61Az 13/2017-36                                                                                                                                                                                                       ČESKÁ REPUBLIKA   ROZSUDEK  JMÉNEM REPUBLIKY     Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci žalobce: A.B. A. M. A., státní příslušnost Libye, zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Stodolní 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.6.2017 č.j. OAM-244/ZA-ZA11-ZA15-2017, ve věci udělení mezinárodní ochrany,   t a k t o :   I. Žaloba se  z a m í t á .   II. Žádný z účastníků  n e m á   právo na náhradu nákladů řízení.   III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :     Rozhodnutím ze dne 9.6.2017 č.j. OAM-244/ZA-ZA11-ZA15-2017 žalované Ministerstvo vnitra ČR zastavilo řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci podle ust. § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neboť žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst.   1  písm.  b)  téhož   zákona.  Tímtéž  rozhodnutím  žalovaný  určil,  že  státem       příslušným k posouzení podané žádosti žalobce podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 je Spolková republika Německo.   Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí včasnou žalobu, v níž žalovanému vytýkal porušení jednotlivých ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, konkrétně jeho ust. § 2, § 3, § 4 odst. 1, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3. Nesouhlasil s názorem žalovaného, že jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná ve smyslu ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., jelikož dle jeho názoru je k projednání a k rozhodnutí o této žádosti příslušná Česká republika zejména se zřetelem k diskrečnímu opatření Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“). Žalovaný nepřihlédl k tomu, že v ČR žije delší dobu a pečuje zde o těžce nemocného bratra, kterého také doprovází především na léčebné terapie a vyšetření. Mají zájem na podstoupení léčebných metod aplikovaných lékaři v ČR s ohledem na vývoj bratrova onkologického onemocnění a specifika urologie. Pakliže žalovaný dospěl k závěru, že na jeho případ je nutno aplikovat čl. 12 nařízení Dublin III, odkázal toliko na to, že žalobce je držitelem strpitelského víza č. D41621643 vydaného Spolkovou republikou Německo, jehož platnost již skončila před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Dle názoru žalobce je nutno posoudit příslušnost členského státu k projednání jeho žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, dle něhož je příslušný stát, ve kterém byla žádost podána, tedy v daném případě Česká republika. Pokud by přesto „měl být osvědčován závěr, že došlo k naplnění kritéria čl. 12“, má žalobce za to, že mělo být užito diskreční oprávnění atrakce příslušnosti dle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. S odkazem na rozhodnutí NSS sp. zn. 6Azs 67/2016-35 (správně sp. zn. 6Azs 67/2016-34) žalobce upozorňoval, že z ustálené judikatury vyplývá, že se mohou členské státy při použití zmíněného diskrečního oprávnění odchýlit od závazných kritérií nařízení především z humanitárních důvodů a z důvodů solidarity s příslušným členským státem. Tento postup je žalobcem zdůvodněn počtem žadatelů o mezinárodní ochranu v SRN, který je 290 násobně větší než počet žadatelů v ČR. Co do humanitárních důvodů dospěl žalovaný k nesprávným závěrům, neboť z doložených lékařských zpráv je patrné, že zdravotní stav jeho bratra již v době rozhodování o jeho žádosti o mezinárodní ochranu nebyl stabilizovaný, dochází k jeho neustálému zhoršování a rozšíření onkologického onemocnění. Jeho bratr je zcela odkázán s ohledem na vývoj onemocnění na jeho péči a doložené lékařské zprávy dokládají zhoršení zdravotního stavu, kdy po ukončení chemoterapie byl nařízen operativní zákrok. Jeho přemístění do SRN by mělo za následek prokazatelné riziko značného a nenávratného zhoršení jeho zdravotního stavu. Závěrem žalobce namítal, že v SRN (jak uváděl v rámci pohovoru konaného 30.3.2017) je již v současnosti rozsáhlá libyjská komunita, kdy nevraživost příslušníků jiného kmene může vůči jeho osobě působit potíže a tím komplikovat tamější život jemu i jeho bratrovi.   Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. V době, kdy žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu tj. dne 27.3.2017 na území ČR, byl držitelem strpitelského víza č. D41621643 vydaného SRN dne 15.6.2016 s platností do dne 14.12.2016, je proto v jeho případě nutno aplikovat kritérium dané čl. 12 nařízení Dublin III. Žalovaný dále uvedl, že dne 10.5.2017 obdržel informaci, že SRN uznala svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Žalovaný dodal, že žalobce spolu se svým bratrem pobýval v SRN od roku 2014 do února 2016 a do českých lázní přijeli až v době, kdy zjistili, že náklady na léčbu a ubytování jsou v ČR diametrálně nižší než v SRN. Žalovaný se řádně vypořádal s otázkou diskrečního oprávnění dle čl. 17 nařízení Dublin III v odůvodnění svého rozhodnutí a dodal, že přemístění žalobce a jeho bratra nemůže být považováno za nelidské a ponižující zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU.   Krajský soud provedl důkaz napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 9.6.2017 č.j. OAM-244/ZA-ZA11-ZA15-2017 a připojeným správním spisem žalovaného téhož čísla jednacího, spisem zdejšího soudu sp. zn. 19A 7/2017, žalobcem předloženými lékařskými zprávami Nemocnice s poliklinikou Havířov a onkologické kliniky FN Ostrava a zprávami onkologické kliniky FN Ostrava vyžádanými krajským soudem ze dne 23.8.2017 a ze dne 20.9.2017 a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vycházel přitom z ust. § 65 a násl. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 odst. 1 a 2 s.ř.s).   Z hlediska skutkových zjištění vzal v daném případě krajský soud za prokázáno, že součástí správního spisu žalovaného je předávací protokol Cizinecké policie ČR ze dne 27.3.2017, jehož přílohou je žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podaná dne 27.3.2017 v Příjímacím středisku Zastávka. V rámci poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu žalobce dne 30.3.2017 uvedl, že důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je to, že je stoupencem bývalého režimu, jejich rodina  devět let ovládala skrz policii, armádu oblast Darnah. Po revoluci jim hrozilo, že je zabijí. Jeho otec pracoval ve zdravotnictví pro armádu a strýc v letecké obraně a další strýc na ochraně moře. Mladší bratr v 18 letech byl zabit kvůli bývalému režimu. Jeho další bratr byl zraněn a je zde s ním. V roce 2011 utekla celá jeho rodina a zůstala tam pouze matka, která je z jiného kmene a sestry. Po příjezdu do ČR zaplatili léčbu bratra přibližně na rok dopředu. Žalobce požádal o české vízum, vízum dostal na sedm dní a po 50 dnech mu řekli, že se musí vrátit domů nebo opustit Evropu. Dne 30.3.2017 byl s žalobcem proveden pohovor k jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z protokolu o tomto pohovoru krajský soud zjistil, že žalobce nepožádal o mezinárodní ochranu v SRN, neboť doufal, že se situace po dobu, kdy tam byli, v Libyi zlepší, a že pojedou s bratrem domů. Cílem jejich pobytu byla léčba bratra nikoliv žádost o mezinárodní ochranu. Pobyt a léčbu hradila libyjská ambasáda. Jídlo a ubytování si hradili na vlastní náklady. Léčbu v ČR jim poradili pacienti v Německu a oni z internetu zjistili, že léčba v Německu stojí 23 000 € měsíčně, zatímco tady stojí jen 4 000 € měsíčně. V ČR je kvůli bratrovi, lázně tady fungují lépe. Je pro ně z finančních důvodů i kvůli bratrovi lépe zůstat zde. V Německu je spousta Libyjců, se kterými nechtějí být v kontaktu. Součástí správního spisu je odpověď SRN obsahující souhlas s přijetím žalobce, která byla doručena žalovanému dne 10.5.2017 a zpráva AIDA (Asylum Information Database) týkající se azylového řízení v Německu. Ve správním spisu žalovaného je také založena lékařská dokumentace bratra žalobce, ze které vyplývá diagnóza – stav po střelném poranění L páteře a v důsledku tohoto poranění paraparéza dolních končetin a diagnóza Tu testis I dx: T3N1MOS1 stádium II A.   Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 19A 7/2017 bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 27.4.2017 č.j. 19A 7/2017-20 byla zamítnuta žaloba žalobcova bratra proti rozhodnutí žalované Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru cizinecké policie ze dne 4.1.2017, kterým bylo bratrovi žalobce uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce dvanácti měsíců.   