Nároky z porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníků, které vzniklo před nabytím účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., trvalo po dobu stanovenou § 3062 zák. č. 89/2012 Sb., budou realizovány a bude o nich rozhodováno v právním režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve kterém byly založeny.

ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Musilové a soudců Mgr. Jaromíra Synka a Mgr. Jany Tillové ve věci žalobkyně Jany K., nar. xxx, bytem xxx, zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 18, proti žalovanému 1) Radoslavu P., nar. xxx, bytem xxx, zastoupenému JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem, se sídlem Olomouc, Švédská 412/6, 2) Markétě J., nar. xxx, bytem xxx, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Němcem, advokátem se sídlem Mohelnice, Okružní 271/13, o určení vlastnického práva, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2015, č. j. 27C 7/2015-183, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje. II. Ve výroku II. se rozsudek okresního soudu mění takto: „Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů řízení částku 49.562 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného 1) JUDr. Radka Rozmánka.“ III. Ve výroku III. se rozsudek okresního soudu mění takto: „Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů řízení částku 63.586 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované 2) Mgr. Ing. Pavla Němce.“ IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 24.781 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného 1) JUDr. Radka Rozmánka. V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 13.193 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované 2) Mgr. Ing. Pavla Němce. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaný 1) je vlastníkem nemovitostí, a to ideální jedné poloviny pozemku parc. č. xxx, jehož součástí je stavba č. p. xxx rodinný dům a ideální ½ pozemku parc. č. xxx nacházejících se obci Velký Týnec, v k. ú. Velký Týnec, zapsáno na LV č. xxx u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 13.552 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného 1/ (výrok II.) a žalobkyni uložil zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení částku 21.962 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované 2/ (výrok III.). Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, a to do všech výroků s tím, že okresní soud nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady, soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalobkyně má za to, že na daný případ se aplikuje úprava předkupního práva upravená v § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 3062 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to včetně práv vyplývajících z porušení předkupního práva (zejména § 40a starého občanského zákoníku, které na § 140 občanského zákoníku výslovně odkazuje). Pokud by se mělo aplikovat pouze izolovaně ust. § 140 starého občanského zák. a nikoliv také § 40a občanského zákoníku, tak by ust. § 3062 starého občanského zákoníku úplně ztratilo smysl, a to jistě nebyl úmysl zákonodárce. Ustanovení § 2144 nového občanského zákoníku neupravuje relativní neplatnost právního jednání, při němž došlo k porušení předkupního práva a toto ustanovení nelze na daný případ aplikovat ani analogicky. Je nepochybné, že k porušení předkupního práva došlo v roce 2014, tedy v době, kdy podle § 3062 nového občanského zákoníku platilo zákonné předkupní právo podle § 140 starého občanského zákoníku. Je také nepochybné, že žalobkyně se neplatnosti předkupního práva dovolala ještě v roce 2014, tedy v době, kdy platilo zákonné předkupní právo podle § 140 starého občanského zákoníku. Není rozhodné, kdy byla podána žaloba a kdy bude o žalobě rozhodnuto. Rozhodnutí okresního soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení. Okresní