Žalobní požadavek na určení vlastnictví v sobě obsahuje i posouzení toho, zda žalobci nesvědčí právo k věci z titulu podílového spoluvlastnictví.

71Co 186/2013 - 45 U s n e s e n í Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zdeňky Táborské a soudkyň JUDr. Radmily Baďurové a JUDr. Lenky Severové ve věci žalobkyně Miroslavy T., nar. xxx, bytem xxx, zast. JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem Bílovecká 62, Opava 6, proti žalovanému Drahomírovi T., nar. xxx, bytem xxx, o určení vlastnického práva, o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 21.02.2013, č.j. 17C 40/2012 – 29, t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením okresní soud řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení, konkrétně z důvodu překážky rei iudicatae. Proti tomuto rozhodnutí podala včasné odvolání žalobkyně, ve kterém namítala, že překážka věci rozsouzené nastává tehdy, jestliže má být v novém řízení projednána totožná věc. Totožná věc je dána i totožným předmětem řízení. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá jiného nároku, když v řízení pod sp.zn. 6C 189/2009 se domáhala určení vlastnictví a v tomto řízení se domáhá určení spoluvlastnictví v rozsahu ½ , byť k totožným nemovitostem. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud napadené rozhodnutí včetně předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V tomto řízení se žalobkyně domáhala vůči žalovanému určení, že je vlastnicí ½ nemovitostí v katastrálním území Neplachovice, konkrétně budovy č.p. 3, postavené na pozemku parc. č. 760 a pozemků parc. č. 759, 758/8, 767/2, 774/21, 778/10, 778/12, 781/2, 781/36, 781/48, 781/65, 781/82, 782/2, 782/28, 782/37, 782/101, 782/130, 785/71, 785/108, 786/62, 786/82, 831/9, 831/15, 832/16, 832/36. Uvedla, že nemovitosti (původně budovu č. p. 403 a pozemky parc. č. 129 a 2332) nabyl žalovaný do svého vlastnictví darovací smlouvou ze dne 30.09.1985. Dne 05.10.1985 uzavřeli účastníci manželství, v jehož průběhu ze společných prostředků realizovali ke stávající budově přístavbu na základě stavebního povolení ze dne 07.05.1987 a dále rozhodnutí o povolení změny stavby před jejím dokončením ze dne 05.11.1999. Přístavbou vznikl byt 3+1 včetně sklepních prostor o rozměrech 8x8 m2, byla provedena částečná oprava stávající nemovitosti, rekonstrukce střechy (rovná střecha byla nahrazena sedlovou). Žalobkyně byla v dobré víře, že s ohledem na financování úprav ze společných prostředků, zůstanou nemovitosti dětem. Rozsudkem zdejšího soudu č.j. 8C 104/99-9 bylo společné jmění účastníků zúženo až na věci tvořící běžné vybavení domácnosti, přičemž v odůvodnění tohoto rozsudku je uvedeno, že do společného jmění účastníků patří i rodinný dům. Jedná se přitom o rodinný dům č. p. 3, neboť jiný rodinný dům účastníci neměli. Žalobkyně byla přesvědčena, že na základě uvedeného rozsudku se stala vlastníkem nemovitostí, neboť žalovaný u jednání vyjádřil, že se tak má stát. V katastru nemovitostí však tato skutečnost uvedena nebyla. Ze spisu Okresního soudu v Opavě sp.zn. 6C 189/2009 vyplývá, že dne 30.11.2009 podala žalobkyně žalobu směřující vůči témuž žalovanému, kterou se domáhala určení, že je vlastnicí stejných nemovitostí. V žalobě rovněž odkázala na rozsudek zdejšího soudu č.j. 8C 104/99-9, kterým bylo zúženo společné jmění účastníků a z něhož vyplývá, že uvedené nemovitosti byly jeho součástí. Shodně se domnívala, že na základě tohoto rozsudku se stala vlastnicí nemovitostí a že její majetek nemůže být postižen, avšak její vlastnictví se nepromítlo v katastru nemovitostí. Kromě toho učinili účastníci v roce 2006 souhlasné prohlášení, podle něhož chtěli, aby nemovitosti