Veřejnou dobrovolnou dražbu je nutno považovat za specifický proces uzavření smlouvy, která vychází ze svobodné vůle stran, tj. navrhovatele dražby a účastníků dražby, a je institutem soukromého práva. Proto za splnění dalších podmínek § 42a obč. zák. je smlouva uzavřená příklepem odporovatelným právním úkonem.

57Co 722/2013-218 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Sylvie Ostřížkové a soudkyň Mgr. Ivany Pavlíčkové a JUDr. Ilony Lövyové v právní věci žalobce: IKTUS, s.r.o., Zátor-Loučky čp. 100, IČ: 48395790, zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října č. 1610/95, proti žalovaným 1) Miroslavu A., nar. xxx, bytem xxx, 2) Martinu A., nar. xxx, bytem xxx, zastoupeným Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě-Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18, o právní neúčinnosti smlouvy o převodu nemovitostí a veřejné dražby, o odvolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 19.6.2013, č.j. 19C 87/2011-189, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1.7.2013, č.j. 19C 87/2011-192, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a II. potvrzuje. II. Ve výroku III. se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů řízení částku 10.095,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu žalovaného 1). Žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2.904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu žalovaného 1). IV. Žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto, že dobrovolná dražba provedená dne 7.1.2011 dražebníkem 1. Pohledávková, s.r.o. se sídlem v Krnově, pod č.j. 385/2011, na základě které došlo k přechodu spoluvlastnického podílu ve výši 1/3 na nemovitostech – budově čp. 944 postavené na pozemku parc. č. 2731/7, pozemku parc. č. 2731/7 a parc. č. 2731/6 v katastrálním území Opavské Předměstí, část obce Pod Cvilínem, z původního vlastníka Miroslava A., nar. xxx, na žalovaného Martina A., nar. xxx, je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I.), žaloba na vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy uzavřené mezi Miroslavem A., nar. xxx a žalovanými 1) a 2) dne 22.5.2009, na základě které nabyli žalovaní každý spoluvlastnický podíl ve výši 1/3 na nemovitostech – budově čp. 944 na pozemku parc. č. 2731/7, a pozemcích parc. č. 2731/7 a 2731/6 v katastrálním území Opavské Předměstí, část obce Pod Cvilínem ve vztahu k žalobci, byla zamítnuta (výrok II.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku okresního soudu podali včasná odvolání žalobce i oba žalovaní. Žalobce odvoláním napadl výroky II. a III. rozsudku. Ve vztahu k výroku II. žalobce namítal, že závěr okresního soudu, pro který byla žaloba v této části zamítnuta, je neakceptovatelný. Dle žalobce, je-li žalobou napadána neúčinnost dvou právních úkonů dlužníka, které byly uskutečněny v určité časové a věcné souvislosti dlužníkem za součinnosti žalovaných, je potřeba posuzovat tyto úkony společně. V rámci hospodárnosti a logiky proto byly tyto úkony spojené do jedné žaloby. Právní úprava § 42a obč. zák. nestanoví jako jednu z podmínek pro vyslovení neúčinnosti právního úkonu neexistenci jakéhokoli dalšího majetku dlužníka, ze kterého by bylo možno uspokojit pohledávku věřitele. Převzetím této teorie by mohlo dojít k absurdnímu závěru. Pokud by v obecné rovině dlužník převedl spoluvlastnický podíl k věci o velikosti 3/4 na osobu blízkou a následně zbývající 1/4 opět na osobu blízkou, nemohl by být úkon starší právně neúčinný, i když by se jednalo o podstatnější nakládání s věcmi dlužníka než v případě převodu podílu o velikosti 1/4. To je v rozporu se smyslem § 42a obč. zák., který má chránit práva věřitele. Účelové jednání dlužníka, který se snaží zbavit svého majetku, je s tímto zákonným ustanovením v rozporu. Žalované právní úkony nelze posuzovat separátně, ale ve vzájemné souvislosti, byť byly provedeny s určitým časovým odstupem. V jednání dlužníka je nutné spatřovat sjednocující úmysl zkrátit žalobce jako věřitele a tento úmysl byl prokázán. Právě skutečnost, že dlužník se jednotlivými úkony zbavil veškerého svého podstatného majetku, vede k závěru, že zde byl úmysl zkrátit věřitele a že dlužník za tímto účelem realizoval napadené právní úkony. Tato tvrzení se žalobci podařilo prokázat. Žalobce poukázal na to, že žalovaný 1) měl navíc v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby další dobrovolnou dražbou, jejímž předmětem mělo být zcizení 1/3 předmětných nemovitostí Tomuto úkonu bylo zabráněno předběžným opatřením soudu. K závěru okresního soudu, že nemá-li dlužník žádné další závazky, vyjma vykonatelného závazku žalobce jako věřitele, nemůže být jeho úkon právně neúčinný, žalobce namítal, že žádná taková podmínka z § 42a obč. zák. nevyplývá. K doplnění žalobního petitu žalobce uvedl, že se jednalo pouze o opravu a nikoli doplnění žaloby, když podstatou neúčinnosti je napadení prvního úkonu, který byl v původní žalobě dostatečně určitě definován. Odvoláním se žalobce domáhal změny rozsudku okresního soudu tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Žalovaný 1) odvoláním napadl výrok III. rozsudku a domáhal jeho změny a přiznání náhrady nákladů řízení vůči žalobci. Ve vztahu k žalovanému 1) byl žalobce zcela neúspěšný, a měl být proto zavázán k povinnosti hradit žalovanému 1) náklady řízení. Žalovaný 2) odvoláním napadl výroky I. a III. rozsudku. Vytýkal okresnímu soudu, že zaměnil pojem přechodu a převodu