soud nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když došel k závěru, že nabídka předkupního práva byla žalobkyni doručena. Žalobkyně řadou důkazů prokázala, že v rozhodném období pobývala v zahraničí a že se tak předmětný dopis nedostal do sféry dispozice žalobkyně. Žalobkyně tak neměla možnost se s obsahem dopisu seznámit. České právo vychází z takzvané teorie dojití, tzn. že účinky právního jednání nastávají nikoliv v okamžiku, kdy došlo k projevu vůle jednajícího, nýbrž v okamžiku, kdy tento projev vůle nepřítomné osobě došel. Na základě této teorie osoba, která činí projev vůle je povinna nést riziko, zda projev vůle nepřítomnému adresátovi dojde či nikoliv. Kdykoliv žalobkyni něco došlo, vždy se to od otce spolehlivě dozvěděla. Otec žalobkyně výslovně uvedl, že v létě 2012 žalobkyni nic doručeno nebylo ani nebyla ve schránce výzva k vyzvednutí zásilky na poště. Neexistuje důvod, proč by měla být svědecká výpověď otce nevěrohodná. V řízení nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by byla žalobkyně o uložení zásilky na poště nějakým způsobem informována. Žalobkyně si nemohla zásilku vyzvednout ani 1. 8. 2012, když v tento den byla velmi zdravotně indisponována. Navštívila lékaře a doložila i doklad o nákupu léků. Soud tento doklad pro nadbytečnost neprovedl k důkazu a pouze konstatoval, že žalobkyně byla jen nachlazená. I nachlazení (jako i jiná viróza) ale může mít velmi silný průběh, čímž se soud nezabýval. Kdyby tak ale učinil, tak zjistil, že žalobkyně si kupovala k okamžitému použití velmi silné léky Amoxiklav (antibiotika), Codein, Erdomed a Tantum verde. To svědčí o tom, že i kdyby byla žalobkyně vyzvána k vyzvednutí zásilky, tak by si ji objektivně nemohla vyzvednout. Žalovaný 1) věděl, že dopis nebyl žalobkyni doručen (když se mu vrátil jako nevyzvednuty) a přesto, že se v následujícím období s žalobkyni setkal osobně na soudních jednáních (například dne 14. 8. 2014 ve věci vedené OS Olomouc pod sp. zn. 16C 593/2013), měl na žalobkyni e-mail a měl k dispozici telefonní číslo (které ale užíval pouze k urážkám a vyhrožování), tak se ani nepokusil o opětovné doručení nebo informování žalobkyně. Mgr. L., které byla nabídka údajně také doručena, žalobkyni v rozhodné době nezastupovala, což vyplývá z jejího e-mailu adresovaného JUDr. V. Takže i kdyby takovou zásilku převzala, nemělo by to pro žalobkyni žádné právní důsledky. Okresní soud se nevypořádal s námitkou žalobkyně týkající se nesprávné adresy na dopisu. Problém s doručením dopisu mohl spočívat v tom, že byl podle poštovního podacího archu 26. 7. 2012, jehož kopie je založena ve spise, zaslán na neexistující adresu. U správného označení ulice xxx je uvedeno nesprávné PSČ a část obce (779 00 Olomouc-Chválkovice místo správného 783 01 Olomouc-Slavonín). Předmětná kopie podacího archu neobsahuje ani razítko pošty. Okresní soud se nevypořádal ani s otázkou podstatných náležitostí nabídky a srovnání podmínek nabídky s podmínkami transakce mezi žalovanými. Žalobkyně trvá na tom, že dopis z 25. 7. 2012 (tedy alespoň ten, který byl založen žalovaným 1/ do soudního spisu) není řádnou nabídkou k uplatnění předkupního práva. V rozporu s § 602 a následující občanského zákoníku obsahuje lhůtu pouhých tří dnů využití nabídky a neobsahuje ohlášení všech podmínek prodeje. Mezi datem 26. 7. 2012 (údajné odeslání nabídky) a 25. 8. 2014 (datum uzavření kupní smlouvy) uběhly víc než 2 roky. Během těch dvou let se podmínky na realitním trhu výrazně změnily a již z toho důvodu by nebylo možno považovat dopis za řádnou nabídku k uplatnění předkupního práva. K této nabídce nebyla přiložena plná moc právního zástupce žalovaného 1). Absence těchto náležitostí činí nabídku neurčitou a neplatnou. Vlastní transakce mezi žalovanými byla provedena za výhodnějších podmínek, než jaké obsahovala tvrzená nabídka, a to v tom směru, že umožnila žalované 2) hradit kupní cenu v dlouhém období a ve splátkách. Z kupní smlouvy vyplývá, že první část kupní ceny byla uhrazena před 8. 