Za situace, kdy v řízení dojde ke zrušení ustanovení zástupce účastníka z řad advokátů z důvodu narušení nezbytné důvěry mezi advokátem a účastníkem a z důvodu neposkytnutí potřebné součinnosti advokátu ze strany účastníka, nelze považovat neustanovení dalšího zástupce účastníka pro toto řízení za porušení práva účastníka na bezplatnou právní pomoc

57Co  1134/2012-347 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Sylvie Ostřížkové a soudkyň JUDr. Zdeňky Jurasové a JUDr. Ilony Lövyové v právní věci žalobce: Tomáš C., nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem v Olomouci, Koželužská č. 5, proti žalovanému: Lukáš B., nar. xxx, bytem xxx, zastoupenému Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní č. 19, o zaplacení částky 4.008.000,- Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17.5.2012, č.j. 16C 65/2010-249, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.  II. Ve výroku II. se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 142.852,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu Mgr. et Mgr. Zbyňku Vašinkovi. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 140.854,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu  Mgr. et Mgr. Zbyňku Vašinkovi. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba o stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 4.008.000,- Kč a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyni JUDr. Janíkové na nákladech řízení částku 141.672,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Tento rozsudek napadl včasným odvoláním žalobce, který se domáhal jeho změny tak, že se žalobě vyhovuje, případně se rozsudek zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení, když vytýkal okresnímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil a také neprovedl důkazy navržené k prokázání rozhodných skutečností, konkrétně důkaz spisem 12C 65/2010 Okresního soudu ve Frýdku-Místku a znaleckým posudkem na ocenění předmětné nemovitosti. Žalobce poukazoval na to, že prokázal, že má vůči dlužníkovi Ivaně B. splatné a již pravomocně přiznané pohledávky, které jsou exekučně vymáhány a že je jejím skutečným věřitelem. Je tak aktivně legitimován k podání odpůrčí žaloby podle § 42a občanského zákoníku a pasivně legitimován je v této žalobě vždy ten, v jehož prospěch byl zkracovací právní úkon učiněn nebo ten, kdo měl z odporovaného právního úkonu dlužníka prospěch. Odkazoval na § 42 odst. 4, z jehož znění toto vyplývá a zdůrazňoval, že pokud uspokojení věřitele není možné postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, protože osoba, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nevlastní, věřiteli nezbývá, než se domáhat náhrady vůči tomu, komu z odporovaného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, což je v tomto případě žalovaný. Navíc je žalovaný osobou blízkou a za situace, kdy ke zkracovacímu úkonu došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, není nutno tvrdit, že by musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám. Poukazoval také na pochybnosti o tom, proč vlastně byla uzavřena smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění a dohoda o vypořádání společného jmění manželů B. po dvaceti letech trvání  jejich manželství a proč v roce 2009, když již v roce 2006 byly vystaveny směnky Ivanou B. ve prospěch Ing. Vlastimila C., otce žalobce. To, že byl vůči žalobci učiněn zkracovací právní úkon, jímž  byla právě dohoda o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, bylo prokázáno již v řízení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 12C 65/2010, kdy žaloba byla zamítnuta nikoliv proto, že by nešlo o zkracovací úkon, ale proto, že manžel dlužnice nabyté majetkové hodnoty již nevlastnil, a bylo proto třeba podat žalobu proti tomu, kdo měl z odporovaného právního úkonu prospěch. Podle žalobce pochybení soudu prvního stupně spočívá nejen v neprovedení navržených důkazů, ale především v nesprávném výkladu § 42 odst. 4 občanského zákoníku, z něhož v žádném