Nejsou dány předpoklady pro zřízení věcného břemene cesty dle § 151o odst. 3 o.z., jestliže se vlastník stavby svého přístupu ke stavbě v předchozí době sám hrubou nedbalostí zbavil.

ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Musilové a soudců Mgr. Jany Tillové a Mgr. Jaromíra Synka v právní věci žalobkyň a) R. N., nar. X, bytem X, b) D. K., nar. X, bytem X, obě zastoupené JUDr. Petrem Jaškem, advokátem se sídlem Šumperk, Hlavní třída 11/7, proti žalované I. M., nar. X, bytem X, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem se sídlem Šumperk, nám. Míru 9, o zřízení věcného břemene, rozhodl o odvolání žalobkyň a), b) a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 7. 2012, č. j. 9C 285/2010-83, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje. II. Ve výroku II. se rozsudek okresního soudu mění takto: „Žalobkyně a), b) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 10.800 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Sedláčka ml.“ III. Žalobkyně a), b) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13.765 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Sedláčka ml. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud rozsudkem zamítl žalobu o zřízení věcného břemene spočívající v právu chůze a jízdy k nemovitostem zapsaným na LV č. 180 pro obec a katastrální území Sobotín, jako rodinný dům č. p. 10 na p. č. 266/1 a hospodářské budově na p. č. 266/2 přes pozemek p. č. 280 zapsané na LV č. 659 pro obec a katastrální území Sobotín v rozsahu stanoveném geometrickým plánem (výrok I.). Žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno (výrok II.). Proti tomuto rozsudku podaly odvolání žalobkyně. Okresnímu soudu vytýkaly, že neprovedl navržený důkaz ohledání na místě samém a rozhodnutí soudu je tedy založeno na naprosto nedostatečném zjištění skutkového stavu věci. Navržené ohledání na místě samém je důkazní prostředek, který soudu umožňuje získat poznatky o skutečnostech vnímaných jeho vlastními smysly a nikoliv jen domněnkami z rozdílných písemných důkazů. Žalované souhlasily se závěry, které okresní soud přijal na základě rozhodnutí NS 22Cdo 38/2005. Nicméně soud prvního stupně zcela pominul rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22Cdo 1897/2004, z něhož vyplývá, že přístup nelze zajistit jinak než právem cesty i v případě, že zajištění přístupu bude sice technicky možné, nicméně náklady na jeho pořízení budou objektivně natolik vysoké (budou převyšovat újmu způsobenou vlastníkovi pozemku zřízením práva cesty), že jejich vynaložení nebude možné spravedlivě požadovat. Pokud soud v rozhodnutí vycházel pouze a jedině z fotografií předložených účastníky řízení, aniž si ověřil na místě samém relevantní skutečnosti, rozhodoval pouze na základě svých domněnek hodnotících rozdílnost fotografií a potom ve věci rozhodl nesprávně. Je v rozporu se stavební dokumentací, že přístup je možný přes branku z veřejné komunikace p. č. 1579, neboť přístup k nemovitostem byl možný přes p. č. 280 po chodníku, který vybudovali se svolením MNV právní předchůdci žalovaných a pod chodníkem oni provedli i kanalizaci. Okresní soud nesprávně hodnotí stanovisko obecního úřadu ze dne 1. 11. 2011, že historicky je nemovitost č. p. 10 přístupem a vjezdem napojena přes část p. č. 280, jako stanovisko nepodstatné a pro rozhodnutí irelevantní. Soud při svém hodnocení vycházel z naprosté neznalosti skutečného a objektivního stavu věci. Tento přístup přes parcelu č. 280 (nyní ve vlastnictví žalované) k nemovitostem žalobkyň existoval od roku 1948 a byl takto převzat i po německých vlastnících, takže pokud obecní úřad hovoří historicky o daném příjezdu a přístupu k nemovitostem, vychází na rozdíl od soudu prvního stupně z relevantních skutečností a objektivního stavu věci. Ostatně z pasportizace místních komunikací č. SDO 1 v roce 2009 je přístup domu č. p. 10 uvažován po místní komunikaci 5.5C-20M po p. č. 280, tak jak byl přístup veden od nepaměti, tedy od roku 1948. Žalovaná při koupi pozemku věděla, že přes tento pozemek vede přístup k domu žalobkyň a poté co obecní úřad tuto svoji nedbalost zjistil, požádal žalovanou o odkoupení části pozemku zajišťujícího tento přístup. Zastupitelstvo obce na svém zasedání 19/2009 schválilo odkoupení části pozemku. Žalovaná souhlasila s prodejem části pozemku dne 8. 9. 