připadly výlučně žalobkyni. U jednání byla doplněna žalobní tvrzení v tom smyslu, že do rodinného domu účastníci společně investovali. Rozsudkem č.j. 6C 189/2009-50, který byl potvrzen Krajským soudem v Ostravě a nabyl právní moci dne 19.05.2011, byla žaloba zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že žalovaný je výlučným vlastníkem všech nemovitostí, neboť je nabyl na základě darovacích smluv, takže těchto nemovitostí se zúžení společného jmění účastníků netýkalo. Krajský soud v Ostravě v potvrzujícím rozsudku č.j. 42Co 63/2011-109 nad rámec těchto závěrů uvedl, že společné investice do výlučného majetku jednoho z účastníků nemohou mít za následek změnu vlastnického práva; ve vztahu k rozsudku o zúžení společného jmění účastníků podotkl, že je závazný pouze jeho výrok, nikoliv odůvodnění. Podle § 103 občanského soudního řádu soud (dále jen o.s.ř.) kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 159a odst. 5 o.s.ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě pro jiné osoby věc projednávána znovu. Podle § 104 odst. 1 věta prvá o.s.ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Na základě výše uvedeného považuje odvolací soud rozhodnutí okresního soudu za správné. Překážka věci pravomocně rozhodnuté patří mezi tzv. negativní procesní podmínky. Soud zjišťuje její existenci z úřední povinnosti. Je-li tato překážka dána, má to za následek zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká stejných osob rovněž, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (např. § 83 odst. 2 o.s.ř.) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (NS ČR sp.zn. 29Odo 530/2004, SoJ 106/05). V daném případě je totožnost účastníků a totožnost skutků (skutkového děje jako základu nároku žalobkyně) nesporná a tuto totožnost účastníků a skutků nezpochybnila ani odvolatelka ve svém odvolání. S odvolatelkou nelze souhlasit, že totožnost předmětu řízení není dána, neboť v každém řízení uplatnila odlišný věcný návrh (žalobní petit). V obou dvou věcech se totiž žalobkyně domáhala určení vlastnictví, byť v této v pořadí druhé projednávané věci určení, že je spoluvlastnicí v rozsahu ½ . Ve věci sp.zn. 6C 189/2009 se soud zabýval vlastnickým vztahem žalobkyně k předmětným nemovitostem. Pokud žalobu na určení vlastnictví zamítl, dospěl k závěru, že vlastnické právo žalobkyni k předmětným pozemkům nesvědčí a to ani v menším rozsahu (např. ve formě spoluvlastnického podílu), než požadovala určit. Byť soud je při svém rozhodování vázán návrhem účastníků a překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, může jen za podmínek § 153 o.s.ř., platí, že vždy může přiznat nárok v menším rozsahu a žalobě vyhovět pouze částečně. Proto závěr okresního soudu, že přestože se žalobkyně v tomto řízení domáhá pouze určení, že je vlastnicí ½ nemovitostí (oproti věci 6C 189/2009, v níž se domáhala určení, že je jejich výlučnou vlastnicí), jedná se o stejnou věc danou totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení. Bylo-li totiž o žalobě na učení výlučného vlastnictví pravomocně rozhodnuto, bylo tak pravomocně rozhodnuto i o žalobě na určení vlastnictví v rozsahu ½, která se opírá o identická skutková tvrzení. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné dle § 219 o.s.ř. potvrdil. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a skutečnosti, že žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců k Nejvyššímu soudu v Brně, a to do dvou měsíců ode dne jeho doručení, prostřednictvím Okresního soudu v Opavě. V Ostravě dne 16. května 2013 Za správnost vyhotovení: JUDr. Zdeňka Táborská v.r. Eva Gergišáková předsedkyně senátu 71Co 186/2013 - 45   U s n e s e n í Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zdeňky Táborské a soudkyň JUDr. Radmily Baďurové a JUDr. Lenky Severové ve věci žalobkyně Miroslavy T., nar. xxx, bytem xxx, zast. JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem Bílovecká 62, Opava 6, proti žalovanému Drahomírovi T., nar. xxx, bytem xxx, o určení vlastnického práva, o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 21.02.2013, č.j. 17C 40/2012 – 29,   t a k t o : I. Usnesení okresního soudu se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením okresní soud řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení, konkrétně z důvodu překážky rei iudicatae. Proti tomuto rozhodnutí podala včasné odvolání žalobkyně, ve kterém namítala, že překážka věci rozsouzené nastává tehdy, jestliže má být v novém řízení projednána totožná věc. Totožná věc je dána i totožným předmětem řízení. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá jiného nároku, když v řízení pod sp.zn. 6C 189/2009 se domáhala určení vlastnictví a v tomto řízení se domáhá určení spoluvlastnictví v rozsahu ½ , byť k totožným nemovitostem. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud napadené rozhodnutí včetně předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.   V tomto řízení se žalobkyně domáhala vůči žalovanému určení, že je vlastnicí ½ nemovitostí v katastrálním území Neplachovice, konkrétně budovy č.p. 3, postavené na pozemku parc. č. 760 a pozemků parc. č. 759, 758/8, 767/2, 774/21, 778/10, 778/12, 781/2, 781/36, 781/48, 781/65, 781/82, 782/2, 782/28, 782/37, 782/101, 782/130, 785/71, 785/108, 786/62, 786/82, 831/9, 831/15, 832/16, 832/36. Uvedla, že nemovitosti (původně budovu č. p. 403 a pozemky parc. č. 129 a 2332) nabyl žalovaný do svého vlastnictví darovací smlouvou ze dne 30.09.1985. Dne 05.10.1985 uzavřeli účastníci manželství, v jehož průběhu ze společných prostředků realizovali ke stávající budově přístavbu na základě stavebního povolení ze dne 07.05.1987 a dále rozhodnutí o povolení změny stavby před jejím dokončením ze dne 05.11.1999. Přístavbou vznikl byt 3+1 včetně sklepních prostor o rozměrech 8x8 m2, byla provedena částečná oprava stávající nemovitosti, rekonstrukce střechy (rovná střecha byla nahrazena sedlovou). Žalobkyně byla v dobré víře, že s ohledem na financování úprav ze společných prostředků, zůstanou nemovitosti dětem. Rozsudkem zdejšího soudu č.j. 8C 104/99-9 bylo společné jmění účastníků zúženo až na věci tvořící běžné vybavení domácnosti, přičemž v odůvodnění tohoto rozsudku je uvedeno, že do společného jmění účastníků patří i rodinný dům. Jedná se přitom o rodinný dům č. p. 3, neboť jiný rodinný dům účastníci neměli. Žalobkyně byla přesvědčena, že na základě uvedeného rozsudku se stala vlastníkem nemovitostí, neboť žalovaný u jednání vyjádřil, že se tak má stát. V katastru nemovitostí však tato skutečnost uvedena nebyla.   Ze spisu Okresního soudu v Opavě sp.zn. 6C 189/2009 vyplývá, že dne 30.11.2009 podala žalobkyně žalobu směřující vůči témuž žalovanému, kterou se domáhala určení, že je vlastnicí stejných nemovitostí. V žalobě rovněž odkázala na rozsudek zdejšího soudu č.j. 8C 104/99-9, kterým bylo zúženo společné jmění účastníků a z něhož vyplývá, že uvedené nemovitosti byly jeho součástí. Shodně se domnívala, že na základě tohoto rozsudku se stala vlastnicí nemovitostí a že její majetek nemůže být postižen, avšak její vlastnictví se nepromítlo v katastru nemovitostí. Kromě toho učinili účastníci v roce 2006 souhlasné prohlášení, podle něhož chtěli, aby nemovitosti připadly výlučně žalobkyni. U jednání byla doplněna žalobní tvrzení v tom smyslu, že do rodinného domu účastníci společně investovali. Rozsudkem č.j. 