Soud nemůže z vlastní iniciativy ve stádiu před nařízením exekuce přezkoumávat platnost rozhodčí doložky nebo ujednání o osobě rozhodce, jestliže žádný z účastníků rozhodčí smlouvy proti platnosti rozhodčí doložky nebrojil.

56Co 159/2013-62 U s n e s e n í Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zavrtálkové a soudkyň JUDr. Evy Placzkové a JUDr. Kristiny Žídkové ve věci exekuce oprávněného: AB 4 B.V., reg. č. 34186049, (původně PPF B 2B.V.), se sídlem Strawinskylaan 933, Twr B-9, 1077XX, Amsterdam, Nizozemí, zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti povinnému Martinu P., nar. xxx, bytem xxx, občanu Slovenské republiky, pro pohledávku v částce 9.989,46 Kč s příslušenstvím, k odvolání oprávněného proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 12.2.2013, č. j. 28 EXE 2358/2012-34, t a k t o : Usnesení okresního soudu se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Přerově rozhodl napadeným usnesením o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce na majetek povinného pro pohledávku v částce 9.989,46 Kč s přísl. na podkladě rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Jany Kurkové sp. zn. F/2012/00585. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Oprávněný podal proti usnesení včasné odvolání s námitkou, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil. V exekučním řízení není okresní soud oprávněn hodnotit otázku platnosti rozhodčí doložky, na jejímž podkladě rozhodce vydal exekuční titul. Platnost rozhodčí doložky je možno posuzovat pouze v rámci žaloby na zrušení rozhodčího nálezu a jde o jediný procesní prostředek, v jehož rámci přichází v úvahu soudní přezkum platnosti rozhodčí doložky. Otázka platnosti či neplatnosti rozhodčí doložky v exekučním řízení nemůže být řešena v žádné fázi. Návrh na zrušení rozhodčího nálezu povinný nepodal. Odvolatel poukazoval na rozhodnutí odvolacích soudů v obdobných exekučních věcech viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 32 Co 196/2011, 19 Co 549/2010 nebo Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 320/2010 či Krajského soudu v Brně sp. zn. 54Co 1036/2010. V souladu s těmito rozhodnutími dovozoval, že z hlediska důvodnosti návrhu na nařízení exekuce na podkladě rozhodčího nálezu je třeba rozlišovat situaci, kdy rozhodčí smlouva nebyla uzavřena vůbec a povinný byl v rozhodčím řízení nečinný, respektive aktivně se rozhodčího řízení účastnil a neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl nebo situaci, kdy rozhodčí smlouva uzavřena byla, ale stalo se tak neplatně. Pouze prvý případ však brání nařízení exekuce. Jedinou možnou obranou povinného proti rozhodčímu nálezu vydanému rozhodcem na základě jeho pravomoci založené rozhodčí smlouvou je podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Pokud jde o závěr obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2227/2011, jde o případ, kdy rozhodčí doložka neexistovala a z téhož důvodu došlo k zastavení exekuce. Pokud jde o závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 či v nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. II.ÚS 2164/2010, jde o závěry přijaté v rámci rozhodnutí, která se netýkají exekučního řízení. Nejvyšší soud naopak v rámci svého rozhodování judikoval, že pokud existovaly vady nalézacího řízení, do exekučního řízení se nepřenášejí a exekuční soud není oprávněn správnost exekučního titulu z hlediska jeho věcné stránky či správnost průběhu nalézacího řízení před rozhodcem přezkoumávat (viz rozhodnutí NS ČR sp.zn. 20 Cdo 970/2001, 20 Cdo 1569/2003 nebo 20 Cdo 1558/2006). Obsahem odvolání oprávněný usiloval o změnu usnesení okresního soudu v tom smyslu, že jeho návrhu na nařízení exekuce bude vyhověno. Návrh na nařízení exekuce byl v dané věci podán u soudního exekutora JUDr. Víta Novozámského dne 8.11.2012. Podle článku IV – Přechodná ustanovení, bodu 1 zákona č. 396/2012 Sb., jehož účinnost nastala 1.1.2013, platí, že řízení zahájená před datem účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Odvolací přezkum proběhl podle § 52 odst. 1 exekučního řádu ve znění před účinností zákona č. 396/2012 Sb. a ve spojení s § 254 odst. 8 o.s.