2009 a žalobkyně jí v této souvislosti nabídly i eventuální výměnu pozemků, ovšem žalovaná již dále na prodej části pozemku p. č. 280 ani výměnu pozemků nereagovala, přestože obecní úřad rozhodnutí svého zastupitelstva dosud nezrušil. Přes skutečnosti, které byly uvedeny v podaném odvolání, žalobkyně potvrdily, že se podanou žalobou domáhají zřízení věcného břemene. Žalobkyně žádaly, aby krajský soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k odvolání navrhly, aby rozsudek okresního soudu byl jako věcně správný potvrzen. Okresní soud zcela správně neprovedl důkaz v podobě ohledání na místě samém. Polohopisná situace a možnosti minimálně tří dalších přístupů ke sporným nemovitostem žalobkyň z veřejných komunikací zcela jednoznačně vyplývají z fotodokumentace, ze snímků katastrální mapy, jakož i z leteckého snímkování. Tyto důkazy žalobkyně v průběhu řízení nikdy nezpochybňovaly. Je zcela účelové tvrzení žalobkyň, že přístup k nemovitostem měly zajištěny od jejich vybudování i rekonstrukce vždy a jedině přes pozemek žalované p. č. 280. Toto jejich tvrzení bylo jednoznačně vyvráceno. Žalobkyněmi argumentované rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22Cdo 1897/2004 na daný případ nedopadá. Žalobkyně navíc zkreslují citaci části odůvodnění tohoto rozhodnutí. Kromě toho žalobkyně pro zajištění vstupu ke svým nemovitostem nemusí provádět vůbec žádné stavební úpravy, neboť ke vchodu do domu mají přístup přes svůj pozemek, který je přímo napojen na několik veřejných komunikací. Dopis Obecního úřadu Sobotín ze dne 1. 11. 2011 na soudem zjištěném stavu nemůže nic měnit. Z dopisu obecního úřadu ze dne 19. 6. 2009 vyplývá, že žalobkyně používají nejméně dva přístupy k nemovitostem a konstatuje se, že současně probíhají veškeré kroky, které uvedeným (žalobkyním) zajistí i boční přístup k jejich nemovitostem. Není také pravdivé tvrzení žalobkyň, že přístup a příjezd přes pozemek žalované existoval od roku 1948 a byl převzat i po německých vlastnících. Na pozemku žalované se nachází historicky stodola, přináležející k již zaniklé usedlosti. Historicky byl (a ostatně dosud je) pozemek a dům žalobkyň, jak bylo obvyklé, obhospodařován přes dvůr a nikoliv bočním vchodem, který byl vytvořen až při přestavbě domu v 70. letech. Tyto skutečnosti jsou zdokumentovány ve spise. Pozemek, který si žalovaná koupila, žalobkyně užívají neoprávněně. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podala odvolání žalovaná. Nesouhlasila s tím, že okresní soud o náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl za použití ustanovení § 150 o. s. ř. Žalovaná nemohla nijak zabránit žalobě, kterou od počátku považovala za zcela bezdůvodnou. Nemohla ovlivnit to, že si žalobkyně chtěly zajistit další přístup ke svým nemovitostem přes její pozemek. Vědomost o okolnostech, za jakých byl předmětný pozemek užíván, považovala v tomto ohledu za zcela nedůležitou. Byly to žalobkyně, které chtěly zřídit věcné břemeno na jejím pozemku, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Ve sporu vyvolaném žalobkyněmi se pouze bránila a byla úspěšná. Domáhala se proto změny napadeného rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II. tak, aby jí náhrada nákladů řízení byla přiznána. Odvolání, které podaly žalobkyně proti výroku rozsudku soudu ve věci samé a žalovaná proti výroku o náhradě nákladů řízení, jsou přípustná, byla podána osobami k tomuto úkonu oprávněnými a včas, přičemž odvolání žalobkyň obsahuje všechny podstatné náležitosti, včetně způsobilých odvolacích důvodů daných námitkou neúplně a také nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci (ustanovení § 205 odst. 2 písm. d/, e/ a g/ o. s. ř.), proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo (ustanovení § 206 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) v režimu neúplné apelace, s důrazem na uplatněné odvolací důvody včetně toho, jak byly obsahově vymezeny a po provedení odvolacího řízení dospěl k závěru, že rozsudek soudu ve výroku o věci samé je věcně správný a že odvolání žalované proti výroku o náhradě nákladů řízení je důvodné. Odvolatelky namítají, že okresní soud neprovedl všechny důkazy, které k prokázání skutkového stavu věci navrhly, konkrétně, že neprovedl důkaz ohledáním na místě samém. Okresní soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku považoval tento žalobkyněmi označený důkaz za nedůvodný, že důkazy v řízení provedenými byl skutkový stav zjištěn úplně a provedením důkazu ohledáním na místě samém by skutkový stav nebyl zjištěn jinak. Odvolací soud, jak bude dále podrobněji vyloženo, souhlasí s rozhodnutím okresního soudu, že důkaz ohledáním na místě samém je nadbytečný a pro posouzení této věci nerozhodný, neboť důkazy, které byly v řízení provedeny, byl skutkový stav věci z hlediska okolností významných pro právní posouzení věci zjištěn řádně a úplně. Důkazy, které okresní soud v řízení provedl zákonným způsobem, hodnotil způsobem, jemuž nelze vytýkat rozpor se zásadami hodnocení důkazů dle ust. § 132 o. s. ř. Skutkový stav věci, jak jej okresní soud zjistil, je správný, skutkové závěry soudu prvního stupně, podstatné pro rozhodnutí o uplatněné žalobě o zřízení věcného břemene práva nezbytné cesty (ust. § 151o odst. 3 obč. zák.), odvolací soud bezezbytku přebírá. Podanou žalobou se žalobkyně domáhaly zřízení věcného břemene práva nezbytné cesty podle ust. § 151o odst. 3 obč. zák. Podle tohoto zákonného ustanovení platí, není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek. Zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud musí zajistit, aby bylo možno stavbu řádně užívat, především však musí dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně. Proto může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní. Nezbytnou