Náklady na zvolení druhého, případně dalšího obhájce, nelze považovat za účelně vynaložené náklady ve smyslu ust. § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění.

8Co 443/2013 - 92 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jarmily Kolářové a soudkyň JUDr. Šárky Neuwirthové a Mgr. Jarmily Úředníčkové v právní věci žalobce Ing. Františka Č., nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 21, proti žalovanému Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 179.999,88 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19.2.2013, č. j. 84C 131/2011 - 63, t a k t o: I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavcích III. a IV. výroku, p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem okresního soudu bylo zastaveno řízení ohledně žaloby na zaplacení částky 37.824 Kč, a částky 6.173,88 Kč s úrokem z prodlení od 25.3.2011 do zaplacení. Žalovanému pak byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 4.410 Kč s polu se zákonným úrokem z prodlení od 5.9.2011 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku a žaloba na zaplacení částky 131.592 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25.3.2011, zákonného úroku z prodlení z částky 4.410 Kč od 25.3.2011 do 4.9.2011 a zákonného úroku z prodlení z částky 37.824 Kč za dobu od 25.3.2011 do 4.9.2011 byla zamítnuta. Žalobce pak byl zavázán zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 373 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že žalobci bylo sděleno obvinění z pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 128 odst. 2, odst. 4 trestního zákona, z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2, písm. b) trestního zákona ve znění před novelou a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 trestního zákona. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.6.2010 byl žalovaný zproštěn obžaloby, neboť v obžalobě označené skutky nejsou trestným činem. Žalobce pro trestní řízení udělil plnou moc advokátu JUDr. Jiřímu Žákovi a advokátu JUDr. Janu Skřipskému, Ph.D., přičemž JUDr. Jiří Žák současně obhajoval další spoluobviněné Ing. Rudolfa S. a Ing. Petra K. Žalobce žádostí ze dne 1.3.2011 uplatnil u žalovaného nárok na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 1.003.715,36 Kč a na základě tohoto požadavku shledal žalovaný nárok důvodným co do částky 816.065,50 Kč a tuto částku poukázal žalobci na účet ještě před podáním žaloby. Žalobce tak podanou žalobou uplatnil nárok na náhradu škody, která žalovaným uhrazena nebyla. Z další požadované částky soud prvního stupně shledal důvodným toliko požadavek žalobce na odměnu za sepis vyjádření k obžalobě ze dne 26.11.2002. Přísluší mu tak částka ve výši 4.410 Kč, která sestává z odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 3.600 Kč, náhrada hotových výdajů za 1 úkon právní služby ve výši 75 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 735 Kč. Spolu s uvedenou částkou byl žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení od 5.9.2011 v návaznosti na datum uplatnění nároku u žalovaného. Kromě částky 4.410 Kč s příslušenstvím pak soud prvého stupně požadavek žalobce důvodným neshledal, a to jak v části počítání času jednotlivých úkonů, tak v odměně druhého obhájce při zastupování žalobce. Pokud jde o prvně zmíněný nárok, soud prvého stupně zde vycházel z ust. § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb., podle něhož přísluší mimosmluvní odměna za účast na jednání před soudem, a to za každé započaté 2 hodiny, a dále ze závěru, který se ustálil v právní praxi, a to že je-li hlavní líčení nařízeno na více dnů, je zapotřebí každý konkrétní den hlavního líčení posuzovat jako jeden úkon právní služby. Trvá-li pak hlavní líčení v jednom dni déle než 2 hodiny, přísluší mimosmluvní odměna za každé započaté dvě hodiny. Podle soudu prvého stupně se pak jako optimální a nejvíce