61Az 6/2012-229                                                                                                                                ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK    JMÉNEM   REPUBLIKY                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci žalobce: L. S., st. příslušnost Ukrajina,  zastoupeného Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Jaklovecká 18,  proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ze dne  5.4.2012 č.j. OAM-1-36/VL-20-P10-P03-2007, o prodloužení doplňkové ochrany,    t a k t o :                 I.      Žaloba    s e    z a m í t á.               II.     Žádný z účastníků   n e m á   právo na náhradu nákladů řízení.              III.     Česká republika  n e m á   právo na náhradu nákladů řízení.                   O d ů v o d n ě n í :            Rozhodnutím ze dne 5.4.2012 č.j. OAM-1-36/VL-20-P10-P03-2007 žalované Ministerstvo vnitra České republiky (dále jen ČR) zamítlo žádost žalobce                      o prodloužení doplňkové ochrany udělené podle ust. § 14a zákona č. 326/1999 Sb.             o azylu a  o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) s tím, že doplňková ochrana se žalobci neprodlužuje pro existenci důvodů podle ust. § 17a odst. 1, písm. a) téhož zákona.             V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že je mu známo, že ukrajinské státní orgány v minulosti požádaly o žadatelovo vydání na Ukrajinu k trestnímu stíhání a že měl být vzat do vazby. Jelikož nedošlo ke změně poměrů v zemi původů žalobce byla mu naposledy prodloužena doplňková ochrana rozhodnutím vydaným dne 29.7.2009. Dne 16.6.2010 podal žalobce opětovnou žádost o prodloužení mezinárodní ochrany. Této žádosti žalovaný shora uvedeným rozhodnutím nevyhověl a vycházel přitom ze sdělení Národní ústředny Interpolu ze dne 19.9.2010, dle kterého nemá žalobce aktuální záznam v mezinárodní databázi, tedy že po něm není pátráno na mezinárodní úrovni na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu. Tato informace byla následně dopisem ze dne 20.12.2011 Národní ústřednou Interpolu potvrzena. Okresním státním zastupitelstvím v Ostravě byl žalovaný informován, že v trestní věci žalobce bylo Nejvyšším státním zastupitelstvím ČR rozhodnuto dne 12.7.2006                  o převzetí trestní věci z ciziny na základě žádosti Generální prokuratury Ukrajiny. Trestní stíhání žalobce je vedeno pro jednání právně kvalifikované jako trestný čin vydírání. Žalovaný vzal proto za prokázáno, že trestní věc žalobce převzala z Ukrajiny Česká republika, přičemž paralelně vedené trestní řízení v obou zemích není z hlediska mezinárodního práva přípustné a Ukrajina již v této věci žádné trestní řízení proti žadateli nevede. Pokud žadatel žalovanému v průběhu řízení předložil „výpis z rejstříku trestů“ ze dne 25.5.2011 vydaný údajně matce žalobce Ministerstvem vnitra Ukrajiny „pro účel předložení na úřady zahraničních států“, pravost této listiny nelze spolehlivě nijak ověřit, nelze ověřit její věrohodnost a proto k ní žalovaný nepřihlédl. Žalovaný dospěl k závěru, že žadatel neopustil zemi původu z azylově relevantních důvodů a že na něj již není uvalen mezinárodní zatýkací rozkaz, jeho trestní věc převzala Česká republika a že je jistá pochybnost, že se v zemi původu mohl dopustit závažné trestné činnosti. Žalobce z hlediska svého zdravotního stavu ukončil nákladnou část tzv. interferonové léčby a je schopen s ohledem na svou finanční situaci si případnou nezbytnou související zdravotní péči hradit sám. Nenachází se z důvodu zdravotních obtíží v ohrožení života, proto u něj nebyl shledán důvod pro další prodloužení doplňkové ochrany.          Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal včasnou žalobu, kterou ve zcela nekonkrétní a nepřezkoumatelné poloze vytýkal žalovanému porušení správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.) v ust. § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 68 odst. 3. Dále žalovanému vytýkal porušení ust. §14a a § 19 zákona o azylu, článku 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení, publikované pod č. 143/1988 Sb., článku 3 Evropské úmluvy o ohraně lidských práv a svobod, článku 33 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků a článku 4 odst. 3,4 a 5, článku 15, 16 a 18 Směrnice Rady 2004/83/ES (tzv. kvalifikační směrnice) a