22Af 48/2014 – 39 ČESKÁ REPUBLIKA     ROZSUDEK   JMÉNEM REPUBLIKY     Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. a JUDr. Miroslavy Honusové v právní věci žalobce SLOT Group, a.s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary, zastoupeného Mgr. Alešem Smetankou, advokátem Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému Magistrátu města Ostravy se sídlem Prokešovo náměstí 8, Ostrava,    o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 18.3.2014 č.j. SMO/015883/11/OFR/HI, ve věci místního poplatku,   t a k t o :    I. Rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 18.3.2014 č.j. SMO/015883/11/OFR/HI  se  z r u š u j e  a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.    II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.228,- Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Aleše Smetanky, advokáta Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1.                     O d ů v o d n ě n í :             Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih ze dne 25.10.2011 č.j. 98258/11/OFR/Lib – platební výměr na místní poplatek za jiná technická herní zařízení (dále jen JTHZ) za období od 1.1.2011 do 30.9.2011.             Žalobce v žalobě namítl, že 1)     platební výměr je nesrozumitelný. Není jasné, v jaké výši byl poplatek vyměřen za jednotlivé terminály, pravděpodobně bylo počítáno od uvedení terminálu do provozu. 2)     Žalovaný se vůbec nevypořádal s žalobcovou odvolací námitkou ohledně prodlení s úhradou. Podle žalobce neupravuje zákon č. 565/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o místních poplatcích) komplexně okolnosti vydání platebního výměru, splatnost stanoveného rozdílu na poplatku, takže je na místě použít § 139 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen DŘ), podle nějž je rozdíl mezi daní tvrzenou daňovým subjektem a daní vyměřenou správcem daně splatný v náhradní lhůtě 15 dnů od právní moci platebního výměru. 3)     Správce poplatku vůbec neodůvodnil konkrétní výši sankčního navýšení a žalovaný se nevypořádal s většinou žalobcových odvolacích námitek, které k tomu směřovaly. Správní orgány vůbec nezohlednily okolnosti případu – žalobce poplatky platil, avšak v jiné výši, než si představoval správce poplatku. To bylo dáno nejednoznačnou a terminologicky nepřesnou právní úpravou, dlouhodobě vyvolávající pochybnosti a otázky o správném výkladu. Žalobce k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ze dne 27.2.2014 č.j.9 Afs 54/2013-33. Žalobce nelze „trestat“ za to, že zvolil jiný výklad nejasné právní úpravy než správce poplatku. Žalobce plnil ohlašovací povinnost, reagoval na výzvy správce poplatku. Žalobce byl rozhodnutím správních orgánů postaven na roveň subjektům, které nesplnily poplatkovou povinnost vůbec, a se správcem vůbec nespolupracovali.       Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Výpočet poplatku je přezkoumatelný, vychází z obecně závazné vyhlášky. Splatnost poplatku je dána § 11 zákona o místních poplatcích, takže § 139 odst. 3 DŘ se nepoužije. Správce poplatku zohlednil při sankčním navýšení jednání žalobce. Ten způsobil svým jednáním správci poplatku nárůst administrativního zatížení a ztěžoval řádný výběr poplatku. Správní orgány se řídily zásadou legitimního očekávání – postupovaly totožně jako ve všech obdobných případech s jinými provozovateli.              Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového  a  právního stavu,  který  tu  byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.   