V případě, že věřitel pravidla stanovená v § 330 obch. zák. nedodrží a zaúčtuje platbu dlužníka na jiný jeho závazek, pak je pouze právem dlužníka namítat, že věřitel postupoval nesprávně a dlužník je povinen prokázat, že jeho platbou zanikl jiný jeho závazek, než na který věřitel plnění nesprávně zaúčtoval (započetl). Námitka nesprávnosti zaúčtování nenáleží věřiteli, pokud již zaúčtování provedl a informoval o něm dlužníka uvedením aktuální výše pohledávky.

15Co 670/2013-122 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Dagmar Hanákové a soudců Mgr. Dagmar Gottwaldové a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobce Bohemia Faktoring, s.r.o., se sídlem Praha 1 – Malá Strana, Letenská 121/8, IČ: 27242617, zastoupeného Mgr. et Mgr. Janou Sekyrovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Letenská 121/8, proti žalovanému Robertu V., nar. xxx, bytem xxx, o zaplacení částky 87.027,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15.3.2013, č.j. 16 EC 184/2011-84, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. II. Rozsudek okresního soudu se v zamítavém výroku v napadeném rozsahu, tj. co do částky 43.729,85 Kč, úroku ve výši 19,8% ročně z částky 35.999,63 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 35.999,63 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení, potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit částku 43.297,15 Kč, úrok 19,8% ročně z částky 38.518,37 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 2,5% ročně z částky 38.518,37 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení a na nákladech řízení částku 12.201,80 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Okresní soud zamítl žalobu co částky 43.729,85 Kč, úroku ve výši 19,8% ročně z částky 35.999,63 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 35.999,63 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení v sazbě 2,5% ročně z částky 38.518,37 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení. Proti zamítavému výroku, kromě jeho části týkající se úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení v sazbě 2,5% ročně z částky 38.518,37 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení, včetně závislého výroku o nákladech řízení podal žalobce včasné odvolání, jímž se domáhal změny rozsudku tak, aby žalobě bylo i v tomto rozsahu krajským soudem vyhověno a bylo mu přiznáno právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobce nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že se stal věřitelem pohledávky pouze ve výši 50.975,57 Kč, která je uvedena ve smlouvě o postoupení pohledávek a v oznámení o postoupení pohledávky adresované žalovanému, namítal, že v čl. I odst. 1 smlouvy o postoupení pohledávek bylo vymezeno, že se postupují pohledávky ze smluv o úvěru, jejichž platnost byla ukončena a to se všemi právy s nimi spojenými. Předchůdce žalobce mu tak postoupil celou pohledávku ze smlouvy o úvěru, nikoliv její část, uvedení výše pohledávky není podstatnou náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky, proto konkrétní výše pohledávky uvedená v postupní smlouvě není rozhodná, k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Odo 1433/2006 a sp.zn. 32 Cdo 4156/2010. Předestřel, že okresní soud nevzal v úvahu ujednání stran v části C, čl. II. bodu 2.4. obchodních podmínek o pořadí započítávání plateb, a to nejprve na dlužný úrok, dlužnou jistinu, na poplatky, úrok z prodlení, úrok ze smluvních pokut, na smluvní pokuty a žalobce (na rozdíl od svého předchůdce) nově započetl platby žalovaného na pohledávku právě v tomto pořadí. Vyjádření k odvolání nebylo podáno. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku v napadeném rozsahu a závislém výroku o náhradě nákladů řízení, když ve zbývajícím rozsahu nabyl samostatně právní moci, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Z obsahu se podává, že v řízení zahájeném dne 3.3.2011 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 87.027,- Kč (sestávající z jistiny úvěru 74.518, Kč, úroku z prodlení 10.433,- Kč a smluvní pokuty 2.076,- Kč) a dále sjednaného úroku 19,8% ročně z částky 74.518,- Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši stanoveného občanskoprávními předpisy z částky 74.518,- Kč od 28.10.2006 do zaplacení. Žalobce skutkově tvrdil, že společnost GE Money Multiservis, a.s. (dále jen původní věřitel) uzavřela s žalovaným dne 28.5.2004 smlouvu o revolvingovém úvěru o vydání kreditní karty, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky a sazebník