článku 8 odst. 2, písm. b) Směrnice Rady 2005/85/ES (tzv. procedurální směrnice). Na výzvu krajského soudu žalobce doplnil svou žalobu podáním ze dne 28.6.2012. V něm uvedl, že žalovaný učinil nepodložený závěr o nemožnosti trestního stíhání jeho osoby. Jestliže žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že právně vedené trestní stíhání v obou zemích není z hlediska mezinárodního práva přípustné a že Ukrajina již tedy v této věci žádné trestní stíhání proti žalobci nevede, popírá tím úpravu části IV. Evropské úmluvy o předávání trestního řízení. Ohledně nemožnosti souběžně vedeného trestního stíhání na Ukrajině vycházel žalovaný z podkladů dodaných Okresním státním zastupitelstvím v Ostravě, která se týká toliko převzetí řízení do České republiky a Národní ústředny Interpolu, která však dokazuje toliko absenci vedeného mezinárodního stíhání proti jeho osobě. Žalobce tak závěr žalovaného o prokázání absence trestního stíhání považuje za nepřezkoumatelný, z čehož dovozuje porušení ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce dále poukázal na to, že bylo povinností žalovaného uvedenou skutečnost ověřit u příslušných ukrajinských státních orgánů, namísto toho, že se obrátil na Okresní státní zastupitelství v Ostravě a Národní ústřednu Interpolu. Také skutečnost, že není v současné době zastoupen na Ukrajině advokátem bez dalšího neznamená, že proti němu není vedeno trestní řízení. Vyvozovat závěr o nepravdivosti jeho tvrzení, že skutečnosti, že v minulosti udělil generální plnou moc a že spor o pozemek sousedící s barem po příjezdu do České republiky nikterak neřešil – vlastnické právo a nájemní smlouvu, jsou ve vztahu k hrozbě vážné újmy zcela bez právního významu. V případě návratu do vlasti by byl vystaven hrozbě vážné újmy. Závěr žalovaného ohledně nemožnosti jeho trestního stíhání je věcně nesprávný. Žalovaný „rezignoval na posouzení skutečnosti, zda by mu na Ukrajině hrozilo uvěznění v podmínkách tamního vězeňského systému a nevypořádal se se skutečností, že negativní rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany by znamenalo první krok v navazujícím řetězci událostí rezultující v jeho povinnosti opustit území ČR a navrátit se na Ukrajinu pro absenci pobytového titulu a nemožnost dosáhnout dlouhodobého pobytového titulu, což by vyústilo v reálné nebezpečí jeho zadržení či uvěznění na Ukrajině.“ Závěrem svého podání žalobce dodal, že nebezpečí vážné újmy spatřuje v tom, že ukrajinským orgánům je znám jeho pobyt na území České republiky a že si žalovaný neopatřil žádné podklady o posouzení způsobu, jakým ukrajinské úřady zachází se svými občany, kteří v zahraničí žádali o mezinárodní ochranu, tím spíše s těmi, kteří jsou omezeni na osobní svobodě.        Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Při hodnocení žádosti žalobce vycházel žalovaný z jeho vlastních tvrzení sdělených v průběhu správního řízení, z nichž bylo zjištěno, že důvodem jeho žádosti o prodloužení doplňkové ochrany jsou obavy z návratu na Ukrajinu z důvodu trestního stíhání, věznění a hrozby vážné újmy. Žalovaný vzal z provedeného dokazování za jednoznačně prokázáno, že trestní věc žalobce převzala z Ukrajiny Česká republika, přičemž paralelně vedené řízení v obou zemích není z hlediska mezinárodního práva přípustné a Ukrajina již tedy v této věci žádné trestní řízení proti žadateli nevede. Nebylo tedy důvodu domnívat se ohrožení žalobcova života ve smyslu vážné újmy.         Krajský soud provedl důkaz napadeným rozhodnutí žalovaného 5.4.2012 č.j. OAM-1-36/VL-20-P10-P03-2007, připojeným správním spisem žalovaného téhož čísla jednacího, žalobcem předloženým potvrzením Ministerstva vnitra Ukrajiny ze dne 20.10.2008 a ze dne 5.5.2011, dokladem tohoto ministerstva ze dne 29.6.2006, dříve vydaným rozhodnutím ve věci žádosti žalobce o udělení azylu a ve věci jeho žádosti o prodloužení doplňkové ochrany, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č.j. 7T 289/2013-2202 ze dne 20.9.2013, potvrzením Ministerstva Ukrajiny bez uvedení data jeho vydání – předloženým žalobcem při ústním jednání krajského soudu dne 21.5.2015, přípisem Generální prokuratury Ukrajiny adresovaným Ministerstvu spravedlnosti ČR ze dne 17.12.2014, přípisem UNVS Ukrajiny vydaným Ivano – Frankivské oblasti, zprávou Informačně-analytického zabezpečení ze dne 8.8.2014 a k němu připojeným výpisem ohledně vedení žalobce v evidenci tohoto útvaru Ministerstva vnitra Ukrajiny a poté dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.          