cestu lze zřídit jen tehdy, nelze-li přístup vlastníka stavby zajistit jinak. Věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, může-li žalobce k přístupu využít jiné pozemky v jeho vlastnictví; skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo by se obešel bez stavebních úprav není významná. Skutkové okolnosti tak, jak byly v řízení zjištěny a jejich správnost není ani žalobkyněmi zpochybněna, svědčí o tom, že z takto obecně přijímaného a judikaturou ustáleného výkladu ust. § 151o odst. 3 obč. zák., kdy jsou splněny podmínky pro zřízení práva věcného břemene nezbytné cesty, žalobkyně nevycházely. Od samého počátku řízení bylo zřejmé, že žalobkyně jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastnicemi nemovitostí nacházejících se v kat. území a obci Sobotín, okres Šumperk, a to parc. č. 266/1 zast. plocha a nádvoří, na které je vybudován dům č. p. 10, dále p. č. 266/2 zast. plocha a nádvoří, na které je podle zápisu v katastru nemovitostí jiná stavba bez č. p. /č. e. a p. č. 267 rovněž zast. plocha a nádvoří, na které podle zápisu v katastru nemovitostí se nachází garáž. Parcela č. 268 v kat. území a obci Sobotín, bezprostředně přiléhající k parc. č. 266/1 a parc. č. 267 je ve výlučném vlastnictví žalobkyně b) D. K. na základě dohody žalobkyň ze dne 11. 1. 2011 o zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí 22. 3. 2011. V této souvislosti je třeba uvést, že dohoda o zrušení a vypořádání rovnodílného podílového spoluvlastnictví žalobkyň k parc.č. 268 byla uzavřena v době již probíhajícího řízení v této právní věci, které započalo žalobou podanou u soudu dne 29. 9. 2010. Ze všech v řízení provedených důkazů tuto skutečnost nečiní spornou ani žalobkyně, je zřejmé, že parc. č. 266/1, na které stojí rodinný dům č. p. 10 (obývaný žalobkyní a/), jakož i sousedící parc. č. 268 zahrada, obě tyto parcely bezprostředně přiléhají k veřejné komunikaci parc. č. 1579 - ostatní komunikace ve vlastnictví Obce Sobotín. Z takto daného polohopisného stavu domu č. p. 10 v k. ú. Sobotín vychází i zpráva Městského úřadu v Šumperku ze dne 3. 12. 2010 (č. l. 70), že přístup a příjezd k tomuto domu v rámci jeho rekonstrukce probíhající asi v roce 1973 byl řešen jako stávající z přilehlé veřejné komunikace. Pro věc samu, její právní posouzení dle ust. § 151o odst. 3 obč. zák. není rozhodné a právně významné, že původně plánovaný vstup do domu č. p. 10 vedoucí přímo z komunikace p. č. 1579 přes pozemek p. č. 266/1 (na kterém stojí stavba) se neuskutečnil z toho důvodu, že vedl po části pozemku, kde se nacházela kanalizace, a to z hlediska požadavků zákona dle tvrzení žalobkyň nebylo přípustné. Aniž by bylo třeba uvažovat o možných stavebních úpravách a náročnosti jejich provedení, aby byl zajištěn původně uvažovaný přístup ke stavbě č. p. 10 přímo vedoucí z komunikace p. č. 1579, je jisté, že žalobkyně b) má přístup k domu č. p. 10 na pozemku p. č. 266/1 do budoucna stabilně zajištěn z veřejné komunikace p. č. 1579 přes svůj pozemek parc. č. 268 zahrada, na kterém je umístěna jak vstupní branka nacházející se v bezprostřední blízkosti domu i brána v komfortní vzdálenosti od domu. V případě žalobkyně a) platí, že se hrubou nedbalostí zbavila přístupu k domu, ve kterém bydlí, jestliže vyjádřila vůli ke zrušení rovnodílného podílového spoluvlastnictví parc. č. 268 zahrada s tím, že výlučnou vlastnicí této parcely se stala žalobkyně b). Žalobkyně a) při tomto úkonu, jímž právo vlastníka pozemku v rozsahu spoluvlastnického podílu pozbyla, nedbala ani minimální opatrnosti, aby jí přístup k jejímu domu zůstal zajištěn, přestože do té doby objektivně přístup po tomto pozemku jako jeho spoluvlastník stabilně měla. Žalobkyně a) se tímto způsobem přístupu zbavila dokonce až v průběhu tohoto zahájeného řízení, v době, kdy bylo zřejmé, že vlastníkem parc. č. 280 je žalovaná a že nesouhlasí s tím, aby její pozemek byl jako přístup ke stavbě žalobkyň využíván. Jednání žalobkyně a), jímž se přístupu ke stavbě, který měla jinak stabilně zajištěn, vědomou nedbalostí zbavila, nemůže jít k tíži žalované. Vnitřní upořádání bytů v domě č. p. 10 není, pokud se týká zajištění přístupu ke stavbě jako celku za podmínek daných ust. 151o odst. 3 obč. zák., významné, a soud proto k těmto námitkám nepřihlížel a blíže se jimi nezabýval. Uvedené závěry platí i ohledně zajištění přístupu k hospodářské budově na parc. č. 266/2. Právě proto, že soud musí v prvé řadě dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně, nemusí mít vlastník domu právo na příjezd k domu automobilem za účelem garážování. Za současného stavu mají obě žalobkyně možnost příjezdu motorovými vozidly až k hranici pozemku p. č. 266/1, na kterém se nachází stavba č. p. 10. Stavba na parc. č. 266/2 byla vybudována právními předchůdci žalobkyň podle rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 25. 9. 