63Az 3/2012-30                                                                              ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY      Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Bohuslavou Drahošovou v právní věci žalobce: M.Q., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem t.č. Pobytové středisko Havířov, Na Kopci 5, Havířov-Dolní Suchá, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.2.2012 č.j. OAM-120/ZA-14-HA08-2010,  ve věci mezinárodní ochrany,   t a k t o :    I. Žaloba  s e   z a m í t á .    II. Žádný z účastníků  n e m á  právo na náhradu nákladů řízení.              O d ů v o d n ě n í :                           I.   Rozhodnutím žalovaného ze dne 29.2.2012 č.j. OAM-/ZA-2012, které žalobce napadl žalobou ze dne 20.3.2012, žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen   zákona o azylu), když  správní orgán   na základě provedeného správního     řízení shledal, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu dle citovaných ustanovení.   Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení  v záhlaví rozsudku uvedeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.  V žalobě uvedl, že správní orgán porušil: - §2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen správní řád), když správní orgán nepostupoval v souladu se zákony, ostatními právními předpisy a mezinárodními smlouvami, - § 3 správního řádu, jelikož v průběhu správního řízení nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, - § 50 odst. 2 správního řádu, jelikož si neopatřil pro vydání rozhodnutí odpovídající a dostatečné podklady a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci, - § 50 odst. 3 správního řádu, neboť správní orgán nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, - § 68 odst. odst. 3 správního řádu, jelikož odůvodnění rozhodnutí je nedostatečné (žalovaný se v něm nevypořádal se všemi důvody, které v průběhu řízení byly uvedeny, ani neobjasnil na základě jakých úvah a skutečností došel k závěru uvedenému v napadeném rozhodnutí), - § 12 zákona o azylu, k čemuž žalobce uvedl, že se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu, - §14 zákona o azylu, což žalobce odůvodnil tím, že se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu ve smyslu tohoto ustanovení zákona o azylu, - § 14a zákona o azylu, když má za to, že splňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu tohoto ustanovení zákona o azylu, - čI. 3 Úmluvy o proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení, publikované pod č. 143/1988 Sb., protože v případě jeho návratu do země původu po skončení doplňkové ochrany bude vystaven mučení a jinému krutému a ponižujícímu zacházení.   Dále namítal, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav a porušil tím ustanovení § 50 odst. 2 správního řádu. Namítal, že počet zdrojů informací ze země původu byl příliš malý vzhledem ke skutečnosti, že zastává politické názory odlišné od oficiální vládní politiky Vietnamské socialistické republiky, přičemž je obecně známá skutečnost, jaký politický režim vládne v jeho zemi původu. Uvedl, že je zřejmé, že jeho názor by nebyl v případě jeho návratu do země původu tolerován.  Uvedl, že měl takové obavy z jednání orgánů země původu, že dal na radu svých rodičů a vycestoval z Vietnamu do České republiky. Uvedl, že se domnívá, že žalovaný úmyslně vyhledával informace, které podporují neudělení mezinárodní ochrany v jakékoliv formě a poukázal na názor soudce Nejvyššího správního soudu České republiky (viz CAMRDA, J. Podceňované právo azylu). Navrhoval provedení důkazu  napadeným rozhodnutím ze dne 29.2.2012, správním spisem, vztahujícím se  k jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, příručkou k postupům pro určování právního postavení uprchlíků  a vybraná doporučení UNHCR z oblasti mezinárodní ochrany a publikací, článkem  J.Camrdy Podceňované právo azylu.     V písemném vyjádření k žalobě ze dne 30.3.2012 žalovaný uvedl, že při hodnocení podání vycházel především z vlastních tvrzení žalobce sdělených v průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, z nichž bylo zjištěno, že důvodem jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany je opakovaná žádost z důvodu legalizace pobytu na území ČR, jelikož zde hodlá setrvat se svou přítelkyní, občankou ČR a jejich společnou nezletilou dcerou, rovněž občankou ČR. Žalovaný popřel oprávněnost námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasil. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení azylu, použité informace o zemi původu, výpovědi žalobce a na vydané rozhodnutí ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky. Správní orgán uvedl, že současná žádost je v případě žadatele v pořadí již jeho třetí žádostí o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Předchozí dvě žádosti byly opakovaně vyřízeny v tom smyslu, že žadateli nebyla udělena některá z forem mezinárodní ochrany, a toto rozhodnutí opakovaně potvrdil jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud. V této souvislosti žalovaný správní orgán odkázal na spisový materiál. Uvedl, že se řádně případem žalobce zabýval i v tomto třetím řízení, posoudil jeho případ individuálně a jeho výpovědi porovnal s dostatečným množstvím aktuálních informací o zemi původu. Zdůraznil, že kromě jiného žalobce měl možnost se před vydáním rozhodnutí s obsahem těchto zpráv seznámit, vyjádřit se k nim a navrhnout doplnění. Napadené rozhodnutí je dle názoru správního orgánu správné, když rozhodnutí správního orgánu vychází z řádně zjištěného skutkového stavu věci.   Dále žalovaný uvedl, že po objektivním vyhodnocení případu nedospěl k závěru, že by bylo možné žalobci udělit mezinárodní ochranu ve smyslu ustanovení § 12, § 13, § 14 zákona o azylu. V této souvislosti odkázal plně na závěry vydaného rozhodnutí, z nichž vyplývá, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí a jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.   