Pokud jde o žalobní bod 1), z obsahu správního spisu soud zjistil, že správce poplatku vyměřil žalobci výrokem platebního výměru místní poplatek za JTHZ konkrétních výrobních čísel vždy za konkrétní 3 měsíce (celkově od 1.1.2011 do 30.9.2011), postupoval přitom mj. podle obecně závazné vyhlášky Statutárního města Ostravy č.15/2010 (dále jen vyhláška). Z odůvodnění platebního výměru vyplývá (v souladu s vyhláškou, dostupnou na stránkách Statutárního města Ostravy, jak soud ověřil), sazba 5.000,- Kč za každé JTHZ na 3 měsíce, s tím, že poplatková povinnost vzniká dnem uvedení povoleného JTHZ do provozu. Místní poplatek je splatný do 10 dnů od vzniku poplatkové povinnosti a poté vždy k 10. dni prvního měsíce následujícího tříměsíčního období. Ode dne nabytí účinnosti vyhlášky podléhají místnímu poplatku JTHZ uvedená do provozu před její účinností, s tím, že poplatek za tato JTHZ je splatný do 31.3.2011. O tom, že žalobci byla vyhláška nepochybně známa, svědčí i to, že citoval její rozhodující ustanovení v odvolání proti platebnímu výměru (část V.). Krajský soud má za to, že předmětný platební výměr je jasný, srozumitelný a správce poplatku vycházel při výpočtu jednotlivých částek z pravidel určených vyhláškou a z žalobcova ohlášení. Žalobce neuvedl v žalobě konkrétně, kterou z částek rozporuje, takže soud pouze obecně uzavírá, že částky     v jiné výši než 5.000,- Kč mohou představovat poplatky za JTHZ postupně uváděná do provozu či za JTHZ, u nichž byl provoz ukončen. Žalobní bod 1) soud nepovažuje za důvodný.   Pokud jde o žalobní bod 2), žalobce v odvolání proti platebnímu výměru namítal rozsáhle a s konkrétní argumentací, že splatnost poplatku vyměřeného platebním výměrem by se podle jeho názoru měla řídit § 139 odst. 3 DŘ (str. 12 odvolání), avšak žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí na tuto námitku nijak nereagoval. Svůj právní názor sdělil soudu až ve vyjádření k žalobě, což je však irelevantní, neboť soud přezkoumává správní rozhodnutí, nikoli vyjádření správního orgánu. Žalobní bod 2) je tedy důvodný.   Pokud jde o žalobní bod 3), správce poplatku k sankčnímu navýšení pouze odkázal na § 11 zákona o místních poplatcích a příslušné články vyhlášky. Žalobce v odvolání brojil proti sankčnímu navýšení poplatku s argumenty obdobnými jako v žalobě (str. 9-11). Žalovaný uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí k sankčnímu navýšení, že správce poplatku postupoval ve všech případech spadajících do jeho pravomoce stejně, musel žalobce vyzývat ke splnění povinnosti, musel postupovat podle platných právních předpisů – pokud má žalobce jiný názor, může se svých práv domáhat soudní cestou. Provozování loterijních systémů patří v oblasti společenských jevů do rizikové skupiny, negativní jevy způsobené provozováním hazardních her jako sociální strádání rodin, rozvody, patologické hráčství a kriminalita mají dopad v konečném stádiu i na obce. Správce poplatku při vyměření zhodnotil všechny okolnosti.             Krajský soud především nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že správce poplatku zhodnotil všechny okolnosti rozhodující pro konkrétní sankční navýšení. Skutečností je, že správce poplatku se k sankčnímu navýšení nevyjádřil vůbec, kromě zcela obecného, a tudíž nedostatečného poukazu na příslušná zákonná ustanovení. Pokud jde o žalovaného, ten především úplně pominul tu část odvolací námitky, v níž žalobce poukazoval na to, že byl maximálním navýšením postaven na roveň těch, kteří se správcem nespolupracovali vůbec. K rozhodování správních orgánů při sankčním navýšení místních poplatků se NSS vyjadřoval opakovaně, jak v rozsudku zmiňovaném žalobcem (viz výše), tak např. v rozsudku ze dne 22.5.2014 č.j. 9 Afs 68/2013-75, z nějž krajský soud cituje pasáže plně aplikovatelné i na tuto věc : ...zákon o místních poplatcích v ustanovení § 11 odst. 1 a 2 stanoví, že pokud nebudou poplatky zaplaceny (odvedeny) poplatníkem nebo plátcem poplatku včas nebo ve správné výši, vyměří obecní úřad poplatek platebním výměrem. Dle odst. 3 uvedeného ustanovení včas nezaplacené (neodvedené) poplatky nebo jejich nezaplacenou (neodvedenou) část může obecní úřad zvýšit až na trojnásobek. Navýšení poplatku podle ustanovení § 11 zákona