vlastnického práva. Namítal, že občanský zákoník upravuje možnost odporovat pouze právním úkonům, tedy aktivnímu jednání účastníka. Přechod vlastnického práva příklepem v dražbě je ovšem originárním způsobem nabytí vlastnického práva, neboť k němu dochází bez vztahu k předchozímu vlastníku. Při přechodu vlastnického práva v dražbě je pro nabyvatele vyloučena možnost stanovení zvláštních platebních podmínek, nárokovat slevu, možnost aplikace ustanovení o omylu apod., a vlastnická práva nabytá v dražbě není možné zpochybnit jinak než způsobem uvedeným v zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, a to v řízení o neplatnost dražby. Podle žalovaného 2) se v rámci dražebního řízení zjišťuje tržní cena předmětu dražby nejefektivněji a nejrychlejším způsobem. Dražební vyhláška o termínu dražebního jednání musí být vyvěšena na úřední desce, zveřejněna v Centrálním registru dražeb a kdokoli tak má možnost se dražebního jednání zúčastnit a nabídnout cenu za předmět dražby. Žalovaný 2) zpochybnil, že by žalobce byl zkrácen na svých právech za situace, kdy dlužník nabídl zcela transparentním způsobem svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech v dražbě, které se mohl zúčastnit kdokoli. Nejvyšší nabídku za předmět dražby nabídl žalovaný 2). To nemůže být posuzováno jako zkrácení práv žalobce, neboť neexistuje žádný právní vztah mezi Miroslavem A. jako navrhovatelem dražby a žalovaným 2), který předmět dražby získal. Žalovaný 2) se stal vlastníkem spoluvlastnického podílu na základě příklepu uděleného v dražbě, tedy na základě přechodu vlastnického práva a žalobce se tedy nemůže domáhat určení, že takový přechod je neplatný podle § 42a obč. zák., a žalovaní odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2876/2011 a 21 Cdo 4333/2007. Pokud by měla být právní konstrukce okresního soudu správná, bylo nepochybně povinností okresního soudu zjišťovat, zda dlužník byl vlastníkem spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, neboť pouze v případě platné smlouvy je možné posuzovat její neúčinnost z hlediska § 42a obč. zák. Žalovaný 2) poukázal na to, že žalovaní navrhli, aby okresní soud vyžádal z katastrálního úřadu nabývací tituly dlužníka Miroslava A., že tvrdili, že se podíleli jak prací, tak finančně na výstavbě stolárny, a že tato tvrzení byla prokázána spisem stavebního úřadu. K těmto tvrzením okresní soud provedl důkaz fotografiemi, ze kterých je zřejmé, že objekt stolárny byl zcela nově vybudován. Jedná se tak o zhotovení nové věci. S ohledem na výpověď žalovaných, svědectví dlužníka Miroslava A., jakož i listiny ze stavebního úřadu a fotografie je zřejmé, že se tyto osoby staly vlastníky stavby stolárny, přičemž spoluvlastnický podíl každého ze stavebníků činil 1/3 vzhledem k celku. Pokud okresní soud dospěl k závěru, že dražba je vůči žalobci neúčinná, jde o závěr předčasný, když okresní soud nezjistil, zda byl dlužník ke dni dražby vlastníkem předmětu dražby, tedy vlastníkem 1/3 stolárny. Odvoláním se žalovaný 2) domáhal zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně změny výroku II. tak, že žaloba bude v této části zamítnuta. Oba žalovaní navrhli potvrzení rozsudku okresního soudu ve výroku II. rozsudku. Odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2905/2012, 30 Cdo 1606/2004, 21 Cdo 2662/99, 30 Cdo 4254/2010 a 21 Cdo 2088/2000, když zdůraznili, že v době uzavření předmětné darovací smlouvy dlužník žalobce vlastnil další majetek, ze kterého se žalobce mohl uspokojit. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání žalovaných navrhl potvrzení napadeného výroku II. Podle žalobce by žalovaným provedený rozbor podstaty neúčinnosti právních úkonů mohl být správný, kdyby spoluvlastnický podíl dlužníka nenabyla osoba jemu blízká za cenu, která neodpovídá ceně odhadní a je hluboce pod touto úrovni. V daném případě nelze uzavřít, že by vydražená cena byla cenou obvyklou, navíc za situace, kdy žalovaný 2) byl přesně obeznámen se stavem dlužníkových závazků, a tedy věděl o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Žalobce poukázal na to, že odhad ceny spoluvlastnického podílu byl stanoven mnohonásobně vyšší částkou, než byla vydražená cena. S ohledem na smysl a účel § 42a obč. zák., kterým je chránit věřitele vůči jeho pohledávku ohrožujícímu úkonu dlužníka, je nutno i v dobrovolné dražbě spatřovat právní úkon, proti kterému lze brojit podpůrčí žalobou. Podle názoru žalobce existuje prostor pro extenzivní výklad pojmu právní úkon v rámci § 42a obč. zák., neboť dobrovolná dražba není ničím jiným než zprostředkovaným uzavřením kupní smlouvy, která se z pohledu prodávajícího v principu neliší od veřejného návrhu na uzavření smlouvy, jak ji zná obchodní zákoník (§ 276 a násl. obch. zák.). Pokud jde o tvrzení žalovaných, že nabývací tituly dlužníka ohledně předmětné nemovitosti nejsou platné, resp. že žalovaní se stali vlastníky nemovitosti na základě výstavby budovy č.p. 944, a nikoli na základě napadených jednání dlužníka a žalovaných, zcela pomíjejí nabytí předmětných pozemků. Podle žalobce okresní soud tato tvrzení vyhodnotil správně jako tvrzení učiněná po koncentraci řízení a tedy nepřípustná. Odvolací soud na základě včasných odvolání žalobce i žalovaných přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu (§ 212 věta první o.s.ř.). Postupoval přitom na základě čl. II bodu 2. přechodných ustanovení zák. č. 293/2013 Sb. podle ustanovení zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném před 1.1.2014 - dále jen o.s.