poplatků. Žalovaný čerpal úvěr dle úvěrového rámce, zavázal se splácet měsíční splátky ve výši min. 5% z čerpaných prostředků, úroky ve výši 19,8% ročně a poplatky dle sazebníku, úvěr řádně nesplácel, původní věřitel dopisem ke dni 31.1.2005 odstoupil od úvěrové smlouvy. Ke dni zesplatnění činil dluh žalovaného 86.975,57 Kč a byl tvořen jistinou 74.518,37 Kč, úrokem 7.427,20 Kč, poplatky 2.530,- Kč a smluvní pokutou 2.500,- Kč. Žalobce dovozoval svou aktivní legitimaci ve sporu ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24.5.2010 a dále tvrdil, že žalovaný po zesplatnění úvěru, ale ještě před postoupením pohledávky, na úvěr platil, a to celkem 9 x po 4.000,- Kč, tj. zaplatil od 19.9.2005 do 27.10.2006 celkem částku 36.000,- Kč, tyto platby však jeho původní věřitel započetl v rozporu se smluvním ujednání o započítávání plateb v obchodních podmínkách na jistinu úvěru ve výši 74.518,- Kč, proto je v postupní smlouvě uvedena částka 50.957,- Kč. Žalobce dopočetl k pohledávce obchodní úrok a úrok z prodlení (za dobu od zesplatnění úvěru do dne plateb) a platby žalovaného započetl odlišně od svého předchůdce s odkazem na ujednání o započítávání plateb, a to v pořadí nejprve na obchodní úrok a následně na neúročený dluh, čímž došlo k tomu, že původní jistina se ani po platbách žalovaného nikterak neponížila a činila částku 74.518,37 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Okresní soud po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 25.5.2004 byla mezi původním věřitelem a žalovaným jako spotřebitelem uzavřena další smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. 1018921481, kreditní karta byla žalovanému vydána, umožnila mu čerpat prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce 75.000,- Kč, v období od 4.8.2004 do 24.8.2004 žalovaný vyčerpal prostřednictvím karty částku 74.518,37 Kč, následně porušil splátkovou povinnost, když na úvěr zaplatil toliko 171,- Kč dne 13.7.2004, původní věřitel proto dopisem ze dne 31.1.2005 odstoupil od smlouvy a učinil pohledávky splatnými, k tomuto dni činil dluh žalovaného 86.975,57 Kč, z toho jistina 74.518,37 Kč, poplatky 2.530,- Kč, smluvní pokuta 2.500,- Kč a úroky 7.427,20 Kč. Okresní soud vzal za prokázáno, že žalovaný po zesplatnění úvěru do dne postoupení pohledávky zaplatil původnímu věřiteli celkem částku 36.000,- Kč, tyto platby původní věřitel zaúčtoval na jistinu úvěru (ve výši 74.518,37 Kč), která se snížila na částku 38.518,37 Kč, ve zbytku zanikla zaplacením. Žalobce smlouvou o postoupení pohledávek nabyl pohledávku 38.518,37 Kč na jistině, 2.530,- Kč na poplatcích, 2.500,- Kč na smluvní pokutě a 7.427,20 Kč na kapitalizovaném úroku z úvěru, celkem pohledávku ve výši 50.975,57 Kč. Dovodil, že žaloba je důvodná toliko co do nesplacené jistiny úvěru 38.518,37 Kč (spolu se sjednaným úrokem a zákonným úrokem z prodlení z této částky), smluvní pokuty 2.076,- Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši dle nař.vl.č. 142/1994 Sb. z jistiny za dobu od 1.2.2005 do 27.10.2006 ve výši 2.702,78 Kč, tj. celkem co do částky 43.297,15 Kč. Po právní stránce okresní soud dovodil platnou smlouvu o úvěru dle § 497 a násl. obchodního zákoníku, platnou smlouvu o postoupení pohledávek dle § 524 obč. zák., porušení sjednané splátkové povinnosti žalovaným, pro kterou původní věřitel od smlouvy odstoupil a učinil úvěr předčasně splatným. Co do částky 35.999,63 Kč na jistině úvěru (včetně požadovaného příslušenství) okresní soud žalobu zamítl, neboť bylo prokázáno, že v tomto rozsahu pohledávka na žalobce postupní smlouvou nepřešla, neboť ještě předtím zanikla zaplacením. Okresní soud po právní stránce dovodil, že ujednání stran o započítávání plateb se nevztahovalo na platby placené po zániku smlouvy odstoupením, zde aplikoval § 330 odst. 2 a 3 obch. zák., podle něhož určuje především dlužník, na který závazek plní a vyslovil domněnku, že není vyloučeno, že dlužník využil svého oprávnění a určil, že plní na dlužnou jistinu úvěru. Skutková zjištění okresního soudu ze smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne 25.5.2004, obchodních podmínek platných od 1.9.2003, sazebníků poplatků, souhlasu s uzavřením smlouvy, poštovního archu ze dne 2.6.2004, z kopie odstoupení od smlouvy ze dne 31.1.2005, z platební historie, z výpisů ke kreditní kartě a z kopie smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.5.2010 včetně přílohy, považuje krajský soud za zcela správná a pro stručnost na tato skutková zjištění v plném rozsahu odkazuje včetně učiněného