Z hlediska skutkových zjištění vyplývajících z citovaných listinných důkazů vzal krajský soud se zřetelem k uplatněným žalobním bodům za prokázány následující skutečnosti:   -         z rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2003 č.j. OAM-5753/VL-10-HA08-2002, že jím neudělil žalobci azyl podle ust. § 12, § 13 odst. 1,2, § 14 zákona o azylu a že na něj nebyla vztažena překážka vycestování ve smyslu ust. § 91 zákona o azylu; -         z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.1.2005 č.j. 24Az 1456/2003-65, že rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2003 bylo pro vady řízení zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení pro nedostatek důvodů ohledně výroku o nevztažení překážky vycestování a dále proto, že skutkový stav, který žalovaný vzal za základ svého rozhodnutí, byl v rozporu se spisy a zároveň v nich nemá oporu z důvodu absence podkladových materiálů ve správním spisu; -         z rozhodnutí žalovaného ze dne 16.12.2006, že jím opětovně nebyl udělen žalobci azyl podle ust. § 12, § 13 odst. 1,2 a § 14 zákona o azylu, avšak byla na něj vztažena překážka vycestování podle ust. § 91 zákona o azylu. Důvody překážky vycestování spatřoval žalovaný v tom, že žalobce má být na základě žádosti ukrajinské strany vydán k trestnímu stíhání a jako zajišťovací opatření bylo ukrajinskými orgány jeho vzetí do vazby a že žalovaný zhodnotil aktuální informace o vazebních zařízeních na Ukrajině, pro kterou hodnotí situaci žalobce ve vlasti za neuspokojivou v tom, aby umožňoval jeho bezpečný návrat; -         z rozhodnutí žalovaného ze dne 29.6.2007, že žalobci opětovně nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu a že tímtéž rozhodnutím bylo žalobci uděleno prodloužení doplňkové ochrany na dobu 12 měsíců podle ust. § 14a téhož zákona; -         z rozhodnutí žalovaného ze dne 29.7.2009, že jím byla opět prodloužena doplňková ochrana žalobci udělena podle ust. § 14a zákona o azylu na dobu 12 měsíců; -         z potvrzení Ministerstva Ukrajiny předloženého žalobcem ze dne 20.10.2008  (v potvrzení je uvedeno jméno žalobce s vadným datem narození 00.00.1973), že v evidenci je uvedeno:  „zamezující opatření 7.7.2006 písemný příslib                    o nevycestování, orgán Bohorodčanský ROVD  Ivano-Frankivské oblasti, články 263 č. 1 trestního zákoníku Ukrajiny“; -         z potvrzení Ministerstva Ukrajiny předloženého žalobcem ze dne 29.6.2006, v němž je uvedeno: „vydáno jako doklad o tom, že občan Ukrajiny, pan S. L. D., nar. X, obec V.B.,T. okres, T. oblast, Ukrajiny, nebyl na území Ukrajiny ke dni 29.6.2006 souzen pro trestnou činnost a nyní není vyšetřován. Potvrzení vydáno za účelem předložení institucí v zahraničí“; -         z protokolu o pohovoru k žádosti o prodloužení doplňkové ochrany ze dne 3.8.2010, že žalobce odpověděl na otázku, zda spáchal na území Ukrajiny nějakou trestnou činnost a zda byl v jiné souvislosti trestně stíhán a odsouzen, že na Ukrajině nespáchal žádný trestný čin to, z čeho je obviněn, je vykonstruované trestní stíhání. Tato falešná trestní věc byla předána k posouzení českému státu, ale nadále na Ukrajině běží jeho trestní stíhání za stejnou věc, což podle mezinárodního práva není možné; -         ze sdělení Okresního státního zastupitelství v Ostravě, které je součástí správního spisu, ze dne 29.9.2010, že v trestní věci žalobce bylo Nejvyšším státním zastupitelstvím České republiky rozhodnuto dne 12.7.2006 o převzetí trestní věci z ciziny na základě žádosti Generální žádosti Ukrajiny o převzetí trestního stíhání žalobce. Dne 21.12.2006 byla podána u Okresního soudu v Ostravě obžaloba, podle které se vede trestní stíhání žalobce pro jednání právně kvalifikované jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) trestního zákona č. 140/1961 Sb. V témže sdělení je uvedeno, že u okresního soudu se vede řízení pod sp. zn. 71T 68/2009, v němž je žalobce stíhán pro jednání kvalifikované jako trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1 trestního zákona; -         z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.11.2013 č.j. 7To 289/2013-2202, že jím byl oproti rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 8T 