Objektem deliktu dle § 37 odst. 2 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování, podle něhož se právnická nebo podnikající fyzická osoba jako právní nástupce provozovatele zařízení dopustí správního deliktu tím, že neoznámí úřadu přechod integrovaného povolení, je nejen ochrana životního prostředí, ale i řádný výkon kontrolní činnosti správních orgánů.

22 A 113/2013 – 40   ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY     Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., v právní věci žalobce HBSS s. r. o. se sídlem Hasičská 171, Jablunkov, zastoupeného Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem se sídlem Havlíčkova 190/12, Český Těšín, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. 1053/580/13, 51285/ENV ze dne 16. 7. 2013, ve věci správního deliktu na úseku integrované prevence,   t a k t o :    I. Žaloba se zamítá.  II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.       O d ů v o d n ě n í :     Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. MSK 9923/2013 ze dne 29. 3. 2013, jímž byla žalobci (tehdy pod názvem Van Gansewinkel HBSS s. r. o.) uložena pokuta za spáchání správního deliktu dle § 37 odst. 2 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, ve znění účinném do 18. 3. 2013 (dále jen „ZoIP“), neboť provozoval povrchovou skládku v rozporu s integrovaným povolením.   Žalobce v žalobě namítl ve vztahu k tvrzenému porušení kapitoly 4. a 8. provozního řádu, že stanovené podmínky se týkaly pouze případů, kdy u odpadů byly odstraňovány nebezpečné vlastnosti; tyto případy však u žalobce nenastaly. Pokud se týče namítaného porušení kapitoly 17 provozního řádu a podmínky 3.17 integrovaného povolení, spočívajícího v tom, že provozní deník nebyl veden samostatně a s předepsanými náležitostmi, žalobce uvedl, že provozní deník byl předmětem kontroly České inspekce životního prostředí, která způsob jeho vedení žalobci nevytkla; dále uvedl, že všechny požadované údaje jsou vedeny v místě zařízení a jsou tam dohledatelné (ze strany žalobce se tedy jednalo jen o formální pochybení). K rozporu s podmínkou bodu 3.20 integrovaného povolení spočívající v zavedení jasně nespecifikovaného pojmu „plnivo“ žalobce uvedl, že plnivy označoval pojiva, která jsou zároveň odpadem.   Žalovaný k žalobě ve vyjádření ze dne 1. 11. 2013 uvedl, že bod 4 provozního řádu se netýká procesu odstranění nebezpečných vlastností odpadů; tohoto procesu se týká jen bod 8, přičemž je u dvou prověřovaných N odpadů je tento proces u žalobce zdokumentován. Pokud se týče vedení provozního deníku, pak kontrola České inspekce životního prostředí proběhla roku 2010 a deníku se týkala zcela okrajově a je v ní bez dalšího konstatováno, že deník není veden samostatně. Pokud se týče pojmu „plnivo“, ten nebyl definován v provozním řádu; pokud by byl řádně veden provozní deník, muselo by v něm být konkrétně uvedeno složení směsi pojené s odpadem. S ohledem na povahu činnosti žalobce a možnosti značného rizika pro životní prostředí je třeba trvat na přesném dodržování integrovaného povolení.   U jednání dne 30. 9. 2015 žalobce uvedl, že analýza odpadu nebyla provedena mimo prostory skládky, stalo se tak ovšem již přímo u původce odpadu, což je pro naplnění účelu analýzy ještě lepší, neboť se tím eliminuje kontaminace odpadu v důsledku povětrnostních podmínek. Dále uvedl, že plnivem se rozuměla pojiva, která nejsou odpadem. K výzvě soudu k odstranění rozporů sdělil, že plniva jsou pojiva, která jsou zároveň odpadem. Uvedl, že navrhovaný svědecký výslech Ing. B. K. měl objasnit chod skládky z technického hlediska. Žalovaný u jednání zdůraznil, že pro něj nebyla zásadní skutečnost, že deník nebyl veden v jednom dokumentu, ale že dokumenty ve svém souhrnu neobsahovaly všechny náležitosti.   Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového  a  právního stavu,  který  tu  byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „s. ř. s.“]), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.   Z obsahu správních spisů soud zjistil, že dne 22. 8. 2012 byl zahájen přezkum integrovaného povolení, v jehož průběhu byly zjištěny skutečnosti, které vedly k zahájení deliktního řízení. V protokole o kontrole č. j. MSK 97967/2012 ze dne 18. 12. 2012 krajský úřad konstatoval nerespektování závazných podmínek integrovaného povolení, a to mj. stanovených v části II. kapitole č. 3 v bodech 3.1, 3.17 a 3.20 výrokové části integrovaného povolení. Výrokem I. rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje č. j. MSK 9923/2013 ze dne 29. 3. 