případě nevyplývá, že pasivně věcně legitimován v odpůrčí žalobě je pouze ten, kdo byl přímo účasten právního úkonu dlužníka, jak nesprávně dovozuje soud prvního stupně. Podle tohoto ustanovení se může jednat o kohokoliv, kdo měl z odporovaného právního úkonu prospěch, neboť pokud by byla pasivně legitimována pouze osoba, která byla přímo účastna dlužníkova zkracujícího úkonu, zákonodárce by nepoužil obecný obrat „vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch“, ale zcela jednoznačně by vymezil, že pasivně legitimována je osoba, se kterou dlužník uzavřel zkracující právní úkon. Poukazoval dále na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, který vždy užívá termínu „kdo měl z odporovaného právního úkonu prospěch“, aniž by bylo vymezeno, kdo konkrétně je touto osobu, neboť to je třeba v každém případě posoudit individuálně. Restriktivní výklad § 42 o.z. zaujatý okresním soudem by ve svém důsledku vedl ke zmaření uspokojení věřitelem vymahatelné pohledávky, což nepochybně zákonodárce nezamýšlel. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu, který považoval za věcně správný, neboť od počátku namítal, že není pasivně legitimován v tomto řízení. V řízení bylo prokázáno, že nabyl od svého otce Stanislava B. na základě darovací smlouvy ze dne 2.7.2009 s právními účinky vkladu 3.7.2009 nemovitosti, které původně tvořily společné jmění manželů jeho rodičů, když ve stejné době nabyl i nemovitosti od prarodičů. Tvrzení žalobce, že tato darovací smlouva je zkracovacím úkonem dlužníka, na jehož základě je oprávněn požadovat po žalovaném náhradu ve výši své pohledávky vůči matce žalovaného Ivaně B., je právně nepřiléhavý a v rozporu s ustálenou judikaturou, když napadené rozhodnutí je v souladu i s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 12C 65/2010-193, v němž byl žalobce neúspěšný již vůči otci žalobce Stanislavu B. Podle § 42a odst. 1 občanského zákoníku se může domáhat věřitel, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky jsou vůči němu právně neúčinné, avšak ani žalovaný ani jeho otec jako účastníci darovací smlouvy nejsou ani nebyli dlužníky žalobce. Zkracovacím úkonem je právě zúžení společného jmění manželů uzavřené 24.6.2009, který se mohl zmenšit majetek Ivany B. jako dlužníka žalobce. Jestliže došlo po zúžení společného jmění k darování předmětných nemovitostí otcem žalovanému, zanikla možnost věřitele uspokojit se z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku a měl tak žalovat o zaplacení peněžité náhrady od Stanislava B., který nemovitosti zcizovacím úkonem pozbyl. To věděl žalobce již v době podání žaloby, přesto zaměnil ve svých žalobních návrzích žalované osoby, a proto žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Odvolací soud na základě tohoto odvolání žalobce přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, přezkoumal i řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Okresní soud učinil z provedených důkazů správná skutková zjištění a přijal jim odpovídající závěr o skutkovém stavu, podle něhož je žalobce držitelem vymahatelných pohledávek za matkou žalovaného Ivanou B. v celkové výši 4.008.000,- Kč. Dlužnice žalobce uzavřela se svým manželem Stanislavem B. smlouvu o zúžení rozsahu společného jmění a dohodu o vypořádání společného jmění ze dne 24.6.2009, na jejímž základě byl nemovitý majetek manželů převeden do výlučného vlastnictví manžela dlužnice Stanislava B. Ten následně daroval tyto nemovitosti žalovanému darovací smlouvou ze dne 2.7.2009 s právními účinky vkladu dnem 3.7.2009. Okresní soud posuzoval tento skutkový stav z pohledu § 42a občanského zákoníku a zabýval se především tím, zda jsou účastníci aktivně a pasivně legitimováni v odpůrčí žalobě, a to se zřetelem k ustanovení § 42a odst. 4 o.z. ve formě peněžité náhrady. Dovodil, že žalobce je aktivně legitimován jakožto věřitel dlužnice, která se zbavila svého nemovitého majetku uzavřením dohody o vypořádání společného jmění ze dne 24.6.2009 (odporovaný úkon), jejímž účastníkem však