skutkového závěru. Právní závěry okresního soudu o platné smlouvě o úvěru dle § 497 a násl. obchodního zákoníku, platné smlouvě o postoupení pohledávek dle § 524 obč. zák., porušení sjednané splátkové povinnosti žalovaným, pro kterou původní věřitel od smlouvy odstoupil a učinil úvěr předčasně splatným, považuje krajský soud za správná, tyto nenapadá ani žalobce. Žalobce nesouhlasí s právním závěrem okresního soudu, že smlouvou o postoupení nabyl pohledávku toliko ve výši 50.975,57 Kč. V této věci bylo tedy rozhodné posoudit, zda dohoda o započítávání plateb mezi účastníky se uplatní i po odstoupení od úvěrové smlouvy, a jaký má vliv postup původního věřitele v rozporu s dohodnutým způsobem započítávání plateb, případně se způsobem stanoveným dispozitivním ust. § 330 obch. zák., na zánik závazku. Předně krajský soud konstatuje, že původní věřitel od smlouvy o úvěru ke dni 31.1.2005 odstoupil, tímto odstoupením smlouva o úvěru dle § 351 odst. 1 obch. zák. s účinky ex tunc zanikla, závěr okresního soudu, že ujednání stran o pořadí započítávání plateb se neuplatní na platby poskytnuté dlužníkem po zániku smlouvy, je správný. Pro případ pochybností o tom, zda se ujednání o pořadí započítávání plateb (v čl. 6.6.7 obchodních podmínek) mělo uplatnit i na platby po zániku smlouvy, je nutno, s ohledem na to, že žalovaný uzavíral smlouvu jako spotřebitel, aplikovat dle § 55 odst. 3 obč. zákoníku výklad pro spotřebitele příznivější, tj. výklad, že toto ujednání nemělo po ukončení smlouvy trvat. Jelikož pro případ započítávání plateb poskytnutých po zániku smlouvy nebylo mezi účastníky ničeho sjednáno, uplatní se zde dispozitivní ustanovení § 330 obch. zák. Dle § 330 odst. 1 obch., zák. má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem několik závazků a poskytnuté plnění nestačí na splnění všech závazků, je splněn závazek určený při plnění dlužníkem. Neurčí-li dlužník, který závazek plní, je splněn závazek nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství. Dle odst. 2 téhož ustanovení při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak. Dle odst. 3 má-li dlužník vůči věřiteli několik peněžitých závazků a dlužník neurčí, který závazek plní, placení se týká nejdříve závazku, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak závazku nejdříve splatného. V ustanovení § 330 obch. zák. použitý pojem započtení placení je nutno chápat tak, že nejde o započtení ve smyslu započtení vzájemných pohledávek, tedy o kompenzaci. Jde jen o to, na který závazek se má plnění dlužníka počítat, či jinak řečeno, na kterou pohledávku se má zaúčtovat, z logiky věci je zřejmé, že projev, kterým dlužník určuje, na který závazek plní, musí dojít věřiteli před tím, než plnění obdrží anebo nejpozději současně s tímto plněním. Nemá-li v okamžiku, kdy plnění obdrží, žádnou zprávu od dlužníka, je věřitel povinen započítat plnění na dluh, jak se to podává z výše uvedeného ustanovení, a právě jen tato povinnost objektivně zanikne. Krajský soud se ztotožňuje s námitkou žalobce, že závěr okresního soudu, že není vyloučeno, že dlužník při svém plnění určil, na jaký dluh plní, není podložen žádnými důkazy. V případě, že věřitel pravidla stanovená v § 330 obch. zákoníku nedodrží a zaúčtuje platbu dlužníka na jiný jeho závazek, pak je pouze právem dlužníka namítat, že věřitel postupoval nesprávně a dlužník je povinen prokázat, že jeho platbou zanikl jiný jeho závazek, než na který věřitel plnění nesprávně zaúčtoval (započetl). Z uvedeného vyplývá, že toto právo nepřísluší věřiteli, který takto, byť nesprávně, postupoval, pakliže již zaúčtování provedl a informoval o něm dlužníka uvedením aktuální výše pohledávky například v dopise o oznámení postoupení pohledávky, jak v řízení potvrdil žalobce. Uvedené závěry platí i pro právního nástupce věřitele. Ten je povinen respektovat předchozí projev vůle postupitele, na jehož volbě bylo, zda provedené platby započte na příslušenství pohledávky, anebo – což je pro dlužníka spotřebitele výhodnější – na jistinu samotnou. V posuzovaném případě postupitel provedl započtení plateb žalovaného poskytnutých po odstoupení od smlouvy na dlužnou jistinu, což ostatně tvrdil i žalobce. Žalobce při nabytí pohledávky zůstal vázán dřívějšími úkony postupitele a tyto nemůže nyní svou argumentací v žalobě zvrátit. Ani smluvní ujednání o pořadí započítávání plateb ani ustanovení § 330 obch. zákoníku nebrání věřiteli postupovat způsobem, který je pro dlužníka výhodnější. Ostatně Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 14.12.2004 sp.zn. 29 Odo 511/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř.č. 35/2005, vyslovil právní názor, že má-li dlužník v obchodněprávním vztahu plnit věřiteli více svých peněžitých závazků, je na vůli dlužníka, na který ze závazků plnění poskytne, nestačí-li toto plnění pokrýt všechny závazky. Není-li dlužníkem nejpozději při plnění určeno, na který závazek plnění poskytuje, je dlužník tohoto oprávnění zbaven a ve smyslu ustanovení § 330 odst. 3 obch. zák. platí, že úhrada se týká závazku, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak závazku nejdříve splatného. Z uvedeného lze vyvodit závěr, že je-li po provedené volbě dlužník svého práva určit, na co plní, zbaven, pak shodně je zbaven svého práva i věřitel, pakliže učiní volbu a vykáže jako zaplacený dluh v rozporu s ujednáním o započítávání plateb, nadto, je-li po takovémto zápočtu výsledná částka sdělena dlužníku v oznámení o postoupení pohledávky. Právní závěr okresního soudu, že na žalobce byla postoupena jistina úvěru pouze ve výši 38.518,37 Kč je tak správný, neboť zbytek dlužné jistiny zanikl zaplacením (§ 559 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud pouze dodává, že dle ust. § 524 obč. zák. se postupuje pohledávka, nikoli celý závazkový vztah (tj. ani úvěrová smlouva), je notorietou, že postoupená pohledávka přechází na postupníka v tom stavu, v jakém ke dni postoupení existovala a postupník není oprávněn k jejímu „přepočítávání“ , tím méně pak za dobu přede dnem jejího postoupení a to z toho důvodu, že platná právní úprava mu takové právo nezakládá. Výše uvedené právní závěry krajského soudu nejsou nikterak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, na kterou žalobce v odvolání odkazoval (rozhodnutí sp.zn. 32 Odo 1433/2006 a sp.zn. 32 Odo 4156/2010), když důvodem zamítnutí žaloby nebyl argument neuvedení výše pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávek, ale argument, že předmětem postoupení pohledávky může být jen pohledávka v takové podobě, v jaké existovala před postoupením. Jestliže pohledávka ve výši 38.518,37 Kč ještě před uzavřením smlouvy o postoupení zanikla zaplacením, pak nemohla být předmětem postoupení a takovou neexistující pohledávku ani žalobce nabýt nemohl. Krajský soud neshledává důvodnou ani námitku žalobce, že pokud okresní soud kalkuloval se započtením všech splátek na dlužnou jistinu, pak se opomenul vypořádat s výší smluvní pokuty, poplatků a obchodního úroku, které byly žalobcem uplatněny již ve výši zohledněné o tyto splátky. Okresní soud vycházel z toho, že žalobce svou žalobou v žalované částce 87.027,- Kč kapitalizovaný obchodní úrok a poplatky nepožadoval, proto o tomto nároku nebyl okresní soud oprávněn rozhodovat. Soud je dne § 153 odst. 2 o.s.ř. vázán žalobním návrhem, o tomto návrhu okresní soud i rozhodl, a zamítl žalobu co do částky 35.999,63 Kč požadované žalobcem na jistině úvěru se správným závěrem, že v tomto rozsahu byla jistina zaplacena a dále co do částky 7.730,22 Kč jako kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od 1.2.2005 do 27.10.2006 z dlužné jistiny 74.518,37 Kč, neboť správně dovodil, že jistina úvěru byla před postoupením pohledávky postupně ponižována platbami žalovaného, které zaúčtovával původní věřitel na jistinu úvěru. Krajský soud proto rozsudek v napadeném rozsahu jako správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Krajský soud přezkoumal rovněž závislý výrok o náhradě nákladů řízení při konstatování, že vzhledem ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. by bylo zapotřebí určit odměnu za zastupování advokátem za použití vyhl. č 177/1996 Sb., přičemž poměr úspěchu a neúspěchu ve věci určil na základě vyčíslení uplatněných nároků a jejich příslušenství ke dni rozhodnutí, když tento způsob má v posuzované věci právě s ohledem na ust. § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném do 31.12.2012 za přiléhavější. Po kapitalizaci vymáhaného příslušenství pohledávky ke dni rozhodnutí soudu prvého stupně činil předmět řízení částku 193.151,45 Kč, žalobce byl úspěšný co do částky 98.152,90 Kč, tj. 51%, neúspěšný co do částky 94.988,55 Kč, tj. 49%, poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků tak byl v zásadě stejný. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. proto krajský soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že v odvolacím řízení byl žalovaný zcela úspěšný, žádné náklady řízení mu však nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Karviné. V Ostravě dne 28. listopadu 2013 Za správnost vyhotovení: Mgr. Dagmar Hanáková, v.r. Pavla Kiovská předsedkyně senátu 15Co 670/2013-122 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Dagmar Hanákové a soudců Mgr. Dagmar Gottwaldové a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobce Bohemia Faktoring, s.r.o., se sídlem Praha 1 – Malá Strana, Letenská 121/8, IČ: 27242617, zastoupeného Mgr. et Mgr. Janou Sekyrovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Letenská 121/8, proti žalovanému Robertu V., nar. xxx, bytem xxx, o zaplacení částky 87.027,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15.3.2013, č.j. 16 EC 184/2011-84, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. II. Rozsudek okresního soudu se v zamítavém výroku v napadeném rozsahu, tj. co do částky 43.729,85 Kč, úroku ve výši 19,8% ročně z částky 35.999,63 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 35.999,63 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení, potvrzuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit částku 43.297,15 Kč, úrok 19,8% ročně z částky 38.518,37 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 2,5% ročně z částky 38.518,37 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení a na nákladech řízení částku 12.201,80 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Okresní soud zamítl žalobu co částky 43.729,85 Kč, úroku ve výši 19,8% ročně z částky 35.999,63 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 35.999,63 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení v sazbě 2,5% ročně z částky 38.518,37 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení. Proti zamítavému výroku, kromě jeho části týkající se úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení v sazbě 2,5% ročně z částky 38.518,37 Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení, včetně závislého výroku o nákladech řízení podal žalobce včasné odvolání, jímž se domáhal změny rozsudku tak, aby žalobě bylo i v tomto rozsahu krajským soudem vyhověno a bylo mu přiznáno právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobce nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že se stal věřitelem pohledávky pouze ve výši 50.975,57 Kč, která je uvedena ve smlouvě o postoupení pohledávek a v oznámení o postoupení pohledávky adresované žalovanému, namítal, že v čl. I odst. 1 smlouvy o postoupení pohledávek bylo vymezeno, že se postupují pohledávky ze smluv o úvěru, jejichž platnost byla ukončena a to se všemi právy s nimi spojenými. Předchůdce žalobce mu tak postoupil celou pohledávku ze smlouvy o úvěru, nikoliv její část, uvedení výše pohledávky není podstatnou náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky, proto konkrétní výše pohledávky uvedená v postupní smlouvě není rozhodná, k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Odo 1433/2006 a sp.zn. 32 Cdo 4156/2010. Předestřel, že okresní soud nevzal v úvahu ujednání stran v části C, čl. II. bodu 2.4. obchodních podmínek o pořadí započítávání plateb, a to nejprve na dlužný úrok,  dlužnou jistinu, na poplatky, úrok z prodlení,  úrok ze smluvních pokut, na smluvní pokuty a žalobce (na rozdíl od svého předchůdce) nově započetl platby žalovaného na pohledávku právě v tomto pořadí. Vyjádření k odvolání nebylo podáno. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku v napadeném rozsahu a závislém výroku o náhradě nákladů řízení, když ve zbývajícím rozsahu nabyl samostatně právní moci, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Z obsahu se podává, že v řízení zahájeném dne 3.3.2011 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 87.027,- Kč (sestávající z jistiny úvěru 74.518, Kč, úroku z prodlení 10.433,- Kč a smluvní pokuty 2.076,- Kč) a dále sjednaného úroku 19,8% ročně z částky 74.518,- Kč za dobu od 28.10.2006 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši stanoveného občanskoprávními předpisy z částky 74.518,-  Kč od 28.10.2006 do zaplacení. Žalobce skutkově tvrdil, že společnost GE Money Multiservis, a.s. (dále jen původní věřitel) uzavřela s žalovaným dne 28.5.2004 smlouvu o revolvingovém úvěru o vydání kreditní karty, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky a sazebník poplatků. Žalovaný čerpal úvěr dle úvěrového rámce, zavázal se splácet měsíční splátky ve výši min. 5% z čerpaných prostředků, úroky ve výši 19,8% ročně a poplatky dle sazebníku, úvěr řádně nesplácel, původní věřitel dopisem ke dni 31.1.2005 odstoupil od úvěrové smlouvy. Ke dni  zesplatnění činil dluh žalovaného 86.975,57 Kč a byl tvořen jistinou 74.518,37 