ř.). Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek okresního dále ve smyslu § 212a odst. 1, 3 a 5 o.s.ř. včetně předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že důvodné je pouze odvolání žalovaného 1) proti výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1). Okresní soud provedl dokazování rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.3.2011, č.j. 7Cm 48/2009-171 a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4.10.2012, č.j. 4Cmo 294/2012.253, dohodami o vzájemných zápočtech, účastnickou výpovědí žalovaných 1) a 2), svědeckou výpovědí otce žalovaných Miroslava A., výpisy z katastru nemovitostí, spisem Městského úřadu v Krnově o stavebním řízení ke stavbě stolárny, darovací smlouvou ze dne 22.5.2009 uzavřenou mezi otcem žalovaných jako dárcem a žalovanými jako obdarovanými, znaleckým posudkem znalce Ing. Pavla Žilinského č. 5428/236B/2010 a potvrzeními o nabytí vlastnictví v dražbě dobrovolné konané dne 7.1.2011. Pokud okresní soud neprovedl další důkazy navržené žalovanými, nepochybil, neboť se měly týkat prokázání tvrzení, která žalovaní uplatnili až po koncentraci řízení a jednáno se tak o tvrzení a důkazy nepřípustné ve smyslu § 118b odst. 1 o.s.ř. Z provedených důkazů učinil okresní soud správná skutková zjištění, která odvolací soud převzal a plně na ně odkazuje. Při právním posouzení věci postupoval odvolací soud ve smyslu Hlavy II.-ustanovení přechodná a závěrečná- dílu I.-přechodná ustanovení- oddílu I.-všeobecná ustanovení- § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2014, podle dosavadních právních předpisů, tedy podle ustanovení zák. č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013. Odvolací soud souhlasí s právními závěry okresního soudu. Ve výroku II. okresní soud důvodně zamítl žalobu na vyslovení právní neúčinnosti označené darovací smlouvy (dále jen darovací smlouva) vůči žalobci se závěrem, že otec žalovaných - dlužník žalobce byl v té době vlastníkem dalšího konkrétního nemovitého majetku, ze kterého bylo možno pohledávku žalobce uspokojit. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu, že za takové situace, kdy zároveň nebylo prokázáno, že by dlužník žalobce měl kromě závazku vůči žalobci ještě jiné závazky, odporovaný právní úkon dlužníka - darovací smlouva nezkracovala uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky. Jedním z předpokladů důvodnosti odpůrčí žaloby podle § 42a odst. 1 obč. zák. je existence právního úkonu dlužníka, který měl za následek takové zmenšení majetku dlužníka, že z majetku dlužníka nemůže být uspokojena pohledávka jeho věřitele. Dle závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4254/2010 „V souladu s ustálenou soudní praxí podle § 42a odst. 1 obč. zák. dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil.“ Nejvyšší soud dále uvádí, že „Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil.“ Pro daný případ z toho plyne závěr, že činila-li vymahatelná pohledávka žalobce vůči jeho dlužníkovi (otci žalovaných) částku 808.249,- Kč s příslušenstvím a dlužník žalobce byl v době uzavření odporované darovací smlouvy podílovým spoluvlastníkem nemovitostí v hodnotě 1.500.000,- Kč (1/3 podíl na budově čp. 944 na pozemku parc. č. 2731/7 a pozemků parc. č. 2731/7 a 2731/6, katastrální území Opavské Předměstí, obec Krnov, část obce Pod Cvilínem) a dále měl ve společném jmění s manželkou Bohuslavou A. nemovitosti v hodnotě 2.000.000,- Kč (budova čp. 697 na pozemku parc. č. 1928, garáž na pozemku parc. č. 1929/2 a pozemky parc. č. 1928, 1929/2 a 1929/1, v katastrálním území katastrální území Opavské Předměstí, obec Krnov, část obce Pod Cvilínem), pak sice darovací smlouvou došlo ke zmenšení majetku dlužníka, avšak dlužník měl i nadále majetek v rozsahu, z něhož bylo možné pohledávku žalobce uspokojit. Podmínky § 42a odst. 1 obč. zák. pro vyslovení právní neúčinnosti předmětné darovací smlouvy vůči žalobci proto nebyly splněny. Na tomto závěru nemůže nic změnit názor žalobce, že oba odporované právní úkony dlužníka, tj. darovací smlouvu a označenou dobrovolnou dražbu (dále jen dobrovolná dražba), je třeba posuzovat v jejich časové souslednosti a že je proto nutné v jednání dlužníka žalobce spatřovat sjednocující úmysl zkrátit žalobce jako věřitele, a to proto, že dlužník se těmito právními úkony zbavil veškerého svého podstatného majetku. Pokud jde o namítanou časovou souslednost uvedených právních úkonů dlužníka, je třeba poukázat na to, že darovací smlouva byla uzavřena dne 22.5.2009 a k dobrovolné dražbě došlo dne 7.1.2011, tedy po více než roce a půl. Navíc rozhodujícím okamžikem pro posouzení splnění podmínek pro vyslovení právní neúčinnosti konkrétního právního úkonu dlužníka ve smyslu § 42a odst. 1 obč. zák. je okamžik, k němuž došlo ke zmenšení majetku dlužníka. V případě darovací smlouvy, jejímž předmětem byly nemovitosti, je tímto okamžikem datum nabytí účinnosti vkladu práva do katastru nemovitostí a v daném případě se jednalo o datum 22.5.2009. Jestliže v řízení bylo prokázáno, že v té době dlužník žalobce disponoval majetkem dostačujícím k uspokojení pohledávky žalobce, okresní soud správně žalobu v této části výrokem II. zamítl. Odvolací soud proto výrok II. napadeného rozsudku potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný. Potvrzen podle § 219 o.s.ř. byl také výrok I. rozsudku okresního soudu. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry okresního soudu o důvodnosti žaloby v této části. Odvolací soud souhlasí s okresním soudem, že na veřejnou dražbu dobrovolnou provedenou podle zák. č. 26/2000 Sb., o dražbách, lze aplikovat ustanovení § 42a odst. 1 až 3 obč. zák. Předmětnou dobrovolnou dražbu navrhl dlužníka žalobce a jako vydražitel se jí účastnil a nemovitosti, resp. spoluvlastnický podíl na nich, vydražil žalovaný 2), který je jako syn dlužníka osobou dlužníkovi blízkou podle § 116 obč. zák. Judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz rozsudek sp. zn. 2 Cdon 1034/97 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod R 25/2001, rozsudek ze dne 27.2.2013, sp. zn. 22 Cdo 1205/2011) je veřejná dobrovolná dražba považována za specifický proces uzavření smlouvy, která vychází ze svobodné vůle stran, tj. navrhovatele dražby a účastníků dražby, a je institutem soukromého práva. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1205/2011 Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na ustanovení § 1771 odst. 1 občanského zákoníku - zák. č. 89/2012 Sb., účinného od 1.1.2014, a tam deklarovanou smluvní povahu dražby. Dle názoru odvolacího soudu tak lze učinit závěr, že u veřejné dražby dobrovolné se jedná o právní úkon a jako takovému mu proto lze odporovat za podmínek § 42a obč. zák. V předmětné právní věci byly v souvislosti s dobrovolnou dražbou byly splněny podmínky § 42a odst. 1 a 2 obč. zák. Jednalo se jednání mezi osobami blízkými ve smyslu § 116 obč. zák., které je třeba z důvodů již uvedených považovat za právní úkon, přičemž tento právní úkon evidentně zkracoval možnost uspokojení pohledávky žalobce jako věřitele. S ohledem na příbuzenský vztah mezi dlužníkem jako navrhovatelem veřejné dražby dobrovolné a žalovaným 2) jako vydražitelem se podle § 42a odst. 2 obč. zák. předpokládá, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele byl žalovanému 2) znám, a žalovaný 2) neprokázal, že tento úmysl dlužníka nemohl ani při náležité pečlivosti poznat. V dalším odvolací soud odkazuje na závěry okresního soudu uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku, s nimiž se ztotožňuje. Ve výroku III. byl rozsudek okresního soudu změněn podle § 220 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů řízení částku 10.095,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu žalovaného 1) a že žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) bylo třeba aplikovat § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť vůči žalovanému 1) nebyl žalobce s žalobou úspěšný. Výrok I. se týkal žalobního požadavku žalobce, který směřoval pouze vůči žalovanému 2) Martinu A., a výrokem II. byla žaloba směřující vůči oběma žalovaným zamítnuta. Žalovaný 1) má proto jako úspěšný účastník řízení právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci. Za řízení před okresním soudem se jedná o částku 10.095,- Kč, která je tvořena částkou 1.500,- Kč odměny advokáta za úkon převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a), § 7 bod 4. a § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a částkou 3.600,- Kč odměny advokáta za tři úkony právní služby – účast u tří jednání okresního soudu (§ 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu) po 1.200,- Kč při zastupování dvou osob se snížením podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu (dále jen AT) a částkou 1.200,- Kč paušální náhrady hotových výdajů advokáta za čtyři úkony právní služby po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 AT. Dále částkami 900,- Kč náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a 3 AT ke třem jednáním okresního soudu, 1.143,- Kč cestovného (vozidlo o průměrné spotřebě 6,2 l/100 km, cena nafty 36,5 Kč/l, 130 km z Ostravy do Krnova a zpět, paušální sazba 3,60 Kč/km), které představují polovinu těchto náhrad s ohledem na zastupování dvou osob, z nichž nárok na náhradu má pouze jedna z nich. K uvedeným částkám odměny a advokáta a náhrad hotových výdajů advokáta náleží částka 1.752,- Kč 21% DPH podle § 137 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) tuto náhradu nákladů řízení advokátu žalovaného 1) podle § 149 odst. 1 o.s.ř. Žalobci a žalovanému 2) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení za použití § 142 odst. 2 o.s.ř., úspěch každého z nich v řízení byl částečný. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) byl aplikován § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch žalovaného 1) ve věci. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2.904,- Kč, která sestává z odměny advokáta ve výši 600,- Kč za úkon podání odvolání proti výroku o nákladech řízení (§ 11 odst. 2 písm. c/, § 9 odst. 1, § 7 bod 4. a § 12 odst. 4 AT), a ve výši 1.200,- Kč za úkon účasti u odvolacího jednání (§ 11 odst. 1 písm. g/, § 9 odst. 1, § 7 bod 4. a § 12 odst. 4 AT), a dále částky 504,- Kč 21% DPH podle § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů odvolacího řízení jeho advokátu podle § 149 odst. 1 o.s.ř. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) rozhodl odvolací soud, s ohledem na jejich částečný úspěch, podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dle ust. § 237 o.s.