1973 jako hospodářská budova, později přestavěna jako garáž bez toho, že by k této stavbě jakožto garáži byl do budoucna zajištěn stabilní přístup, za což nelze považovat prostý souhlas obce s využitím pozemku nyní označeného p. č. 280 (ve vlastnictví žalované). Kolaudační rozhodnutí, jímž bylo povoleno užívání hospodářské budovy k rodinnému domu Sobotín č. p. 10, bylo vydáno 1. 6. 2012 na základě návrhu žalobkyň podaného 25. 4. 2012. K této hospodářské budově má žalobkyně b) zajištěn přístup přes svůj pozemek a žalobkyně a) se přístupu zajištěného původně přes vlastní pozemek, jak bylo uvedeno, vlastním úkonem vzdala. Krajský soud potvrzuje správnost závěru okresního soudu, že podmínky stanovené hmotným právem k rozhodnutí soudu o zřízení věcného břemene nezbytné cesty podle ust. § 151o odst. 3 obč. zák. dle zjištěného skutkového stavu splněny nejsou. Žalobkyně b) je vlastníkem pozemku přilehlého k veřejné komunikaci, v jejím případě tudíž absentuje předpoklad, že přístup ke stavbě nelze zajistit jinak. Žalobkyně a) se hrubou nedbalostí přístupu ke stavbě zbavila. Argumentem ke zřízení věcného břemene nezbytné cesty po pozemku žalované p. č. 280 zde nemůže obstát, že žalobkyně se souhlasem předchozího vlastníka pozemku parc. č. 280, jímž byla obec, pozemek k přístupu k domu č. p. 10 a hospodářské budově na p. č. 266/2 sloužící jako garáž řadu let využívaly. Skutečnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo, svědčí o tom, že předchozí vlastník s využitím svého pozemku udělil prostý souhlas, který mohl být kdykoliv odvolán (tzv. výprosa). Z tohoto stavu, jaký byl v době, kdy pozemek vlastnila obec, nelze dovozovat nic, co by svědčilo o okolnosti právně významné ve prospěch této žaloby o zřízení věcného břemene nezbytné cesty podle ust. § 151o odst. 3 obč. zák. K dané problematice je nutno ještě podtrhnout obsah zprávy Obecního úřadu Sobotín, že na parc. č. 280 nebyla uzavřena žádná nájemní smlouva, která by mohla některého z některého z uchazečů při prodeji tohoto pozemku upřednostnit. Mezi zveřejněním záměru pozemek prodat a prodejem tohoto pozemku byla dostatečná časová prodleva, která umožnila jakémukoliv zájemci se přihlásit o svá práva, případně o koupi celého pozemku. Žalobkyně se informovaly až několik měsíců po zapsání nového vlastníka do katastru nemovitostí – žalované, k čemž došlo v roce 2008. Odvolací soud věcně správný rozsudek okresního soudu ve výroku I. ve věci samé podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. Ve výroku II. o nákladech řízení rozsudek okresního soudu k odvolání žalované podle ust. § 220 o. s. ř. změnil, neboť souhlasí s argumenty žalované, že podle výsledku sporu jí vzniklo právo na náhradu nákladů řízení a že důvody pro moderaci náhrady nákladů řízení za použití ust. § 150 o. s. ř. splněny nejsou. Odvolací soud nesouhlasí s okolnostmi uvedenými okresním soudem, že jsou mimořádné tak, aby úspěšné žalované bylo právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku sporu odňato. Naopak odvolací soud je toho názoru, že okolnosti, které vedly k zamítnutí této žaloby naprosto vylučují použití § 150 o. s. ř. zmirňující dopad ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch obou žalobkyň. Odvolací soud proto zavázal žalobkyně, aby žalované společně a nerozdílně zaplatily náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to za právní zastoupení z řad advokátů odměnu ve výši paušální sazby dle ust. § 7 písm. f) vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 29. 2. 2012 v částce 7.500 Kč, k tomu částka 1.500 Kč za 5 režijních paušálů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a k tomu všemu 20% DPH; celkem k náhradě 10.800 Kč. Tuto částku byly žalobkyně zavázány zaplatit žalované společně a nerozdílně ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované z řad advokátů (ust. § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 ve spojení s ust. § 211 o. s. ř.). Žalovaná byla úspěšná i ve fázi odvolacího řízení. Náleží jí proto náhrada nákladů i této fáze soudního řízení za podmínek ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla zastoupena advokátem a odměna činí podle ust. § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. v platném znění v paušální sazbě 10.000 Kč, k tomu částka 600 Kč za dva režijní paušály po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996Sb., dále částka 332 Kč za spotřebované pohonné hmoty při cestě k odvolacímu soudu a zpět (ujeto bylo 126 km vozidlem, jehož spotřeba činí 7 l nafty/100 km při ceně 36,50 Kč/l dle vyhl. č. 472/2012 Sb.) a náhrada za použití osobního automobilu ve výši základní sazby 3,60 Kč/km dle téhož předpisu činí 454 Kč; cestovné celkem 776 Kč a k tomu všemu 21% DPH, což v součtu činí celkovou částku 13.765 Kč. Tuto částku byly žalobkyně společně a nerozdílně zavázány zaplatit žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejích právního zástupce, advokáta (ust. § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 ve spojení s ust. § 211 o. s. ř.). Poučení:Proti tomuto rozhodnutí je přípustné podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o. s. ř.). Olomouc 29. ledna 2013 Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Musilová v. r. Silvie Dosoudilová předsedkyně senátu ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako soud odvolací, v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Musilové a soudců Mgr. Jany Tillové a Mgr. Jaromíra Synka v právní věci žalobkyň a) R. N., nar. X, bytem X, b) D. K., nar. X, bytem X, obě zastoupené JUDr. Petrem Jaškem, advokátem se sídlem Šumperk, Hlavní třída 11/7, proti žalované I. M., nar. X, bytem X, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem se sídlem Šumperk, nám. Míru 9, o zřízení věcného břemene, rozhodl o odvolání žalobkyň a), b) a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 7. 