I v případě smlouvy o úvěru se může zkrácená strana domáhat jejího zrušení z důvodu neúměrného zkrácení. Pro závěr o hrubém nepoměru při neúměrném zkrácení u smlouvy o úvěru není možné vycházet pouze z výše sjednané úrokové sazby, ale je třeba zohlednit i jiné okolnosti uzavření smlouvy. Úroky obvyklé v době a místě uzavření smlouvy o úvěru se pro účely institutu neúměrného zkrácení stanoví jako obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Institut neúměrného zkrácení není institutem stanoveným k ochraně spotřebitele a nevylučuje tak i ve vztazích ze spotřebitelských smluv posuzovat hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, tedy i cenu, která je obecně z posuzování přiměřenosti ve spotřebitelských smlouvách vyloučena.

ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Vladimíry Kratochvílové a soudců Mgr. Michala Rendy a Mgr. Pavla Telce ve věci žalobců a) Aleny H., narozené xxx, a b) Zdeňka H., narozeného xxx, oba bytem xxx, obou zastoupených Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem Brno, Arne Nováka 4, proti žalovanému VITACREDIT s. r. o., se sídlem Olomouc, Chválkovice, Selské nám. 9/43, IČ 28614488, zastoupenému Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem Olomouc, Sokolská 536/22, o zrušení smlouvy, k odvolání žalobců a) a b) proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2015, č. j. 20C 25/2015-127, t a k t o : I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje. II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. mění tak, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 6.534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného. III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, aby smlouva o úvěru č. 2314000382 uzavřená dne 29. 5. 2014 mezi žalobcem a) a žalobcem b) na jedné straně a žalovaným na druhé straně byla zrušena (výrok I.) a zavázal žalobce a) a b) zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 5.400 Kč (výrok III.). Okresní soud uzavřel, že žalobci a) a b) (dále v rozsudku jen „žalobci“) a žalovaný uzavřeli dne 29. 5. 2014 smlouvu o úvěru č. 2314000382 (dále v rozsudku jen „Smlouva“) na částku 660.000 Kč, kterou se žalobci zavázali žalovanému vrátit v pravidelných 180 měsíčních splátkách po 12.467 Kč, přičemž celkem se tak zavázali vrátit žalovanému částku 2.244.000 Kč včetně 16% úroku ročně s tím, že z důvodu nesplácení úvěru žalovaný zesplatnil úvěr a vyzval žalobce k zaplacení částky 2.688.763,39 Kč včetně smluvní pokuty. Okresní soud dospěl dále k závěru, že na smlouvy o úvěru nelze aplikovat institut neúměrného krácení dle ust. § 1793 občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb. – dále jen o. z.), neboť uvedené ustanovení se vztahuje na smlouvy, ve kterých se strany zaváží k vzájemnému plnění, tedy na smlouvy, kde jedna strana poskytuje druhé straně určitou hodnotu, určité plnění a druhá strana jí na oplátku za toto plnění poskytuje určitou protihodnotu, ekvivalent. Dle okresního soudu však žalobci obdrželi peněžní prostředky, za které žalovanému neposkytli žádnou protihodnotu, pouze se zavázali tyto peněžní prostředky splácet spolu s úrokem a nelze tak porovnávat hodnotu vzájemných plnění, protože tu žádné vzájemné plnění nebylo, když je dle okresního soudu též otazné, co by měl žalovaný žalobcům doplňovat, aby odvrátil zrušení smlouvy dle ust. § 1793 o. z., a podle čeho by soud hodnotil, zda je takové doplnění dostačující. Nedůvodnou shledal okresní soud námitku žalobců, že zkrácení spočívá v tom, že během tří měsíců dlužná částka vzrostla na téměř čtyř a půl násobek poskytnuté částky, když nárůst dlužné částky (včetně smluvní pokuty) byl důsledkem zesplatnění úvěru z důvodu jeho řádného nesplácení žalobci a smluvní pokutu nelze považovat za vzájemné plnění ve smyslu ust. § 1793 o. z. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání, jímž se domáhali jeho změny tak, že Smlouva bude zrušena s odůvodněním, že Smlouva není ani v obecné rovině ani v případě žalobců smlouvou zakládající jednostranný závazek poskytovatele úvěru, kterému by neodpovídalo protiplnění dlužníka, neboť dlužník vždy poskytuje věřiteli protihodnotu v podobě splátek úvěru navýšených o sjednaný úrok a úrok je pak onou protihodnotou, které se věřiteli dostává za poskytnutí peněz dlužníku, tedy smlouva o úvěru je závazkem synallagmatickým a ust. § 1793 o. z. je na ni plně aplikovatelné. Dále namítali, že okresní soud se nezabýval posouzením otázky, nakolik je v souladu s dobrými mravy, aby byl dlužník povinen zaplatit při vrácení poskytnutého úvěru jen díky sjednanému úroku částku převyšující poskytnutý finanční obnos takřka čtyřnásobně, a takové jednání lze stěží poměřovat skrze kritérium spravedlnosti a je třeba jej považovat za nepřijatelné a za neplatné pro rozpor s dobrými mravy a vede-li rozpor s dobrými mravy k absolutní neplatnosti smlouvy, je soud povinen k němu přihlédnout z úřední povinnosti. Dále v odvolání uvedli, že tíživá finanční a osobní situace, která žalobce v době uzavření Smlouvy objektivně tížila, sama o sobě vystavila žalobce do postavení slabší strany (už jen z toho důvodu, že do smluvního vztahu vstupovali jakožto spotřebitelé), kdy ve své podstatě žalobci neměli na výběr a autonomie jejich vůle byla do značné míry omezena. Poukázali na skutečnost, že to byl žalovaný, kdo je oslovil s nabídkou poskytnutí úvěru a tuto svoji nabídku zachoval i poté, co byl informován o finanční situaci žalobců, přičemž u žalobců byly dány všechny znaky slabší strany, tedy nižší znalosti předmětu právního jednání, menší zkušenosti s podobnými operacemi, rozrušení, menší soustředění a pozornost, tak jako u nich byly dány předpoklady, z důvodu ekonomické nerovnováhy, které umožnily silnější straně (žalovanému) získat v právním vztahu pro sebe výhodné postavení na úkor slabší strany. Dle žalobců tak došlo k porušení ust. § 433 o. z. a v obecné rovině též k porušení zákazu zneužití práva a rozporu s principem dobré víry. Dle žalobců posuzování postavení smluvní strany v rámci smluvního vztahu nachází své uplatnění též skrze ust. § 1793 o. z. a okresní soud i ohledně uvedeného věc neposoudil po právní stránce správně. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobců navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného s odůvodněním, že okresní soud věc po právní stránce správně zhodnotil. Krajský soud při konstatování, že odvolání je přípustné, včasné a podané oprávněnými osobami, přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců důvodné není. Krajský soud přejímá jako správná skutková zjištění učiněná okresním soudem z provedených listinných důkazů a pro stručnost na tato zjištění obsažená v odůvodnění napadeného rozsudku zcela odkazuje s doplněním vyplývajícím z částečně zopakovaného dokazování provedeného krajským soudem. Krajský soud po zopakování dokazování smlouvou o úvěru č. 2314000382 ze dne 29. 5. 2014, splátkovým kalendářem pro smlouvu č. 2314000382 a rozhodčí smlouvou dále zjistil, že - smlouvu o úvěru č. 2314000382 ze dne 29. 5. 2014 uzavřeli žalobci v postavení spotřebitelů, v rámci smlouvy bylo výslovně uvedeno, že část úvěru ve výši 621.533 Kč bude vyplacena na účet spol. ACEMA Credit Czech, a. s. vyjma částky 16.949 Kč, která měla být vyplacena žalobcům v hotovosti, zbylá část úvěru měla být vyplacena převodem na určený účet. Za poskytnutí peněžních prostředků byly sjednány úroky v sazbě 16 % ročně, jako sazba pevná po celou dobu trvání úvěru, přičemž žalobci se zavázali platit tento úrok z částky 660.000 Kč za každý kalendářní rok sjednaného trvání Smlouvy s tím, že v případě zesplatnění úvěru bylo sjednáno přirostení nesplacené části úroků k jistině. Za uzavření Smlouvy byl sjednán poplatek 26.000 Kč a RPSN byla stanovena na 25,6 %. Celkově splatná částka žalobci žalovanému za dobu trvání Smlouvy byla ve Smlouvě výslovně uvedena částkou 2.270.000 Kč (z toho 26.000 Kč poplatek za uzavření). Úvěr byl zajištěn zřízením zástavního práva na nemovitostech ve vlastnictví žalobců, - dle splátkového kalendáře pro smlouvu č. 2314000382 v prvních 127 splátkách po 12.467 Kč měl být splácen dohodnutý úrok, ve splátce 128 měl být doplacen úrok v rozsahu 691 Kč a mělo být započato se splácením jistiny (v rozsahu 11.776 Kč), ve splátkách 129 až 180 měla být splácena jistina, - dle rozhodčí smlouvy ze dne 29. 5. 