10. 2013 a poslední část měla být hrazena až do 25. 8. 2014. Pokud by ale byla nabídka doručena žalobkyni v červenci 2012, musela by žalobkyně uhradit svou kupní cenu žalovanému 1) nejpozději v září 2012 (§ 605 starého občanského zákoníku). Pokud by se žalobkyně o nabídce dozvěděla v červenci 2012 a věděla, že na úhradu ceny má čas do 25. 8. 2014, pak by to jistě mělo podstatný vliv na její rozhodování, zda nabídku využije. Celá koupě předmětných nemovitostí, tedy i koupě ideální poloviny vlastněné žalovaným 1) byla financována z finančních prostředků žalobkyně. Žalovaný 1) se na financování svého spoluvlastnického podílu nijak nepodílel. Proti žalovanému je vedena řada exekucí a převod podílu na žalovanou 2) mohl být uskutečněn, aby se žalovaný zbavil veškerého majetku. Žalovaný neplatí ani úvěry, které jsou zajištěny také zástavním právem na nemovitostech ve vlastnictví žalobkyně a žalobkyně je nucena i tyto úvěry řešit. Žalobkyně tak navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno. Žalovaný 1) se k odvolání vyjádřil tak, že okresní soud správně zjistil skutkový stav a dovodil správné právní závěry. Žalobkyně polemizuje se závěry soudu o aplikaci § 3062 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dovozuje v rozporu s § 3080 nového občanského zákoníku, který zrušil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, že by se vedle ust. § 140 starého občanského zákoníku mělo na daný případ použít ust. § 40a starého občanského zákoníku. Tento výklad je v rozporu s § 3080 nového občanského zákoníku, ale i samotným ust. § 3062 nového občanského zákoníku, dle kterého zákonné předkupní právo spoluvlastníků podle § 140 starého občanského zákoníku zanikne uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Ustanovení § 140 starého občanského zákoníku upravuje toliko zákonné předkupní právo spoluvlastníků a neupravuje oprávnění spoluvlastníka za účinnosti nového občanského zákoníku dovolávat se relativní neplatnosti dle § 40a starého občanského zákoníku. Ustanovení § 140 starého občanského zákoníku tak opravuje toliko „právo vlastníka vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů“. Okresní soud správně dovodil, že žalobkyně se mohla dle § 3062 nového občanského zákoníku domáhat v souladu s § 2144 nového občanského zákoníku, aby jí žalovaná 2) za příslušnou úplatu spoluvlastnický podíl převedla. Žalobkyně však v roční prekluzivní lhůtě dle § 3062 nového občanského zákoníku své zákonné předkupní právo vykoupit spoluvlastnický podíl neuplatnila. Jiný výklad s ohledem na § 3080 nového občanského zákoníku není možný, neboť nový občanský zákoník zákonné předkupní právo spoluvlastníků neupravuje. Nový občanský zákoník dále v § 574 a následující stanoví přísná kritéria pro neplatnost právních jednání a žádné ustanovení neukládá vlastníku oprávnění domáhat se neplatnosti právního jednání z důvodu porušení zákonného předkupního práva. Žalovaný 1) je přesvědčen, že okresní soud přihlédl ke všem tvrzeným skutečnostem a provedeným důkazům. Okresní soud správně dovodil, že žalovaný 1) prostřednictvím právního zástupce výzvou z 25. 7. 2012 vyzval žalobkyni k uplatnění předkupního práva. Tento dopis byl zaslán doporučeně, byl odeslán doručující poštou 26. 7. 2012 a 27. 7. 2012 byl uložen na poště od 13. 8. 2012 a 14. 8. 2012 byl odeslán zpět právnímu zástupci tak jak plyne z obálky. Žalobkyně si tak výzvu ze dne 25. 7. 2012 nevyzvedla a v řízení neprokázala jaké objektivní důvody jí bránily ve vyzvednutí. Samotná skutečnost, že žalobkyně se nacházela v zahraničí, v Paříži, kde dlouhodobě pracuje, není objektivní překážkou, která by bránila ve vyzvednutí výzvy. Z důkazů vyplývá, že žalobkyně byla minimálně od 31. 7. 2012 v České republice a 1. 8. 2012 potom prokazatelně v Olomouci, kde navštívila lékaře, jak tvrdila, s nachlazením. Od 1. 