Žalovaný pro jistotu uvedl, že žalobce opustil vlast v roce 1997 kvůli ekonomickým potížím, využil příležitosti pracovního náboru do ČR, jak vyplývá z materiálu předchozího řízení, sám uvedl, že nebyl ve vlasti nijak politicky činný a nezastával žádné politické názory. V druhém řízení o udělení azylu sdělil, že nebyl členem žádné politické strany ve vlasti, jako důvod odjezdu uvedl, že měl problém s manželkou a měl příležitost odcestovat za prací do ČR, v případě návratu se ničeho neobává, jen by neměl bydlení. Nikdy neměl ve Vietnamu potíže se státními orgány. V tomto třetím řízení opět uvedl stejné informace o nepolitickém životě ve Vietnamu, přijel zde za prací, navíc uvedl, že se neobává návratu do země původu, ale neměl by se kam vrátit, a zde má přítelkyni a dceru a chce zde žít. Žalovaný uvedl, že žalobní námitku žalobce, že zastává jiný názor než vládně politický režim v zemi původu a je zřejmé, že by jeho názor nebyl v případě návratu tolerován, i proto měl obavy z jednání orgánů své země, dal na radu rodičů a odcestoval do ČR, nelze považovat za odůvodněnou. Žalovaný dodal, že právní úpravu pobytu cizinců na území ČR obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně     některých  zákonů, v   platném   znění, jehož   institutů mohl    žadatel     k legálnímu pobytu využít efektivněji. Pro tyto účely nelze rozhodně neužívat specifický institut mezinárodní ochrany formou azylu, který v ustanovení § 12 taxativně vyjmenovává důvody pro udělení azylu a snahu o legalizaci pobytu mezi ně rozhodně neřadí.   Zároveň žalovaný  konstatoval v souladu s právním názorem vyjádřeným  v rozsudku NSS ze dne 28.11.2008, sp. zn. 5 Azs 46/2008, že rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu či rozhodnutí o neudělení azylu ani doplňkové ochrany v situaci, kdy žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, samo o sobě nevylučuje pobyt takového cizince na území ČR, jsou-Ii k tomu dány rodinné důvody, tuto otázku je však třeba řešit dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů.   V případě žalobce ohrožení jeho života z azylově relevantních důvodů ve Vietnamu nebylo zjištěno. Žalovaný dále uvedl, že se rovněž domnívá, že se řádně vypořádal se skutečnostmi tvrzenými žalobcem v odůvodnění doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení § 14a a § 14b zákona o azylu a neshledal, že by v jeho případě byly dány důvody pro její udělení. Dodal, že hodnotil případ žalobce individuálně a zhodnotil jím předložené údaje jak detailně, tak v souvislostech, a nebylo zjištěno, že by mu hrozila vážná újma ve smyslu výše uvedených ustanovení. Nedomníval se, že by správní orgán při svém postupu porušil zákonné normy a nedomníval se, že by v této souvislosti bylo napadené rozhodnutí MV ČR OAMP nezákonné nebo že by žalobce byl nějakým způsobem zkrácen na svých právech. Navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.   II.   Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 29.2.2012 č.j. .j. OAM-120/ZA-14-HA08-2010 a z připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího. Při řízení o žalobě žalobce vycházel přitom krajský soud z ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 s. ř. s.).   Krajský soud tak zjistil, že:   - V žádosti o udělení mezinárodní ochrany, sepsané žalobcem vlastní rukou dne 25.3.2010  a v žádosti sepsané Odborem azylové a migrační politiky, pracoviště Zastávka u Brna téhož  dne žalobce uvedl, že žádá o udělení mezinárodní ochrany z důvodu, že má v ČR dceru, která je česká státní příslušnice. Chtěl by zůstat v ČR, aby mohl dceři i její matce pomáhat po finanční i duševní stránce. Od roku 1988, kdy se vrátil zpět do Vietnamu, pracoval a živil se poskytováním služeb. Měl těžký život. Má spory s bývalou manželkou a rodinou. Slyšel, že existuje vietnamská firma VINACOMEX, která má smlouvu s českou firmou KARSIT v Jaroměři, že přijímají zaměstnance. Podal žádost o zaměstnání, vyhověli mu. Dostal pracovní vízum v ČR.   Žádný jiný důvod k opuštění vlasti neměl. Vlast opustil v červenci 1997. Od roku 2003 nemá živnostenský list. O azyl žádal 2x, v roce 2006 a v roce 2008. Nyní žádá proto, že mu skončilo pracovní vízum a chtěl by zde zůstat se svou dcerou, která je česká státní příslušnice, aby jí mohl pomáhat. Jiný důvod pro svou žádost nemá. Nikdy proti němu nebylo a ani v současné době není vedeno trestní stíhání. Pokud by se vrátil do vlasti, nemá tam domov, nemá tam nic. Má obavu, že pokud by nezůstal v ČR, dcera by měla potíže, potřebuje jej. Chtěl by pomáhat své dceři a její matce. Žádnou jinou obavu v případě návratu nemá.   - Dle Osvědčení o státním občanství ze dne 18.3.2009, vyhotoveného Krajským úřadem Olomouc, K. P., nar. X je státním občanem České republiky.   - K. P. se narodila X z matky M. P. Jako otec je v rodném listu uveden Q. M., nar. X. Narození nezletilé je zapsáno v knize narození matričního úřadu Š., ve svazku 34, ročník 2008, strana 85, poř. číslo X.   - Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území ČR ze dne 30.3.2010, sepsaného odborem azylové a migrační politiky MV ČR, pracoviště Zastávka žalobce uvedl, že dne 11.2.2010 byl vystaven trestní příkaz za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí. Byl odsouzen k TOS v délce trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem v délce 1 roku. Ve Vietnamu se vyučil soustružníkem. Pak pracoval do roku 1982 jako soustružník. V roce 1982 byl vybrán na práci do Československa podle mezivládní dohody o spolupráci. Od roku 1982 do října 1988 pracoval v podniku Motorpal ve Znojmě. Smlouva byla ukončena, vrátil se do Vietnamu, kde byl do roku 1997. Měl tam rodinu. V roce 1980 se oženil, s bývalou manželkou mají 4 děti. V červenci 1997 přicestoval do ČR na základě pracovního víza. Po příjezdu do ČR pracoval v Jaroměři ve firmě na výrobu sedaček do automobilů, smlouvu podepsal již ve Vietnamu. V roce 1997 měl spory s manželkou. Chtěl zpátky do ČR, tam kde 6 let pracoval. Jiný důvod k odjezdu z vlasti neměl. V Jaroměři pracoval asi 3 měsíce. Skutečná mzda byla odlišná od té, se kterou souhlasil při podpisu smlouvy. Proto podal výpověď a vyřídil si živnostenský list. Obdržel vízum za účelem podnikání. Poté každý rok vízum prodlužoval. V roce 2002  živnostenský úřad v Aši jeho živnostenský list zrušil. Přestěhoval se do Prahy a vyřídil si živnostenský list do 18.4.2003. Další žádost o prodloužení živnostenského listu podal pozdě, takže mu vízum nebylo prodlouženo. Od té doby byl v ČR nelegálně. Momentálně se cítí zdráv, bere léky na srdce. Dne 6.2.2006 poprvé požádal o azyl ve Vyšních Lhotách. Jeho žádost byla zamítnuta. NSS jeho kasační stížnost odmítl.   