ř. věta 1. před středníkem. Odvolání oprávněného nelze upřít důvodnost. Z obsahu exekučního spisu sp. zn. 28 EXE 2358/2012 odvolací soud zjistil, že v návrhu na nařízení exekuce oprávněný označil za exekuční titul rozhodčí nález rozhodce JUDr. Jany Kurkové ze dne 25.6.2012 č. j. F/2012/00585. Z rozhodčího spisu rozhodce JUDr. Jany Kurkové sp. zn. F/2012/00585 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 39 Nc 22976/2012 bylo dále zjištěno, že návrh na zahájení rozhodčího řízení podal stejný oprávněný proti témuž povinnému pro částku 9.989,46 Kč s přísl. a pro smluvní pokutu v částce 997,54 Kč na podkladě úvěrové smlouvy č. 4004058806, kterou povinný uzavřel se společností Home Credit a.s. Součástí úvěrové smlouvy jsou úvěrové podmínky této společnosti. Z obsahu úvěrové smlouvy č. 4004058806 ze dne 10.4.2010 plyne, že její součástí jsou úvěrové podmínky společnosti Home Credit a. s. Podle hlavy XIV s názvem: Řešení sporů, § 1. úvěrových podmínek si smluvní strany dohodly, že veškeré majetkové spory vyplývající ze smlouvy nebo vzniklé v souvislosti s ní, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení jediným rozhodcem jmenovaným Společností pro rozhodčí řízení a. s. Z osvědčení ze dne 29.3.2012 vyplynulo, že Společnost pro rozhodčí řízení a. s. v této rozhodčí věci jmenovala rozhodcem ze seznamu rozhodců působících při této společnosti JUDr. Janu Kurkovou. JUDr. Jana Kurková ve věci rozhodla rozhodčím nálezem ze dne 25.6.2012, jehož obsahem je výrok, kterým byl povinný zavázán zaplatit oprávněnému částku 9.989,46 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 1.102,92 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 0,0212 % denně z jistiny od 22. 3. 2012 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 997,54 Kč se stejným úrokem z prodlení z této částky od 22.3.2012 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta žalobce částku 10.548,- Kč, všechny částky ve třídenní lhůtě od právní moci rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález byl zaslán povinnému jako zásilka určená do vlastních rukou adresáta na adresu: xxx. V době doručování zásilky nebyl povinný v místě označeného bydliště zastižen, zásilka byla uložena u pošty dne 27. 6. 2012 , a protože si ji povinný v úložní době z pošty nevyzvedl, byla vložena do domovní schránky adresáta dne 11.7.2012. Rozhodčí nález je opatřen doložkou právní moci k datu 29.7.2012 a doložkou vykonatelnosti k datu 2.8.2012. Ze sdělení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, regionálního oddělení pobytu cizinců Přerov ze dne 26.11.2012 (viz č. l. 13 spisu) plyne, že povinný – občan Slovenské republiky, má povolen přechodný pobyt na území České republiky jako občan Evropské unie od 7.10.2009. Od data 13.4.2011 má hlášeno místo přechodného pobytu v České republice na adrese xxx, předchozí přechodný pobyt povinného byl hlášen na adrese xxx. Podle § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů č. 216/94 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 19/2012 Sb., jehož účinnost nastala 1.3.2012, strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců, anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Podle § 3 odst. 3 téhož zákona sjednává-li se rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, musí být sjednána samostatně a nikoli jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní; jinak je neplatná. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 1. téhož zákona rozhodčí řízení zahájená před dnem účinnosti tohoto zákona včetně řízení v případě sporů ze spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Podle článku II, Přech. ustanovení bodu 2. téhož zákona platnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle zákona č. 216/94 Sb. ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy. Podle § 30 téhož zákona nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. K otázce existence respektive platnosti rozhodčích doložek se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 30.10.2008 sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 s následujícím právním závěrem: „je výrazem ustálené soudní praxe, že již ve stádiu nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se soud zabývá (mimo jiné) tím, zda rozhodnutí, jehož nucené vymožení se navrhuje, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc. Podmínkou toho, aby majetkový spor mezi účastníky byl vyňat z pravomoci soudů a mohl být rozhodnut v rozhodčím řízení, je existence rozhodčí smlouvy (§ 2 zákona o rozhodčím řízení č. 216/94 Sb.). Není-li tu rozhodčí smlouvy, není rozhodce oprávněn o majetkovém sporu rozhodnout….Okolnost, že povinný byl v rozhodčím řízení zcela pasivní, nezúčastnil se jednání, neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal a rozhodčí nález mu byl doručen, na tom nic nemění. Ze zákona o rozhodčím řízení nelze dovodit, že by pasivita a nečinnost žalovaného v rozhodčím řízení měla za následek podrobení se pravomoci rozhodce…..Jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně…..Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že při neexistenci rozhodčí smlouvy je návrh na nařízení exekuce na podkladě rozhodčího nálezu třeba zamítnout, je jeho právní posouzení správné.“ Závěry výše uvedené je možno aplikovat rovněž na tento případ, avšak o situaci zmíněnou v posledním souvětí tohoto judikátu se v této věci nejedná. Rozhodčí doložka mezi účastníky sjednána byla a její neplatnost, respektive neplatnost určení rozhodce, povinný v nalézacím nebo v exekučním řízení zatím nenamítl. Jestliže taková námitka nebyla dosud ze strany povinného uplatněna, je třeba vycházet z presumpce, že povinný se pravomoci rozhodce podle rozhodčí doložky podrobil. Tento předpoklad bude platit ovšem pouze po tu dobu, po kterou samotný povinný proti rozhodčí doložce či proti osobě rozhodce nevznese relevantní námitky v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, nebo v rámci návrhu na zastavení exekuce, a k tomu zatím nedošlo. Argumentace okresního soudu, který hodnotil platnost rozhodčí doložky z vlastní iniciativy s odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 27.9.2012 sp. zn. III ÚS 1624/12 není přiléhavá. Ve zde posuzovaném případě totiž povinný namítal neplatnost rozhodčí doložky již v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a opakovaně stejnou námitku použil v ústavní stížnosti poté, kdy odvolací soud k jeho námitce nepřihlédl s odůvodněním, že se nejedná o skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce. Okresní soud však nemůže v souladu s ustálenou rozhodovací praxí z vlastní iniciativy ve stádiu před nařízením exekuce přezkoumávat platnost rozhodčí doložky nebo ujednání o osobě rozhodce, jestliže žádný z účastníků rozhodčí smlouvy proti platnosti rozhodčí doložky nebrojil. Zkoumat měl pouze její existenci příp. neexistenci. Rovněž závěry NS ČR obsažené v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 nelze bez dalšího použít při rozhodování o nařízení exekuce, resp. při hodnocení exekučního nároku a v té souvislosti posuzovat platnost rozhodčí doložky, neboť se jedná o rozhodnutí vydané k problematice platnosti rozhodčí doložky v řízení nalézacím. Totéž platí o rozhodnutí NS ČR sp. zn. 23 Cdo 767/2012, 32 Cdo 1824/2011, nebo Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 2164/10. Judikatura hodnotící problematiku platnosti rozhodčích doložek v rámci exekučního řízení byla přijata v situaci, kdy povinný v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nebo v návrhu na zastavení exekuce vyjádřil nesouhlas s výběrem rozhodce (viz rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, 20 Cdo 2227/2011, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I ÚS 871/11, IV. ÚS 3779/11). Použitelný je naopak názor obsažený v rozhodnutí NS ČR sp. zn. 20 Cdo 3596/2009. Podle závěru vyjádřeného v právní větě jeho odůvodnění…“okolnost, že soudní řízení předcházející výkonu navrženého rozhodnutí (či exekuci) bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. Případné vady nalézacího řízení se do řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) nepřenášejí.“ Odvolací soud se závěrem, že důvod použitý okresním soudem neumožňuje zamítnutí návrhu na nařízení exekuce rozhodl podle § 219a odst. 1 písm. b/ o.s.ř. o zrušení tohoto usnesení a podle § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. o vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení. V jeho rámci je okresní soud před rozhodnutím o nařízení exekuce povinen se zabývat vyhodnocením všech zákonných předpokladů pro nařízení exekuce, tj. formální a materiální vykonatelností rozhodčího nálezu (v souvislosti s účinností doručení rozhodčího nálezu povinnému fikcí na adresu „xxx“), věcnou legitimací procesních stran a obsahovými náležitostmi návrhu na nařízení exekuce. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je možno podat dovolání jen z důvodů uvedených v § 237 o.s.ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudního exekutora, který rozhodoval v prvním stupni. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud podle (§ 239 cit. zák.). V Ostravě dne 29.4.2013 Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Zavrtálková, v.r. Pavla Kiovská předsedkyně senátu 56Co  159/2013-62 U s n e s e n í Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zavrtálkové a soudkyň JUDr. Evy Placzkové a JUDr. Kristiny Žídkové ve věci exekuce oprávněného: AB 4 B.V., reg. č. 34186049, (původně PPF B 2B.V.), se sídlem Strawinskylaan 933, Twr B-9, 1077XX, Amsterdam, Nizozemí, zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti povinnému Martinu P., nar. xxx,  bytem xxx, občanu Slovenské republiky, pro pohledávku v částce 9.989,46 Kč s příslušenstvím, k odvolání oprávněného proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 12.2.2013, č. j. 28 EXE 2358/2012-34, t a k t o : Usnesení okresního soudu se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Přerově rozhodl napadeným usnesením o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce na majetek povinného pro pohledávku v částce 9.989,46 Kč s přísl. na podkladě rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Jany Kurkové sp. zn. F/2012/00585. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Oprávněný podal proti usnesení včasné odvolání s námitkou, že okresní soud věc nesprávně právně posoudil. V exekučním řízení není okresní soud oprávněn hodnotit otázku platnosti rozhodčí doložky, na jejímž podkladě rozhodce vydal exekuční titul. Platnost rozhodčí doložky je možno posuzovat pouze v rámci žaloby na zrušení rozhodčího nálezu a jde o jediný procesní prostředek, v jehož rámci přichází v úvahu soudní přezkum platnosti rozhodčí doložky. Otázka platnosti či neplatnosti rozhodčí doložky v exekučním řízení nemůže být řešena v žádné fázi. Návrh na zrušení rozhodčího nálezu povinný nepodal. Odvolatel poukazoval na rozhodnutí odvolacích soudů v obdobných exekučních věcech viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 32 Co 196/2011, 19 Co 549/2010 nebo Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 320/2010 či Krajského soudu v Brně sp. zn. 54Co 1036/2010. V souladu s těmito rozhodnutími dovozoval, že z hlediska důvodnosti návrhu na nařízení exekuce na podkladě rozhodčího nálezu je třeba rozlišovat situaci, kdy rozhodčí smlouva nebyla uzavřena vůbec a povinný byl v rozhodčím řízení nečinný, respektive aktivně se rozhodčího řízení účastnil a neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl nebo situaci, kdy rozhodčí smlouva uzavřena byla, ale stalo se tak neplatně. Pouze prvý případ však brání nařízení exekuce. Jedinou možnou obranou povinného proti rozhodčímu nálezu vydanému rozhodcem na základě jeho pravomoci založené rozhodčí smlouvou je podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Pokud jde o závěr obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2227/2011, jde o případ, kdy rozhodčí doložka neexistovala a z téhož důvodu došlo k zastavení exekuce. Pokud jde o závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 či v nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. II.ÚS 2164/2010, jde o závěry přijaté v rámci rozhodnutí, která se netýkají exekučního řízení. Nejvyšší soud naopak v rámci svého rozhodování judikoval, že pokud existovaly vady nalézacího řízení, do exekučního řízení se nepřenášejí a exekuční soud není oprávněn správnost exekučního titulu z hlediska jeho věcné stránky či správnost průběhu nalézacího řízení před rozhodcem přezkoumávat (viz rozhodnutí NS ČR sp.zn. 20 Cdo 970/2001, 20 Cdo 1569/2003 nebo 20 Cdo 1558/2006). Obsahem odvolání oprávněný usiloval o změnu usnesení okresního soudu v tom smyslu, že jeho návrhu na nařízení exekuce bude vyhověno. Návrh na nařízení exekuce byl v dané věci podán u soudního exekutora JUDr. Víta Novozámského dne 8.11.2012. Podle článku IV – Přechodná ustanovení, bodu 1 zákona č. 396/2012 Sb., jehož účinnost nastala 1.1.2013, platí, že řízení zahájená před datem účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Odvolací přezkum proběhl podle § 52 odst. 1 exekučního řádu ve znění před účinností zákona č. 396/2012 Sb. a ve spojení s § 254 odst. 8 o.s.