61Az 1/2014-46                    ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK    JMÉNEM   REPUBLIKY      Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci žalobce: M.  J., státní příslušnost Pákistánská islámská republika, t.č. PoS Kostelec nad Orlicí, Rudé armády 1000, Kostelec nad Orlicí, zastoupeného JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Slavíkova 19, Praha 2 – Vinohrady, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti  rozhodnutí žalovaného ze dne 6.12.2013 č.j. OAM-1-371/VL-10-K03-R2-2007, o udělení mezinárodní ochrany,     t a k t o :   I.          Rozhodnutí žalovaného v části, jíž žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.  o policii ČR ve znění pozdějších předpisů, s e  pro nezákonnost    z r u š u j e.   II.               V části, jíž nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle ust.            § 14a a ust. § 14b téhož zákona, s e rozhodnutí žalovaného pro vady řízení                    z r u š u   j e  a věc se v tomto rozsahu žalovanému vrací k dalšímu řízení.              III.      Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 14.278,- Kč k rukám advokátka JUDr. Athanassiose Pantazopoulose, a to  do 60-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.       O d ů v o d n ě n í :           Rozhodnutím ze dne 6.12.2013 č.j. OAM-1-371/VL-10-K03-R2-2007 žalované Ministerstvo vnitra České republiky (dále jen ČR) rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle ust.  § 12, § 13 a § 14, § 14a, § 14b  zákona č. 325/1999 Sb.    o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Po provedeném dokazování vzal žalovaný správní orgán za objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce je obava z uvěznění až zabití v důsledku své politické angažovanosti ze strany pákistánské vlády. Žalobce rovněž poukázal na absenci svobodného vyjadřování a demokracie ve své vlasti. K neudělení azylu podle ust. § 12, § 13 a § 14 zákona               o azylu odkázal žalovaný na své rozhodnutí ze dne 18.11.2010 a na rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 61Az 1/2011-88 ze dne 23.11.2012, kterým byla žaloba žalobce směřující do výroku o neudělení mezinárodní ochrany podle těchto zákonných ustanovení zamítnuta. K neudělení doplňkové mezinárodní ochrany podle ust. § 14a téhož zákona žalovaný uvedl, že má vážné pochybnosti o okolnostech obvinění a možném odsouzení žalobce s ohledem na velké množství rozporů v jeho výpovědích. Pro posouzení otázky, zda žalobci hrozí v případě jeho návratu do země původu nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání,  považuje správní orgán zhodnocení aktuální politické situace v Pákistánu. Žalovaný                       v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je přesvědčen, že v případě návratu žalobce do Pákistánu je téměř vyloučeno jeho trestní stíhání pouze za jeho příslušnost ke straně PML-N s poukazem na to, že kandidát vládní strany Pákistánská muslimská liga (PML) byl zvolen novým prezidentem.  S poukazem na informaci MV Velké Británie ze srpna 2013 žalovaný dále v odůvodnění uvedl, že v Pákistánu není možné odsouzení osoby v nepřítomnosti. Žalovaný z toho dovodil, že pokud by žalobce byl v Pákistánu skutečně odsouzen, má při svém návratu do země původu reálnou možnost se takovému obvinění účinně bránit i velmi vysokou šanci na zrušení takového rozsudku. V závěru odůvodnění svého rozhodnutí pak žalovaný poukázal opětovně na nevěrohodnost tvrzení žalobce ohledně jeho zadržení v únoru roku 2007 i na informace, které žalobce uvedl ohledně okolností, za kterých opustil vlast.         Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal včasnou žalobu, ve které namítal, že žádost o udělení azylu podal z důvodu své reálné obavy o nemožnosti svobodně vyjadřovat své názory v rámci novinářské činnosti na území Pákistánu. Vytýkal žalovanému, že si neshromáždil dostačující podklady pro své rozhodnutí. Zdůraznil, že  se na území České republiky nachází již od roku 2007 a udělení azylu se domáhá z důvodu své novinářské profese, kterou nemůže vykonávat v Pákistánu zcela svobodně. V případě výkonu této profese bude vystaven pronásledování, nelidskému ponižujícímu a nedůstojnému zacházení ze strany státních úřadů.  