219/2012 ze dne 17.6.2013 žalobce nově odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně za pokus zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a za sbíhající se skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle           § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona; -         z přípisu Generální prokuratury Ukrajiny adresovaného Ministerstvu spravedlnosti ČR ze dne 17.12.2014 krajský soud zjistil, že trestní věc č. 248611 týkající se obvinění a L. S. ze spáchání trestného činu stanoveného § 212 odst. 2 trestního zákoníku Ukrajiny (úmyslné těžké ublížení na zdraví) ze dne 2.6.2006 byla předána Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky s žádostí o provedení trestního stíhání. Rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.5.2012 a Okresního soudu  v Ostravě ze dne 11.10.2012 byl žalobce uznán vinným ze spáchání uvedeného trestného činu a byl odsouzen k trestu odnětí svobody. Podle informace vedoucího vyšetřovatele Správy Ministerstva vnitra Ukrajiny žádné jiné trestní stíhání týkající se žalobce, ve kterých by probíhalo vyšetřování nebo bylo vydáno rozhodnutí, není. K tomuto sdělení byla připojena informace ze dne 13.4.2006 ohledně trestního stíhání žalobce, že vyšetřovacím oddělením Bohorodčanského okresního oddělení UNVS Ukrajiny v Ivano - Frankivské oblasti probíhá předsoudní vyšetřování v trestní věci zahájené za předpokládaný trestný čin podle § 121 odst. 2 trestního zákoníku Ukrajiny. Vyšetřováním bylo zjištěno, že dne 2.11.2002 žalobce na základě předešlé dohody s I. V.I. a vyšetřováním nezjištěnou osobou za použití střelné zbraně způsobil úmyslné těžké ublížení na zdraví M.R.D. a úmyslné těžké ublížení na zdraví B. P.P. Dále se v tomto přípise uvádí, že v průběhu vyšetřování byly provedeny všechny nezbytné vyšetřovací úkony, že vina žalobce byla plně prokázána, ale že věc nebylo možno ukončit z toho důvodu, že Ministerstvo spravedlnosti ČR odmítlo v řízení žádosti o vydání ukrajinským právním orgánům a že Okresní státní zastupitelství v Ostravě „narušilo trestní stíhání“ ve věci žalobce. K uvedenému sdělení Ministerstva vnitra Ukrajiny byl dále připojen výpis z evidence OSK UNVD Ukrajiny, podle něhož  se u žalobce eviduje „opatření o zamezení 7.7.2005, prohlášení                   o nevycestování“ a dále poznámka „trestní stíhání bylo předáno mimo oblast“;         Podle ust. § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu se doplňková ochrana udělená podle § 14a odejme, pokud okolnosti, které vedly k udělení doplňkové ochrany zanikly nebo se změnily do té míry, že již doplňkové ochrany není zapotřebí.         Krajský soud především zdůrazňuje, že žalobou napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích tzv. žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného v souladu s § 75 odst. 1 a 2 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“).          Důvody své žaloby žalobce konkretizoval v daném případě v doplnění žaloby ze dne 28.6.2012. V tomto podání již konkrétně namítal, že závěr žalovaného                        o nemožnosti paralelního trestního stíhání je nepodložený se zřetelem k úpravě provedené Úmluvou o předávání trestního řízení. V tomto směru lze s žalobcem  souhlasit, neboť v části IV. Evropské úmluvy o předávání v trestním řízení vyhlášené pod č. 551/1992 Sb. je v článku 30 odst. 1 uvedeno, že každý smluvní stát, který před zahájením řízení nebo v průběhu řízení pro trestný čin, který nepovažuje za politický nebo výlučně vojenský, zjistí, že probíhá řízení v jiném smluvním státě proti téže osobě pro tentýž trestný čin, posoudí, zda může buď zastavit nebo přerušit řízení nebo jej předat do jiného státu. Podle odst. 2 pokud nepovažuje vzhledem k okolnostem za vhodné zastavovat nebo přerušovat řízení, sdělí to druhému státu zavčas, v každém případě před vynesením rozsudku ve věci. Z uvedeného je tedy nutno dát za pravdu žalobci, že závěr žalovaného o nemožnosti vedení paralelního trestního stíhání ve dvou státech není správný. Zásadní spornou otázkou však v této věci mezi účastníky řízení bylo, zda v případě návratu na Ukrajinu žalobci nadále hrozí trestní stíhání, příp. odsouzení a uvězněn. Pro tento důvod žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 16.12.2006, že se na něj vztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu a následně doplňkovou