2012, č. j. 9C 285/2010-83, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje. II. Ve výroku II. se rozsudek okresního soudu mění takto: „Žalobkyně a), b) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 10.800 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Sedláčka ml.“ III. Žalobkyně a), b) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13.765 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Sedláčka ml. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud rozsudkem zamítl žalobu o zřízení věcného břemene spočívající v právu chůze a jízdy k nemovitostem zapsaným na LV č. 180 pro obec a katastrální území Sobotín, jako rodinný dům č. p. 10 na p. č. 266/1 a hospodářské budově na p. č. 266/2 přes pozemek p. č. 280 zapsané na LV č. 659 pro obec a katastrální území Sobotín v rozsahu stanoveném geometrickým plánem (výrok I.). Žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno (výrok II.). Proti tomuto rozsudku podaly odvolání žalobkyně. Okresnímu soudu vytýkaly, že neprovedl navržený důkaz ohledání na místě samém a rozhodnutí soudu je tedy založeno na naprosto nedostatečném zjištění skutkového stavu věci. Navržené ohledání na místě samém je důkazní prostředek, který soudu umožňuje získat poznatky o skutečnostech vnímaných jeho vlastními smysly a nikoliv jen domněnkami z rozdílných písemných důkazů. Žalované souhlasily se závěry, které okresní soud přijal na základě rozhodnutí NS 22Cdo 38/2005. Nicméně soud prvního stupně zcela pominul rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22Cdo 1897/2004, z něhož vyplývá, že přístup nelze zajistit jinak než právem cesty i v případě, že zajištění přístupu bude sice technicky možné, nicméně náklady na jeho pořízení budou objektivně natolik vysoké (budou převyšovat újmu způsobenou vlastníkovi pozemku zřízením práva cesty), že jejich vynaložení nebude možné spravedlivě požadovat. Pokud soud v rozhodnutí vycházel pouze a jedině z fotografií předložených účastníky řízení, aniž si ověřil na místě samém relevantní skutečnosti, rozhodoval pouze na základě svých domněnek hodnotících rozdílnost fotografií a potom ve věci rozhodl nesprávně. Je v rozporu se stavební dokumentací, že přístup je možný přes branku z veřejné komunikace p. č. 1579, neboť přístup k nemovitostem byl možný přes p. č. 280 po chodníku, který vybudovali se svolením MNV právní předchůdci žalovaných a pod chodníkem oni provedli i kanalizaci. Okresní soud nesprávně hodnotí stanovisko obecního úřadu ze dne 1. 11. 2011, že historicky je nemovitost č. p. 10 přístupem a vjezdem napojena přes část p. č. 280, jako stanovisko nepodstatné a pro rozhodnutí irelevantní. Soud při svém hodnocení vycházel z naprosté neznalosti skutečného a objektivního stavu věci. Tento přístup přes parcelu č. 280 (nyní ve vlastnictví žalované) k nemovitostem žalobkyň existoval od roku 1948 a byl takto převzat i po německých vlastnících, takže pokud obecní úřad hovoří historicky o daném příjezdu a přístupu k nemovitostem, vychází na rozdíl od soudu prvního stupně z relevantních skutečností a objektivního stavu věci. Ostatně z pasportizace místních komunikací č. SDO 1 v roce 2009 je přístup domu č. p. 10 uvažován po místní komunikaci 5.5C-20M po p. č. 280, tak jak byl přístup veden od nepaměti, tedy od roku 1948. Žalovaná při koupi pozemku věděla, že přes tento pozemek vede přístup k domu žalobkyň a poté co obecní úřad tuto svoji nedbalost zjistil, požádal žalovanou o odkoupení části pozemku zajišťujícího tento přístup. Zastupitelstvo obce na svém zasedání 19/2009 schválilo odkoupení části pozemku. Žalovaná souhlasila s prodejem části pozemku dne 8. 9. 2009 a žalobkyně jí v této souvislosti nabídly i eventuální výměnu pozemků, ovšem žalovaná již dále na prodej části pozemku p. č. 280 ani výměnu pozemků nereagovala, přestože obecní úřad rozhodnutí svého zastupitelstva dosud nezrušil. Přes skutečnosti, které byly uvedeny v podaném odvolání, žalobkyně potvrdily, že se podanou žalobou domáhají zřízení věcného břemene. Žalobkyně žádaly, aby krajský soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k odvolání navrhly, aby rozsudek okresního soudu byl jako věcně správný potvrzen. Okresní soud zcela správně neprovedl důkaz v podobě ohledání na místě samém. Polohopisná situace a možnosti minimálně tří dalších přístupů ke sporným nemovitostem žalobkyň z veřejných komunikací zcela jednoznačně vyplývají z