Ze sdělení vyžádaného krajským soudem v rámci řízení probíhajícího pod sp. zn. 61Az 12/2017 od onkologické kliniky FN Ostrava ze dne 23.8.2017 bylo zjištěno, že bratr žalobce v důsledku shora uvedeného onkologického onemocnění byl léčen od dubna do června 2017 chemoterapií BEP 3 série s dobrým efektem. V červenci 2007 byla u něj provedena operace – retroperitoneální lymfadenectomie. K možnosti převozu bratra žalobce do SRN onkologická klinika FNO sdělila, že se k této otázce bude moci vyjádřit až po plánovaném CT vyšetření a kontrole na její ambulanci. K dalšímu dotazu krajského soudu pak tatáž klinika dne 20.9.2017 sdělila, že dle vyjádření ošetřujícího lékaře je bratru žalobce doporučován nadále klidový režim bez fyzické zátěže, že delší jeho přesuny jsou nevhodné a že jsou nutné dispenzarizace a kontroly na jejich ambulanci.   Krajský soud především zdůrazňuje, že žalobu žalobce přezkoumal na základě žalobních bodů tak, jak byly uvedeny v jeho žalobě v souladu s ust. § 75 odst. 2 věty první s.ř.s.   Žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného, že jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná ve smyslu ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., jelikož dle jeho názoru je k projednání a k rozhodnutí o této žádosti příslušná Česká republika zejména se zřetelem k diskrečnímu opatření nařízení Dublin III. Žalovaný nepřihlédl k tomu, že v ČR žije delší dobu a pečuje zde o těžce nemocného bratra, kterého také doprovází především na léčebné terapie a vyšetření. Mají zájem na podstoupení léčebných metod aplikovaných lékaři v ČR s ohledem na vývoj bratrova onkologického onemocnění a specifika urologie. Pakliže žalovaný dospěl k závěru, že na jeho případ je nutno aplikovat čl. 12 nařízení Dublin III, odkázal toliko na to, že žalobce je držitelem strpitelského víza č. D41621643 vydaného Spolkovou republikou Německo, jehož platnost již skončila před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Dle názoru žalobce je nutno posoudit příslušnost členského státu k projednání jeho žádosti podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, dle něhož je příslušný stát, ve kterém byla žádost podána, tedy v daném případě Česká republika.   S uvedenou žalobní námitkou nemůže krajský soud souhlasit, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že v něm žalovaný odcitoval čl. 12 odst. 1, 2, 3 a 4, k čemuž dodal, že na základě údajů v cestovním dokladu žalobce konstatuje, že „žalobce byl dne 27.3.2017, kdy podal žádost o mezinárodní ochranu na území ČR držitelem strpitelského víza č. D41621643 vydaného SRN dne 15.6.2016 s platností do dne 14.12.2016“. Jestliže žalovaný v této souvislosti odcitoval odst. 4 čl. 12 nařízení, které stanoví, že pokud je žadatel držitelem jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského za použití odstavce 1, 2 a 3, pak je jeho odůvodnění použití čl. 12 dostatečně srozumitelné. Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 27.3.2017, přičemž platnost jeho víza trvala do 14.12.2016, od ukončení platnosti do dne podání žádosti o mezinárodní ochranu neuplynula tedy lhůta delší šesti měsíců. Vztahuje se tedy na něj odst. 2 téhož článku nařízení, podle něhož, pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání o zastupování podle článku 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech. V tom případě je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát.   Pro případ, že by byl „osvědčen závěr, že došlo k naplnění kritéria čl. 12“, má žalobce za to, že mělo být užito diskreční oprávnění atrakce příslušnosti dle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. S odkazem na rozhodnutí NSS sp. zn. 6Azs 67/2016-55 (správně sp. zn. 6Azs 67/2016-34) žalobce upozorňoval, že z ustálené judikatury vyplývá, že se mohou členské státy při použití zmíněného diskrečního oprávnění odchýlit od závazných kritérií nařízení především z humanitárních důvodů a z důvodů solidarity s příslušným členským státem. Tento postup je žalobcem zdůvodněn počtem žadatelů o mezinárodní ochranu v SRN, který je 290 násobně větší než počet žadatelů v ČR. Co do humanitárních důvodů dospěl žalovaný k nesprávným závěrům, neboť z doložených lékařských zpráv je patrné, že zdravotní stav jeho bratra již v době rozhodování o jeho žádosti o mezinárodní ochranu nebyl stabilizovaný, dochází k jeho neustálému zhoršování a rozšíření onkologického onemocnění. Jeho přemístění do SRN by mělo za následek prokazatelné riziko značného a nenávratného zhoršení jeho zdravotního stavu.   