nebyl žalovaný. Tímto účastníkem byl jeho otec, který následně původní majetek dlužnice daroval žalovanému, jenž jako osoba neúčastnící se odporovaného úkonu není pasivně legitimován. Podle § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Toto ustanovení okresní soud vyložil tak, že pasivně věcně legitimována k odpůrčí žalobě je osoba, s níž nebo v jejíž prospěch byl dlužníkův právní úkon učiněn. Musí jít o dlužníkův právní úkon, nikoliv o úkon někoho jiného. Odporovatelným právním úkonem tak neshledal darovací smlouvu uzavřenou mezi otcem žalovaného Stanislavem B. a žalovaným, neboť jejím účastníkem nebyl dlužník žalobce, tedy Ivana B. Žalovaný tak podle okresního soudu není pasivně legitimován a okresní soud žalobu vůči němu zamítl. Správně okresní soud také uvedl, že posuzování neúčinnosti právního úkonu a toho, zda šlo o úkon odporovatelný je povinen řešit jako předběžnou otázku. Odvolací soud s tímto právním výkladem okresního soudu plně souhlasí. Předmětem odvolacího řízení tak bylo v podstatě právní posouzení a vyřešení otázky, kdo je onou osobu, která měla z odporovaného úkonu právní prospěch a je pasivně legitimována. Žalobce v tomto směru sice poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR vztahující se k výkladu § 42a občanského zákoníku, v níž však explicitně a výslovně není tato otázka  řešena a není definováno, zda onou osobu, která měla z odporovaného právního úkonu prospěch, může  být osoba odlišná od účastníků tohoto úkonu, na niž byl majetek získaný odporovaným právním úkonem převeden. Žalobce sám vycházel z názoru, že situace je odlišná podle toho, zda ten, vůči němuž by se obecně mohl domáhat odporovatelnosti, převede majetek získaný od dlužníka na třetí osobu úplatnou či neúplatnou smlouvou. Podle názoru odvolacího soudu tato skutečnost není rozhodující, neboť osoba, s níž dlužník uzavřel odporovatelný právní úkon, získává majetkový prospěch již nabytím majetku na základě odporovatelného úkonu. Jak se získaným majetkem následně naloží, závisí na jejím rozhodnutí, podstatnou skutečností je, že účinností odporovatelného úkonu tato osoba majetkový prospěch již získala. Důsledkem toho, že se  majetku  získaného odporovatelným úkonem následně zbavila (ať úplatně či bezúplatně a jak nakládala se získanou úplatou) je to, že již nelze vést na tento majetek přímo exekuci s tím, že by se nepřihlíželo k odporovanému právnímu úkonu, ale že věřiteli vznikne právo domáhat se vydání finanční náhrady jako ekvivalentu takto získaného majetkového prospěchu  přímo proti této další osobě  odlišné od dlužníka. Nelze však přenášet povinnost k finanční náhradě na další osoby, které se stanou vlastníky nemovitého majetku náležejícího původně dlužníku, které v přímém smluvním vztahu s dlužníkem nebyly, žádný odporovatelný úkon s ním neuzavřely a je nerozhodné, zda se v tomto případě jedná o osobu blízkou dlužníku. Věřitel by tak měl právo domáhat se exekučně zaplacení dlužné pohledávky nejen přímo proti svému dlužníku, ale rovněž přímo proti osobě, která měla z odporovatelného úkonu prospěch, a to v rozsahu rovnajícímu se hodnotě majetku, který  od dlužníka získal. Pokud by byl skutečně žalován ten, kdo získal nemovitý majetek od dlužníka a již jeho vlastníkem v době podání žaloby podle § 42a o.z. nebyl, má věřitel možnost změnit svou žalobu a domáhat se ekvivalentu takto získaného majetkového prospěchu. Pouze v tomto případě by bylo důvodné provedení důkazu znaleckým posudkem na ocenění této nemovitosti, neboť věřiteli nevzniká právo domáhat se po této osobě, která měla z odporovatelného právního úkonu prospěch, zaplacení celé pohledávky, kterou má vůči dlužníku, ale pouze pohledávky do té výše, která odpovídá hodnotě získaného majetku. V tom je onen princip ekvivalence, na který žalobce poukazoval. V dané procesní situaci se však jednalo o důkaz nadbytečný, proto jej odvolací soud neprovedl. Odvolací soud za této situace potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný, avšak pouze ve vztahu k výroku I., kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Výrok o náhradě nákladů řízení je sice rovněž správný jak z hlediska použití      § 142 odst. 1 o.s.