8. 2012 do 4. 8. 2012 žalobkyni již nic nebránilo ve vyzvednutí výzvy. České právo je založeno na dojití projevu vůle. Bylo proto na žalobkyni, jakým způsobem zajistí přijímání písemností a nepřijímání by nemělo jít k tíži toho, kdo řádně doručuje. Pokud byla žalobkyně dlouhodobě přítomna a o tomto věděla dlouhodobě dopředu, měla si zajistit řádné přijímání písemností. Bylo na žalobkyni jakým způsobem si zajistí přijímání písemností a případné riziko tak bylo na straně žalobkyně. Do oblasti rizika příjemce patři situace, kdy projev vůle dojde během jeho dovolené, neboť je povinností příjemce pro případ plánované nepřítomnosti si zařídit náhradní doručení, tj. požádat o dodatečné zaslání či si najmout zástupce k přejímání písemností. Za dojití projevu vůle lze tak považovat i nepřevzetí písemnosti - doporučené zásilky adresované žalobkyni z důvodu dlouhodobě plánovaného pobytu v zahraničí. Přitom překážkou dojití nejsou okolnosti, které adresátu brání v tom, aby vzal na vědomí projev, který se již v jeho osobní sféře nachází. Jde například o takové okolnosti, které spočívají v samotné osobě adresáta (pobyt v nemocnici, ve vězení, mimo místo pobytu či bydliště a podobně) stejně jako v osobě prostředníka pro příjem (nespolehlivost okolností spočívající v jeho osobě a podobně). Stejně tak nejsou relevantní okolnosti, které záleží v osobní sféře příjemce a jinak brání v příjmu či je znemožňují, jako například ztráta či krádež poštovní schránky (srov. Luboš T., obecná část občanského práva). V řízení bylo prokázáno protokolem ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25C 10/2015, že otec žalobkyně tuto informoval, byť byla v zahraničí, že má doma doporučenou zásilku. Z výpovědi svědka K. vyplývá, že svědek uváděl, že mu není známo, že by někdo v domě reklamoval, že nedostal oznámení o uložení zásilky. Z této výpovědi lze usuzovat, že žalobkyně byla informována i o předmětné zásilce. Žalobkyně žalovaného 1) až u ujednání dne 17. 6. 2015 po koncentraci řízení zúžila období, po které měla být v ČR, tedy na dobu od 1. 8. 2012 do 4. 8. 2012 a je otázkou, zda lze k tomuto zúžení období, po které žalobkyně pobývala v ČR, přihlížet. Pokud žalobkyně namítá, že pobývala v Paříži s poukazem na zakoupené letenky, tak letenky neprokazují, že žalobkyně skutečně byla v Paříži, že letenky využila a že neexistují i další jiné letenky, na základě kterých mohla cestovat do Paříže a zpět. Okresní soud tak správně dovodil, že výzva právního zástupce se řádně dostala do sféry dispozice žalobkyně a projev vůle řádně došel žalobkyni. Okresní soud se správně vypořádal s náležitostmi nabídky, nabídka odkazovala na zákonnou lhůtu a měla veškeré náležitosti, neboť v nabídce je uvedeno „pokud svého zákonného práva v zákonné lhůtě nevyužijete, můj klient své spoluvlastnické podíly za výše uvedených podmínek prodá třetí osobě.“ Okresní soud správně hodnotil kupní smlouvou uzavřenou mezi žalovanými 25. 8. 2014 a neshledal nesoulad v materiálním slova smyslu mezi nabídkou a kupní smlouvou, kdy nemovitosti byly prodány za cenu nižší než v nabídce. Pokud je v nabídce odkazováno na zákonnou lhůtu, tak tento odkaz je v souladu s § 2148 odst. 1 nového občanského zákoníku, které upravuje lhůtu tří měsíců a zákonná lhůta tak byla dodržena, a to i tříměsíční dle § 2148 odst. 1 nového občanského zákoníku při použití § 10 nového občanského zákoníku. Za situace, kdy žalobkyně neuplatnila svůj nárok vůči druhé žalované, aby převedený spoluvlastnický podíl převedla na žalobkyni za příslušnou úplatu do 31. 12. 2014, tak došlo k zániku, tedy prekluzi nároku žalobkyně, a proto i v případě, že by byl nárok žalobkyně důvodný a oprávněný, tak by z tohoto důvodu prekluze nemohlo být nároku žalobkyně vyhověno. Žalovaný 1) tak navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu. Žalovaná 2) se k odvolání vyjádřila tak, že odkazuje na svá vyjádření před soudem prvého stupně. V odvolání žalobkyně sumarizuje svoje již uvedená tvrzení a nic nového nedodává. Žalovaná 2) navrhuje proto potvrzení rozsudku okresního soudu. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo (§ 206 a 212a o. s. ř.), s přihlédnutím ke koncentraci řízení ke skončení prvého jednání (§ 118b odst. 1 o. s. ř.), a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání důvodné není. Skutková zjištění, která okresní soud přijal na základě provedených důkazů považuje krajský soud za správná a tato skutková zjištění přebírá. Okresnímu soudu nelze vytknout, že by vzal v úvahu skutečnosti, které se nepodávají z provedených důkazů nebo že by pominul skutečnosti, které z provedených důkazů vyplývají. Okresní soud správně dovodil, že s ohledem na ust. § 3062 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále občanský zákoník) se v dané věci uplatní ust. § 140 z. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále obč. zák.) upravující zákonné předkupní právo spoluvlastníka. Krajský soud však dospívá oproti okresnímu soudu k závěru, že ze zákonného předkupního práva nelze aplikovat izolovaně jen § 140 obč. zák., ale že je třeba aplikovat kompletně úpravu zákonného předkupního práva v z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to včetně možnosti dovolat se relativní neplatnosti dle § 40a obč. zák. v případě jeho porušení (žalobkyně se relativní neplatnosti dovolala přípisem ze dne 27. 11. 2014). Nelze přisvědčit úvaze, že by se jinak měla analogicky aplikovat ustanovení nového občanského zákoníku, konkrétně pak § 2144 občanského zákoníku, který se dotýká smluvního předkupního práva. Tímto postupem by zákonné předkupní právo, které zákonodárce zjevně mínil po dobu jednoho roku nadále zachovat, získalo zcela jiný obsah. Pokud by byl správný názor okresního soudu na aplikaci nové právní úpravy při porušení předkupního práva a nutnost postupovat pouze dle § 2144 občanského zákoníku, musela by být žaloba bez dalšího zamítnuta a nebyl by důvod zkoumat, zda předkupní právo bylo porušeno, neboť by se žalobkyně musela domáhat nikoli určení vlastnického práva žalovaného 1), ale převodu za úplatu. Okresní soud pak správně dospěl k závěru, že na daném určení je naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Krajský soud se s okresním soudem ztotožňuje v jeho závěru, že nabídka učiněná z titulu předkupního práva obsahuje veškeré podstatné náležitosti, když specifikuje konkrétní nemovitosti a je zde uvedena též kupní cena, za kterou mají být nemovitosti prodány. Lhůta pro vyplacení pak vyplývá z § 605 obč. zák., tedy dva měsíce ode dne doručení nabídky. Skutečnost, že je v nabídce uvedena třídenní lhůta k vyjádření, nemá vliv na platnost nabídky, neboť nabídka mohla být využita v zákonné dvouměsíční lhůtě. Krajský soud má rovněž za to, že podmínky nabídky nejsou méně výhodné než podmínky, za kterých byla uzavřena kupní smlouva, neboť kupní cena v kupní smlouvě je dokonce vyšší a delší lhůta pro zaplacení nemůže převážit nižší cenu v nabídce. Stejně tak se krajský soud ztotožňuje se závěry okresního soudu ve vztahu k námitce žalobkyně, že nebyla přiložena plná moc, neboť podstatné je to, zda JUDr. V. jednal v mezích zmocnění, nikoli to, zda byla plná moc zaslána současně s nabídkou. Krajský soud má rovněž shodně s okresním soudem zato, že nabídka na využití předkupního práva ze dne 25. 7. 