2014 k rozhodování sporů vzniklých z uzavřené Smlouvy si účastníci sjednali rozhodčí smlouvu, kde pověřili konkrétního rozhodce (a jeho případného náhradníka) k rozhodování těchto sporů. S ohledem na částečně zopakované dokazování pak krajský soud dále přejímá jako správné závěry okresního soudu týkající se aktivní a pasivní legitimace účastníků, uzavření a obsahu smlouvy, jejího plnění, zesplatnění úvěru a pro stručnost na tyto závěry popsané v odůvodnění napadeného rozsudku zcela odkazuje s doplněním vyplývajícím z částečně zopakovaného dokazování, tedy že žalobci Smlouvu uzavřeli v postavení spotřebitelů, za poskytnutí peněžních prostředků byly sjednány úroky v sazbě 16 % ročně, pevné po celou dobu trvání úvěru, počítané z částky 660.000 Kč za každý kalendářní rok sjednaného trvání Smlouvy, RPSN byla stanovena na 25,6 %, celkově splatná částka žalobci žalovanému činila celkem 2.270.000 Kč (z toho 26.000 Kč poplatek za uzavření) a úvěr byl zajištěn zřízením zástavního práva na nemovitostech ve vlastnictví žalobců. Na úrocích měli žalobci zaplatit žalovanému celkem 1.584.000 Kč (127x12.467+691) a úrok měl být splácen v prvních 128 splátkách, následně měla být splácena jistina. K rozhodování sporů vzniklých z uzavřené Smlouvy účastníci sjednali rozhodčí smlouvu. Krajský soud též jako správné přejímá závěry okresního soudu o tom, že mezi žalobci a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru s tím, že se jednalo o smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., přičemž s ohledem na postavení žalobců ve smluvním vztahu byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dle zák. č. 145/2010 Sb. a s ohledem na odvolací námitky považuje za nezbytné uvést následující. Podle ust. § 1793 odst. 1 o. z. zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela. Podle ust. § 1794 odst. 1 a 2 o. z. právo podle § 1793 nevzniká, pokud důvod nepoměru vzájemných plnění vyplývá ze zvláštního vztahu mezi stranami, zejména pokud zkrácená strana měla úmysl plnit zčásti za úplatu a zčásti bezúplatně, nebo jestliže již nelze výši zkrácení zjistit. Právo podle § 1793 nevzniká ani tehdy, vzdala-li se jej zkrácená strana výslovně a prohlásila-li, že plnění přijímá za mimořádnou cenu ze zvláštní obliby, anebo souhlasila-li s neúměrnou cenou, ač jí skutečná cena plnění byla nebo musela být známa. Podle ust. § 1795 o. z. právo podle § 1793 zaniká, není-li uplatněno do jednoho roku od uzavření smlouvy. Podle ust. § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Krajský soud se předně zabýval tím, zda žalobci svoji žalobu na zrušení Smlouvy podali v obecné prekluzivní lhůtě jednoho roku ode dne jejího uzavření (§ 1795 o. z.), neboť okresní soud se touto otázkou ve svém rozsudku nezabýval. V řízení bylo prokázáno, že Smlouva byla uzavřena dne 29. 5. 2014. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobci svoji žalobu podali u okresního soudu dne 27. 1. 2015, jak se podává z otisku podacího razítka okresního soudu obsaženého na žalobě. Je tak evidentní, že žalobci svoji žalobu o zrušení Smlouvy podali v zákonem stanovené lhůtě jednoho roku, tudíž včas. Institut neúměrného zkrácení (laesio enormis) byl do českého právního řádu navrácen úpravou obsaženou v ust. § 1793 a násl. o. z. Předtím byl obsažen v ust. § 934 ABGB (všeobecného zákoníku občanského), který na českém území platil do 31. 12. 1950, kdy byl nahrazen tzv. středním občanským zákoníkem (zák. 141/1950 Sb.), který uvedenou úpravu již nepřevzal, tak jako ji neupravoval ani občanský zákoník z roku 1964 (zák. č. 40/1964 Sb.). Jak se podává z důvodové zprávy k ust. § 1793 až § 1795 o. z., inspirací pro českou právní úpravu byla především úprava švýcarská a rakouská. Institut neúměrného krácení lze aplikovat pouze na smlouvy o vzájemných plněních, přičemž zákon typově takové smlouvy neomezuje. Lze tak uzavřít, že institut neúměrného zkrácení lze aplikovat na všechny dvoustranné smlouvy zavazující ke vzájemnému plnění (srov. např. rozhodnutí rakouského OGH č. 80b370/97p, uveřejněný na www.ris.bka.gv.at). Podle důvodové zprávy k § 1793 až § 1795 o. z. se v úpravě tohoto institutu odráží zásada ekvivalence ve smyslu, že plnění a protiplnění nemají být v příkrém rozporu a mají odpovídat zásadám spravedlnosti. Uvedené ust. § 1793 odst. 1 o. z. by pak mělo být používáno restriktivně, tedy v případech, kdy jeho účel převáží nad zásadou pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat). V případě, že jsou splněny podmínky