ř., z něhož vyplývá povinnost neúspěšného žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení, tak v zásadě i pokud jde o vyčíslení výše těchto nákladů řízení, kdy odměna advokáta byla stanovena podle § 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., avšak odvolací soud musel reagovat na skutečnost nastalou v průběhu odvolacího řízení, totiž změnu v osobě zástupce žalovaného, neboť podle § 149 odst. 1 je možno určit advokáta jako platební místo pouze tehdy, je-li zástupcem v době rozhodování soudu. Odvolací soud tak změnil nákladový výrok tak, že platebním místem určil současného zástupce žalovaného. Současně došlo ke změně i ve výši nákladů řízení, ovšem pouze proto, že v době rozhodování okresního soudu činila daň z přidané hodnoty 20 %, zatímco v době rozhodování odvolacího soudu činí 21 % a opět je tedy rozhodné, kdy k přiznání náhrady nákladů řízení dochází. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že neúspěšný žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení za právní zastoupení. Výše těchto nákladů byla stanovena podle vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném po 1.3.2012 částkou 115.160,- Kč, k níž byla připočtena náhrada za ztrátu času cestou zástupce z Frýdku-Místku do Ostravy a zpět, dále 2 režijní paušály po 300,- Kč a náhrada jízdného 448,20 Kč, což činí celkem 116.408,20 Kč. Tyto náklady bylo nutno navýšit o daň z přidané hodnoty 21 %, jejímž je zástupce žalovaného plátcem, jak soudu doložil dokladem o registraci DPH, takže celkové náklady, které je žalovaný povinen dle    § 149 odst. 1 o.s.ř. uhradit k rukám zástupce žalobce, činí 140.854,- Kč. P o u č e n í :  Proti tomuto rozsudku je možno podat dle ust. § 237 o.s.ř. dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně, ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení,  u okresního soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu. V Ostravě dne 11. dubna 2013 Za správnost vyhotovení: JUDr. Sylvie Ostřížková, v.r. Renáta Plíhalová     předsedkyně senátu 57Co  1134/2012-347 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Sylvie Ostřížkové a soudkyň JUDr. Zdeňky Jurasové a JUDr. Ilony Lövyové v právní věci žalobce: Tomáš C., nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem v Olomouci, Koželužská č. 5, proti žalovanému: Lukáš B., nar. xxx, bytem xxx, zastoupenému Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní č. 19, o zaplacení částky 4.008.000,- Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17.5.2012, č.j. 16C 65/2010-249, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje.  II. Ve výroku II. se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 142.852,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu Mgr. et Mgr. Zbyňku Vašinkovi. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 140.854,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu  Mgr. et Mgr. Zbyňku Vašinkovi. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba o stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 4.008.000,- Kč a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyni JUDr. Janíkové na nákladech řízení částku 141.672,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Tento rozsudek napadl včasným odvoláním žalobce, který se domáhal jeho změny tak, že se žalobě vyhovuje, případně se rozsudek zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení, když vytýkal okresnímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil a také neprovedl důkazy navržené k prokázání rozhodných skutečností, konkrétně důkaz spisem 12C 65/2010 Okresního soudu ve Frýdku-Místku a znaleckým posudkem na ocenění předmětné nemovitosti. Žalobce poukazoval na to, že prokázal, že má vůči dlužníkovi Ivaně B. splatné a již pravomocně přiznané pohledávky, které jsou exekučně vymáhány a že je jejím skutečným věřitelem. Je tak aktivně legitimován