Předžalobní výzva ve smyslu § 142a o.s.ř. se při rozhodování o nákladech řízení uplatní pouze v řízení nalézacím, v řízení vykonávacím nemá žádné procesní důsledky.

U S N E S E N Í Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Magdy Blaťákové a soudců Mgr. Miroslava Vokouna a JUDr. Vladimíry Novákové v exekuční věci oprávněného Jana F., narozeného xxx, bytem xxx, zastoupeného Mgr. Martinem Peškem, advokátem se sídlem Hrabenov 187, proti povinnému AUTO HÉGR, a. s., se sídlem Olomouc-Neředín, Hněvotínská 658/54a, IČ 25869833, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 376/12, pro pohledávku 934.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání povinného proti usnesení soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise, Exekutorský úřad Šumperk, se sídlem Masarykovo náměstí 44/4, Zábřeh na Moravě ze dne 15. 1. 2014, č. j. 139 EX 22810/13-012, t a k t o : I. Usnesení soudního exekutora se v napadené části, tj. ve výroku III. o nákladech řízení mezi účastníky řízení, potvrzuje. III. Povinnému se ukládá povinnost nahradit oprávněnému na nákladech odvolacího řízení částku 1.585 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám advokáta Mgr. Martina Peška. O d ů v o d n ě n í : Soudní exekutor Mgr. Marcel Kubis, Exekutorský úřad Šumperk, se sídlem Masarykovo náměstí 44/4, Zábřeh na Moravě (dále jen „soudní exekutor“) usnesením zcela zastavil podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. exekuci (výrok I.), rozhodl, že soudnímu exekutorovi se náhrada nákladů exekuce nepřiznává (výrok II.) a konečně povinnému uložil nahradit oprávněnému na nákladech řízení částku 22.977,90 Kč v určené lhůtě, k rukám právního zástupce oprávněného (výrok III.). Proti tomuto usnesení, a to výlučně do výroku III. o náhradě nákladů řízení, podal povinný včasné odvolání. Nesouhlasil s rozhodnutím soudního exekutora a požadoval změnu usnesení v jeho odvoláním napadené části tak, aby oprávněnému nebyly přiznány vzniklé náklady. Podle odvolatele soudní exekutor při rozhodování o nákladech oprávněného nezohlednil, že oprávněný ve smyslu ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. povinnému nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení nezaslal výzvu k plnění. Taková výzva zaslána nebyla, což lze dovodit již z toho, že exekuční titul nabyl právní moci dne 30. 11. 2013 a návrh na zahájení exekučního řízení byl podán 3. 12. 2013, přičemž pohledávka byla zaplacena dne 5. 12. 2013. Dále se povinný vyjadřoval k proběhlé komunikaci mezi právními zástupci účastníků a k možnosti složit celou sumu do advokátní úschovy, což bylo faktickým jednáním oprávněného odmítnuto. Oprávněný navrhl, aby usnesení soudního exekutora v jeho odvoláním napadené části bylo jako věcně správné potvrzeno. Pokud jde o tvrzenou povinnost oprávněného použít před podáním návrhu na exekuci dikci ustanovení § 142a o. s. ř., pak zjevným účelem tohoto ustanovení je připomenout dlužníkům existenci dluhu a poskytnout jim možnost dobrovolného plnění před podáním žaloby. Ustanovení § 142a o. s. ř. je předžalobní výzvou, a vztahuje se k části třetí o. s. ř. Naproti tomu ustanovení § 254 o. s. ř. bylo včleněno do části šesté o. s. ř., nadepsané jako výkon rozhodnutí, a náklady výkonu rozhodnutí potom upravuje § 270 o. s. ř. Oprávněný považuje náklady přiznané soudním exekutorem za důvodné, když povinný byl obeznámen s existencí dluhu od 16. 1. 2009 a je nesporné, že exekuční titul – rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. 10. 2013, č. j. 69Co 175/2013-212 nabyl právní moci dne 27. 11. 2013 a vykonatelným se stal dne 1. 12. 2013. Teprve dne 5. 12. 2013 byla dlužná částka připsána na účet právního zástupce oprávněného, a stalo se tak po podání nároku na nařízení exekuce. Ve věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle občanského soudního řádu a exekučního řádu platného do 31. 12. 2013, když ve věci bylo napadené rozhodnutí vydáno v řízení zahájeném dne 3 12. 