2012 byla žalobkyni řádně doručena, neboť se dostala do sféry její dispozice, když byla doručována na adresu xxx, Olomouc-Slavonín, přičemž na této adrese byla též uložena, což zcela jednoznačně vyplývá ze samotné uložené zásilky, jíž byl důkaz proveden v tomto řízení. Třebaže je v podacím archu nesprávně uvedená část obce Olomouc-Chválkovice, pak je z provedených důkazů zřejmé, že k uložení došlo na adrese xxx, Olomouc - Slavonín, nikoliv na adrese jiné. Jiná xxx ulice se ostatně v Olomouci (Olomouci-Chválkovicích) ani nenachází, to nebylo ani tvrzeno. Podací arch je pak zjevně opatřen údaji pošty. Adresu, na níž bylo doručováno, žalobkyně uvedla jako adresu doručovací a stejně tak bylo prokázáno, že ji její otec uvědomoval o došlých zásilkách a žalobkyně se navíc v době běhu úložní doby nacházela přímo v Olomouci. Zásilka se tak dostala do sféry dispozice žalobkyně prostřednictvím vhozeného oznámení do schránky a žalobkyně měla po úložní dobu možnost zásilku vyzvednout. Jestliže této úložní doby nevyužila a odcestovala kamkoli do zahraničí, jde to k její tíži (tvrzení o cestě do Itálie je navíc tvrzení nepřípustné po koncentraci řízení). V každém případě měla žalobkyně možnost vyzvednout si i dle její verze zásilku v době jejího pobytu v Olomouci. Tvrzení o nemoci je sice rovněž z důvodu koncentrace nepřípustné (tvrzeno až na druhém jednání ve věci), avšak i kdyby bylo přípustné, nevylučuje převzetí zásilky, neboť jestliže se žalobkyně mohla 1. 8. 2012 dostavit k lékaři a již 2. 8. 2012 odcestovat vlakem do Prahy, mohla si v mezidobí vyzvednout i zásilku. Stejně tak se okresní soud správně vypořádal s výpovědí svědka K. Žalobkyně se tak nemohla důvodně dovolat relativní neplatnosti kupní smlouvy dle § 40a obč. zák., neboť její předkupní právo nebylo porušeno a nevyužitím řádné nabídky zaniklo. Žalobkyně se tak nemůže důvodně domáhat, že je žalovaný 1) vlastníkem podílu předmětných nemovitostí, neboť tento převedl na žalovanou 2). Krajský soud proto napadený rozsudek ve výroku I. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Ve výrocích II. a III. krajský soud rozsudek okresního soudu změnil, neboť okresní soud sice správně aplikoval § 142 odst. 1 o. s. ř. při posuzování úspěchu účastníků řízení, nesprávně však stanovil výši náhrady nákladů řízení. Odměnu za 1 úkon právní pomoci je nutno určit podle ust. § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť předmětem řízení je věc penězi ocenitelná, když krajský soud vychází z kupní ceny, za kterou byl spoluvlastnický podíl prodán, tj. 404.000 Kč a výše odměny za úkon právní služby činí 9.940 Kč. Náklady řízení žalovaného 1) před okresním soudem sestávají z odměny za 4 úkony právní služby po 9.940 Kč (příprava a převzetí, vyjádření k žalobě a 2x účast u jednání), 4x režijní paušál po 300 Kč a DPH 21 % celkem tedy 49.562 Kč. Náklady řízení žalované 2) sestávají z odměny za 5 úkonů právní služby po 9.940 Kč (příprava a převzetí, vyjádření k žalobě, vyjádření ve věci – účelné je toliko jedno ze dvou požadovaných, neboť mohla být pojata obě do jednoho podání, 2x účast u jednání), 5x režijní paušál po 300 Kč, cestovné právního zástupce ve výši 2x 475,20 Kč na cestě Mohelnice - Olomouc a zpět, 2x 72 km při průměrné spotřebě 8,1 l/100 km, paušální náhradě 3,70 Kč/km, ceně benzinu 35,90 Kč a náhrada za ztrátu času za 4 půlhodiny po 100 Kč, k tomu 21 % DPH, celkem tedy 63.586 Kč. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaní měli plný úspěch a mají právo na náhradu nákladů této fáze řízení. Náklady žalovaného 1) sestávají z odměny za dva úkony právní služby po 9.940 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., 2 x RP po 300 Kč a DPH 21 %, tj. celkem 24.781 Kč. Náklady řízení žalované 2) se stávají z odměny za jeden úkon právní služby po 9.940 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., 1 x RP po 300 Kč, cestovné ve výši 463 Kč na cestě Mohelnice – Olomouc a zpět, 2 x 35 km při průměrné spotřebě 8,1 l/100 km při ceně benzínu 35,90 Kč/l a náhrada za ztrátu času 2 půlhodiny po 100 Kč, k tomu DPH 21 %, celkem 13.193 Kč. Poučení:Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v Olomouci k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237 a § 239 o. s. ř.). Olomouc 15. prosince 2015 Mgr. Jaromír Synek pověřený člen senátu Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Musilová v. r. Silvie Dosoudilová předsedkyně senátu