k podání odpůrčí žaloby podle § 42a občanského zákoníku a pasivně legitimován je v této žalobě vždy ten, v jehož prospěch byl zkracovací právní úkon učiněn nebo ten, kdo měl z odporovaného právního úkonu dlužníka prospěch. Odkazoval na § 42 odst. 4, z jehož znění toto vyplývá a zdůrazňoval, že pokud uspokojení věřitele není možné postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, protože osoba, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nevlastní, věřiteli nezbývá, než se domáhat náhrady vůči tomu, komu z odporovaného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, což je v tomto případě žalovaný. Navíc je žalovaný osobou blízkou a za situace, kdy ke zkracovacímu úkonu došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, není nutno tvrdit, že by musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám. Poukazoval také na pochybnosti o tom, proč vlastně byla uzavřena smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění a dohoda o vypořádání společného jmění manželů B. po dvaceti letech trvání  jejich manželství a proč v roce 2009, když již v roce 2006 byly vystaveny směnky Ivanou B. ve prospěch Ing. Vlastimila C., otce žalobce. To, že byl vůči žalobci učiněn zkracovací právní úkon, jímž  byla právě dohoda o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, bylo prokázáno již v řízení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 12C 65/2010, kdy žaloba byla zamítnuta nikoliv proto, že by nešlo o zkracovací úkon, ale proto, že manžel dlužnice nabyté majetkové hodnoty již nevlastnil, a bylo proto třeba podat žalobu proti tomu, kdo měl z odporovaného právního úkonu prospěch. Podle žalobce pochybení soudu prvního stupně spočívá nejen v neprovedení navržených důkazů, ale především v nesprávném výkladu § 42 odst. 4 občanského zákoníku, z něhož v žádném případě nevyplývá, že pasivně věcně legitimován v odpůrčí žalobě je pouze ten, kdo byl přímo účasten právního úkonu dlužníka, jak nesprávně dovozuje soud prvního stupně. Podle tohoto ustanovení se může jednat o kohokoliv, kdo měl z odporovaného právního úkonu prospěch, neboť pokud by byla pasivně legitimována pouze osoba, která byla přímo účastna dlužníkova zkracujícího úkonu, zákonodárce by nepoužil obecný obrat „vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch“, ale zcela jednoznačně by vymezil, že pasivně legitimována je osoba, se kterou dlužník uzavřel zkracující právní úkon. Poukazoval dále na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, který vždy užívá termínu „kdo měl z odporovaného právního úkonu prospěch“, aniž by bylo vymezeno, kdo konkrétně je touto osobu, neboť to je třeba v každém případě posoudit individuálně. Restriktivní výklad § 42 o.z. zaujatý okresním soudem by ve svém důsledku vedl ke zmaření uspokojení věřitelem vymahatelné pohledávky, což nepochybně zákonodárce nezamýšlel. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu, který považoval za věcně správný, neboť od počátku namítal, že není pasivně legitimován v tomto řízení. V řízení bylo prokázáno, že nabyl od svého otce Stanislava B. na základě darovací smlouvy ze dne 2.7.2009 s právními účinky vkladu 3.7.2009 nemovitosti, které původně tvořily společné jmění manželů jeho rodičů, když ve stejné době nabyl i nemovitosti od prarodičů. Tvrzení žalobce, že tato darovací smlouva je zkracovacím úkonem dlužníka, na jehož základě je oprávněn požadovat po žalovaném náhradu ve výši své pohledávky vůči matce žalovaného Ivaně B., je právně nepřiléhavý a v rozporu s ustálenou judikaturou, když napadené rozhodnutí je v souladu i s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 12C 65/2010-193, v němž byl žalobce neúspěšný již vůči otci žalobce Stanislavu B. Podle § 42a odst. 1 občanského zákoníku se může domáhat věřitel, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky jsou vůči němu právně neúčinné, avšak ani žalovaný ani jeho otec jako účastníci darovací smlouvy nejsou ani nebyli dlužníky žalobce. Zkracovacím úkonem je právě zúžení společného jmění