o místních poplatcích představuje rozhodnutí založené na volné správní úvaze správního orgánu, neboť je zde dána pouze možnost správního orgánu rozhodnout o zvýšení, bez dalších zákonem stanovených konkrétních omezení. Nicméně i takové rozhodnutí musí být postaveno na racionálních důvodech, pro které správce poplatku k uložení předmětného navýšení přistoupil. Je věcí správního orgánu, jaká kritéria pro své rozhodnutí zvolí, podstatné je, aby důvody správní orgánu byly transparentní a z rozhodnutí jednoznačně seznatelné a to tak, aby úvahy správního orgánu mohly být posléze případně předmětem soudního přezkumu z hlediska předkročení mezí libovůle. Přestože zákon o místních poplatcích neobsahuje žádná kritéria, která by byl správní orgán povinen při své úvaze o navýšení poplatku zohlednit, nezbavuje tato skutečnost správní orgán povinnosti řádně odůvodnit, proč k navýšení přistoupil, včetně důvodů, které ho vedly ke stanovení výsledné částky. ... Zejména za situace, kdy správce poplatku ze zákonem stanoveného sankčního rozmezí uložil navýšení poplatku v nepřísnější možné sazbě, se nelze spokojit s pouhým konstatováním správce poplatku, že navýšení bylo stanoveno s ohledem na jednání s poplatníkem a po předchozím upozornění. ...V rozhodnutí bylo na místě, aby se správce poplatku zabýval konkrétními okolnostmi vzniku nedoplatku a řádně uložení navýšení poplatku a jeho výše odůvodnil. Je nutné přihlédnout k tomu, že definice pojmu „jiné technické herní zařízení“ a otázka vyměřování posuzovaného poplatku a s tím spojená možnost případné obrany v případě nesouhlasu poplatníka s poplatkovou povinností způsobuje v praxi nemalé výkladové problémy. Otázka, zda se stěžovatel mohl a měl v případě nesouhlasu s poplatkovou povinností bránit jiným způsobem, než pozdní úhradou poplatku, je otázkou, která je doposud správními soudy posuzována rozdílně. Tato otázka je předmětem rozhodování rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (předkládací usnesení ze dne 17. 1. 2013, č. j. 2 Afs 68/2012 – 15). Pozn. krajského soudu : rozšířený senát rozhodl až dne 24.6.2014.             Krajský soud tedy uzavírá k žalobnímu bodu 3), že rozhodnutí žalovaného je v části týkající se sankčního navýšení poplatku odůvodněno nedostatečně. Není z něj zřejmé, proč bylo v tomto konkrétním případě zvoleno maximální navýšení, ani nebyly vzaty v úvahu námitky, výslovně uvedené v odvolání. Žalovaný tak porušil § 116 odst. 2 DŘ. Nad rámec soud uvádí, že považuje za poněkud rozpolcený myšlenkový postup žalovaného, který považoval za zjevnou přitěžující okolnost pro sankční navýšení poplatku samotný druh žalobcova podnikání, za situace, kdy tento byl povolen jak příslušným ministerstvem, tak konkrétní obcí.             Soud tedy rozhodnutí žalovaného zrušil v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.             Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., když procesně úspěšnému žalobci vznikly náklady zaplacením soudního poplatku ve výši 3.000,- Kč a náklady právního zastoupení advokátem ve výši 8.228,- Kč (2 úkony právní služby po 3.100,- Kč, 2x režijní paušál po 300,- Kč – převzetí věci, sepis žaloby, a to včetně DPH). Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení tuto částku, a to dle § 64 s.ř.s. ve spojení s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravě s.ř.s. a o.s.ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s.ř.s., § 159, § 160 odst. 1 o.s.ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.       P o u č e n í :  Proti tomuto rozsudku je   m o ž n o   podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.                             Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.   V Ostravě dne 19. listopadu 2015                                                         JUDr. Monika Javorová                                                         předsedkyně senátu