ochranu žalobci po dobu 12 měsíců prodlužoval. Neučinil tak až nyní přezkoumávaným rozhodnutím ze dne 5.4.2012, což zdůvodnil zejména tím, že žalobci v případě návratu do země původu již trestní stíhání a uvěznění nehrozí. Posouzení této sporné otázky je rozhodující pro závěr o zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný svůj závěr o nemožnosti dalšího trestního stíhání opřel o sdělení Okresního státního zastupitelství v Ostravě a Národní ústředny Interpolu, jak výše uvedeno. Žalobcem předložený výpis z rejstříku trestů ze dne 25.5.2011 považoval žalovaný za nevěrohodný, neboť byl na žádost vydán jeho matce a také proto, že jeho obsah nemohl ověřit. Ve vztahu k tomuto listinnému důkazu nutno poznamenat, že žalobce v průběhu přezkumného soudního řízení předložil krajskému soudu potvrzení stejného obsahu a sice, že bylo zahájeno trestní stíhání podle obvinění ze zločinu podle § 263 odst. 1 trestního zákoníku Ukrajiny. Krajský soud nad rámec uvedených důkazů požádal Ministerstvo spravedlnosti České republiky o spolupráci za účelem objektivního získání informací ve věci případného probíhajícího trestního stíhání žalobce.  S odstupem času bylo na tuto žádost krajskému soudu postoupeno sdělení Generální prokuratury Ukrajiny, v němž se uvádí, že obvinění ze spáchání trestného činu žalobce podle § 212 odst. 2 trestního zákoníku Ukrajiny, tj. úmyslné těžké ublížení na zdraví ze dne 2.6.2006 bylo předáno Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR s žádostí o provedení trestního stíhání. V témže sdělení se uvádí, že podle informace vedoucího vyšetřovatele Správy Ministerstva vnitra Ukrajiny žádné jiné trestní stíhání týkající se žalobce není vedeno. Tomuto sdělení dle názoru soudu odpovídá i připojený výpis z evidence OSK UMVS Ukrajiny v Ivano – Frankivské oblasti, kde je uvedeno u žalobce „obvinění odloženo 7.7.2005, trestní stíhání bylo předáno mimo oblast“. Tyto listinné důkazy vyžádané oficiální cestou prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti ČR považuje krajský soud za směrodatné a z nich učinil závěr, že žalobce nejen v současné době, ale i v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí již nebyl trestně stíhán v zemi původu a že mu proto nehrozilo již nebezpečí vážné újmy pro případ jeho uvěznění. V době vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl žalobce trestně stíhán nikoliv na Ukrajině, ale v České republice poté, kdy nebylo povoleno jeho vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu, jelikož se v té době již na něj vztahovala překážka vycestování. Jak vyplývá ze shora uvedených listinných důkazů, žalobce byl původně na Ukrajině trestně stíhán pro spáchání trestného činu úmyslného způsobení tělesných poškození podle článku 121 odst. 2 trestního zákoníku Ukrajiny a pro tento trestný čin, který byl právně kvalifikován jako vydírání a v souvislostí s další trestnou činností byl odsouzen shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě.         Ze shora uvedených důvodů dospěl proto krajský soud k závěru, že žalovaný nepochybil, když napadeným rozhodnutím žádost o prodloužení doplňkové ochrany žalobci zamítl a doplňkovou ochranu podle § 17a zákona o azylu žalobci neprodloužil z toho důvodu, že nebezpečí jeho trestního stíhání pro případ návratu do země původu zaniklo.          Právní zástupce žalobce závěrem jednání krajského soudu poukázal na zhoršenou politickou situaci na Ukrajině, zejména v době od vydání žalobou napadeného rozhodnutí dosud. Tuto námitku však uvedl až v závěrečném návrhu a ve zcela všeobecné podobě, proto se s ní krajský soud v odůvodnění tohoto rozsudku blíže nezabýval.          S ohledem na výše uvedené krajský soud zamítl jako nedůvodnou v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.          Žádnému z účastníků nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení podle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce v řízení úspěch neměl a žalovaný se tohoto práva výslovně vzdal.   P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení,  a to písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.   V Ostravě dne 16. července 2015                                                                                                                          JUDr. Petr Indráček                                                               samosoudce