6C 189/2009-50, který byl potvrzen Krajským soudem v Ostravě a nabyl právní moci dne 19.05.2011, byla žaloba zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že žalovaný je výlučným vlastníkem všech nemovitostí, neboť je nabyl na základě darovacích smluv, takže těchto nemovitostí se zúžení společného jmění účastníků netýkalo. Krajský soud v Ostravě v potvrzujícím rozsudku č.j. 42Co 63/2011-109 nad rámec těchto závěrů uvedl, že společné investice do výlučného majetku jednoho z účastníků nemohou mít za následek změnu vlastnického práva; ve vztahu k rozsudku o zúžení společného jmění účastníků podotkl, že je závazný pouze jeho výrok, nikoliv odůvodnění. Podle § 103 občanského soudního řádu soud (dále jen o.s.ř.) kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 159a odst. 5 o.s.ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě pro jiné osoby věc projednávána znovu. Podle § 104 odst. 1 věta prvá o.s.ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Na základě výše uvedeného považuje odvolací soud rozhodnutí okresního soudu za správné. Překážka věci pravomocně rozhodnuté patří mezi tzv. negativní procesní podmínky. Soud zjišťuje její existenci z úřední povinnosti. Je-li tato překážka dána, má to za následek zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká stejných osob rovněž, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (např. § 83 odst. 2 o.s.ř.) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (NS ČR sp.zn. 29Odo 530/2004, SoJ 106/05). V daném případě je totožnost účastníků a totožnost skutků (skutkového děje jako základu nároku žalobkyně) nesporná a tuto totožnost účastníků a skutků nezpochybnila ani odvolatelka ve svém odvolání.  S odvolatelkou nelze souhlasit, že totožnost předmětu řízení není dána, neboť v každém řízení uplatnila odlišný věcný návrh (žalobní petit). V obou dvou věcech se totiž žalobkyně domáhala určení vlastnictví, byť v této v pořadí druhé projednávané věci určení, že je spoluvlastnicí v rozsahu ½ . Ve věci sp.zn. 6C 189/2009 se soud zabýval vlastnickým vztahem žalobkyně k předmětným nemovitostem. Pokud žalobu na určení vlastnictví zamítl, dospěl k závěru, že vlastnické právo žalobkyni k předmětným pozemkům nesvědčí a to ani v menším rozsahu (např. ve formě spoluvlastnického podílu), než požadovala určit.  Byť soud je při svém rozhodování vázán návrhem účastníků a překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, může jen za podmínek § 153 o.s.ř., platí, že vždy může přiznat nárok v menším rozsahu a žalobě vyhovět pouze částečně.   Proto závěr okresního soudu, že přestože se žalobkyně v tomto řízení domáhá pouze určení, že je vlastnicí ½ nemovitostí (oproti věci 6C 189/2009, v níž se domáhala určení, že je jejich výlučnou vlastnicí), jedná se o stejnou věc danou totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení. Bylo-li totiž o žalobě na učení výlučného vlastnictví pravomocně rozhodnuto, bylo tak pravomocně rozhodnuto i o žalobě na určení vlastnictví v rozsahu ½, která se opírá o identická skutková tvrzení. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné dle § 219 o.s.ř. potvrdil.   Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a skutečnosti, že žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. P o u č e n í :  Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců k Nejvyššímu soudu v Brně, a to do dvou měsíců ode dne jeho doručení, prostřednictvím Okresního soudu v Opavě. V Ostravě dne 16. května 2013 Za správnost vyhotovení:                                                   JUDr. Zdeňka Táborská v.r. Eva Gergišáková                                                                            předsedkyně senátu