V žalobě žalobce dále poukázal na politickou situaci v Pákistánu, která je stále velmi nepřehledná a kritická co do dodržování lidských práv a svobod s odkazem na jednotlivé zdroje informací o této zemi.        Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhoval její zamítnutí jako nedůvodné. Odkázal na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byla žaloba směřující proti výroku o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle ust. § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu zamítnuta. Proti uvedenému rozsudku žalobce opravný prostředek nepodal a žalovaný proto jen odkázal  na své dřívější rozhodnutí ze dne 18.11.2010, které je nedílnou součástí správního spisu. V nynějším rozhodnutí žalovaný pečlivě posoudil žalobcův návrat do vlasti ve smyslu non-refoulement dle ust. § 14a zákona o azylu. V tomto směru žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a má za to, že žalobci nehrozí v případě návratu vážná újma a jeho vycestování rovněž nepředstavuje porušení mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Navrhoval proto zamítnutí žaloby jako nedůvodné.         Krajský soud provedl důkaz napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne  6.12.2013 č.j. OAM-1-371/VL-10-K03-R2-2007, připojeným správním spisem žalovaného téhož čísla jednacího, připojeným spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 61Az 1/2011 a poté dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Při řízení o žalobě žalobce vycházel přitom krajský soud z ust. § 65 a násl. s. ř. s. a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 s. ř. s.).         Z hlediska skutkových zjištění podstatných pro posouzení nynější žaloby žalobce považuje především krajský soud za potřebné uvést, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 28.4.2007 a že o této žádosti rozhodl žalovaný dne 18.11.2010 tak, že žalobci mezinárodní ochranu podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu neudělil. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu, o které krajský soud rozsudkem ze dne 23.11.2012 č.j. 61Az 1/2011-88 rozhodl tak, že rozhodnutí žalovaného v části o neudělení mezinárodní ochrany podle ust. § 14a a § 14b zákona o azylu pro vady řízení zrušil a v části, jíž nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13 a § 14 téhož zákona zamítl. V dalším řízení zůstala tedy otevřena otázka doplňkové ochrany žalobce podle ust. § 14a zákona o azylu. Protože proti uvedenému rozsudku krajského soudu účastníci řízení nepodali opravný prostředek – kasační stížnost, tento rozsudek nabyl právní moci dne 6.12.2012. Řízení ve věci neudělení azylu žalobci podle ust. § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu bylo tedy pravomocně ukončeno a žalovaný proto v tomtéž řízení nemohl opětovně rozhodovat o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle těchto zákonných ustanovení. Protože v nyní přezkoumávaném rozhodnutí tak učinil, je v této části jeho rozhodnutí nezákonné a muselo být krajským soudem zrušeno.        K neudělení doplňkové ochrany žalobci podle ust. § 14a zákona o azylu odkazuje krajský soud na svůj rozsudek ze dne 23.11.2012. Poukázal v něm na obsah zpráv                o zemi původu žalobce v Pákistánu, které pro odůvodnění svého dřívějšího rozhodnutí žalovaný použil a rovněž nad rámec těchto informací citoval podstatný obsah zprávy Ministerstva zahraničí USA ze dne 8.4.2011 o dodržování lidských práv za rok 2010 a informace Human Rights Watch z ledna 2011. Krajský soud v tomto rozsudku tehdy citoval i závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož lze připustit, že některá rozporná tvrzení žalobce týkající se časových údajů nebo popisu jednání, z něhož byl obviněn a jež uvedl v průběhu správního řízení, mohou do jisté míry zpochybňovat jeho věrohodnost, jak na to poukázal žalovaný i krajský soud. Tyto nepřesnosti ve výpovědích žalobce však nejsou natolik podstatné a závažné, aby zásadně vyvracely věrohodnost azylového příběhu žalobce a převážnou většinu těchto nepřesností lze vysvětlit časovým odstupem od doby, kdy žalobcem popisované skutečnosti nastaly do doby konání pohovorů před orgány žalovaného, jakož i časovým odstupem několika let mezi jednotlivými pohovory. Podstatné ovšem je, že žalobce byl v zemi původu členem politické strany, a že působil jako novinář a že v důsledku této politické orientace a profesního zaměření měl problémy a konflikty se státními orgány, pro které byl dokonce trestně obviněn či stíhán. Jestliže žalovaný i krajský soud dospěly k tomu, že tyto problémy nedosahovaly intenzity pronásledování taxativně vymezeného ust. § 12 zákona                 o azylu, pak zůstalo otázkou, zda nejde o důvody opravňující udělení doplňkové ochrany.  