ust. § 1793 odst. 1 věta prvá o. z., může se zkrácený domáhat soudní žalobou zrušení smlouvy, přičemž rozsudečný výrok o zrušení smlouvy je konstitutivní, tedy ke zrušení smlouvy dojde ke dni právní moci rozsudku s účinky ex tunc. Zkracující může odvrátit zrušení smlouvy tím, že doplní druhé straně, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. Pozdější změny ceny (např. v důsledku kurzových změn, výkyvů na trhu apod.) na neúměrné krácení již vliv mít nemohou. Institut neúměrného zkrácení pak nelze aplikovat na neplatnou smlouvu, neboť neplatná smlouva nemůže vyvolat zamýšlené účinky a je pojmově vyloučeno neplatnou smlouvu rušit či něčeho na ni doplňovat. Ustanovení o neúměrném zkrácení (§ 1793 o. z.) je ustanovením dispozitivním a zkrácený se může tohoto práva vzdát a prohlásit, že přijímá plnění za mimořádnou cenu zvláštní obliby. Okresní soud uzavřel, že na smlouvu o úvěru nelze institut neúměrného zkrácení užít. Smlouva o úvěru je smluvním typem upraveným v ust. § 2395 až § 2400 o. z., přičemž pro spotřebitelský úvěr jsou rozhodná též ustanovení o. z. upravující postavení spotřebitelů a ust. zák. č. 145/2010 Sb. Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je určení úvěrujícího a úvěrovaného, určení částky nebo limitu úvěru ve stanovené měně, závazek úvěrujícího poskytnout na požádání úvěrovaného peněžní prostředky a závazek úvěrovaného tyto poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, k jejíž platnosti není třeba faktického vyplacení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je smlouvou synallagmatickou, kdy úvěrující je povinen mít k dispozici sjednaný rozsah (popř. limit) peněžních prostředků pro úvěrovaného do doby jeho žádosti o poskytnutí peněžních prostředků a úvěrovaný má právo ve sjednané době kdykoliv o peněžní prostředky požádat. Po jejich vyplacení má úvěrující právo na jejich vrácení ve sjednané době (jinak v době stanovené dle ust. § 2397 o. z.) a na zaplacení úroků a úvěrovaný má povinnost takto poskytnuté peněžní prostředky úvěrujícímu vrátit a zaplatit úroky. Vzájemná práva a povinnosti jsou vynutitelná. Smlouva o úvěru je tak typem smlouvy, kde se smluvní strany zavazují k vzájemnému plnění (jedná se o dvoustranně závaznou smlouvu), neboť zjednodušeně řečeno, na jedné straně stojí povinnost poskytnout sjednané peněží prostředky a na druhé straně povinnost tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Občanský zákoník upravuje obecně otázku úroků ve svém ust. § 1802 až § 1806, avšak neobsahuje legální definici pojmu úrok. Ostatně pro občanskoprávní vztahy taková definice v právním řádu obsažena není (a nebyla ani před účinností o. z.). Úrokem je tak třeba obecně rozumět odměnu za poskytnutí peněz, tedy cenu, kterou dlužník nabízí věřiteli za zapůjčení prostředků na dohodnutou dobu, obecně řečeno úrok představuje cenu penež. Uzavřel-li tak okresní soud, že na smlouvu o úvěru není možné institut neúměrného krácení aplikovat, je jeho právní posouzení dle závěru krajského soudu nesprávné. Jak bylo výše uvedeno, smlouva o úvěru je smlouvou, kde se smluvní strany zavazují k vzájemnému plnění (poskytnutí úvěru oproti jeho vrácení a zaplacení úroků). Jelikož institut neúměrného zkrácení (§ 1793 odst. 1 o. z.) se vztahuje pouze na smlouvy o vzájemném plnění (aniž by však typově takové smlouvy jakkoliv vymezoval) není důvodu, aby se principy neúměrného zkrácení nevztahovaly též na smlouvu o úvěru, přičemž cenou zde bude sjednaný úrok. Z výše uvedeného tak rezultuje závěr, že i v případě smlouvy o úvěru, se může zkrácená strana, která smlouvu neuzavřela jako podnikatel při svém podnikání, domáhat jejího zrušení a navrácení do původního stavu z důvodu neúměrného zkrácení. Nesprávným shledává krajský soud též závěr okresního soudu, že nelze v případě smlouvy o úvěru porovnávat hodnotu vzájemného plnění (protože žádné nebylo) a že úroky jsou sjednány buď platně, nebo v nepřiměřené výši, tedy neplatně. S ohledem na výše uvedené závěry pak v případě úvěrových smluv lze porovnávat vzájemné plnění, a to plnění úvěrujícího (poskytnuté peněžní prostředky) s plněním úvěrovaného (zaplacený úrok, resp. sjednaný úrok, na jehož zaplacení má úvěrující právo). V této souvislosti je třeba uvést, že o. z. ani jiné předpisy upravující otázku