62Az 15/2016-26     ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY      Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobkyně: J. Z., státní příslušnost Bosna a Hercegovina, bytem Pobytové středisko Havířov, Havířov-Dolní Suchá, Na Kopci 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-937/ZA-ZA04-K01-2015 ze dne 3. 6. 2016, o udělení mezinárodní ochrany,   t a k t o :   I.  Žaloba se  z a m í t á .   II. Žádný z účastníků  n e m á  právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :   [1] Žalobkyně se žalobou, doručenou soudu dne 23. 6. 2014, za zachování zákonné lhůty dle § 32 odst. 1 zák. č. 325/1999 Sb., domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2016, č. j. OAM-937/ZA-ZA04-K01-2015, kterým bylo rozhodnuto o žádosti žalobkyně tak, že se mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, §14a a § 14b zák. č. 325/1999 Sb. žalobkyni neuděluje.   [2] Žalobkyně namítá, že nesouhlasí s hodnocením možnosti jejího pronásledování z náboženských důvodů, které žalovaný provedl v napadeném rozhodnutí. Žalobkyně uvádí, že její otec, který se přiklonil k radikální formě muslimského vyznání, v ní vyvolává pocity úzkosti a strachu, přičemž dále uvádí, že obavy ze svého otce není schopna detailněji popsat, protože je k tomu nutná bezprostřední znalost jeho osobnosti. Při své cestě do Bosny a Hercegoviny v letech 2014 a 2015 musela spát v ubytovně a neodvažovala se kontaktovat svou rodinu z otcovy strany. V té chvíli prožívala pocit naprosté beznaděje. Její rodina je od války rozdělena, přičemž kontakt má pouze se svou matkou a s nikým z otcovy strany rodiny. Žalobkyně se návratu do své vlasti velmi obává. K prokázání svých tvrzení žalobkyně navrhuje, aby byl proveden výslech jejího bratra Z. Z. a její matky N. Z., a to k prokázání hrozby, která panuje ze strany jejího otce.   [3] Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem žalovaného, že její patnáctiletá dcera již její péči tak intenzivně nepotřebuje. Jde o dospívající slečnu, která právě v tomto problematickém období nejvíce potřebuje svou matku, a to i když si žalobkyně uvědomuje, že v minulosti se nechovala řádně. Žalobkyně s dcerou měly vždy pěkný vztah, a právě protože žalobkyně zažila mnoho špatných zkušeností a udělala špatná rozhodnutí, musí své dceři tyto zkušenosti předat, aby její chyby neopakovala.   [4] Žalobkyně namítá, že ačkoli si žalovaný vyžádal jako důkaz zprávu města Kutná Hora o její dceři, nijak z jejího obsahu v napadeném rozhodnutí nevycházel. S tímto žalobkyně nesouhlasí a uvádí, že je namístě tento listinný důkaz provést v řízení před soudem a v rozhodnutí z něj vycházet.   [5] Žalobkyně si uvědomuje, že její dcera je občankou České republiky, a proto vazba na ni není důvodem k udělení mezinárodní ochrany, ale zároveň poukazuje na skutečnost, že její dcera chce mít svou matku nablízku. Navrhuje proto, aby na ni byla udělena ochranná vazba na dobu tří let, přičemž do té doby její dcera nabude plnoletosti.   [6] Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 12. 7. 2016 navrhl zamítnutí žaloby a dále uvedl, že setrvává na právní argumentaci uvedené v napadeném rozhodnutí. Žalovaný vycházel při rozhodování především z vlastních tvrzení žalobkyně. Jako důvody své žádosti žalobkyně uvedla skutečnost, že její dcera i její matka jsou občankami České republiky, kde také žijí, a dále též skutečnost, že její otec se přiklonil k ortodoxnímu islámu. Žalovaný se těmito důvody zabýval, hodnotil provedené důkazy a na svém rozhodnutí setrvává. Podklady pro rozhodnutí byly dostatečné, a to jak co do podkladů o osobě žalobkyně, tak co do podkladů o zemi jejího