S přihlédnutím k nejaktuálnějším zprávám o zemi původu žalobce vyslovil Nejvyšší správní soud názor, že celkový stav dodržování lidských práv v zemi původu žalobce je velmi neutěšený, že státní moc není způsobilá zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů na celém území, přičemž nelze vyloučit, že za situace, kdy žalobce před opuštěním země původu měl konflikty s orgány činnými v trestním řízení, mu taková vážná újma hrozí v případě návratu do vlasti. Nejvyšší správní soud je proto přesvědčen, že za tohoto stavu je třeba, aby žalovaný znovu vyhodnotil situaci žalobce ve světle zpráv  o zemi původu opatřených krajským soudem, event. dalších aktuálních zpráv o této zemi, které si žalovaný opatří. S ohledem na situaci v zemi původu žalobce nelze vyloučit,  že mu může hrozit nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. U žalobce nelze vyloučit jeho případné trestní stíhání či uvěznění, kdy by s ohledem na obsah zpráv o stavu dodržování lidských práv v zemi jeho původu mohlo dojít k nežádoucím a velmi tíživým důsledkům pro sféru jeho základní osobních práv. Nelze také vyloučit, že hrozba trestního stíhání či přímo již uvěznění v případě žalobce nadále trvá.         V nyní přezkoumávaném rozhodnutí žalovaný odůvodňuje neudělení mezinárodní ochrany, jak již bylo výše uvedeno, tím, že o samotném obvinění a následném odsouzení žalobce do vězení, navíc v jeho nepřítomnosti, má vážné pochybnosti a to vzhledem k mnoha rozporům, které v jeho výpovědích nalezl (tyto rozpory žalovaný blíže specifikuje s odvoláním na pohovory provedené s žalobcem v časovém rozmezí 9.5.2007 až 26.4.2013). To, že žalobci nehrozí v případě návratu vážná újma podle ust. § 14a odst. 2 písm. b) zdůvodňuje žalovaný tím, že považuje za téměř vyloučeno, aby v zemi původu došlo k trestnímu stíhání žalobce s ohledem na výsledek prezidentských voleb dne 30.7.2013 a na to, že podle dostupných informací MV Velké Británie ze srpna 2013 není v Pákistánu možné odsouzení osoby v nepřítomnosti a že to odporuje čl. 10-A Ústavy. K tomu žalovaný dodává, že v téže zprávě se uvádí, že výrokem 17ti členného soudcovského sboru bylo „odsouzení v nepřítomnosti prohlášeno za neplatné od samého počátku, což bylo neústavní a nezákonné, s dodatkem, že to odporovalo také výnosu o národní zodpovědnosti, který jako prostředek nápravy dává takto odsouzené osobě možnost podat odvolání“. Z toho žalovaný vyvodil, že pokud by byl žalobce v Pákistánu skutečně odsouzen, má reálnou možnost se takovému obvinění účinně bránit a vzhledem k jím zmíněnému (polickému) podtextu i velmi vysokou šanci na zrušení takového rozsudku.          Ze správního spisu žalovaného krajský soud zjistil, že jeho součástí jsou následující zdroje informací o politické situaci a dodržování lidských práv a svobod v Pákistánu. Z těchto zpráv vyplývají, mimo jiné se zřetelem k žalobním bodům, následující informace:   -          z výňatku zprávy o dodržování lidských práv za rok 2012 MZ USA ze dne 19.4.2013, že ve sledovaném období se vyskytovalo šikanování novinářů, cenzurní zásahy a autocenzura. K nejzávažnějším problémům v oblasti lidských práv, které zasahovaly tisíce obyvatel ve všech místech země,  patřilo cílené zabíjení, nucené mizení osob a mučení; -          z výroční zprávy Amnesty International ze dne 23.5.2013, že novináři byli i nadále objektem vážných výhrůžek ze strany bezpečnostních sil, ozbrojené opozice a dalších skupin, zejména v provinciích Balúčistán a Sindh a v severovýchodních kmenových oblastech. V průběhu sledovaného roku bylo zabito nejméně 8 novinářů. Několik novinářů tvrdilo, že jim bylo vyhrožováno kvůli reportážím o armádě, politických stranách nebo ozbrojených silách; -          ze zprávy Freedom House z ledna 2013, že otevřeně píšící pákistánské deníky a soukromé televizní stanice přinášejí paletu rozdílných zpráv a názorů. Mocné osobnosti, včetně