odpovídající smyslu právní úpravy jeví hodnotit jako jeden úkon právní služby situaci, kdy se do jednoho dvouhodinového intervalu vešla část hlavního líčení, následující přestávka a další část hlavního líčení. Naopak přesáhla-li doba tvání dvou částí hlavního líčení včetně přestávky mezi nimi dvou hodin, jedná se o dva úkony právní služby, i když čistá doba trvání dvou úseků hlavního líčení dvou hodin nedosáhla. Úvaha žalobce, že přestávka nad 30 minut ukončuje úkon právní služby a při pokračování v hlavním líčení po přestávce začíná běžet další úkon právní služby, nemá podle soudu prvého stupně oporu v žádném právním předpisu. Soud prvého stupně v tomto směru neshledal důvodnou žalobu, pokud žalobce požadoval odměnu za obhajobu u hlavních líčení ve větším rozsahu, než žalovaný uznal a žalobci přiznal, tedy konkrétně dne 20.5.2009 za další 1 úkon právní služby a režijní paušál, dne 13.7.2009 rovněž za další 1 úkon právní služby a režijní paušál, dne 14.7.2009 pak odměnu za 2 úkony právní služby a 2 režijní paušály a ve dnech 15.7.2009 a 7.10.2009 pak shodně po jednom úkonu právní služby a jednom režijním paušálu, vše navýšeno o daň z přidané hodnoty. Soud prvého stupně pak neshledal odůvodněným ani požadavek žalobce na odměnu druhého obhájce, který jej v trestním řízení zastupoval. Poukázal přitom na to, že trestní řád sice obviněnému přiznává právo zvolit si dva nebo více obhájců, žádné další – konkrétní podmínky pro zvolení více obhájců ale nestanoví. Je tedy na obviněném, zda tohoto svého práva využije nebo nevyužije. Ust. § 31 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. rozsah náhrady škody vymezuje tak, že náhradu nákladů řízení specifikuje jako účelně vynaložené náklady. Zvolení druhého, případně dalšího obhájce a náklady, které v souvislosti s tímto žalobci vznikly, soud prvého stupně za účelně vynaložené nepovažuje, když podle jeho názoru poskytnout odpovídající právní službu a tím zaručit ochranu práv obviněného je schopen i každý z advokátů jednotlivě. Volbu druhého a případně i dalšího advokáta lze tak považovat za určitý „nadstandard“, který neodpovídá účelnosti vynaložených nákladů řízení tak, jak je má na mysli shora zmíněné zákonné ustanovení. Proto, považoval-li žalobce odměnu za úkony provedené dalším advokátem, v této části nebyla žaloba shledána důvodnou. Při svém rozhodnutí soud prvého stupně přihlédl i k tomu, že JUDr. Žák zastupoval v trestním řízení i další dva spoluobviněné a hlavního líčení se zúčastnil i jako jejich obhájce. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, které zaměřil pouze do jeho zamítavé části, a domáhal se jeho změny tak, aby žalobě i v této části bylo vyhověno. Soudu prvého stupně vytýkal, že věc nesprávně právně posoudil. Pokud jde o počítání časů jednotlivých sporných úkonů obhajoby, žalobce namítal, že zde nelze vycházet pouze ze závěru o sčítání jednotlivých úkonů v rámci jednoho dne, když zde i v rámci jednoho dne může vzniknout delší časová přetržka, která by vedla k rozdělení jednotlivých úkonů i v rámci jednoho dne konání hlavního líčení. Soud prvého stupně se měl podle jeho názoru zabývat délkou přerušení hlavního líčení a nárok případně posoudit jako náhradu za ztrátu času a to u obou obhájců. Žalobce pak zásadně nesouhlasil s názorem, že náklady na dva obhájce nejsou náklady účelně vynaloženými. Poukázal přitom na to, že volba dvou obhájců je v dané věci naplněním práva, které je obviněnému přiznáno a kterého žalobce využil. Zdůraznil, že svého práva využil a dva obhájce si zvolil za situace, kdy mu s ohledem na vytýkanou škodu hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody na samé horní hranici trestní sazby (v dané době 12 let), a tedy se nejednalo z hlediska soudu o bagatelní či rutinní věc. Podle názoru žalobce je účast obhájců u hlavních líčení či výslechů přípravného řízení velmi důležitá (např. z hlediska okamžité reakce na prováděné důkazy), obhájci se věnují také taktice obhajoby, rozborům věci z jiných právních odvětví než z trestního práva, odměna obhájců pak představuje odměnu za obhajobu jako celek. Podle žalobce je odepření náhrady za obhajobu JUDr. Žákem popření možnosti zvolit si dva a více obhájců a fakticky pak odepření práva na spravedlivý proces. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek toliko v části dotčené odvoláním, tedy ve výroku, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, a v souvisejícím výroku o nákladech řízení, přezkoumal i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Vzhledem k tomu, že žalobce soudu prvého stupně vytýkal toliko nesprávné právní posouzení věci a že obě procesní strany s takovým postupem souhlasily, rozhodl odvolací soud podle § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení jednání. Soud prvého stupně provedl v řízení všechny důkazy významné pro právní posouzení věci, správně v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. je vyhodnotil a jeho závěr o skutkovém stavu odpovídá obsahu spisu. Ostatně ani sám odvolatel jeho skutková zjištění nezpochybňoval. Odvolací soud proto jeho skutková zjištění přejímá a v podrobnostech na ně odkazuje. Skutkový stav zůstal nezměněn i v odvolacím řízení. Odvolací soud pak zcela souhlasí i s tím, jak soud prvého stupně věc po právní stránce posoudil, a to jak v otázce počítání času – trvání jednotlivých hlavních líčení, tak v otázce posouzení odměny druhého obhájce. V tomto směru proto odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, se kterým se zcela ztotožňuje. Pokud jde o počítání odměny obhájce za jednotlivá hlavní líčení, odvolací soud má za to, že postup, který zvolil soud prvého stupně, je vhodnější a přiléhavější, když názor žalobce vychází z příliš širokého výkladu advokátního tarifu. Na závěru odvolacího soudu pak nemůže nic změnit ani okolnost, že snad jiný soud v obdobné věci zaujal jiný názor. Odvolací soud pak zcela souhlasí se soudem prvého stupně i v tom, že náklady na obhajobu druhého (příp. dalšího) obhájce nejsou náklady účelně vynaloženými, jak předpokádá ust. § 31 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., neboť zde jde o určitý nadstandard. Zákon sice výslovně připouští možnost zvolit si v trestním řízení druhého, příp. dalšího obhájce, avšak tato možnost v žádném případě není přístupná každému obviněnému, byť by mu hrozilo uložení sebepřísnějšího trestu. Fakticky má totiž tuto možnost pouze takový obviněný, který má dostatek finančních prostředků na to, aby zaplatil za obhajobu poskytnutou všemi svými zvolenými obhájci. Naprosto zde nelze dovodit, že by snad obviněnému, který na takovou obhajobu nemá dostatek finančních prostředků, bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Lze tedy uzavřít, že soud prvého stupně nepochybil, pokud zaujal názor, že v tomto směru jde o určitý nadstandard a že náklady vynaložené na odměnu druhého obhájce (příp. dalších obhájců) v trestním řízení nejsou těmi účelně vynaloženými náklady, které lze odškodnit podle shora uvedeného zákonného ustanovení. Ze všech uvedených důvodů a dále proto, že soud prvého stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení a že řízení před ním nebylo postiženo žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně vadou zmatečnostní, shledal odvolací soud jeho rozsudek v napadené části věcně správným a jako takový jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil. V odvolacím řízení žalobce neuspěl, žalovanému podle obsahu spisu náklady nevznikly, a proto bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku může účastník podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u Okresního soudu v Ostravě, a to v případech uvedených v ust. § 237 občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. V Ostravě dne 24. června 2013 Za správnost vyhotovení: JUDr. Jarmila Kolářová v. r. Jana Řehánková předsedkyně senátu 8Co 443/2013 - 92 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jarmily Kolářové a soudkyň JUDr. Šárky Neuwirthové a Mgr. Jarmily Úředníčkové v právní věci žalobce Ing. Františka Č., nar. xxx, bytem xxx, zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 21, proti žalovanému Česká republika - Ministerstvo  spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 179.999,88 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19.2.2013, č. j. 84C 131/2011 - 63, t a k t o: I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavcích III. a IV. výroku,  p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem okresního soudu bylo zastaveno řízení ohledně žaloby na zaplacení částky 37.824 Kč, a částky 6.173,88 Kč s úrokem z prodlení od 25.3.2011 do zaplacení. Žalovanému pak byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 4.410 Kč s polu se zákonným úrokem z prodlení od 5.9.2011 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku a žaloba na zaplacení částky 131.592 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25.3.2011, zákonného úroku z prodlení z částky 4.410 Kč od 25.3.2011 do 4.9.2011 a zákonného úroku z prodlení z částky 37.824 Kč za dobu od 25.3.2011 do 4.9.2011 byla zamítnuta. Žalobce pak byl zavázán zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 373 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že žalobci bylo sděleno obvinění z pomoci k trestnému činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 128 odst. 2, odst. 4 trestního zákona, z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2, písm. b) trestního zákona ve znění před novelou a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 trestního zákona. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.6.2010 byl žalovaný zproštěn obžaloby, neboť v obžalobě označené skutky nejsou trestným činem. Žalobce pro trestní řízení udělil plnou moc advokátu JUDr. Jiřímu Žákovi a advokátu JUDr. Janu Skřipskému, Ph.D., přičemž JUDr. Jiří Žák současně obhajoval další spoluobviněné Ing. Rudolfa S. a Ing. Petra K. Žalobce žádostí ze dne 1.3.2011 uplatnil u žalovaného nárok na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 1.003.715,36 Kč a na základě tohoto požadavku shledal žalovaný nárok důvodným co do částky 816.065,50 Kč a tuto částku poukázal žalobci na účet ještě před podáním žaloby. Žalobce tak podanou žalobou uplatnil nárok na náhradu škody, která žalovaným uhrazena nebyla. Z další požadované částky soud prvního stupně shledal důvodným toliko požadavek žalobce na odměnu za sepis vyjádření k obžalobě ze dne 26.11.2002. Přísluší mu tak částka ve výši 4.410 Kč, která sestává z odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 3.600 Kč, náhrada hotových výdajů za 1 úkon právní služby ve výši 75 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 735 Kč. Spolu s uvedenou částkou byl žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení od 5.9.2011 v návaznosti na datum uplatnění nároku u žalovaného. Kromě částky 4.410 Kč s příslušenstvím pak soud prvého stupně požadavek žalobce důvodným neshledal, a to jak v části počítání času jednotlivých úkonů, tak v odměně druhého obhájce při zastupování žalobce. Pokud jde o prvně zmíněný nárok, soud prvého stupně zde vycházel z ust. § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb., podle něhož přísluší mimosmluvní odměna za účast na jednání před soudem, a to za každé započaté 2 hodiny, a dále ze závěru, který se ustálil v právní praxi, a to že je-li hlavní líčení nařízeno na více dnů, je zapotřebí každý konkrétní den hlavního líčení posuzovat jako jeden úkon právní služby. Trvá-li pak hlavní líčení v jednom dni déle než 2 hodiny, přísluší mimosmluvní odměna za každé započaté dvě hodiny. Podle soudu prvého stupně se pak jako optimální a nejvíce odpovídající smyslu právní úpravy jeví