původu, žalobkyně měla možnost se k nim vyjádřit a žalobce důvody k udělení mezinárodní ochrany neshledal. Žalobkyně je sama odpovědná za to, že její trvalý pobyt byl zrušen a následně nebylo vyhověno její žádosti o pobyt přechodný, neboť v České republice páchala trestnou činnost. Zák. č. 325/1999 Sb. nemůže svými taxativně vymezenými důvody k udělení mezinárodní ochrany suplovat povolení k pobytu. Proti žalobkyni nebylo v zemi jejího původu vedeno žádné trestní či jiné řízení a žalobkyně při své návštěvě bez problémů vyřídila své žádosti před správními orgány. V případě potíží s otcem se pak žalobkyně může obrátit na místní orgány, které dle relevantních zpráv o stavu v zemi fungují efektivně a nediskriminačně. Nadto, žalobkyně není od roku 2001 s otcem v kontaktu.   [7] Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v intencích žalobních námitek, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ve smyslu § 75 s. ř. s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.   [8] Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobkyně je občankou Bosny a Hercegoviny s místem narození v Sarajevu. Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 3. 2015 č. j. OAM-11286-22/PP-2014 nevydal žalobkyni povolení k přechodnému pobytu dle § 87e odst. 1 s odkazem na § 87d odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb. Z tohoto rozhodnutí dále plyne, že žalobkyně byla od roku 2005 do roku 2012 celkem třináctkrát pravomocně odsouzena za úmyslnou trestnou činnost, což bylo hlavním důvodem nevydání povolení k přechodnému pobytu. Z výroční zprávy Amnesty International za rok 2015 a 2016 soud zjistil, že v Bosně a Hercegovině přetrvávají diskriminační tendence proti Židům a Romům, neefektivně probíhají procesy k vyřešení válečných zločinů z let 1992 – 1995, ovšem z hledisek zmiňovaných žalobkyní žádné zásadní nebezpečí zjištěno nebylo. Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických za rok 2015 soud zjistil, že demokratické fungování Bosny a Hercegoviny a základní občanská a lidská práva jsou zajištěny. Pokud jde o návraty uprchlíků před válkou, tento problém byl rovněž v základních dokumentech státu zajištěn. Etnická nevraživost je sice v zemi stále hluboce zakořeněna, ale obecně byly provedeny zásahy proti zneužívání pravomoci ze strany ozbrojených složek. Zákony země zajišťují volný pohyb osob, cestování do zahraničí i repatriaci, přičemž státní orgány tyto zákony respektují. Z výroční zprávy Human Rights Watch ze dne 27. 1. 2016 soud zjistil, že v oblasti lidských práv se za poslední rok v Bosně a Hercegovině mnoho nezměnilo. Rozsáhlé diskriminaci jsou vystaveni Romové a Židé, avšak pokud jde o etnickou příslušnost žalobkyně, žádné významné ohrožující faktory nebyly zjištěny. Ze zprávy Ministerstva vnitra ze dne 7. 10. 2014 plyne, že poslední volby v Bosně a Hercegovině byly demokratické a bezpečnostní složky se nedopouštěly všeobecného ani systematického porušení lidských práv. Bosna a Hercegovina obecně dodržuje ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech, byť existují jednotlivé případy, kdy tomu tak není. Skupiny a nevládní organizace zabývající se dodržováním lidských práv na území Bosny a Hercegoviny provádějí svou činnost bez omezení. Celkově je Bosna a Hercegovina hodnocena organizací Freedom House 3 stupněm, což je pozitivní hodnocení. Občané Bosny a Hercegoviny mohou cestovat do Schengenského prostoru bez víz až na 90 dní. Přes některé nedostatky splňuje Bosna a Hercegovina kritéria bezpečné země původu. Ze zprávy žalovaného ze dne 29. 5. 