2013 (článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Protože odvolání povinného směřovalo do nákladového výroku usnesení, které se vydává podle zákona bez nařízení jednání, rozhodl o něm krajský soud, aniž ve věci nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.). Po zjištění, že odvolání proti výroku III. usnesení soudního exekutora bylo podáno včas, osobou k tomuto úkonu oprávněnou, krajský soud přezkoumal usnesení soudního exekutora v rozsahu podaného odvolání, v tomto rozsahu přezkoumal též řízení, které jeho vydání předcházelo (ustanovení § 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání povinného není důvodné. Z obsahu předloženého spisu krajský soud zjistil, že exekuční řízení dle zákona č. 120/2001 Sb. bylo zahájeno dne 3. 12. 2013 prostřednictvím soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise. Oprávněný se domáhal pověření a nařízení exekuce (dále jen „pověření“) podle § 35 a násl. e. ř. na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2013, č. j. 20C 312/2011-135 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. 10. 2013, č. j. 69Co 175/2013-212 pro pohledávku ve výši 233.500 Kč s příslušenstvím a pro pohledávku 700.500 Kč s příslušenstvím. Dle obsahu spisu rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 27. 11. 2013 a je opatřen doložkou vykonatelnosti s datem 1. 12. 2013. Okresní soud v Olomouci pověřením ze dne 9. 12. 2013, č. j. 49EXE 4354/2013-19 pověřil vedením exekuce soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise. Dne 5. 12. 2013 vzal oprávněný návrh na zahájení exekučního řízení zcela zpět s odůvodněním, že povinný dlužnou částku dne 5. 12. 2013 uhradil převodem na účet. Poté soudní exekutor vyhodnotil podání oprávněného podle § 41 odst. 2 o. s. ř. jako návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a exekuci v celém rozsahu zastavil. Výrok o zastavení exekuce nabyl samostatně právní moci. Podle ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 89 věty první exekučního řádu dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V exekučním řízení je rozhodující, že nelze-li oprávněnému vytknout procesní zavinění při podání návrhu na nařízení exekuce a při vedení exekuce, v takovém případě oprávněný nenese procesní odpovědnost za to, že exekuce byla zastavena. V souzené věci obsah spisu svědčí pro závěr, že si oprávněný ve stadiu před podáním exekučního návrhu i po jeho podání počínal s potřebnou mírou pečlivosti, kterou na něm bylo možno požadovat, což vyplývá z toho, že adekvátně reagoval na situaci, kdy povinný pohledávku oprávněného zaplatil až po zahájení exekučního řízení. Soudní exekutor k návrhu oprávněného nařízenou exekuci zastavil podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a vzhledem k právní moci tohoto výroku, krajský soud toto rozhodnutí nemůže podrobit věcnému přezkumu. Je však třeba zdůraznit, že v souzené věci bylo rozhodující, že dlužná pohledávka dle exekučního titulu byla splatná ke dni 1. 12. 2013, a k její faktické úhradě došlo až dne 5. 12. 2013. Soudní exekutor proto správně při zkoumání podmínek řádného a včasného splnění závazku, vyplývajícího z exekučního titulu, dovodil, že procesní zavinění na výsledku řízení je na straně povinného. Jak bylo shora uvedeno, v exekučním řízení je rozhodující, že nelze-li oprávněnému vytknout procesní zavinění při podání návrhu na nařízení exekuce a při vedení exekuce, v takovém případě oprávněný nenese procesní odpovědnost za to, že exekuce byla zastavena. Dle obsahu spisu oprávněný podal důvodně návrh na nařízení exekuce a výlučně chování povinného, který přistoupil k plnění podle exekučního titulu mimo rámec nařízené exekuce, až dne 5. 12. 2013, vedlo oprávněného k podání návrhu na zastavení exekuce. Z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti, pro které by bylo možno uvažovat o aplikaci § 150 o. s. ř. ve prospěch povinného. Odvolací námitka povinného neobstojí. Ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 podmiňovalo přiznání náhrady nákladů v řízení o plnění ve smyslu ustanovení § 80b o. s. ř. proti žalovanému jen tehdy, jestliže žalobce ve lhůtě 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení žalovanému na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu zaslal výzvu. Předžalobní výzva je určena tedy pro řízení nalézací a nikoli vykonávací (exekuční) a slouží k předcházení zbytečným soudním řízením, které by jinak nemuselo být zahájeno. V exekučním řízení totiž v obecné rovině platí, že věřitel nemusí samostatně vyzvat dlužníka k zaplacení pohledávky, neboť mu stačí podat návrh na nařízení exekuce. Je tomu tak proto, aby nebyl zmařen účel prováděného výkonu rozhodnutí nebo exekuce a povinný nebo jeho manžel nebyli o exekuci informování dříve, než dojde k naplnění účelu exekuce nebo výkonu rozhodnutí (gen. inhibitorium dle § 44a e. ř. atd.). Pokud jde o exekuční řízení pak platí, že ustanovení § 89 e. ř. umožňuje v případě zastavení exekuce rozhodnout o nákladech řízení mezi účastníky podle důvodu, pro který dojde k zastavení exekuce. Jestliže tedy hodnocením hledisek zakotvených v § 89 e. ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů exekuce, pak je to právě on, komu musí být uložena – ve prospěch oprávněného povinnost k náhradě nákladů řízení. Uvedené závěry potom zakládají oprávněnému právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů, které mu v exekučním řízení vznikly, určené vyhláškou č. 177/1996 Sb. Soudní exekutor nepochybil, ani pokud jde o výši nákladů oprávněného, jež se odvíjí od ustanovení § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. e) vyhl. č. 177/1996 Sb. Krajský soud z uvedených důvodů usnesení soudního exekutora v napadené části, tj. ve výroku III. o povinnosti povinného nahradit oprávněnému náklady exekučního řízení, jako věcně správné potvrdil (ustanovení § 219 o. s. ř.). Podáním odvolání povinný nedosáhl změny usnesení soudního exekutora v jeho odvoláním napadené části. Povinný je proto povinen hradit oprávněnému náklady této fáze soudního řízení (§ 142 odst. 1 vhledem k § 224 odst. 1, § 271 o. s. ř.). Oprávněnému náleží náhrada nákladů vzniklých v odvolacím řízení, kde byl oprávněný zastoupen advokátem, a to v rozsahu mimosmluvní odměny podle § 7 bodu 5 (z pcta 23.000 Kč), § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) ve výši 1.010 Kč. Spolu s režijním paušálem 300 Kč a 21 % DPH ve výši 275 Kč, náleží oprávněnému celkem 1.585 Kč. Krajský soud proto povinnému uložil zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.585 Kč v zákonné třídenní lhůtě, k rukám advokáta Mgr. Martina Peška. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Olomouc 29. dubna 2014 Mgr. Miroslav Vokoun pověřený člen senátu Za správnost vyhotovení: JUDr. Magda Blaťáková v. r. Silvie Dosoudilová předsedkyně senátu U S N E S E N Í Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Magdy Blaťákové a soudců Mgr. Miroslava Vokouna a JUDr. Vladimíry Novákové v exekuční věci oprávněného Jana F., narozeného xxx, bytem xxx, zastoupeného Mgr. Martinem Peškem, advokátem se sídlem Hrabenov 187, proti povinnému AUTO HÉGR, a. s., se sídlem Olomouc-Neředín, Hněvotínská 658/54a, IČ 25869833, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 376/12, pro pohledávku 934.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání povinného proti usnesení soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise, Exekutorský úřad Šumperk, se sídlem Masarykovo náměstí 44/4, Zábřeh na Moravě ze dne 15. 1. 2014, č. j. 139 EX 22810/13-012, t a k t o : I. Usnesení soudního exekutora se v napadené části, tj. ve výroku III. o nákladech řízení mezi účastníky řízení, potvrzuje. III. Povinnému se ukládá povinnost nahradit oprávněnému na nákladech odvolacího řízení částku 1.585 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám advokáta Mgr. Martina Peška. O d ů v o d n ě n í : Soudní exekutor Mgr. Marcel Kubis, Exekutorský úřad Šumperk, se sídlem Masarykovo náměstí 44/4, Zábřeh na Moravě (dále jen „soudní exekutor“) usnesením zcela zastavil podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. exekuci (výrok I.), rozhodl, že soudnímu exekutorovi se náhrada nákladů exekuce nepřiznává (výrok II.) a konečně povinnému uložil nahradit oprávněnému na nákladech řízení částku 22.977,90 Kč v určené lhůtě, k rukám právního zástupce oprávněného (výrok III.). Proti tomuto usnesení, a to výlučně do výroku III. o náhradě nákladů řízení, podal povinný včasné odvolání. Nesouhlasil s rozhodnutím soudního exekutora a požadoval změnu usnesení v jeho odvoláním napadené části tak, aby oprávněnému nebyly přiznány vzniklé náklady. Podle odvolatele soudní exekutor při rozhodování o nákladech oprávněného nezohlednil, že oprávněný ve smyslu ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. povinnému nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení nezaslal výzvu k plnění. Taková výzva zaslána nebyla, což lze dovodit již z toho, že exekuční titul nabyl právní moci dne 30. 