spotřebitelských úvěrů, neobsahují zákonnou úpravu tzv. zákonného úroku (tedy maximálně přípustného úroku). Je projevem smluvní volnosti sjednat si výši úroků, tedy výše úroků jako ceny peněz podléhá volnému ujednání smluvních stran a není zákonem omezená. Jak však dovodila německá právní nauka, zneužití hospodářské převahy k prosazení přílišného úroku a z toho vyplývající nespravedlivého zatížení dlužníka nemůže být akceptováno právním řádem stojícím na principu sociálního státu (srov. např. Max Vollkommer, Zinsfreiheit und rechtliche Kontrolle der Zinshöhe in Der Zins in Recht, Wirtschaft und Ethnik, Drei Vorträge, Atzelsberger Gespräche 1988, Erlangen 1989, seite 7-25). V podmínkách českého právního řádu lze uvedený závěr vysledovat v judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu týkajícího se nepřiměřenosti sjednaných úroků a jejich rozporu s dobrými mravy. Tedy skrze institut dobrých mravů (§ 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) judikatura vymezila, že volnost při sjednávání úroků není bezbřehá. Rozhodnutí uvedených soudů se však liší v tom, zda pro závěr o nepřiměřenosti úroku stačí pouhá výše úrokové sazby (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07, ze dne 7. 5. 2009, uveřejněné na www.usoud.cz), popř. zda je třeba zohlednit i jiné okolnosti konkrétního případu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32Odo 400/2002, uveřejněné na www.nsoud.cz). V této souvislosti považuje krajský soud za vhodné poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21Cdo 1484/2004, kde uvedený soud ve vztahu k půjčce uzavřel, že neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Uvedený závěr je dle krajského soudu aplikovatelný též za současné úpravy úroku v o. z. Dle závěru krajského soudu, bude-li tedy již ze sjednané sazby úroku patrné, že podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou (tedy že se jedná evidentně o excesivní úrokovou sazbu), bude možné dovodit neplatnost takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 580 odst. 1 o. z. i jen na základě výše sjednané úrokové sazby. I za situace, kdy však rozpor s dobrými mravy nebude shledán, může nastat situace, kdy úroková sazba (resp. povinnost úvěrovaného zaplatit úvěrujícímu úroky) bude v hrubém nepoměru k plnění úvěrujícího, avšak tento nepoměr nebude dosahovat intenzity rozporu s dobrými mravy a ujednání o úrocích tak bude platné. V takovém případě je to právě institut neúměrného zkrácení, který zkrácenému umožní korigovat tento nevyvážený obsah smlouvy, a to tím, že prostřednictvím žaloby se bude domáhat zrušení smlouvy a uvedení věci do původního stavu, event. dá možnost úvěrujícímu zachovat smlouvu doplněním toho, oč byla druhá strana zkrácena. Při posuzování hrubého nepoměru však dle závěru krajského soudu již není možné vycházet pouze s výše úroku (resp. úrokové sazby), ale je třeba zohlednit i jiné okolnosti uzavření smlouvy o úvěru, neboť samotná výše úrokové sazby není dostatečnou výpovědní hodnotou ve vztahu k hrubému nepoměru. Takovými okolnostmi však nemohou být okolnosti mající svůj původ v ryze subjektivních poměrech jednajícího (pohnutka, osobní a majetkové poměry apod.), neboť rozhodující je pouze objektivní ekvivalence mezi plněním a protiplněním. Nebudou-li splněny předpoklady vyloučení neúměrného zkrácení dle ust. § 1793 odst. 1 věta druhá, § 1794, § 1797 o. z., pak takovými okolnostmi v konkrétním jednotlivém případě budou zejména situace na trhu s daným úvěrovým produktem, diverzifikace rizika návratnosti úvěru, charakter smluvního vztahu, ostatní platby spojené s poskytnutím úvěru (např. poplatky či jiné platby mající charakter skrytého úroku), nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček v porovnání s úrokovými sazbami uplatňovanými nebankovními subjekty, spekulativní charakter úvěru, rizikovost úvěru apod., a to v místě a době uzavření smlouvy. Naproti tomu takovou okolností nebudou okolnosti nastalé později, nebo např. výše sjednané smluvní pokuty, neboť se jedná o okolnost, kterou může úvěrovaný svým jednáním ovlivnit. Z výše uvedeného pak rezultuje závěr, že není vyloučeno, aby platně sjednaný úrok ve smlouvě o úvěru byl v hrubém nepoměru k plnění úvěrujícího. Pro závěr o hrubém nepoměru při neúměrném zkrácení