2013 byla žalobci uložena pokuta ve výši 125 000,- Kč podle ustanovení § 37 odst. 4 písm. b) ZoIP za správní delikt podle § 37 odst. 2 ZoIP, jehož se měl žalobce dopustit tím, že zařízení „Areál pro úpravu, odstraňování a využívání odpadů – Povrchová skládka TPO a TKO Horní Benešov“ provozoval v době od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 v rozporu s integrovaným povolením, a to konkrétně v rozporu s podmínkami stanovenými v části II., kapitole 3, bodech 3.1, 3.17 a 3.20 výrokové části integrovaného povolení, vydaného krajským úřadem pod č. j. ŽPZ/2803/03/K1/1 ze dne 14. 5. 2004 ve znění pozdějších změn (poslední změna č. 5 byla vydána 17. 10. 2008). Proti rozhodnutí podal žalobce 16. 4. 2013 odvolání, které bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto.   Podle § 16 odst. 1 písm. a) ZoIP je provozovatel zařízení povinen provozovat zařízení v souladu s integrovaným povolením vydaným podle tohoto zákona   Podle § 37 odst. 2 ZoIP právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako provozovatel zařízení dopustí správního deliktu tím, že provozuje zařízení bez platného integrovaného povolení, bez pravomocného rozhodnutí o podstatné změně integrovaného povolení nebo v rozporu s podmínkami integrovaného povolení.   Podle § 37 odst. 4 písm. b)  ZoIP za správní delikt se uloží pokuta do 7 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavců 2 a 3.   Pokud se týče žalobních námitek týkajících se porušení kapitol 4. a 8. provozního řádu, pak se soud ztotožňuje se žalovaným v tom, že plnění podmínek kapitoly 4. není vůbec navázáno na proces odstraňování nebezpečných vlastností odpadů; pokud se týče kapitoly 8. je třeba opět ve shodě se žalovaným poukázat na to, že k tomuto odstraňování v minimálně v několika zdokumentovaných případech došlo. Pokud žalobce u jednání namítal, že sice k odběru vzorků nedošlo na vyčleněném místě skládky, ale stalo se tak přímo u původce odpadu, což je s ohledem na účel právní úpravy lepší, pak se touto námitkou, jakožto opožděně uplatněnou (srov. § 71 odst. 2 s. ř. s.), soud nezabýval.   Pokud se týče námitek týkajících se nesprávného vedení provozního deníku, pak soud k námitce dobré víry, vyplývající z postupu České inspekce životního prostředí uvádí předně, že tuto námitku vznesl žalobce poprvé až v žalobě. Nadto i z obsahu spisu vyplývá, že Česká inspekce životního prostředí zaměřila svou kontrolu jiným směrem, nevedení samostatného provozního deníku je v protokole z 22. 9. 2010 jen lakonicky konstatováno, ale není aprobováno! Rozhodně nemohlo být základem dobré víry žalobce, že jeho postup je správný. Pokud se týče formální a obsahové stránky vedení provozního deníku, žalovaný ve svém rozhodnutí (str. 6‑7) uvedl, proč a jak nevyhovovala rozptýlená dokumentace žalobce požadavkům na vedení provozního deníku dle integrovaného povolení, s čímž se soud zcela ztotožňuje. Ostatně žalobce uvádí, že deník již v současnosti vede samostatně, takže jeho samostatné vedení není nepřekonatelným formalistickým břemenem. Naopak slouží k bezproblémovému procesu kontroly činnosti správními orgány, což je rovněž objektem deliktu, za nějž byl žalobce potrestán (na úseku integrované prevence z povahy věci výrazně více než na jiných úsecích správních činností).   Soud nepřisvědčil ani žalobní námitce tvrdící, že užití pojmu „plnivo“ nebylo na překážku kontrolní činnosti správních orgánu a nebylo v rozporu s integrovaným povolením. Předně konstatuje, že v samotném definování tohoto pojmu žalobce během správního i soudního řízení kolísal mezi dvěma navzájem se vylučujícími definicemi. Nadto tento generický pojem neumožňoval bez dalšího (analýzy kódů) zjištění přesného složení pojivové směsi.   Z výše uvedeného je patrné, že k posouzení žalobních námitek nebylo soudu potřeba seznamovat se nad rámec spisového materiálu s chodem skládky z technického hlediska, proto nebyl proveden navržený výslech svědka Ing. B. K.   Pokud žalobce uváděl, že jemu vytýkaná porušení jsou jen drobná, pak lze částečně přisvědčit tomuto tvrzení; nejednalo se ovšem o pochybení, která by pro absenci materiální složky vylučovala deliktní odpovědnost žalobce; jejich nižší závažnost nalezla adekvátně svůj odraz ve výši pokuty uložené při dolní hranici trestní sazby.   Krajský soud z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.    O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť procesně úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.       P o u č e n í :  Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.     Krajský soud v Ostravě dne 30. září 2015                                                   JUDr. Monika Javorová                                                předsedkyně senátu