manželů uzavřené 24.6.2009, který se mohl zmenšit majetek Ivany B. jako dlužníka žalobce. Jestliže došlo po zúžení společného jmění k darování předmětných nemovitostí otcem žalovanému, zanikla možnost věřitele uspokojit se z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku a měl tak žalovat o zaplacení peněžité náhrady od Stanislava B., který nemovitosti zcizovacím úkonem pozbyl. To věděl žalobce již v době podání žaloby, přesto zaměnil ve svých žalobních návrzích žalované osoby, a proto žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu. Odvolací soud na základě tohoto odvolání žalobce přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, přezkoumal i řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Okresní soud učinil z provedených důkazů správná skutková zjištění a přijal jim odpovídající závěr o skutkovém stavu, podle něhož je žalobce držitelem vymahatelných pohledávek za matkou žalovaného Ivanou B. v celkové výši 4.008.000,- Kč. Dlužnice žalobce uzavřela se svým manželem Stanislavem B. smlouvu o zúžení rozsahu společného jmění a dohodu o vypořádání společného jmění ze dne 24.6.2009, na jejímž základě byl nemovitý majetek manželů převeden do výlučného vlastnictví manžela dlužnice Stanislava B. Ten následně daroval tyto nemovitosti žalovanému darovací smlouvou ze dne 2.7.2009 s právními účinky vkladu dnem 3.7.2009. Okresní soud posuzoval tento skutkový stav z pohledu § 42a občanského zákoníku a zabýval se především tím, zda jsou účastníci aktivně a pasivně legitimováni v odpůrčí žalobě, a to se zřetelem k ustanovení § 42a odst. 4 o.z. ve formě peněžité náhrady. Dovodil, že žalobce je aktivně legitimován jakožto věřitel dlužnice, která se zbavila svého nemovitého majetku uzavřením dohody o vypořádání společného jmění ze dne 24.6.2009 (odporovaný úkon), jejímž účastníkem však nebyl žalovaný. Tímto účastníkem byl jeho otec, který následně původní majetek dlužnice daroval žalovanému, jenž jako osoba neúčastnící se odporovaného úkonu není pasivně legitimován. Podle § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Toto ustanovení okresní soud vyložil tak, že pasivně věcně legitimována k odpůrčí žalobě je osoba, s níž nebo v jejíž prospěch byl dlužníkův právní úkon učiněn. Musí jít o dlužníkův právní úkon, nikoliv o úkon někoho jiného. Odporovatelným právním úkonem tak neshledal darovací smlouvu uzavřenou mezi otcem žalovaného Stanislavem B. a žalovaným, neboť jejím účastníkem nebyl dlužník žalobce, tedy Ivana B. Žalovaný tak podle okresního soudu není pasivně legitimován a okresní soud žalobu vůči němu zamítl. Správně okresní soud také uvedl, že posuzování neúčinnosti právního úkonu a toho, zda šlo o úkon odporovatelný je povinen řešit jako předběžnou otázku. Odvolací soud s tímto právním výkladem okresního soudu plně souhlasí. Předmětem odvolacího řízení tak bylo v podstatě právní posouzení a vyřešení otázky, kdo je onou osobu, která měla z odporovaného úkonu právní prospěch a je pasivně legitimována. Žalobce v tomto směru sice poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR vztahující se k výkladu § 42a občanského zákoníku, v níž však explicitně a výslovně není tato otázka  řešena a není definováno, zda onou osobu, která měla z odporovaného právního úkonu prospěch, může  být osoba odlišná od účastníků tohoto úkonu, na niž byl majetek získaný odporovaným právním úkonem převeden. Žalobce sám vycházel z názoru, že situace je odlišná podle toho, zda ten, vůči němuž by se obecně mohl domáhat odporovatelnosti, převede majetek získaný od dlužníka na třetí osobu úplatnou či neúplatnou smlouvou. Podle názoru odvolacího soudu tato skutečnost není rozhodující, neboť osoba, s níž dlužník uzavřel odporovatelný právní úkon, získává majetkový prospěch již nabytím majetku na základě odporovatelného úkonu. Jak se získaným majetkem následně naloží, závisí na jejím rozhodnutí, podstatnou skutečností je, že účinností odporovatelného úkonu tato osoba majetkový prospěch již získala. Důsledkem toho, že se  majetku  