Dne 15.12.2007 se oženil s A. M., českou státní příslušnicí. Po svatbě požádal o vízum za účelem sloučení rodiny. Bylo mu uděleno výjezdní vízum platné do března 2008, po prodloužení do května 2008, a po dalším prodloužení do července 2008. Dostal výzvu k odevzdání víza, když toto mělo být prodlouženo pouze   do  15.5.2008. Koupil si letenku do Varšavy. Na letišti jej nepustili do letadla,   protože měl krátkou platnost dosavadního víza. Dne 19.5.2008 mu byl odebrán cestovní pas a byl odvezen do tábora pro uprchlíky Bělá pod Bezdězem. Tam v květnu 2008 podal druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany. V průběhu řízení se narodila X, K. P. Matka jeho dítěte M. P. je českou státní příslušnicí. Znali se už před jeho sňatkem s paní M. Jeho manželství bylo rozvedeno v září 2009. V březnu 2009 požádal  o udělení víza za účelem sloučení rodiny se svou dcerou. Vízum nedostal. Od prosince 2009 do ledna 2010 pobýval v ČR nelegálně. Asi v únoru 2010 byla odmítnuta jeho žádost o vízum za účelem sloučení rodiny. Dostavil se i s matkou dítěte na cizineckou policii v Olomouci. Tam jej zadrželi, odvezli do Vazební věznice v Přerově. Následně Okresním soudem v Olomouci byl mu udělen trestní příkaz za maření výkonu rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci tím, že se zdržuje na území ČR, ačkoliv bylo rozhodnuto o jeho vyhoštění. Po opuštění věznice dostal výjezdní vízum s platností do 15.3.2010, které bylo následně prodlouženo do 22.3.2010. Rozhodl se opět požádat o mezinárodní ochranu. V ČR má dítě, chtěl by zde pracovat, aby mohl dítě uživit. Chce si legalizovat pobyt.   V případě návratu do Vietnamu se obává o své dítě. Holčička by zůstala v ČR se svou matkou. Obě potřebují jeho pomoc. Ve Vietnamu už nikoho nemá. Jeho 4 děti z prvního manželství jsou už dospělé. Žádné jiné obavy nemá.   - Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území ČR ze dne 8.2.2011, sepsaného odborem azylové a migrační politiky MV ČR, pracoviště Havířov žalobce uvedl, že údaje, které uvedl ve své aktuální žádosti a vlastnoručně psaných důvodech, jsou správné a pravdivé. V prvních dvou žádostech jako hlavní problém uváděl potíže s doklady a legalizaci pobytu. Nynější řízení zahájil z důvodu, že zde má dítě, chtěl požádat o pobyt v ČR z důvodu sloučení rodiny, ale policie jeho žádost zamítla proto, že mu dříve bylo uděleno správní vyhoštění. S přítelkyní se seznámil v Berouně v roce 2007, dříve se znal dobře s její matkou, a to od roku 2000. O dceru K. P., nar. X pečuje přítelkyně s matkou a její rodinou. Na dítě přispívá podle toho, kolik vydělá, není to pravidelně stejné. Brigádně vypomáhá krajanům v obchodě ve Šternberku, Šumperku, pracuje jako řidič. Pokud není naléhavá práce, jezdí k přítelkyni na víkendy. Dříve byl ženatý s Češkou a přijal její příjmení. Rozvedený je od r. 2009. Poté, co mu bylo uděleno soudní vyhoštění,  nevycestoval, protože zde má přítelkyni a dítě. Chtěl by obnovit své živnostenské oprávnění a podnikat. Do Vietnamu se neobává vrátit, ale bojí se odtržení od dcery.   - Trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne  11.2.2010 č.j. 6T 22/2010  soud rozhodl tak, že žalobce spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst.1 písm. b) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Žalobce byl odsouzen za to, že  mařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci tím, že se zdržuje na území České republiky, ačkoliv bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění.     - Do protokolu o svědecké výpovědi v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany na území ČR ze dne 24.3.2011, sepsaného odborem azylové a migrační politiky MV ČR, pracoviště Havířov svědkyně M. P., nar. X vypověděla mimo jiné, že žalobce je její přítel. Dne 13.11.2008 se jí narodila dcera K. P. Žalobce je biologickým otcem K. S přítelem žijí ve společné domácnosti asi od roku 2009. Chod domácnosti zajišťuje ona. Přítel jí někdy s něčím pomůže. Přítel dost cestuje, takže bývá doma asi 8 dnů v měsíci. Pro případ, že by se její přítel vrátil do Vietnamu, neví, co by dělala. Dcera je na něj zvyklá, má ho ráda, ona také. Přála by si, aby příteli bylo umožněno zákonným způsobem pečovat o jejich dítě.   - Městský úřad Šternberk provedl šetření v místě pobytu nezletilé K. P. V době šetření nezl. K. byla hospitalizována v nemocnici. Její matka byla s nezletilou v nemocnici. Bylo zjištěno, že matka K. spolu s nezletilou a otcem dítěte bydlí na adrese M. B., O. 74 v podnájmu v bytě o velikosti 3+1. Bydlí zde dále matka matky, druh matky a sourozenci matky. Otec dítěte se zde zdržuje nepravidelně. Přispívá na nezletilou 500,- Kč měsíčně, někdy 800,- Kč.   - Žalobce podal žádost o udělení azylu  7.2.2006. Žalovaný rozhodl dne 26.6.2006 tak, že žadateli azyl podle § 12, § 13, § 14 zákona č. 325/1999 Sb. neudělil. Dále rozhodl o tom, že na cizince se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že příčinou odchodu žadatele o azyl z vlasti v roce 1997 byly těžkosti ekonomického charakteru.   - Žalobce podal druhou žádost o udělení azylu  28.5.2008. Žalovaný rozhodl dne 30.5.2008 tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítá jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že tvrzeným důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany  žalobcem byla jeho snaha o legalizaci pobytu.   - Rozhodnutím žalovaného ze dne 29.2.2012 č.j. OAM-120/ZA-14-HA08-2010,  žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu), když správní orgán na základě provedeného správního řízení shledal, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu dle citovaných ustanovení.   V odůvodnění rozhodnutí žalovaný mimo jiné uvedl, že správní orgán dále k předmětnému řízení o mezinárodní ochraně výše jmenovaného uvádí, že současná žádost je v případě žadatele v pořadí již jeho třetí žádostí o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Správní orgán dodal, že pan M. Q.se původně jmenoval V. X. Q., prvním sňatkem s paní M. přijal i její příjmení. Žadatel prvně žádal o mezinárodní ochranu na území ČR (tehdy v souladu s platnou právní úpravou o azyl) dne 7.2.2006 a dne 26.6.2006 bylo v jeho případě vydáno rozhodnutí č.]. OAM-181/VL-07-05-2006 o neudělení azylu. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 3.7.2006 a jmenovaný proti němu v zákonné lhůtě podal žalobu, kterou Krajský soud     v Brně svým rozsudkem č.j. 56Az 221/2006-55 ze dne 26.4.2007 zamítl (NPM dne 11.5.2007 a následně Nejvyšší správní soud svým rozsudkem 2 Azs 57/2007-79 ze dne 9.10.2007 zamítl i jeho kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu pro nepřijatelnost (NPM dne 12.11.2007). Podruhé výše jmenovaný žádal o mezinárodní ochranu na území ČR dne 28.5.2008 a dne 30.5.2008 bylo v jeho případě vydáno rozhodnutí č.j.  OAM-333/LE-BE03-BE07-2008, kterým byl jeho návrh zamítnut jako zjevně nedůvodný dle § 16/2 zákona o azylu. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 4.6.2008 a jmenovaný proti němu v zákonné lhůtě podal žalobu, kterou Krajský soud v Praze svým rozsudkem č.j. 46 Az 85/2008-34 ze dne 21.10.2008 zamítl (NPM dne 10.12.2008) a  následně Nejvyšší správní soud svým rozsudkem 7 Azs 408/201019-17 ze dne 9.7.2009 odmítl i jeho kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu pro nesplnění podmínek řízeni (NPM dne 4. 9. 2009).   Dále správní orgán uvedl, že v průběhu aktuálního správního řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo objasněno, že výše jmenovaný o tuto žádá opakovaně z důvodu legalizace svého pobytu na území ČR, jelikož zde hodlá setrvat se svou přítelkyní, občankou ČR a jejich společnou nezletilou dcerou, rovněž občankou ČR. Správní orgán hodnotil, zda skutečnosti uváděné výše jmenovaným v průběhu řízení je možno posoudit jako důvod pro udělení azylu ve smyslu § 12 písm. a), b) zákona o azylu. Žádost dotyčného posuzoval na pozadí informací ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu. Kromě žádosti o mezinárodní ochranu, protokolů o pohovorech, svědecké výpovědi přítelkyně výše jmenovaného a informací z informačního systému Policie ČR (CIS) vycházel správní orgán konkrétně z Informace MZV č.j. 1 103424-13/2008-LPTP ze dne 21.4.2008, k č.j. MV-31648-1/0AM-2008, dále z Výroční zprávy Human Rights Watch 2011 z ledna 2011 a aktuálních informací ČTK Země světa. Dne 8.2.2011 byla žadateli poskytnuta možnost seznámit se s nimi a vyjádřit se k nim. Svého práva využil a s informacemi o jeho zemi původu byl  seznámen. K nabízeným informacím neměl žádné připomínky či doplnění.   Správní orgán uvedl, že po posouzení tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu shledal, že žadatel v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možné učinit závěr, že v zemi své státní příslušnosti vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Žadatel v průběhu řízení potvrdil, že nikdy nebyl členem žádné politické strany ani organizace, stejně jako nikdo jiný z jeho rodiny a nijak aktivně se v domovské zemi ani politicky neangažoval. V této souvislosti správní orgán odkázal na své předchozí rozhodnutí MV ČR č.j.OAM-181NL-07-05-2006 ze dne 26.6.2006, které konstatovalo, že výše jmenovaný ve své vlasti nebyl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod. Rovněž ve správním řízení o jeho druhé žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 28.5.2008 o žádných politických aktivitách nehovořil. Žadatel ani v aktuálním řízení neuvedl v souvislosti s politickou činností žádné nové důvody, které by odůvodňovaly změnu původního závěru správního orgánu.       Správní orgán konstatoval, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany nebyl v zemi své státní příslušnosti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod podle ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu a azyl z tohoto důvodu se mu tedy neudělil. Po provedeném správním řízení rovněž nedošel správní orgán k závěru, že by jmenovaný mohl ve vlasti pociťovat odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názoru, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti.   Uvedl, že žadatel označil za jediný důvod jeho opakovaných odjezdů z vlasti potíže ekonomického charakteru. V průběhu správního řízení však bylo objasněno, že nepříznivá finanční situace žadatele byla důsledkem všeobecného hospodářského stavu ve Vietnamu a nebyla zaměřena pouze proti jeho osobě z azylově relevantních důvodů. Dopad této situace na osobu výše jmenovaného tak nelze posoudit jako pronásledování ve smyslu zákona o azylu, neboť špatné ekonomické podmínky dopadají různou měrou na všechny obyvatele státu. Konstatoval, že uvedené těžkosti ekonomického rázu nejsou důvodem pro udělení azylu ve smyslu zákona o azylu, v platném znění. Zdůraznil, že žadatel v aktuálním řízení zopakoval, že zemi původu opustil dvakrát dobrovolně. Poprvé přijel do ČSSR na základě mezistátních dohod mezi naší republikou a Vietnamem, podruhé přijel do ČR rovněž dobrovolně za prací. Jen podružným momentem jeho rozhodnutí byla skutečnost, že v době druhého odjezdu z Vietnamu neměl v pořádku osobní život, což podpořilo jeho rozhodnutí vrátit se do ČR, kde předtím dlouhá léta pracoval. Vlastní výpovědí pak potvrdil, že jiný důvod k odjezdu z vlasti neměl. Zemi původu tedy opustil z důvodu, že se mu rozpadlo manželství a ve vlasti neviděl pro svou osobu budoucnost. Správní orgán uvedl, že v současně vedeném správním řízení žadatel neuvedl v souvislosti se svými aktivitami v tomto směru žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu původního závěru správního orgánu.   