ř. dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně, ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení, u okresního soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu. V Ostravě dne 23. ledna 2014 Za správnost vyhotovení: JUDr. Sylvie Ostřížková, v.r. Renáta Plíhalová předsedkyně senátu 57Co 722/2013-218 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Sylvie Ostřížkové a soudkyň Mgr. Ivany Pavlíčkové a JUDr. Ilony Lövyové v právní věci žalobce: IKTUS, s.r.o., Zátor-Loučky čp. 100, IČ: 48395790, zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října č. 1610/95, proti žalovaným 1) Miroslavu A., nar. xxx, bytem xxx, 2) Martinu A., nar. xxx, bytem xxx, zastoupeným Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě-Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18, o právní neúčinnosti smlouvy o převodu nemovitostí a veřejné dražby, o odvolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 19.6.2013, č.j. 19C 87/2011-189, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1.7.2013, č.j. 19C 87/2011-192, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. a II. potvrzuje. II. Ve výroku III. se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů řízení částku 10.095,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu žalovaného 1). Žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení.   III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2.904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu žalovaného 1). IV. Žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem okresního soudu bylo rozhodnuto, že dobrovolná dražba provedená dne 7.1.2011 dražebníkem 1. Pohledávková, s.r.o. se sídlem v Krnově, pod č.j. 385/2011, na základě které došlo k přechodu spoluvlastnického podílu ve výši 1/3 na nemovitostech – budově čp. 944 postavené na pozemku parc. č. 2731/7, pozemku parc. č. 2731/7 a parc. č. 2731/6 v katastrálním území Opavské Předměstí, část obce Pod Cvilínem, z původního vlastníka Miroslava A., nar. xxx, na žalovaného Martina A., nar. xxx, je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I.), žaloba na vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy uzavřené mezi Miroslavem A., nar. xxx a žalovanými 1) a 2) dne 22.5.2009, na základě které nabyli žalovaní každý spoluvlastnický podíl ve výši 1/3 na nemovitostech – budově čp. 944 na pozemku parc. č. 2731/7, a pozemcích parc. č. 2731/7 a 2731/6 v katastrálním území Opavské Předměstí, část obce Pod Cvilínem ve vztahu k žalobci, byla zamítnuta (výrok II.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku okresního soudu podali včasná odvolání žalobce i oba žalovaní. Žalobce odvoláním napadl výroky II. a III. rozsudku. Ve vztahu k výroku II. žalobce namítal, že závěr okresního soudu, pro který byla žaloba v této části zamítnuta, je neakceptovatelný. Dle žalobce, je-li žalobou napadána neúčinnost dvou právních úkonů dlužníka, které byly uskutečněny v určité časové a věcné souvislosti dlužníkem za součinnosti žalovaných, je potřeba posuzovat tyto úkony společně. V rámci hospodárnosti a logiky proto byly tyto úkony spojené do jedné žaloby. Právní úprava § 42a obč. zák. nestanoví jako jednu z podmínek pro vyslovení neúčinnosti právního úkonu neexistenci jakéhokoli dalšího majetku dlužníka, ze kterého by bylo možno uspokojit pohledávku věřitele. Převzetím této teorie by mohlo dojít k absurdnímu závěru. Pokud by v obecné rovině dlužník převedl spoluvlastnický podíl k věci o velikosti 3/4 na osobu blízkou a následně zbývající 1/4 opět na osobu blízkou, nemohl by být úkon starší právně neúčinný, i když by se jednalo o podstatnější nakládání s věcmi dlužníka než v případě převodu podílu o velikosti 1/4. To je v rozporu se smyslem § 42a obč. zák., který má chránit práva věřitele. Účelové jednání dlužníka, který se snaží zbavit svého majetku, je s tímto zákonným ustanovením v rozporu. Žalované právní úkony nelze posuzovat separátně, ale ve vzájemné souvislosti, byť byly provedeny s určitým časovým odstupem. V jednání dlužníka je nutné spatřovat sjednocující úmysl zkrátit žalobce jako věřitele a tento úmysl byl prokázán. Právě skutečnost, že dlužník se jednotlivými úkony zbavil veškerého svého podstatného majetku, vede k závěru, že zde byl úmysl zkrátit věřitele a že dlužník za tímto účelem realizoval napadené právní úkony. Tato tvrzení se žalobci podařilo prokázat. Žalobce poukázal na to, že žalovaný 1) měl navíc v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby další dobrovolnou dražbou, jejímž předmětem mělo být zcizení 1/3 předmětných nemovitostí Tomuto úkonu bylo zabráněno předběžným opatřením soudu. K závěru okresního soudu, že nemá-li dlužník žádné další závazky, vyjma vykonatelného závazku žalobce jako věřitele, nemůže být jeho úkon právně neúčinný, žalobce namítal, že žádná taková podmínka z § 42a obč. zák. nevyplývá. K doplnění žalobního petitu žalobce uvedl, že se jednalo pouze o opravu a nikoli doplnění žaloby, když podstatou neúčinnosti je napadení prvního úkonu, který byl v původní žalobě dostatečně určitě definován. Odvoláním se žalobce domáhal změny rozsudku okresního soudu tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Žalovaný 1) odvoláním napadl výrok III. rozsudku a domáhal jeho změny a přiznání náhrady nákladů řízení vůči žalobci. Ve vztahu k žalovanému 1) byl žalobce zcela neúspěšný, a měl být proto zavázán k povinnosti hradit žalovanému 1) náklady řízení. Žalovaný 2) odvoláním napadl výroky I. a III. rozsudku. Vytýkal okresnímu soudu, že zaměnil pojem přechodu a převodu vlastnického práva. Namítal, že občanský zákoník upravuje možnost odporovat pouze právním úkonům, tedy aktivnímu jednání účastníka. Přechod