fotodokumentace, ze snímků katastrální mapy, jakož i z leteckého snímkování. Tyto důkazy žalobkyně v průběhu řízení nikdy nezpochybňovaly. Je zcela účelové tvrzení žalobkyň, že přístup k nemovitostem měly zajištěny od jejich vybudování i rekonstrukce vždy a jedině přes pozemek žalované p. č. 280. Toto jejich tvrzení bylo jednoznačně vyvráceno. Žalobkyněmi argumentované rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22Cdo 1897/2004 na daný případ nedopadá. Žalobkyně navíc zkreslují citaci části odůvodnění tohoto rozhodnutí. Kromě toho žalobkyně pro zajištění vstupu ke svým nemovitostem nemusí provádět vůbec žádné stavební úpravy, neboť ke vchodu do domu mají přístup přes svůj pozemek, který je přímo napojen na několik veřejných komunikací. Dopis Obecního úřadu Sobotín ze dne 1. 11. 2011 na soudem zjištěném stavu nemůže nic měnit. Z dopisu obecního úřadu ze dne 19. 6. 2009 vyplývá, že žalobkyně používají nejméně dva přístupy k nemovitostem a konstatuje se, že současně probíhají veškeré kroky, které uvedeným (žalobkyním) zajistí i boční přístup k jejich nemovitostem. Není také pravdivé tvrzení žalobkyň, že přístup a příjezd přes pozemek žalované existoval od roku 1948 a byl převzat i po německých vlastnících. Na pozemku žalované se nachází historicky stodola, přináležející k již zaniklé usedlosti. Historicky byl (a ostatně dosud je) pozemek a dům žalobkyň, jak bylo obvyklé, obhospodařován přes dvůr a nikoliv bočním vchodem, který byl vytvořen až při přestavbě domu v 70. letech. Tyto skutečnosti jsou zdokumentovány ve spise. Pozemek, který si žalovaná koupila, žalobkyně užívají neoprávněně. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podala odvolání žalovaná. Nesouhlasila s tím, že okresní soud o náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl za použití ustanovení § 150 o. s. ř. Žalovaná nemohla nijak zabránit žalobě, kterou od počátku považovala za zcela bezdůvodnou. Nemohla ovlivnit to, že si žalobkyně chtěly zajistit další přístup ke svým nemovitostem přes její pozemek. Vědomost o okolnostech, za jakých byl předmětný pozemek užíván, považovala v tomto ohledu za zcela nedůležitou. Byly to žalobkyně, které chtěly zřídit věcné břemeno na jejím pozemku, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Ve sporu vyvolaném žalobkyněmi se pouze bránila a byla úspěšná. Domáhala se proto změny napadeného rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II. tak, aby jí náhrada nákladů řízení byla přiznána. Odvolání, které podaly žalobkyně proti výroku rozsudku soudu ve věci samé a žalovaná proti výroku o náhradě nákladů řízení, jsou přípustná, byla podána osobami k tomuto úkonu oprávněnými a včas, přičemž odvolání žalobkyň obsahuje všechny podstatné náležitosti, včetně způsobilých odvolacích důvodů daných námitkou neúplně a také nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci (ustanovení § 205 odst. 2 písm. d/, e/ a g/ o. s. ř.), proto krajský soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo (ustanovení § 206 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) v režimu neúplné apelace, s důrazem na uplatněné odvolací důvody včetně toho, jak byly obsahově vymezeny a po provedení odvolacího řízení dospěl k závěru, že rozsudek soudu ve výroku o věci samé je věcně správný a že odvolání žalované proti výroku o náhradě nákladů řízení je důvodné. Odvolatelky namítají, že okresní soud neprovedl všechny důkazy, které k prokázání skutkového stavu věci navrhly, konkrétně, že neprovedl důkaz ohledáním na místě samém. Okresní soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku považoval tento žalobkyněmi označený důkaz za nedůvodný, že důkazy v řízení provedenými byl skutkový stav zjištěn úplně a provedením důkazu ohledáním na místě samém by skutkový stav nebyl zjištěn jinak. Odvolací soud, jak bude dále podrobněji vyloženo, souhlasí s rozhodnutím okresního soudu, že důkaz ohledáním na místě samém je nadbytečný a pro posouzení této věci nerozhodný, neboť důkazy, které byly v řízení provedeny, byl skutkový stav věci z hlediska okolností významných pro právní posouzení věci zjištěn řádně a úplně. Důkazy, které okresní soud v řízení provedl zákonným způsobem, hodnotil způsobem, jemuž nelze vytýkat rozpor se zásadami hodnocení důkazů dle ust. § 132 o. s. ř. Skutkový stav věci, jak jej okresní soud zjistil, je správný, skutkové závěry soudu prvního stupně, podstatné pro rozhodnutí o uplatněné žalobě o zřízení věcného břemene práva nezbytné cesty (ust. § 151o odst. 3 obč. zák.), odvolací soud bezezbytku přebírá. Podanou žalobou se žalobkyně domáhaly zřízení věcného břemene práva nezbytné cesty podle ust. § 151o odst. 3 obč. zák. Podle tohoto zákonného ustanovení platí, není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek. Zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud musí zajistit, aby bylo možno stavbu řádně užívat, především však musí dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně. Proto může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní. Nezbytnou cestu lze zřídit jen tehdy, nelze-li