K žadatelem uváděnému dalšímu důvodu pro podání jeho žádosti o mezinárodní ochranu, a sice ke snaze legalizace pobytu a soužití s jeho dcerou, občankou ČR, správní orgán konstatoval, že důvody pro udělení azylu na základě § 12 písm. b) zákona o azylu, jsou taxativně vymezeny a snahu o legalizaci pobytu mezi nimi rozhodně nalézt nelze. Na podporu svého rozhodnutí uvedl správní orgán i citaci části rozsudku Nejvyššího správního soudu  ČR v Brně č.j.: 5 Azs 37/2003, ze dne 22.1.2004 a rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně č.j. 7 Azs 187/2004 ze dne 24. 2. 2005.   Správní orgán dodal, že právní úpravu pobytu cizinců na území ČR obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, v platném znění, jehož institutů mohl žadatel k legálnímu pobytu využit efektivněji. Pro tyto účely nelze rozhodně zneužívat specifický institut mezinárodní ochrany formou azylu, který v ustanoveni § 12 taxativně vyjmenovává důvody pro udělení azylu a snahu o   legalizaci   pobytu   mezi   ně   rozhodně  neřadí. Správní orgán na     základě správního řízení shledal, že žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a), b) zákona o azylu.   Správní orgán též uvedl, že se zabýval osobní, rodinnou, sociální a ekonomickou situací žadatele a azyl  a přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Konstatoval, že žadatel v průběhu řízení uváděl, že v době svého pobytu v ČR prodělal infarkt myokardu. Z vážné nemoci se dlouhodobě rehabilitoval, ale jeho zdravotní stav se do současné doby zlepšil natolik, že je již zcela v pořádku, je mobilní, orientovaný, snaží se pracovat. Správní orgán uzavřel, že na základě všech výše uvedených aspektů nenalezl v případě výše jmenovaného žádný zvláštního zřetele hodný důvod podle § 14 zákona o azylu pro udělení azylu z humanitárního důvodu.   Vzhledem k tomu, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, správní orgán současně posoudil, zda jmenovaný nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany, jak je mu uloženo ustanovením § 28 zákona o azylu.   Na základě posouzení výpovědí žadatele nedošel správní orgán k závěru, že by výše jmenovanému byl ve vlasti uložen trest smrti či mu vykonání tohoto trestu hrozí. Pokud se týká posouzení skutečnosti, zda žadateli po návratu do vlasti hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, ve smyslu čI. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, správní orgán konstatoval, že k takovému závěru nedospěl, přičemž při interpretaci pojmu "nelidské nebo ponižující zacházení či trest", vycházel správní orgán rozhodující ve věci z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva - (ESlP). Poukázal na to, že žadatel ve svých výpovědích uvedl, že při svém návratu do vlasti v roce 1988 neměl žádné potíže se státními orgány ani soukromými osobami, jejichž jednání by státní orgány jeho vlasti trpěly. Do vlasti se vrátil poté, co byla ukončena jeho pracovní smlouva v bývalé ČSSR a pobýval v Thanh Hoa se svou rodinou. Ve Vietnamu pak bez potíží žil až do roku 1997, kdy na základě osobního a svobodného rozhodnutí opětovně odcestoval do ČR. Před odjezdem z vlasti nejevily státní orgány o osobu jmenovaného žádný cílený zájem, proto zde není žádný předpoklad, že by se tak mělo stát po jeho návratu.  Odkázal na Informace MZV č.]. 103424-13/2008-LPTP ze dne 21.4.2008 dle které Vietnamci vracející se ze zahraničí, kde pobývali nelegálně nebo kde žádali o mezinárodní ochranu, nejsou za uvedené postihováni. Vietnamské státní orgány umožňují svým občanům, neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu, reintegraci a vydávají jim i ztracené doklady. Dovodil, že je zřejmé, že žadateli po jeho návratu do vlasti rozhodně nehrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu.   Konstatoval, že z informačních zdrojů, jakož i informací ČTK je správnímu orgánu známo, že na území Vietnamu neprobíhá takový ozbrojený konflikt, který by bylo možno pokládat ve vztahu k žadateli za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona   o   azylu. Případné   vycestování  jmenovaného pak po posouzení   informací o zemi původu a skutečností sdělených žadatelem nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR.   K tvrzení žadatele, který v průběhu celého správního řízení uváděl, že o mezinárodní ochranu požádal z důvodu, protože v ČR žije s českou přítelkyní paní M. P., nar. X a dcerou K. P., nar. X, rovněž českou občankou a  že jeho návratem do Vietnamu by byly porušeny mezinárodní závazky a jeho právo respektovat soukromý a rodinný život, správní orgán uvedl, že zjistil, že výše jmenovaný rozhodně neprokázal, že by neudělením mu doplňkové ochrany, případně mezinárodní ochrany jako takové, porušila Česká republika své mezinárodní závazky z oblasti ochrany rodiny a práva na rodinný život. Správní orgán konstatoval, že kromě jím zajištěných výslechů jmenovaného a jeho přítelkyně paní P., požádal dne 12. ledna 2012 Městský úřad ve Šternberku, odbor sociálních věcí, o prověření společného soužití výše jmenovaného, jeho přítelkyně a nezletilé dcery. Odkázal na obsah zprávy o výsledku šetření této instituce ze dne 23. ledna 2012 (obsah zprávy uvedl soud výše).   Správní orgán dále uvedl, že rovněž prověřil rodinné vazby výše jmenovaného v cizineckém informačním systému (CIS) Policie ČR z něhož vyplývá, že uvedený žadatel je stále manželem paní A. M., roz. R., narozené X, státní občanky ČR. Tato je zde vedena jako jeho zákonná manželka. Dále je zde k jeho osobě vedena dcera K., která je však dcerou paní M. P., nikoli paní M.   