získaného odporovatelným úkonem následně zbavila (ať úplatně či bezúplatně a jak nakládala se získanou úplatou) je to, že již nelze vést na tento majetek přímo exekuci s tím, že by se nepřihlíželo k odporovanému právnímu úkonu, ale že věřiteli vznikne právo domáhat se vydání finanční náhrady jako ekvivalentu takto získaného majetkového prospěchu  přímo proti této další osobě  odlišné od dlužníka. Nelze však přenášet povinnost k finanční náhradě na další osoby, které se stanou vlastníky nemovitého majetku náležejícího původně dlužníku, které v přímém smluvním vztahu s dlužníkem nebyly, žádný odporovatelný úkon s ním neuzavřely a je nerozhodné, zda se v tomto případě jedná o osobu blízkou dlužníku. Věřitel by tak měl právo domáhat se exekučně zaplacení dlužné pohledávky nejen přímo proti svému dlužníku, ale rovněž přímo proti osobě, která měla z odporovatelného úkonu prospěch, a to v rozsahu rovnajícímu se hodnotě majetku, který  od dlužníka získal. Pokud by byl skutečně žalován ten, kdo získal nemovitý majetek od dlužníka a již jeho vlastníkem v době podání žaloby podle § 42a o.z. nebyl, má věřitel možnost změnit svou žalobu a domáhat se ekvivalentu takto získaného majetkového prospěchu. Pouze v tomto případě by bylo důvodné provedení důkazu znaleckým posudkem na ocenění této nemovitosti, neboť věřiteli nevzniká právo domáhat se po této osobě, která měla z odporovatelného právního úkonu prospěch, zaplacení celé pohledávky, kterou má vůči dlužníku, ale pouze pohledávky do té výše, která odpovídá hodnotě získaného majetku. V tom je onen princip ekvivalence, na který žalobce poukazoval. V dané procesní situaci se však jednalo o důkaz nadbytečný, proto jej odvolací soud neprovedl. Odvolací soud za této situace potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný, avšak pouze ve vztahu k výroku I., kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Výrok o náhradě nákladů řízení je sice rovněž správný jak z hlediska použití      § 142 odst. 1 o.s.ř., z něhož vyplývá povinnost neúspěšného žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení, tak v zásadě i pokud jde o vyčíslení výše těchto nákladů řízení, kdy odměna advokáta byla stanovena podle § 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., avšak odvolací soud musel reagovat na skutečnost nastalou v průběhu odvolacího řízení, totiž změnu v osobě zástupce žalovaného, neboť podle § 149 odst. 1 je možno určit advokáta jako platební místo pouze tehdy, je-li zástupcem v době rozhodování soudu. Odvolací soud tak změnil nákladový výrok tak, že platebním místem určil současného zástupce žalovaného. Současně došlo ke změně i ve výši nákladů řízení, ovšem pouze proto, že v době rozhodování okresního soudu činila daň z přidané hodnoty 20 %, zatímco v době rozhodování odvolacího soudu činí 21 % a opět je tedy rozhodné, kdy k přiznání náhrady nákladů řízení dochází. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že neúspěšný žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení za právní zastoupení. Výše těchto nákladů byla stanovena podle vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném po 1.3.2012 částkou 115.160,- Kč, k níž byla připočtena náhrada za ztrátu času cestou zástupce z Frýdku-Místku do Ostravy a zpět, dále 2 režijní paušály po 300,- Kč a náhrada jízdného 448,20 Kč, což činí celkem 116.408,20 Kč. Tyto náklady bylo nutno navýšit o daň z přidané hodnoty 21 %, jejímž je zástupce žalovaného plátcem, jak soudu doložil dokladem o registraci DPH, takže celkové náklady, které je žalovaný povinen dle    § 149 odst. 1 o.s.ř. uhradit k rukám zástupce žalobce, činí 140.854,- Kč. P o u č e n í :  Proti tomuto rozsudku je možno podat dle ust. § 237 o.s.ř. dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně, ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení,  u okresního soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu. V Ostravě dne 11. dubna 2013 Za správnost vyhotovení: JUDr. Sylvie Ostřížková, v.r. Renáta Plíhalová     předsedkyně senátu