Kč, úrokem 7.427,20 Kč, poplatky 2.530,- Kč a smluvní pokutou 2.500,- Kč. Žalobce dovozoval svou aktivní legitimaci ve sporu ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24.5.2010 a dále tvrdil, že žalovaný po zesplatnění úvěru, ale ještě před postoupením pohledávky, na úvěr platil, a to celkem 9 x po 4.000,- Kč, tj. zaplatil od 19.9.2005 do 27.10.2006 celkem částku 36.000,- Kč, tyto platby však jeho původní věřitel započetl v rozporu se smluvním ujednání o započítávání plateb v obchodních podmínkách na jistinu úvěru ve výši 74.518,- Kč,  proto je v postupní smlouvě uvedena  částka 50.957,- Kč. Žalobce dopočetl k pohledávce obchodní úrok a úrok z prodlení (za dobu od zesplatnění úvěru do dne plateb) a platby žalovaného započetl odlišně od svého předchůdce s odkazem na ujednání o započítávání plateb, a to v pořadí nejprve na obchodní úrok a následně na neúročený dluh, čímž došlo k tomu, že původní jistina se ani po platbách žalovaného nikterak neponížila a činila částku 74.518,37 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Okresní soud po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o revolvingovém úvěru  ze dne 25.5.2004 byla mezi původním věřitelem a žalovaným jako spotřebitelem uzavřena další smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. 1018921481, kreditní karta byla žalovanému vydána, umožnila mu čerpat prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce 75.000,- Kč, v období od 4.8.2004 do 24.8.2004 žalovaný vyčerpal prostřednictvím karty částku 74.518,37 Kč, následně porušil splátkovou povinnost, když na úvěr zaplatil toliko 171,- Kč dne 13.7.2004, původní věřitel proto dopisem ze dne 31.1.2005 odstoupil od smlouvy a učinil pohledávky splatnými, k tomuto dni činil dluh žalovaného 86.975,57 Kč, z  toho  jistina 74.518,37 Kč, poplatky 2.530,- Kč, smluvní pokuta 2.500,- Kč a úroky 7.427,20 Kč. Okresní soud vzal za prokázáno, že žalovaný po zesplatnění úvěru do dne  postoupení pohledávky zaplatil původnímu věřiteli celkem částku 36.000,- Kč, tyto platby původní věřitel zaúčtoval na jistinu úvěru (ve výši 74.518,37 Kč), která se snížila na částku 38.518,37 Kč, ve zbytku zanikla zaplacením. Žalobce smlouvou o postoupení pohledávek nabyl pohledávku 38.518,37 Kč na jistině, 2.530,- Kč na poplatcích, 2.500,- Kč na smluvní pokutě a 7.427,20 Kč na kapitalizovaném úroku z úvěru, celkem pohledávku ve výši 50.975,57 Kč. Dovodil, že žaloba je důvodná toliko co do nesplacené jistiny úvěru 38.518,37 Kč (spolu se sjednaným úrokem a zákonným úrokem z prodlení z této částky), smluvní pokuty 2.076,- Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši dle nař.vl.č. 142/1994 Sb. z jistiny za dobu od 1.2.2005 do 27.10.2006 ve výši 2.702,78 Kč, tj. celkem co do částky 43.297,15 Kč. Po právní stránce okresní soud dovodil platnou smlouvu o úvěru dle § 497 a násl. obchodního zákoníku, platnou smlouvu o postoupení pohledávek dle § 524 obč. zák., porušení sjednané splátkové povinnosti žalovaným, pro kterou původní věřitel od smlouvy odstoupil a učinil úvěr předčasně splatným. Co do částky 35.999,63 Kč na jistině úvěru (včetně požadovaného příslušenství) okresní soud žalobu zamítl, neboť bylo prokázáno, že v tomto rozsahu pohledávka na žalobce postupní smlouvou nepřešla, neboť ještě předtím zanikla zaplacením. Okresní soud po právní stránce dovodil, že ujednání stran o započítávání plateb se nevztahovalo na platby placené po zániku smlouvy odstoupením, zde aplikoval § 330 odst. 2 a 3 obch. zák., podle něhož určuje především dlužník, na který závazek plní a vyslovil domněnku, že není vyloučeno, že dlužník využil svého oprávnění a určil, že plní na dlužnou jistinu úvěru. Skutková zjištění okresního soudu ze smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne 25.5.2004, obchodních podmínek platných od 1.9.2003, sazebníků poplatků, souhlasu s uzavřením smlouvy, poštovního archu ze dne 2.6.2004, z kopie odstoupení od smlouvy ze dne 31.1.2005, z platební historie, z výpisů ke kreditní kartě a z kopie smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.5.2010 včetně přílohy, považuje krajský soud za zcela správná a pro stručnost na tato skutková zjištění v plném rozsahu odkazuje včetně učiněného skutkového závěru. Právní závěry okresního soudu o platné smlouvě o úvěru dle § 497 a násl. obchodního zákoníku, platné smlouvě o postoupení pohledávek dle § 524 obč. zák., porušení sjednané splátkové povinnosti žalovaným, pro kterou původní věřitel od smlouvy odstoupil a učinil úvěr předčasně splatným, považuje krajský soud za