K tvrzeni žadatele o jeho společném soužiti s přítelkyní a dcerou, která je hlavním důvodem jeho neochoty k návratu do vlasti, správní orgán  konstatoval, že samotná existence vztahu vyhošťované osoby s osobou či osobami na území České republiky legálně pobývajícími ještě neznamená automaticky shledáni nemožnosti vycestování cizince (ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců). Poukázal na judikaturu ESLP, který v minulosti tuto otázku již mnohokrát řešil, dle kterého by se muselo jednat o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, nejčastěji pak dlouholeté manželství či dokonce rodinu s dětmi, aby i s ohledem na stupeň integrace jednotlivých členů rodiny a naopak již nemožnost zpětné integrace v zemi původu cizince bylo možno zcela vyloučit reálnou možnost případného následování ostatních členů domácností do země původu vyhošťované osoby. Zdůraznil, že pouze v případě, že by odloučení těchto osob představovalo natolik vážný zásah do jejich vztahů, že by vycestování takové osoby bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, zejména pak s Úmluvou o právech dítěte a čI. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takový vztah však v rámci žadatelovy rodiny správní orgán nenalezl.   Žalovaný připustil, že vycestování jmenovaného v případě, že svůj legální pobyt v ČR nezrealizuje prostřednictvím jiných právních institutů, než těch, kterých doposud neúspěšně využíval, zřejmě bude zásahem do soukromého života žadatele, nebude však zásahem nepřiměřeným. Připomenul, že jmenovaný pobývá na území České republiky nepřetržitě od roku 1997, v minulosti se svůj pobyt na území České   republiky snažil neúspěšně zajistit pouze prostřednictvím opakovaného řízení o mezinárodní ochraně. Uvedl, že takové snahy o řešení legálního pobytu na území ČR však nelze v žádném případě považovat za postupnou integraci do společnosti. Správní orgán dodal, že samotné právo výše jmenovaného na společný život s jeho blízkými přitom není jeho rozhodnutím rozhodně popřeno, neboť všichni jmenovaní mohou pobývat v místě, kde budou mít možnost legálního pobytu, což nepochybně nemusí být výhradně území České republiky. Poukázal na rozsudek NSS ze dne 28.11.2008. č.j. 5 Azs 46/2008-71 a rozsudek ze dne 17.2.2011 č.j. 2 Azs 50/2010   Správní orgán dodal, že žadateli nic nebrání v tom, aby využil  zákonných prostředků k možnému odstranění tvrdosti rozhodnutí o jeho správním vyhoštění dle § 122 zákona o pobytu cizinců a následně i dalších institutů, které upravují příslušná ustanovení tohoto zákona.   Správní orgán na základě správního řízení shledal, že žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, a doplňkovou ochranu neudělil. Rovněž shledal, že žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu a doplňkovou ochranu mu neudělil.   - Dle Informace MZV č.j. 103424-13/2008-LPTP ze dne 21.4.2008 nejsou Vietnamci , vracející se ze zahraničí, kde pobývali nelegálně nebo kde žádali o azyl, postihováni za podání žádosti o azyl  v zahraničí nebo za nelegální pobyt v zahraničí. Občané VSR mohou volně cestovat, jsou jim vystavovány cestovní pasy, samozřejmě pokud nejsou vyšetřování či souzení za nějaký trestný čin. Dle sdělení IOM vietnamské orgány umožňují Vietnamcům, neúspěšným žadatelům o azyl, reintegraci a vydávají jim i „ztracené“ doklady. Ze zkušenosti IOM vyplývá, že téměř všichni Vietnamci, kteří žádají o azyl v Evropě tak činí především z ekonomických důvodů.   - Dle výroční zprávy Human Rights Watch 2011 stát zakazuje nezávislé odborové organizace, organizace lidských práv a opoziční politické strany. Aktuální znění pracovního práva téměř vylučuje možnost legální stávky, a přestože k „divokým“ nelegálním stávkám dochází, pracujícím obviněným z těchto akcí hrozí odveta úřadů a zaměstnavatelů.                                                          III.   Výčet důvodů pro poskytnutí mezinárodní ochrany podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu je taxativně vymezen, a jiné než tam uvedené důvody nezakládají důvod pro udělení azylu. Podle výše citovaného ustanovení se mezinárodní ochrana udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec  a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo  b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.   Za pronásledování se podle § 2 odst. 8 zákona o azylu považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.   Podle odst. 9 původcem pronásledování nebo vážné újmy (§ 14a) se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.    Podle odst. 10 za pronásledování nebo vážnou újmu se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu.   Podle § 13 odst. 1 z.č. 325/1999 Sb. rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.   Podle odst.2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí  a) manžel nebo partner azylanta,  b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let,  c) rodič azylanta mladšího 18 let,  d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 13, nebo  e) svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let.   Podle odstavce třetího citovaného ustanovení předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny partnerovi azylanta je trvání partnerství před udělením azylu azylantovi.   Podle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.   Podle § 14a odst.1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož   je   státním   občanem, nebo   v   případě, že   je    osobou bez státního   občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.    Podle odst.2 téhož ustanovení za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.   Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení.    Podle odst. 2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany,  b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let,  c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let,  d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 13, nebo  e) svobodný sourozenec osoby požívající doplňkové ochrany, který je mladší 18 let.      Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany podle odstavce třetího je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci.   IV.    Na základě skutečností zjištěných ze správního spisu  žalobce, i z výpovědi žalobce, dospěl soud k závěru, že žalobce neopustil zemi původu z důvodu, že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, ani ze strachu z pronásledování z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo zastávání politických názorů.  