armádních důstojníků a členů vyšších pater soudnictví se však pokoušejí kritické zpravodajství umlčovat a míra kritiky v roce 2012  byla vůči novinářům vysoká. Podle výboru na ochranu novinářů bylo kvůli své práci zabito v roce 2012 nejméně 7 novinářů a tato skutečnost zařadila Pákistán v celosvětovém seznamu zemí, kde jsou novináři nejvíce ohroženi smrtí, na třetí místo. Tato zpráva se zmiňuje i tom, že v roce 2012 byli mnozí reportéři píšící o konfliktu mezi armádou a islamistickými radikály vězněni, dostávali výhrůžky, byli vypovídáni nebo jim byly kladeny další překážky a to jak vládními silami, tak radikály; -          z výroční zprávy Human Rights Watch z ledna 2013, že v Pákistánu bylo ve sledovaném roce zabito nejméně 8 novinářů, jen v květnu to byli 4. V atmosféře strachu novináři málokdy psali o porušování lidských práv, kterých se armáda dopouštěla během protiteroristických operací. Talibán a další ozbrojené skupiny jim kvůli zpravodajství běžně vyhrožovaly; -          z informace Ministerstva vnitra Velké Británie ze dne 9.8.2013, že v části pojednávající o odsouzení v nepřítomnosti se uvádí, že list The Daily Times v článku ze dne 8.6.2010 uvedl: „Vláda tvrdila, že odsouzení v nepřítomnosti nemá v Pákistánském právu žádné místo a dodávala, že se jedná o zásahu zavedenou v zákonech země v době od vzniku státu. Odsouzení v nepřítomnosti odporuje čl. 10-A Ústavy, který stanoví, že osoba musí mít nárok na spravedlivý a řádný proces...“. Portál One Pakistan News ze dne 21.1.2010 uváděl, že výrokem 17ti členného soudcovského sboru „...bylo odsouzení v nepřítomnosti prohlášeno za neplatné od samého počátku, což bylo neústavní a nezákonné...“.         Z pohledu výňatků ze shora citovaných informací o zemi původu žalobce dospěl krajský soud opětovně k závěru, že žalovaný ani v nynějším rozhodnutí nezhodnotil dostatečně situaci žalobce se zřetelem k těmto zprávám. Nebezpečí vážné újmy podle ust. § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu vyloučil toliko opětovným poukázáním na nevěrohodnost jeho výpovědí, na výsledek prezidentských voleb v roce 2013 a na to, že v Pákistánu není možné odsouzení osoby v nepřítomnosti. Posledně tvrzenou skutečnost dovodil žalovaný citovanou zprávou MV Velké Británie, přičemž se informace ohledně odsouzení v nepřítomnosti podle obsahu této zprávy neopírá o objektivní zjištění, ale uvádí se v ní, že tyto informace byly zveřejněny pákistánskými deníky. V nynější žalobě žalobce především poukázal na to, že uplatňoval právo na udělení azylu v České republice z důvodu svého přesvědčení a s ohledem na svou novinářskou profesi v zemi původu. V této souvislosti poukázal na další zprávy ohledně dodržování základních lidských práv a svobod a situaci a postavení novinářů v Pákistánu. Znovu připomíná, že pochází z oblasti Pañdžáb správní jednotka Jehelum, kde jsou specifické poměry co  se týče správy a soudnictví a která je neustále terčem otevřených ozbrojených konfliktů. Ke shora uvedeným informacím, zejména ohledně postavení žalobce s přihlédnutím k jeho profesi pak žalovaný neodůvodnil přesvědčivě svůj závěr o neudělení doplňkové mezinárodní ochrany žalobci z důvodu vážné újmy ve smyslu ust. § 14a odst. 2 písm. b) zákona             o azylu. Za této situace krajskému soudu nezbylo, než v této části jeho rozhodnutí pro vady řízení zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.         V souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci náklady řízení spočívající v nákladech jeho právního zastoupení advokátem v rozsahu tří úkonů právní pomoci po 3.100,- Kč, tří režijních paušálů po 300,- Kč a v náhradě za ztrátu času ve výši 1.600,- Kč v souladu s ust. § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d), § 13 odst. 3 a § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění. Připočtením 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.478,- Kč činí celkem náklady právního zastoupení žalobce 14.278,- Kč. Ve zbytku se práva náhrady nákladů řízení žalobce i jeho právní zástupce vzdali.     P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.      V Ostravě  dne 14. května 2015                                                     JUDr. Petr Indráček                                                                        samosoudce