správná, tyto nenapadá ani žalobce. Žalobce nesouhlasí s právním závěrem okresního soudu, že smlouvou o postoupení nabyl pohledávku toliko ve výši 50.975,57 Kč. V této věci bylo tedy rozhodné posoudit, zda dohoda o započítávání plateb mezi účastníky se uplatní i po odstoupení od úvěrové smlouvy, a jaký má vliv postup původního věřitele v rozporu s dohodnutým způsobem započítávání plateb, případně se způsobem stanoveným dispozitivním ust. § 330 obch. zák., na zánik závazku. Předně krajský soud konstatuje, že původní věřitel od smlouvy o úvěru ke dni 31.1.2005 odstoupil, tímto odstoupením smlouva o úvěru dle § 351 odst. 1 obch. zák. s účinky ex tunc zanikla, závěr okresního soudu, že ujednání stran o pořadí započítávání plateb se neuplatní na platby poskytnuté dlužníkem po zániku smlouvy, je správný. Pro případ pochybností o tom, zda se ujednání o pořadí započítávání plateb (v čl. 6.6.7 obchodních podmínek) mělo uplatnit i na platby po zániku smlouvy, je nutno, s ohledem na to, že žalovaný uzavíral smlouvu jako spotřebitel, aplikovat dle § 55 odst. 3 obč. zákoníku výklad pro spotřebitele příznivější, tj. výklad, že toto ujednání nemělo po ukončení smlouvy trvat. Jelikož pro případ započítávání plateb poskytnutých po zániku smlouvy nebylo mezi účastníky ničeho sjednáno, uplatní se zde dispozitivní ustanovení § 330 obch. zák. Dle § 330 odst. 1 obch., zák. má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem několik závazků a poskytnuté plnění nestačí na splnění všech závazků, je splněn závazek určený při plnění dlužníkem. Neurčí-li dlužník, který závazek plní, je splněn závazek nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství. Dle odst. 2 téhož ustanovení při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak. Dle odst. 3 má-li dlužník vůči věřiteli několik peněžitých závazků a dlužník neurčí, který závazek plní, placení se týká nejdříve závazku, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak závazku nejdříve splatného. V ustanovení § 330 obch. zák. použitý pojem započtení placení je nutno chápat tak, že nejde o započtení ve smyslu započtení vzájemných pohledávek, tedy o kompenzaci. Jde jen o to, na který závazek se má plnění dlužníka počítat, či jinak řečeno, na kterou pohledávku se má zaúčtovat, z logiky věci je zřejmé, že projev, kterým dlužník určuje, na který závazek plní, musí dojít věřiteli před tím, než plnění obdrží anebo nejpozději současně s tímto plněním. Nemá-li v okamžiku, kdy plnění obdrží, žádnou zprávu od dlužníka,  je věřitel povinen započítat plnění na dluh, jak se to podává z výše uvedeného ustanovení, a právě jen tato povinnost objektivně zanikne. Krajský soud se ztotožňuje s námitkou žalobce, že závěr okresního soudu, že není vyloučeno, že dlužník při svém plnění určil, na jaký dluh plní, není podložen žádnými důkazy. V případě, že věřitel pravidla stanovená v § 330 obch. zákoníku nedodrží a zaúčtuje platbu dlužníka na jiný jeho závazek, pak je pouze právem dlužníka namítat,  že  věřitel  postupoval  nesprávně  a  dlužník  je  povinen prokázat, že jeho platbou zanikl jiný jeho závazek, než na který věřitel plnění nesprávně zaúčtoval (započetl). Z uvedeného vyplývá, že toto právo nepřísluší věřiteli, který takto, byť nesprávně, postupoval, pakliže již zaúčtování provedl a informoval o něm dlužníka uvedením aktuální výše pohledávky například v dopise o oznámení postoupení pohledávky, jak v řízení potvrdil žalobce. Uvedené závěry platí i pro právního nástupce věřitele. Ten je povinen respektovat předchozí projev vůle postupitele, na jehož volbě bylo, zda provedené platby započte na příslušenství pohledávky, anebo – což je pro dlužníka spotřebitele výhodnější – na jistinu samotnou. V posuzovaném případě postupitel provedl započtení plateb žalovaného poskytnutých po odstoupení od smlouvy  na dlužnou jistinu, což ostatně tvrdil i žalobce. Žalobce při nabytí pohledávky zůstal vázán dřívějšími úkony postupitele a tyto nemůže nyní svou argumentací v žalobě zvrátit. Ani smluvní ujednání o pořadí započítávání plateb ani ustanovení § 330 obch. zákoníku nebrání věřiteli postupovat způsobem, který je pro dlužníka výhodnější. Ostatně Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 14.12.2004 sp.zn. 29 Odo 511/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř.č. 35/2005,  vyslovil právní názor, že má-li dlužník v obchodněprávním vztahu plnit věřiteli více svých peněžitých závazků, je na vůli dlužníka, na který ze závazků plnění poskytne, nestačí-li toto plnění pokrýt všechny závazky. Není-li dlužníkem nejpozději při plnění určeno, na který závazek plnění poskytuje, je dlužník tohoto oprávnění zbaven a ve smyslu ustanovení § 330 odst. 3 obch. zák. platí, že úhrada se týká závazku, jehož splnění není zajištěno nebo je nejméně zajištěno, jinak závazku nejdříve splatného. Z uvedeného lze vyvodit závěr, že je-li po provedené volbě dlužník svého práva určit, na co plní, zbaven, pak shodně je zbaven svého práva i věřitel, pakliže učiní volbu a vykáže jako zaplacený dluh v rozporu s ujednáním o započítávání plateb, nadto, je-li po takovémto zápočtu výsledná částka sdělena dlužníku v oznámení o postoupení pohledávky. Právní závěr okresního soudu, že na žalobce byla postoupena jistina úvěru pouze ve výši 38.518,37 Kč je tak správný, neboť zbytek dlužné jistiny zanikl zaplacením (§ 559 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud pouze dodává, že dle ust. § 524 obč. zák. se postupuje pohledávka, nikoli celý závazkový vztah (tj. ani úvěrová smlouva), je notorietou, že postoupená  pohledávka přechází na postupníka v tom stavu, v jakém ke dni postoupení existovala a postupník není oprávněn k jejímu „přepočítávání“ , tím méně pak za dobu přede dnem jejího postoupení a to z toho důvodu, že platná právní úprava mu takové právo nezakládá. Výše uvedené právní závěry krajského soudu nejsou nikterak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, na kterou žalobce v odvolání odkazoval (rozhodnutí sp.zn. 32 Odo 1433/2006 a sp.zn. 32 Odo 4156/2010), když důvodem zamítnutí žaloby nebyl argument neuvedení výše pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávek, ale argument, že předmětem postoupení pohledávky může být jen pohledávka v takové podobě, v jaké existovala před postoupením. Jestliže  pohledávka  ve  výši  38.518,37 Kč   ještě   před  uzavřením  smlouvy  o  postoupení zanikla zaplacením, pak nemohla být předmětem postoupení a takovou neexistující pohledávku ani žalobce nabýt nemohl. Krajský soud neshledává důvodnou ani námitku žalobce, že pokud okresní soud kalkuloval se započtením všech splátek na dlužnou jistinu, pak se opomenul vypořádat s výší smluvní pokuty, poplatků a obchodního úroku, které byly žalobcem uplatněny již ve výši zohledněné o tyto splátky. Okresní soud vycházel z toho, že žalobce svou žalobou v žalované částce 87.027,- Kč kapitalizovaný obchodní úrok a poplatky nepožadoval, proto o tomto nároku nebyl okresní soud oprávněn rozhodovat.  Soud je dne § 153 odst. 2 o.s.ř. vázán žalobním návrhem, o tomto návrhu okresní soud i rozhodl,  a zamítl žalobu co do částky 35.999,63 Kč požadované žalobcem na jistině úvěru se správným závěrem, že v tomto rozsahu byla jistina zaplacena a dále co do částky 7.730,22 Kč jako kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od 1.2.2005 do 27.10.2006 z dlužné jistiny 74.518,37 Kč, neboť správně dovodil, že jistina úvěru byla před postoupením pohledávky postupně ponižována platbami žalovaného, které zaúčtovával původní věřitel na jistinu úvěru. Krajský soud proto rozsudek v napadeném rozsahu jako  správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Krajský soud přezkoumal rovněž závislý výrok o náhradě nákladů řízení při konstatování, že vzhledem ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. by bylo zapotřebí určit odměnu za zastupování advokátem za použití vyhl. č 177/1996 Sb., přičemž poměr úspěchu a neúspěchu ve věci určil na základě vyčíslení uplatněných nároků a jejich příslušenství ke dni rozhodnutí, když tento způsob má v posuzované věci právě s ohledem na ust. § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném do 31.12.2012 za přiléhavější. Po kapitalizaci vymáhaného příslušenství pohledávky ke dni rozhodnutí soudu prvého stupně činil předmět řízení částku 193.151,45 Kč, žalobce byl úspěšný co do částky 98.152,90 Kč, tj. 51%, neúspěšný co do částky 94.988,55 Kč, tj. 49%, poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků tak byl v zásadě stejný. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. proto krajský soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že v odvolacím řízení byl žalovaný zcela úspěšný, žádné náklady řízení mu však nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při   jejímž    řešení    se    odvolací    soud    odchýlil    od     ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě  dvou  měsíců  od  doručení  tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Karviné. V Ostravě dne 28. listopadu 2013 Za správnost vyhotovení:             Mgr. Dagmar Hanáková, v.r. Pavla Kiovská předsedkyně senátu