hodnotit jako jeden úkon právní služby situaci, kdy se do jednoho dvouhodinového intervalu vešla část hlavního líčení, následující přestávka a další část hlavního líčení. Naopak přesáhla-li doba tvání dvou částí hlavního líčení včetně přestávky mezi nimi dvou hodin, jedná se o dva úkony právní služby, i když čistá doba trvání dvou úseků hlavního líčení dvou hodin nedosáhla. Úvaha žalobce, že přestávka nad 30 minut ukončuje úkon právní služby a při pokračování v hlavním líčení po přestávce začíná běžet další úkon právní služby, nemá podle soudu prvého stupně oporu v žádném právním předpisu. Soud prvého stupně v tomto směru neshledal důvodnou žalobu, pokud žalobce požadoval odměnu za obhajobu u hlavních líčení ve větším rozsahu, než žalovaný uznal a žalobci přiznal, tedy konkrétně dne 20.5.2009 za další 1 úkon právní služby a režijní paušál, dne 13.7.2009 rovněž za další 1 úkon právní služby a režijní paušál, dne 14.7.2009 pak odměnu za 2 úkony právní služby a 2 režijní paušály a ve dnech 15.7.2009 a 7.10.2009 pak shodně po jednom úkonu právní služby a jednom režijním paušálu, vše navýšeno o daň z přidané hodnoty. Soud prvého stupně pak neshledal odůvodněným ani požadavek žalobce na odměnu druhého obhájce, který jej v trestním řízení zastupoval. Poukázal přitom na to, že trestní řád sice obviněnému přiznává právo zvolit si dva nebo více obhájců, žádné další – konkrétní podmínky pro zvolení více obhájců ale nestanoví. Je tedy na obviněném, zda tohoto svého práva využije nebo nevyužije. Ust. § 31 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. rozsah náhrady škody vymezuje tak, že náhradu nákladů řízení specifikuje jako účelně vynaložené náklady. Zvolení druhého, případně dalšího obhájce a náklady, které v souvislosti s tímto žalobci vznikly, soud prvého stupně za účelně vynaložené nepovažuje, když podle jeho názoru poskytnout odpovídající právní službu a tím zaručit ochranu práv obviněného je schopen i každý z advokátů jednotlivě. Volbu druhého a případně i dalšího advokáta lze tak považovat za určitý „nadstandard“, který neodpovídá účelnosti vynaložených nákladů řízení tak, jak je má na mysli shora zmíněné zákonné ustanovení. Proto, považoval-li žalobce odměnu za úkony provedené dalším advokátem, v této části nebyla žaloba shledána důvodnou. Při svém rozhodnutí soud prvého stupně přihlédl i k tomu, že JUDr. Žák zastupoval v trestním řízení i další dva spoluobviněné a hlavního líčení se zúčastnil i jako jejich obhájce. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, které zaměřil pouze do jeho zamítavé části, a domáhal se jeho změny tak, aby žalobě i v této části bylo vyhověno. Soudu prvého stupně vytýkal, že věc nesprávně právně posoudil. Pokud jde o počítání časů jednotlivých sporných úkonů obhajoby, žalobce namítal, že zde nelze vycházet pouze ze závěru o sčítání jednotlivých úkonů v rámci jednoho dne, když zde i v rámci jednoho dne může vzniknout delší časová přetržka, která by vedla k rozdělení jednotlivých úkonů i v rámci jednoho dne konání hlavního líčení. Soud prvého stupně se měl podle jeho názoru zabývat délkou přerušení hlavního líčení a nárok případně posoudit jako náhradu za ztrátu času a to u obou obhájců. Žalobce pak zásadně nesouhlasil s názorem, že náklady na dva obhájce nejsou náklady účelně vynaloženými. Poukázal přitom na to, že volba dvou obhájců je v dané věci naplněním práva, které je obviněnému přiznáno a kterého žalobce využil. Zdůraznil, že svého práva využil a dva obhájce si zvolil za situace, kdy mu s ohledem na vytýkanou škodu hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody na samé horní hranici trestní sazby (v dané době 12 let), a tedy se nejednalo z hlediska soudu o bagatelní či rutinní věc. Podle názoru žalobce je účast obhájců u hlavních líčení či výslechů přípravného řízení velmi důležitá (např. z hlediska okamžité reakce na prováděné důkazy), obhájci se věnují také taktice obhajoby, rozborům věci z jiných právních odvětví než z trestního práva, odměna obhájců pak představuje odměnu za obhajobu jako celek. Podle žalobce je odepření náhrady za obhajobu JUDr. Žákem popření možnosti zvolit si dva a více obhájců a fakticky pak odepření práva na spravedlivý proces. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek toliko v části dotčené odvoláním, tedy ve výroku, jímž byla žaloba částečně zamítnuta, a v souvisejícím výroku o nákladech řízení, přezkoumal i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Vzhledem k tomu, že žalobce soudu prvého stupně vytýkal toliko nesprávné právní posouzení věci a že obě procesní strany s takovým postupem souhlasily, rozhodl odvolací soud podle § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení jednání. Soud prvého stupně provedl v řízení všechny důkazy významné pro právní posouzení věci, správně v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. je vyhodnotil a jeho závěr o skutkovém stavu odpovídá obsahu spisu. Ostatně ani sám odvolatel jeho skutková zjištění nezpochybňoval. Odvolací soud proto jeho skutková zjištění přejímá a v podrobnostech na ně odkazuje. Skutkový stav zůstal nezměněn i v odvolacím řízení. Odvolací soud pak zcela souhlasí i s tím, jak soud prvého stupně věc po právní stránce posoudil, a to jak v otázce počítání času – trvání jednotlivých hlavních líčení, tak v otázce posouzení odměny druhého obhájce. V tomto směru proto odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, se kterým se zcela ztotožňuje. Pokud jde o počítání odměny obhájce za jednotlivá hlavní líčení, odvolací soud má za to, že postup, který zvolil soud prvého stupně, je vhodnější a přiléhavější, když názor žalobce vychází z příliš širokého výkladu advokátního tarifu. Na závěru odvolacího soudu pak nemůže nic změnit ani okolnost, že snad jiný soud v obdobné věci zaujal jiný názor. Odvolací soud pak zcela souhlasí se soudem prvého stupně i v tom, že náklady na obhajobu druhého (příp. dalšího) obhájce nejsou náklady účelně vynaloženými, jak předpokádá ust. § 31 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., neboť zde jde o určitý nadstandard. Zákon sice výslovně připouští možnost zvolit si v trestním řízení druhého, příp. dalšího obhájce, avšak tato možnost v žádném případě není přístupná každému obviněnému, byť by mu hrozilo uložení sebepřísnějšího trestu. Fakticky má totiž tuto možnost pouze takový obviněný, který má dostatek finančních prostředků na to, aby zaplatil za obhajobu poskytnutou všemi svými zvolenými obhájci. Naprosto zde nelze dovodit, že by snad obviněnému, který na takovou obhajobu nemá dostatek finančních prostředků, bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Lze tedy uzavřít, že soud prvého stupně nepochybil, pokud zaujal názor, že v tomto směru jde o určitý nadstandard a že náklady vynaložené na odměnu druhého obhájce (příp. dalších obhájců) v trestním řízení nejsou těmi účelně vynaloženými náklady, které lze odškodnit podle shora uvedeného zákonného ustanovení. Ze všech uvedených důvodů a dále proto, že soud prvého stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení a že řízení před ním nebylo postiženo žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně vadou zmatečnostní, shledal odvolací soud jeho rozsudek v napadené části věcně správným a jako takový jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil. V odvolacím řízení žalobce neuspěl, žalovanému podle obsahu spisu náklady nevznikly, a proto bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku může účastník podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u Okresního soudu v Ostravě, a to v případech uvedených v ust. § 237 občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. V Ostravě dne 24. června 2013 Za správnost vyhotovení: JUDr. Jarmila Kolářová v. r. Jana Řehánková předsedkyně senátu