhého stupně má rovněž právo na náhradu nákladů řízení procesně úspěšná žalobkyně. Odměna zastupující advokátky činí za 2 úkony právní pomoci 2 x 1.500,- Kč za podání odvolání a účast u jednání před odvolacím soudem (§ 9 odst. 1 a § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), paušální náhrada výdajů za 2 úkony právní služby činí 600,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Náhrada cestovních výdajů činí celkem 288,- Kč (50 ujetých km x 36,10 Kč / 1 l benzínu Natural 95 x 6 l / 100 km spotřeba x 0,01 = 108,- Kč; 3,60 Kč / 1 km x 50 km = 180,- Kč). Částka 3.888,- Kč se zvyšuje o 21% daně z přidané hodnoty na částku 4.704,- Kč a spolu se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 5.000,- Kč činí náklady odvolacího řízení vynaložené žalobkyní 9.704,- Kč. Rovněž tyto náklady bylo uloženo žalovanému žalobkyni nahradit. V obou případech byla lhůta k plnění stanovena v souladu s § 160 odst. 1 a platební místo v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. Nebyly shledány žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by soud procesně úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat podle § 237 o. s. ř. dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Ostravě dne 20. srpna 2013 JUDr. Bohumír Žídek, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Tereza Polášková