2014 plyne, že v Bosně a Hercegovině nejsou soustavně porušována lidská práva na principu etnické, náboženské či politické příslušnosti. Zemi lze považovat politicky za stabilní, nevymykající se koloritu daného regionu. Zákonná úprava lidských práv je poměrně rozvinutá. Práva stanovená Evropskou úmluvou o lidských právech se v Bosně a Hercegovině aplikují přímo a na relativně dobré úrovni v rámci regionu. V zemi působí několik nevládních organizací, které se zaměřují na poradenství při porušování práv a svobod. Lze podat stížnost proti jednání příslušníků úřadů či policejních struktur a obdobné instituce existují i u ostatních orgánů státní moci. Neexistují poznatky, že by neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu byli po návratu do Bosny a Hercegoviny vystaveni diskriminaci či jinému nebezpečí, a to za období nejméně posledních čtyřech let. Ze zprávy Městského úřadu Kutná Hora ze dne 13. 4. 2016 soud zjistil, že nezletilá E. Z., dcera žalobkyně, je v pěstounské péči N. Z., matky žalobkyně. V současné době je žalobkyně v častém kontaktu se svou dcerou a tato je stále jejím zákonným zástupcem. Otec s nezletilou není v kontaktu prakticky od jejího narození, výživné jí neplatí. V roce 2009 převzala péči o nezletilou E. její babička, protože žalobkyně byla ve výkonu trestu odnětí svobody. Žalobkyně v současnosti žije se svým druhem, přičemž žije již řádným životem. E. navštěvuje dvakrát až třikrát měsíčně a vychází s ní velmi dobře. Pokud byla žalobkyně v Sarajevu, E. to těžce nesla. Z prohlášení J. B. ze dne 3. 11. 2015 plyne, že žalobkyni bude finančně a materiálně podporovat v období řízení její žádosti o azyl a i posléze. Z protokolu ze dne 3. 11. 2015 soud zjistil, že žalobkyně při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla, že si upřímně nemyslí, že by ji její otec po návratu do Bosny a Hercegoviny zabil, ale obává se, že by ji mohl pronásledovat a nebude jí přát nic dobrého. Pomoci jí určitě nebude chtít. Otec se jí i tak už dávno zřekl, odcizil se, když nepřijala jeho víru, ale ona ve vlasti nikoho jiného nemá. Kdyby se tam měla vrátit, žila by na ulici. Naposledy byla s otcem v kontaktu telefonicky v roce 2001, kdy mu oznámila, že se jí narodila dcera, a že je tedy dědečkem. Když zjistil, že dcera je nemanželská, položil jí telefon. S její matkou se otec rozvedl, matka to ani nevěděla, jen jí přišel poštou rozvodový list. Neví, jak moc velkou nenávist k ní otec chová. Když byla v Bosně a Hercegovině v roce 2014 a 2015, se svým otcem se žalobkyně nesetkala. V Sarajevu bydlela na ubytovně. Když v letech 2014 a 2015 byla žalobkyně ve vlasti, úřednice na přepážce pronesla jízlivou poznámku na její adresu ohledně toho, že se jako uprchlík vrací. Svou záležitost však na úřadě bez problémů vyřídila. Na ulici, když se představila, lidé na ni vrhali nenávistné pohledy, protože její křestní jméno je srbského původu. Rodným jazykem už nemluví tak dobře, jako česky. Kdyby se musela vrátit do rodné země, nevěděla by, kam by šla. Neexistuje žádná sociální podpora, nefunguje zdravotnictví, pokud člověk není zaměstnán, pravděpodobně by tedy skončila na ulici. Za více než 20 let nebyla v kontaktu s nikým ze svých příbuzných, kteří v Bosně a Hercegovině zůstali. Trvalý pobyt byl žalobkyni zrušen v roce 2013 kvůli trestné činnosti. Po zrušení trvalého pobytu byla ve výkonu trestu, poté dostala lhůtu k vycestování. V roce 2014 vycestovala do Bosny a Hercegoviny, ale vrátila se zpět a požádala o přechodný pobyt pro sloučení rodin. Ten jí byl rovněž zamítnut kvůli trestné činnosti a byl jí vystaven výjezdní příkaz. Ve lhůtě tohoto výjezdního příkazu požádala o azyl. Od února roku 2014, kdy byla propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, již