Omezen ve svéprávnosti dle ustanovení § 55 o. z. může být i nezletilý člověk, který nenabyl plné svéprávnosti, avšak je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku (§ 31 o. z.)

U S N E S E N Í Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Hany Šimkové a soudců JUDr. Hany Brožové a Mgr. Milana Pečenky v právní věci posuzovaného nezletilého Lukáše K., nar. xxx, bytem u navrhovatelů, zastoupeného pro řízení opatrovníkem Městským úřadem Litovel, navrhovatelé - matka Renata K., nar. xxx, a otec Zdeněk K., nar. xxx, oba bytem xxx, oba zastoupeni Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, o úpravu svéprávnosti, k odvolání navrhovatelů proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2014, č. j. 34Nc 1606/2014-19, takto: Rozsudek okresního soudu se zrušuje a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud zamítl společný návrh rodičů, jímž se domáhali omezení svéprávnosti svého - v době podání návrhu patnáctiletého - nezletilého syna Lukáše K. (výrok I.). Podle výroku II. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud nerealizoval žádné dokazování ani jednání a své zamítavé rozhodnutí opřel výlučně o právní názor. Dovodil, že právní úprava, obsažená v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále o. z.), vylučuje omezení svéprávnosti nezletilého člověka. Pokud z důvodu nedostatku věku nezletilý ještě není plně svéprávný, pak za něj (resp. za jeho právní jednání) odpovídají jeho rodiče, což platí i tehdy, je-li nezletilý stižen duševní poruchou. Proti uvedenému rozsudku podali včasné společné odvolání oba navrhovatelé. Argumentovali v zásadě stejně jako ve svém návrhu, tj. že nezletilý Lukáš od patnácti let již má občanský průkaz, přitom kvůli Downově syndromu je mentálně na úrovni pětiletého dítěte. Omezením jeho svéprávnosti chtějí dosáhnout toho, aby se „neupsal“ nějaké úvěrové nebo telefonní společnosti a oni pak nemuseli zdlouhavě prokazovat, že kvůli nemocné psychice nevěděl, co dělá. Vytýkali okresnímu soudu i to, že nezletilého neshlédl a nezabýval se mírnějšími zákonnými opatřeními než omezením svéprávnosti. Navrhovali proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo (§ 206, § 212 občanského soudního řádu - dále o. s. ř.). Odvolací přezkum realizoval v režimu úplné apelace, tj. jako komplexní, nelimitovaný uplatněnými odvolacími námitkami. Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Krajský soud se neztotožňuje s prvoinstančním právním názorem, že současná zákonná úprava neumožňuje omezení svéprávnosti u nezletilého člověka, ale pouze u osoby starší 18 let, která již má plnou svéprávnost. Hmotně-právní úprava svéprávnosti je obsažena v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále o. z.), a to v části první, hlavě II., dílu 2 (nabytí svéprávnosti) a jeho oddílu 2 (podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého samostatně jednat). Z příslušných zákonných ustanovení o. z. je jednoznačné, že svéprávnost lze omezit u zletilého člověka, který má plnou svéprávnost, nabytou „pouhým“ dovršením věku 18 let (§ 30 odst. 1 o. z.). Plnou svéprávnost přitom ve dvou případech, taxativně stanovených v § 30 odst. 2 o.z, získává také člověk nezletilý, a to buď uzavřením manželství nebo přiznáním plné svéprávnosti soudem. Žádné ustanovení občanského zákoníku však „nezakazuje“ omezit svéprávnost také u člověka, který má pouze částečnou svéprávnost. I okresní soud poukazuje na ustanovení § 31 o. z., podle něhož se má za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti (tj. neuzavřel manželství nebo mu plnou svéprávnost nepřiznal soud), je způsobilý k právním jednáním, co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku (§ 31 o. z.). Zjednodušený výklad citovaného ustanovení je takový, že nezletilý člověk bez plné svéprávnosti má svéprávnost částečnou, „odstupňovanou“ podle jeho aktuálního věku. V řešeném případě rodiče navrhují omezit svéprávnost u syna, který v době podání návrhu měl 15 let a v době rozhodování krajského soudu má téměř 16 let, takže do zletilosti mu zbývají dva roky. V souladu s ustanovením § 31 o. z. se do té doby jeho způsobilost ke konkrétnímu právnímu jednání posuzuje srovnáním s tím, zda k takovému k o n k r é t n í m u jednání by o b e c n ě byli způsobilí i jiní nezletilí v jeho věku (viz dikce zákona shora), tj. i jiní 15-16letí. Za zásadní přitom krajský soud považuje to, že uvedené srovnání by logicky vycházelo z rozumové a volní vyspělosti těchto jiných psychicky zdravých