Žalobce opustil zemi původu dobrovolně, bez nátlaku, bez násilí.       V roce 1982 byl vybrán na práci do Československa podle mezivládní dohody o spolupráci. Od roku 1982 do října 1988 pracoval v podniku Motorpal ve Znojmě. Smlouva byla ukončena, vrátil se do Vietnamu. V roce 1980 se oženil, s bývalou manželkou mají 4 děti. V červenci 1997 přicestoval do ČR na základě pracovního víza. Po příjezdu do ČR pracoval v Jaroměři ve firmě na výrobu sedaček do automobilů, smlouvu podepsal již ve Vietnamu. V roce 1997 měl spory s manželkou. Chtěl zpátky do ČR, tam kde 6 let pracoval. Jiný důvod k odjezdu z vlasti neměl. V Jaroměři pracoval asi 3 měsíce. Podal výpověď a vyřídil si živnostenský list. Obdržel vízum za účelem podnikání. Poté každý rok vízum prodlužoval. V roce 2002  živnostenský úřad v Aši jeho živnostenský list zrušil. Přestěhoval se do Prahy a vyřídil si živnostenský list do 18.4.2003. Další žádost o prodloužení živnostenského listu podal pozdě, takže mu vízum nebylo prodlouženo. Od té doby byl v ČR nelegálně. Dne 6.2.2006 poprvé požádal o azyl ve Vyšních Lhotách. Jeho žádost byla zamítnuta. NSS jeho kasační stížnost odmítl. Dne 15.12.2007 se oženil s A. M., českou státní příslušnicí. Po svatbě požádal o vízum za účelem sloučení rodiny. Bylo mu uděleno výjezdní vízum platné do března 2008, po prodloužení do května 2008, a po dalším prodloužení do července 2008. Dostal výzvu k odevzdání víza, když toto mělo být prodlouženo pouze do 15.5.2008. Dne 19.5.2008 mu byl odebrán cestovní pas a byl odvezen do tábora pro uprchlíky Bělá pod Bezdězem. Tam v květnu 2008 podal druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany. V průběhu řízení se narodila 13.11.2008 K. P. Matka jeho dítěte M. P. je českou státní příslušnicí. Znali se už před jeho sňatkem s paní M.. Jeho manželství bylo rozvedeno v září 2009.   Se státními orgány ve vlasti, policií, soudy či jinými institucemi neměl žádné problémy.    Důvody  pro udělení mezinárodní ochrany jsou v ustanovení § 12 zákona o azylu taxativně vymezeny. Jiné, než vymezené důvody, nelze tomuto ustanovení podřadit. Žalobce neuváděl, že by měl ve vlasti jiné potíže než ekonomického rázu.    Žalobce nesplňuje důvody pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu, když se nejedná o manžela azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodiče azylanta mladšího 18 let ani o zletilou osobu odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Nejde ani o sloučení rodiny manžela azylanta, jehož manželství trvalo před udělením azylu azylantovi.   Pokud jde o udělení mezinárodní ochrany podle  § 14 zákona o azylu, to je vázáno na důvody zvláštního zřetele hodné pro případ, že nejsou podmínky pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 cit. zákona. Je věcí správního uvážení rozhodujícího orgánu. Na udělení této formy mezinárodní ochrany nemá žalobce subjektivní právo. Soud při přezkoumávání takového rozhodnutí nehodnotí výsledek úvahy správního orgánu, nýbrž pouze to, zda rozhodnutí logicky plyne z provedených důkazů  a zda k němu  správní  orgán dospěl řádným procesním postupem, tedy  z hlediska dodržení práv na spravedlivý proces. Na udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů není právní nárok. Samotné správní   rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.   Žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu a nesplňuje ani podmínky doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 z.č. 325/1999 Sb., neboť nebylo zjištěno, že v jeho případě  jsou důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do státu, jehož je státní občanem, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu). Ostatně žalobce ani nic takového před správním orgánem netvrdil. Žalobce ve své vlasti neměl potíže se státními orgány ani se soukromými osobami. Nebylo tedy prokázáno, že by žalobci hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy.   Žalobce nesplňuje podmínky doplňkové ochrany podle ust. § 14b z.č. 325/1999 Sb., když se nejedná o rodinného příslušníka osoby požívající doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny.   Smyslem mezinárodní ochrany je poskytnout cizinci ochranu před takovými negativními jevy v zemi jeho původu, které lze podřadit některému z důvodů pro udělení azylu podle § 12 a násl. zákona o azylu, nebo některému z důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a téhož zákona (viz rozsudky NSS č.j. 6 Azs 12/2003-49 z 6.11.2009 a č.j. 9Azs 45/2009-94 z 18.3.2010).   Institut mezinárodní ochrany nelze chápat jako jeden z prostředků k legalizaci pobytu cizince na území České republiky a nelze jej využívat jako „náhradní řešení“ v případech, kdy cizinec nesplňuje podmínky pro získání trvalého pobytu podle zákona č. 326/1999 Sb. Snaha o legalizaci pobytu na území České republiky je sice důvodem pochopitelným, nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných, mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu ust. § 14 z.č. 325/1999 Sb.   Soud konstatuje, že mezinárodní závazek respektovat rodinný a soukromý život ve smyslu či. 8 Úmluvy však nelze chápat jako neomezený závazek poskytnout cizinci mezinárodní ochranu automaticky, navázal-li v České republice soukromý vztah. Navíc je nutno podotknout, že dle šetření cizineckého informačního systému (CIS) Policie ČR žalobce ke dni podání žádosti byl stále manželem paní A. M.   Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, když žalovaný při posuzování žádosti žalobce postupoval v souladu s příslušnými právními normami a dbal na zachování všech práv žalobce garantovaných mu právním řádem České republiky. Jak bylo zjištěno z pohovoru s žalobcem, žalobce měl možnost vyjádřit se   před vydáním rozhodnutí k podkladům, příp. navrhnout jejich doplnění. Jak vyplývá z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Žalobní body uvedené žalobcem pod bodem III. a IV. žaloby jsou zcela nekonkrétní.   