přístup vlastníka stavby zajistit jinak. Věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, může-li žalobce k přístupu využít jiné pozemky v jeho vlastnictví; skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo by se obešel bez stavebních úprav není významná. Skutkové okolnosti tak, jak byly v řízení zjištěny a jejich správnost není ani žalobkyněmi zpochybněna, svědčí o tom, že z takto obecně přijímaného a judikaturou ustáleného výkladu ust. § 151o odst. 3 obč. zák., kdy jsou splněny podmínky pro zřízení práva věcného břemene nezbytné cesty, žalobkyně nevycházely. Od samého počátku řízení bylo zřejmé, že žalobkyně jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastnicemi nemovitostí nacházejících se v kat. území a obci Sobotín, okres Šumperk, a to parc. č. 266/1 zast. plocha a nádvoří, na které je vybudován dům č. p. 10, dále p. č. 266/2 zast. plocha a nádvoří, na které je podle zápisu v katastru nemovitostí jiná stavba bez č. p. /č. e. a p. č. 267 rovněž zast. plocha a nádvoří, na které podle zápisu v katastru nemovitostí se nachází garáž. Parcela č. 268 v kat. území a obci Sobotín, bezprostředně přiléhající k parc. č. 266/1 a parc. č. 267 je ve výlučném vlastnictví žalobkyně b) D. K. na základě dohody žalobkyň ze dne 11. 1. 2011 o zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí 22. 3. 2011. V této souvislosti je třeba uvést, že dohoda o zrušení a vypořádání rovnodílného podílového spoluvlastnictví žalobkyň k parc.č. 268 byla uzavřena v době již probíhajícího řízení v této právní věci, které započalo žalobou podanou u soudu dne 29. 9. 2010. Ze všech v řízení provedených důkazů tuto skutečnost nečiní spornou ani žalobkyně, je zřejmé, že parc. č. 266/1, na které stojí rodinný dům č. p. 10 (obývaný žalobkyní a/), jakož i sousedící parc. č. 268 zahrada, obě tyto parcely bezprostředně přiléhají k veřejné komunikaci parc. č. 1579 - ostatní komunikace ve vlastnictví Obce Sobotín. Z takto daného polohopisného stavu domu č. p. 10 v k. ú. Sobotín vychází i zpráva Městského úřadu v Šumperku ze dne 3. 12. 2010 (č. l. 70), že přístup a příjezd k tomuto domu v rámci jeho rekonstrukce probíhající asi v roce 1973 byl řešen jako stávající z přilehlé veřejné komunikace. Pro věc samu, její právní posouzení dle ust. § 151o odst. 3 obč. zák. není rozhodné a právně významné, že původně plánovaný vstup do domu č. p. 10 vedoucí přímo z komunikace p. č. 1579 přes pozemek p. č. 266/1 (na kterém stojí stavba) se neuskutečnil z toho důvodu, že vedl po části pozemku, kde se nacházela kanalizace, a to z hlediska požadavků zákona dle tvrzení žalobkyň nebylo přípustné. Aniž by bylo třeba uvažovat o možných stavebních úpravách a náročnosti jejich provedení, aby byl zajištěn původně uvažovaný přístup ke stavbě č. p. 10 přímo vedoucí z komunikace p. č. 1579, je jisté, že žalobkyně b) má přístup k domu č. p. 10 na pozemku p. č. 266/1 do budoucna stabilně zajištěn z veřejné komunikace p. č. 1579 přes svůj pozemek parc. č. 268 zahrada, na kterém je umístěna jak vstupní branka nacházející se v bezprostřední blízkosti domu i brána v komfortní vzdálenosti od domu. V případě žalobkyně a) platí, že se hrubou nedbalostí zbavila přístupu k domu, ve kterém bydlí, jestliže vyjádřila vůli ke zrušení rovnodílného podílového spoluvlastnictví parc. č. 268 zahrada s tím, že výlučnou vlastnicí této parcely se stala žalobkyně b). Žalobkyně a) při tomto úkonu, jímž právo vlastníka pozemku v rozsahu spoluvlastnického podílu pozbyla, nedbala ani minimální opatrnosti, aby jí přístup k jejímu domu zůstal zajištěn, přestože do té doby objektivně přístup po tomto pozemku jako jeho spoluvlastník stabilně měla. Žalobkyně a) se tímto způsobem přístupu zbavila dokonce až v průběhu tohoto zahájeného řízení, v době, kdy bylo zřejmé, že vlastníkem parc. č. 280 je žalovaná a že nesouhlasí s tím, aby její pozemek byl jako přístup ke stavbě žalobkyň využíván. Jednání žalobkyně a), jímž se přístupu ke stavbě, který měla jinak stabilně zajištěn, vědomou nedbalostí zbavila, nemůže jít k tíži žalované. Vnitřní upořádání bytů v domě č. p. 10 není, pokud se týká zajištění přístupu ke stavbě jako celku za podmínek daných ust. 151o odst. 3 obč. zák., významné, a soud proto k těmto námitkám nepřihlížel a blíže se jimi nezabýval. Uvedené závěry platí i ohledně zajištění přístupu k hospodářské budově na parc. č. 266/2. Právě proto, že soud musí v prvé řadě dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně, nemusí mít vlastník domu právo na příjezd k domu automobilem za účelem garážování. Za současného stavu mají obě žalobkyně možnost příjezdu motorovými vozidly až k hranici pozemku p. č. 266/1, na kterém se nachází stavba č. p. 10. Stavba na parc. č. 266/2 byla vybudována právními předchůdci žalobkyň podle rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 25. 9. 1973 jako hospodářská budova, později přestavěna jako garáž bez toho, že by k této stavbě jakožto garáži byl do budoucna zajištěn stabilní přístup, za což nelze považovat prostý souhlas obce s využitím pozemku nyní označeného p. č. 280 (ve vlastnictví žalované). Kolaudační rozhodnutí, jímž bylo povoleno užívání hospodářské budovy k rodinnému domu Sobotín č. p. 10, bylo vydáno 1. 