11. 2013 a návrh na zahájení exekučního řízení byl podán 3. 12. 2013, přičemž pohledávka byla zaplacena dne 5. 12. 2013. Dále se povinný vyjadřoval k proběhlé komunikaci mezi právními zástupci účastníků a k možnosti složit celou sumu do advokátní úschovy, což bylo faktickým jednáním oprávněného odmítnuto. Oprávněný navrhl, aby usnesení soudního exekutora v jeho odvoláním napadené části bylo jako věcně správné potvrzeno. Pokud jde o tvrzenou povinnost oprávněného použít před podáním návrhu na exekuci dikci ustanovení § 142a o. s. ř., pak zjevným účelem tohoto ustanovení je připomenout dlužníkům existenci dluhu a poskytnout jim možnost dobrovolného plnění před podáním žaloby. Ustanovení § 142a o. s. ř. je předžalobní výzvou, a vztahuje se k části třetí o. s. ř. Naproti tomu ustanovení § 254 o. s. ř. bylo včleněno do části šesté o. s. ř., nadepsané jako výkon rozhodnutí, a náklady výkonu rozhodnutí potom upravuje § 270 o. s. ř. Oprávněný považuje náklady přiznané soudním exekutorem za důvodné, když povinný byl obeznámen s existencí dluhu od 16. 1. 2009 a je nesporné, že exekuční titul – rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. 10. 2013, č. j. 69Co 175/2013-212 nabyl právní moci dne 27. 11. 2013 a vykonatelným se stal dne 1. 12. 2013. Teprve dne 5. 12. 2013 byla dlužná částka připsána na účet právního zástupce oprávněného, a stalo se tak po podání nároku na nařízení exekuce. Ve věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle občanského soudního řádu a exekučního řádu platného do 31. 12. 2013, když ve věci bylo napadené rozhodnutí vydáno v řízení zahájeném dne 3 12. 2013 (článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Protože odvolání povinného směřovalo do nákladového výroku usnesení, které se vydává podle zákona bez nařízení jednání, rozhodl o něm krajský soud, aniž ve věci nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.). Po zjištění, že odvolání proti výroku III. usnesení soudního exekutora bylo podáno včas, osobou k tomuto úkonu oprávněnou, krajský soud přezkoumal usnesení soudního exekutora v rozsahu podaného odvolání, v tomto rozsahu přezkoumal též řízení, které jeho vydání předcházelo (ustanovení § 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání povinného není důvodné. Z obsahu předloženého spisu krajský soud zjistil, že exekuční řízení dle zákona č. 120/2001 Sb. bylo zahájeno dne 3. 12. 2013 prostřednictvím soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise. Oprávněný se domáhal pověření a nařízení exekuce (dále jen „pověření“) podle § 35 a násl. e. ř. na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2013, č. j. 20C 312/2011-135 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. 10. 2013, č. j. 69Co 175/2013-212 pro pohledávku ve výši 233.500 Kč s příslušenstvím a pro pohledávku 700.500 Kč s příslušenstvím. Dle obsahu spisu rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 27. 11. 2013 a je opatřen doložkou vykonatelnosti s datem 1. 12. 2013. Okresní soud v Olomouci pověřením ze dne 9. 12. 2013, č. j. 49EXE 4354/2013-19 pověřil vedením exekuce soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise. Dne 5. 12. 2013 vzal oprávněný návrh na zahájení exekučního řízení zcela zpět s odůvodněním, že povinný dlužnou částku dne 5. 12. 2013 uhradil převodem na účet. Poté soudní exekutor vyhodnotil podání oprávněného podle § 41 odst. 2 o. s. ř. jako návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a exekuci v celém rozsahu zastavil. Výrok o zastavení exekuce nabyl samostatně právní moci. Podle ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 89 věty první exekučního řádu dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V exekučním řízení je rozhodující, že nelze-li oprávněnému vytknout procesní zavinění při podání návrhu na nařízení exekuce a při vedení exekuce, v takovém případě oprávněný nenese procesní odpovědnost za to, že exekuce byla zastavena. V souzené věci obsah spisu svědčí pro závěr, že si oprávněný ve stadiu před podáním exekučního návrhu i po jeho podání počínal s potřebnou mírou pečlivosti, kterou na něm bylo možno požadovat, což vyplývá z toho, že adekvátně reagoval na situaci, kdy povinný pohledávku oprávněného zaplatil až po zahájení exekučního řízení. Soudní exekutor k návrhu oprávněného nařízenou exekuci zastavil podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a vzhledem k právní moci tohoto výroku, krajský soud toto rozhodnutí nemůže podrobit věcnému přezkumu. Je však třeba zdůraznit, že v souzené věci bylo rozhodující, že dlužná pohledávka dle exekučního titulu byla splatná ke dni 1. 