Soud ze všech shora uvedených skutečností došel k názoru, že žalovaný nepochybil, když žalobci podle shora citovaného ustanovení § 12 zákona o azylu mezinárodní ochranu neudělil. Žalovaný také nepochybil v tom, že neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, neboť pro udělení mezinárodní ochrany dle těchto zákonných ustanovení nebyly shledány žádné relevantní skutečnosti.   K řešení otázek, týkajících se pobytu cizinců na území České republiky slouží zákon o pobytu cizinců č. 326/1999 Sb. a žalobce může k úpravě svého budoucího pobytu na území ČR využít instituty tohoto zákona, pokud splňuje nebo splní podmínky v tomto zákoně stanovené, kde tyto instituty nelze nahrazovat udělením mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. Žalobce si ke své ochraně nemůže „vybrat“ zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, který je specifickou normou sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni či byli ohroženi vážnou újmou, nikoliv univerzálním nástrojem k legalizaci pobytu. Žalobce nijak neprokázal, že by se na něj tento zákon vztahoval.   Potřeba další legalizace pobytu žalobce, žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který na území České republiky pobýval od roku 2003 nelegálně, přičemž poprvé požádal o udělení azylu v únoru 2006, není zákonným důvodem pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 12 zákona č. 325/1999 Sb. v pl. znění.   Snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití s matkou nezletilé Klaudie Peštové, je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 14 zákona č. 325/1999 Sb.   Pokud žalobce navrhoval provedení  důkazu článkem Podceňované právo azylu, autora JUDr. Jakuba  Camrdy, Ph.D., LL.M., pak soud uvádí, že obsah tohoto článku je soudu znám. Článek se týká správního řízení, týkajícího se posuzování plnění podmínek v žádostech o udělování mezinárodní ochrany.  Ve vztahu k žalobci nutno uvést, že žalovaný vedl pohovor s ním tak, aby zjistil všechny okolnosti relevantní pro posouzení žádosti. Ačkoliv se žalobce domáhá udělení mezinárodní ochrany opakovaně, nikdy netvrdil, že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod. Netvrdil ani, že by měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo na základě zastávání politických názorů ve státě, jehož občanství má.   Důvodem proč se chce usídlit v ČR, jak vyplývá z opakovaných žádostí, jsou   ekonomické důvody. Žalobce byl vybrán v roce 1982 na práci do Československa. Od roku 1982 do října 1988 pracoval v podniku Motorpal ve Znojmě. Smlouva byla ukončena, vrátil se do Vietnamu, kde byl do roku 1997. Znovu se vrátil do ČR. Dostal pracovní vízum. Došlo k rozvázání prac. poměru. Podal výpověď a vyřídil si živnostenský list. Obdržel vízum za účelem podnikání. Od roku 2003 mu vízum nebylo prodlouženo. V tomto řízení tvrdil, že by zde chtěl zůstat se svou dcerou, a její matkou. Jeho prvé manželství, které uzavřel ve Vietnamu, bylo rozvedeno. Poté uzavřel v ČR druhé manželství s paní A. M. Toto manželství ke dni podání žaloby trvalo. Pokud uváděl v žalobě, že důvodem jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany je snaha postarat se o dítě, jehož je otcem, pak soud uvádí, že se jedná o důvod pochopitelný, nicméně nedostačující k udělení mezinárodní ochrany dle ust. § 12 zákona o azylu. Toto tvrzení se jeví navíc nepřesvědčivé, vzhledem k tomu, že žalobce neměl (dle zjištění MV) vypořádány předchozí rodinné vztahy. Navíc na výchově dítěte se podílí sporadicky( soud odkazuje na  usnesení NSS v Brně č.j. 2 Azs 66/2008 ze dne 8.1.2009).   Ačkoliv se jedná  o opakovanou žalobu proti rozhodnutí žalovaného, žaloba obsahuje pouze obecné žalobní body. Žalobce sice pod bodem IV. žaloby uvádí, že zastává politické názory odlišné od oficiální vládní politiky Vietnamské socialistické republiky a je zřejmé, že jeho názor by nebyl v případě jeho návratu do země tolerován, toto tvrzení se však jeví zcela účelové, jednak proto, že žalobce nic takového neuvedl ve správním řízení a ani v žalobě vůbec neuvedl v čem  zastával či zastává politické názory odlišné od oficiální vládní politiky, ani jak tyto názory dával najevo, ale především, ač tomuto řízení předcházela dvě řízení, žalobce ve správním řízení nikdy nic takového netvrdil. Naopak z jeho tvrzení vyplynulo, že důvodem jeho poslední žádosti o udělení mezinárodní ochrany je skutečnost, že mu skončilo pracovní vízum a chtěl by zde zůstat se svou dcerou, která je česká státní příslušnice, aby jí mohl pomáhat. Jiný důvod pro svou žádost, jak uvedl, nemá. Z výpovědi žalobce vyplynulo, že důvodem opakovaně podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany je snaha o legalizaci pobytu v ČR. Dle názoru soudu žalobce využívá azylovou proceduru k tomu, aby v ČR mohl pobývat delší dobu.   Pokud žalobce vytýkal, že si žalovaný neopatřil pro vydání rozhodnutí odpovídající a dostatečné podklady, pak soud má za to, že opak je pravdou, když znovu uvádí, že žalobce v průběhu opakovaných žádosti o udělení mezinárodní ochrany nikdy netvrdil, že by v zemi původu byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Není na soudu ani na správním orgánu, aby si domýšlel důvody pro udělení mezinárodní ochrany žalobci.    Žalobce netvrdil a ani z úřední činnosti soudu, soudu není známo, že by žalobci v případě návratu do země původu hrozilo reálné nebezpečí trestu smrti, či mučení nebo nelidské a ponižující zacházení.   Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl žalobu jako nedůvodnou, přičemž rozhodoval v souladu s ust. § 51 s.ř.s. bez nařízení jednání.   Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1, 2 s.ř.s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný. Žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatňoval.   P o u č e n í :   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označeni rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.     V Ostravě dne 19. března 2013                                                JUDr. Bohuslava Drahošová                                                        samosoudkyně