6. 2012 na základě návrhu žalobkyň podaného 25. 4. 2012. K této hospodářské budově má žalobkyně b) zajištěn přístup přes svůj pozemek a žalobkyně a) se přístupu zajištěného původně přes vlastní pozemek, jak bylo uvedeno, vlastním úkonem vzdala. Krajský soud potvrzuje správnost závěru okresního soudu, že podmínky stanovené hmotným právem k rozhodnutí soudu o zřízení věcného břemene nezbytné cesty podle ust. § 151o odst. 3 obč. zák. dle zjištěného skutkového stavu splněny nejsou. Žalobkyně b) je vlastníkem pozemku přilehlého k veřejné komunikaci, v jejím případě tudíž absentuje předpoklad, že přístup ke stavbě nelze zajistit jinak. Žalobkyně a) se hrubou nedbalostí přístupu ke stavbě zbavila. Argumentem ke zřízení věcného břemene nezbytné cesty po pozemku žalované p. č. 280 zde nemůže obstát, že žalobkyně se souhlasem předchozího vlastníka pozemku parc. č. 280, jímž byla obec, pozemek k přístupu k domu č. p. 10 a hospodářské budově na p. č. 266/2 sloužící jako garáž řadu let využívaly. Skutečnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo, svědčí o tom, že předchozí vlastník s využitím svého pozemku udělil prostý souhlas, který mohl být kdykoliv odvolán (tzv. výprosa). Z tohoto stavu, jaký byl v době, kdy pozemek vlastnila obec, nelze dovozovat nic, co by svědčilo o okolnosti právně významné ve prospěch této žaloby o zřízení věcného břemene nezbytné cesty podle ust. § 151o odst. 3 obč. zák. K dané problematice je nutno ještě podtrhnout obsah zprávy Obecního úřadu Sobotín, že na parc. č. 280 nebyla uzavřena žádná nájemní smlouva, která by mohla některého z některého z uchazečů při prodeji tohoto pozemku upřednostnit. Mezi zveřejněním záměru pozemek prodat a prodejem tohoto pozemku byla dostatečná časová prodleva, která umožnila jakémukoliv zájemci se přihlásit o svá práva, případně o koupi celého pozemku. Žalobkyně se informovaly až několik měsíců po zapsání nového vlastníka do katastru nemovitostí – žalované, k čemž došlo v roce 2008. Odvolací soud věcně správný rozsudek okresního soudu ve výroku I. ve věci samé podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. Ve výroku II. o nákladech řízení rozsudek okresního soudu k odvolání žalované podle ust. § 220 o. s. ř. změnil, neboť souhlasí s argumenty žalované, že podle výsledku sporu jí vzniklo právo na náhradu nákladů řízení a že důvody pro moderaci náhrady nákladů řízení za použití ust. § 150 o. s. ř. splněny nejsou. Odvolací soud nesouhlasí s okolnostmi uvedenými okresním soudem, že jsou mimořádné tak, aby úspěšné žalované bylo právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku sporu odňato. Naopak odvolací soud je toho názoru, že okolnosti, které vedly k zamítnutí této žaloby naprosto vylučují použití § 150 o. s. ř. zmirňující dopad ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch obou žalobkyň. Odvolací soud proto zavázal žalobkyně, aby žalované společně a nerozdílně zaplatily náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to za právní zastoupení z řad advokátů odměnu ve výši paušální sazby dle ust. § 7 písm. f) vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 29. 2. 2012 v částce 7.500 Kč, k tomu částka 1.500 Kč za 5 režijních paušálů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a k tomu všemu 20% DPH; celkem k náhradě 10.800 Kč. Tuto částku byly žalobkyně zavázány zaplatit žalované společně a nerozdílně ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované z řad advokátů (ust. § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 ve spojení s ust. § 211 o. s. ř.). Žalovaná byla úspěšná i ve fázi odvolacího řízení. Náleží jí proto náhrada nákladů i této fáze soudního řízení za podmínek ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla zastoupena advokátem a odměna činí podle ust. § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. v platném znění v paušální sazbě 10.000 Kč, k tomu částka 600 Kč za dva režijní paušály po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996Sb., dále částka 332 Kč za spotřebované pohonné hmoty při cestě k odvolacímu soudu a zpět (ujeto bylo 126 km vozidlem, jehož spotřeba činí 7 l nafty/100 km při ceně 36,50 Kč/l dle vyhl. č. 472/2012 Sb.) a náhrada za použití osobního automobilu ve výši základní sazby 3,60 Kč/km dle téhož předpisu činí 454 Kč; cestovné celkem 776 Kč a k tomu všemu 21% DPH, což v součtu činí celkovou částku 13.765 Kč. Tuto částku byly žalobkyně společně a nerozdílně zavázány zaplatit žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejích právního zástupce, advokáta (ust. § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 ve spojení s ust. § 211 o. s. ř.). Poučení:Proti tomuto rozhodnutí je přípustné podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o. s. ř.). Olomouc 29. ledna 2013 Za správnost vyhotovení:                  JUDr. Karla Musilová  v. r. Silvie Dosoudilová předsedkyně senátu