22 Af 110/2011 – 29   ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK  JMÉNEM REPUBLIKY     Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. a JUDr. Miroslavy Honusové v právní věci žalobce E. H., zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 31, o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 10.5.2011 č.j. 7026/10-1101-802540, ve věcih daně z příjmů fyzických osob,   t a k t o :    I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě  ze dne 10.5.2011                           č.j. 7026/10-1101-802540 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.    II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku        6.800,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Martina Štuksy, advokáta v Praze 4, Kaplická 1037/12 .   O d ů v o d n ě n í :     Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (jehož působnost přešla s účinností od 1.1.2013 na Odvolací finanční ředitelství – dále jen žalovaný), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava III ze dne 30.6.2010 č.j. 99991/10/390911807121 – dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2006.   Žalobce namítl, že 1) správní orgány neprokázaly existenci nepeněžního příjmu žalobce – neprokázaly, že by nájemce investoval do žalobcovy nemovitosti ani neprokázaly okamžik vzniku daňové povinnosti žalobce. Dále namítl, že 2) tvrdil a prokazoval, že eviduje za nájemcem pohledávku – dlužné nájemné, správní orgány nevzaly v potaz žalobcem předložené důkazy. V řízení nebylo prokázáno řádné započtení pohledávek (údržby na nájemné).   Žalovaný ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. Správce daně vycházel z tvrzení samotného žalobce na počátku daňové kontroly a neměl důvod pochybovat o tom, že došlo k vzájemnému zápočtu závazků a pohledávek.    Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.   Ze správních spisů krajský soud zjistil, že žalobce v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2006 uvedl jen příjem ze závislé činnosti, žádný jiný. Při zahájení daňové kontroly žalobce potvrdil, že pronajímal nemovitost, ale uvedl také, že „nájemce vynakládá finanční prostředky na údržbu a provoz nemovitosti, které se příliš neliší od smluvně stanoveného nájemného, proto není nájemné hrazeno“. Z nájemní smlouvy vyplývá výše nájemného 37 000 Kč měsíčně (444 000 Kč ročně) a také povinnost nájemce zabezpečovat na vlastní náklady běžnou údržbu a opravy pronajatých prostor. Správce daně vyšel z  tvrzení žalobce a navýšil základ daně žalobci o nepeněžní příjem ve výši 444 000 Kč, tj. ve stejné výši, jako by bylo roční nájemné, a to s  poukazem na § 3 odst.1 písm.d), § 3 odst.2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v příslušném znění (dále jen ZDP). Zástupce žalobce při projednání zprávy o daňové kontrole uvedl, že žalobce sdělil správci daně mylnou informaci, správně měl uvést, že nájemné nebylo hrazeno, ale žalobce eviduje pohledávku vůči nájemci za dlužné nájemné. Dále uvedl, že nejsou žádné doklady   o tom, že by byly nájemcem provedeny nějaké opravy. Při dodatečném projednání zprávy poukázal zástupce žalobce na to, že vyjma nešťastného sdělení, jemuž žalobce nepřikládal žádný zásadní význam, nejsou ve zprávě uvedeny žádné jiné důkazy potvrzující názor správce daně. Proti dodatečnému platebnímu výměru se žalobce odvolal, jeho odvolání bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím žalovaného. Ten v odůvodnění poukázal na prvotní sdělení žalobce, o jehož pravdivosti neměl správce daně důvod pochybovat, a pozdější tvrzení žalobce (včetně předložených výzev k úhradě dlužného nájemného adresovaných žalobcem nájemci) vyhodnotil jako účelové.   Podle § 31 odst.8 písm.c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v příslušném znění (dále jen ZSDP), správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem. Správní orgány v daném případě vyšly z pouhého tvrzení daňového subjektu  o tom, že nájemce opravoval a udržoval nemovitost na vlastní náklady a žalobce jako pronajímatel po něm nežádal sjednané nájemné, žalobce však v průběhu řízení toto tvrzení popřel. Nic dalšího správní orgány nezjistily, ačkoli důkazní břemeno bylo v tomto případě na jejich straně.   K otázce zdanění nepeněžního příjmu je třeba poukázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12.1.2006 č.j. 2 Afs 42/2005-136, podle něhož Příjmem podléhajícím dani z příjmů fyzických osob podle zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je zvýšení majetku daňového poplatníka. Musí se přitom jednat o příjem skutečný, a nikoliv toliko zdánlivý. To znamená, že se toto zvýšení majetku musí v právní sféře daňového poplatníka reálně projevit, a to tak, aby bylo pro poplatníka skutečně využitelné. K nepeněžnímu příjmu vlastníka nemovitosti proto nedochází již v okamžiku jejího zhodnocení (zde: rekonstrukce provedená nájemcem na jeho vlastní náklady), nýbrž teprve v okamžiku skutečného obohacení vlastníka, tedy např. v okamžiku ukončení původního nájemního vztahu.   V daném případě správní orgány nejen, že nezjistily reálnou výši – případného - nepeněžního příjmu žalobce, ale nezabývaly se ani časovým zařazením tohoto případného příjmu (ze správního spisu není patrno např. ukončení nájemního vztahu) a nezabývaly se ani tím, zda a proč by bylo či nebylo možno použít v daném případě § 23 odst.6 ZDP, když svůj závěr o (dosud neprokázaném) nepeněžním příjmu žalobce odůvodnily jen obecným poukazem na § 3 ZDP.   Žalobní námitka 1) je tedy důvodná.   S ohledem na výše řečené soud nepovažoval za nutné zabývat se druhou žalobní námitkou, když rozhodující v této věci není otázka placení nájemného, ale existence samotného nepeněžního příjmu žalobce.   Soud proto zrušil napadené rozhodnutí žalovaného pro podstatné porušení  ustanovení o řízení před správním orgánem (§ 76 odst.1 písm.c) s.ř.s.) a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.             Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst.1 s.ř.s., když procesně úspěšnému žalobci vznikly náklady zaplacením soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 4 800 Kč (za 2 úkony právní služby po 2 100 Kč a 2x režijní paušál po 300 Kč – převzetí věci, sepis žaloby, v souladu s vyhl. č. 177/1996 Sb. v příslušném znění). Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení tuto částku, a to dle § 64 s.ř.s. ve spojení s § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a o.s.ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.       P o u č e n í :  Proti tomuto rozsudku je   m o ž n o   podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.    Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.     V Ostravě dne 21. listopadu 2013                                                                  JUDr. Monika Javorová                                                                předsedkyně senátu