nezletilých ve věku 15-16 let. Navrhovatelé však tvrdí, že Lukáš je od narození psychicky nemocný a vzhledem k tomu je na úrovni pětiletého dítěte - což je oproti běžné mentální a psychické úrovni 15-16letého teenagera diametrální rozdíl. Jinými slovy - právní jednání, které může platně sám realizovat psychicky zdravý patnáctiletý, stěží může platně realizovat i psychicky nemocný patnáctiletý – nicméně ve smyslu § 31 o. z. se jeho způsobilost k právnímu jednání posuzuje právě podle těch (věkově srovnatelných) zdravých patnáctiletých. To je primární důvod, pro který krajský soud neakceptuje právní náhled okresního soudu, vycházející z poměrně zevrubné právní analýzy, ovšem bez jejího promítnutí do běžného života. Rozhodování o svéprávnosti člověka má přitom význam a dosah právě pro běžný život. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ani není zcela zřejmé, jaký konkrétní význam pro rozhodování o svéprávnosti nezletilého okresní soud přisuzuje ustanovením §§ 36 a 898 o. z., když uvádí, že nezletilý bez plné svéprávnosti nikdy není způsobilý samostatně jednat v těch záležitostech, k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu. Nicméně podle názoru krajského soudu nelze zastupování nezletilého dítěte rodičem (rodiči) v rámci výkonu jejich rodičovské odpovědnosti zaměňovat s posuzováním částečné svéprávnosti nezletilého dítěte. Výkon rodičovské odpovědnosti je upraven mimo jiné v ustanovení § 892 odst. 1 o. z., podle něhož rodiče sice mají povinnost a právo zastupovat dítě, ale pouze při těch právních jednáních, ke kterým dítě není vzhledem ke svému věku právně způsobilé samo. To v kontextu s ustanovením § 31 o. z. znamená, že rodiče zastupují nezletilé dítě jen při právních jednáních „co do povahy nepřiměřených rozumové a volní vyspělosti jeho věku“ (§ 31 o. z. a contrario). Jinými slovy a promítnuto do běžného života – patnáctiletý nezletilý si může běžně sám koupit například rádio (to je právní jednání svou povahou přiměřené jeho věku), ale nemůže si sám koupit například chatu (to již jeho věku přiměřené není, proto jej musí při takovém právním jednání zastupovat rodiče, kteří k tomu navíc potřebují i souhlas soudu, protože se nejedná o běžné nakládání s majetkem nezletilého dítěte). Z uvedeného plyne, že ustanovení § 892 a násl. o. z. o zastupování nezletilého dítěte jeho rodiči v rámci výkonu rodičovské odpovědnosti nic nemění na tom, že nezletilé dítě nemusí být rodiči zastoupeno při právních jednáních, k nimž je podle svého věku samo způsobilé na základě § 31 o. z. - a právě tato částečná svéprávnost nezletilého může být v důsledku jeho psychické poruchy zásadně narušena, takže si nezletilý svým jednáním může způsobit újmu. Promítnuto do shora uvedené praktické úvahy - psychicky zdravý patnáctiletý si pro svou potřebu z našetřeného kapesného koupí jedno rádio, psychicky nemocný patnáctiletý si může myslet, že potřebuje tři rádia a aby na ně měl peníze, „upíše“ se nějaké finanční společnosti (řečeno slovy navrhovatelů). Současně je logické, že nezletilý patnáctiletý si nezpůsobí újmu svým právním jednáním menší závažnosti (opakované zakoupení sladkostí během jednoho týdne), ale pouze svým jednáním zásadnější povahy (opakované zakoupení rádia během jednoho týdne). Z uvedených důvodů podle názoru krajského soudu svéprávnost člověka stiženého psychickou poruchou lze omezit v každém případě, který takovou úpravu nezbytně vyžaduje v zájmu ochrany posuzovaného ve smyslu § 55 o. z. Taková nutnost může nastat u člověka s p l n o u svéprávností, tj. u každého zletilého (§ 30 odst. 1 o. z.) a u toho nezletilého, který plnou svéprávnost získal uzavřením manželství nebo má plnou svéprávnost přiznanou soudním rozhodnutím (§ 30 odst. 2 o. z.) Taková nutnost však může nastat také u člověka s č á s t e č n o u svéprávností podle § 31 o. z., tedy u nezletilého ve věku, v němž jeho psychicky zdraví vrstevníci již mohou sami bez zastoupení svými rodiči platně realizovat přiměřená zásadnější právní jednání. Za významnou věkovou hranici se u takového nezletilého v návaznosti na získání občanského průkazu považuje věk 15 let, s nímž právo již spojuje různé právní následky. Krajský soud podpůrně vycházel také z komentáře (dostupného na www.beck-online.cz) k zákonné úpravě způsobilosti k právním úkonům (nyní svéprávnosti) podle dřívějšího občanského zákoníku (obč. zák.), účinného do 31. 12. 