vlastnického práva příklepem v dražbě je ovšem originárním způsobem nabytí vlastnického práva, neboť k němu dochází bez vztahu k předchozímu vlastníku. Při přechodu vlastnického práva v dražbě je pro nabyvatele vyloučena možnost stanovení zvláštních platebních podmínek, nárokovat slevu, možnost aplikace ustanovení o omylu apod., a vlastnická práva nabytá v dražbě není možné zpochybnit jinak než způsobem uvedeným v zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, a to v řízení o neplatnost dražby. Podle žalovaného 2) se v rámci dražebního řízení zjišťuje tržní cena předmětu dražby nejefektivněji a nejrychlejším způsobem. Dražební vyhláška o termínu dražebního jednání musí být vyvěšena na úřední desce, zveřejněna v Centrálním registru dražeb a kdokoli tak má možnost se dražebního jednání zúčastnit a nabídnout cenu za předmět dražby. Žalovaný 2) zpochybnil, že by žalobce byl zkrácen na svých právech za situace, kdy dlužník nabídl zcela transparentním způsobem svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech v dražbě, které se mohl zúčastnit kdokoli. Nejvyšší nabídku za předmět dražby nabídl žalovaný 2). To nemůže být posuzováno jako zkrácení práv žalobce, neboť neexistuje žádný právní vztah mezi Miroslavem A. jako navrhovatelem dražby a žalovaným 2), který předmět dražby získal. Žalovaný 2) se stal vlastníkem spoluvlastnického podílu na základě příklepu uděleného v dražbě, tedy na základě přechodu vlastnického práva a žalobce se tedy nemůže domáhat určení, že takový přechod je neplatný podle § 42a obč. zák., a žalovaní odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2876/2011 a 21 Cdo 4333/2007. Pokud by měla být právní konstrukce okresního soudu správná, bylo nepochybně povinností okresního soudu zjišťovat, zda dlužník byl vlastníkem spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, neboť pouze v případě platné smlouvy je možné posuzovat její neúčinnost z hlediska § 42a obč. zák. Žalovaný 2) poukázal na to, že žalovaní navrhli, aby okresní soud vyžádal z katastrálního úřadu nabývací tituly dlužníka Miroslava A., že tvrdili, že se podíleli jak prací, tak finančně na výstavbě stolárny, a že tato tvrzení byla prokázána spisem stavebního úřadu. K těmto tvrzením okresní soud provedl důkaz fotografiemi, ze kterých je zřejmé, že objekt stolárny byl zcela nově vybudován. Jedná se tak o zhotovení nové věci. S ohledem na výpověď žalovaných, svědectví dlužníka Miroslava A., jakož i listiny ze stavebního úřadu a fotografie je zřejmé, že se tyto osoby staly vlastníky stavby stolárny, přičemž spoluvlastnický podíl každého ze stavebníků činil 1/3 vzhledem k celku. Pokud okresní soud dospěl k závěru, že dražba je vůči žalobci neúčinná, jde o závěr předčasný, když okresní soud nezjistil, zda byl dlužník ke dni dražby vlastníkem předmětu dražby, tedy vlastníkem 1/3 stolárny. Odvoláním se žalovaný 2) domáhal zrušení rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně změny výroku II. tak, že žaloba bude v této části zamítnuta. Oba žalovaní navrhli potvrzení rozsudku okresního soudu ve výroku II. rozsudku. Odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2905/2012, 30 Cdo 1606/2004, 21 Cdo 2662/99, 30 Cdo 4254/2010 a 21 Cdo 2088/2000, když zdůraznili, že v době uzavření předmětné darovací smlouvy dlužník žalobce vlastnil další majetek, ze kterého se žalobce mohl uspokojit. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání žalovaných navrhl potvrzení napadeného výroku II. Podle žalobce by žalovaným provedený rozbor podstaty neúčinnosti právních úkonů mohl být správný, kdyby spoluvlastnický podíl dlužníka nenabyla osoba jemu blízká za cenu, která neodpovídá ceně odhadní a je hluboce pod touto úrovni. V daném případě nelze uzavřít, že by vydražená cena byla cenou obvyklou, navíc za situace, kdy žalovaný 2) byl přesně obeznámen se stavem dlužníkových závazků, a tedy věděl o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Žalobce poukázal na to, že odhad ceny spoluvlastnického podílu byl stanoven mnohonásobně vyšší částkou, než byla vydražená cena. S ohledem na smysl a účel § 42a obč. zák., kterým je chránit věřitele vůči jeho pohledávku ohrožujícímu úkonu dlužníka, je nutno i v dobrovolné dražbě spatřovat právní úkon, proti kterému lze brojit podpůrčí žalobou. Podle názoru žalobce existuje prostor pro extenzivní výklad pojmu právní úkon v rámci § 42a obč. zák., neboť dobrovolná dražba není ničím jiným než zprostředkovaným uzavřením kupní smlouvy, která se z pohledu prodávajícího v principu neliší od veřejného návrhu na uzavření smlouvy, jak ji zná obchodní zákoník (§ 276 a násl. obch. zák.). Pokud jde o tvrzení žalovaných, že nabývací tituly dlužníka ohledně předmětné nemovitosti nejsou platné, resp. že žalovaní se stali vlastníky nemovitosti na základě výstavby budovy č.p. 944, a nikoli na základě napadených jednání dlužníka a žalovaných, zcela pomíjejí nabytí předmětných pozemků. Podle žalobce okresní soud tato tvrzení vyhodnotil správně jako tvrzení učiněná po koncentraci řízení a tedy nepřípustná.   Odvolací soud na základě včasných odvolání žalobce i žalovaných přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu (§ 212 věta první o.s.ř.). Postupoval přitom na základě čl. II bodu 2. přechodných ustanovení zák. č. 293/2013 Sb. podle ustanovení zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném před 1.1.2014 - dále jen o.s.ř.). Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek okresního dále ve smyslu § 212a odst. 1, 3 a 5 o.s.