62Az 7/2016-30       ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY      Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Záviskou v právní věci žalobce: N.O. G. D., státní příslušnost Kubánská republika, t.č. bytem P. 361/41, O.-P., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.3.2016 č.j.  OAM-75/ZA-ZA12-ZA15-2016 o  udělení mezinárodní ochrany,   t a k t o :     I. Žaloba  s e   z a m í t á .   II. Žádnému z účastníků  s e   n e p ř i z n á v á   náhrada nákladů řízení.       O d ů v o d n ě n í :   I.   [1] Žádost o udělení mezinárodní ochrany byla vyhodnocena jako nepřípustná podle § 10a odst. 1, písm. b) zákona č. 325/1995 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Státem příslušným k posouzení podané žádosti bylo určeno Maďarsko podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013.   [2] V zákonné lhůtě u zdejšího soudu dne 30.3.2016 byla podána žaloba proti v záhlaví označenému rozhodnutí společně s žádostí o přiznání odkladného účinku a ustanovení zástupce z řad advokátů, konkrétně Mgr. Beaty Kaczynské, advokátky se sídlem v Českém Těšíně. Žalobce žalovanému vytkl, že předání do Maďarska je nepřípustné s odvoláním na závažné nedostatky v azylovém maďarském řízení se zdůrazněním, že v prosinci 2015 bylo zahájeno Evropskou komisí proti Maďarsku řízení v souvislosti s nedostatky v azylovém řízení v návaznosti na změnu vnitrostátních azylových předpisů. Maďarsko mu nezajistí ochranu jeho práv a hrozí mu reálné nebezpečí návratu na Kubu, kde s ohledem na jeho bývalé postavení vojáka z povolání mu hrozí pronásledování a riziko porušení jeho práva  vyplývajícího z článku 3 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod i porušení zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.   [3] O návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodl krajský soud samostatným usnesením ze dne 14.4.2016 č.j. 62Az 7/2016-13 a žádosti nevyhověl. Stejně tak soud nevyhověl žádosti o ustanovení advokáta usnesením ze dne 17.5.2016 č.j. 62Az 7/2016-19. Krajský soud při úvaze o ev. nutnosti doplnění žaloby o žalobní body, když v části I. žaloby označené „žaloba“ nebyl uveden jediný žalobní bod, dospěl k závěru, že nikoliv, neboť žalobce zcela jasně žalobní bod vytýčil v části II. - sice označené jako „žádost o přiznání odkladného účinku“, avšak v odůvodnění návrhu na přiznání odkladného účinku zcela jasně je formulován žalobní bod.  Z důvodu uvedeného soud již dále nevyzýval žalobce k doplnění žaloby, neboť dospěl k závěru, že by se jednalo o přílišný formalismus.   [4]  Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě dne 6.4.2016 popřel oprávněnost návrhu a zdůraznil, že v souladu s vyjádřením výše uvedeného žadatele a průkazem žadatele o azyl v Maďarsku č. X jednoznačně vyplynulo, že výše jmenovaný podal žádost o mezinárodní ochranu v Maďarsku. S ohledem na uvedené správní orgán požádal dne 4.2.2016 o přijetí žadatele o udělení mezinárodní ochrany zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou jmenovaný podal v ČR. Dne 5.3.2016 uplynutím lhůty pro odpověď (tichý souhlas) Maďarsko uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu výše jmenovaného žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Správní orgán se zároveň zabýval skutečností, zda v případě Maďarské republiky existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Na úrovni Evropské unie, ať již jejích jednotlivých výkonných orgánů či Evropského soudního dvora, ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie. Rovněž Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním a naplňováním   Úmluvy   o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Newyorského protokolu z roku 1967 nevydal žádné stanovisko, požadující, aby se členské státy Evropské unie zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Maďarska, jak to učinil například zcela jednoznačně a aktuálně v případě Řecka. K odkazu v žalobě na zprávu Evropské Komise správní orgán uvádí, že je mu známo, že v prosinci 2015 Komise zahájila řízení pro porušení povinností proti Maďarsku v souvislosti s jeho zákonem o azylu, avšak ze zprávy vyplývá, že se jedná zatím o formální upozornění v řízení pro porušení povinnosti a maďarské úřady mají lhůtu dvou měsíců na odpověď na argumenty Komise. Pokud zůstane formální upozornění bez odpovědi, Komise může rozhodnout o dalším postupu. Tato zpráva byla prezentována na www.europa.eu dne 18.2.2016 Evropská komise – tisková zpráva. Správní orgán nemůže předjímat rozhodnutí či postup jednotlivých institucí a má za to, že odkaz v žalobě nepředstavuje v případě žalobce potvrzení, že by v jeho případě návratu do Maďarska znamenal pro jeho osobu nelidské či ponižující zacházení. Navrhl žalobu zamítnout.   [5] Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak uvedeno v odst. [1] tohoto rozsudku. V odůvodnění uvedl, že jednoznačně bylo prokázáno, že jmenovaný požádal o udělení mezinárodní ochrany na území Maďarska jako prvním členském státě Evropské unie a dále Švýcarska, Norska, Islandu a Lichtenštejnska, a proto je Maďarsko příslušné k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a je rovněž povinno jej přijmout zpět na své území v souladu s postupem dle čl. 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Na úrovni Evropské unie, ať již jejích jednotlivých výkonných orgánů či Evropského soudního dvora, ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie. Rovněž Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním a naplňováním Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Newyorského protokolu z roku 1967 nevydal žádné stanovisko, požadující, aby se členské státy Evropské unie zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Maďarska, jak to učinil například zcela jednoznačně a aktuálně v případě Řecka. Maďarsko je členem Evropské unie, státní moc zde dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopna zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů. Maďarsko ratifikovalo a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv. Maďarsko je rovněž považováno za bezpečnou zemi původu nejen Českou republikou, nýbrž i ostatními státy Evropské unie. Rovněž skutečnost, že v Maďarsku ročně požádají o udělení mezinárodní ochrany tisíce uprchlíků, svědčí dle správního orgánu o neexistenci obav uprchlíků z tamního azylového systému. Dle přesvědčení správního orgánu jmenovanému nehrozí v Maďarsku nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. Vzhledem ke skutečnosti, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla shledána nepřípustnou, správní řízení o této žádosti bylo v souladu s ust. § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno.   II.   [6] Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce správnímu orgánu dne 29.1.2016 uvedl, že první stát, přes který přijel do Evropy, bylo Maďarsko, kde strávil 9 měsíců. Jeho žádost o azyl byla zamítnuta. Do České republiky přijel tak, že nejdříve přiletěl do Ruska, pak letecky pokračoval do Černé Hory, autobusem do Srbska a hranici do Maďarska překročil pěšky. Z Maďarska cestoval vlakem do Vídně a pak do Brna. Má za to, že v rámci Evropské unie je Česká republika zemí, kde se nejvíce respektují lidská práva a nejlépe se zachází s přistěhovalci. Na Kubě byl příslušníkem armády, sloužil 4 roky a 8 měsíců, ale pro své názory tam měl problémy. Do protokolu dne 29.1.2016 dále uvedl, že na Kubě žil ve svém vlastním domě s přítelkyní, malou dcerou a dcerou přítelkyně, avšak když z Kuby utekl, jeho dům zabavil stát. Jeho přítelkyně tam nadále žije. Žalobce na jedné straně uvedl, že z důvodu odepření rozkazu mu bylo prokurátorem sděleno, že bude potrestán. Byl převeden do vojenské cely, kde byl zadržován 4 dny a pak byl poslán domů. Bylo mu řečeno, že musí doma zůstat v domácím vězení a měl očekávat soud. Na druhé straně však uvedl, že bez jakýchkoliv problémů požádal o cestovní doklad, který mu do 6 dnů byl vydán. Odjel do Havany, šel na ruskou ambasádu, koupil si letenku a odcestoval do Ruska. V České republice má příbuzné - 3 strýce, a to bratry své matky. Dále založen předávací protokol ze dne 26.1.2016 vystavený Policií ČR, ve kterém uvedeno, že v Maďarsku je veden jako žadatel o mezinárodní ochranu a založena fotokopie maďarského průkazu žadatele o mezinárodní ochranu.   III.   [7] Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Podle § 10a písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný členský stát unie.   [8] Podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013:  1. Členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.    2. Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána.  Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.    Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem.    3. Každý členský stát si ponechává právo na vrácení žadatele do bezpečné třetí země v souladu s pravidly a zárukami stanovenými ve směrnici 2013/32/EU.   [9] Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení se kritéria pro určení příslušného členského státu uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena v této kapitole (soud poznamenává, že se jedná o kapitolu III., články 7 – 15).   [10] Podle čl. 8 odst. 1 Nařízení, pokud je žadatelem nezletilá osoba bez doprovodu, je příslušným členským státem ten členský stát, ve kterém se oprávněně nachází její rodinný příslušník nebo její sourozenec, pokud je to v nejlepším zájmu nezletilé osoby. Je-li žadatelem vdaná či ženatá nezletilá osoba, jejíž manžel či manželka se nenacházejí oprávněně na území členských států, je příslušným členským státem ten členský stát, v němž se oprávněně nachází otec, matka nebo jiný dospělý, jenž je za tuto nezletilou osobu zodpovědný podle práva nebo praxe dotyčného členského státu, nebo sourozenec. Podle odst. 2, pokud je žadatelem nezletilá osoba bez doprovodu, která má příbuzného, jenž se oprávněně nachází v jiném členském státě, a pokud se na základě posouzení jednotlivého případu dojde k závěru, že tento příbuzný se o ni může postarat, tento členský stát sloučí nezletilou osobu s jejím příbuzným a je příslušným členským státem za předpokladu, že je to v nejlepším zájmu nezletilé osoby. Podle odst. 3, pokud se rodinní příslušníci žadatele nebo jeho sourozenci nebo příbuzní uvedení v odstavcích 1 a 2 zdržují ve více než jednom členském státě, rozhodne se o příslušném členském státě s ohledem na nejlepší zájem nezletilé osoby bez doprovodu. Podle odstavce 4, v případě, že není přítomen žádný rodinný příslušník, sourozenec nebo příbuzný uvedený v odstavcích 1 a 2, je příslušným členským státem ten členský stát, ve kterém nezletilá osoba bez doprovodu podala svou žádost o mezinárodní ochranu za předpokladu, že je to v nejlepším zájmu nezletilé osoby.   [11] Podle čl. 9 Nařízení, pokud má žadatel rodinného příslušníka, který může pobývat jako osoba požívající mezinárodní ochrany v některém členském státě, bez ohledu na to, zda tato rodina vznikla již dříve v zemi původu, je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily své přání písemně.   [12] Podle čl. 10 Nařízení, pokud má žadatel v členském státě rodinného příslušníka, o jehož žádosti o mezinárodní ochranu dosud nebylo v tomto členském státě přijato první rozhodnutí ve věci samé, je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily své přání písemně.   [11] Podle čl. 11 Nařízení, pokud několik rodinných příslušníků nebo svobodných nezletilých   sourozenců   požádá  o mezinárodní ochranu ve stejném členském státě   současně nebo tak brzy po sobě, že řízení o určení příslušného členského státu může probíhat společně, a pokud by uplatnění kritérií stanovených tímto nařízením vedlo k jejich oddělení, je příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu všech rodinných příslušníků nebo svobodných nezletilých sourozenců je členský stát, který je podle kritérií příslušný k převzetí největšího počtu těchto osob, jinak je příslušný ten členský stát, který je podle kritérií příslušný k posouzení žádosti nejstaršího z nich.   [12] Podle čl. 12 odst. 1 Nařízení, pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal. Podle odst. 2, pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání o zastupování podle čl. 8 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech. V tom případě je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát.   [13] V čl. 13 Nařízení je upraven postup v případě zjištění, že žadatel překročil nedovoleným způsobem pozemní, námořní nebo vzdušnou cestou hranice některého z členských států ze třetí země (a to na základě přímých nebo nepřímých důkazů, popsaných ve dvou seznamech, které jsou uvedeny v čl. 22 odst. 3 Nařízení, včetně údajů ve smyslu nařízení (EU) č. 603/2013). K posouzení žádosti je pak příslušný tento členský stát, přestává být příslušným 12 měsíců ode dne, kdy k nedovolenému překročení hranice došlo, v dalším je pak případně rozhodná doba pobytu v členském státě před podáním žádosti o mezinárodní ochranu, a to nepřetržitá nejméně pět měsíců.   [14] Čl. 14 Nařízení Evropského parlamentu a Rady upravuje příslušnost v případě, že státní příslušník třetí země vstoupí na území členského státu, ve kterém je osvobozen od vízové povinnosti; k posouzení takové žádosti je příslušný tento členský stát, ledaže by podal žádost o mezinárodní ochranu v jiném členském státě, ve kterém je rovněž osvobozen od vízové povinnosti.   [15] Podle čl. 15 Nařízení, pokud státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti učiní žádost o mezinárodní ochranu v mezinárodním tranzitním prostoru letiště členského státu, je k posouzení žádosti příslušný tento členský stát.   [16] Podle č. 18 Dublinského nařízení je členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu povinen přijmout zpět žadatele o mezinárodní ochranu, který podal žádost v jiném členském státě a dokončit posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu.   [17] Podle ust. § 10a písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie.       IV.   [18] Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). O žalobě rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. bez jednání, neboť žalobce nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, čímž se má za to, že souhlas udělil a žalovaný správní orgán výslovně dal souhlas s rozhodnutím bez jednání.   [19] Je nesporné, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu v Maďarsku, jako prvním členském státu Evropské unie. S odvoláním na citovaná ustanovení v části III. tohoto rozsudku soud dospěl k závěru, že rozhodnutí je v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady, neboť z jednotlivých článků Nařízení zcela je zřejmé, že žalovaný správní orgán dospěl ke správnému závěru o povinnosti Maďarské republiky dokončit azylovou proceduru.   [20] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí se dostatečně vypořádal s nesplněním podmínek pro postup dle výše uvedených článků Nařízení, a proto zcela v souladu s čl. 3 odst. 2 Nařízení dospěl k jednoznačnému závěru o jedině možném postupu dle cit. čl. 3 odst. 2 Nařízení. K řízení o mezinárodní ochraně u žalobce jako žadatele o mezinárodní ochranu s průkazem žadatele o azyl v Maďarsku č. HT X, je příslušné Maďarsko. V daném případě správní orgán postupoval dle čl. 3 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady.   [21] Pokud se týká nosné žalobní námitky, že  Maďarsko mu nezajistí ochranu jeho práv a hrozí mu reálné nebezpečí návratu na Kubu, kde s ohledem na jeho bývalé postavení vojáka z povolání mu hrozí pronásledování a riziko porušení jeho práva  vyplývajícího z článku 3 Úmluvy i porušení zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, soud tomuto tvrzení nepřisvědčil. Maďarsko je zemí Evropské unie a soud nemá důvod zpochybňovat regulérnost azylového řízení v této zemi, jestliže dosud vůči této zemi se příslušné orgány Evropské unie nevyjádřily ve smyslu zdržení se transferu žadatelů o mezinárodní ochranu, tak jak je to v případě Řecka. Maďarsko je plnohodnotným členem Evropské unie, je považováno za bezpečnou zemi, která dodržuje mezinárodní smlouvy, a neexistují závažné důvody se domnívat, že v uvedeném členském státě dochází k systematickým nedostatkům v řízeních o žádostech o azyl, které nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení, jak to má na mysli čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Soud znovu zdůrazňuje, že k datu rozhodnutí nemá žádné informace a ani takové nebyly účastníky řízení předloženy, o tom, že by oficielní mezinárodní instituce, čímž soud nemá na mysli jen soudní evropské instituce působící v oblasti mezinárodní ochrany uprchlíků, vydaly prohlášení o nehumánních podmínkách v maďarských zařízeních v průběhu azylových řízení. Pokud žalobce se opřel o zahájené řízení v prosinci 2015 vůči Maďarsku Evropskou komisí, toto samo o sobě ještě neznamená, že byla zjištěna a potvrzena porušení povinností  v azylovém  řízení  maďarskými orgány a soud přisvědčil žalovanému, že   nemá důvod předjímat rozhodnutí uvedené komise.   [22] Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 je součástí Dublinského systému a stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států. Tento systém na jedné straně brání žadatele o azyl, aby nebyli postupně vyhošťováni a nebyla jim poskytnuta ochrana, ale na druhé straně také chrání státy EU, aby nebyl azylový systém zahlcován několikanásobnými žádostmi z důvodu vyhledávání jednotlivými žadateli nejvstřícnější přístupy ze stran členských zemí. Základní pravidlo dané cit. Nařízením v otázce příslušnosti země k azylovému řízení žalobce je vyjádřeno v čl. 3 odst. 2, tedy že příslušným členským státem je ten stát, ve kterém byla žádost podána, jestliže nemůže být příslušnost určena na základě určených kritérií.   [23] Soud přisvědčil žalovanému správnímu orgánu, že Maďarsko není zemí, ve které dochází k systematickým nedostatkům v azylovém řízení a není známa ani existence podmínek, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení.   [24] Po provedeném řízení a dokazování dospěl soud k závěru, že žalovaný ve věci správně postupoval dle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie. Je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, pak se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví dle § 25 písm. i) citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl postupem žalovaného zkrácen na svých právech, postup žalovaného byl shledán zcela v souladu s platnou právní úpravou, soud žalobu proto jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s.ř.s.).   [25] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu vzniklých nákladů neuplatnil a podle soudního spisu mu ani žádné náklady řízení nevznikly.     P o u č e n í :  Proti tomuto rozhodnutí  l z e  podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů po doručení rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. V  řízení o   kasační   stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Ostravě dne 14.7.2016                    JUDr. Jana Záviská             samosoudkyně