12. 2013, a k její faktické úhradě došlo až dne 5. 12. 2013. Soudní exekutor proto správně při zkoumání podmínek řádného a včasného splnění závazku, vyplývajícího z exekučního titulu, dovodil, že procesní zavinění na výsledku řízení je na straně povinného.  Jak bylo shora uvedeno, v exekučním řízení je rozhodující, že nelze-li oprávněnému vytknout procesní zavinění při podání návrhu na nařízení exekuce a při vedení exekuce, v takovém případě oprávněný nenese procesní odpovědnost za to, že exekuce byla zastavena. Dle obsahu spisu oprávněný podal důvodně návrh na nařízení exekuce a výlučně chování povinného, který přistoupil k plnění podle exekučního titulu mimo rámec nařízené exekuce, až dne 5. 12. 2013, vedlo oprávněného k podání návrhu na zastavení exekuce. Z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti, pro které by bylo možno uvažovat o aplikaci § 150 o. s. ř. ve prospěch povinného. Odvolací námitka povinného neobstojí. Ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 podmiňovalo přiznání náhrady nákladů v řízení o plnění ve smyslu ustanovení § 80b o. s. ř. proti žalovanému jen tehdy, jestliže žalobce ve lhůtě 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení žalovanému na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu zaslal výzvu. Předžalobní výzva je určena tedy pro řízení nalézací a nikoli vykonávací (exekuční) a slouží k předcházení zbytečným soudním řízením, které by jinak nemuselo být zahájeno. V exekučním řízení totiž v obecné rovině platí, že věřitel nemusí samostatně vyzvat dlužníka k zaplacení pohledávky, neboť mu stačí podat návrh na nařízení exekuce. Je tomu tak proto, aby nebyl zmařen účel prováděného výkonu rozhodnutí nebo exekuce a povinný nebo jeho manžel nebyli o exekuci informování dříve, než dojde k naplnění účelu exekuce nebo výkonu rozhodnutí (gen. inhibitorium dle § 44a e. ř. atd.). Pokud jde o exekuční řízení pak platí, že ustanovení § 89 e. ř. umožňuje v případě zastavení exekuce rozhodnout o nákladech řízení mezi účastníky podle důvodu, pro který dojde k zastavení exekuce. Jestliže tedy hodnocením hledisek zakotvených v § 89 e. ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů exekuce, pak je to právě on, komu musí být uložena – ve prospěch oprávněného povinnost k náhradě nákladů řízení. Uvedené závěry potom zakládají oprávněnému právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů, které mu v exekučním řízení vznikly, určené vyhláškou č. 177/1996 Sb. Soudní exekutor nepochybil, ani pokud jde o výši nákladů oprávněného, jež se odvíjí od ustanovení § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. e) vyhl. č. 177/1996 Sb. Krajský soud z uvedených důvodů usnesení soudního exekutora v napadené části, tj.  ve výroku III. o povinnosti povinného nahradit oprávněnému náklady exekučního řízení, jako věcně správné potvrdil (ustanovení § 219 o. s. ř.). Podáním odvolání povinný nedosáhl změny usnesení soudního exekutora v jeho odvoláním napadené části. Povinný je proto povinen hradit oprávněnému náklady této fáze soudního řízení (§ 142 odst. 1 vhledem k § 224 odst. 1, § 271 o. s. ř.). Oprávněnému náleží náhrada nákladů vzniklých v odvolacím řízení, kde byl oprávněný zastoupen advokátem, a to v rozsahu mimosmluvní odměny podle § 7 bodu 5 (z pcta 23.000 Kč), § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) ve výši 1.010 Kč. Spolu s režijním paušálem 300 Kč a 21 % DPH ve výši 275 Kč, náleží oprávněnému celkem 1.585 Kč. Krajský soud proto povinnému uložil zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.585 Kč v zákonné třídenní lhůtě, k rukám advokáta Mgr. Martina Peška. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení   n e n í   dovolání přípustné. Olomouc 29. dubna 2014 Mgr. Miroslav Vokoun pověřený člen senátu Za správnost vyhotovení:                JUDr. Magda Blaťáková v. r. Silvie Dosoudilová          předsedkyně senátu