žije řádným životem. Chtěla by získat dceru zpět do své péče. Otec dcery o ni nikdy nejevil žádný zájem. Od roku 2008, kdy byla žalobkyně poprvé ve výkonu trestu odnětí svobody, byla její dcera v pěstounské péči její matky. I po návratu po konzultaci s matkou usoudily, že bude nejlepší, pokud dcera zůstane i nadále v její pěstounské péči. Aby si dceru vzala do péče, potřebuje legální pobyt v České republice, což prozatím nemá. I přes to, co se v minulosti odehrálo, má s dcerou dobrý vztah. S druhem prozatím společně nebydlí, ale po svatbě by se spolu sestěhovali. Z opisu evidence rejstříku trestů ze dne 3. 11. 2015 plyne, že žalobkyně byla třináctkrát soudně trestána, a to za úmyslnou trestnou činnost. Z potvrzení velvyslanectví Bosny a Hercegoviny ze dne 27. 8. 2015 plyne, že nic nebrání sňatku mezi žalobkyní a J. B.   [9] Žalobkyně namítala, že žalovaný nesprávně vyhodnotil možnost jejího pronásledování v zemi původu pro její náboženské vyznání, avšak soud se s touto námitkou ztotožnit nemůže. Soud prostudoval správní spis a shledal skutkové závěry, učiněné žalovaným, za správné. Předně vycházel ze samotných skutečností uvedených žalobkyní, ze kterých plyne, že se svým otcem, který je jediným zdrojem jejích obav z náboženské perzekuce, není v kontaktu od roku 2001 a nebyla s ním v kontaktu ani v letech 2014 a 2015, kdy se vrátila do svého rodného města, kde otec žije. Posledním zdrojem informací o možné nevraživosti otce k její osobě je telefonický hovor z roku 2001, tedy informace stará patnáct let, přičemž od té doby žalobkyně nemá žádné informace o tom, že by její otec mohl v případě jejího návratu do vlasti usilovat o to jí uškodit. Zemi původu žalobkyně lze dle relevantních zpráv českých i zahraničních orgánů označit za bezpečnou, která zajišťuje v případě potřeby nutné ochranné instituty, kterými by se žalobkyně mohla bránit proti možným zásahům ze strany jejího otce, která umožňuje repatriaci osob, které zemi opustily v době válečného konfliktu v letech 1992 - 1995. Zároveň pak nebylo zjištěno, že by žalobkyně pro svůj etnický původ či náboženské vyznání mohla být v zemi původu perzekuována, neboť krom informací o možném zdroji nebezpečí v osobě jejího otce nebylo zjištěno, že by v zemi původu žalobkyně docházelo k systematické perzekuci osob jejího etnického původu či vyznání. Naopak, žalobkyně při jednání se správními orgány země původu bez průtahů vyřídila veškeré záležitosti, které vyřídit chtěla. Žádost žalobkyně o poskytnutí mezinárodní ochrany je třeba posoudit pouze z hlediska zákonných ustanovení, která taxativně vymezují důvody, pro které může být mezinárodní ochrana poskytnuta. Jde konkrétně o § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zák. č. 325/1999 Sb., přičemž jde o důvody vztahující se k ochraně před porušováním nejzákladnějších lidských práv v zemi původu. Žalovaný se důkladně vypořádal s jednotlivými důvody stanovenými v citovaných ustanoveních a soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje, neboť na základě skutkového stavu plynoucího z obsahu správního spisu k jiným závěrům dospět nemohl. Konkrétně pak, pokud jde o samotnou hrozbu ze strany otce žalobkyně, z provedeného dokazování ve správním řízení vyplynulo, že tato hrozba je jednak poměrně neaktuální, a jednak rovněž řešitelná v rámci vnitrostátních mechanismů v zemi původu žalobkyně. Pokud žalobkyně dále uvádí, že v zemi původu se nemá na koho obrátit a nemá možnost se tam uplatnit, tato skutečnost je z hlediska výše citovaných ustanovení nerozhodná, neboť nejde o žádnou akutní hrozbu základním lidským právům žalobkyně. Jakkoli je situaci, do které se žalobkyně dostala, možno vnímat z lidského hlediska jako nepříjemnou, rozměr možného zásahu do základních lidských práv žalobkyně v tomto případě nedosahuje takové intenzity, aby bylo namístě ze strany soudu zasáhnout. Nad rámec výše uvedeného pak je namístě podotknout, že odpovědnost za vznik této situace leží z převážné části právě na bedrech žalobkyně samotné, která na území České republiky opakovaně páchala úmyslnou trestnou činnost.   [10] Pokud žalobkyně dále namítá, že její dcera E. potřebuje její přítomnost a péči, což bude neudělením mezinárodní ochrany zmařeno, soud této námitce vyhovět nemůže. Je sice pravdou, že pro dceru žalobkyně je jistě přínosné, pokud bude udržovat kontakt se žalobkyní, která nyní nepáchá trestnou činnost a snaží se věnovat roli rodiče, ale institut mezinárodní ochrany nemůže v tomto ohledu suplovat ostatní formy pobytu cizinců na území České republiky. Jde o specifický institut, k jehož udělení je nutno splnění taxativně daných podmínek navázaných na jeho účel, kterým je ochrana před porušováním nejzákladnějších lidských práv. Tyto podmínky u žalobkyně shledány nebyly, jak je podrobněji uvedeno výše. Ač se tedy soud ztotožňuje s názorem žalované, že její dceři nepochybně prospívá její přítomnost, neb takové zjištění plyne ze správního spisu, tato skutečnost nemůže mít za následek vyhovění jejímu žalobnímu návrhu, protože z hlediska důvodů k udělení mezinárodní ochrany není relevantní.   [11] Pokud žalobkyně namítá, že žalovaný nevycházel z provedeného důkazu – zprávy města Kutná Hora ze dne 13. 4. 2016 o její nezletilé dceři, této námitce soud přisvědčit nemůže. Žalovaný tento důkaz řádně provedl a na skutečnosti takto zjištěné v napadeném rozhodnutí reflektoval a v komplexu provedených důkazů je vyhodnotil. S odkazem na výše zmíněné ale žalovaný nemohl skutečnosti z této zprávy zjištěné vyhodnotit jinak než tak, že z hlediska řízení o udělení mezinárodní ochrany jde o skutečnosti nerozhodné.   [12] Pokud jde o návrh žalobkyně na udělení ochranné vazby na svou osobu do doby, než nabude její dcera plnoletosti, soudu nenáleží pravomoc takovémuto návrhu vyhovět. O žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve věcech mezinárodní ochrany soud rozhoduje buď tak, že žalobu zamítne, nebo tak, že napadené rozhodnutí zruší, přičemž k ukládání ochranné vazby zákonem zmocněn není, jak plyne ze znění § 78 s. ř. s.   [13] Pokud žalobkyně navrhuje provedení důkazu výslechem svědků N. Z. a Z. Z., soud tento důkaz neprováděl, neboť jeho provedením se na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit. Tyto důkazy se vztahují k osobě otce žalobkyně, přičemž pouhá hrozba ze strany otce žalované není sama o sobě dostatečným důvodem pro vyhovění žalobě. Opětovné provádění důkazu zprávou města Kutné Hory ze dne 13. 4. 2016 soud rovněž nepovažuje za nutné, neboť tato zpráva je součástí správního spisu a soud tedy měl možnost z jejího obsahu vycházet.   [14] Po provedeném řízení soud žalobu zamítl jako nedůvodnou podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s., přičemž rozhodl bez jednání dle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. se souhlasem obou účastníků řízení.   [15] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení dle § 60 odst. 1 s. ř. s., když procesně úspěšnému žalovanému v tomto řízení dosud nevznikly žádné náklady řízení přesahující rámec běžné úřední činnosti.     P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí  l z e  podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Ostravě dne 5.9.2016                              JUDr. Jana Záviská           samosoudkyně