Postup podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III představuje výjimku z obecného principu určení příslušnosti k řízení o žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 3 odst. 1 téhož nařízení. Aby v projednávané věci byly dány podmínky pro jeho aplikaci, musel by být prokázán humanitární důvod spočívající ve zdravotním stavu bratra žalobce, o něhož pečuje a v jehož důsledku by jeho přemístění do SRN mohlo vést k natolik závažnému zhoršení či dalšímu poškození zdravotního stavu, což by mohlo být považováno za nelidské a ponižující zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU. Krajský soud nechce nikterak zlehčovat zdravotní stav bratra žalobce, který vyplývá z doložených lékařských nálezů založených jak ve správním spisu, tak i předložených s podanou žalobou; podle těchto nálezů jde u bratra žalobce o stav po střelném poranění L páteře s následkem paraparézy dolních končetin a v době jeho pobytu na území ČR mu bylo zjištěno shora uvedené onkologické onemocnění. K opakovanému dotazu krajského soudu na onkologickou kliniku FNO bylo sděleno, že delší přesuny bratra žalobce jsou nevhodné, nicméně z takového sdělení nemohl krajský soud rezultovat závěr, že z hlediska zdravotního stavu je návrat bratra žalobce do SRN nereálný či zvlášť ohrožující jeho život a zdraví, tedy že by měl takové následky představující ono nelidské či ponižující zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU.   Krajský soud nepřistoupil na důkazní návrh žalobce, aby byl znalecky zkoumán zdravotní stav jeho bratra a jeho schopnost návratu do SRN. Z předložených lékařských zpráv i ze sdělení onkologické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava vzal totiž za dostatečně prokázáno, že převoz žalobcova bratra je sice dle názoru ošetřujícího lékaře jako delší přesun nevhodný, avšak nikoliv natolik nereálný z hlediska vážného ohrožení života a zdraví.   Poukazoval-li žalobce na rozhodnutí NSS sp. zn. 6Azs 67/2016, z něhož podle něj vyplývá, že „při užití diskrečního oprávnění atrakce příslušnosti se mohou členské státy od závazných kritérií nařízení odchýlit především z humanitárních důvodů a z důvodů solidarity s příslušným členským státem“, musí krajský soud předně zdůraznit, že ústředním problémem řešeným v tomto soudním rozhodnutí byla otázka použití diskrečního oprávnění čl. 17 nařízení Dublin III ve vztahu k čl. 3 odst. 1, 2 téhož nařízení. Konstatoval-li žalobce v žalobě dále, že „postup solidarity je zde jednoznačně osvědčen“ s ohledem na mnohonásobně větší počet žadatelů o udělení mezinárodní ochranu v SRN než v ČR, byla by tato žalobní námitka důvodná pouze tehdy, kdyby v SRN podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu či samotný průběh azylových řízení vykazovaly takové systémové nedostatky, že by znamenalo přemístění žadatele do této země riziko nelidského či ponižujícího zacházení v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv EU respektive čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zpochybňovat podmínky v případě SRN rozhodně nelze a to ani přes značný počet žadatelů o mezinárodní ochranu, naopak je tato země považována za bezpečnou, což nakonec v průběhu správního řízení žalobce nerozporoval.   Závěrem krajský soud dodává, že pokud je žalovanému žalobou vytýkáno porušení výše citovaných ustanovení správního řádu, je v této části žaloba nepřezkoumatelná, neboť žalobce nekonkretizoval skutečnosti, v nichž porušení jednotlivých zákonných ustanovení spatřuje.   Se zřetelem ke shora uvedenému krajský soud žalobu žalobce v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Žalovaný nepochybil, když napadeným rozhodnutím řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce zastavil pro její nepřípustnost a určil, že státem příslušným k posouzení této žádosti je SRN. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani žalobcem namítaná případná národnostní nesnášenlivost nebo nevraživost mezi libyjci nacházejícími se území tohoto státu.   Žádnému z účastníků nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce v tomto řízení úspěch neměl a žalovaný se tohoto práva výslovně vzdal (ust. § 60 odst. 1 s.ř.s).   České republice nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť tyto náklady vznikly na tlumočném, které hradí ze zákona stát (§ 36 odst. 2 s.ř.s.).   P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení,  a to písemně, ve dvojím vyhotovení. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání.     Ostrava dne 19. října 2017                                                                           JUDr. Petr Indráček                                  samosoudce