u smlouvy o úvěru není možné vycházet pouze z výše sjednané úrokové sazby, ale je třeba zohlednit i jiné okolnosti uzavření smlouvy. K závěru okresního soudu, že je otazné, co by měl žalovaný žalobcům doplňovat, aby se vyhnul zrušení Smlouvy, považuje krajský soud za nezbytné uvést následující. Ust. § 1793 odst. 1 věta prvá o. z. umožňuje zkrácené straně, aby se dovolala (soudní žalobou) konstitutivního zrušení smlouvy (s účinky ex tunc) a navrácení do původního stavu. V podmínkách smlouvy o úvěru to dle závěru krajského soudu představuje reálně povinnost úvěrovaného vrátit úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky a povinnost úvěrujícího vrátit úvěrovanému již zaplacené úroky, eventuálně další zaplacené platby. Zkracujícímu je však dána možnost, aby odvrátil zrušení smlouvy tím, že doplní zkrácenému, oč byl zkrácen, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy, tj. v podmínkách smlouvy o úvěru se zřetelem k úrokům obvyklým v době a místě uzavření smlouvy. Tedy výrokem soud, pokud zkracující úvěrující dá najevo ochotu „doplnit“, oč byla druhá strana zkrácena, neúměrně vysoké úroky sníží na úroky odpovídající obvyklým úrokům a splátky připadající na tyto úroky se též přiměřeně sníží. Jelikož ust. § 1793 odst. 1 o. z. neobsahuje úpravu, jakým způsobem zjistit cenu obvyklou v době a místě uzavření smlouvy, pak pro stanovení obvyklých úroků v době a místě uzavření smlouvy o úvěru je třeba v souladu s ust. § 10 odst. 1 o. z. postupovat dle ust. § 1802 odst. 1 o. z. Úroky obvyklé v době a místě uzavření smlouvy o úvěru se pro účely institutu neúměrného zkrácení stanoví jako obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. V posuzované věci se žalobci domáhali zrušení Smlouvy postupem dle ust. § 1793 odst. 1 o. z. z důvodu neúměrného zkrácení. Poté, co krajský soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas a že na smlouvu o úvěru lze institut neúměrného zkrácení aplikovat, zabýval se dále tím, zda-li v projednávané věci nejsou dány důvody výluky možnosti domáhat se zrušení smlouvy postupem dle ust. § 1793 odst. 1 o. z. Předně krajský soud konstatuje, že v řízení bylo prokázáno, že žalobci do smluvního vztahu se žalovaným vstupovali jako spotřebitelé, tedy nikoli podnikatelé a výluka z možnosti domáhat se zrušení smlouvy z důvodu neúměrného zkrácení ve smyslu ust. § 1797 o. z. se na ně nevztahuje. V případě Smlouvy se dále nejedná o jednání podřaditelné pod ust. § 1793 odst. 2 o. z. a tedy ani z tohoto důvodu není dána výluka pro podání žaloby. V řízení pak nebyla tvrzena ani prokázána skutečnost, že by tvrzený nepoměr vzájemných plnění vyplynul ze zvláštního vztahu mezi stranami, tudíž ani výluka daná ust. § 1794 odst. 1 o. z. není v posuzované věci dána. Jiná situace však je dle krajského soudu dána v případě výluk upravených v ust. § 1794 odst. 2 o. z. Podle uvedeného ustanovení právo na zrušení smlouvy z důvodu neúměrného zkrácení nevzniká ani tehdy, vzdala-li se jej zkrácená strana výslovně a prohlásila-li, že plnění přijímá za mimořádnou cenu ze zvláštní obliby, anebo souhlasila-li s neúměrnou cenou, ač jí skutečná cena plnění byla nebo musela být známa. V posuzované věci nebylo v řízení tvrzeno, natož prokázáno, že by se žalobci vzdali neúměrného zkrácení (vzdali se práva na zrušení smlouvy a prohlásili, že plnění přijímají za mimořádnou cenu ze zvláštní obliby) a tato skutečnost se nepodává ani ze Smlouvy. Tedy ani tato výluka z aplikace neúměrného zkrácení v projednávané věci dána není. Vyvstala tak otázka, zda žalobci souhlasili s tvrzenou neúměrnou cenou, ač jim skutečná cena plnění byla nebo musela být známa. Rakouská judikatura dovodila, že neúměrné zkrácení je vyloučeno pouze tam, kde zkrácený měl znalosti o hodnotě zboží, pouhé prohlášení, že mu je hodnota zboží známa, nepostačuje, důkazní břemeno o tom nese druhá strana (srov. např. rozhodnutí rakouského OGH č. RS0087574 ze dne 30. 8. 1995, uveřejněné na www.ris.bka.gv.at). S ohledem na text ust. § 1794 odst. 2 o. z. jsou uvedené závěry aplikovatelné též v poměrech českého práva. Souhlas pak nemusí mít nutně podobu výslovného uvedení souhlasu, přičemž skutková podstata ust. § 1794 odst. 2 in fine o. z. je zachována též tehdy, pokud sice zkrácený neznal skutečnou cenu plnění a nevyjádřil souhlas s touto konkrétní okolností, avšak z jeho prohlášení nebo i jen z okolností případu plyne jeho souhlas, že plnění přijímá za neúměrnou cenu, ať už je skutečná cena jakákoliv nebo ať už se pohybuje v určitém rozmezí, z něhož skutečná cena nevybočuje (viz. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 332 s.). Je tak evidentní, že souhlas zkráceného může být dán i mlčky či konkludentně či jinou libovolnou formou nevzbuzující pochybnost o tom, co jednající chtěl projevit. Jak se podává ze Smlouvy, bylo v ní výslovně uvedeno, že se poskytuje úvěr ve výši 660.000 Kč s 16% úrokem ročně z celé jistiny s tím, že výslovně ve Smlouvě bylo rovněž uvedeno, že žalobci mají žalovanému uhradit celkem částku 2.270.000 Kč (z toho 26.000 Kč poplatek za uzavření smlouvy) v pravidelných splátkách po 12.467 Kč (poslední ve výši 12.407 Kč) s tím, že žalobci výslovně ve Smlouvě prohlásili, že jsou schopni tyto splátky splácet. Tyto skutečnosti žalovaný v rámci své procesní obrany namítal (v podání ze dne 22. 5. 2015), přičemž k prokázání těchto tvrzení označil Smlouvu. Současně žalobci v řízení nezpochybnili skutečnost, že jim byl úvěr způsobem sjednaným ve Smlouvě žalovaným poskytnut, tak jako v řízení netvrdili, natož prokázali, že by od Smlouvy odstoupili v zákonné 14 denní lhůtě (§ 11 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb.). Na základě výše uvedeného tak lze dle závěru krajského soudu uzavřít, že žalobcům musela být cena za poskytnutý úvěr v podobě úroků ve výši celkem 1.584.000 Kč známa již při uzavření Smlouvy a svým následným jednáním vyjádřili souhlas s touto cenou. Ostatně sami žalobci již v žalobě tvrdili, že žalovaným poskytnutý úvěr měl být použit na splacení jiného úvěru. Dle krajského soudu se tak v případě žalobců uplatní výluka daná ust. § 1794 odst. 2 in fine o. z., kdy z důvodu jejich souhlasu s cenou uvedenou ve Smlouvě jim právo neúměrného krácení nepřísluší. Žaloba na zrušení Smlouvy z důvodu neúměrného krácení tak není důvodná a okresní soud proto nepochybil, pokud ji, byť z jiného důvodu, v celém rozsahu zamítl. S ohledem na výše uvedené se krajský soud dále nezabýval tím, zda v posuzované věci k neúměrnému zkrácení došlo či nikoliv. V této souvislosti však považuje za nezbytné uvést, že pohnutky, které vedly žalobce k uzavření Smlouvy nejsou pro posouzení neúměrného zkrácení relevantní. Pokud žalovaný zneužil tísně (finanční a osobní) žalobců při uzavření Smlouvy, popř. využil jejich nezkušenosti (možno též finanční), rozrušení, rozumové slabosti či lehkomyslnosti a v důsledku toho vznikl v plnění hrubý nepoměr vzájemného plnění, byla by naplněna skutková podstata lichvy (§ 1796 o. z.), což by činilo Smlouvu absolutně neplatnou, a v takovém případě by se k ní nemohlo přihlížet a neúměrné krácení by v úvahu nepřipadalo, což by nutně opět vedlo k zamítnutí žaloby. Uvedené závěry by pak byly aplikovatelné též v případě, že by byla Smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.) zcela, popř. v části úroků (§ 576 o. z.). Nerozhodným z hlediska neúměrného zkrácení je též skutečnost, že úvěr byl v posuzované věci zesplatněn a žalovaným vůči žalobcům byly uplatněny smluvní sankce, což zvýšilo celkovou částku, na kterou si žalovaný činí nárok, neboť, smluvní pokuta je institutem, který zajišťuje řádné splácení dluhu a není cenou za plnění, ale toliko sankcí za porušení smluvní povinnosti. Pokud žalobci dále namítali, že do smluvního vztahu vstupovali jako spotřebitelé a strana slabší a jejich autonomie vůle tak byla omezena, pak institut neúměrného zkrácení není založen na principu slabší smluvní strany (včetně spotřebitele), když ze své aplikace vyjímá pouze podnikatele (§ 1797 o. z.), ale je založen na principu ekvivalence ve smyslu, že plnění a protiplnění nemají být v příkrém rozporu a mají odpovídat zásadám spravedlnosti. Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná (§ 419 o. z.). Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním (§ 433 odst. 2 o. z.). Z uvedených zákonných definic pak vyplývá, že spotřebitelem či slabší stranou je vždy osoba (člověk), která jedná s podnikatelem, avšak sama ve smluvním vztahu jako podnikatel nevystupuje. Institut neúměrného zkrácení lze však použít i pro smlouvy se vzájemným plněním, které jsou uzavírány mezi osobami mimo podnikání či mimo rámec samostatného výkonu svého povolání a okruh osob, které se mohou dovolat zrušení smlouvy z důvodu laesio enormis, tak není omezen jen na spotřebitele či slabší stranu. Dle závěru krajského soudu současně nelze z ust. § 1793 odst. 1 o. z. dovodit, že by skutečnost, že smlouvu uzavřel spotřebitel či slabší strana samo o sobě odůvodňovalo neúměrné zkrácení, neboť při úvaze o neúměrném zkrácení je rozhodná pouze objektivní ekvivalence mezi plněním a protiplněním. Institut neúměrného zkrácení není institutem stanoveným k ochraně spotřebitele (§ 1810 a násl. o. z.) a nevylučuje tak i ve vztazích ze spotřebitelských smluv posuzovat hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, tedy i cenu, která je obecně z posuzování přiměřenosti ve spotřebitelských smlouvách vyloučena (§ 1813 věta druhá o. z.). Úprava neúměrného krácení ochranu spotřebitele tak doplňuje. Pro úplnost považuje krajský soud za vhodné dále uvést, že v případě zahájení rozhodčího řízení by žalobcům zůstaly zachovány všechny jejich námitky ohledně platnosti Smlouvy, přičemž pokud by žalobci nesouhlasili s případným rozhodčím nálezem, mohli by ohledně jeho přezkumu (s přihlédnutím k tomu, že ve smluvním vztahu vystupovali jako spotřebitelé) postupovat dle ust. zák. č. 214/1994 Sb. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. jako věcně správný dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, i když z jiného než okresním soudem uvedeného důvodu. Okresní soud rovněž nepochybil, pokud v řízení plně úspěšnému žalovanému přiznal dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“) právo na náhradu nákladů řízení, přičemž též nepochybil při určení počtu úkonů právní služby vykonaných zástupcem žalovaného v řízení, tak jako při určení výše odměny za zastoupení advokátem a náhrady za režijní paušály s tím, že krajský soud pro stručnost na tyto závěry okresního soudu uvedené v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku zcela odkazuje. Okresní soud však pochybil, pokud úspěšnému žalovanému nepřiznal právo na náhradu 21% DPH z přiznané odměny a náhrady (tedy z částky 5.400 Kč), když zástupce žalovaného v řízení osvědčil, že je plátcem uvedené daně a ve smyslu ust. § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. má právo na její náhradu. Žalovaný v rámci písemného vyčíslení požadovaných nákladů řízení v podání ze dne 3. 9. 2015 sice výslovně náhradu uvedené daně nepožadoval, avšak v tomto podání se též práva na její náhradu výslovně nevzdal a nelze tak uzavřít, že by mu její náhrada nepříslušela (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2821/2014, ze dne 13. 8. 2014, uveřejněné na www.nsoud.cz). Žalobce tak má právo též na náhradu 21% DPH z přiznané odměny za zastoupení advokátem a náhrady režijních paušálů, tedy z částky 5.400 Kč ve výši 1.134 Kč a celkové náklady řízení žalovaného v řízení před okresním soudem činí částku 6.534 Kč. Z výše uvedených důvodů krajský soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, když neshledal důvody pro jeho potvrzení či zrušení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když v odvolání zcela úspěšný žalovaný má právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení sestávajících z odměny za zastoupení advokátem ve výši 1.500 Kč dle ust. § 9 odst. 1., § 11 odst. 1 písm. g) AT (účast u jednání odvolacího soudu dne 22. 2. 2016), z náhrady 1 režijního paušálu za 300 Kč za uvedený úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 AT a z náhrady 21% DPH z přiznané odměny a náhrady ve výši 378 Kč dle ust. § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Celkové náklady odvolacího řízení žalovaného tak činí částku 2.178 Kč. Místo plnění náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů určil krajský soud v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty splatnosti či splátek. Poučení: Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku. Samostatné dovolání jen proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku přípustné není. Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat svého práva výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Olomouc 29. února 2016 JUDr. Vladimíra Kratochvílová předsedkyně senátu