2013. Schopnost nezletilých samostatně právně jednat upravovalo ustanovení § 9 obč. zák., přičemž obsahově je tato dřívější úprava v zásadě shodná se současnou úpravou ve shora citovaném § 31 nového občanského zákoníku (o. z.). Vzhledem k této srovnatelnosti považuje krajský soud za možné vztáhnout dřívější právní teorii k § 9 obč. zák. i na současnou zákonnou úpravu v § 31 o. z. Část úvah v komentáři k dřívějšímu § 9 obč. zák., obsažená na straně 114 pod bodem 3, přitom výslovně uvádí: „Úprava v § 9 nevylučuje aplikovatelnost následujícího § 10 o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům rozhodnutím soudu. I nezletilý proto může být ve své částečné způsobilosti k právním úkonům dále omezen, anebo být této způsobilosti zbaven, jsou-li dány předpoklady stanovené v § 10“. V této souvislosti krajský soud poukazuje i na to, že ani komentář k aktuálnímu § 31 o. z. neřeší problematiku omezení svéprávnosti nezletilého zcela jednoznačně. Nicméně přiklání se spíše k závěru, že podpůrná opatření při narušení schopnosti právně jednat se mohou vztahovat i na nezletilé (www.beck-online.cz, strana 198). Okresní soud proto ohledně nezletilého Lukáše K. bude realizovat v zásadě „klasické“ řízení jako o úpravě svéprávnosti zletilého člověka, včetně komplexního dokazování a shlédnutí posuzovaného. Jediným rozdílem je to, že soud znalci-psychiatrovi mimo jiné uloží také srovnat rozumovou a volní úroveň posuzovaného nezletilého Lukáše s „obecnou“ rozumovou a volní úrovní jeho psychicky zdravých vrstevníků. Odvolatelé navrhovali i zvážení tzv. mírnějšího nebo méně omezujícího opatření ve smyslu procesní úpravy, tj. podle ustanovení § 39 zákona o zvláštních řízeních soudních (z. ř. s.). Hmotněprávně jsou tato opatření obsažena v části první, hlavě II., díl 2, oddílu 2 o. z. Jsou uvedena pod názvem „Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat“ a jsou řazena takto: předběžné prohlášení, nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti, omezení svéprávnosti. Znamená to, že omezení svéprávnosti přichází v úvahu - zjednodušeně řečeno - jako poslední varianta. V doslovném znění souhrnného názvu podpůrných opatření občanský zákoník uvádí možnost tzv. podpůrných opatření (včetně omezení svéprávnosti) pouze u zletilého. Nicméně podle názoru krajského soudu nepřichází v úvahu striktní doslovný výklad tohoto názvu, tj. že uvedená opatření je možné použít skutečně jen u zletilého člověka. Taková úprava by totiž byla v rozporu s tím, že plnou svéprávnost má nejen zletilý člověk, ale i nezletilý člověk v důsledku uzavření manželství nebo soudního rozhodnutí o přiznání plné svéprávnosti (viz shora, § 30 odst. 2 o. z.). Striktní výklad by znamenal navození nelogických situací, kdy by např. ženatý 17letý (a tedy s plnou svéprávností) v případě až po sňatku zjištěné duševní poruchy musel čekat do své zletilosti na přijetí kteréhokoliv podpůrného opatření. Teleologickým výkladem lze proto dovodit, že podpůrná opatření jsou analogicky aplikovatelná i pro nezletilého s plnou svéprávností a pro nezletilého s částečnou svéprávností, je-li v přiměřeném věku (viz § 31 o. z. a výklad shora). To znamená, že okresní soud se v řešeném případě nezletilého Lukáše K. bude zabývat i možností použití opatření mírnějších, než je soudní omezení jeho částečné svéprávnosti. Uvedenými aspekty se okresní soud v napadeném rozsudku nezabýval, což jej činí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Jestliže neobstojí primární prvoinstanční výrok I. o svéprávnosti, nemůže samostatně existovat ani s ním související výrok II. o nákladech řízení účastníků. Krajský soud proto celý napadený rozsudek okresního soudu zrušil, a to jednak podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. pro nepřezkoumatelnost kvůli nedostatku důvodů a jednak podle § 219a odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. vzhledem k tomu, že v řízení je třeba realizovat celé dokazování, což jednoznačně přesahuje rámec přezkumné činnosti odvolacího soudu. Současně podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud bude realizovat dokazování v rámci vyšetřovací zásady a poté znovu rozhodne o meritu a nákladech řízení účastníků, a to včetně nákladů spojených s řízením o předmětném odvolání (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř. nenařizoval krajský soud k projednání odvolání jednání. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustné dovolání. Olomouc 26. února 2015 JUDr. Hana Brožová pověřený člen senátu Za správnost vyhotovení: JUDr. Hana Šimková v. r. Silvie Dosoudilová předsedkyně senátu