ř. věta 1. před středníkem. Odvolání oprávněného nelze upřít důvodnost. Z obsahu exekučního spisu sp. zn. 28 EXE 2358/2012 odvolací soud zjistil, že v návrhu na nařízení exekuce oprávněný označil za exekuční titul rozhodčí nález rozhodce JUDr. Jany Kurkové ze dne 25.6.2012 č. j. F/2012/00585. Z rozhodčího spisu rozhodce JUDr. Jany Kurkové sp. zn. F/2012/00585 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 39 Nc 22976/2012 bylo dále zjištěno, že návrh na zahájení rozhodčího řízení podal stejný oprávněný proti témuž povinnému pro částku 9.989,46 Kč s přísl. a pro smluvní pokutu v částce 997,54 Kč na podkladě úvěrové smlouvy č. 4004058806, kterou povinný uzavřel se společností Home Credit a.s. Součástí úvěrové smlouvy jsou úvěrové podmínky této společnosti. Z obsahu úvěrové smlouvy č. 4004058806 ze dne 10.4.2010 plyne, že její součástí jsou úvěrové podmínky společnosti Home Credit a. s. Podle hlavy XIV s názvem: Řešení sporů, § 1. úvěrových podmínek si smluvní strany dohodly, že veškeré majetkové spory vyplývající ze smlouvy nebo vzniklé v souvislosti s ní, budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení jediným rozhodcem jmenovaným Společností pro rozhodčí řízení a. s. Z osvědčení ze dne 29.3.2012 vyplynulo, že Společnost pro rozhodčí řízení a. s. v této rozhodčí věci jmenovala rozhodcem ze seznamu rozhodců působících při této společnosti JUDr. Janu Kurkovou. JUDr. Jana Kurková ve věci rozhodla rozhodčím nálezem ze dne 25.6.2012, jehož obsahem je výrok, kterým byl povinný zavázán zaplatit oprávněnému částku 9.989,46 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 1.102,92 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 0,0212 % denně z jistiny od 22. 3. 2012 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 997,54 Kč se stejným úrokem z prodlení z této částky od 22.3.2012 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta žalobce částku 10.548,- Kč, všechny částky ve třídenní lhůtě od právní moci rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález byl zaslán povinnému jako zásilka určená do vlastních rukou adresáta na adresu: xxx. V době doručování zásilky nebyl povinný v místě označeného bydliště zastižen, zásilka byla uložena u pošty dne 27. 6. 2012 , a protože si ji povinný v úložní době z pošty nevyzvedl, byla vložena do domovní schránky adresáta dne 11.7.2012. Rozhodčí nález je opatřen doložkou právní moci k datu 29.7.2012  a doložkou vykonatelnosti k datu 2.8.2012. Ze sdělení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, regionálního oddělení pobytu cizinců Přerov ze dne 26.11.2012 (viz č. l. 13 spisu) plyne, že povinný – občan Slovenské republiky, má povolen přechodný pobyt na území České republiky jako občan Evropské unie od 7.10.2009. Od data 13.4.2011 má hlášeno místo přechodného pobytu v České republice na adrese xxx, předchozí přechodný pobyt povinného byl hlášen na adrese xxx. Podle § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů č. 216/94 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 19/2012 Sb., jehož účinnost nastala 1.3.2012, strany  se mohou  dohodnout, že  o majetkových  sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců, anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Podle § 3 odst. 3 téhož zákona sjednává-li se rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, musí být sjednána samostatně a nikoli jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní; jinak je neplatná. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 1. téhož zákona rozhodčí řízení zahájená před dnem účinnosti tohoto zákona včetně řízení v případě sporů ze spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Podle článku II, Přech. ustanovení bodu 2. téhož zákona platnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle zákona č. 216/94 Sb. ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy. Podle § 30 téhož zákona nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. K otázce existence respektive platnosti rozhodčích doložek se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 30.10.2008 sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 s následujícím právním závěrem: „je výrazem ustálené soudní praxe, že již ve stádiu nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se soud zabývá (mimo jiné) tím, zda rozhodnutí, jehož nucené vymožení se navrhuje, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc. Podmínkou toho, aby majetkový spor mezi účastníky byl vyňat z pravomoci soudů a mohl být rozhodnut v rozhodčím řízení, je existence rozhodčí smlouvy (§ 2 zákona o rozhodčím  řízení  č.  216/94 Sb.).  Není-li  tu  rozhodčí  smlouvy, není rozhodce oprávněn o majetkovém sporu rozhodnout….Okolnost, že povinný byl v rozhodčím řízení zcela pasivní, nezúčastnil se jednání, neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal a rozhodčí nález mu byl doručen, na tom nic nemění. Ze zákona o rozhodčím řízení nelze dovodit, že by pasivita a nečinnost žalovaného v rozhodčím řízení měla za následek podrobení se pravomoci rozhodce…..Jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně…..Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že při neexistenci rozhodčí smlouvy je návrh na nařízení exekuce na podkladě rozhodčího nálezu třeba zamítnout, je jeho právní posouzení správné.“ Závěry výše uvedené je možno aplikovat rovněž na tento případ, avšak o situaci zmíněnou v posledním souvětí tohoto judikátu se v této věci nejedná. Rozhodčí doložka mezi účastníky sjednána byla a její neplatnost, respektive neplatnost určení rozhodce, povinný v nalézacím nebo v exekučním řízení zatím nenamítl. Jestliže taková námitka nebyla dosud ze strany povinného uplatněna, je třeba vycházet z presumpce, že povinný se pravomoci rozhodce podle rozhodčí doložky podrobil. Tento předpoklad bude platit ovšem pouze po tu dobu, po kterou samotný povinný proti rozhodčí doložce či proti osobě rozhodce nevznese relevantní námitky v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, nebo v rámci návrhu na zastavení exekuce, a k tomu zatím nedošlo. Argumentace okresního soudu, který hodnotil platnost rozhodčí doložky z vlastní  iniciativy  s odkazem  na  nález  Ústavního  soudu ČR ze dne 27.9.2012 sp. zn.  III ÚS 1624/12  není  přiléhavá.  Ve  zde posuzovaném případě totiž povinný namítal neplatnost rozhodčí doložky již v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a opakovaně stejnou námitku použil v ústavní stížnosti poté, kdy odvolací soud k jeho námitce nepřihlédl s odůvodněním, že se nejedná o skutečnost rozhodnou  pro nařízení exekuce. Okresní soud však nemůže v souladu s ustálenou rozhodovací praxí z vlastní iniciativy ve stádiu před nařízením exekuce přezkoumávat platnost rozhodčí doložky nebo ujednání o osobě rozhodce, jestliže žádný z účastníků rozhodčí smlouvy proti platnosti rozhodčí doložky nebrojil. Zkoumat měl pouze její existenci příp. neexistenci. Rovněž závěry NS ČR obsažené v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 nelze bez dalšího použít při rozhodování o nařízení exekuce, resp. při hodnocení exekučního nároku a v té souvislosti posuzovat platnost rozhodčí doložky, neboť se jedná o rozhodnutí vydané k problematice platnosti rozhodčí doložky v řízení nalézacím. Totéž platí o rozhodnutí NS ČR sp. zn. 23 Cdo 767/2012, 32 Cdo 1824/2011, nebo Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 2164/10. Judikatura hodnotící problematiku platnosti rozhodčích doložek v rámci exekučního řízení byla přijata v situaci, kdy povinný v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nebo v  návrhu na zastavení exekuce vyjádřil nesouhlas s výběrem rozhodce (viz rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, 20 Cdo 2227/2011, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn.  I ÚS 871/11, IV. ÚS 3779/11). Použitelný je naopak názor obsažený v rozhodnutí NS ČR sp. zn. 20 Cdo 3596/2009. Podle závěru vyjádřeného v právní větě jeho odůvodnění…“okolnost, že soudní řízení předcházející výkonu navrženého rozhodnutí (či exekuci) bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. Případné vady nalézacího řízení se do řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) nepřenášejí.“ Odvolací soud se závěrem, že důvod použitý okresním soudem neumožňuje zamítnutí návrhu na nařízení exekuce rozhodl podle § 219a odst. 1 písm. b/ o.s.ř. o zrušení tohoto usnesení a podle § 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. o vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení. V jeho rámci je okresní soud před rozhodnutím o nařízení exekuce povinen se zabývat  vyhodnocením všech zákonných předpokladů pro nařízení exekuce, tj. formální  a materiální vykonatelností rozhodčího nálezu (v souvislosti s  účinností doručení  rozhodčího  nálezu  povinnému  fikcí na adresu  „xxx“), věcnou legitimací procesních stran a obsahovými náležitostmi návrhu na nařízení exekuce. P o u č e n í :   Proti tomuto usnesení je možno podat  dovolání jen z důvodů uvedených v § 237 o.s.ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení  k  Nejvyššímu  soudu ČR v Brně  prostřednictvím soudního exekutora, který rozhodoval v prvním stupni. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud podle (§ 239  cit. zák.). V Ostravě dne 29.4.2013 Za správnost vyhotovení:                                                    JUDr. Eva Zavrtálková, v.r.   Pavla Kiovská                                                                            předsedkyně senátu