ř. včetně předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že důvodné je pouze odvolání žalovaného 1) proti výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1). Okresní soud provedl dokazování rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.3.2011, č.j. 7Cm 48/2009-171 a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4.10.2012, č.j. 4Cmo 294/2012.253, dohodami o vzájemných zápočtech, účastnickou výpovědí žalovaných 1) a 2), svědeckou výpovědí otce žalovaných Miroslava A., výpisy z katastru nemovitostí, spisem Městského úřadu v Krnově o stavebním řízení ke stavbě stolárny, darovací smlouvou ze dne 22.5.2009 uzavřenou mezi otcem žalovaných jako dárcem a žalovanými jako obdarovanými, znaleckým posudkem znalce Ing. Pavla Žilinského č. 5428/236B/2010 a potvrzeními o nabytí vlastnictví v  dražbě dobrovolné konané dne 7.1.2011. Pokud okresní soud neprovedl další důkazy navržené žalovanými, nepochybil, neboť se měly týkat prokázání tvrzení, která žalovaní uplatnili až po koncentraci řízení a jednáno se tak o tvrzení a důkazy nepřípustné ve smyslu § 118b odst. 1 o.s.ř. Z provedených důkazů učinil okresní soud správná skutková zjištění, která odvolací soud převzal a plně na ně odkazuje. Při právním posouzení věci postupoval odvolací soud ve smyslu Hlavy II.-ustanovení přechodná a závěrečná- dílu I.-přechodná ustanovení- oddílu I.-všeobecná ustanovení- § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2014, podle dosavadních právních předpisů, tedy podle ustanovení zák. č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013. Odvolací soud souhlasí s právními závěry okresního soudu. Ve výroku II. okresní soud důvodně zamítl žalobu na vyslovení právní neúčinnosti označené darovací smlouvy (dále jen darovací smlouva) vůči žalobci se závěrem, že otec žalovaných - dlužník žalobce byl v té době vlastníkem dalšího konkrétního nemovitého majetku, ze kterého bylo možno pohledávku žalobce uspokojit. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu, že za takové situace, kdy zároveň nebylo prokázáno, že by dlužník žalobce měl kromě závazku vůči žalobci ještě jiné závazky, odporovaný právní úkon dlužníka - darovací smlouva nezkracovala uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky. Jedním z předpokladů důvodnosti odpůrčí žaloby podle § 42a odst. 1 obč. zák. je existence právního úkonu dlužníka, který měl za následek takové zmenšení majetku dlužníka, že z majetku dlužníka nemůže být uspokojena pohledávka jeho věřitele. Dle závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4254/2010 „V souladu s ustálenou soudní praxí podle § 42a odst. 1 obč. zák. dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil.“ Nejvyšší soud dále uvádí, že „Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil.“ Pro daný případ z toho plyne závěr, že činila-li vymahatelná pohledávka žalobce vůči jeho dlužníkovi (otci žalovaných) částku 808.249,- Kč s příslušenstvím a dlužník žalobce byl v době uzavření odporované darovací smlouvy podílovým spoluvlastníkem nemovitostí v hodnotě 1.500.000,- Kč (1/3 podíl na budově čp. 944 na pozemku parc. č. 2731/7 a pozemků parc. č. 2731/7 a 2731/6, katastrální území Opavské Předměstí, obec Krnov, část obce Pod Cvilínem) a dále měl ve společném jmění s manželkou Bohuslavou A. nemovitosti v hodnotě 2.000.000,- Kč (budova čp. 697 na pozemku parc. č. 1928, garáž na pozemku parc. č. 1929/2 a pozemky parc. č. 1928, 1929/2 a 1929/1, v katastrálním území katastrální území Opavské Předměstí, obec Krnov, část obce Pod Cvilínem), pak sice darovací smlouvou došlo ke zmenšení majetku dlužníka, avšak dlužník měl i nadále majetek v rozsahu, z něhož bylo možné pohledávku žalobce uspokojit. Podmínky § 42a odst. 1 obč. zák. pro vyslovení právní neúčinnosti předmětné darovací smlouvy vůči žalobci proto nebyly splněny. Na tomto závěru nemůže nic změnit názor žalobce, že oba odporované právní úkony dlužníka, tj. darovací smlouvu a označenou dobrovolnou dražbu (dále jen dobrovolná dražba), je třeba posuzovat v jejich časové souslednosti a že je proto nutné v jednání dlužníka žalobce spatřovat sjednocující úmysl zkrátit žalobce jako věřitele, a to proto, že dlužník se těmito právními úkony zbavil veškerého svého podstatného majetku. Pokud jde o namítanou časovou souslednost uvedených právních úkonů dlužníka, je třeba poukázat na to, že darovací smlouva byla uzavřena dne 22.5.2009 a k dobrovolné dražbě došlo dne 7.1.2011, tedy po více než roce a půl. Navíc rozhodujícím okamžikem pro posouzení splnění podmínek pro vyslovení právní neúčinnosti konkrétního právního úkonu dlužníka ve smyslu § 42a odst. 1 obč. zák. je okamžik, k němuž došlo ke zmenšení majetku dlužníka. V případě darovací smlouvy, jejímž předmětem byly nemovitosti, je tímto okamžikem datum nabytí účinnosti vkladu práva do katastru nemovitostí a v daném případě se jednalo o datum 22.5.2009. Jestliže v řízení bylo prokázáno, že v té době dlužník žalobce disponoval majetkem dostačujícím k uspokojení pohledávky žalobce, okresní soud správně žalobu v této části výrokem II. zamítl. Odvolací soud proto výrok II. napadeného rozsudku potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný. Potvrzen podle § 219 o.s.ř. byl také výrok I. rozsudku okresního soudu. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry okresního soudu o důvodnosti žaloby v této části. Odvolací soud souhlasí s okresním soudem, že na veřejnou dražbu dobrovolnou provedenou podle zák. č. 26/2000 Sb., o dražbách, lze aplikovat ustanovení § 42a odst. 1 až 3 obč. zák. Předmětnou dobrovolnou dražbu navrhl dlužníka žalobce a jako vydražitel se jí účastnil a nemovitosti, resp. spoluvlastnický podíl na nich, vydražil žalovaný 2), který je jako syn dlužníka osobou dlužníkovi blízkou podle § 116 obč. zák. Judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz rozsudek sp. zn. 2 Cdon 1034/97 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod R 25/2001, rozsudek ze dne 27.2.2013, sp. zn. 22 Cdo 1205/2011) je veřejná dobrovolná dražba považována za specifický proces uzavření smlouvy, která vychází ze svobodné vůle stran, tj. navrhovatele dražby a účastníků dražby, a je institutem soukromého práva. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1205/2011 Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na ustanovení § 1771 odst. 1 občanského zákoníku - zák. č. 89/2012 Sb., účinného od 1.1.2014, a tam deklarovanou smluvní povahu dražby. Dle názoru odvolacího soudu tak lze učinit závěr, že u veřejné dražby dobrovolné se jedná o právní úkon a jako takovému mu proto lze odporovat za podmínek § 42a obč. zák. V předmětné právní věci byly v souvislosti s  dobrovolnou dražbou byly splněny podmínky § 42a odst. 1 a 2 obč. zák. Jednalo se jednání mezi osobami blízkými ve smyslu § 116 obč. zák., které je třeba z důvodů již uvedených považovat za právní úkon, přičemž tento právní úkon evidentně zkracoval možnost uspokojení pohledávky žalobce jako věřitele. S ohledem na příbuzenský vztah mezi dlužníkem jako navrhovatelem veřejné dražby dobrovolné a žalovaným 2) jako vydražitelem se podle § 42a odst. 2 obč. zák. předpokládá, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele byl žalovanému 2) znám, a žalovaný 2) neprokázal, že tento úmysl dlužníka nemohl ani při náležité pečlivosti poznat. V dalším odvolací soud odkazuje na závěry okresního soudu uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku, s nimiž se ztotožňuje. Ve výroku III. byl rozsudek okresního soudu změněn podle § 220 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů řízení částku 10.095,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku advokátu žalovaného 1) a že žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) bylo třeba aplikovat § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť vůči žalovanému 1) nebyl žalobce s žalobou úspěšný. Výrok I. se týkal žalobního požadavku žalobce, který směřoval pouze vůči žalovanému 2) Martinu A., a výrokem II. byla žaloba směřující vůči oběma žalovaným zamítnuta. Žalovaný 1) má proto jako úspěšný účastník řízení právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci. Za řízení před okresním soudem se jedná o částku 10.095,- Kč, která je tvořena částkou 1.500,- Kč odměny advokáta za úkon převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a), § 7 bod 4. a § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a částkou 3.600,- Kč odměny advokáta za tři úkony právní služby – účast u tří jednání okresního soudu (§ 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu) po 1.200,- Kč při zastupování dvou osob se snížením podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu (dále jen AT) a částkou 1.200,- Kč paušální náhrady hotových výdajů advokáta za čtyři úkony právní služby po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 AT. Dále částkami 900,- Kč náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a 3 AT ke třem jednáním okresního soudu, 1.143,- Kč cestovného (vozidlo o průměrné spotřebě 6,2 l/100 km, cena nafty 36,5 Kč/l, 130 km z Ostravy do Krnova a zpět, paušální sazba 3,60 Kč/km), které představují polovinu těchto náhrad s ohledem na zastupování dvou osob, z nichž nárok na náhradu má pouze jedna z nich. K uvedeným částkám odměny a advokáta a náhrad hotových výdajů advokáta náleží částka 1.752,- Kč 21% DPH podle § 137 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) tuto náhradu nákladů řízení advokátu žalovaného 1) podle § 149 odst. 1 o.s.ř. Žalobci a žalovanému 2) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení za použití § 142 odst. 2 o.s.ř., úspěch každého z nich v řízení byl částečný. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) byl aplikován § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch žalovaného 1) ve věci. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2.904,- Kč, která sestává z odměny advokáta ve výši 600,- Kč za úkon podání odvolání proti výroku o nákladech řízení (§ 11 odst. 2 písm. c/, § 9 odst. 1, § 7 bod 4. a § 12 odst. 4 AT), a ve výši 1.200,- Kč za úkon účasti u odvolacího jednání (§ 11 odst. 1 písm. g/, § 9 odst. 1, § 7 bod 4. a § 12 odst. 4 AT), a dále částky 504,- Kč 21% DPH podle § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů odvolacího řízení jeho advokátu podle § 149 odst. 1 o.s.ř. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) rozhodl odvolací soud, s ohledem na jejich částečný úspěch, podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dle ust. § 237 o.s.ř. dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně, ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení,                u okresního soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho soudního výkonu. V Ostravě dne 23. ledna 2014 Za správnost vyhotovení:    JUDr. Sylvie Ostřížková, v.r. Renáta Plíhalová                  předsedkyně senátu